Chudáci Ukrajinci. Pořád jim ještě nedochází, že jim nikdo nepomůže?? Ale že jim naopak velice ráda celá ta sebranka z NATO, EU a USA bude dodávat další a další zbraně, aby zahynulo nejen mnohem víc Rusů, ale především nevinných Ukrajinců, protože právě na jejich území se bojuje!!

Při tom světové společenství mělo skvělou možnost konečně ukázat, že něco dokáže. Ihned 22.2. když Rusko uznalo Doněckou a Luhanskou republiku, mělo přimět Rusko k tomu, aby zasedlo spolu s Ukrajinci a mezinárodními reprezentanty k jednomu stolu a začali vyjednávat, po čemž Rusové volali osm let.

Je katastrofou, že žádný ze současných politiků zúčastněných stran konfliktu, a hlavně těch sprostých podněcovatelů ze všech stran, už nezažil skutečnou válku. Díky svému relativnímu mládí proto nevědí, co činí. Bohužel.

I v té naší vlezdoanální zemičce se nenašel z politiků nikdo, kdo by nepropadl vášni, která mu zatemňuje rozum. Nakonec jenom stařičký Klaus si zachoval chladnou hlavu. Viz video na webu https://www.pokec24.cz/video/vaclav-klaus-hodnoti-udalosti-na-ukrajine-video/

Osobně mě největší děs jímá z toho, že si všichni ti nositelé jediného správného názoru nepřečetli Putinův projev z 24. února až do konce. Předposlední odstavec totiž mluví jasnou řečí k celému světu. Přeloženo do řeči bez servítku. Nenamontujte se do nás, je to naše záležitost a kdo se o to pokusí, vězte, že jsme odhodláni ke všemu. Což včera potvrdil, když uvedl jaderné síly Ruska do stavu plné pohotovosti. Amen s námi, pokud nějakým těm Polákům, Britům, či kdoví komu práskne v té jeho pyšné a samolibé bedně.

Tolik ještě jednou dneska. Před večeří.

Například Slovenského poslance Chmelára, za jeho kritiku Putina. Prý ve svém projevu z 22. února urazil celý Ukrajinský národ. On totiž musí tak hovořit. Jinak by skrytě doznal, že Slováci nejsou národem. Jako že nejsou. Jsou pouze etnikem národa Západních Slovanů, jako jsou třeba Chorvati etnikum Jihoslovanů.

Všechny ty idealisty nechápající, že každý princip, zásada neplatí absolutně, neboť ve složitosti života to ani nelze. Vždy existují výjimky, která to pravidlo potvrzují. Třeba absolutní neužití násilí, když někoho skoro všichni stále šikanují, škodí mu kde jen to jde, ba dokonce mu vyhrožují zničujícím násilím. Při tom naprosto zásadně o společném problému všichni odmítají jednat.

Inženýra Zemana, který nedokáže později získanou inteligencí ovládat své přirozené hulvátství populisty, který v zájmu svých ambicí se vždycky chce zavděčit davům.

JUDr. Igora Stříže, který jako vojenský prokurátor za vlády KSČ se před několik lety dorval k vrcholu své kariéry. Tehdejší opozice, tedy dnešní vláda, mu zaručovala že ho odvolá ihned, jakmile se dostane k moci. Nevím, proč to neudělala. Že by proto, aby za ni vykonával špinavou práci?! Tak ji proto provádí natolik aktivně, že teď bude odvolatelný jenom těžko.

Že je tím nejkrutějším způsobem postihován pouze a jenom agresivní čin Ruska. Všechny předešlé agresivní činy, a že jich bylo nespočet, jsme nikdy neodsuzovali. Ono to totiž bylo naše agresivní jednání, naše zločiny proti lidskosti a míru.

A chápu především sám sebe, že jsem proti dominanci Západního kulturního okruhu všesvětové civilizace. Vždycky jsem totiž byl proti zlovůli silnějších vůči slabšímu, je mi to vrozené a tím osudné.

     Jelikož všichni mají máslo na hlavě, měli by si hlavy schladit, aby jim to máslo nakonec nezamatlalo i mozek.

Světové postavení Ruské Federace.

Současná moc Ruska se rozhodlo na vlastní pěst dosáhnout svého. A čeho? Rusko vlastní totiž nesmírné přírodní bohatství. Není na tom tak jako Německo za Hitlera, které nutně potřebovalo expandovat za zdroji, aby neplnilo své ambice. Současní vládci Ruska jeho touhy nemají, protože je nepotřebují. Potřebují jen a jenom klid na život, který chtějí žít podle svých představa tradic. Mají proto pouze jeden jediný zájem. Aby nikdo nemohl Rusko o jeho uvedené bohatství připravit, ať už té touze říkají třeba „vlastní bezpečnost“, či jakkoliv jinak. Díky dobám zahraničního drancování Ruska za Jelcinova gazdování už žádný vládce, či vládní moc Ruska světu neuvěří, že mu nejde o nic jiného než o to, aby Rusko připravil o jeho bohatství čili o jeho území.

jak je vidět, za tím cílem je nyní už rozhodnuto jít bez skrupulí a doslova za každou cenu. Vždyť na co by byl Rusům svět, bez Ruska, což Putin řekl světu veřejně už v začátcích své prezidentské kariéry. Ruští mocní jsou teď už v situaci, ze které nemohou couvnout. Je sice velkou otázkou, nakolik s tím souhlasí ruská veřejnost, ale armáda, ta skutečně rozhodující moc je nesporně na straně současného vedení státu.

Vztah Západu k Rusku,

Západ v současnosti obviňuje Rusko z toho, co na planetě vyváděl a pořád praktikuje už půl tisíciletí. Za tu dobu totiž si vypracoval způsob myšlení, který nedokáže změnit. Vykonstruoval si na to dokonce celou ideologii individualismu, neustálého soutěžení a egoistického pojetí svobody, čti práva silnějšího ve zmíněném soutěžení, alias soupeření, na jakoukoliv vlastní aktivitu. Od nepaměti Západ, především anglosaský pohrdal Ruskem, ponižoval ho a pravidelně skoro v každém století jej některý Západní mocnář napadal. K dnešnímu vzteku celého Západu neúspěšně, což jeho vášeň po vítězství ještě stupňuje.

Takže co teď.

Rusko vyčkávalo podle svého náhledu dost dlouho. Je přesvědčeno, že dalším jednáním už si svou bezpečnost nezajistí. Žádný princip, tedy ani ten údajně věčného míru, čti, ve sporu nepoužít sílu, neplatí absolutně. Západ by měl tedy vzít rozum do hrsti. A už neeskalovat problém, protože Ruská vláda je rozhodnuta dotáhnout svůj záměr skutečně do konce. Chce Ukrajinu zbavit militarismu, nacismu a udělat z ní minimálně neutrální stát, když už ne přátelského souseda.

I Rusko musí vzít rozum do hrsti. Minimálně proto, že platí neměnný zákon všeho lidského počínání, že každý programovaný záměr přináší následky, s nimiž se nepočítalo. Rusko musí proto dobře sledovat, a průběžně svou pozici vyhodnocovat, aby se vyhnulo následkům, které budou pro něj závažnější než problém, který se jeho současní vládci rozhodli vyřešit.

Nahodím si tady několik prvních reflexí stěžejní události dnešního dne. Překvapilo mě toto rozhodnutí Ruska, v první chvíli jsem ho vyhodnotil jako chybu, ale do večera jsem už zase myslel bez emocí.

Nové rozdělení světa.

Dneska brzy ráno se svět probudil do nové situace. Začala asi zásadní etapa řešení problému vlekoucího se už osm let. Ruská Federace masivními útoky napadla Ukrajinu. K takovému vývoji konfliktu se už většinou nelze stavě objektivně a neutrálně. Svět se tedy bude štěpit podle toho, jaký si kdo za ta léta vypěstoval poměr k Rusku. Bude se dělit na rusofily a rusofby. První budou Rusko chápat až obhajovat a ti z opačné strany spektra vyhrožovat a trestat. Obě strany pak budou mlžit až programově lhát

Na Západě Putina špatně poslouchali.

Začalo to už před patnácti lety na Mnichovské konferenci, kde jakýsi Putin vyhrožoval, že se Rusko stane opět supervelmocí. Vždycky přece pohrdali tím světem mužiků, a tak jeho prsatění nebrali vážně, ba dokonce až s pohrdavými úsměšky. Snad se to tehdy dalo ještě omluvit, ovšem před několika lety už měli mít uši dobře vyčištěné. A že Putina nebrali vážně ani na konci minulého roku a v době následující byla fatální chyba. Pořád mu nevěřili, že to skutečně spustí.

Putin nebývale navýšil sázku.

Ale co když Rusko na oplátku dělá chybu, když uvěřilo řečem Západu, že vojensky na Ukrajině nezasáhne?!! Rusko nemá cestu zpět, musí zdolat základní vojenské síly Ukrajiny stůj co stůj, a především v řádu hodin či dvou až tří dnů. K jednacímu stolu musí zasednout jako nepochybný vítěz, ať si rusofobové hulákají, co chtějí. Osobně mě zajímá, jestli se Rusku podaří soudně potrestat skutečné zločince z řad Ukrajinců, jako třeba ty, co za živa upalovali lidi v Oděse. Putin to dokonce uvedl jako skoro základní důvod tažení ruská armády na Ukrajinské území. Tím by dosáhl toho, že celá „mise“ byla čistým bojem proti terorismu. Stejně jako když USA napadla Irák.

Rozhodne ČLR.

Ne snad tím, že zasáhne do bojů, ale alespoň tak, že neodsoudí Rusko. Při Putinově praxi doufám, že si to pojistil. To bude první krok. Pokud Rusko totálně vyhraje, což znamená, že Západ bude jen a jenom vykřikovat, udílet sankce a podobně, musí ČLR Rusku naprosto zásadně pomoct hospodářsky. Přesněji, bude to ČLR, kdo na Ukrajině bude investovat a vydělávat.

Nejlepší obrana je útok.

Pokud Rusko vyhodnotilo že vyzbrojování Ukrajiny Západem už dosáhlo meze bezpečnosti Ruska, pak užilo Izraelské metody obrany, kterou ´Židovský stát praktikuje už tři čtvrtě století a Západ ho v tom vydatně podporuje. Rusko musí i svou veřejnost přesvědčit, že jde fakticky o protiteroristický preventivní zásah. No a svět ať si z toho vybere co chce, podle míry „lásky či nenávisti“ k nejrozlehlejší zemi světa.

No, po pravdě. Všichni ne. Jenom ti, kteří na sobě nesou břímě nutnosti řešit problém. Kupříkladu Fiala a mnozí podobní, na nichž vůbec nezáleží, se podle míry sebedůležitosti vztekají a statečně bijí v prsa. Na štěstí jde ale pouze o mopslíky, kteří smí jenom štěkat leč mají nařízeno nekousat.

Ti ostatní jsou velice rádi, že Rusové vzali řešení do svých rukou. Podle mého vkusu tak mohli udělat už dávno a ušetřili by své soukmenovce na Ukrajině mnohého utrpení a některé i neodčinitelného neštěstí. Neslyšel jsem Putinův projev k lidu Ruska a veřejnosti světa, ale prý i on se vyjádřil podobně. Onou poslední kapkou mohl být kupříkladu už zločin v Domě odborů v Oděse. Správně to vyjádřil Štěpán Kotrba, že Rusko čekalo dost dlouho. Na co, to ať si čtenář laskavě najde na webu https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Teprve-tehdy-zacne-valka-Zla-Realny-odhad-po-presunu-na-Donbas-693604 .

Za celou dobu sedmi let se nenašel na Ukrajině opravdový státník, který by se alespoň pokusil problém Ruské menšiny ve svém státě řešit. Nebylo to samozřejmě snadné. Střetávaly se neobyčejně komplikované vztahy mnoha účastníků, mnohdy i nezvaných. Ovšem v zásadě šlo o střet dvou principů mezinárodních vztahů. Chtělo by se dokonce napsat mezinárodního práva. Leč o právu se dá hovořit jen tam a tehdy, když vyhlašovatel právních norem si dokáže zajistit jejich dodržování. Což bylo vždycky nesnadné všeobecně zajistit, a dneska prakticky vyloučené.

Bylo potřebné v konkrétní situaci řešit střet principu nároků, alias „práva“ národů na sebeurčení s principem územní nedělitelnosti státu. Jsem víc jak přesvědčen, že v době postupující globalizace ten druhý spěje k pomalé smrti. Podotýkám ovšem přirozeně pomalé, a ne ještě k tomu urychlované nějakou tou „eutanázií“ nedočkavých federalistů v EU, či jiných inženýrů všelidských vztahů.

Jak se sportovně říkává, míč je teď na straně vládců Ukrajiny. Pokud se jim podaří zajistit kontrolu nad svými nacionalisty ba spíše nacisty tak dobře, že nezačnou útok proti Ruské armádě, mají všichni vyhráno.

Občané obou odtrženeckých republik se mohou, snad i pod mezinárodním dohledem svobodně rozhodnout, v jakém formátu svého regionu chtějí v rozhodné většině, a ne jenom jejich nejaktivnější příslušníci, žít. Jsem přesvědčen, že jejich rozhodnutí nakonec bude respektovat i Rusko, které je zatím vzalo pod svou ochranu.

V takovém případě by nakonec vyhráli všichni zainteresovaní a reálně rozhodní. Dokonce i ta Evropa, jíž se problém týká jenom okrajově a nemá prakticky žádnou možnost ovlivnit střet Ruska s USA o Ukrajinu, která na něj nejvíc doplácí. Rusko by dokázalo, že se umí postarat o své krajany, když jim hrozí existenční nebezpečí. Ukrajinci by se zbavili vředu, který je pro ně dlouhodobou noční můrou a USA jako vždycky na tom dokáže vydělat. Jediným „poraženým“ bude s vysokou pravděpodobností Evropa, protože ta naopak nedokáže svou mezinárodní politiku vést všemi nabízejícími se vektory. Nejvíc pak prohraje tehdy, když dovolí, aby její sebestřední a do své nebetyčnosti zahledění „neschopníci“, prosadí své fantaskní vize o vůdcovství světa ke klimatické záchraně i přes vlastní sebevraždu. Ti všichni, kdo se až fanaticky angažují, mimo jiné i v tom „zeleném osudu, či „resetovém třesku“, by měli pamatovat na základní zákon každého lidského snažení, který zní: „Všechno nakonec vždycky dopadne jinak, než bylo zamýšleno“.

Rusko vzalo konečně problém do svých rukou

Rusko čekalo velice dlouho na vyřešení problému Rusů na Ukrajině. Čekalo že:

– Bude fungovat jednání normandského formátu,

– OBSE odpovědně odvede svou práci,

– se budou Kyjevem naplňovat Minské dohody o zvláštním statutu Doněcka a Luhanskew,

– že Západ zmoudří, a uzná své sliby Gorbačovovi o nerozšiřování NATO na východ

Nic se z toho nejenže nenaplnilo, ale Západ a Kyjev se o to provokativně ani nesnažily.

Navíc, jak jsem psal už včera, když se Ukrové 16. února nedočkali Ruské agrese, tak začali doslova terorizovat obě separatistická území. Až došlo k nejhoršímu, Rusové na Ukrajině volají 20. února své velké bratry o svou záchranu. Bezpečnostní rada Ruska okamžitě reaguje, Putin jí slíbí že problém začne okamžitě řešit. 21 února obsažně promluví k národu. Podepíše dekret, uznávající DLR a LNR jako svrchované státy a vysílá armádu na jejich území, aby jim zajistila obranu proti Ukrům. Svět se 22.2.22 probudil do nové, mnohem jasnější treality. Teď je míč na straně Ukrajiny a především šílejícícho, leč prakticky bezmocného Západu, který o to víc běsní. Zuří a cení zuby. Ovšem kvůli třem milionům Rusů, potažmo opovrhovaných to Slovanů, nikdo do válečného střetu s Ruskem nepůjde. A sankce? Rusko má mnohem silnější. Kohoutky plynu i ropy. Takže ochraňuj nás Alláh.

Ruská kontrarozvědka předhodila americké rozvědce „tutový“ termín napadení Ukrajiny Ruskou armádou. Mám tuto informaci sice ověřenou ze tří nezávislých zdrojů, ale i tak jí věřím jenom částečně. Nenapadá mě totiž dostatečně silný důvod, proč by se k tomu Rusové měli uchýlit. Snad pouze proto, aby si otestovali reakci USA s Británií a NATO, ale též EU, a hlavně pak samotných Ukrajinců. Jak se ukázalo, Američané s anglosaskými prapředky a svou výkonnou vojenskou mocí se na háček chytili, EU coby poslušný pejsek přičinlivě štěkala ještě víc, především pak svým východním křídlem včetně ČR. Ukrové reagovali různě. Zelenskij informaci nevěřil, ale ukronacisté se začali těšit na rvačku s Ruskými bohatýry.

Jenže.

Uběhl 16tý únor a nic.

To fanaticky bojechtivé Ukrajince rozházelo natolik, že se přece jenom rozhodli napětí na linii příměří s proruskými provinciemi změnit v ostré boje. Teď, když to píšu nevím přesný stav, ale včera jsem si vyslechl představitele Luganské národní republiky, který vyzval své obyvatele k evakuaci do Ruska. Z Doněcka zase oznámili, že první vlak s dětmi, ženami a starými lidmi už do Ruska odjel a další se chystají. Při tom jsem si ověřil, že Rusko je na vlnu utečenců perfektně připraveno. Jednak ihned oznámilo, kde jsou pro uprchlíky připravena ubytování a Putin promptně rozhodl, že každý uprchlík dostane tisíc rublů.

Takže si myslím.

Rusové nejméně pět až šest let jsou rozhodnuti nechat Ukrajinu svému osudu, do kterého ji ambiciózní oslové věřící v pomoc Západu zatáhli. Na území Ukrajiny řadová ruská armáda nikdy nevkročí. Na takovou eventualitu má své lidi, které i tak využije jen v krajním případě. Nejrozumnější taktika na ochranu Rusů ve státě jménem Ukrajina je podle mě spíše následující.

Na hranici Ruska a ruskojazyčných republik Ukrajiny postavit všestranné a velmi silné raketové jednotky. Klidně pak na svém území vyčkávat další vývoj. Z nejvíc ohrožených území Doněcka a Luhanska evakuovat ženy, děti a staré lidi. Pokud Ukrové zahájí útok, vycvičenými silami a dodanými moderními zbraněmi klást jim účinný odpor a nechat Ukry na dobytých zónách několik dní řádit. Svolat okamžitě Radu Bezpečnosti a dělat všechno pro to, aby celý svět viděl, kdo skutečně útočí a kdo se jenom brání. Po zasedání RB vydat výzvu k zastavení palby. Tu asi tak třikrát opakovat během dvou až tří dnů. Nakonec všemi prostředky zaútočit na postupující Ukry. Především na jejich muniční sklady, velitelská stanoviště a přísunové trasy. To všechno už mít do té doby nejen zaměřené, ale i naprogramované do hlavic chytrých raket. Zničit pak celou armádu Ukrů bude otázkou několika hodin. Při tom ani jeden voják Ruské armády nemusí vstoupit na „výsostné“ území Ukrajiny. A Západ se může uštěkat.

Aby měl proč, bylo by velice dobré, kdyby v době akce Ruské armády, v rámci vojenské součinnosti Ruska a ČLR zahájila Čína vojenskou blokádu Taiwanu, nebo dokonce mnohem účinnější metodu jeho připojování.