ZLOČINY KORPORACÍ

Nejen katolická církev má nového nejvyššího představitele. Anglikánská církev má totiž také nového teologického „předsedu“. Je jím, jako obvykle, arcibiskup z Canterbury, jímž se nedávno stal Justin Welby, který je o dvacet let mladší, než papež František. Anglikánská církev sice slábne, ale ještě pořád tvoří nejméně čtvrtinu celého církevního anglikánského společenství, čítající na sto milionů věřících. Její nový teologický představitel má zajímavý životopis. Pracoval totiž jedenáct let v ropném průmyslu. V roce 1988 ale přerušil kariéru v tomto odvětví a v roce 1992 už zakončil svá teologická studia. Jeho disertace byla neobvyklá, nesla název: Mohou korporace hřešit? Základní teze lze reprodukovat jednoduše. Korporace se ve veřejném prostoru chová, cituji: „…jako autonomní, sociálně jednající existence, schopná samostatného rozhodování“, konec citace. Proto na ni musí být uplatňována stejná kritéria jako na chování jedince. Pokud korporace jedná zločinně, musí být za své jednání odpovědná. Hlavním problémem ovšem je, jak je možné korporace při jejich vlivu, ba mnohdy účasti na politické moci, potrestat. Welby si uvědomuje, že praktické provedení takového trestu je obtížné, ale navrhuje několik možností, cituji: „…jakousi visačku hanby, kterou by společnost musela povinně nosit ve svém logu; přímé odečtení způsobené škody ze zisku akcionářů; v krajním případě nucený prodej částí společnosti nebo celé společnosti, z jehož zisku by byli odškodněni poškození.“ Konec citace. Je tragedií dnešních představitelů globální politické moci, že se chovají právě opačně. Místo aby nuceně prodali banky, které přivedly svět na pokraj hospodářské katastrofy, a jejich majetek použili na odškodnění klientů, darují naopak majetek států soukromým bankám, tedy těm korporacím, které prokazatelně ohrožují všechny nemajetné, dokonce i přírodu a celou Zemi.

ÚSTAVNÍ SOUD A ŽALOBA NA KLAUSE

Byl jsem si skálopevně jistý, že žalobu senátorů na Klause ÚS nebude vůbec projednávat. Jen jsem čekal, jak to zaonačí. Podle mých zkušeností z problému vybruslil tou nejjednodušší cestou. Vždyť přece všichni soudci byli do funkce jmenováni Klausem. ÚS žalobu nebude projednávat z procesního důvodu. A tím je skutečnost, že Klaus už není prezidentem. Bodka. Nijak se při tom nenamáhal vysvětlit, v čem onen procesní důvod věcně spočívá. Žaloba totiž byla podána v době, kdy Klaus ještě prezidentem byl a hlavně, kdyby byl shledán vinným, tak by přišel o všechny „prezidentské“ nároky. Takže ÚS se zachoval, jako každý jiný soud. Našel jenom výmluvu k tomu, aby nemusel konat. V mých očích ale přesto všechno dal Klausovi jasnou facku. ÚS fakticky názor senátu nevyvrací, a co je horšího, ani jej neposuzuje z jiného hlediska, kupříkladu mravního. Jinak by jeho akci alespoň nějakým způsobem ve svém výroku zmínil. Jelikož žalobu neodsoudil dokonce ani z mravních důvodů, je to jakoby jenom říkal: My vám váš názor nevyvracíme, ale měli jste s ním přijít dříve. Právě ona „výmluva“, že nebudou soudci ÚS konat, protože Klaus už není prezidentem, je paradoxně tím nejvýmluvnějším názorem ÚS. Neberu lidem názory typu, žaloba je mezinárodní ostudou, je zbabělá, či jiné, převážně z řad dlouhodobých Klausových „milců“. Vadilo mi ale nejvíc, že žalobu odmítali i někteří respektovaní levicoví politici a publicisté. Při tom všichni dobře vědí, že podle naší zparchantělé Ústavy senát vůči prezidentovi nic jiného dělat ani nemůže. Při čemž ani jeden z veřejně kritizujících lidí, alespoň pokud jsem to sledoval, v tom punktu neprosazoval úpravu ústavního pořádku. Takže senát bude vůči arogantnímu Zemanovi zase bezzubý.

ANTIKOMUNISMUS JE PODLE NAŠEHO TRESTNÍHO KODEXU TRESNÝM ČINEM

Zákon 405/2000 Sb. ve svém paragrafu 198a prohlašuje za trestný čin veřejné podněcování nenávisti ke skupině osob. Ač tento zákon existuje už více jak dvacet let, je s podivem, že žádný orgán činný v trestním řízení podle jeho dikce nikdy nezačal stíhat osoby, které podněcují nenávist vůči skupině osob tvořené příslušníky KSČM. Jmenovitě mi jde kupříkladu o Štětinu ještě v dobách, kdy nebyl senátorem, nebo zmanipulované „modré“ svazáky včetně jejich učitele. Paragraf 260 téhož zákona pak kodifikuje jako trestnou činnost rovněž podporování hnutí, které hlásá zášť vůči jiné skupině osob. Z čehož mně zase plyne, že záštiplný antikomunismus je fakticky trestným činem. Co na to všichni vy státní zástupci?!

ODSTRANĚNÍ SOBOTKY NASTARTOVÁNO

Zeman na sjezdu ČSSD získal především členy staromilce, z nichž mnozí až slzeli, když ve stoje třikrát aplaudovali tělesně značně zchátralému obru. Zeman přesto ovlivnil volby předsednictva ČSSD natolik, že z něho vypadl Dientsbier. Je sice pravdou, že na druhé straně z něho musela odejít Zemanova oblíbenkyně Benešová, leč byla nahrazena zatím příliš nevýraznou Gajdůškovou, která navíc prý nemá ve straně žádnou autoritu. Za pozornost stojí jedna zajímavá věta v Zemanově projevu. V ní říká, že hejtmani dokazují, že dovedou řídit nejen kraje, ale i stát. Pro delegáty jasné poselství. Při prvním neúspěch strany, za nějž mohou být kupříkladu i uměle prohlášeny nepříliš podařené některé budoucí volby, třeba komunální, zbavit vedení Sobotku a eventuálním premiérem ustavit Haška. Tak by si to přála přece i pravice, která je jistá, že volby prohraje, leč potřebuje v čele exekutivy člověka, který bude fakticky pokračovat v jejích činech – vždyť je přece realista, jak sám o sobě řekl Hašek, když byl dotázán na nápravu Nečasových reforem. V nočních kabinetních piklech před zahájením sjezdu bylo Sobotkovi vyhrožováno, že pokud nebude souhlasit se Škromachem v předsednictvu, bude tento bývalý odborářský funkcionář postaven proti němu v boji o místo předsedy. Škromach, člověk, který pro ČSSD neudělal vůbec nic, který je populistou stejně hrubého zrna jako Zeman sám, je skutečně černým koněm hlavního odporu vůči Sobotkovi. Ten se může po sjezdu už opírat pouze o Zaorálka. Škromacha v konečné bitvě využije ke svým cílům Hašek. Hlavně ale k cílům Zemana, který po takové změně bude moci jako Bonapart ovládat celou politickou scénu.

NIE JESTEM MSTIVÝ, ALE PAMĚNTLIVÝ

… bylo jedním z životních kréd mého blízkého kolegy, když jsem byl vedoucím hospodářským pracovníkem na dole 9. Květen. Vzpomněl jsem si na to, když se dneska Zemana na sjezdu ČSSD, po jeho proslovu a ovacích ve stoje, novináři zeptali, zda je zapomenut jeho konflikt s vedením ČSSD. Řekl, že „každý z nás“, tedy asi politiků, o nichž před tím hovořil, má historickou paměť a, cituji: „jak řekl filosof, který se jmenoval Santayana, kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen k tomu prožít ji znova“, konec citace. Zmíněný citát se vůbec nehodí jako odpověď na danou otázku, protože jmenovaný americký spisovatel a filosof, nebyl natolik ubohý, aby pronesené vztahoval na soukromé spory primitivů. Pro mne z toho plyne jediné. Spor mezi Zemanem a alespoň některými členy vedení ČSSD není zapomenut. Ze strany Zemana určitě ne a navíc fakticky vyhrožuje celé ČSSD, aby na spor nezapomněla, jinak si ho zopakuje. Pro mne je to dokladem, že Zeman neumí vítězit, je nejen ješitný, což dneska přiznal, když těsně před tím řekl, že ješitnost je vlastností všech politiků, ale především není velkorysý, takže neumí především odpouštět. Svou odpovědí si navíc zachoval prostor pro možné další záludnosti, které lze od takového tlučhuby vždycky očekávat. Navíc, jak je vidět, soudí jiné jen a jenom podle sebe a tím je navýsost uráží. Jistě je mezi politiky relativně víc ješitů, než v běžné populaci, ale určitě nejsou ješitní všichni a v žádném případě ne tak chorobně, jak on. Takže Zeman se tváří že není mstivý, leč upozorňuje, že si pamatuje.

NEJLEPŠÍ VTIP NAŠÍ ÚSTAVY

Ještě před nástupem Zemana na prezidentské křeslo jsem do Britských Listů ve dvou textech napsal, aby se Zeman ve své vytoužené funkci zaměřil především na precizaci svých pravomocí a na změnu naší Ústavy. Když pro nic jiného, pak alespoň kvůli odstavci třetímu Článku 54. Ten zní doslova, cituji: „Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“, konec citace. Když se k tomu přidá znění odstavce 3 u Čl. 65, pak ze samotné Ústavy vyznívá, že se prezident nástupem do své funkce stal duševně indisponovaným člověkem, neschopným nést odpovědnost za své činy. Tedy fakticky nesvéprávným. Při tak silném narcismu a ješitnosti by si to Zeman neměl nechat líbit a opravdu s Ústavou něco dělat. Do té doby považuji naši Ústavu za dokument, který pro funkci prezidenta vymyslel nejlepší vtip v dějinách světového ústavního práva. Bohužel jde o černý humor, zvláště v případech, kdy se na prezidentský post probojuje kupříkladu skutečný deprivant.  Za své činy není odpovědný. Ještě štěstí, že takový vtip není součástí Ústavy USA, čili že neplatí pro Obamu, který má šanci zahájit i totální nukleární útok.

KONEČNĚ

Římští katolíci mají svého otce, dokonce svatého. Netrvalo to ani do předpokládaného konce tohoto týdne, jak aktéři konkláve mínili. Pouhých pět hlasování a je tu papež František. Proč tedy píši konečně? Protože se na Petrův stolec konečně dostal člověk z Jižní Ameriky, kontinentu dneska určitě nejkatoličtějšího. V mých očích má asi sehrát stejnou roli na svém domovském regionu, jakou sehrál Jan Pavel II. v Evropě. Měl by porazit praktizující víru v marxismus, která se nebezpečně šíří po Latinské Americe dokonce v podobě politické moci států. Na první pohled je František sympatický, lidský a pokorný. Opravdu mne zaujal tím, že před rituálem apoštolského požehnání všem přítomným a dokonce televizním divákům je všechny poprosil, aby se napřed oni všichni pomodlili k Bohu za něho samotného. Gesto, které povýšilo „lid“, boží stádo, nad sebe sama, nad největší autoritu celého ritu. To bylo velice sympatické a možná, že to nebylo jenom prázdným symbolem.

MILOŠ VELKÁ HUBA

Už někdy v polovině devadesátých let jsem napsal, že kdyby Zeman žil mezi Indiány, tak by určitě získal jméno „Velká huba“. Žvanění je totiž tím jediným, co opravdu umí, čím si doslova dobývá popularitu a až fascinuje nevědoucí davy. Zkušeného občana zajímají názory a tedy řečnění osoby deroucí se na veřejnou funkci pouze do doby, než jí dosáhne. A dobře si je má pamatovat. U politika ve funkci už občan neposuzuje jeho řeči, nýbrž činy. Jelikož Zeman před nástupem do klání o post prezidenta byl víc jak deset let v nejvyšších ústavních funkcích, měl za sebou poměrně hodně konkrétních činů, které o něm vypovídaly s dostatečnou průkazností, co je to za člověka a politika. Jako politik dokončil největší zločin v dějinách českých zemí nazývající se privatizace, čti uloupení všelidového majetku ku prospěchu několika mála jednotlivců. Aktem oddlužení bank veškeré náklady zpackaných částí privatizace nechal zaplatit daňovým poplatníkům. Je tedy nejen spoluviníkem Klause a jeho kompliců, ale doslova završitelem jejich zločinů. Jako člověk pak selhal ve vztahu k většině svých bývalých spolupracovníků, když nedokázal odolat slasti pomsty. Hned v úvodu svého prezidentského působení opět dokázal, jakou je ve skutečnosti politickou kreaturou. Celou dobu žvanil, že ze „své“ strany si nikoho nevezme na Hrad. Dneska se dovídáme, že na dlouho tajenou funkci kancléře si vybral předsedu strany SPOZ, která se postarala o jeho návrat na politickou scénu, díky velmi vysokým finančním injekcím právě od tohoto podnikatele. Tím se Zeman jednoznačně zkompromitoval klientelismem. Je proto iluzorní věřit jeho řečnění o tom, že bude nepřítelem kmotrů a bojovníkem proti korupci. Pokud tím nemyslí, že bude bojovat proti kmotrům jiných politiků a uskupení a bude potírat pouze korupčníky, kteří nebudou prospívat jemu. Vstup Mynáře na Hrad je v dalším jednoznačným dokladem, že v tomto politickém režimu tak zvané zastupitelské demokracie začínají hrát prim strany, jež lze nazvat projektem jednoho podnikatelského záměru. Prvním jejím typem byly Bártovy Věci Veřejné, jejichž cílem bylo proměnit ekonomickou moc konkrétního subjektu přímo v moc politickou. Strana SPOZ je dosud rovněž stranou jediného cíle, který byl splněn Zemanem usazeným na Hradě. Oprávněně pochybuji, že se propracuje ještě k něčemu dalšímu.

JEDNOHO MILOŠE JSME UŽ MĚLI

I když se občansky jmenoval Milouš, byl Jakeš v době svého politického působení všeobecně nazýván Milošem. Generálním tajemníkem a tedy fakticky nejvyšším státníkem v zemi byl v letech 1987 až 1989. Osobně si kladu pouze otázku, zda Zeman bude Jakešem tohoto režimu, či Husákem. Díval jsem se včera chvíli na Zemana, když byl zabírán v detailu. V mých očích velice fyzicky zestárnul. Jestli i duchovně, to zatím nedovedu posoudit, protože jsem jeho předvolební vystupování nesledoval. Předpokládám ale, že stejně jako Husák musel i Zeman vynaložit veškeré své síly na dosažení nejvyššího postu. A jen mne proto zajímá, zda jemu, stejně jako Husákovi, rovněž nezbude už dostatek mentálních sil na další činnost. Nepochybuji, že bonmotů uslyšíme dost. Ale nečekám prakticky žádné opravdové změny, nýbrž pouze symbolické činy. Takové jako je vyvěšení vlajky EU na Hradě. Pokud nějaké změny přece jenom uvidíme, pak asi coby akty zoufalé snahy o odlišení se od svých předchůdců. Byl bych proto na výsost spokojen, kdyby Zeman byl nakonec Jakešem, čili konečnou, pro současný, nelidský režim.

em, čili konečnou, pro současný, nelidský režim.

ODCHOD BEZ POCTY

Tento text bych vyvěsil již dříve, ale měl jsem nějakou poruchu s připojením na síť. Jsem přesvědčen, že v naší zemi nikdy nebylo tolik lidí, kteří jsou rádi, že už konečně odchází nejvyšší ústavní činitel. Klausova odchodu nebude navíc jistě litovat nikdo z EU. Havla jsem vždycky přirovnával ke Gottwaldovi. Už kupříkladu tím, že oba neměli vzdělání, ačkoliv Gottwald byl alespoň vyučeným řemeslníkem. Oba se dostali na post politickým převratem. Byli kovaní v kabinetní politice. Zavlekli do nejvyšší politiky vliv rozvědek, včetně zahraničních. Projevili se jako nelítostní katani vůči svým odpůrcům. Gottwalda alespoň omlouvá, že neměl na vybranou. Buďto by byl na rozkaz Stalina popraven on, nebo nechal popravit jiné. Havla naopak nikdo nenutil k tomu, aby podporoval bombardování Srbska a válku proti Iráku, při nichž zahynulo podstatně více lidí, než díky zbabělosti Gottwalda. Klaus byl zase pro mne ekvivalentem Novotného.  Oba technokraté moci, voluntaristé, beznadějně přesvědčení o své pravdě a nepoučitelní ani v dobách největších krizí. Havel je pro mne politickým diletantem, mocichtivým amatérem a člověkem neschopným chápat obyčejné lidi, protože mezi nimi nikdy nežil. Klaus byl mocichtivým profíkem, politickým rutinérem a nebetyčně pyšným nedoukem, který považoval samotného boha za svého zástupce pro vesmír.