KLÍČOVÝ ZÁJEM USA V EVROPĚ

Nejvyšší američtí mocnáři, údajně prý jde o 400 nejbohatších oligarchů, ve schizofrenní iluzi o své všemocnosti a světovládě, mají vůči Evropě jedinou zásadní strategickou koncepcí. Spočívá v zabraňování spojení německé technologické vyspělosti s ruskými surovinovými a lidskými zdroji. Což mělo být prakticky vždycky realizováno jakýmsi nárazníkovým pásem ze států od Baltu po Černé moře, které by byly alespoň přátelské k USA, pokud by vyloženě otrocky neplnily přání amerických mocipánů. Pokud USA ze zákulisí neorganizovala obě světové války, pak je, v zájmu svých zisků, určitě velmi účinně přiživovala. Díky tomu se stala USA nejbohatším, nejsilnějším a tedy nejvlivnějším státem dvacátého století. Každé absolutní vítězství má ale, na štěstí, už v sobě zakódovanou vlastní porážku. Současní vládci USA nejenže se nesnaží zabránit zhroucení své nadvlády nad světem, ale ve své pýše zánik svého planetárního významu urychlují. Ještě na počátku jedenadvacátého století mimo jiné pokračují ve své doktrinální politice vůči Evropě, čímž se stalo, že se nebývale sblížily rozhodující státy Asie, tedy Čína, Rusko, Indie a Írán. Tyto země nikdy neměly k sobě tak blízko, jako v polovině druhé dekády XXI. století. USA proto stojí před podstatně těžší výzvou, než jakou představuje Evropa.

SKUTEČNÝ VZTAH USA K EU

Názor z posledního příspěvku o nové studené válce je pouze mým zbožným přáním. Realita je totiž naprosto jiná. Všechny mocenské síly USA, včetně oněch viditelných politických marionetek, zásadně odmítají vnímat Evropskou Unii jako subjekt mezinárodní politiky. Každý si mohl všimnout, že ani jeden prezident USA nikdy nepromluvil v Evropském parlamentu, žádný jejich vrcholný politik nevedl významné rozhodující jednání s reprezentanty Evropské Komise, či Evropské Rady. Američtí politici, poslušní svých loutkovodičů jednají vždy pouze s politiky jednotlivých států Evropy a ne s představiteli společných institucí EU. Evropská Unie pro ně reálně neexistuje. Důsledně dbají o to, aby ji svým chováním neposkytli formální uznání v mezinárodním veřejném prostoru a tím ji nepovýšili na geopolitického hráče, nadtož subjekt sobě rovný, s nímž by se měli alespoň na některých mezinárodních otázkách domlouvat. Podle mého přesvědčení se mocenské struktury USA chovají tak, jakoby EU a její instituce byly pod rozlišovací schopností politiků USA. Jakoby Američané považovali za nebezpečné vůči své zemi, kdyby jí, tedy jakýmsi „Evropským spojeným národům“ přiznali mezinárodní, čti své oficiální uznání.

NOVÁ STUDENÁ VÁLKA

Dneska se už najde málo politologů, kteří by popírali, že se, díky konfliktům na Ukrajině, rozběhla nová Studená válka. Osobně bych neměl proti ní nic, pokud by ale měla poněkud jiné složení. Přál bych si, aby šlo o soupeření Asijskoevropského prostoru s USA o „starou dámu“, Evropu. Politici starého kontinentu by neměli být blbci, přesněji lokajové amerických mocnářů a měli by začít „dělat drahoty“. Mít Evropu jako spojence by určitě záleželo jak Asii, tak Americe. Ať se laskavě ti dva o ni perou. A Evropa, ta ať se brání, lépe řečeno uzavírá, Africe i Arabům. To by byl pro nás ideální stav.

SOBOTKA POHŘBÍVÁ AMBICE ČSSD

Ve volební kampani slibovala ČSSD mimo jiné revizi restitučních pravidel církví, zavedení progresivní daně z příjmu, či zvýšení daňové kvóty pro korporace. Od počátku to byly sliby, které bylo možné splnit tehdy a jenom tehdy, pokud by ČSSD získala v parlamentě většinu, nebo ustavila menšinovou vládu a pro uvedené zapeklitosti získala podporu KSČM. Jelikož se Sobotka rozhodl pro koaliční vládu s ideovými protivníky, stejně jako kdysi před ním antikomunista Špidla, svázal si dokonale ruce. Má znalost politiků ČSSD mi ale říká, že Sobotka celou operaci provedl záměrně. Dobře věděl, že v chystané vládní konstelaci se ani nebude muset snažit své předvolební sliby pokoušet splnit. Věděl velice dobře, že jakékoliv sáhnutí na majetek církví spolehlivě zablokuje nedávno naverbovaný „agent“ mocnářů z USA. A zvyšování daní bohatým, jedincům, či korporacím, dokáže zase lehce zabránit superbohatý oligarcha, sedící hned vedle předsedy vlády. Sobotkovi stačilo, aby formálně předložil návrhy zákonů plnících sliby ČSSD. Ty se samozřejmě ani nedostaly do sněmovny, jelikož vláda je stačila shodit se stolu. Jelikož Sobotkovi jde o koryto a ne občany, tak po takovém pokusu prohlásil, že ČSSD od dalších návrhů ustupuje a že věci mohou být řešeny až po dalších volbách. Je supernaivkou, pokud si myslí, že za této reality příští volby vytvoří pro ČSSD lepší výchozí pozici. Spíš to bude naopak. Voliči se zbaví profesionální slibotechny. Jediným správným chováním ČSSD by bylo, aby předkládala sněmovně další a další návrhy zákonů, naplňující její sliby. Veřejnost by viděla, kdo je zamítá a mohla se před volbami lépe orientovat. To by ale alespoň Sobotka musel být chlap a ne člobrdík „čekající na změnu pohlaví“.

DEN ZLOMU

O jedenadvacátém srpnu z roku 1968 jsem si už určitě napsal všechno, co jsem chtěl. V žádném případě jsem ale nenapsal všechno, co jsem si představoval a co jsem promyslel o roce 1968. A to ani o událostech v ČSSR, nadtož v celém světě. Což by se mi samozřejmě ani nikdy nepovedlo. Proto jenom k dnešnímu dnu přidávám, že jej považuji za bod zlomu v dějinách sociální celosvětové revoluce. Veřejnost světa definitivně ztratila iluze o realitě v bloku Sovětského svazu. Oním dnem se proto skončila první dějinná etapa celosvětového třídního boje s bohatými mocichtivci. Od zmíněného dne pak systém, nazvaný navíc „reálným socialismem“ už pouze erodoval. Tím celý problém roku 1968 zdaleka nekončil. Od zmíněného zlomu začínal ztrácet i evropský sociáldemokratismus, mnohými na Západě nazývaný dokonce socialismem. Západ prožíval koncem šedesátých let svou představu o sociální revoluci, svůj pocit nenaplněnosti života a svou nespokojenost s výkonem moci své vládnoucí vrstvy. Jejím nejviditelnějším jevem bylo nakonec pouze hnutí hippies, ale nejvlivnějším, čti alespoň trochu s trvalejšími důsledky, byla v mých očích hnutí černochů v USA a ženská hnutí vybuzená sexuální revolucí umožněnou všeobecným užíváním antikoncepčních pilulek. Asi si to málokdo přiznává, ale nakonec světová mocenská třída povolila svému plebsu pouze onu sexuální svobodu a černochům v USA alespoň tehdy již nezbytnou formální rovnoprávnost. To bylo ale vše a je také dodneška. Základní sociální problém lidstva zůstal naprosto nevyřešen a po pádu SSSR dokonce upadl ve zdánlivé totální zapomnění i u politických představitelů levice. Po čtvrtině století všeobecného vítězství neokonzervativní revoluce, je ovšem lidstvo v blízkosti svého „bifurkačního“ bodu. To znamená, že budoucí vývoj se nyní nedá předvídat, ovšem v dohledné době dojde k zásadní změně, která lidstvo, tentokrát už skutečně globální, ovlivní opět na delší dobu. Globální světovládci mají silně „navrch“ a je proto mnohem větší pravděpodobnost, že zavedou na onen delší čas svou diktaturu, až tyranii. A to všechno má původ v docela nicotné událost, kterou byl 21. srpen roku 1968 v jakési malé zemičce uprostřed Evropy.

NEMOCNÍ MOCNÍ

V určitém období těsně před rozpadem sovětského tábora a po něm, se dostala do módy literatura o nemocech mocných v průběhu dějin. Vzpomněl jsem si na to nyní, při výročí použití atomové bomby, jak se této zbrani říkalo v oněch dobách. Prezident Truman v té době trpěl srdeční slabostí, špatnou funkci ledvin a zažívacími problémy. Musel brát denně spoustu léků, které v té době byly vesměs návykovými drogami. Možná že jenom proto se stal v historii lidstva jediným státníkem, který třikrát rozhodl o použití jaderné zbraně. Mimo těch dvou „japonských“ dal totiž generálu MacArthurovi rozkaz k užití podobné bomby v době Korejské války. Sice za přísných podmínek, které ale nemohl ovlivnit, takže jenom díky velení Severokorejců nedošlo k situaci, pro kterou měl šéf amerických vojáků užití bomby povoleno. Když už tak vzpomínám na nemoci mocných, nemohu nevzpomenout o vůdcích druhé světové války. Hitlera nechci posuzovat, protože to byl v mých očích od prvopočátku uřvaný psychopat, který měl sedět v blázinci a ne v kancléřství. Vzpomínám si proto na jeho soupeře. Stalin před konferencí v Teheránu prodělal mozkovou příhodu, takže bral různé léky. Roosevelt byl dlouhodobě tělesným mrzákem trpícím děsivé bolesti, takže bral celou dobu léky proti ní, čili byl už na nich tak závislý, že propadal depresím a navíc trpěl arteriosklerózou. Na konferenci do Jalty jel ve stavu, kdy již prakticky moc nevnímal okolní svět. A konečně Churchill, člověk, jenž propadal v průběhu konference těžkým depresím, jelikož v uplynulém roce prodělal tři těžké zápaly plic. Navíc byl doslova závislý na whisky, jíž vypil údajně láhev denně po celá dlouhá léta, čímž slušně srovnával s „vodkovým“ Stalinem krok. Takže tři toxikomani rozhodli o světě nejméně na půl století. Podle toho ten svět po celou tu vypadal. Vždycky jsem si proto kladl otázku, zda za takových okolností byly závěry Teheránské, Jaltské a Postupimské konference vůbec legitimní?

PŘÍLIŠ ZNÁMÁ PRAVDA

Nejen Werich kdysi tvrdil, že pro lidi je nejnebezpečnějším člověkem pracovitý blbec. Vždycky jsem k tomu dodával, že doslova tragedií pro lidstvo pak je, když takový exemplář je navíc ješitným kariéristou, který dosáhl vysokého postavení. To byl pro Sovětský svaz případ Gorbačova a pro nás dokonce celé polistopadové „ďábelské trojice“ Havla, Klause a Zemana. Jeden exemplář horší než druhý. Zatím z nich nejlépe vychází ten poslední. Ovšem jeho dnům ještě zdaleka není konec a nejhorších činů jsme se dožívali u jeho předchůdců v závěru jejich kariéry. Jeden se stal světoznámým „humanitárním bombardováním“ a druhý plošnou amnestií obrovské většiny hospodářských zločinců za dvacet polistopadových let. Třetí exemplář se jednak mohl poučit ze svých dvou předchůdců a druhak je z nich jediným, kdo má alespoň částečný talent pro politiku. Ten první byl konspirátor, manipulátor a tak se stal profláknutým kabinetním šíbrem. Druhý byl a je nepoučitelným fanatikem ideologie svobodného trhu a tak se stal nejen kmotrem všech mafií, ale prokazatelným vůdcem celé loupeže tisíciletí v naší zemi. Třetí je především žvanil, populista, který umí instinktivně zvětřit nálady davů a lenivý na hlubší přemýšlení. Všichni tři měli jednu věc společnou. Hluboce pohrdají obyčejným člověkem, který podle nich nedorostl jejich velikosti. Havel se jich doslova štítil, Klaus je vůbec nebral na vědomí, pokud se mu neklaněli a Zeman je k nim blahosklonně povýšený. Všichni tři patří mezi osoby, které popisuje Koukolík s Drtilovou jako deprivanty. Podle mých osobních znalostí jsou dokonce klasickými učebnicovými příklady těchto ubožáků, přesvědčených že hrají rozhodující roli ve společnosti.

AMERICKÝ ANDĚL MÍRU

Nemyslím si, že zpravodajské služby USA a jejich podvratné složky, byly tak předvídavé, že převrat na Ukrajině provedly natolik vychytrale, jak se to nyní jeví. Během jediného roku se totiž Američanům, díky Ukrajině, povedlo část Evropy, především tu postsocialistickou, vmanévrovat do rozumem nekontrolovatelné nenávisti vůči Rusku a tím dostat Rusko pod mediální, vojenský, politický, ba i ekonomický tlak. Celou Evropu pak prostřednictvím sankcí ekonomicky oslabit, politicky rozeštvat a především ji přesvědčit, že má zvýšit své výdaje na zbrojení, čti, kupovat moderní výzbroj v USA. Pod Obamovým vedením se při tom udržují, ba rozvíjí ozbrojené konflikty až války od Afghánistánu, přes Sýrii po Egypt a Palestinu, všechno země v docela těsné, ne-li doslova v sousedství Evropy. Nejsem si jist, zda americké zpravodajské a podvratné služby předpokládaly tak početný exodus ze zemí prodlouženého „Arabského jara“, ale jak je vidět, byly na něj dobře připraveny. Svými penězi financují převoz obrovských davů běženců, které jsou dopravovány přes Středozemní moře na jih Evropy a celé EU vytváří až neřešitelný problém. Nakonec to dneska vypadá, že Ukrajina nesplnila sice svůj původní úkol a neoslabila Rusko, ale velice podstatně oslabila Evropu. Takže pragmatičtí Amíci v současnosti už pomalu nechávají Evropu topit se v problémech a nenápadně se, alespoň politicky, sbližují s Ruskem. Mírový věrozvěst stojící v čele USA za dobu svého mandátu dokonale destabilizoval okolí Evropy, rozeštval ji s Ruskem a zvýšil na jejím Východě strach z Ruska. To všechno přijde Evropu velice draho a bude pro ni úspěchem, pokud vůbec přežije její Unie. Ukrajina tedy splnila Amíkům nejméně dva záměry. Nemyslím si sice, že to bylo v jejich původním programu, ale jak je vidět, jsou natolik přizpůsobiví, že dovedou ve svůj prospěch využít každé nové skutečnosti vývoje událostí, které spustili.

SVĚT SE TEDY NEDOČKAL

Dnešní černý obyvatel Bílého domu se stal ještě před nástupem na prezidentský stolec USA držitelem Nobelovy ceny za mír. Já osobně připomínám, že málokdo ví, proč. Mnozí proto doufali, že konečně se právě on omluví za svého předchůdce, který se dopustil největších dvou hromadných vražd v dějinách. Marně. Amíci, ať jsou z rodu panského či rabského, jsou všichni stejně pyšní a zločinní. Vždyť si ani nedokážeme spočítat, v kolika zemích bojovali, bojují a ještě budou bojovat vojáci pod velením držitele „holubice míru“, toho „Babráka“ Obamy. Já jsem zase předpokládal, že se konečně najde instituce, nebo alespoň VIP, která obviní USA za jmenované zločiny u mezinárodního soudu. Ani to se nestalo. Jenom doufám, že historie nikdy nezapomene, kdo zahájil půl století studené války, která deformovala všelidskou civilizaci k restauraci starých časů. Která, alespoň v mých očích, byla posledním reálným vzepětím antikomunismu, k němuž nyní, po totálním vítězství neokonzervatismu, svět zákonitě, definitivně a neodvratně spěje.

70 LET OD NAGASAKI

Je tomu sedmdesát let, co v jediném okamžiku zahynulo v městě Nagasaki přes sedmdesát tisíc lidských bytostí, nemluvě o ostatních živých tvorech. Hirošima i Nagasaki tak jsou až dodneška největšími hromadnými vraždami v dějinách. Nejvyšší vojenští velitelé USA té doby prohlásili bez výjimky, že cíl vraždy s nimi nebyl konzultován. Šéf spojeného štábu tří složek americké branné moci té doby, admirál William D. Leahy dokonce řekl, že obě města měla nulovou vojenskou hodnotu. Já jsem si vždycky kladl zásadní otázku. Proč USA nebombardovaly sídlo císaře? Protože to byl bůh? Proč nebombardovali místo nejvyššího velení země? Protože by následně neměli s kým vyjednávat o kapitulaci? Sice prý byly, alespoň v Hirošimě, nějaké vojenské objekty, ale prakticky bez významu. Volba padla na poslední chvíli prý proto, že město bylo zahaleno mraky, takže letadlo nemohlo být vidět. O skutečném důvodu použití první jaderné zbraně v dějinách však jasně vypovídají některé jiné události. První test jaderné pumy byl proveden 14. 7. 1945, urychleně až ve chvatu, protože šlo o politickou objednávku. Konkrétně si ji „objednal“ nový prezident USA Truman pro Postupimskou konferenci nejvyšších představitelů spojenců, která začínala 17. 7. 1945. Chování Trumana na zmíněném summitu pak jasně dokazuje, že „nová, nebývale účinná zbraň“, byla určena jen a jenom Stalinovi a Sovětskému svazu. Její zbytečné užití v reálné válce pak bylo nejen demonstrací, ale v mých očích doslova praktickým zahájením odstrašovací strategie a studené války. Zdatný piják whisky Churchill ji pak 5. 3. 1946, alespoň podle některých mudrců, verbálně a obecně vyhlásil. Jenže tehdy to byl politický penzista, veřejnost USA, v níž bylo velké množství válečných veteránů, spíše svým projevem před vojáky rozhořčil. Napadáním sovětského spojence navíc inicioval velice silnou Stalinovu odpověď. Skuteční odborníci za zahájení studené války proto považují až „Trumanovu doktrínu“. 12. 3. 1947 totiž Truman prosadil v Kongresu politickou strategii „zadržování komunismu“. V té době šlo konkrétně o finanční i vojenskou angažovanost proti komunistickým silám v Řecku a následně v Turecku. Truman před politiky Kongresu doslova vyjádřil odhodlání USA bránit všemi silami dalšímu rozpínání sovětského komunismu. Tímto aktem už jednoznačně započala studená válka, jejíž kolébkou bylo nadbytečné užití atomových bomb. Japonské vojenské velení totiž bylo, podle amerických vojenských velitelů, již definitivně rozhodnuto a nejen teprve odhodláno ke kapitulaci. Vyčkávalo pouze na skutečný vstup Sovětského svazu do války, jelikož to Američanům Stalin slíbil. Již v Jaltě totiž prohlásil, že do tří měsíců po skončení války v Evropě SSSR zahájí boje na Východě. Když Stalin svůj slib splnil, generálové Japonska věděli, že už nemají žádnou šanci. SSSR oficiálně vyhlásil válku Japonsku 8. 8. 1945. Druhý den ji zahájil a do japonské kapitulace 2. 9. 1945 naprosto síly Japonců zničil. Vstupem SSSR do války na východě, konkrétně v Mandžusku, kde byl soustředěno minimálně trojnásobek veškerých sil japonské armády, byli Japonci rozdrceni vůbec nejrychlejší bleskovou válkou v dějinách, o které se dneska, právě díky propagandě z dob studené války nejen nehovoří, ale ani pořádně neví. Válka na Východě byla Stalinovým výborným úskokem. Věděl totiž o atomové zbrani USA i o tom, že ji Američané hodlají použít v Japonsku. Navíc potřeboval v očích Rusů odčinit prohranou válku s Japonskem v roce 1905. Rudá armáda osvobodila velkou část Mandžuska a vytvořil tak navíc teritorium pro formování budoucího lidového odporu v Číně.