Ke konci druhé dekády tohoto století se vyvinula celkem jasná globální situace. USA definitivně přestala být globálním hegemonem a už ani nemá šanci navrátit se do geopolitické pozice, kterou měla po pádu socialistického bloku. ČLR se stala průmyslovo-obchodním gigantem, jejíž produkční ekonomika je už v globálním světě nenahraditelná. Rusko po Jelcinově lotrovství vstalo jako fénix z popela. Je sice s dvěma jmenovanými hospodářsky nesrovnatelně slabší, ovšem má největší přírodní zdroje, a proto si na jejich ochranu muselo vybudovat armádu, která dneska už má jen těžko vytvořitelnou konkurenci.

Vládci USA se zatím nezbavili svého bývalého způsobu myšlení, takže oba příslušníky nejmocnějšího globálního tria považují za soupeře, konkurenty, a připravují se na válku s nimi. Nejen připravují. Využívají jiné země světa k tomu, aby vyprovokovaly lokální válečné konflikty vůči Rusku, tak ČLR, či alespoň co nejblíže k jejich území. USA chce vůči ČLR realizovat politiku konkurenční koexistence. Vůči Rusku pak hodlá postupovat jako vůči nepříteli. Jako kdysi Velká Británie nechtěla připustit spolupráci Německa a Ruska, tak nyní USA zase nechce úzkou vazbu ČLR a Ruska.

ČLR je jedinou velmocí, která v moderních dějinách nikoho vojensky nenapadla. Její současní vládci, kteří jsou již čtvrtou generací „komunistické dynastie“ nic takového ani nemají v úmyslu. Ba dokonce nechtějí, aby ČLR byla novým hegemonem světa. Bylo by to pro Čínu jasně kontraproduktivní. Válka by totiž poškodila její dva hlavní zájmy, neustále zvyšovat životní úroveň svého obyvatelstva a rozšiřování hospodářského spojenectví s co nevětším počtem zemí. Případná hegemonie by byla ekonomickým plýtváním. ČLR je zvláštní kombinací technicky vyspělého státu, a zároveň stále ještě země rozvojové. Je proto pro její bezpečnost a eventuální obranu nevyhnutelným spojenectví s Ruskem.

Rusko sice má armádu, která je vzhledem k počtu obyvatel, a především jeho ekonomické síle relativně mocnější než u každého státu ze jmenované trojice, ovšem nemá a ani nechce mít takovou sílu, aby si mohlo troufnout na agresi. Buduje skutečně jen a jenom armádu k obraně.

Pro obyvatelstvo světa by bylo nejlepší, kdyby zmíněné trio supermocných se dohodlo nejen na koexistenci, a ještě k tomu jenom na konkurenční, ale na globální spolupráci. Jako triumvirát vládnoucí globálnímu světu by měly šanci vytvořit všesvětovou armádu fungující jako globální policie, jak si to představoval kupříkladu Albert Einstein. Lidstvo by neplýtvalo silami, zdroji a schopnostmi svých vynikajících lidí, kdyby kupříkladu v kosmonautice se vytvořila globální instituce, sloužící všemu lidstvu ke zkoumání vzdáleného vesmíru a obydlování sousedních objektů Sluneční soustavy. Spolupráce jakési celosvětové vlády bude podle mě naprosto nezbytná, pokud si klimatické změny vynutí bezpodmínečné přesídlování stamiliónů až většího počtu lidí.

Bohužel tuto vizi jakéhosi racionálního řízení a správy světa lidstvo není v současném stavu schopné vytvořit. Proto to dneska vypadá na nové rozdělení světa. Asi se nenaplní vize Čínských vládců o multipolaritě globální společnosti, ale svět se rozdělí na dva protikladné tábory. Na jedné straně bude opět Západ se svou kulturou individualismu, soupeření a obrovské diferenciaci mezi lidmi a na druhé straně část světa, která se bude snažit o spravedlivou rovnost mezi přirozeně rozdílnými v situaci vyvažované moci ve svém teritoriu. Škoda. Je to odklad optimálního stavu, čti skutečné planetizace lidstva o mnoho století.

Prolog

Pokud si vzpomínám, tak to byl světoznámý fyzik Niels Bohr, kdo konstatoval, že nové vědecké teorie se prosadí teprve tehdy, až zemřou zastánci teorií starých. Pokud to kdysi platilo v přírodních vědách, pak to dneska pořád ještě platí o humanitních naukách. A nejen o nich, ale kupříkladu i v případě Ústavy ČR.

Úvodní poznámky k Ústavě ČR, dále jen ústava.

Ústava byla schválena Českou národní radou 16. 12. 1 992 s účinností k 1. 1. 1993, tedy ke dni vzniku České republiky. Bude jí tedy za několik týdnů už třicet let. Dost vysoký „věk“ na to, aby v současném světě pádících událostí byla změněna. Fakt, že se svět vyvíjí rychleji, než rychle není ale v mých očích podstatným důvodem k její potřebné, až nutné změně. Přesněji, proč by měla být vytvořena ústava úplně nová. Jsem o tom přesvědčen od jejího vyhlášení a toto přesvědčení je stále silnější.

K čemuž mě vedou tři zásadní, těžko zpochybnitelné důvody.

Ústava

– byla vytvořena v časové tísni,

– byla schválena krajně nedemokratickou cestou,

– je mnohomluvná a přesto, či právě proto, se stala původcem mnoha politických sporů a několika vážných konfliktů.

Podle mého způsobu myšlení jsou ale i další důvody k její nutné transformaci a to především.

– Není to zakládající listina republiky, leč pohrobka monarchie,

– je kodifikováním příliš zastaralé formy demokracie, tak zvané zastupitelské. Nemluvě o tom, že vůbec nereflektuje principy vyšší kvality demokratického politického systému, což považuji za naprosto nepřijatelné,

– její drhá část, Listina základních práv a svobod, je deklarována coby součást ústavy, leč organicky s ní nesouvisí, jelikož se netýká konstituování státu. Tím nebývale komplikuje dokument nejvyšší právní síly v našem státě.

Vznik ústavy v časové tísni.

     Aktivistická polistopadová veřejnost na Slovensku sice od „Listopadu“ koketovala s rozdělením státu, ale česká ji nebrala natolik vážně, aby odborníci pracovali na ústavě samostatného českého státu.

Když se po volbách v roce 1992 ukázalo, že federace se rozdělí ještě v témže roce, začala se usilovně tvořit ústava ČR. Text k odborné diskusi sepsal prakticky jeden člověk, což sice není na závadu, spíše naopak, leč debaty odborníků se nezúčastnilo mnoho z nejpovolanějších čili státoprávních profesorů právnických fakult nejprestižnějších univerzit. Spíše se k textu vyjadřovali politizující právníci a pracovali na něm především legislativní odborníci z vládnoucích stran. Opoziční se zúčastňovali spíše sporadicky.

Z hlediska časové tísně se vůbec nevedla široká občanská, či alespoň politická diskuse o základních institucích budoucího státu, tedy o prvcích konstitujících budoucí republiku. Konkrétně zda dvoukomorovou moc zákonodárnou a proč. Zda prezidenta, proč a s jakými pravomocemi a podobně. Text ústavy zpracovaný pro odbornou debatu proto vycházel z konstitutivních prvků první republiky kodifikovaných Ústavní listinou Československé republiky z 29. února 1920. Navíc přidal ustanovení o Nejvyšším kontrolním úřadu a České národní bance. Ovšem vynechal její hlavu pátou „Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské“. Ta je podle mého náhledu mnohem jasnější, přehlednější, a hlavně kodifikuje i odpovědnost, a ne jenom jakási bezbřehá lidská práva a občanské svobody, deklarované už vzpomínanou Listinou.

Zásadním nedostatkem demokratického politického systému ale bylo, že odborná debata se nevedla veřejně, především v televizi a dalších celoplošných médiích České republiky. Tehdejší veřejná debata se totiž plně vyčerpávala především polemikou kolem rozdělení státu.

Schvalování ústavy.

     Ústavu vyhlásila Česká národní rada, která tím aktem sama sebe prohlásila za Sněmovnu Parlamentu nového státu, České republiky. To byl první pochybný krok, jelikož od voličů k něčemu takovému neměla vůbec mandát. Za druhé tím aktem ale bezprostředně nevyhlásila volby do Senátu, který schválením ústavy uzákonila jako nedílnou součást dvoukomorové zákonodárné moci, čti Parlamentu ČR. Odůvodněně proto tvrdím, že tím poslanci ČNR Senát v očích občanů natolik znevážili, že jej veřejnost nikdy neshledávala za potřebný. Za třetí si poslanci ČNR byli velice dobře vědomi časové tísně, v níž text vznikal, a tedy musel být zákonitě nevyvážený až celkově nedostatečně promyšlený. Přesto z toho nevyvodili nutné důsledky, například pouze její provizornost a limitovanou dočasnost. Za čtvrté ústava nebyla přijata s patřičnou odpovědností nutnou v demokratickém politickém systému. Prakticky byla novému státu autoritářsky vnucena rozhodnutím k tomu nezvolených činitelů. Ve své podstatě je tedy jakousi „druhou oktrojírkou“, když tu první naší zemi nadekretoval císař Franz Josef toho jména první po revolučních událostech r. 1848. I on ale projevl víc „demokratismu“ ve svém státničení, jelikož jeho oktrojírka nenabyla nikdy účinnosti a v poslední den roku 1851 byla formálně zrušena.

Mnohomluvnost ústavy.

     Je tradicí, považovat ústavu za trvalý dokument, který by proto neměl být měněn. To lze velmi těžko akceptovat u dokumentu skládajícího se ze dvou samostatných celků, když jeden je převážně deklarativní a druhý naopak až příliš podrobně konstitutivní. Měla-li být „nedotknutelným“ nejvyšším zákonem státu, pak by měla být vesměs deklarací a velmi stroze konstitutivní. Naopak by ale měla jasně kodifikovat zmocňovací ustanovení, která by následně musela upřesňovat deklarované do formy ústavních zákonů. Ty by mohly být mnohem podrobnější než současná ústava a daly by se jednotlivě i snáze novelizovat podle nabytých zkušeností.

Konkrétně například u zákonodárné moci by v ústavě naprosto stačilo, jak se bude jmenovat. Nevidím kupříkladu důvod označovat tuto instituci pojmem parlament, když je v naší tradici sněm, shromáždění, či rada. Dále by měla deklarovat kolik bude mít komor a ty zase poslanců. Jak se bude do nich volit, koho, kdy a na jak dlouho. Všechno ostatní může být v podrobném ústavním zákoně o zákonodárné moci.

Jak jsem již napsal, čím podrobnější je ústava, tím lze jen velmi těžko akceptovat její neměnnost. Za druhé vytváří komplikovaný systém, který plodí spory a konflikty. A za třetí vygenerovala jakýsi sbor veřejností nevolených „ajatolláhů“, nadřazených všem institucím zvolených občany v údajné republice.

Monarchistické pozůstatky v ústavě

     Jen velice krátce. Nevidím vůbec žádný důvod pro samostatnou existenci instituce prezidenta a premiéra v republikové ústavě. Jde o nepotřebnou dualitu výkonné moci, což jenom plodí kompetenční spory. Stejně tak nevidím důvody pro potřebu senátu, jako jakési instituce „moudřejších“, brzdících radikalismus mladších kolegů. Ovšem při tom pléduji pro dvoukomorový zákonodárný sbor. Jednu komoru všeobčanskou a druhou komoru regionů.

Ke struktuře ústavy.

V současné době máme Ústavu, Listinu a ústavní zákony. Všechny tyto právní normy jsou stejné právní síly, protože k jejich schvalování a změně je zapotřebí souhlasu stejného počtu poslanců Sněmovny a Senátu.

Proto bych plédoval pro jinou strukturu. Samotná ústava by měla být schválena všeobčanským hlasováním. Čili plebiscitem. Získala by tak nejvyšší stupeň legitimity i legality a oprávněně mohla být považována za stabilní a obtížně měnitelnou. Proto nezbytné reflexe nových jevů by měly být v ní kodifikovány systémem samostatných doplňků. Opět schvalovaných plebiscitem.

Na tomto místě poznamenám, především zastáncům přímé demokracie, že skutečně demokratický právní řád rozlišuje nejméně dvě formy všeobčanského hlasování. Plebiscit a referendum. Plebiscitem se nazývá takové hlasování, které mocní ze zákona, tedy převážně ústavy, musí bez výjimky vyhlásit. Ať již vládou, či dokonce zákonodárným sborem. Kupříkladu o začlenění do nadstátní integrace, či vojenského bloku více států. Referendum je pak hlasování, které je iniciováno z vůle části občanů. Podrobnosti obou mají být určeny ústavním zákonem.

Ústava a její případné doplňky by měly mít deklarativní charakter a obsahovat nařizovací, a ne jenom zmocňovací ustanovení o podrobnostech, které musí být upraveny ústavním zákonem. Ústavní zákony by pak měly být schvalovány vyšším počtem zákonodárců než běžné právní normy. Buď jako doposud, nebo alespoň nadpoloviční většinou všech poslanců a nadpoloviční většinou všech senátorů.

Nejdemokratičtější způsob tvorby a schválení ústavy.

Ústava v demokratickém politickém systému by „lidu“ opravdu neměla být nadekretována. Za nejdemokratičtější proto považuji následující metodu. Sněmovna by na počátku svého volebního období měla přijmout usnesení o vypracování nové ústavy nejpozději do konce svého funkčního období. Senát by se neměl k věci vyjadřovat a pokud ano, pak by musel být přehlasován nadpoloviční většinou všech poslanců sněmovny. V usnesení by měla být stanoven celá procedura zpracování a schvalování.

Zpracovávání by mělo být zadáno komisi nejrespektovanějších odborníků na stát a právo. Ti by měli nejprve vypracovat koncepci ústavy o níž by byla vedena veřejná diskuse, ukončená průzkumem veřejného mínění o jejích jednotlivých logicky uzavřených částech. Teprve následně by mělo být zpracováno definitivní (jak se u zákonů říká), paragrafové znění. O něm by se už vedla debata jen v zákonodárných sborech, ale opět plně veřejně. Sporné problémy by měly být opět ověřeny průzkumem veřejného mínění. Času na takovou proceduru bude dost, přece celé volební období.

Sněmovna by na konci své kadence měla novou ústavu schválit a následně ukončit svou činnost s tím, že ústava nabude platnosti po plebiscitu, který nová sněmovna s konečnou platností může schválit. Volby nové sněmovny by byly provedeny zároveň s oním plebiscitem. Otázka pro něj by mohla být formulována tak, aby každý občan projevil svou vůli, třeba i neúčastí na hlasování o ústavě.

Příspěvek vyšším formám demokracie.

Tvrdím, že současně platná ústava je zastaralá především proto, že kodifikuje pouze a jen nejstarší formu demokracie, čti zastupitelskou demokracii.

Měla by nejen kodifikovat povinnost všelidového hlasování a jeho účinnost, ale alespoň deklarovat a určit povinnost uzákonit v ústavních zákonech další prvky demokratického systému.

Na prvním místě tak zvanou ekonomickou demokracii. Povinnost ustavit ve všech firmách, ve veřejnoprávních či dokonce částečně státních pak bez výjimky ustavení zaměstnaneckých rad podílejících se na kontrole i spolurozhodování.

Navrhoval bych i obecní a regionální občanské kontrolní instituce a v obcích pak povinné podílnictví občanů na tvorbě rozpočtů, alespoň co do věcných záměrů.

Za velmi důležité bych považoval ústavní deklarování principu subsidiarity, a to nejen uvnitř našeho státu, ale především v jeho začlenění v nadstátních společenstvích, jakým je například EU. Pro ni by mělo obzvlášť platit, že je náš stát plně kompetentní ve všech věcech, které si dokáže zajistit sám. Jinými slovy instituce integrace by měly mít kompetenci jen a jenom k tomu, co jim náš stát přizná, protože si je nedovede samostatně zajistit.

Za naprosto nový jev považuji nutnost ústavního deklarování tak zvané enviromentální demokracie. Odmítám totiž všechny ty novodobé tlaky klimatických katastrofistů, ekologických demagogů a další podobné chování. Opatření na ochranu přírody, stejně jako metody zmírňující negativní klimatické jevy musí být přijímána se souhlasem veřejnosti, a ne na nátlak jakkoliv fundovaných odborníků, či dokonce jenom diletantských aktivistů. Pokud se nepodaří v našem zákonodárství, a to nejen v ústavě, najít metodu obrany proti zmíněným iniciativním lidem, hrozí nám meritokracie a dokonce diktatura.

Na závěr jenom připomínám, že každá zastupitelská demokracie má predispozice měnit se, a to nejen pro řešení mimořádně složitých problémů v autoritativní režimy až diktatury, obzvláště když nemá skutečné brzdy v ústavně zakotvených metodách a principech široké plejády přímé demokracie.

Stanislav A. Hošek

Perex.

     Toto je třetí pokračování textu Trestuhodný čin zpátečnictví polistopadové moci, vyvěšeného na mém blogu 8.11.21

Začalo to v USA doslova z hlouposti. Zfetovaný Afroameričan zahynul při policejním zásahu. Reakce na to probudila dřímající síly, o kterých si mocní i ostatní mysleli, že už dávno neexistují. Rasismus. Tentokrát ale šlo o rasismus protibělošský, tedy proti stále ještě většinové společnosti ve Státech. Rozpoutali jej aktivisté černé pleti. Jejich chování ovšem nebývale posílilo poněkud zvrácené ideje „novátorských“ bělochů, kteří je do té doby sice už hlásali, leč se neodvažovali prezentovat činy. Jde o poněkud pochabou, ovšem velice nebezpečnou ideologii jakési „opravy historie“. Její realizace začala vandalským poškozováním, a dokonce bouráním soch zasloužilých aktérů minulosti.

Nešlo ovšem o akt čistě politický, jaký realizovali potrhlí antirusové u nás, když odstranili sochu osvoboditele naší metropole. V Americe šlo o roubování současných ideálů Západní kultury, na děje minulosti, mnohdy doslova dávné. Je naprosto něco jiného zbourat v Praze sochu Koněva než zbourat sochu Krištofa Kolumba, protože svým objevem nového kontinentu odstartoval genocidu Indiánů. Či otců zakladatelů USA proto, že si drželi černé otroky. Historii nelze opravit. Ovšem její důsledky lze podle současných ideálů napravit. A nejen že lze, je to nutností. Proto bylo v USA zrušeno otroctví. Proto potomci indiánů v Jižní Americe mají své státy.

A také proto T.G. Masaryk zrušil šlechtické tituly a prosadil pozemkovou reformu jejích majetků. Ta sice bylo úspěšně bojkotována, ale přece jenom zásadně ovlivnila vědomí běžného občana republiky vůči aristokracii.

Je tradicí, že trendy vývoje v USA se dříve, či později dostanou do kultury Západní Evropy. V ní už se také projevují. Jsou bourány a poškozovány sochy ze stejného důvodu jako v USA. Jak jsem už napsal, dějiny opravit nelze a těmi vandalskými činy se nenapraví. Feudálové, šlechta, aristokracie nemohou být součástí republiky. Jednou proto musí konečně přijít doba, která napraví důsledky minulé nerovnoprávnost lidí. Konkrétně toho že majetky dneska v soukromém vlastnictví potomků zmíněných vrstev jim budou odebrány. Všechny totiž byly vytvořeny prací jiných, kteří k tomu byli mocensky donuceni.

Tím, že polistopadová moc vrátila majetek šlechtě a katolické církvi implantovala do stávajícího právního řádu de jure feudální éru.