TŘI NEJVĚTŠÍ LOUPEŽE V DĚJINÁCH PROVEDENÉ POD PRAPOREM SVOBODY.

Otrokářství existovalo od nepaměti. Když ve výjimečných případech dával otrokář svému otroku svobodu, byl povinen ho nějak zajistit z majetku, který otrok svému pánovi spoluvytvářel. Ve starověkém Římě z něj udělal kolóna, tedy zemědělce tím, že mu věnoval pozemek a někdy dokonce i dva otroky. Naprosto jinak tomu bylo, když se rušila instituce otroctví v celé zemi. Otroci získali svobodu a otrokáři si nechali veškerý majetek, který jim po celá staletí vytvářili nespočetné řady otroků.

Osvobozeným nezůstalo nic jiného než si od svých bývalých majitelů propůjčit půdu, na které by se mohli uživit. Jelikož si ji neměli za co koupit, tak za její pronájem museli platit svou prací na pozemcích staronového panstva. Dostali se tak z otroctví do nevolnictví a místo otrokáři teď zvyšovali bohatství feudálovi, čti vlastníku pozemků systémem povinného robotování. A staletí plynula, bohatství miniminority feudálů, později šlechticů obludně to cynického sebeoznačení panstva či vrchnosti, rostlo nad všechny meze, což dokazují dodneška zachované hrady a zámky. Skutečně nevím, co na té společnostní vrstvičce bylo šlechetného.

Když přišla doba rušení roboty a později i zrušení nevolnictví vůbec, tak opět se opakovala stará, pro vládce osvědčená metoda. Nevolníci obdrželi svobodu a feudálové si ponechali veškeré bohatství. Jestliže ta první loupež byla jakousi dlouhodobě probíhající všelidskou transformací, tak zrušení nevolnictví proběhlo v Evropě velice rychle, o což se přičinila nově se rodící a velmi dravá sociální skupina později označovaná za kapitalisty. Majetek otrokářů, který se dobou změnil na bohatství feudálů, se v té době transformoval na kapitál. Osvobození nevolníci neměli jinou možnost získání obživy než se nechat najímat jako dělníci ve vznikajících továrnách.

A od té doby to již všichni známe z vyprávění svých předků, a nakonec i ze svých vlastních životů. Dělníci už jenom díky svému rostoucímu počtu zajišťovaly vrstvě kapitalistů, nové to třídě vládců, tak nepředstavitelné majetky, bohatství a kapitál, že si na nich vynutili, aby se jeho části vzdávali. Tak postupně v rámci tak zvaných sociálních států vznikaly veřejné majetky, až veřejnoprávní kapitál a v socialistických dokonce společné majetky a státní kapitál. Jelikož tyto společné majetky zákonitě rostly, staly se poprvé v dějinách už celosvětově nebezpečnou konkurencí pro celodějinné soukromé vlastníky kapitálu, bohatství a majetku čili všedějinnou vrstvu vládců. Soukromí vlastníci, jejichž vlastnictví bylo globálně pořád ještě nesrovnatelně větší než ono společné, mu proto nedovolily další růst. Prohlásili společné vlastnictví za diktaturu správců společného majetku, ba až všezahrnující tedy totalitní nadvládu nad občany. Pod vlajkou jejich osvobození provedli svobodný rozprodej společného majetku, alias jeho privatizaci. Jelikož to ale byli jen a pouze oni, kdo měl volné prostředky k jeho koupi, tak ho získali. Tak byla provedena třetí největší loupež v dějinách pod praporem svobody. Občané získali svobodu a velkovlastníci peněz mají zase všechen majetek, bohatství, kapitál a dneska především finanční kapitál světa jako tomu je po celé dějiny lidstva.

Jak dlouho ještě?

JAK JSEM VNÍMAL KLAUSE

Po prvé jsem ho osobně viděl jako ministra financí Čalfovy vlády, který si se svou příznačnou drzostí prosadil setkání se všemi předsedy odborových svazů jejich nově se rodící celostátní instituce. To už jsem byl předsedou Federálního odborového svazu pracovníků v hornictví, geologie a naftového průmyslu. Za neskutečně drzé jsem tehdy považoval, že nás přišel přesvědčovat, aby odbory po nových mocnářích nežádaly zvyšování mezd a platů. Podle něj by to totiž bylo pro zaměstnance kontraproduktivní, protože bychom se svou aktivitou zvyšovali nezaměstnanost. Na předsedy neekonomy velmi zapůsobil, když jim prezentoval teoretickou závislost mezi těma dvěma společnostními a zprostředkovaně ekonomickými jevy na primitivní rovinné křivce.

Jako vzdělanému ekonomovi mi bylo hned jasné, že jde z jeho strany o podvodnou demagogickou aktivitu, protože jako ministru financí mu šlo především o to, aby se v zemi nezvyšovala inflace, která rovněž díky tlaku na vyšší mzdy roste.

Tehdy jsem ještě nic nevěděl o celé jeho ekonomická reformě, jak bohulibě svou transformaci z plánovaného na tržní hospodářství nazýval. Během měsíců dubna a května roku 1990 jsem ale už o ní a o něm měl jasno. Mnohokrát jsem se totiž s ním zúčastnil jednání ať již federální vlády, tripartitní komise, různých porad celostátních institucí, včetně třeba bankovní rady, jejímž byl předsedou. Navíc jsem se s ním několikrát dostal do přímého rozhovoru a jednou dokonce jsme se setkali v rozhlasovém studiu. O čemž snad ještě napíšu, pokud to nezapomenu, protože tím dokreslím jeho další dominantní rys povahy.

Poznal jsem bezpečně, že o skutečném národohospodářství tehdy nevěděl vůbec nic. O moc lepší to nebylo ani v ekonomice čili podmnožině národohospodářských nauk. O té kapitalistické měl jenom teoretické znalosti a o socialistické žádné z osobní praxe. Vždyť do té doby neměl nikdy nijakou vedoucí, jak se dneska s oblibou říká, manažerskou funkci. Ovšem do dneska jej považuji za člověka, který byl nejlepším znalcem dějin ekonomických teorií, s jakým jsem se kdy setkal. V minulém režimu pracoval v bankovnictví, což je obor, který moc neovládám, takže se k této jeho odbornosti vyjádřit nehodlám.

Působil na mě od počátku dojmem domýšlivého fracka, který se choval, jako by se v něm zarazila puberta. Že jde o nějakou poruchu osobnosti se ukázalo velmi brzy. Svými sportovními aktivitami například dokazoval, že jeho hlavě ještě nedošlo, že tělo na ty kousky už nemá. Jen za mého působení v Praze měl tří vážné sportovní úrazy včetně zlomené nohy.

Naprosto dominantním rysem jeho povahy byla doslova bezbřehá arogance vůči každému. Proti oponentům se tato zhůvěřilost pak projevovala coby absolutní ignorance. Cizí názory k němu vůbec nedospěly. Každému totiž ihned naznačil, že ho ve skutečnosti ani neposlouchá, aby ho náhodou nějak přece jenom neovlivnily. Diskutovat dokázal pouze a jen s těmi, kdo bezvýhradně přijímali jeho přesvědčení, tedy jen o drobných úpravách jeho záměrů. Nejhnusnější na jeho chování bylo, že využil dobové atmosféry panující v celé společnosti a každý jiný názor okamžitě prohlašoval za snahy o návrat minulého režimu, oponenta označil za starou strukturu, nebo ještě horší nálepkou. Všechno „neklausiánské“ prostě bylo veřejně dehonestováno jako komunistické, socialismus a později, jakmile se ten termín ve veřejnosti zažil, tak totalita. Pamatuji si, že na lidi, kteří s ním spolupracovali mu stačilo jen povýšenecky „zvednout obočí“ a ti okamžitě ztichli.

Vždycky jsem proto obdivoval, ale i litoval lidi, kteří s ním dokázali pracovat déle jak týden. Osobně bych to nedokázal ani „jednu šichtu“. U něj byly asi pocity vůči mně stejné. Poprvé jsme se střetli hned na prvním zasedání tripartity, což bylo jednání zástupců vlády, podnikatelů a odborů. Tam za nepřítomnosti místopředseda federální vlády Komárka ho neomaleně kritizoval za to, že podlehl nátlaku hornických odborů a spolu s ministrem sociálních věcí Petrem Millerem horníkům zajistili neúměrné výhody. Více méně jsem mu na to jenom odsekl, že hornictví je také povolání nesrovnatelné s jinými.

Druhý střet byl ostřejší. Před jednáním federální vlády mě zastavil skoro ve dveřích se slovy: „Doneslo se mi, že máte připomínky k mé ekonomické reformě“

„Ano, při jednání o ní je uslyšíte“.

„To přece není možné, jak si to můžete dovolit?!“

„My na odborech máme také své odborníky…

Skočil mi do řeči: „Jaké odborníky, tomu přece rozumíme jenom my…“

Dál jsme nemohli pokračovat, protože Čalfa již zahajoval zasedání federální vlády.

Na tomto místě se sluší vysvětlit, proč právě já jsem za odbory chodil na zasedání vlády. V prvé řadě proto, že Čalfa v té demokracií opilé době lehce prosadil, že na zasedání vlády budou chodit představitelé tripartitních institucí. Za ČS KOS tam měl chodit její prezident PhDr. Igor Pleskot. Ten se ovšem vyžíval v cestování po národních odborových centrálách celého Západu, takže neměl obvykle na dobu zasedání vlády volno a za druhé neměl ani čas na prostudování stohů materiálů vlády, a ještě k tomu názorů odborníků naší odborářské centrály. Jemu osobně jsem se zdál být ideální pro jednání ve vládě už proto, že jsem měl už za dva měsíce své činnosti čilé styky s jejím místopředsedou Valtrem Komárkem a se třemi dalšími ministry, vzpomínaným Millerem, ale také Vladimírem Dlouhým a ministry hornictví. V té funkci se za mého působení vystřídali hned tři.

S Dlouhým jsme se potkávali dokonce na různých místech naší republiky. Dostával jsem totiž echo vždycky, když odjel do některé hornické oblasti jednat, řečnit, a prosazovat názory rodící se moci, takže jsem se tam obvykle objevil v tutéž dobu jako on. Nakonec o mě veřejně hovořil jako o svém „úhlavním příteli“.

Ale zpět k onomu vzpomínanému zasedání vlády. Když došlo k projednávání materiálu Zásady ekonomické reformy, nebo jak to předkládající ministr financí Klaus nazval, došlo samozřejmě k bohaté diskusi. Bylo zvykem, že se napřed vymluvili všichni z ministrů, kteří chtěli k věci něco říct. Jako úplně poslední dostali slovo zástupci odborových konfederací, které tehdy byly dvě. Jakási nicotná Federace uměleckých svazů, která neměla ani setinu členů naší Konfederace. Jejich organizace neměla sil k tomu, aby mohla být nějakým vlivným partnerem vlády. Jelikož já jsem měl možnost vyslechnout všechny připomínky těch přede mnou, tak jsem se asi ke čtyřem hned vyjádřil, abych nakonec oddeklamoval názor naší instituce. Když jsem skončil, nastalo na několik vteřin ticho, které ukončil Komárek a řekl: „Vyslechli jste, jak vás ten odborář školil v ekonomice“. Čalfa pak k materiálu rychle nadiktoval nic neříkající usnesení. Do té doby mě Klaus prostě jen neposlouchal, až ignoroval, ovšem od té doby jsem začal být jeho osobním nepřítelem, i když to veřejně neprezentoval, protože mě zas za tak významného soupeře nepovažoval. Což se trochu změnilo teprve potom, co jsem byl poslancem.

Na tomto místě tedy uvedu vzpomínku, kterou jsem již naznačil. V rámci předvolební kampaně jsem se zúčastnil nějaké relace v rozhlase. Byli jsme tam tři, když do studia přišel Klaus. Se zdviženým obočím se podíval na nás a na moderátorku vyštěkl, já myslel, že jde o rozhovor jenom se mnou. Na debaty já nemám čas. Aniž řekl víc, tak se sebral a odešel.

V dětství bych řekl o takovém člověku, že je náfuka. U Klause to ale byla porucha osobnosti. Byl stejně jako Havel chorobně ambiciózní. Havel ovšem k té kariéře byl dotlačen, ba dalo by se říct, že si ho západní rozvědky vychovávaly ba doslova vypěstovaly. Pokud jsem dovře informován, tak ho za vůdce československých disidentů doporučil Izraelský Mosad, především prý proto, že neměl děti, které by trpěly jeho uvězňováním. Tuto informaci mám pouze z jednoho zdroje, takže není zrovna moc ověřená. Havel svůj vzlet z trestance na prezidenta bral jako paradox dějin, kterému z počátku nechtěl ani uvěřit.

Klaus, to byl jiný případ. Ten se o polistopadový post ve špičce politiky doslova rval. Hned v prvních polistopadových dnech navštívil jako zástupce Prognostického ústavu nepřítomného Komárka na oficiální návštěvě velvyslanectví USA v Praze. Tam z vlastní iniciativy podepsal memorandum, ve kterém prohlásil, že ví jak lze převést ČSSR z plánovací ekonomiky, tedy z vlivu SSSR na tržní, čili spjatou se Západem. Především se ale zavázal, že to také politicky zajistí. Což byl takový trumf, že se stal ministrem financí i přes jednoznačný Havlův odpor. Pokud vím, tak zmíněné memorandum nikdy nebylo celé zveřejněno. Takže jeho tajná část je někde v archivech USA. Viděno objektivníma očima nezaslepenýma antikomunistickým radikalismem šlo o jasnou vlastizradu.

O celé jeho tak zvané ekonomické reformě píšu podrobněji jinde. Tady si jenom dovolím jediné konstatování. Zlotřile v první fázi okradl všechny střádaly tím, že provedl ze první rok trojnásobnou devalvaci koruny. Snížil tím všeobecnou životní úrovně obyvatelstva o jednu třetinu. Především ale dosáhl stavu, kdy v následné privatizaci si každý německý řezník mohl koupit českou či slovenskou továrnu. Celou tranzici v ČR nelze nazvat jinak než rozkradení do té doby veškerého veřejného majetku. Realizaci jeho podlé reformy mu umožnila doslova nekonečná popřevratová trpělivost občanů věřících sladkým slibům mocenské kamarily, naivita opozičních politiků a poklonkování služebníčků fascinovaných jeho nekonečnou arogancí.

Po svém odchodu z politiky jsem o něm již v polovině devadesátých let několikrát napsal, že je to kmotr všech mafií jak v ČR, tak na Slovensku. Což pak definitivně potvrdil svou amnestií při odchodu z postu prezidenta.

O několik let později jsem pak ještě dodával, že v každé slušné zemi Západu by už nevyšel z kriminálu a v těch, co jsou mnohem rozumnější, by byl oprávněně popraven.

MARXOVO POJETÍ REVOLUCE

Prvními revizionisty Marxova učení byli ideologové a politici, kteří odmítali jakoukoliv formu revoluce jako prostředek přechodu kapitalismu v novou společnost. Naprosto jednoznačně pak násilnou formu takové revolty, která by měla pád kapitalismu urychlit. Bojovali ovšem proti něčemu, co Marx ve skutečnosti neprosazoval. Bojovali pouze proti jiným revizionistům, kteří naopak z netrpělivosti chtěli násilím změnit politický režim své doby hned, kteří hovořili o socialistické revoluci a podobných záměrech.

Každý politický revizionista si z Marxova učení vzal vždycky to a pouze to, co vyhovovalo jeho zájmům. Každý teoretizující humanitní vědec, který se prohlašoval za neomarxistu, dělal rovněž jakýsi výběr z Marxe a navazoval jen na něco z jeho učení. Obvykle na to, co vyhovovalo zase jeho apriornímu přesvědčení, s nímž ke studiu Marxe už přistupoval. Při tom souvislosti s jinými jeho myšlenkami opomíjel, nebo je dokonce popíral.

Ale zpět k Marxově pojetí revoluce. Marx byl důsledným dialektikem. Věděl proto, že ke změně dochází tehdy a jenom tehdy, když vyrostou uvnitř společnosti takové rozpory, které už nelze řešit dosavadními metodami. Věděl ale také, že lidská společnost je souborem subjektů s individuální vůlí. Proto věděl, že staré, přežívající se vždycky brání změně. Jednoznačně dokázal, že moc v kapitalismu je odvozena od vlastnictví kapitálu. Pak logicky věděl, že vlastníci kapitálu se budou bránit proti všemu, co jejich moc ohrožuje, nadtož má záměr ji zrušit. Marx nebyl prorokem, takže nepředvídal budoucí vývoj konkrétně. Vyvodil pouze že moc kapitalistů se bude muset odstranit, protože je založena na přivlastňování si výsledku činnosti jiných. Jeho vizí byla společnost, kterou nazýval beztřídní. V jeho pojetí tedy společnost správy věcí lidských, nikoliv vlády, nadtož nadvlády, či dokonce panství jedněch lidí nad jinými.

Marxova představa protikapitalistické revoluce v sobě skrývá hned několik prvků. Stěžejní myšlenkou ovšem je, že k definitivní změně kapitalistické moci může dojít teprve tedy a jenom tehdy, až k tomu nazrají podmínky. Což je první zásadou každé revoluce. Revoluce musí být jen jakýmsi překlopením celé společnostně-ekonomicko-politické (S-E-P) formace,

Odpůrci kapitalistické moci ale nemohou vývoj jenom pasivně sledovat. Jejich povinností je vývoj velice podrobně studovat, aby poznali bezpečně patřičnou chvíli k provedení změny. Ovšem to je jenom jedna stránka činnosti odpůrců kapitalistické moci. Spíše odborná až vědecká. Což je ale nedostatečné. Vedle teorie, která je ale nezbytná, protože poskytuje scénáře možného realizování změny musí být prováděny i praktické přípravy na konečnou revoluční změnu. Odpůrci moci kapitálu si musí vytvářet instituce a vychovávat lidi, kteří budou schopni změnu provést podle své představy a nedovolí současným mocným realizovat ji podle svých zájmů. Druhou složkou praktické činnosti je urychlování vývoje. Řečeno laicky, antikapitalistické síly mohou urychlovat růst rozporů ve společnosti kapitalistické moci, aby tím přibližovali její neodvratný konec

Celá tato mnohotvárná paleta je skutečnou revolucí, která může být v závěru nakonec naprosto nenásilná, protože nejen většina společnosti bude cítit neudržitelnost současného stavu, ale i samotní vládci pochopí, že změna je nevyhnutelná.

ZMÍRŇOVÁNÍ NAPĚTÍ PŘED GORBAČOVEM Aneb Skutečná hloubka prohry Sovětského svazu.

Následující text jsem si nedávno stáhl z nějaké delší statě, aniž jsem si zapsal zdroj, ba ani autora jsem si nezapamatoval. Považuji jej však za příhodné velkopáteční čtení při současném růstu mezinárodního napětí. Ježíš se sice za nás obětoval, ale z mého pohledu měl raději lidstvo učit „přátelství“ každého ke všem. Především ale chci ukázat, abychom si uvědomili, jak je dneska svět mnohem blíž sebeskáze, než byl za tak zvané Studené války. A aby ti, co dospěli až po listopadu viděli i jiný pohled na tehdejší svět.

„…nejprve bych se chtěl zmínit o jednom dopise, který přetiskly snad všechny noviny světa, ale poté se na něj úplně zapomnělo. Bylo to psaní tehdy desetileté americké školačky Samanthy Smithové, který napsala na podzim 1982 z vlastního popudu tehdejšímu komunistickému vůdci SSSR Juriji Andropovovi.

Jak k tomu vůbec došlo? V roce 1982 se opět zostřila mezinárodní situace. Sověti rozmístili v zemích svých satelitů rakety středního doletu SS-20, Američané v západní Evropě rakety s plochou dráhou letu a balistické středního doletu Pershing 2. V té době nastoupil v Kremlu nový vůdce Jurij Andropov, o němž se vzhledem k jeho minulosti vyslovovaly velké pochyby, zda bude možné s ním vůbec jednat. Americký týdeník Time přinesl v listopadu na titulní straně jeho fotografii s textem v tomto duchu. Když ten časopis malá Samantha uviděla doma na stole, zeptala se své matky s pravou dětskou naivitou: „Když se ho všichni tak bojí, proč mu někdo prostě nenapíše a nezeptá se ho, jestli válku opravdu chce, nebo ne?“ Matka jí odpověděla, aby ji spíš odbyla: „A proč to neuděláš ty?“ Jenže Samantha to vzala vážně a skutečně dopis prostřednictvím sovětského velvyslanectví do Moskvy poslala.

Když na něj nedostala odpověď, napsala znovu. A Andropov jí odpověděl – svůj dopis začal větou: Tvoje otázka patří k těm nejdůležitějším, jaké si může myslící člověk klást. A také ji i s rodiči na čtrnáct dní pozval do SSSR. Všichni tam skutečně odjeli, navštívili Moskvu, Leningrad, Artěk s dětským pionýrským táborem, byli nadšeni. Stejně jako novináři, kteří je provázeli – Samantha se stala světovou hvězdou.

Tak zdánlivě pouhý dětský impuls – a jak rozvířil světové veřejné mínění. Ještě větší úspěch mělo, když dva přední komentátoři obou zemí americký Phil Donahue, jehož každodenní show přebíralo na 200 amerických televizních společností, a Rus Vladimír Pozněr, významný sovětský televizní a rozhlasový publicista, který až do svých 17 let v USA žil, se rozhodli vytvořit mezi USA a SSSR telemosty. Měly skromný začátek, když se letovisko San Bernardino u Los Angeles, kde se konal hudební festival, spojilo s moskevským televizním studiem. Zprvu to nebyl dialog, jen výměna hudebních programů. Ale poté už následovaly programy zaměřené na jednotlivá témata, jako filmy, medicína a podobně… A nakonec přímá diskuse občanů, zastavených reportéry s mikrofonem v ruce na amerických a sovětských ulicích, kteří se vzájemně mohli ptát, na co chtěli, bez jakékoliv cenzury. A za dozoru druhé strany, aby to skutečně byli náhodní chodci, nikoliv za chodce se vydávající politici či novináři. Úspěch těchto pořadů byl nečekaný – sledovanost dosáhla na obou stranách 180 milionů!

Připomínám to, protože mi to v současnosti chybí, byť technické prostředky pro to jsou podstatně dokonalejší. Bylo by to důležité zejména pro mladou generaci, aby se mohly osobně blíže poznat – podstatně lépe a více, než to třeba umožňuje jen chatování na internetu“.

     Tady úryvek končí a já k němu opravdu už nemám co dodat. Jen že se moc omlouvám autorovi, pokud jej náhodou bude číst.