NYNÍ JE NUTNÉ JASNÉ SLOVO OPOZICE

Jak jsem předpokládal, pravičácký Ústavní soud se opozici fakticky vysmál. Další postup v tak zvaných reformách je proto už na ní samotné. Několikrát jsem již napsal, že současné vládní kroky může ohrozit pouze jasná, všem občanům a především kmotrům vládní koalice zřetelná, deklarace opozice o krocích, jež provede, až zvítězí. V ní by mělo především zaznít, že považuje schvalování všech protilidových zákonů od církevních restitucí přes zdravotní a penzijní reformu po rozpočtové škrty za nedemokratickými metodami prosazené a tedy fakticky nelegální a s ohledem na názor většinové veřejnosti za nezpochybnitelně nelegitimní. Z toho důvodu se cítí oprávněna již nyní prohlásit, že je všechny nejen změní, ale naprosto zruší, jakmile se dostane k moci. Následně by měla bez skrupulí oznámit, že nutné změny provede i tehdy, kdyby měla majetky znova vyvlastnit a to dokonce bez náhrady, pokud půjde prokazatelně o většinový názor veřejnost.  Dále by se neměla rozpakovat sdělit, že zruší tak zvané pilíře penzijního pojištění, ke kterým byli občané donuceni současnou vládou. A konečně by měla oznámit, že vytvoří jednu jedinou zdravotní pojišťovnu. Vyjmenovaná opatření považuji za naprosto minimální, která opozice bude muset skutečně provést po převzetí vlády, pokud chce získat nejen hlasy ve volbách, ale hlavně následnou důvěru naprosté většiny voličů pro dlouhodobější vládnutí. Zároveň takovou deklarací své jasné vůle sdělí všem právnickým osobám, které se chystají bohatnout na současných krocích vládní koalice, aby od toho upustily, protože v konečném důsledku tím ztratí. Opozice se nemusí bát tvrdosti svých názorů a už vůbec ne eventuálních výhružek soudy. Ono se totiž začíná měnit klíma nejen u nás, ale i v Evropě, ba dokonce v rozhodujících částech světa.

ÚSTAVNÍ SOUD JE NEJEN OSVĚDČENÝM SLUHOU PRAVICOVÉ MOCI

Poslední nález ÚS, týkající se stížnosti ČSSD na metody schvalování asociálních zákonů opět potvrdil, že náš ÚS je neochvějnou oporou polistopadové, jasně protilidové moci. Z celé hromady čtrnácti tak zvaných „reformních“ zákonů, které vládní koalice doslova diktátem propasírovala sněmovnou a na něž podala ČSSD stížnost, uznal za protiústavní pouze jediné vládní opatření o povinných veřejných pracích nezaměstnaných, že prý jde o porušování lidských práv. V mých očích je to naopak opatření velmi oprávněné pro lidi, kteří dlouhodobě berou sociální dávky a prokazatelně si nehledají práci, i když jsou schopni pracovat. Ústavnímu soudu vůbec nevadilo, jakými metodami vládní koalice prosazuje zákony ve sněmovně. Jmenovaným rozhodnutím tedy „povýšil“. Už není pouze nejvyšší zákonodárnou institucí, která potvrzuje protilidové právní normy, ale je nejvyšší antidemokratickou silou v zemi. Sice již po několikáté vytýká vládní moci chování v politickém prostoru, ale pořád z něho vůči ní nevyvozuje žádné sankce. Chová se tedy jako součást vládnoucí mafie. Jeho jednotliví členové pak jako nejvyšší kmotři politického klientelismu v naší zemi.

HOLOCAUST A 144 TISÍC VYVOLENÝCH

Napřed fakta. Za památný den šesti milionů, převážně židovských obětí nacistického holocaustu vyhlásilo v úterý 1. 11. 2005 Valné shromáždění OSN 27. leden, den výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi v roce 1945. Rezoluce byla schválena jednomyslně. Výročí se má jako DEN HOLOCAUSTU pravidelně připomínat každý rok na celém světě. „Je to velká historická chvíle, že tato rezoluce byla přijata zcela jednomyslně a s podporou všech členských zemí OSN,“ prohlásil před VS Dan Gilerman, stálý představitel Izraele, který rezoluci navrhl. A nyní jiné pohledy. Rezoluci sice podpořily i arabské země, ale již tehdy argumentovaly, že by tento den měl být památkou nejen obětí holocaustu, ale všech mimořádně velkých historických tragédií a etnických čistek ve světě. Hned 2. 11. 2005 jsem si napsal do svého deníku, cituji: „ Nejenže si myslím, že mají pravdu Arabové, ale je mi nějak proti srsti, že se má neustále připomínat pouze genocida jednoho národa, jakoby v dějinách nebyly vyvražděny desítky jiných. Ba dokonce tak „dokonale“, že po nich nezůstaly než stopy a tedy nikdo živý. Napsal jsem již mnohem dříve a jinde, že tlak Izraele na to, aby si celý svět neustále připomínal holocaust, je fakticky pokračováním tisícileté „politiky“ tohoto sebevyvoleného národa. Židé uvedeným aktem chtějí udržovat celé lidstvo v jakýchsi pocitech nedefinované viny za křivdy na nich spáchané. Jsem ale osobně hluboce přesvědčen, že by právě holocaust měl být mementem spíše pro Židy samotné. Více jak tisíc let se nedokázali srovnat s žádným jejich sousedským etnikem. V jejich knize knih – Tóře – je dokonce nejedenou výzva jejich Boha k zabíjení oněch jinověrců. Následně další dva tisíce let se nedokázali, pro pocity své výlučnosti, sžít s nikým z Evropských etnik, později národů. Měli by se tedy zamyslet sami nad sebou, proč tomu tak je. S vysokou pravděpodobností nejsou vinni všichni ostatní, ale asi oni samotní. Když ničím jiným, tak alespoň tím, že do této kultury přinesli vědomí své vyvolenosti, ba dokonce nadřazenosti, protože šlo o vyvolenost božího lidu k vládě nad světem. Takže v mém chápání čtení Starého zákona jsou zakladateli rasismu. Co zaseli do lidského vědomí, to sklidili. Kdyby byli skutečně pokorní dle svého rodáka Ježíše, pak by se všemu lidstvu za hlásání své vyvolenosti spíše omluvili“, konec tehdejšího mého názoru. Od té doby jsem jej ještě prohloubil. To, co jsem psal před léty o všech Židech, platí pouze o jejich elitě. Vždycky mne zajímalo, kolik v hitlerovské genocidě zahynulo příslušníků židovské elity. Nikdo nikdy mi na tu otázku neodpověděl. Takže si dodnes myslím, to, co mne pronásleduje celá desetiletí. Spekuluji. Realizaci holocaustu našeptali Hitlerovým sluhům samotní příslušníci židovské elity. Oni totiž, podle „Knihy“, konkrétně Janova proroctví ví, že vyvolených bude jen 144 tisíc. Nepotřebovali proto nikdy aby Židů bylo mnohonásobně víc. Měli proto vysoce existenční zájem ty obyčejné zlikvidovat, aby si oni samotní uchovali šanci na vyvolenost. A moc se jim hodila Hitlerova živelná nenávist k Židům. Když se stal diktátorem, zneužila židovská elita této situace k realizaci svého nejtajnějšího záměru. A od té doby už tři čtvrtě století dělají navíc z celého světa podílníky Hitlerova zločinu. Proč to píši právě dneska? Nějak je mi podezřelá česká forma medializace posledního konfliktu Palestinců s Izraelity.

KONEČNÉ ŘEŠENÍ KRIZE

Základní metodou řešení poslední finanční krize je škrtání veřejných rozpočtů v jednotlivých národních státech. I při této metodě se ale nedaří v rozhodujících zemích zajišťovat vyrovnaný státní rozpočet a většina států se rok co rok zadlužuje. Jsem přesvědčen, že posledním krokem všech škrtacích reforem pak bude škrtnutí státních dluhů.

VYUŽIJME VOLBY KE ZMĚNĚ

Naše panstvo nám, prostým občanům, milostivě umožnilo zvolit si prezidenta. Jde samozřejmě o frašku, protože právě v tomto případě platí víc jak u jiných voleb, že mocní je povolují teprve tehdy, když fakticky nemohou nic změnit. Je nad slunce jasné, že tak zvaná přímá volba prezidenta v parlamentní demokracii nemůže totiž absolutně ovlivnit současnou politickou situaci nejen u nás, ale obecně nikde. Proto bychom se měli pokusit alespoň o nějakou jinou celostátně prospěšnou změnu. V prvé řadě bychom neměli volit kandidáty navržené stranami, ať již parlamentními (Sobotka), nebo neparlamentními (Zeman). Za druhé bychom konečně měli do čela státu zvolit ženu. Po tolika mužských, ať je desátým prezidentem konečně žena. Za třetí by to měla být osobnost převážně nepolitická, ale s velkou zkušeností s občanskými aktivitami v politickém prostoru. V neposlední řadě by mělo jít o člověka odmítajícího pompéznost panovníků, okázalost mužských ješitů a sebestřednou pýchu příslušníka formální elity.

NEJVÝSTIŽNĚJŠÍ VEŘEJNÉ VYJÁDŘENÍ

Když už jsem včera psal o demonstraci ze 17. listopadu 2012, cítím potřebu dodat, že jedno z jejích hesel považuji doslova za přesný popis charakteru polistopadové epochy v ČR – a nejen v ní. „Promiňte, že jsme ještě nevydělali, co vy už jste rozkradli“. Pronesla ho ekonomka Švihlíková, která s poctivostí vědce při tom uvedla, že jeho původ je potřebné hledat na Balkáně, prý v Srbsku. Což dokazuje, že lidé Východní Evropy jsou na tom všude stejně. Celý ten převrat ze začátku poslední dekády minulého století byl promyšleným trikem Západu, jak Východ politicky ovládnout a s takovou mocí jej ekonomicky kolonizovat. Následně si tím vytvořit podmínky k rozvratu „sociálního státu“, čili zrušení všech sociálních úspěchů nejchudších, chudých a nejnižší střední třídy, které si dokázaly tyto skupiny za předešlých sto let za velkých obětí na panské vrstvě vybojovat. Panská vrstva se prakticky už dneska celosvětově transformovala na novou vrchnost, kterou už, jako kdysi, netvoří feudálové světští a církevní, ale globální financiéři. Jim pak podlézavě slouží i ostatní střední vrstvy, které ale pomalu, leč jistě, ztrácí své politické postavení. Vrchnost superboháčů by si ale měla setsakramnetsky dobře uvědomit, že Zeměkouli jsme nezdědili od svých předků, ale máme ji v pronájmu od svých potomků. Pokud tedy tak intenzivně kradou, okrádají i své potomstvo.

ŠAMALÍKŮV TRAGICKÝ OMYL

Včera jsem se dověděl, že celoživotně profesionální revolucionista Petr Uhl na manifestaci 17. 11. 2012 v Praze, zakončil svůj projev slovy, cituji: „Vývoj v čs. společnosti a v komunistické straně nešel bohužel tím směrem, že by se naplnila představa právníka Františka Šamalíka. Ten napsal, že listopadová změna společenských poměrů bude úspěšná teprve tehdy, až i většina členů komunistické strany uzná, že Listopad 1989 je i jejich vítězstvím, že i je osvobodil. Vinu na tom, že se Šamalíkova vize nenaplnila, máme všichni, celá společnost, dnešní komunisty nevyjímaje“. Znám velice dobře ten citát stejně jako jsem znal i jeho autora. Vyslovené řekl ještě pod emocemi svého disidentství a jistého zklamání, že nemohl ve svém nejproduktivnějším věku vykonávat profesi, kterou chtěl a považoval proto chování komunistických papalášů za potlačování svobody jeho a mnohých jiných. Již tehdy takové chápání normalizace pod bičem KSČ nebylo samozřejmě plnou pravdou. V každém režimu je totiž naprostá většina lidí, kteří nemohou vykonávat práci, jakou by chtěli. Není vůbec žádnou omluvou, že si za to mohou sami, protože kupříkladu neuspěli v konkurenci a jejich práci dělá někdo jiný, třeba i méně schopný, jak se později ukáže. Zůstává faktem, že ji prostě vykonávat nemohou. A považovat takový stav za ztrátu svobody je bolestínským sebeobelháváním. To, že statisíce lidí po prověrkách z roku 1990 nesmělo vykonávat své povolání, nebylo prakticky ničím jiným, než pouze jiná forma konkurenčního boje o osobní uplatnění, či až kariéru, protože prakticky na každý významnější post je v každém politickém systému ždycky mnohem více povolaných, než je nakonec vyvolených, takže závisí na pravidlech výběru, zda se jim konkrétní člověk chce podřídit, či nikoliv. Předpokládám, že kdyby se Šamalík dožil dneška, a byl poctivý ve svém přemýšlení, musel by dospět k názoru, že opravdoví komunisté nikdy nemohou přijmout převrat z listopadu 1989 jako své osvobození, protože ono žádným osvobozením pro prosté občany není. Naopak je pro absolutní většinu přechodem pod ještě krutější nesvobodu, která je s podlostí panské vrstvě vlastní, kamuflovaná zdáním svobody.

ARABSKÉ JARO A ARABSKÝ ROK

Za měsíc začnou mediální orgie hodnocení právě uběhlého roku. Určitě se v nich bude hovořit o „Arabském Jaru“, i když podle mne by se mělo hovořit především o Arabském roce. Arabské jaro se totiž nějak nevyvedlo. Zdánlivé „lidové revolty“, z pozadí vedené agenty nadnárodních demokracií, se nějak nepovedly. Ať už Obamova administrativy v nich měla zprostředkovaně prsty, nebo ne, z dlouhodobé perspektivy to budou USA, na koho bude veřejné mínění světa ukazovat prstem. Úsilí o pozápadnění Blízkého i Středního Východu se pořád nějak nedaří. Navíc při něm letos došlo k prokazatelnému mezinárodnímu zločinu vůči Libyi a stejný proces je nastartován v Sýrii. Výsměchem snah globální hegemone bílého křesťanského muže je, že všude, kde se rýpal ve vnitřních záležitostech Arabů, ba dokonce muslimů, nakonec posílili svůj vliv islamisté. A největším propadákem pro USANATO je pak Afghánistán, kde soudní obyvatelé začínají vzpomínat na „okupaci“ ze strany SSSR jako jedinou, za níž docházelo k rozvoji země od školství po průmysl. Demokracie není univerzálním modelem vládnutí pro celý svět. Pokud to nechtějí exkoloniální, ani postkoloniální, čti Americká mocnost pochopit, zadělávají nejen na problém sobě, ale celému světu. Letošní rok je skutečně Arabským rokem a to nepíši ani slovo o vztahu Palestinci – Židé, eskalujícího právě nyní do válečného konfliktu prvoplánově mířícího na Írán. Obama je totiž chvostem psa jménem Netanjahu, který se nevzdává fantazmu útoku na islámskou republiku Peršanů.

NAPSAL MI VNUK PETR

„Sejdou se Čech, Žid, Rakušan, Japonec, Avatar a parta komunistů…Takhle nezačíná vtip, takhle začínají naše prezidentské volby…“ Jde o velice přesný popis situace první přímé prezidentské volby u nás. Přiznám se, že mi ani u jednoho z nepřímo jmenovaných nevadí vyřčená charakteristika. Přesto mi z těchto kandidátů absolutně nikdo nevyhovuje, což přesto není důvodem, proč jsem neměl v úmyslu jít vůbec volit. Zásadním zdrojem mé nechuti jít v prvním kole volit byl fakt, že KSČM nenavrhla svého kandidáta. Asi se vedení nepodařilo přesvědčit Remka, který se tím s vysokou pravděpodobností chtěl vyhnout praní soukromého prádla ze strany médií antikomunistické nenávisti, což jsou fakticky všechna působící u nás, včetně veřejnoprávních, ne-li právě těch především. Přesto asi nakonec půjdu v prvním kole volit. Ale jenom proto, abych vyjádřil svou vůli. Hodlám volit Táňu Fischerovou. Je to osobní protest vůči Zemanovi a nechuť volit nezasloužilého Dientsbiera, kterého navrhla nesoudná věrchuška ČSSD. Dokonce míním Dientsbierovi navrhnout, ať v poslední chvíli před volbami odstoupí a vyzve své příznivce k volbě Fischerové. Jinak se totiž ČSSD, s významnou pomocí KSČM, zaslouží o zvolení Zemana, což je pro mne z osobního hlediska naprosto nepřijatelné.

AŽ PŘÍLIŠ AKTUÁLNÍ PRÁVĚ DNESKA

Neviděli jsme se šedesát let. Já z hornického učiliště odešel studovat, on na šachtu jako havíř. Jak jsem později slyšel, měl úraz, nemohl již pracovat pod zemí a tak se „dal na politiku“. Dotáhl to v minulém režimu vysoko, povídalo se o něm. Já jsem naopak propadal čím dál hlouběji do „disidentského bahna“, v očích lidí jeho krevní skupiny.

Poznal jsem ho před několika týdny po hlase, když seděl v autobuse za mnou a díky snížení citlivosti svých uší, mluvil s ženou na sousedním sedadla tak hlasitě, že jsem jej bezděky zřetelně slyšel. Jeho povídání mne zaujalo v momentě, kdy JÍ mimo jiné říkal: „…my jsme samozřejmě věděli, že ke konci minulého režimu už bylo v republice skoro pět tisíc dolarových milionářů (má poznámka: v tehdejší měně). Bylo při tom zajímavé, že ve vedlejším Polsku jich nebylo ani tolik, ačkoliv tam byl oproti ČSSR velmi rozvinutý soukromý sektor a Poláků bylo tenkrát dvakrát tolik, co našich obyvatel. Dneska je u nás dolarových milionářů skoro dvacet tisíc a v Polsku ještě pořád ne dvakrát tolik. Pro mne a nejen pro mne je to jasným důkazem, kde se víc kradlo jak za komunistů, tak i v prvých letech současného režimu…Mezi těmi milionáři minulosti nebyli političtí prominenti, protože to vůbec nepotřebovali, měli totiž zajištěna dostatečně jiná privilegia. Především se ale ve vzájemném boji o koryta uměli perfektně pohlídat, snad kromě diplomatů. Tehdejší superboháči se proto rekrutovali především z elitních umělců, expertů, lékařů a dalších profesí, které dostávaly od režimu ojedinělou možnost dlouhodobě pracovat v zahraničí, především kupříkladu jako soukromé osoby v arabském světě. A pak tu byla jakási šedá zóna, o které policie sice věděla, mnohdy s jejími špičkami dokonce spolupracovala, některé z nich, napojené na zahraničí dokonce vytěžovala StB, ale přece jenom nezabránila tomu, aby právě tato vrstva enormně nebohatla…Je skoro jisté, že právě mezi těmi posledními se s vysokou pravděpodobností zrodil onen stupidní slogan, rádoby bonmot všech antikomunistů: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Ten totiž naprosto jasně prozrazuje původ svého vzniku. Mohl vzniknout pouze na trhem zotročeném Západě. Tam totiž odjakživa úplně beze zbytku platí, že kdo neokrádá stát, kupříkladu na daních, okrádá sebe a svou rodinu. V reálsocialismu totiž každý, kdo okrádal stát, okrádal vždycky tak trochu i sám sebe, protože všechno přece jenom a nejen pouze formálně, patřilo všem“.

V té fázi svého řečnění začal vystupovat a já rychle vystoupil za ním. Ihned mne poznal a s typickým odstupem dělníka k intelektuálovi, jakož i funkcionáře k disidentovi, tak dlouhodobě zažitý mezi lidmi jeho branže, nehodlal pokračovat ve svých náhledech na minulost. Přesto jsme nakonec zašli na pivo a vyměnili si nějaké další postřehy.

Pozvolna se rozpovídal a myslím, že právě dneska, v den výročí pádu moci jeho souputníků, stojí zato připomenout několik náhledů lidí z této vrstvy. Podle něj vojenská intervence do ČSSR v roce 1968 v mezinárodním měřítku prakticky neuškodila pověsti Sovětského svazu. To si jenom u nás několik procent zarytých nacionalistů namlouvá a několik milionů sebestředných xenofobů jim k tomu přizvukuje.

Sovětům naopak zásadně ve světovém veřejném mínění uškodila až válka v Afghánistánu, která z nich definitivně strhla roušku dosud, především rozvojovými zeměmi, nezpochybňovaného představitele mírového snažení. Navíc se tím potvrdila hlavní antikomunistická teze Západu, že Sovětský svaz není ničím jiným, než pokračovatelem Ruského imperialismu.

Stejně tak vlivu KSČ v očích naší většinové veřejnosti neuškodila tak zvaná normalizace. Přesněji řečeno stabilizace poměrů v zemi. V určité podobě se k ní stejně uchyluje každá moc, jakmile je dlouhodobá. Zásadní chybou ale bylo, že vedení KSČ v jejím rámci nedokázalo povolovat otěže, kde k tomu byla prokazatelná šance. Přesněji řečeno povolovalo je velice pomalu. Mnohem dříve totiž bylo možné zavřít pusu lidem toužícím podnikat, otevřením třeba soukromého sektoru, jako v NDR, či zvýšenou možností výjezdů do ciziny. Nemuseli být tak debilně stíháni systémoví odpůrci, zvlášť ti, kteří svou pozici opírali o tak zvaná lidská práva. KSČ byla v určitou dobu natolik silná v kramflecích, že kdyby nechala kupříkladu Havla i jezdit po celé zemi, jako po listopadu jezdil Sládek, tak by po čase z něj byl populární klaun a nic víc. A na systému by v konečné podobě nic nezměnil.

Především ale mělo vedení KSČ dávno začít s ekonomickou reformou, přesněji řečeno, nemělo po roce 1968 vůbec přerušit tu, která již byla zahájena. Mělo být pokračováno především v demokratizaci vlastnických poměrů podniků. Kdyby strana uskutečnila alespoň své samosprávné záměry, realizovala minimálně vnitropodnikový a vnitrooborový trh a omezila plánování na pouhou meziodvětvovou proporčnost, neměli by kupříkladu vůdci polistopadové rekapitalizace v tomto směru fakticky zaměstnancům už pouze polostátních podniků, co lákavého nabídnout. A především, zaměstnanci by se sami z vlastní vůle postarali mimo jiné i o to, aby jim nikdo nemohl jejich job zprivatizovat.

Velký prostor ke zlepšení nabízel už od sedmdesátých let i vnitřní trh spotřebního zboží. Nebylo vůbec žádných důvodů brzdit produkování výrobků pro volný čas, od bicyklů po třeba říční lodě, nadtož televizí, přehrávačů ba i nahrávacích zařízení. Trochu problematická byla výroba počítačů a především pak mobilních telefonů a jiných komunikačních prostředků, na které si usurpovali monopolní nárok pouze nejvyšší kádry, které mobilní telefony provozovali už na počátku osmdesátých let.

Nechával jsem ho dlouho mluvit bez přerušování a neoponoval jeho sebejistotě, kterou ztratil teprve tehdy, když jsem se logicky zeptal na to, proč tedy padl Sovětský svaz. Odpověděl zase doslova. „Nebyl jsem tak vysoko, abych věděl víc, než se dneska už ví všeobecně. Ovšem jedno vím s jistotou. Existuje aforismus: Nejnebezpečnějším je pro společnost pracovitý blbec. Ten ale podle mne vymyslel nějaký neblbec. Jenže v mém pojetí je blbec protikladem jak moudrých, rozumných i chytrých, tak až vychytralých. Uvedený bonmot je tedy spíše malmotem, čili špatným heslem, opakem to moudrosti i rozumnosti. Nikoliv však opakem vychytralosti. V reálném životě se totiž i blbci může někdy podařit realizovat dobrou, čili v případě politika, celospolečensky prospěšnou věc. Vychytralému protispolečenskému nepříteli však nikdy. Takže Gorbačov blbcem v žádném případě nebyl. Jemu se, pokud vím, nepovedlo provést prospěšnou věc ani v dobách, když ještě nebyl v nejvyšší funkci. Pracovití vychytralci, ti jediní dokáží realizovat i ty největší zločiny“.

Pokračovali jsme ještě asi hodinu v debatě, ale zásadnější pohled jsem od něj už neuslyšel.     Dovoluji si k celému, nedávnému zážitku, pouze jedinou poznámku. Dneska o minulosti předcházející mocenskou současnost hovoří, píší a prý ji i studují, pouze vítězové. Objektivnější budou určitě až vývody těch, kteří vystřídají stávající režim, protože politické dějiny nikdy neskončí, pokud lidstvo bude žít. Dosavadní dějiny mne při tom poučily, že v každém absolutním vítězství už je skryta budoucí porážka. Jak jsem ve svém životě zažil, komunismus, ač na to aspiroval, nakonec absolutně nezvítězil, ovšem současný režim už ano, dokonce si myslí, že globálně. Svůj další osud si tím fakticky předurčil.