Nejzajímavější zdůvodnění vyřazení našeho týmu na probíhajícím fotbalovém mistrovství Evropy zveřejnila žena. Psycholožka Tereza Boučková v Salonu deníku Právo dne 19.6. uvedla jako důvod našich porážek českou státní hymnu. Začátek každého utkání národního týmu je totiž zahajován právě touto skladbou. Zatímco všechny národy mají své hymny bojovné, či alespoň temperamentní, ta naše je melodií i textem trudomyslná, poraženecká, zkrátka naprosto demotivující. V tom má autorka naprosto pravdu. Pokud naši sportovci ještě soupeřili pod vlivem hymny Československa, tak skladba měla bojovné alespoň konečné vyznění v oněch blescích a onom oživení Slováků, alias Slovanů. Již mnoho let odsuzuji českou hymnu jako uslzený kýč. Dneska ji dokonce vnímám jako  nějakou odrhovačku bezdomovců. Zasloužíme si skutečně nějakou jinou hymnu. A nejen kvůli sportovcům, ale kvůli celému národu, který upadá do apatie.

EU od samého počátku přeháněla svou demokratičnost. Dokud byly jejími členy země stejného zakladatelského osudu, nebylo jí to k neprospěchu. Jakmile se ale začala rozšiřovat, princip jednoty nejenže znesnadňuje mnohá rozhodnutí, ale naprosto jistě znemožňuje její účinnost vnitřně nadtož mezinárodně. Dneska ji princip bezvýjimečného souhlasu všech členů prokazatelně dokonce totálně rozvrací. A nespočívá to jen v nesouhlasu Irska s tak zvanou Eurosmlouvou, lze to cítit skoro na každém jednání, v nichž si nejvíc obvykle vyskakují nýmandi. Jako například na současném zasedání ministrů zahraničí, které má mimo jiné projednávat omezení sankcí EU vůči Kubě. Schwarzenberg v lokajském předklonu před monarchou Havlem předem vyhlásil, že odvolání sankcí pro nedodržování lidských práv na Kubě zablokuje. Tato monarchistická fosilie, z principu tradic svého původu totálně neschopná vůbec chápat samou podstatu demokracie, jelikož lid byl pro ni po dlouhá staletí pouhým otrokem na jejím panství, má pořád šanci ovlivňovat celou Evropu. Bylo by to Havlovsky absurdní, kdyby nešlo o tragedii celé Evropy, toho abendlandského subkontinentu Asie. Absurditou pak dokonce na druhou, když v demokratizované Evropě za bezvýznamný stát vetuje její snažení superšlechtic. Zná snad někdo skvělejší příklad současné diktatury?!

Souběh enormního zvýšení cen ropy a nebývalého růstu cen potravin, by mohl politickým vůdcům světa napomoci k rozhodnější nápravě fungování finančních trhů. Jde totiž o průhledné selhání tržních mechanizmů, přesněji o učebnicový příklad jak trh ve své hlubinné podstatě musí fungovat, zůstane-li svobodným, čti živelným, lidmi neovládaným. Stane-li se ze sluhy pánem. Na finančních trzích se perverznost trhu projevovala vždycky nejzřetelněji. Ale od dob kdy měny přestaly být kryty zlatem, se již zvrhlost trhu peněz projevuje ve své plné nahotě. Byla vytvořena šance, aby finanční spekulace překračovaly veškerou míru a opustily definitivně prostor racionality a tím i smyslu pro sebezáchovu. Za oněch několik desítek let se finanční trhy neemancipovaly pouze od zlata, ale od jakýchkoliv obchodovatelných hodnot, ba i od celkového obchodu se všemi komoditami a službami. Finanční spekulanti, moderní pokračovatelé obchodníků, bankéřů, ale především lichvářů, ovládají nyní spolehlivě, leč nebezpečně nejvyšší stupínek ekonomické pyramidy. Nad nimi již zdánlivě není jiné moci, než bůh, či příroda. Pokud globální lidská společnost jejich společenství neovládne, bude jimi zotročena. Tak se jeví současný prostor třídního boje, v němž nelze najít kompromis. Buďto se zafixuje nadvláda spekulantů, nebo jejich zničení. Není jiné cesty. Politická moc, která má sloužit veškeré veřejnosti má proto jedinou možnou cestu. Silou politických zákonů zbavit spekulativní kapitál veškeré moci. Ale opravu veškeré a totálně, tedy celosvětově, globálně. Neprovede-li to, dříve či později definitivně pohřbí kapitalismus.

Julínek sám sebe pasuje na politika reálně pomáhajícího sociálně slabým. Dokonce prý mnohem významněji, než celá ČSSD. V zákoně o poplatcích ve zdravotnictví byla podle něj prý zavedena vysoce sociálně přínosná klauzule o ročním limitu poplatků, která údajně ochraňuje několik stovek tisíc dlouhodobě nemocných od vysokých nákladů na léčení. Ve skutečnosti na tom není sociálního vůbec nic. Aby si pár set tisíc lidí přilepšilo, musí se zhoršit situace milionům. Je to přesně podle ustáleného reformátorského modelu z dílny ODS. Všichni ať zchudnou jenom proto, aby několik zbohatlo. Pokud se nezjišťuje reálná sociální situace jednotlivých dlouhodobě nemocných, pak je uvedené Julínkovo opatření spíše výsměchem skutečně sociálně slabým. Díky Julínkově reformě totiž dostanou zpět své poplatky i příslušníci rodin miliardářů. Skutečnou Julínkovu podlost ale nejlépe pochopíme, když si poplatky dáme do kontextu se všemi dosavadními opatřeními ve zdravotnictví. Napřed se totiž zavedly doplatky na léky a to u některých dosti vysoké. A když se zjistilo, že pro chronicky nemocné lidi jsou náklady na takové léky neúnosné, objevil se Julínek se svou nápravnou metodou. Darebáckost takové reformy spočívá tedy v tom, že odstraňuje tvrdost předešlých reforem a při tom se vydává za projev sociálního cítění. Kdo se zamyslí nad celou transformací polistopadové společnosti, brzy přijde na to, že všechny konkrétní reformy současného režimu jsou vlastně logickým důsledkem prvotních přeměn, především násilného nesoukromničení všeho majetku. Samá to podstata darebáckosti všech současných reforem.

Nejen analytici Západu v poslední době několikrát vyhlásili, že ceny ropy jsou naprosto nereálné. Přiznávají to i činitelé ropného kartelu OPEC. Při čemž se tváří, že náprava není v jejich rukou. Zůstává jako obvykle zásadní otázka. Komu to slouží? Zdaleka nejen producentům ropy. Díky poklesu kursu dolaru zmíněná situace je prospěšná především výrobcům USA. Zboží z ČLR jim totiž již tak nekonkuruje. Zatím co v roce 2000 stála doprava jednoho kontejneru z ČLR do USA tři tisíce dolarů, dneska je to celých osm tisíc. Proto jen za tento rok klesl dovoz z ČLR do USA, u zboží náročného na dopravní ceny, jako jsou hutní výrobky či stroje o 20%. V tuto chvíli je růst ekonomiky ČLR asi o jednu třetinu nižší, než by mohl být, kdyby prokazatelně spekulativní ceny ropy nerostly nad všechny dosavadní představy.  I tak lze oživit ekonomiku USA. Jenže nikdo nesmí věřit, že je ekonomika zotročena slepou rukou trhu. Naopak trh je v rukou až příliš dobře vidící finanční moci.