Klíčovým slovem předešlého textu bylo slovo civilizace, aniž jsem se zmínil, co tím fakticky myslím. Podle platné klasifikace říše živočichů, je rod „člověk“ tvorem z čeledi hominidů (latinsky Hominidae), která celá patří do řádu primátů (latinsky Primates). Charakterizovat člověčenství je fakticky hledáním odlišností od ostatních tvorů čeledi Hominidae. Do češtiny přeložení Hominidi se někdy popisují jako tvorové „lidem podobní“ a jsou do ní zařazovány také gorily, orangutani, šimpanzi, bráno podle abecedy a prý i giboni. Zlatým věkem této čeledi byl miocén, který se klade do období před 23 až 5,3 milionů let. Nejstarší nález tvora rodu Homo (česky Člověk) byl nalezen na území dnešní Etiopie a je starý přibližně pouze 2,8 milionů let. Nejstarší nález tvora Homo Sapiens (česky Člověk rozumný) byl nalezen rovněž v Etiopii a je starý přibližně jenom 190 tisíc let. Ovšem výskyt tvora, který je dneska označován termínem Homo sapiens sapiens, čili člověk dnešního typu, se datuje do doby teprve před deseti tisíci lety a jeho pozůstatky jsou už nacházeny skoro po celém světě.

Vznik člověka jako pořád ještě čistě přírodního tvora někteří odborníci dělili na dvě základní etapy stanovené L. H. Morganem. Bylo to divošství a pozdější barbarství. Což ovšem dodneška není všeobecně uznáváno. Někteří jeho teorii dokonce označují za marxistickou. Vadí jim totiž, že je čistě materialistickou. Americký vědec ke svým závěrům dospěl dlouhodobým studiem Indiánů. On pak za třetí etapu lidského vývoje označil civilizaci.

Již člověk žijící před oněmi necelými třemi miliony let užíval oheň a primitivní nástroje nejen používal, ale zhotovoval. V mých očích už tedy není čistě přírodním tvorem. Dovoluji si tvrdit, že od těch dob se datuje individuální člověčenství jako lidská kultura, čili člověkem vědomé a záměrné utváření umělého prostředí ke svému životu. Nešlo však ještě o civilizaci.

Podle dneska všeobecného úzu se za civilizaci prohlašuje dosud nejvyšší stadium lidského vývoje. Je charakterizována především dělbou práce, existencí územně organizovaně komunity (města až státy) a písmem, či jemu odpovídajícím prostředkem uchovávání informací.

V mém myšlenkovém pochodu pozoruji velký časový rozdíl mezi počátkem lidské kultury a civilizací. V ní, pokud víme, vznikaly už rituály, například pohřbívání mrtvých, ale rovněž představy o nelidských bytostech, první pokusy o léčení a zahánění lidem nepřátelských až škodlivých a vždycky neviditelných, čili duchů. To všechno jsou v mém vidění projevy už poměrně vysokého stupně vydělení se z přírody, čili projevy lidské kultury. Nikoliv však ještě civilizace.

Na tomto místě si dovolím trochu odbočit. Již velice dávno jsem si pracovně rozděloval dějiny lidstva do tří fundamentálních epoch. Nazval jsem si je tři S. Sebeuvědomování, sebepoznávání a sebezdokonalování. Všechny tři pak platné pro člověka jako samostatnou bytost a pro lidstvo jako celek. Pro pochopení. Zatím co člověk jak jedinec již dávno ukončil éru sebeuvědomování, jako lidstvo si ho začalo tvořit mnohem později a teprve v současnosti začíná být konečně součástí vědomí velké většiny jedinců a převažující většiny komunit. Sebepoznávání člověka je ve vysokém stádiu, leč sebepoznávání lidstva je prakticky na počátku, protože jeho změny jsou velice rychlé. Sebezdokonalování člověka je doslova v plenkách. Jako tělesného tvora doslova a jako duchovní bytosti ve velice různém stupni vývoje v jednotlivých komunitách.  Vznik člověka a lidství započalo jeho vydělením se z přírody. Bohužel zašlo až příliš daleko, protože se lidstvo dopracovalo fáze, kdy je prakticky „nemocí“ přírody.

Při tom lidstvo na cestě přechodu od čisté přírodnosti ke člověčenství potřebovalo, alespoň podle mne, pouze v sobě překonat „dědičný hřích“. Ne snad boží, ale přírody. Tím hříchem je predátorství, agresivita, zneužívání síly a dominance. Byl jsem po celý svůj život přesvědčen, že se jednou lidstvu podaří tento kód veškerého života na Zeměkouli čistě manipulací s genetickým materiálem člověka změnit. Dneska už o tom pochybuji. Dlouhá historie samotného lidstva totiž, mimo jiné, vytvořila v lidech i memetickou výbavu obdobnou genetice predátorství a dominance.

Takže teď už jen kratičce zpět k civilizaci.

Za fundamentální smysl lidské civilizace pokládám vymanění se lidstva z otroctví kódu všeho živého na této planetě. Konkrétně to představuje nejen válčení, ale i nadvlády. Biologické zdůvodňování potřebnosti predátorů se na lidské společenství očividně aplikovat nedá.

Ledažeby.

Za dlouhou existenci života na Zemi se kód soupeření, konkurence až agrese, čili onoho predátorství, modifikoval v některých případech na parazitismus. Biologové poznávají, že existují vztahy mezi parazitem hostitelem, bez kterých už ani jeden či druhý nemohou existovat. I v lidské společnosti se rozvinulo parazitování do obrovských rozměrů. Nevidím ale ani v jednom případě, že by bylo výhodné pro hostitele. Takže se rýsuje řešení. V Přírodě predátoři likvidují nejslabší. V první fázi zlepšování civilizace by proto predátoři mohli likvidovat parazity, kteří už dneska jsou lidskému společenství k nepotřebě.

Všelidskost civilizace našeho živočišného druhu

V předešlém příspěvku jsem ironicky psal o „Harry Pottrech“ historie světové civilizace. Dneska bych se naopak seriozně chtěl vyrovnat se svým vlastním fundamentálním pohledem na celé dějiny lidstva.

Jsem zastáncem názoru, že na této planetě je jenom jedna lidská civilizace a to všelidská. Možná, že jsou na ní i jiné, třeba včelí, mravenčí, či „civilizace“ mořských savců. Leč tvorů, kteří si říkají dneska homo sapiens, sapiens je jenom jediná, i když konkrétně realizovaná ve stovkách větších či menších, významných či třeba ještě neznámých, kultur.

Všelidská civilizace má velmi dlouhou historii a díky tomu, že za její existence proběhlo několik celoplanetárně vlivných klimatických změn, její původ má několik center, o jejichž počátcích máme dosud jen kusé vědomosti. To vede často k názorům, že tři dneska největší a tím nejvlivnější civilizační kolébky všelidské civilizace jsou vydávány za samostatné lidské civilizace. Nesdílím tento pohled a stále tvrdím, že rozhodné znaky našeho druhu dokazují jednotný přírodní původ. A nejen to. Lidské plémě i přes viditelnou rasovou odlišnost, je si v mnoha svých projevech natolik podobné, že i to svědčí o jeho vývojové jednotě. Spočívá v tom, že jednotlivá, zdánlivě osamocená centra vzniku civilizace, spolu komunikovala, jak přes bariéru věků, tak i přes proměnlivou územní odloučenost.

Uučenec Samuel P. Huntington vydává za jednotlivé a samostatné civilizace to, co je charakterizováno především spojitostí omezeného území, na němž se vyskytují. Řekl bych proto, že jde spíše o prozatímní prvky tvorby celoplanetární všelidské civilizace. Z čehož pro mne plyne, že všelidská civilizace je cílem planetizace lidského druhu, která je nutnou, ne však dostačujíc podmínkou k jeho přežití, alespoň do doby nějaké vesmírné katastrofy.

Kultura Západu.

Huntington své civilizace rozložil na planetě do celkem souvislých, leč izolovaných teritorií. Což ovšem není historicky jejich zásadním znakem. Tím je jejich vliv na utváření všelidské civilizace. Ten se samozřejmě proměňoval, mění a měnit bude ještě dlouho. Možná až do oné vesmírné katastrofy, pokud se lidstvo dokonce nevyhladí samo.

Jedním z teritorií, nesoucí pečeť civilizace, či spíš civilizačního okruhu, podle mne jen kultury s poměrně významným vlivem na vznik konečného celku, je v současnosti a nejméně posledního půl tisíciletí tak zvaný Západ. Tvůrce teorie o rozdílnosti civilizací tři z nich charakterizuje náboženstvím. O Západní to netvrdí, ale jejím dominantním znakem je rovněž náboženství, konkrétně křesťanství. Když ideologové západu hovoří o jeho kulturních zdrojích, pak ke křesťanské tradici ještě přidávají judaismus. Je zajímavé, že Huntington asi tento názor nepřijal, protože vedle devíti civilizačních celků vyčlenil na planetě tři tak zvané „osamělé státy“. Abecedně vyjmenováno Etiopii, Izrael a Turecko. Nehodlám s jeho dělením polemizovat, pro tento text považuji za charakterizaci Západu takovou, jakou on sám o sobě tvrdí, tedy že je založen na křesťanské a židovské tradici.

Začnu tím nejviditelnějším, křesťanstvím ve všech formách. Ať už má jakoukoliv konkrétní podobu v obřadech, věrouce či dogmatu, tak jednoznačným fundamentem je víra v jednoho boha, Kromě Západní „civilizace“ ji má jen islámské „civilizace“ a zmíněný Izrael. Na první pohled je víra v jednoho boha výhodná, ovšem přinesla do všelidské civilizace zásadní zdroje konfliktů.

Víra v jediného boha indukovala v daném prostředí za prvé centralistické ideje a její realizaci v podobě centrálních vlád. Mnohem horší je, že myšlenka jediného boha přinesla do lidského vědomí přesvědčení o jediné, jakési absolutní pravdě. Což je druhé negativum. Ne, že by nějaká skutečná pravda neexistovala, ale to jsou spíše fakta. Že já se jmenuji tak, jak se jmenuji, není totiž ani tak pravda, jako fakt. Stejně jako že kupříkladu nějaký Karel Čapek napsal hru Bílá nemoc.

O pravdě má smysl hovořit tehdy a jen tehdy, když výrok o ní není na „první pohled“ zřejmý. Jinými slovy pravda se musí hledat. Poměrně snadněji se hledá při zkoumání objektů s „dlouhodobou neměnitelností“, přesněji řečeno u neživých objektů. Trochu nesnadnější je to u živých organismů a prakticky nemožné je to u jevů lidských. V nich hraje totiž zásadní roli fakt, že člověk je tvor se „svobodnou“ vůlí. Dávám ten termín do uvozovek, protože už se začínají objevovat takové teorie o fungování lidského mozku, které svobodnou vůli zpochybňují, nebo dokonce přímo popírají.

Třetím negativum, které Západní kultura přijala za své je, že jediný bůh se pro ni stal personifikací dobra. Dogma všech křesťanství sice tvrdí, že je, mimo jiné, všemocný, tedy mocen i všeho zla, ale v konečném zúčtování bude pro každého člověka a tedy i po celou svou existenci pro lidstvo coby celek jakýmsi standardem dobra. Praxe personifikace dobra si v dějinách navíc vynutila i personifikaci opaku, tedy zla. Do všelidské civilizace ji velice konkrétně přinesl poprvé Zarathuštra, podrobněji ji vypracoval judaismus a v konečné podobě má na kulturu Západu vliv skoro dvě tisíciletí právě díky křesťanství.

Zmíněná personifikace dobra a zla za dlouhá léta vypracovala ve vědomí Západu konečnou a doslova zrůdnou představu o nesmiřitelnosti jevů, které jsou klasifikovány jen buď jako dobré, nebo jako zlé. Absolutně dobré a absolutně zlé, protože ve vnímání Západu jiná možnost pro ně není. Což je podle mého mínění čtvrtý a nejhorší rys kultury Západu. Nejhorší proto, že v takovém hodnocení dějů nelze najít kompromis a vždycky musí jedna strana být totálně poražena. Západ není schopen chápat, že všechny jevy ve společnosti jsou jednotou spolupůsobení různých vlivů, sil, energií a konečně i vůle, jejichž momentální účinky je nutné vyrovnávat. Že život je jen a jenom snaha o hledání rovnováhy mezi zmíněnými prvky. Smyslem života že je neustálé vyvažování a ne zničení životního projevu, který je pro vnímatele nevýhodný. Navíc jenom přechodně, nebo proto, že nebyl dostatečně poznán.

Velké „civilizace“ Orientu tento přístup ke skutečnosti nemají. Západní, údajné zlo i dobro, je pro ně součástí jednoho celku, s nímž musí dokázat žít. Jako jednotlivci i jako komunity, velké i ty největší. Líp to asi sdělit momentálně nedokážu, ale v mém schématu všelidskosti jde o problém naprosto zásadní. Pokud se Západ nezbaví tohoto prvku své memové výbavy, pak není schopen vstoupit do rodiny pojmenované termínem planetární, či všelidská civilizace.

Uvedené není jediným důvodem neschopnosti Západu integrovat se do všelidství. Pokud totiž prohlašuje, že navazuje na judaismus, pak se musí zbavit přesvědčení o své výlučnosti. Aplikace judaistického přesvědčení o boží vyvolenosti celého národa totiž v dějinách křesťanství nabrala až zrůdné následky. Evropané všechny ostatní považovali za pohany, které je nutné, navíc údajně v jejich zájmu který ani nechápou, tedy i násilím, přivést na víru, zajišťující jim spokojený život věčný. V tom nejhorším případě Evropané mnohé jiné lidské bytosti, z některých menších kultur, ani nepovažovali za lidi.

Závěrem už jenom shrnutí. Komplex uvedených charakteristik Západu jej přivedl do zrůdného stavu. Přesvědčení o nesmiřitelnosti dobra a zla k praxi totálního zničení subjektu jiného náhledu, či hodnocení světa, tedy jiné „pravdy“. Přesvědčení o vlastní výjimečnosti pak ke zdánlivému nároku na nadvládu a konečně personifikace boha k centralistickému řízení všelidství. Musím tvrdit, že pokud se těchto předpojatostí nevzdá, není schopen integrovat se do plantární všelidské civilizace.

Aniž o to stojím, přece ke mně dolétají některé novodobosti. Jednou z nejaktuálnějších jsou výtvory textů, v nichž se přepisují dějiny minulého století. Lavina snaživé produkce textů revidujících především události týkající se poslední velké války, je z nich nejhrůznějším dokladem snah o konečné vítězství v oné válce. Výklad všech událostí týkajících se zmíněné války se novohistorici podbízivě snaží interpretovat jako konečné vítězství těch, kdo je velmi dobře platí. Prozatímním vrcholem v mých očích je, že se jim už podařilo, dokonce v nejvyšší zákonodárné instituci EU, prosadit názor, že Německo i Sovětský svaz jsou stejnými viníky za vznik druhé světové války. Před dvěma dny jsem na svém Facebooku proto vyvěsil následující text, cituji: „Když si tak sleduji snaživou aktivitu na revizi dějin, třeba takových novohistorků jakým je nějaký Krystlík, tak jsem dospěl k názoru, že už zbývá jediné: Zbavit Hitlera odpovědnosti za holocaust. Pak se automaticky největším padouchem dějin stane Stalin a Hitler může být prohlašován za oběť boje proti komunismu v podání Sovětského svazu, který bylo bezpodmínečné nutné zničit“. Konec citace.

Komolení dějin byl, je a vždycky bude zajímavou disciplinou, až koníčkem mnohých historiků. Ačkoliv k nim nepatřím, jsem přece jenom už pamětníkem, takže jsem se rozhodl pro malé cvičení ve zmíněné disciplině a dneska přidám dějepisným mágům pár myšlenek, které je mohou inspirovat.

Je samozřejmé, že Sovětský svaz je viníkem druhé světové války. A dokonce tím hlavním, ne-li vůbec jediným. Kdyby nevznikl, tak by Hitler, ve službách už tehdy vznikajících světovládných, čti finančních kruhů, nemusel hnát Němce proti impériu, které se už při samotném vzniku deklarovalo jako nesmiřitelný odpůrce kapitalismu, kterému hodlá zakroutit krkem. Takže vlastně Hitlerovo Německo v oné válce se obětovalo za záchranu samotných základů tehdejšího, pohříchu i dnešního  světa. Je tedy sám Hitler obětí Stalinových intrik, jak to napsal dokonce bývalý sovětský rozvědčík Vladimir Bogdanovič Rezun ve své slavné knize Ledoborec, jíž se na Západě prodalo na deset milionů výtisků. Takže Stalin je světový padouch a Hitler jeho největší oběť, vedle třeba Trockého či Tuchačevského. Ať jmenuji alespoň jednoho ze dvou hlavních skupin Stalinových obětí.

Hitler prvoplánově nebyl ani rasista, ani antisemita. Byl to především vlastenec a jako politik pak populista. Dobře věděl, že naprostá většina vlasteneckých Němců se cítí ponížena bezohledným drancováním svého bohatství ze strany Francie. Ta si totiž prosadila do mírové smlouvy po první velké válce podmínky, které ve své podstatě ponižovaly Německo a urážely city každého opravdového Němce. Ale hlavně trvale udržovaly většinu Němců v chudobě. Právě oné emoce Hitler využil. Aby ji ve vědomí německého lidu posílil, přijal navíc za svou teorii o výjimečnosti árijské rasy, do které Germáni a tedy i Němci patřili.

Hitler žil se svým národem a tak rovněž věděl, že jeho většina má negativní pocity také vůči Židům, což v té době nebyl vůbec jev pouze německý. Šlo spíše o dosti rozšířené vědomí velké části příslušníků katolické církve ve všech zemích Evropy. V očích pravověrných katolíků totiž byli Židé odpradávna národ, který zavraždil „bohočlověka“ Ježíše. Populistickým výkladem Bible se Hitler navíc dopracoval poznání, že Židé svou vírou o boží vyvolenosti svého etnika přinesli do civilizace Západu vědomí nejen rasové odlišnosti, ale učení o rasové výjimečnosti. Navíc ve své víře neustále očekávali nový příchod spasitele, který jim má dokonce zajistit vládu nad celým světem. Čímž sami sebe povyšovali na národ nadřazený jiným. Takže bojem proti Židům fakticky Hitler bránil zbytek světa před jejich světovládou.

Holocaust nebyl výmyslem Hitlera. Ideově a realizačně ho uskutečňovali jeho patolízalové v bludné představě, že se tak zasluhují o naplnění Hitlerových ideálů. V té době byl Hitler, jako opravdový vůdce svého národa, totiž plně zaměstnán světodějnou válkou se Stalinovým impériem, takže neměl na jiné problémy čas. Toho snaživí a především ambiciózní jedinci z Hitlerova okolí zneužili k boji o svou osobní kariéru. Dopustili se však osudného omylu. Nepochopili, tak jako třeba i Lenin, že ne všichni Židé, stejně jako ne všichni kapitalisté, jsou nesmiřitelnými nepřáteli. V žádném případě to nebyli a ani teď nejsou všichni Židé, kdo stále věří ve své budoucí boží království vládnoucí celému světu. Jde pouze o elitářskou vrstvu mocichtivců. Té a jenom jí bylo zapotřebí zabránit, aby šířila svou víru a pomalu ve skrytu realizovala svou moc. Bylo proto tragickým omylem, že v plynových komorách skončili naopak pouze a skoro jen, obyčejní vesměs chudobní a nevýznamní Židé. Zatímco všem schopným a výjimečným se podařilo dostat z dosahu Hitlerových pohůnků.

Tím dneska končím. Je teď na novohistoricích, aby alespoň pro uvedené myšlenky našly dostatek důkazů a důsledně naopak zamlčovaly všechny, které by uvedené teze zpochybňovaly. Je to přece pradávná metoda historiků pracujících na objednávku skutečně mocných. Jen tak se mnozí dnešní významní Pražané, mimo jiné mohou jednou dočkat představy, které jsem, už ani nevím kdy a kde, popsal. V ní jsem psal, jak na ostrohu Letenské pláně bude jednou stát nejméně padesát metrů vysoká socha Hitlera, toho času už Velikého. U jejího úpatí pak na lavičce svého jména sedící sochu jednoho z českých Václavů, toho jména Havla, jak v obdivné nábožnosti zírá do vesmírných dálek odhodlaně hledících očí muže, jehož jméno již od jeho smrti je nejfrekventovanějším jménem celosvětové publicistiky. Alespoň podle průzkumů asi dvacet let starých. Což mimo jiné až dodnes podporuje i vysílání česky mluvících televizí, kde Hitlerem samotným, jeho dobou, činy a dalšími souvislostmi je prakticky denně naše veřejnost oblažována.

Dneska už vůbec nepochybuji o tom, že hlavní charakteristikou současné epochy je stále se zostřující souboj o nové uspořádání světa. Po rozpadu Sovětské svazu propadli vítězové údajné studené války obvyklé strategické chybě každého vítěze, který na své vítězství fakticky není vůbec připraven. Konkrétně to byla Unie Amerických států, podporovaná NATO, kdo propadl pýše a rozhodl se svého rivala doslova totálně zničit. Jejich mocní zapomněli na velkou dějinnou pravdu, která říká, že v každém totálním vítězstva je už skryta budoucí porážka. A tím vznikla opět situace, v níž dneska proti sobě stojí síly, jež nemohou zahájit vzájemnou válku, pokud se chtějí vyhnout ohrožení nejen vlastní existence, ale dokonce vyhubení lidstva. V takové situaci se musí každý občan globálního světa rozhodnout, jaký budoucí svět preferuje. Blíží se rychle doba, kdy nepůjde už lavírovat. Éra násilí se pomalu, leč jistě blíží k vyvrcholení. Je to cítit z projevů nejen většiny politiků, ale dokonce i angažovaných jedinců společnosti. Spor globalistů proti všem nabírá jednoznačně nesmiřitelné rysy.

14.4.20 mi na net přišel následující text nějakého Paličky. Dovolil jsem si k němu učinit několik poznámek, abych se od autora dočkal pouze a jen pejorativních označení a doslova nadávek, ale především žádných rozumových argumentů. Uvědomil jsem si, že na tomto příkladu mohu dokumentovat, že já a on patříme každý do jiné strany budoucího světa. Nejsme nějací ideoví odpůrci. Jsme jednoznačně političtí nepřátelé, nesmiřitelní nepřátelé, mezi nimiž kompromis není možný, protože by to byl jen krátkodobý kočkopes.

Celý text pana Paličky si zde ukládám a vkládám do něj své poznámky proloženým písmem

Ohlédnutí za Koněvem

Může se zdát, že v uplynulých týdnech nebylo jiného tématu než koronaviru a jeho dopadů prakticky na všechny aspekty lidské existence. Nicméně byla tu ještě jedna taková regionální kauza, která nabrala pro mě osobně značně nepochopitelných rozměrů, a to kauza sochy maršála Koněva.

Začnu osobním pohledem – o tom, že socha v Dejvicích vůbec existuje jsem se dozvěděl víceméně až tehdy, kdy se o ní politici začali handrkovat. Beru to podobně jako mariánský sloup na Staromáku – to, zda na tom či onom místě socha/sloup bude nebo nebude má na můj život přesně nulový dopad, takže je mi to jedno. (MP: Kdyby Vám to bylo opravdu jedno, tak o tom vůbec nic nepíšete. Jenže z dalšího textu Vašeho text plyne, žen Vám to nejenže není jedno, ale velice silně se Vás to dotýká).  U sloupu jsem mírně pro to, aby tam stál, ale kdyby nestál, neřeším to, u Koněva mírně proto, když tam nebude, ale pokud by tam setrval s doplňkovou tabulkou (MP: Mánie doplňkových tabulek je ubožáckým projevem každého vlastníka jedné jediné pravdy) informující o tom, že Koněv rozhodně nebyl nějakým hrdinným klaďasem 20. století, rovněž by mě to nikterak nepobuřovalo. Proto mě trochu udivuje, s jakou vervou jak ten sloup, tak bronzového Koněva jsou někteří lidé schopni řešit s takovou vervou, jako kdyby na tom stála a padala samotná podstata jejich existence, ale co nadělám, každý máme priority někde jinde.

A teď trochu faktů – osoba Koněva byla rozebrána nesčetněkrát, takže asi nemá cenu se do toho pouštět po nesčetněkrátéprvé, ale asi tak, že kdyby sochu postavili těsně po válce, byl by pohled na ni v historickém kontextu mnohem více nakloněn tomu, že to je památník veliteli vojsk, která se podílela na osvobození Československa. Jenže ona byla odhalena až za hluboké normalizace v roce 1980, kdy se vědělo o Koněvově podílu na krvavém potlačování protistalinského povstání v Maďarsku v roce 1956 i o jeho roli v okupaci Československa o 12 let později. Více než čímkoliv jiným tak bylo odhalení Koněvovy sochy jen projevem servility vůči SSSR. (MP: Tak vidíte, jak jste na věci zainteresován. Jenže to nebyla jenom servilita k SSSR, to byla také připomínka reality pro všechny, kdo již tehdy se netajili šířením nového hodnocení minulosti, což dneska již pomalu dotahují do finále. Už tehdy například byli historici, kteří za padouchy vzniku druhé světové vály označovali Stalina a Hitler byl podle nich pouze obětí jeho intrikánství. Což, předpokládám, víte líp než já.)   Kdyby se tenkrát postavil památník rudoarmějcům jako takovým, asi by proti tomu dnes nebyly zdaleka takové emoce, ostatně takový památník osvoboditelům – všem těm anonymním klukům a chlapům, kteří chtě nechtě museli do války a umírali po statisících v první frontové linii, zatímco pro velitele ve štábu, Koněva nevyjímaje, to byla prostě jen čísla a spoléhali na to, že „nas mnogo“ a i přes děsivé ztráty Němce prostě početně přejedou (M.P. Ani nevíte, jak Vás právě toto hodnocení sovětských velitelů vysvléklo doslova do naha. Právě ono bezpečně dokazuje, že patříte mezi lidi, kteří u některých problémů jsou totálně neschopní rozumového myšlení, ale cloumají jimi pouze a jen předsudečné emoce).  – s namísto Koněvovy sochy i plánuje a nikdo s tím nemá moc problém. Co se historie týče, považuji za chybu, která nás pronásleduje do dnešních dní, že Koněv nebyl odstraněn hned počátkem 90. let spolu s Leninem z Kulaťáku a dalšími Leniny, Gottwadly a jinými komunistickými potentáty napříč republikou. (MP: Když už jste u té historie. Komunisté bourali sochy „tatíčka Masaryka“, současní mocní bourají sochy komunistů. V mých očích je nejvíc zajímavé, že ani jedni, ani druzí nebourali sochy vládců, na něž si už nepamatovali. Přemýšlel jste někdy nad tím proč?).  

O osudu sochy se vedly spory prakticky celých těch 30 let od pádu Železné opony, posledních pět let nabyly na intenzitě a loni na podzim demokraticky zvolené zastupitelstvo Prahy 6 rozhodlo, že socha bude odstraněna, na nějakou dobu přemístěna do depozitáře a následně se stane součástí expozice připravovaného muzea paměti 20. Století. Takže nedošlo k žádné huráakci, kdy se teď někdo rozhodl pokoutně s Koněvem zatočit, ale o něco, co se vědělo několik měsíců dopředu. Jistě, obešlo by se to bez vtípků s rouškou od starosty Koláře, stejně jako se to obešlo bez toho, aby tam před tím exhibovali existence se sovětskými prapory. Pokud by byl lid (MP: „Lid vždycky měl, má a bude mít podstatně jiné starosti. To víte také lépe než já. Politická soutěž, podle mne střet, až souboj, se odehrává jen a jenom uvnitř uzounké skupinky mocichtivých. Jen pro ně mají taková symboly význam) Prahy 6 tak nespokojen, nic mu nebrání si v příštích volbách navolit takové zastupitelstvo, co slíbí na místě vztyčit třeba desetimetrového Koněva. Takhle to v demokracii holt funguje, je to něco, co v koněvovských časech neexistovalo, (MP: Zase poznámka, která Vás prozrazuje) ale tyto časy jsou naštěstí za námi. (MP: V politice nikdy neříkejte nic o budoucnosti a už vůbec netvrďte, že něco z toho, co bylo někdy špatné, nemůže být překonáno daleko horším)

Ruská propaganda se nicméně rozjela na plné obrátky, všechny ty obskurní parodie na média (MP: Poslední dva odstavce jste se už vůbec nebyl schopen udržet a ztratil jste rozum docela, čehož důkazem jsou samé pejorativní výrazy vyjadřující hodnotící soudy čiré nenávisti). typu Sputniku nebo Aeronetu začaly chrlit články, u kterých člověk neví, zda nejsou jen přebrané z nějakého stalinistického magazínu padesátých let, (MP: Nevím sice, o kom konkrétně píšete, ale to právě Vy a jenom Vy používáte mluvu nenávisti známou z oněch padesátých let), „obvyklí podezřelí“ (MP: Tady dokonce užíváte hantýrky bývalých estébáků) z řad skalních rusofilů (MP: On je snad kladný vztah k Rusku důvodem k podezírání? A z čeho pak? Z vlastizrady, či podpory nepřátelské mocnosti?!!)  od ultraleva do ultraprava píší do Moskvy patolízalské dopisy, za které by se nemusela stydět ani parta kolem Jakeše a Bilaka (MP: Ona to z historického hlediska nebyla žádná parta. Myslím, že byste nebyl rád, kdyby za nějakou další desítku let se hovořilo o partě Havla s kýmkoliv),  a úplně největší bizár je reakce samotného Ruska – výhrůžky a základy práva popírající „zákon“ o trestání odstraňování soch nucenými pracemi kdesi v gulagu. Ne soudruzi (MP: Ale sakra, ruská Duma jsou Vaši soudruzi?!), vaše parodie na právo už na jiném, než ruském území (MP: Nějak jste nepostřehl, že podobné zákony začal již dávno chrlit Kongres USA, ba dokonce i EK. Je to bohužel rys globalizace, ať se Vám to líbí, či ne. Zatím to má jediný zádrhel. Každé právo je reálným právem tehdy a jenom tehdy, když je vymahatelné. S čímž už začíná mít problém i Americká Unie. Takže se nechejme překvapit, kdo a co si v budoucnu dokáže prosadit. Zvláště při nynější fatální destrukci mezinárodního práva). (kterým ČR zaplať pánbůh není) neplatí, zpětně neplatilo snad ani za vašich sovětských předchůdců a s mezinárodním právem (MP: Tady máte jedinou pravdu v celém textu. Ovšem tehdy a jenom tehdy, pokud před rozhodnutím Dumy Putin nevydal ve věci již dříve prezidentský dekret. Což se mi nechce hledat, protože ten problém je mimo mé rozlišovací schopnosti a s úsměvem si říkám, ať si mezinárodní soudci zase zaexhibují. a diplomacií (MP: Diplomacii bych v tom  spektáklu ani nevzpomínal, Ta v dějinách dokázala jiné kotrmelce. má podobné jednání asi stejně společného, jako gibon a ledoborec třídy Arktika. Co mě fascinuje je to, že jediný, kdo to nějak odsoudil je ministr zahraničí (MP: To je věc názoru, já si myslím, že na to nemusel reagovat ani on. Kdyby byl opravdu diplomatem, tak by reagoval až na dopis z MZ Ruska)., že na podobnou sprostotu (MP: zase zbytečné prozrazování svých emocí) nezareaguje premiér nebo prezident a nevyvodí se z ní nějaké důsledky, to mi hlava nebere. Jistě, prezident je na straně Ruska, koronaviru navzdory jim tam chce letět dělat komparz na válečnou přehlídku, ale pokud v něm zbyla nějaká elementární úcta k republice, do jejíhož čela byl zvolen, tak tohle totalitní chování by mělo být přes čáru i pro něj. (MP: Doporučoval bych Vám, sdělit tento názor přímo prezidentovi. Pokud ho osobně znám, tak si jsem jist, že bude velice potěšen, protože obdrží další materiál pro své sarkasmy)

Často se objevuje argument, že odstranění sochy je porušením smlouvy o přátelských vztazích Česka a Ruska a o vzájemné péči o válečné hroby a památníky. Tak předně – nedošlo k odstranění, ale k přesunu (MP: Tak to je přímo geniální myšlenka. Moc za ni děkuji), který v rozporu s žádnou smlouvou není. (MP: Tady jsem na tenkém ledě, protože jsem smlouvy nečetl, ale především proto, že dobře ze svých studií práva vím, proč se fakticky mezinárodní smlouvy uzavírají). No a k těm hrobům – zajděte se podívat na Olšany, kde jsou velmi hezky udržované hroby padlých rudoarmějců, je to důstojné pietní místo. No a teď si najděte něco o tom, jak Rusové „pečují“ o hroby našich legionářů padlých na území Sovětského svazu. Hroby jsou v dezolátním stavu, není výjimkou, že kosti z nich vytahali toulaví psi a celkově je to vše možné, jen ne úcta k padlým. Takže jestli někdo ony smlouvy porušuje, pak je to Rusko. (MP: Tvrzení bez důkazu nevnímám a sugestivní poetiku o těch psech už vůbec ne). Takže by možná nebylo od věci si taky schválit nějaký zákon, který by zpětně poslal starosty ruských obcí, kde se legionářské hroby nachází, na pár let do Jáchymova na uran. Akorát k tomu nedojde (MP: Zase máte svatou pravdu, bohužel ne z důvodů, které uvádíte), protože Česko na rozdíl od Ruska pochopilo, že přerodem z totality v demokracii se podobných možností chování vzdalo, jelikož tyto nepatří do 21. století. (MP: Nejsem si jist, že jsme se totalitních praktik vzdali. Ale naopak jsem si jist, že nemáme demokracii, nýbrž polyarchii a do konce XXI. století je ještě příliš daleko) A to ani do muzea, jako socha Koněva.

Prvku levicového paradigmatu

Druhé slovo z hesla Francouzské revoluce, egalité, působilo a dodnes působí na všechny druhy liberálů jako pověstný červený hadr na býka. Aby se s problémem rovnosti lehounce vyrovnali, tak jej licoměrně zaměňují za stejnost a pak lacině tvrdí, že lidé nejsou stejní, což samozřejmě nikdo nikdy nepopíral. Jenže oni pak z toho vyvozují, že si nestejní lidé nemohou být rovni, protože mají minimálně různé schopnosti, způsobující různé výsledky činnosti každého jedince. Pro jejich přesvědčení z toho logicky plyne, že nerovnost je v lidské společnosti daná samou, přírodou vytvořenou, nestejností. Nejprůkazněji to totiž je od počátku věků vidět na rozdílnosti žen a mužů.

Civilizace, čili vydělování se člověka z přírodnosti, poměrně brzy konfrontovala už původní lidské tlupy s problémem statusu a role jedinců ve skupině. S procesem sebeuvědomování někteří jedinci v přirozeném soužití své tlupy již tehdy pociťovali nadvládu jiných a vzpírali se proti ní. Což byl zárodek touhy po konkrétní, ač mnohdy nespecifikované rovnosti. Legendy o vzpourách žen, ba dokonce válkách s muži, když nic jiného, tak reflektují, že problematika rovnosti je velmi starým, ne-li odvěkým sociálním problémem naší civilizace.

Přeskočme nyní celý dlouhý proces vývoje četných lidských kultur, jako základních prvků všelidské civilizace. Prakticky všechna složitější společenstva v problému rovnosti lidí nejdříve dospěla k přesvědčení, že všichni lidé jsou si rovni před Bohem, či bohy. Jenže až na věčnosti, což bylo poněkud licoměrné tvrzení z úst vládnoucích. Tady na zemi se poměrně brzy proto prosadila rovnost před zákonem. Což byla jen o něco menší licoměrnost od mocných, protože zákony kodifikovali právě a jenom oni, čili ve vlastním zájmu. Takže problém rovnosti byl stále stejně bolestivý a doslova žhavý.

Novým, v mých očích nadějným náznakem řešení problému rovnosti bylo naznačeno v Deklaraci nezávislosti ze 4. 7. 1776, která se stala fakticky Ústavou dosud nejoslavovanějšího liberálního státu, Unie států Amerických. Hned ve svém druhém odstavci začíná slovy, cituji: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovní…“, konec citace. Z toho tvrzení totiž jednoznačně plyne, že pokud jsou všichni lidé stvořeni jako sobě rovni, pak je to jen a jenom vinou lidské společnosti, že v samotném životě jsou pak tak různí, ba až obludně nerovní.

Velká Francouzská revoluce z let 1789 a 1799, tedy jen o několik let později, přinesla druhý pohled na rovnost mezi lidmi. Naznačila, že volnost, osvobození, svoboda člověka nemůže existovat bez rovnosti. Stejně tak jako rovnost bez svobody. Jasně tedy konstatovala, že rovnost lidí není možná bez jejich osvobození od nadvlády jiných lidí.

Vrátím se nyní k citátu z Deklarace. Ten totiž pokračuje dál takto, cituji: „…a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí“. Konec citace. Pro mne je totiž naprosto nejdůležitější, že mezi nezcizitelná práva autoři Deklarace nezařadili právo na vlastnění majetku. Vyvozuji z toho naprosto jednoznačně, že právo na vlastnění se stalo jen a pouze prvkem ideologie liberálů, kteří si z něj vytvořili nedotknutelnou mantru.

Podle mne je totiž zákonem garantované právo na, dokonce neomezené, hromadění majetku, bohatství, ba až kapitálu, naprosto fundamentálním zdrojem všech nerovností. První věta Deklarace do dnešních dnů rozkošatěla do spousty dalších deklarací a dokumentů, až se vytvořila celá, nová ideologie lidských práv, či spíše lidských nároků a občanských svobod. Doposud se ale globální civilizace nedokázala shodnout, který z nároků povýší na právo, čili zákony garantovaný nárok, ba dokonce na nezcizitelné právo, čili trestuhodné chování každého, kdo je někomu upírá. Zatím je tedy lidská civilizace ve stavu, kdy reálně není schopná prosazovat dodržování všech deklarovaných „práv“, přesněji nároků lidského jedince na svou existenci. Pokouší se o to jednotlivé státy, ba až soustátí, ale celkově neexistuje ani globálně uznávaný soupis lidských práv a občanských svobod.

Navíc v politických bojích byla liberály vytvořena jakási jim absolutně nepřátelská ideologie, kterou nazývají rovnostářstvím, nebo rovnostářskou ideologií. Tvrdí o ní, že prosazuje ideu, že by se se všemi lidmi mělo zacházet jako se stejně rovnými. Podle zastánců této ideologie by se ke všem jedincům mělo přistupovat stejně, bez ohledu na jejich pohlaví, věk, genderovou identitu, sexuální orientaci, rasu, etnicitu, náboženské vyznání, třídní postavení a další diference. Opět liberálové užívají to scestné až obludné slůvko stejně, aby mohli mást celou veřejnost. Navíc tvrdí, bez jakýchkoliv důkazů, že rovnost pokleslá na takto pojaté rovnostářství, je součástí levicové ideologie. Při čemž nic není ideově tak vzdáleno levici, jako takto uboze pojatá rovnost. Levicová ideologie rovnosti lidských jedinců nemá vůbec nic společného s rovnostářstvím, vykonstruovaným lokaji liberálních mocipánů.

Liberálové jednoznačně odmítají rovnost jako politickou hodnotu. Absolutizují svobodu, dokonce ve všech oblastech lidského konání a bez limitů. Jejich zkratkovité tvrzení, že svoboda každého jedince končí tam, kde začíná svoboda jiných, je ubohým bonmotem, který dokazuje pouze to, že i hloupost se dá říct krátce.

Levicové pojetí rovnost je tak odpovědná regulace svobod, že s jistotou zajišťuje co nejširší lidské nároky každému jednici. Je v dnešních složitých společenstvích naprosto nutné, aby ony nároky byly postupně kodifikovány zákony, aby byly i vymahatelné.

ZPRÁVA Z TISKU. Podle společného prohlášení Hospodářské komise pro Afriku, která existuje pod křídly OSN, požadují afričtí ministři financí od Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Evropské unie podporu pro odpuštění či zmírnění dluhů.

Když jsem si dneska přečetl uvedené, nedalo mi to, abych si zde nevyvěsil čtyři poznámky o dluhové ekonomice.

První. Je tomu již víc než půl století, co jsem četl noticku přibližně tohoto obsahu. Kdyby si v roce narození Ježíše někdo uložil do banky minci nejnižší hodnoty na běžný úrok, tak by ke konci dvacátého století měl bohatství představující tři a půl zeměkoule celé ze zlata. Autor tím chtěl dokázat, že půjčování na úrok, a především vklady na úrok, mohou fungovat jenom krátkodobé. Proto již v biblickém věku Židé měli zajímavý rok. Říkali mu, pokud se nemýlím, „šabatem odpočinutí pro zem“. Pátá kniha Mojžíšova o něm, mimo jiné říká, cituji: „…(v tomto roce) každý věřitel, který půjčil svému druhu, upustí od vymáhání dluhu na svém bližním a na svém příbuzném.“  Konec citace.

Druhá. Když se zhroutil koloniální systém, tak „osvobozené státy“ si na další svou existenci musely půjčovat od zemí bývalých uzurpátorů. Jejich banky jim velice rády půjčovaly. Nasadily jim takový úrok, že novokolonie byly ročně schopné splácet akorát úrok a to v lepším případě. Mnohdy si i na ten musely vzít novou půjčku. Takže jistinu nikdy nesplatily. Obvykle za deset a více let, když zemičky na úrocích zaplatily až několikanásobně svůj původní dluh, mu jej věřitelská banka milostivě odepsala.

Třetí. Nejméně třicet let sleduji, že většina států, především těch ekonomicky nejsilnějších, je nejen stále více zadlužená, ale vesele každým rokem již v rozpočtu svůj dluh zvyšuje. Dneska dluží všichni a nejvíce světový hegemon. Sleduji, že se jejich veřejnost vůbec neptá, u koho se vlastně zadlužuje a kdy a především jak chce dluh splatit. Každého rozumného člověka musí napadnout, že všechny ty státy počítají s tím, že je nesplatí nikdy.

Čtvrtá. Poslední velká krize na konci první dekády tohoto tisíciletí, která nebyla nikdy překonána, pouze odsunuta, naznačila cestu, jak z dluhů ven. Metoda byla nazvána kvantitativním uvolňováním, čti pumpování peněz, nepeněz do ekonomiky. V tomto textu není místo na odborné a tím příliš dlouhé popisování procesu. Odpustím si tedy používání pojmů jako monetarizace, fiskální ekonomika či dokonce austerita a použiji kupeckého vyjadřování. Dluh státu, ale i toxická aktiva jeho bank jednoduše odkoupí centrální banka. Za jejich nesplatitelné dluhopisy jim vydá „reálné“ peníze, které přece ona sama a jediná tiskne. Přesněji, vhodí do kybernetického prostoru jako chumelenici nul a jedniček binárního počítačového kódu klidně i biliony dolarů, jako kupříkladu teď při koronavirové pandemii. Centrální banka, je nejen svrchovanou a na státu nezávislou institucí a tak může u sebe shromažďovat prakticky jakýkoliv dluh po velmi dlouhou dobu. Japonská kupříkladu doslova sedí jako kvočna na dluhu ve výši víc jak dvou ročních HDP své země a pořád se nic neděje. A dít nebude. Dokud …co?

Dokud se prostě dluh neodepíše! Já si už jenom dovolím otázku. Kdypak je, podle židovského kalendáře, nejbližší rok odpouštění dluhů, který pro příbuzné platil každých sedm let a pro všechny pak každých 49 let?

Vlastnictví je stěžejním pojmem Marxovu učení a samozřejmě každého na něj navazujícího. Marx začal svou analýzu etapy hospodářství své éry analýzou vlastnictví. Jednoznačně odhalil, že soukromé vlastnictví kapitálu je fundamentálním základem nadvlády člověka nad člověkem v rodícím se kapitalismu. V prvé řadě poznal, že je to základ pro vykořisťování člověka člověkem. Důležitější ale bylo, že se dopracoval až k důkazům, že soukromé vlastnictví kapitálu vede vždy ke zvyšování jeho koncentrace v rukou stále menšího počtu osob. V konečném důsledku je proto podstatou veškeré moci ve společnosti, včetně politické a tedy nadvlády minorit nad celým zbytkem společnosti.

Nemíním se dále problémem obírat, stejně bych v té oblasti nic nového nevykoumal. Stěžejní dílo Marxe, Kapitál, bych si nedovolilo ničím doplňovat.

Chtěl bych pouze upozornit na jeden aspekt, na nějž se zapomíná. Marx se necítil být prorokem a už v žádném případě ne nějakým konstruktérem dějin budoucnosti. Proto nikde nepsal o znárodnění, ba velice opatrně o zespolečenšťování. V žádném případě nevypracoval jakýkoliv konkrétní návod na vytváření alternativy ke kapitalismu, jen konstatoval že je dějinně nevyhnutelná.

Marx ve své podstatě nekritizoval soukromé vlastnictví, ale sám princip vlastnění, společnostní nemoc mít. Zespolečenštění u něj totiž znamenalo totální negaci vlastnického vztahu. Což prakticky nikdo z jeho soudobých myslitelů ani nepostřehl. Psát o takové teorii nyní, v dobách vrcholného liberalismu, čti jeho globální dominanci, může být příznakem duševní vyšinutosti. Ale jenom zdánlivě. Marx ještě zažil, kdy chudí v Anglii vyháněli své ovce na obecní louky, které fakticky nikomu nepatřily, čistě formálně byly součástí obce. A také věděl, jakým procesem se stejné louky staly později majetkem jen někoho a ostatní neměli své ovce kde pást.

Každý, kdo si neumí představit lidské společenství bez vlastnických vztahů, ať si pro představu uvědomí, že oceány nikdo nevlastní a přece v nich každý loví ryby a od pradávna těží sůl. V poslední době dokonce těží ropu a plyn.

Jakmile každý duševně zdravý člověk bude vědět, že společnost je tak bohatá, že je schopná plně pokrýt jeho potřeby, tak nebude mít žádanou tužbu něco vlastnit. Jen si představme kupříkladu, že zdokonalené dnešní 3D tiskárny budou schopna vytisknout třeba obraz Mony Lisy naprosto nerozeznatelný od originálu. Jaká pak asi duševní porucha by rozumného člověka vedla k tomu, aby ji vlastnil koupí ve výši stovek milionů dolarů?!

Ano. Mrhání výsledky prace jiných lidí jen proto, aby si nějaký snob koupil originál od Picassa, či zpanštělý herec dokonce ostrov v Pacifiku je už dneska něco víc jak protispolečenským jevem. Je to důsledek chorobné závislosti. Jde o stejnou pokleslost, jakou je nezvladatelné fetování či alkoholismus, ovšem nesrovnatelně horší tím, že škodí obrovskému počtu lidí. Jde už dneska, při mizejících zdrojích, jednoznačně o zločin proti lidskosti. O zločinné plýtvání zdroji na planetě, která jich nemá nekonečné množství. Jasný a prokazatelný zločin loupeže těchto zdrojů všem, kteří mají hlad, nedostatek léčiv a dalších bezpodmínečných potřeb pro svou existenci. Je to zločin skryté genocidy.

Neměl jsem původně v úmyslu dneska o tomto pohledu Karla Marxe psát. Ovšem před několika hodinami jsem si přečetl krátkou noticku, cituji: „Trump podepsal výnos o právu občanů USA na zdroje na Měsíci. V Dokumentu se píše, že USA neuznávají Dohodu o činnosti států na oběžnici Země“. Konec citace.  Kdybych byl křesťanem, tak bych takový čin označil za vrchol kacířského rouhání. Tak to pouze považuji za chorobnou hypertrofii nejhnusnější nemoci lidské civilizace, nemoci bezohledného hromadění majetku, nepotřebného bohatství a zločinné koncentrace kapitálu. Raději na tomto místě ten absolutní úpadek lidstva v provedení mocipánů Unie Amerických Států nekomentuji. Ale jednou se k projevu té zvrácené pýchy určitě vrátím.

Již v prvé polovině roku 1990 jsem napsal. Marx v druhé etapě svého aktivismu vytyčil základní heslo komunismu: „Proletáři všech zemí spojte se“. Byl to hned dvojí omyl. Jeho výzvy zneužili kapitalisté, kteří měli od samého počátku ke světovému sjednocení nesporně lepší podmínky. Je jich tak malý počet, že se lehce dokáží zorganizovat v účinnou sílu. Naopak široké až bezbřehé hnutí proletářů je nesjednotitelné. Marx tuto výzvu také v pozdějším věku už neopakoval. Mimo jiné proto, že dospěl k názoru, že ani sjednocení proletáři celého světa komunismus vybudovat nemohou. Komunismus, čti jakýkoliv režim, jenž bude alternativou ke kapitalismu, musí logicky vybudovat kapitalisté samotní. Budou tak dlouho vládnout nad společností, až ta dospěje do stavu, že to už dál stejným způsobem nepůjde. Režim se zhroutí jak domek z karet. Ovšem ani tehdy to nemusí ještě znamenat, že bude lidstvo konečně zbaveno své celodějinné knuty, nadvlády malinkaté menšiny nad všemi ostatními. Bude to záviset na skutečných levicových politicích budoucnosti, jestli najdou platformu, jak zmíněné prokletí lidské civilizace konečně změnit.

Jestliže kapitalisté Marxovu výzvu k proletářům celého světa chytře využili ve svůj prospěch, tak i druhou jeho myšlenku již nejméně půl století realizují a po rozpadu SSSR ji prosazují natolik vehementně, že ji pomalu začíná chápat čím dál tím větší počet obyvatel světa. Marx o proletářích řekl, že nemají vlast, čili že v jakékoliv zemi na planetě jsou a budou stále vykořisťováni a ovládáni kapitálem. Nebudu to dále rozebírat. Jen tvrdím, že vznik současných globálních korporací, které, mimo jiné, své výroby přesouvají do zemí s nižší životní úrovní ukazuje, že to kapitalisté nemají vlast.

Leč všeho do času. Proletáři minulosti neměli technické možnosti se po celém světě zorganizovat v jednolitou sílu. Ovšem to se pozvolna mění. A v takovém prostředí se může ukázat, že nemít vlast nemusí být zas až tak moc rozhodující.

Český filosof Ransdorf publikoval dva díly svého pojetí Marxova myšlení. Nazval ho „Nové čtení Marxe“. Dílo zůstalo nedokončeno a tak ve skutečnosti nevím, jak chtěl náš nejtalentovanější marxista celou obsáhlou práci vyústit. Sám si ale vůbec netroufám nějak nově interpretovat rozsáhlé a především nesystematické Marxovo dílo.

Nepatřím ke znalcům Marxových textů a jelikož neumím německy tak, abych si troufal číst originál, nikdy jsem se ani nepokoušel přečíst všechno, co mám doma v češtině. Navíc vím, že když se v bývalé Německé demokratické republice pokoušeli o úplné vydání Marxových spisů, tak naši překladatelé v několika případech uváděli originální text a následně za ním až tři jeho různé „překlady“, čti, interpretace.

Prvním, kdo interpretoval Marxovy texty, byl Engels. On fakticky z Marxových náčrtů a poznámek dopsal i jeho nejobsáhlejší dílo Kapitál. Podle mého přesvědčení byl Enels skutečným zakladatelem ideologie zvané marxismus. Tak jako křesťanské vize Ježíšovy rozšířil po světě a poněkud voIně interpretoval Pavel, tak Engels byl prvním vykladačem Marxe. Interpretační volnost dala v průběhu času vzniknout poměrně rozsáhlé a ucelené ideologii, kterou v dějinách levicového hnutí dopracoval Lenin. V Sovětském svaz, ba v celém svazku zemí s konečným označením země reálného socialismu, se poměrně široká a komplexní ideologie prezentovala jako marx-leninismus.

Za dlouhé období jednoho a půl století vyrostlo z původních Marxových textů mnoho dalších ideologií a programů politických subjektů. Všechny jsou podle mne zatíženy několika základními interpretačními chybami. Několikrát jsem četl, že prý Marx ke konci svého života řekl, cituji: „Já jsem Marx, ale nejsem marxista“, konec citace. V originále jsem tento citát neviděl, takže jej nemám ověřený. Ovšem právě on mne inspiroval k tomu, abych se nad některými Marxovými tezemi zamyslel a zkusil je přečíst jinak.

Marx byl respektovaným učencem i mezi svými odpůrci. Různorodí odmítačí a především tvůrci polemizující s Marxovými idejemi se podivně shodují v tom, že vyzvedávají texty, které napsal v mladším věku a doslova zavrhují texty pozdější, především pak „Komunistický manifest“. Zásadní poznatek mého tvrzení o jiném čtení Marxe je odlišný. Dělím si Marxovy texty do tří období.

První období je dobou teoretického filosofování a revolucionářského odporu k prvním levicovým teoretikům a praktikům. Vyústí v Manifest komunistické strany, který již považuji za text druhého období, etapy to Marxovy politické angažovanosti. Měla silné revoluční tóny. Z nichž učenec vystřízlivěl krutým ukončením existence Pařížské komuny. Ta byla prvním reálným pokusem o vládu lidu. Byla proto prakticky vyhlazena za dva měsíce. Tím začalo Marxovo třetí období. Éra vystřízlivění, životního realizmu. Marx pochopil, že alternativa ke kapitalismu nevznikne za jeho života a že bude trvat ještě dlouho, než se v praktické politice zrodí realizační programy pro komunistickou politiku vzdálené budoucnosti samotného kapitalismu, kterou ani nelze předvídat.

Měl sice v plánu provést komplexní analýzu společnostního systému své doby. Leč, něco takového bylo a je tím více dneska, nad síly sebegeniálnějšího jedince. Jelikož již od počátků svého sociologického studia pochopil co je základním pilířem každé společnosti, tak svou analýzu započal studiem hospodářství. A ani tento prostor nedokázal do konce svého života zhodnotit v celé šíři. Kapitál je sice torzem, ale tak dokonalým, že poznamenal lidské vědění do konce časů.

Necítím se natolik fundovaný, abych hodnotil situaci v Maďarsku a následně posuzoval, zda zákon o suspendování činnosti parlamentu za mimořádných okolností, který si v Maďarku schválili, ohrožuje demokracii. Silně pochybuji, že funkcionáři institucí EU jsou na tom natolik lépe, že tak intenzivně kňučí cosi o ohrožení demokracie. Z jejich úst to zní víc jak paradoxně, protože některé instituce EU jsou doslova příkladem nerespektování demokratických principů vládnutí. Ovšem s jistotou vím, že mnozí naši opoziční politici jsou na tom dokonce hůř, než já. Proto mne velice irituje jejich výzva, dokonce k ozbrojenému odporu proti vládě v doně, kdy se dověděli, že zákon pro mimořádní situace se připravuje i u nás.

Nepřekvapuje mne chování notorika Kalouska, ale v opozičních stranách jsou přece i lidé rozumu, kteří nemusí hned dělat z komára vola, jak říkávala moje babička.

Dosavadní chování bezprogramové opozice, čti pouze protibabišovské, bylo už v minulém volebním období moudré veřejnosti k smíchu, protože bylo jednoznačně kontraproduktivní. Preference hnutí ANO se držely, nebo dokonce rostly. Zaznamenal jsem, že v probíhajícím volebním období i rozumně uvažujícím občanům, kteří třeba ANO ani nevolili, začíná být chování reprezentantů protibabišovců poněkud nepřijatelné. Ovšem činnost opozice, včetně celého Senátu, v současné mimořádné situaci, začíná už být čím dál, tím více trestuhodné.

A to nejenom pro samotné chování v nynější mimořádné situaci. Je trestuhodné i, nebo dokonce především, z pohledu na její minulou činnost.

Současná opozice, to jsou fakticky strany, které v naší zemi dlouhodobě vládly. Je jen a pouze jejich vinou, že v našem státě nemáme fundovaný zákon pro jeho řízení v mimořádných situacích. Jestliže považujeme 1. leden 1993 za den vzniku naší státnosti, tak obrazně řečeno nejpozději do 31. 12. téhož roku jsme měli mít fundované zákony pro zajištění bezpečnosti státu, tedy mimo jiné i jeho řízení v dobách abnormálně kritických. V mých očích všichni ústavní činitelé, kteří byli osobně zainteresováni v otázkách bezpečnosti, tedy i poslanci ve výborech toho zaměření, se měli postarat o to, aby odborníci z ministerstev obrany, vnitra a dalších předložili sumu návrhů zákonů, které pro takové příhody jsou nezbytné. Pokud tak neudělali, pak každý jedinec z nich prokázal svou nekompetentnost k vedení naší země.

V mých očích je současná koronavirová krize něco jako ostré cvičení komplexního chování všech občanů a hlavně odpovědných funkcionářů a služeb, jako příprava na mnohem horší až děsivé mimořádnosti, které mohou a asi opravdu přijdou. Jakmile tato mimořádnost skončí, bude povinností všech kompetentních osob, aby „cvičení“ vyhodnotili. Vláda s parlamentem budou mít výsostnou povinnost co nejrychleji udělat vše, aby naše legislativa, i na ty nejhorší představitelné katastrofy, byla dostatečně připravena.

Pokud současná opozice chce konečně ukázat, že jejím hlavním zájmem jsou opravdu občasné této země a ne její politické ambice, tak by se kupříkladu měla zapojit do tvorby zákona, který se připravuje na ministerstvu obrany, či dalších souvisejících zákonů pro mimořádné situace až po ty, kdy bude bezpodmínečně nutné suspendovat činnost nejen parlamentu. Takovou práci by totiž opozice dělala i pro sebe, protože zákonitě jednou bude v pozici dnešní vlády. A není vyloučeno, že jednou bude nutné zvládat mimořádnosti takového rozsahu a nebo za tak stižených komunikačních možností, že bude nezbytné přistoupit k diktatuře malé skupinky nejodpovědnějších, aby byla co nejefektivněji zvládnuta.

Opozice by měla okamžitě ukončit svou trestuhodnou činnost a nedělat humbuk jenom proto, aby jen a jenom štvala proti Babišovi a současné vládě. Ve vlastním zájmu by měla rovněž skončit to věčné tajtrlíkování, jež ji zesměšňuje, činí nevolitelnou a nerozumnou. Měla by začít konečně ukazovat veřejnosti, že je skutečně schopná vládnout, o čemž zatím prakticky nikoho nepřesvědčuje.