MILIONÁŘ PREZIDENTEM SLOVENSKA

V druhém kole prezidentských voleb, které včera na Slovensku proběhly, zvítězil jasně zbohatlík Kisko. Současný premiér faktické sociální demokracie Fico, který měl ještě před třemi měsíci vítězství prakticky jisté, už po prvém kole byl outsiderem druhého kola. Jak je vidět, všude na světě umí vrstva bohatců manipulovat i volbami s jistotou svého vítězství. K výsledku si dovoluji jen jednu větu: „Nechte hloupoučké přijíti k volebním urnám, neboť nám mocným patří království pozemské“. Nikdo z voličů nemůže odpovědně říct, jakou politickou soustavu nový prezident vyznává. Většina komentátorů dokonce tvrdí, že to neví ani on sám. Politický jev, který se dá pojmenovat jako odklon od politických stran, vynesl jak v ČR, tak na Slovensku do politiky „zajištěné“ boháče. Je zatím jenom otázkou, zda jde o rys rodícího se fašismu, jehož jedním ze znaků je nadvláda elit, nebo pouze jakýsi přechodný jev voličské bezradnosti. Jsem opravdu zvědav, co bude dělat voličský dav, až uvidí, že jej zklamali i tito „spasitelé“ vygenerovaní svými agenturami public relations.

JSME JENOM VĚTŠÍ, ČI MENŠÍ RUSOFOBOVÉ A RUSOFILOVÉ

Problém současné Ukrajiny měl dosud dvě zlomové události. Jednou byla likvidace prezidenta a jeho vlády, druhou je Krym. Právě na těchto událostech se jasně ukázalo, že rozdělují českou veřejnost na dvě naprosto nesmiřitelné části. Jedna tvrdí, že demonstrace Majdanu a svržení prezidenta jsou demokratickým procesem. Prý byl Janukovyč diktátorem a nesplnil svůj slib, že podepíše asociační dohodu s EU. Opačná strana tvrdí, že způsob odstranění legálně zvoleného prezidenta byl politickým pučem, odporujícím demokratickým principům. Především pak dokazují, že dlouhodobé demonstrace rozdmýchávaly, účinně podporovaly a dokonce financovaly jak země EU, tak především USA. Vždyť na Majdanu vystupovali mnozí představitelé vlád západních států, což je jednoznačným vměšováním do vnitřních záležitostí cizí země. A USA přiznaly, že jenom ony do disentu na Ukrajině za poslední léta „investovaly“ pět miliard dolarů. Tragické je, že demonstrace se stupňovaly v násilnosti, které vyvrcholily střelbou a mrtvými. Obě strany mocenského konfliktu tvrdí, že střílela ta druhá. Zatím se pouze prokázalo, že šlo o ostřelovače ze střech. A nyní k tomu Krymu. Prvně jmenovaná část české veřejnosti tvrdí, že na území Krymu vstoupila vojska Ruské federace a pod jejími samopaly bylo v Krymském parlamentě odhlasováno a později na celém území realizováno referendum o odtržení Krymu od Ukrajiny. Druhá část prokazuje, že ruská vojska byla přece na Krymu podle smlouvy o ruské námořní základně a nezasahovala do dění do doby, dokud „přechodná“ vláda v Kyjevě nevyhlásila „jazykový“ zákon, jímž zrušila ruštinu jako úřední jazyk. Referendum tedy bylo vyhlášeno především jako ochrana před diskriminací Rusů na Krymu. Mezinárodní pozorovatelé pak dokázali, že referendum se uskutečnilo nejen bez ozbrojenců u volebních místností a budov, ale i bez jakéhokoliv nátlaku ze strany Ruska. A tak si soudný čtenáři vyber. Za války každá ze stran konfliktu lže. Kdo z diváků, či nezainteresovaných se přikloní jen k jedné straně, stává se tím automaticky součástí konfliktu, jako třeba přitroublý Zaorálek. V ČR se masmédia naprosto „bolševicky“ jednotně postavila na stranu rebelantů. Není se co divit, jsou přece pouhou odnoží celosvětové, manipulátorské, mediální elity, kterou vyprodukovala Clintonova vláda tím, že veškeré vysílací frekvence rozdělila pouze mezi pět telekomunikačních gigantů. To jsou až do dneška nositelé jediné globální pravdy. Ve veřejnosti tato mediální oligarchie nepěstuje ducha kritického myšlení, ale naopak pouze posiluje temné hlubiny lidských emocí od vášní, nenávisti, po fobie, které si nepřipouští argumenty druhé strany. Proto máme i u nás prakticky pouze dvě extremisticky myslící skupiny. Jejich příslušníci mají vždycky jasno dokonce dříve, než se ta, či jiná událost přihodí. V případě Ukrajiny rusofobové jsou fandy Majdanu a rusofilové zase Putina.

LICOMĚRNOST EU

Právě před týdnem podepsal „majdanský“ premiér Arsenij Jaceňuk v Bruselu politickou část asociační dohody s EU. Pro samozvané vůdce rebelantské nové moci je to dovršením vítězství demonstrující ulice, která se údajně vzepřela Janukovičovi právě proto, že její podepsání odložil. Znamená týden starý podpis pro občany Ukrajiny něco podstatného? V prvé řadě to vypovídá hodně o kvalitě současné politiky EU. Ta, jak je vidět, si potrpí především na nic neřešící symboly. Veřejnost Evropy, které může být celá Ukrajina ze srdce ukradená, dobře ví, že jde o pouhou politickou deklaraci, jež EU k ničemu nezavazuje a především nic nestojí. Pokud před podpisem zástupci EU asociační dohodu rozdělil na politickou a hospodářskou část, dostala nová věrchuška Ukrajiny doslova políček. Ukrajina totiž potřebuje především minimálně několik desítek miliard eur, aby se oddlužila alespoň u Ruska. Pokud EU nemá zájem se v ní ekonomicky vázat, dává tím navíc i soukromému sektoru negativní signál, takže se vzdaluje šance na investování zahraničního kapitálu v zemi. Podpis je tedy symbolickým vítězstvím Kyjeva, podvodnou podporou „revoluce“ ze strany EU a v mém vidění obrovským rizikem. Jakmile totiž lidé v Ukrajině vystřízliví z opojení z antiruského nacionalismu, může dojít k další a mnohem mohutnější vzpouře davů, zdaleka ne jenom v Kyjevě. Životní úroveň totiž v každém případě na Ukrajině hluboko poklesne, předpokládá se dokonce, že kupříkladu pro penzisty až na polovinu. Ještě štěstí, že už končí zima. Hra o Ukrajinu v žádném případě ještě není dohrána.

KOLIZE PRÁVA NA SEBEURČENÍ S TUŽBAMI MOCIPÁNŮ

SSSR existoval tři čtvrtiny století. Jinak řečeno, po tři generace. Za tu dobu došlo k silnému promísení národností, žijících v jeho hranicích. Rusové, národ v této soustavě jistě nejpočetnější, infiltroval do všech svazových republik a schopní lidé i z nejvzdálenějších koutů velestátu se dostávali do Ruska, především do Moskvy, Leningradu a dalších velkých ruských měst. V takové situaci muselo vznikat mimo jiné i mnoho smíšených manželství. Z toho plyne, že v Sovětském svazu bylo málo regionů jedné národnosti. Ve všech jeho svazových republikách, nyní samostatných státech, jsou proto jazykové „menšiny“ podstatně početnější, než bývá kdekoliv v jiných národních státech světa. Rozbíječi SSSR, pod velením Jelcina samozřejmě neměli nejmenší zájem přemýšlet o následcích zničení sovětské unie. Je až s podivem, že za následnou dobu došlo jen k několika větším národnostním konfliktům. Prakticky jen ke dvěma. Za první může ještě Stalin, který svévolně rozdělil národy Kavkazu do svazových republik, bez ohledu na skutečnou národnostní složitost tohoto nacionálně svérázného klubka Evropy, kde každé údolí původně hovořilo jiným jazykem. Druhý, současný konflikt na Ukrajině, je důsledkem voluntarismu jiného vůdce – Chruščova. Putin jen z uvedených důvodů nemá v současnosti moc variant pro své rozhodování. Každý, kdo jenom trochu zná Rusko, tedy mentalitu lidí a myšlení jeho elit, musí uznat, že Putin nemohl nechat Krym protiruské Ukrajině. Byl by poměrně rychle vyměněn a následky by byly mnohem horší, i když ještě nyní není všechno skončené. Všichni protiputinovští mudrlanti by měli myslet hlavou a nenechávat se unášet na jedné straně nenávistí k Rusku a na druhé jakýmisi mezinárodními paragrafy, které si vždycky silnější státy ohýbají podle svých zájmů. Pokud je v demokracii nejvyšším suverénem lid, pak žádné mezinárodní právo mu nemůže zakázat, aby si vybral svou budoucnost. Ohánět se jakýmsi principem nedělitelnost států v době, kdy je svět jedním velkým supermarketem, je nejen směšné, ale poněkud zastaralé.

KE KRYMSKÉMU REFERENDU JEN JEDINÁ MYŠLENKA

Teprve dneska jsem četl vyjádření tří našich politiků (dva poslanci a jeden starosta), kteří se jako pozorovatelé mezinárodní instituce zúčastnili referenda na Krymu. Všichni se shodli na tom, že u volebních místností nebyli ozbrojenci, jak tvrdila naše sdělovala, že v celém regionu byl klid a dokonce slavnostní nálada. Rodiny šly volit dokonce i s dětmi, ba dokonce v regionech s tatarským obyvatelstvem se referenda zúčastnilo hodně občanů. Při hovoru s lidmi se naši poslanci dověděli, že pro obyvatele Krymu je Rusko zárukou jistoty, což tvrdili i ti Tataři. Navštívili osm volebních místností v městech i na venkově. Byli i u sčítání hlasů. Urny podle jejich zkušeností byly tak zabezpečeny, že podvod byl vyloučen. Všichni tři prohlásili, že naše sdělovací prostředky o referendu informovaly lživě. Já je jenom doplňuji konstatováním, že naprostá většina našich redaktorů jsou patologicky nemocní rusofobií, kterou se snaží šířit naší zemí jako morovou nákazu.

ZARÁLEK JE ZVORÁLEK

Výměna na postu ministra zahraničí v mém pohledu nepřinesla žádnou změnu. Bývalý feudální magnát byl sice vystřídán komunistickým vzdělancem, ale to je tak asi všechno. Při tom naše zem měla jedinečnou možnost stát se vyjednavačem mezi Ukrajinou a Ruskem. Zaorálek se mohl stát konečně nejen viditelným českým diplomatem, ale i výrazným politikem Evropy. Ovšem to by musel mít odvahu k samostatnému myšlení a chování. Předpokládám, že u Zemana by našel podporu a ohebný Sobotka by neprotestoval. Tak jsme se ale zařadili do jedné lajny především s Němci, kteří nastoupili do dalšího kola ovládnutí Evropy, čili dokončení toho, co se Hitlerovi nepovedlo. Obama jim k tomu dává dokonce volné ruce. Jisté je, že Němci opět válku nevyhrají. A Zaorálek zůstane jen zvorálkem.

TŘI RIZIKA REVOLUCÍ

Všichni, kdo byli nadšením bez sebe nad událostmi v Kyjevě, jež od samého počátku nesly pečeť protiruské motivace, a kteří je dokonce velkohubě prohlašovali za revoluci, by si měli minimálně připustit, že si vůbec nepřipustili rizika každé revoluce. Revoluce v prvé řadě nedodržuje platné zákony. Kupříkladu ta v roce 1989 v Československu „rekonstruovala“ pod nátlakem ulice parlament tak, aby mimo jiné za prezidenta zvolil Havla. Nová politická moc měla pouze mandát z emocemi vybičované ulice. Přesto jako první nevyhlásila volby, z nichž by vzešel parlament, který by vytvořil vládu, ale vládu poskládala ze svých řad. Ještě před volbami začala vydávat zákony proti minulému režimu. Neústavně pokračovala revolučním zákonodárstvím dokonce i po volbách, které samy nebyly demokratické, ale pouze revolučním protikomunistickým referendem, když bez souhlasu „lidu“ začala rozkulačovat jeho společné jmění, které si vytvořil za 40 let. Ale vraťme se na současnou Ukrajinu. Prezident, zvolený ve všelidovém hlasování je po dlouhodobých protiruských demonstracích parlamentem zbaven funkce, navíc teprve tehdy, když je obsazeno jeho sídlo. Stejně tak je parlamentem zlikvidována vláda, když jsou obsazeny některé její úřady. Ani jeden akt není v souladu s právním řádem v zemi. Revoluce nejenže nectí současné právo, ale vždycky uvolňuje dlouhodobě utlumené síly vnitřních rozporů a vytváří tím novou konfliktní situaci. Což je druhým velkým rizikem každé revoluce. Již zmíněná „sametovka“ v Československu proto nakonec přivodila rozdělení státu. Bylo při tom provedeno bez jakéhokoliv všelidového vyjádření, tedy daleko nedemokratičtěji, než snaha o odtržení Krymu. Jsem přesvědčen, že plebiscit na Krymu byl určitě demokratičtější, než rozdělení ČSFR. Krymské všelidové hlasování nepochybně proběhlo v emočním vzepětí, ale žádná manipulace ani nátlak by nedokázaly zajistit občanskou účast přes 80 procent a dokonce víc jak 95 procent pro jednu z variant. Jakékoliv stupňování konfliktu kolem Krymu proto osobně považuji za rozdmýchávání dalšího chaosu v regionu a nikdo mi nevymluví, že jejich jedinou motivací je rozdmýchání války, té nejkrutější její podoby, občanské války, což je třetím a nejděsivějším rizikem každé revoluce. Revoluce nikdy nedodržují stávající právní řád a její aktéři nikdy nedovedou předvídat, v jak velkém rozsahu jej budou porušovat a tím eskalovat konflikt. Revoluce vždycky probudí síly a vlivy, které předešlý stav utlumoval a revoltující nikdy neodhadnou, kdo se bude snažit jejich, třeba i poctivé snahy, zneužít. Revoluce vždycky vybudí emoce, probudí konflikty až osobní animozity, v jednotlivostech i extrémní chování. Každé takový, i okrajový jev může být rozbuškou, z níž se rozhoří nechtěný požár občanské války. Osobně jsem přesvědčen, že v posledních dvou desítkách let existují globální síly, které mají doslova existenční zájem na rozpoutávání lokálních jevů všech zmíněných forem, které zvyšují chaos, ničí majetky a budí v lidech strach, což všechno jim dává prostor k jistější nadvládě.

UKRAJINA JAKO KAMUFLÁŽ PODSTATNĚJŠÍCH PROBLÉMŮ

Z toho, o čem jsem psal minulé dny jasně plyne, jaký je stěžejní problém globalizující se civilizace. Ještě zřejmější pak je, že by se musel realizovat na úkor zájmů superbohaté vrstvy. Jelikož ta ale zatím třímá pevně ve svých rukách veškeré mocenské otěže, dělá všechno proto, aby onen, pro záchranu lidstva bezpodmínečný vývoj, co nejvíc oddálila. Jednou z technik získávání času je šíření „demokracie“. Jelikož jde o krásný ideál, leč realizovaný v mnoha formách od něho mnohdy i velmi vzdálených, je vždycky lákavou návnadou pro emoce „lidu“, který je v té zástupné ideologii vymyšlené nejmocnější vrstvou, podvodně povyšován na mocenského suveréna. Z toho úhlu pohledu je současné dění na Ukrajině jedním z takových oddalovacích taktik. Celý svět se již po dlouhou dobu vyžívá v kecech, emocích a planých gestech. Několik tisíc až milionů je ve stresu a nebo dokonce trpí. Nepatřím k vyznavačům konspirativních hypotéz, takže netvrdím, že existují vždycky vlivové síly, které iniciují konflikty podobné Ukrajinskému, aby odvedly pozornost veřejnosti od závažnějších problémů. Ovšem podobnost mezi pádem zemí Východního bloku, událostmi posledních let v Arabském světě, občanskými válkami v Libyi, či Sýrii se mi nezdá být náhodnou. Válčení bylo, je a bude ještě dlouho hlavním zdrojem nadvlády. Dneska není možné rozpoutat velký světový konflikt, protože třída světavládců by se nezachránila. Proto tato globální vrchnost praktikuje metodu lokálních konfliktů, kde jednak amortizujíc vyrobené zbraně aby mohli vyrábět nové, ale rovněž zničí obrovské majetky a bohatství, jehož obnovou si vytvoří jinak nedosažitelné zisky. Především ovšem účinně oddalují svůj neodvratný konec.

ROZSÉVÁNÍ VĚTRU SE MŮŽE SETSAKRAMENTSKY VYMSTÍT

Zdá se, že zpravodajské služby jsou nepoučitelné. Zběsilý antikomunismus způsobil, že CIA nakonec zplodila Al-Káidu, stejně jako ortodoxie reálsocialistické StB dala vzniknout „sametovému“ převratu. Komplot zpravodajských služeb přivodil tragédii Libye, či Sýrie, minimálně chaos v Egyptě a nyní se snaží rozpoutat dokonce válku Ukrajiny s Ruskem. Pro koho vlastně ty superpolicejní služby pracují? Možná, že se nám trochu rozjasní, když se podíváme na několik čísel. V roce 2005 se odhadoval celosvětový HDP na 43 bilionů dolarů. V roce 2012 už byl vyčíslen ve výši 82 biliony, počítáno v paritě kupní síly. Za zmiňované období nerostl jen v jediném roce po finanční krizi. Na konci zmíněného období 85 nejbohatších lidí světa vlastnilo celou polovinu všelidského bohatství. K tomu připomínám, že 33 bilionů dolarů je uklizeno do daňových rájů. To všechno svědčí o jediném; politická moc nevládne. Konkrétně to znamená, že nedokáže zajistit, aby na světě nebyl hlad, ba nedokáže ani zastavit chudnutí stále většího počtu lidí na planetě. To vše za situace, kdy svět jako celek je stále bohatší a bohatší, kdy na každého jednoho z nás připadlo jenom v roce 2012 za 12 tisíc dolarů produkce. Chamtivci, shrabující majetek, bohatství, či kapitál by se dobře, ba velice dobře, měli dívat na svět okolo sebe. Majdan, to vzepětí lidí proti politické moci může být totiž velice inspirativní. Lidový odpor se může konečně obrátit proti těm, kdo vládnou v zákulisí politických mocnářů. První náznaky už tu byly. Vzpomeňme jen hnutí na „Rozhořčených“ ve Španělsku či „Okupujte Wall Street“ v USA. Obě se sice unavila, ale jednou takovým podobným dojde trpělivost jako v Kyjevě a dokáží vydržet, třeba i v zimě. Vždyť i ten československý samet se přece konal v zimě. Pokud politické vlády nedokáží zajistit, aby se bohatství rozprostíralo mezi všechny lidi rovnoměrně, může se stát, že se nakonec lid sám postará, aby bylo v tom směru zásadně a jednou pro vždy, pomoženo té poněkud mystické,„neviditelné ruce trhu“.

FUKUYAMA MŮŽE MÍT NAKONEC PRAVDU

Filozofující spisovatel, který v euforii po rozpadu SSSR tvrdil, že vítězství demokracie je koncem dějin, byl sice doslova převálcován svými oponenty i reálnými událostmi, jenž on může mít nakonec přece jenom pravdu. Pokud se totiž zásadně nezmění politický systém zastupitelské demokracie, v jednom balíku s demagogickým uplatňováním liberální ekonomiky a z toho plynoucí nadvlády globálních investorů opírajících se o celosvětového vojenského hegemona USArmy, pak se lidstvo už nyní jednoznačně nachází na sestupné větvi vývojové křivky. Ideologie jmenovaného společnostního režimu je totiž založena na tak zvané lidské přirozenosti, za kterou je vydáván boj, v lepším případě soupeření o přežití lidských jednotlivců. Preferování soutěžení před spoluprací jedinců i skupin. Jelikož při tom na Zeměkouli dříve, či později bude kritický nedostatek zdrojů, především sladké vody a energie, tak se zákonitě při takovém „náboženství“ volné soutěže, musí lidstvo vyvraždit.