Miloslav Ransdorf byl nesporně nejvěrnějším polistopadovým pokračovatelem Marxe mezi českými filosofy. Kromě toho, že to byl člověk s nespornými rysy geniality. Sepsal dvoudílný text s titulem „Nové čtení Marxe“. Měl jsem jenom pár měsíců možnost vyskytovat se vedle něj a absolvovali jsme jen dva kratičké rozhovory. Proto jsme se nedohodli o čtení Marxe. Takže jsem zůstal dodneška při svém názoru, že Marxe není nutné číst nově, leč správně – po „Marxovsky“. Což znamená uvědomit si, v jaké době to, či ono autor napsal a nakolik je současná doba odlišná.

Ransdorf při tom sám prokázal, že Marxe četl správně. Kupříkladu svou politickou angažovaností. Naplnil tak víc jak přesně Marxovo tvrzení, cituji: „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit!“ Marx tím všem filosofům jasně sdělil zásadu své pracovní metody. Každý učenec humanitních oborů musí své teoretické poznání konfrontovat s praktickou realizací, kupříkladu politickou angažovaností. Jen tak totiž může své poznání udržovat živé. Pozná, co je reálně možné a podle toho modifikuje další cestu praxe i teorie. Cíl jeho ideologie je možná jen jediný, ale určitě k jeho dosažení vede nesčetně cest. Spíše ale bude platit, že se postupem doby začne i cíl modifikovat. Ovšem jedno je nezpochybnitelné. Teorie bez praxe je fantazírování, či při nejlepším utopická vize. Praxe bez teorie je zase chaotickým tápáním, místo reálným posunem historie.

Příklady správného čtení Marxe.

Proletáři nemají vlast.

Toto Marxovo tvrzení bylo pozdějšími marxisty interpretováno jako internacionalismus. Jeho odpůrci pak usoudili, že Marx neuznával budoucí existenci národů a etnicity vůbec.

Obojí je nesprávné.

V Marxově současnosti proletáři opravdu neměli vlast, tedy svou proletářskou vlast. Na celé planetě byli vykořisťováni, zneužíváni a podrobeni kapitalistům a celosvětově dominantnímu kapitálu. Takže jim bylo jedno, kde žijí, alias jsou zneužíváni. Museli si svou vlast teprve vytvořit. Což se jim povedlo, leč dodneška je její existence pro veřejnost poněkud neprůhledná. Marx nebyl prorokem, takže nikdy o budoucnosti jasně nemluvil. Žil v době existence národů, ba dokonce formujících se národních států a jejich bytí nezpochybňoval. Pouze odmítal jejich obsah spočívající v nadvládě lidí nad lidmi, v rostoucí koncentraci majetků, bohatství a kapitálu v rukou malého počtu jedinců a z toho plynoucí mocenskou privilegovanost úzké vrstvy společenství.

Kdo vlastně bude tvůrcem společnosti, jež nahradí kapitalismus.

Řekněme to jasně. Formaci, jež vystřídá kapitalismus, ať už se bude jmenovat jakkoliv, musí vytvořit sami kapitalističtí vládci. Jejich společenská třída. Nikdo jiný to nemůže udělat, protože k tomu nemá zdroje, ani jinou formu reálné moci.

Marxisté vůbec Marxe nepochopili a Lenin sám sice pochopil, ale nedbal. Vytvořil skutečnou politickou moc proletářů, ovšem ta nebyla natolik přirozeně silná a vlivná, takže byla nucena se uchýlit k diktatuře. Ta ovšem nikdy nemůže mít dlouhého trvání. Lenin sice znal Marxův teorém o tom, že kapitalisté si musí sami vykopat svůj hrob, leč díky své netrpělivosti je chtěl k tomu, tak zvanou proletářskou mocí čili „sověty“, (radami pracujících) donutit. Zemřel však příliš brzy, takže nelze dneska poctivě posoudit, zda by se mu to náhodou, v tak velké a na zdroje bohaté zemi nakonec povedlo.

Podle současného vývoje antikapitalistického hnutí soudím, že KSČíny přečetla Marxe správně. Už Mao pro ni vytýčil strategii draka, který si počká, až se orel a medvěd natolik oslabí vzájemným soubojem, že je lehce oba přemůže. O mnoho let později Teng siao-pching konkretizoval Maovu zásadu do krátkodobější strategie. Tu celkem správně vyvodil z pokroku dějinného vývoje po rozpadu Sovětského svazu. Politolog Oskar krejčí Tengovu taktiku označil „strategii 24 znaků“. Vypadají následovně: 冷静观察 、 稳住阵脚 、 沿着应付 、 韬光养晦 、 决不当头 、 有所作为

Autor je přeložil do češtiny takto, cituji: „Pozorovat chladnokrevně; upevňovat vlastní rozkolísanou pozici; zdrženlivě reagovat; držet se ve stínu; nenárokovat si vedení; plnit vlastní konkrétní úkoly.

Vysoce oceňuji, že ani náznakem neprozrazuje smysl celé strategie, jímž je ona zásada, že to vládnoucí globální síly musí v konečném zlikvidovat stávající stav, třeba i proti své vůli. Za stěžejní proto považuji jeho taktiku nenárokovat si vedení, tím méně se o ně dokonce snažit.

V této fázi mého textu je potřebné vrátit se k samotném Marxovi. Marx to byl, kdo ze svého studia tehdejší fáze kapitalismu vyvodil, že jeho konec může nastat tehdy a jenom tehdy, když rozvoj výrobních sil se dostane do neřešitelného rozporu s vývojem výrobních vztahů. Řečeno lidově, když rozvoj techniky přeroste kapitalistickému systému přes hlavu natolik, že vládci poznají, že jej musí zásadně změnit.

Právě na tento okamžik ovšem musí být levice připravena. Kapitalističtí, jak prozatím vývoj ukazuje asi globální vládci, samozřejmě budou prosazovat společnostní formaci, ve které by si uchovali svou celodějinnou nadvládu. Tu musí v onom zlomovém období dokázat levice zlikvidovat. Pokud se jí to nepovede, bude obrovská většina lidstva odsouzena po další staletí trpět nadvládu nepočetné menšiny svého společenství.

Základním úkolem levice proto je co nejobjektivněji studovat současný vývoj kapitalismu a být v každém okamžiku připravena na převzetí iniciativy a být tak rozhodující silou určující konkrétní podobu změn.

Kratičce o vlastnictví.

V textu zabývajícím se správným čtením Marxe nemůže chybět zásadní poznámka o vlastnictví. Byl to přece právě tento rys Marxova učení, který zmobilizoval proti němu velkou a především nejvlivnější část společnosti – totiž soukromé vlastníky výrobních sil, čili zdrojů produkce.

Je velkým omylem představa, že Marx byl proti soukromému vlastnictví, jak to interpretovali pozdější marxisté a reálně uskutečnili marxleninisté. Marx nebyl proti soukromému vlastnictví, leč proti vlastnění vůbec.

Jako dobrý znalec hospodářských dějin světa a lidské civilizace věděl, že prapůvodně jedinci nepociťovali potřebu osobně něco vlastnit. Dokonce ještě těsně před vznikem kapitalistického výrobního způsobu existovaly zbytky „veřejných statků“, které využíval každý podle své potřeby. Třeba v Anglii obecní pastviny. Jsou dokonce i dneska, třeba oceány.

Nejen v Evropské tradici platilo, že nejdůležitějším majetkem je půda, jíž stvořil bůh a která patří fakticky všem, tedy nikomu konkrétnímu. Panovník je pak božím příkazem pověřen rozdělovat ji k užitku každému. Teprve později se panovníci zpronevěřili této konstituční zásadě tvorby lidského společenství a začali se prohlašovat za vlastníky země, kterou dokázali svou silou a vlivem ovládnout. A se zpupností sobě vlastní je přidělovali svým stoupencům.

Vlastnictví majetku, bohatství, kapitálu až nakonec finančního kapitálu přineslo současný stav, který je skutečným a jediným zdrojem veškeré moci člověka nad jinými lidmi, malé skupinky nad obrovskou většinou. Aby skončila nadvláda člověka nad člověkem, musí být změněna právě tato „základna“ veškeré moci.

Jakým způsobem to bude nakonec realizováno, to nelze prorokovat. V dějinách se již několik forem vyzkoušelo. Pro reálný odpor nejmocnějších se žádné nepovedla udržet. Což by se mohlo podařit právě v období zlomu, kdy současní vládci budou muset zásadně změnit svůj systém ovládání světa. Marx ze svého studia pouze vyvodil, že ona zásadní dějinná změna je pro kapitalistický systém nevyhnutelná.

Levice, levicovost, levicové přesvědčení, levicová filozofie a levicová politika. Všechny tyto společnostní jevy mají zásadní znak. Odmítají názor, že dneska už se společenství nedělí na pravici a levici, stejně jako odmítají, že levice neexistuje a že snad není vůbec potřebná. Vnímají proto pravici jako mluvčí a obhájce vládnoucí třídy a jí sloužících vrstev.

Zásadní rysy levice:

–  Současnou společnostní, ekonomickou a politickou realitu jednoznačně pojmenovává jako kapitalismus.

–  Považuje změnu současné dominující reality za absolutně nezbytnou.

–  Uznává Marxovo učení. Ovšem umí ho odlišit od pozdějších marxistických ideologií, Leninova učení, marxleninské ideologie a sovětské politiky.

– Souhlasí jednoznačně s Marxovou definicí kapitálu, takže odmítá termíny osobní kapitál, sociální, či dokonce kulturní kapitál.

–  Soukromé vlastnictví kapitálu vnímá jako nezpochybnitelný prazáklad veškeré moci, se kterým bytostně nesouhlasí, a právě tuto realitu chce bezpodmínečně změnit.

–  Neuznává oprávněnost moci člověka nad člověkem.

– Odmítá proto i dosavadní smysl politiky. Není soutěží o vládu.

– Jakákoliv lidská komunita nemá mít vládu, nadtož vládce, ale pouze a jenom správce věcí veřejných.

– Zásadně chce vytvořit politický režim v němž každý kdo má zájem, může se podílet na rozhodování o jakékoliv veřejné věci.

– Uznává, že lidé nejsou stejní, ale prosazuje, aby si byli rovni v co největší dosažitelné míře.

– Je si vědom toho, že není schopen existence mimo lidské společenství. Proto osobní svobodu vždy podřizuje existenci komunity v níž žije.

– Za jediný způsob řešení problémů považuje vyjednávání a hledání kompromisu

– Odmítá absolutně užívání jakékoliv formy síly v mezilidských vztazích od rodiny po státy.

– Mír pokládá za nejvyšší a naprosto nezcizitelné lidské právo každého člověka.

– Ochraňuje slabé. Děti jsou pro něj absolutně nedotknutelné.

Rozdíl mezi socialistou a levicovým aktivistou.

Socialista pléduje za spravedlivější kapitalismus.

Komunista chce odstranit kapitalismus coby podstatu moci kapitálu nad společenstvím.

Levicový aktivista chce změnit celou společnostní formaci, aby jednou provždy skončilo dělení lidí na vládce a ovládané.

Utopie – možná. Ale určitě nedosažitelný cíl daleko lepší než všechny v dosavadní historii popsané.

Komunistická levice

Komunisté si určili cíl vyjádřený lapidárně větou: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Čertovo kopýtko je v pojetí potřeb. Marx sám chápal, že pokrytí pouze nezbytných potřeb není motivující a nazval takový stav „kasárenským komunismem“.

Jaké asi jsou ony nezbytné potřeby, V každém společenství určitě potrava včetně vody, bydlení, oblečení, zdravotní péče, vzdělání, sociální péče v nemohoucnosti a v neposlední řadě spokojenost spočívající v takových podmínkách jako je osobní uplatnění, vědomí sounáležitosti a pocit že někomu na mně záleží, nebo jsem mu alespoň potřebný. Potřeby zbytné představují prakticky obrovskou a stále četnější škálu. Nikdy lidská společnost nebude mít zdroje k tomu, aby je garantovala všem.

Komunistické společenství proto musí hledat stav, v němž bude mít každý třeba i naprosto jiné zbytné potřeby, ale společenství je bude schopné poskytnout každému, kdo o ně projeví zájem.

Nebo se rozhodnout, že nezbytné potřeby bude garantovat všem a na zbytné si každý získá prostředky individuální aktivitou.

V komunistické společnosti by se neměly bilancovat peněžní hodnoty čili ceny, ale zdroje, tedy suroviny, energie, výrobky a služby. Peníze totiž velice snadno se dokážou odtrhnout od reálného hospodářství, které pak ohrožují už samotnou svou existencí.

Zásadní rys levicového filosofa.

Levicový filosof respektuje Marxův teorém, že filosofové svět pouze vykládali, ti levicový jej mají chtít změnit. To není jen nějaký bonmot, ale typicky Marxův přístup k realitě. Každý, nejenom filosof, ten ale coby výsostný teoretik především, teprve když provádí reálnou aktivitu tak poznává, co je možné a co ne a může své myšlení adaptovat na konkrétní skutečnost. Jen tak dokáže upravovat svou ideologii a postupně modifikovat i svou cestu dalekému cíli. Jak řekla už Indira Gándhíová: Pravda je možná jen jediná, ale určitě k ní vede tisíce cest

Levičáctví

Každý příslušník levice zásadně nepoužívá termín levičáctví, protože ji vnímá jako pejorativní a dehonestující nálepku, kterou používají jeho odpůrci.

Herci jsou lidé zvláštního ražení. Už od dětství se rádi předváděli a zůstalo jim to. Nejsou v tom sami. Jsou i jiní lidé, kteří trpí touto psychickou indispozicí. Třeba politici. Jenže oproti nim jsou herci bez výjimky postiženi také dominancí emocí nad raciem, což by bylo pro politika neúnosným rizikem. Díky omezené racionalitě nejsou proto herci ani schopni získat technickou, či vědeckou kvalifikaci, i když jsou někteří obdařeni vysoce nadprůměrnou inteligencí. Přesto všechno tvrdím, že naprosto určující pro jejich profesi je neodolatelná touha exhibovat. U mnohých pak se stane až závislostí. To je pak osudový mezník, který z herce dokáže udělat doslova jinou bytost, jako každá jiná nezvládnutá závislost.

A tak můžeme vysledovat několik typů herců.

Jedni si uvědomují svůj hendikep a snaží se ve vší pokoře díky němu rozdávat radost, dobrou mysl a krásno. Ti zasluhují velké úcty, protože dokázali silou své vůle překonat sami sebe. Není úplně jejich vinou, že ti z nich, kteří mají talent a potkali se s nutnou dávkou štěstí, patří mezi nejpopulárnější osobnosti mnohdy nejen ve vlastní zemi se vším, co k celebritám patří. Lidé se stávají jejich fanoušky, takže jim dokážou prominout slabosti i výstřednosti. Především ale veřejnost dá na jejich názory i v oblastech, kde nejsou kompetentní. A tady začíná problém.

Při takovém společnostním statutu mnohý propadne pýše, což je nejen jeden z hříchů hlavních pro katolíky, ale s jistotou zatemňuje už tak odstrkovaný rozum. Z herce se stává veřejný činitel, který začne lidmi vědomě manipulovat. Jelikož je jako většina lidí ziskuchtivý, tak přisluhuje mocným, což považuje za jakousi svou novou roli, v níž se pak vědomě předvádí. Čímž se z něj stává příslušník vrstvy podléhající zvrácenostem rváčů o moc. Pokud se včas nevymaní z nové role, stane se z něj časem definitivní člen parazitů na celém společenství.

Specifickou podskupinou předešlé jsou pak ti, kteří nebývale zbohatli, takže jsou při troše rozumnosti do konce života svobodní, tedy na nikom nezávislí. Pokud nepropadnou nějaké zhýralosti, nejsou vesměs pro společnost rizikem.

Nejpokleslejší skupinou jsou pak ti, kteří vytváří jakési tvůrčí mafie obvykle netalentovaných a bez popularity. Běžným jejich poznávacím znamením je že veřejně chválí své učitele, kolegy a zbožšťují skutečné herecké velikány minulosti, s nimiž měli možnost se alespoň epizodně setkat. Jelikož se svým kumštem nedokážou uživit, parazitují na veřejných rozpočtech. Proto jsou nuceni být doslova otroky mocných, musí pochlebovat vždycky tomu, kdo o veřejných penězích rozhoduje čili nejen se přetvařovat, ale klanět se pokaždé někomu jinému. Mnozí musí hledat přechodné sponzory, před nimiž pak hrbí hřbet s nataženou žebravou rukou. Své ponižování si pak odreagovávají svérázným způsobem. Jeden druhému poplácávají po rameni, navzájem se chválí a ti nejagilnější si dokonce mezi sebou rozdávají ceny za tak zvané umění. Jedním z hlavních znaků jejich životů je, že žijí v bublině zásadně odlišné od života veřejnosti.

Nejodpudivějšími z nich jsou ti z živořících v bublině, kteří se považují za výjimečné, coby nositelé vyšší mravnosti, občanských ctností, či jiných lidských kvalit. Ve své zrůdnosti si dovolují veřejnost kárat, poučovat, ba dokonce až nevybíravě jiným spílat. Pro ně mám jediné pojmenování; aktivistická chátra. Početnosti závisláků na exhibování roste s krizovými jevy ve společnosti a je tragédií, že právě oni ve zlomových okamžicích se prosazují jako exponenti převratů.

Je tomu zhruba rok, co jsem si sesbíral tolik názorů odborníků, abych získal přesvědčení, že koronavirus způsobující COVID-19 je „vyšlechtěn“ člověkem. Oproti jeho nejbližšímu příbuznému vykazoval asi dvacet změn své genetické informace, což v tak krátké době nemohlo být výsledkem přirozené evoluce.

Zbývala tedy otázka, kdo virus „vyrobil“ a zda unikl neopatrností, nebo záměrně.

Čekal jsem na odpovědi celý rok. Dneska je už s vysokou pravděpodobností mám. Není to tak dávno, co vyšetřovací tým Mezinárodní zdravotnické organizace (WHO) ukončil víc jak měsíční studium v laboratořích města údajného prvního výskytu choroby COVID-19. Závěr byl jasný. Virus nepochází z Čínských laboratoří. Ona totiž každá výrobna bakteriologických zbraní si pozná svůj výrobek, protože je jednoznačně identifikovatelný.

Tím se mi objasnilo, proč Trump okamžitě začal používat termín „Čínský virus“ a brzy na to vystoupila Unie z WHO. Aby její pracovníci náhodou nechtěli prozkoumat laboratoře USArmy.

Vláda ČLR samozřejmě neprodleně využila výsledek výzkumu WHO. Vyzvala Bidena, aby umožnil pracovníkům WHO stejné šetření v laboratořích své země. Ačkoliv je to už víc jak měsíc, nedočkala se odpovědi. Vlastně dočkala, Bidenova osočování a vyhlášení totálního nepřátelství.

To umožnilo vládě ČLR veřejně obvinit USA ze záměrného rozšíření viru do světa. Podle jejich názoru to provedli pracovníci CIA na Armádních světových hrách, které proběhly v říjnu 2019 právě ve Wu-chanu. Bidenova administrativa postupuje obvykle. Informace zatajuje a k celkovému obvinění dělá mrtvého brouka.

Čímž dává Číně za pravdu. Zvláště, když se ukázalo, že tak zvaným nultým pacientem byla příslušnice Americké armády. Já si k tomu jenom přidávám, že COVID-19 s vysokou pravděpodobností se nevyskytl poprvé ve Wu-chanu, ale v severní Itálii. Jenže Číňané na něj dříve přišli, zatímco Italové jej považovali za „jakýsi podivný“ zápal plic.

A jedna poznámka na konec. Jak jsem napsal, každý uměle vypěstovaný virus nese jasný identifikační znak své laboratoře. Což ale platí i pro bojové chemikálie. Takže je jasné, proč ani Britové, ani Němci nikdy nedali Rusům k dispozici tak zvaný novičiok, kterým byli prý otráveni Skripalovi či Navalnyj. Rusové by totiž ihned prokázali, že nevznikl v jejich laboratořích. Punktum.

Takže s vysokou pravděpodobností mají pravdu všichni ti, kdo od samého počátku tvrdí, že pandemie je fakticky první globální válkou.

V naší zemi existuje nemalý počet ústavních činitelů, kteří odmítají dovoz očkovacího séra proti COVID-19 z Ruska a z ČLR. Všiml jsem si rovněž, že je dost veřejných činitelů, kteří jejich jednání sice kritizují, leč veřejnosti pouze doporučují, aby si je občané ony politiky dobře zapamatovali a nedali jim svůj hlas v blížících se volbách.

Jednání zmíněných ústavních činitelů nelze považovat za nic jiného než za trestný čin ohrožení zdraví, a to dokonce velké skupiny lidí. Ony radílky pak považuji minimálně zase za občanské zbabělce.

Nejvíc mě ale udivuje, že orgány činné v trestním řízení vůbec nekonají.

Podle vyjadřování na sítích je v naší zemi početně nezanedbatelné množství lidí, kteří by chtěli být očkováni třeba Sputnikem V, nebo dokonce jedině jím. Odmítání dovozu vakcíny odkudkoliv považuji jednoznačně za popírání demokratického režimu. Nelze ho označit pouze za autoritativní režim legitimizovaný nouzovým stavem a už vůbec ne legalizovaný jakými narychlo sepsaným pandemickým zákonem. Jde o čistý projev diktatury státu.

Kdybychom byli státem se skutečným demokratickým politickým režimem, pak by se vláda mimo jiné postarala o to, aby byla do země dovezena celá paleta různých vakcín, z nichž by si lidé mohli vybírat. Vzhledem k tomu, že žádná vakcína není dlouhodobě testovaná, vláda by se tak zbavila alespoň možného budoucího obviňování, že se podílela na eventuálním poškozování zdraví občanů.

Už z těchto několika skutečností mi rezultuje jediné. Jsme ve válečném stavu s Ruskem a s ČLR. I když ne ve vyhlášené válce, tak alespoň ve válce realizované politickou vrstvou našeho státu. Jelikož prokazatelně takové jednání neschvaluje výrazný počet veřejnosti, považuji nerealizování dovozu léčiva z těchto zemí za ideologickou tyranii. A na tyranii, i podle naší Ústavy, má občan právo reagovat podstatně jinak než jen eventuálně nevolit své tyrany.

Nezabýval bych se touto otázkou, protože na ni nikdy nikdo neodpoví. Pro mě je důležité, že si od svého počátku sovětský systém k tomu nevytvořil základní podmínku a v průběhu své formy realizace socialismu se od této možnosti neustále vzdaloval. Mnohokrát jsem napsal, že vznik socialismu v ekonomicky velice zaostalé zemi byl Leninův katastrofální omyl. To nebyl revizionismus Marxova učení, ale holý voluntarismus, pravděpodobně zaviněný osobním traumatem z popravy bratra. Jenom doufám, že nebyl takovým naivkou, jako ten, kdo nakonec definitivně sovětský socialismus za tři čtvrtiny století zničil. Leninovi totiž umožnili návrat do Ruska Němci. Nabízí se tedy logicky, že mohl uvěřit, že Německo se přidá k proletářské evoluci, jak se to o něm do dneška tvrdí. Nesoudím, že byl takový politický diletant.

Pokud ale už Lenin svou revoluci začal, pak v žádném případě neměl onen nový režim vydávat za jedinou možnou budoucnost lidstva a už vůbec ne za hrobaře kapitalismu. Tím, že revoluci začal předčasně v nepatřičné zemi, dal mu do vínku zárodek zmaru. Ovšem tím, že jej prohlašoval za existencionálního nepřítele systému, který vládl v celém světě, jej vyloženě odsoudil k zániku, a dokonce velice brzkému. To jen díky Stalinově tyranii a obrovské rozloze vydržel Sovětský svaz nakonec tak dlouho.

Do druhé světové války byl SSSR jedinou zemí svého druhu, proto se nebylo čemu divit, že byl vydáván a všeobecně i skutečně považován za jediný vzor pro celé dělnické hnutí. Po válce se ovšem začaly formovat další země se socialistickým rodokmenem. A tehdy sovětští vůdci zpečetili svůj osud tím, že ve své pýše a teritoriálních zájmech ideologicky a politicky nepřipustili možnost existence jiných forem socialismu, který se rodil v Číně, Jugoslávii, Albánii a naznačoval i jinde. Izolovanost v katastrofu pak dovršily události v Maďarsku a především v Československu. Ty začaly štěpit nejužší spojenecký svazek sovětů a definitivně odradil jiné od jejich formy vlády. Posledním hřebíkem do rakve pak byl Afghánistán

Léta Brežněvovy stagnace Sovětský svaz přežil, i když se v samotném nejužším vedení rodily vlivné síly toužící situaci změnit. Ovšem smrtelnou tragédií bylo, že vedení opustilo praktickou proletářskou, čti ideově pevnou kádrovou politiku.

Po smrti Brežněva se totiž najednou ukázalo, že za něj není náhrada. Jen tak se nakonec dostal do čela státu muž, který sice měl „proletářský“ původ a vyrůstal jako socialistický kádr, ale neměl pro nejvyšší funkci nejen schopnosti, ale vůbec ne potřebný charakter. Typický příklad pána, kterému ještě „trčela sláma z bot“.

Na první pohled se pokusil o reformu sovětské formy socialismu, ovšem naprosto diletantsky začal tím, čím měla až končit. Čili „glasností“.

Kdyby byl alespoň trochu „komunistou“, nebo alespoň socialistou, tak musel reformu sovětismu začít na mezinárodním hřišti socialistických zemí. Především zajistit pevné až nerozborné spojenectví s ČLR. Uznat a přitáhnout do svazku Jugoslávii a další, kteří by o to stáli. Za druhé měl SSSR najít potřebné změny ve státech svého bloku ve východní Evropě. Za třetí měl ihned začít řešit problémy, které se za dlouhou dobou stagnace navršily ve vztazích mezi národy a republikami Sovětského svazu. Nebál bych se možná ani odchodu některých republik ze svazu, ovšem předem přesně vyjednaného, regulovaného a se zajištěním bezpečnosti pro celý socialistický tábor.

Všude s nimi prodebatovávat ekonomickou reformu jako základ zvyšování životního standartu obyvatel socialistického světa. Teprve potom se snažit postupnými kroky ji realizovat. Bylo bludnou představu naoktrojovat, ba až mocensky nadiktovat Sovětskému svazu perestrojku, podle jakýchsi povrchních představ. Co není ověřeno v praxi, to se musí umět zavádět, třeba i jen experimentem v omezeném teritoriu.

Gorbačovův politický diletantismus se plně projevil v tom, že začal svou reformu fakticky na Západě, aniž jej kdo ze socialistických zemí tím pověřil. A opět naprosto katastrofálně s USA, a ne se svými sousedy. Ale když už se k tomu odhodlal, měl v prvé řadě prosadit zrušení vojenských bloků NATO a VS. Tím by si zajistil odchod amerických vojsk především z Evropy. A nebo by poznal, že s ním hrají svou podrazáckou hru. Dokud by nebylo realizováno zrušení NATO a likvidace vojenských základen USA v Evropě, neměl se dál s nikým bavit a především neměl dovolit sjednocení Německa. Zvlášť když v tom měl podporu v Británii.

Dnešní názory, že si nerozšiřování NATO měl zajistit smluvně je slabomyslné. Pokud osamělý Sovětský svaz si dodržení takové smlouvy nemohl vynutit, tak to bylo zbytečné. Proto bylo napřed nutné širší a pevnější spojenectví především s Čínou a zeměmi vlastního bloku, především pak Polska.

Celý tento text bych nepsal, kdyby se při příležitosti Gorbačovových devadesátin opět tato témata neotevřela. Gorbačov mě nezaujal od samého počátku a předpokládal jsem, že sovětská komunistická strana se ho rychle zbaví, jako kdysi podobného voluntaristy Chruščova. Ta čtvrt století dlouhá stagnace ale byla opravdu katastrofální.

Při příležitost svých kulatin Gorbačov prohlásil, že brzy poznal, že socialismus je nereformovatelný. Proto prý se rozhodl změnit komunistickou stranu v sociální demokracii a podle její ideologie změnit Sovětský svaz. Pýchou zhlouplý vesnický chasník, který to dotáhl až na generalissima sovětské byrokratury dodneška není schopen přijmout fakt, že to on nebyl schopen provést reformu socialismu, protože byl ideologický nedouk, politický diletant, státnický voluntarista a především bez charakterových předpokladů. Když jsem od něj slyšel poprvé to, co před několika dny opakoval, utvrdil jsem se v přesvědčení, že před dějinami chce být raději zrádcem než hlupákem.

Každý systém je reformovatelný, dokonce i ten kapitalismus, čemuž mnozí pevní levičáci nevěří. Kapitalismus se bude reformovat tak dlouho, až se doreformuje k nějaké nové formě, jež se mu už vůbec nebude podobat. Je třeba příštím generacím jenom přát, aby se nedopracoval systému, vedle něhož by i staliniáda byla selankou.