PROKLETÍ HUMANISMU.

Tragedie v Ostravské nemocnici, v jejíž čekárně zastřelil vyšinutý člověk pro něj naprosto neznámé lidi, otevřela v naší společnosti opět téma, které se neustále, nejen v naší zemi, zametává pod koberec. Jde o problém vlastnění zbraní. V prvé řadě bychom si měli už konečně všichni uvědomit, že to není problém prvotní. Je problémem odvozeným. Proto k němu řeknu pouze dvě věty. Jelikož lidstvo vynašlo zbraně a vynalézá stále dokonalejší, je absolutní povinností slušných lidí je vlastnit, nosit a používat, jinak se neubrání před těmi „jinými“. Tak, jako si vládnoucí vrstvy všech států usurpují právo, za peníze všech svých občanů, vlastnit stéle lepší a lepší zbraně, tak to musí platit i pro jejich jednotlivé občany a ne, že ne.

Říkám-li že problém ozbrojení obyvatel i států je druhotný, pokusím se hledat onen prvotní problém. Ten na první pohled spočívá ve faktu, že lidstvo od své kolébky, ať už byla kdekoliv, je od přírody zvíře líné, jak říkával jeden z mých dávných profesorů. Proto od samého počátku svého vzniku poznal, že je lehčí druhému jeho jídlo ukrást, než si ho sám ulovit. To je jedna ze základních příčin, proč snaživí, tvořiví, pracovití a podobně se chovající lidé, si museli již od pradávna lidstva v prvé řadě nalézt prostředky, jimiž by své, většinou existenčně nezbytné, prostředky uchránili. Právo na sebeobranu své tlupy a dnes své osoby, rodiny, komunity až státu je tedy prvotní povinností každého. A nejen povinností, ale právo, právo doslova existenční a tedy nezcizitelné, ba posvátné. Těsně souvisí s tím, co jsem napsal v předešlém odstavci.

Až potud bude asi s mými názory všeobecný souhlas. Nyní se ale pustím na mnohem tenčí led. Jde o ochranu před „jinými“. Dokonce ochranu lidstva před degenerací, způsobovanou degradací svého genofondu. Když se v přírodě zrodí nějaké tělesně neduživé mládě, tak automaticky nepřežije, protože se stane lehkou kořistí predátorů. Jsou dokonce samice, většinou savců, které ho zabíjejí, aby měli více mléka pro životaschopné potomstvo.

Nic proti tomu, že se lidstvo dopracovalo k jakési formě humanismu, takže tyto jedince nechává žít a věnuje jim mnohdy intenzivnější péči, než ostatním. Jedno pravidlo pro ony jedince ovšem musí být nezměnitelné. Pokud je takto postižený opravdu s porušeným genomem, je bezpodmínečně nutné zamezit tomu, aby se rozmnožoval. Udržet co nejkvalitnější genofond lidstva musí zůstat nejvyšší hodnotou skutečného humanismus, vedle níž jakési jedincovo štěstí, či nevím co jiného, je absolutně nicotné.

Víc než u tělesně mutovaných je zmíněná zásada platná pro psychicky zmutované. Lidstvo v zájmu přežití svého druhu je doslova povinné vypracovat si odbornosti, které včas a s vysokou pravděpodobností poznají ty, kteří jsou nebezpeční svému okolí, čímž degradují genofond lidstva. Kdyby se mohli množit, tak by nakonec lidstvo zdegenerovalo natolik, že by ve vzájemném boji ohrozilo své přežití. Nepřipouštím výmluvy, že se nedají zmínění lidé včas odhalit. Lidstvo vyřešilo mnohem složitější problémy, tak ať se laskavě příslušní odborníci snaží, aby byli užiteční svému druhu.

Na úplný závěr poslední myšlenka k tomuto prvotnímu problému lidského přežití s kvalitním genofondem. Lidstvo vzniklo jako tvor kolektivistický. Bez toho, že se sdružoval v tlupy, by nemohl vzniknout nadto přežít. Současná dominantní ideologie bezbřehého individualismu plodícího neregulované sobectví, všelidského soutěžení a konkurence vedoucí k predátorství je zrůdná a proto zavrženíhodná. Je proto naprosto nezbytné ji z lidstva vymýtit, ať již má jakékoliv pojmenování a je prosazováno skoro jako nějaké nové náboženství.

MŮJ NEOMALENÝ NÁZOR NA UMĚLCE.

Dneska jsem si na webu https://prima.iprima.cz/ranni-kavicka-terezy-spencerove/8-12-2019-svet-pri-nedelni-ranni-kavicce-terezy-spencerove?fbclid=IwAR3Ukq6Hn1vq04A4Hg2a2K2JUl16iVSrYHVEwmts39Jbcz4UOIA6BDdgyz0 přečetl následující krátkou zprávu, cituji: „…umělecký svět byl v pátek v šoku, když Maurizio Cattelan v jedné z uměleckých galerií v Miami prodal za 120 tisíc dolarů své pozoruhodné dílo, banán přilepený ke zdi lepicí páskou… a ještě větší šok zažil v sobotu, když k banánu přistoupil performer David Datuna, odtrhl ho a snědl… je pro dnešní dobu příznačným, že milovníci umění se nejsou s to shodnout, jestli byli svědky dalšího uměleckého počinu, nebo jestli měl Datuna prostě jen chuť na drahý banán… Cattelan už předtím jeden banán prodal také za 120 tisíc a za třetí hodlá získat 150 tisíc…“ konec citace. Já jsem byl vždycky přesvědčen, že umělci jsou společenskou vrstvou, jež vykazuje určitou duševní (duchovní) anomálii. Což samozřejmě platí pouze pro opravdové umělce, ne ty, kteří se za ně vydávají, i když se tím třeba víc jak dobře živí. K tomu jenom dodávám, že zvláštní sorta umělců, která se vydává za herce, je v mých očích již dávno a v posledních letech naprosto jistě, vlastně diagnózou.

Nyní k samotnému fenoménu umění. Pro můj vkus je uměním pouze to, co je dneska označováno za klasické. Od hudby přes výtvarnictví, po architekturu. Jedině snad v malířství ještě uznávám impresionisty. Dál už nic. Všechno následné je v mých očích póza a není mi vzdálený ani názor mého dávného učitele duchovních nauk, že moderní umělci jsou vlastně svého druhu snobové, kteří se ostatním lidem vysmívají, mnohdy jimi až pohrdají. Jako třeba Picasso jedné Američance ve svém ateliéru, když se ho ptala, co představuje jedno z jeho „děl“, tak prý řekl doslova, cituji: „Pro vás je to Picasso a pro mne dvacet tisíc dolarů“. Ať už je ten příběh pravdivý nebo ne, je naprosto výstižný. Sám kupříkladu ve směsici tvarů a barevných ploch obrovitého „obrazu“ vyvěšeného v budově OSN nedokážu vidět nejen rozvaliny Guerenicy, ale ani ve mně nevzbuzuje pocity nějaké katastrofální tragedie. Naopak, vidím v ní autorovo vnímání býčích zápasů. Mám od prvního pohledu na ten umělecký artefakt podezření, že Picasso jej měl již dávno namalovaný a po náletu hitlerovců na jmenovanou obec jej jenom populisticky pojmenoval jejím jménem. Všechno ostatní kolem díla považuji za propagandistické bajky. Když už jsem se nechal vyprovokovat a píši o umění, pak ještě jednu mou starodávnou myšlenku. Od dětství jsem hodně četl, ale od svých třiceti let jsem nepřečetl ani jednu knihu beletrie, nadto poesie. Tvrdím, že kdo přečetl skoro vše od Shakespeara a Dostojevského, už nemusí nic číst. Což je právě problém dnešních umělců. Oni ví, že všechno bylo již uměním vyjádřeno a proto je jejich počínání doslova trápením a projevem psychického zoufalství.

ŘEPORYJSKÝ RYCHTÁŘ.

Kolem starosty jedné pražské miničtvrtě se v posledních dnech strhla mediální mela, dokonce mezinárodní. Pozornost onen politický extravagant vzbuzoval již několik týdnů před tím. Musím doznat, že jsem se o tento zjev vůbec nezajímal, dokud mne kolega neupozornil na text v Parlamentních Listech ze dne 5. 2. 2017. Jde o poměrně obsáhlý rozhovor již tehdy v ODS známého politika. Zaujalo mne v něm dost věcí.

V prvé řadě že několikrát zdůraznil své židovství, což je ten menší problém. Horší je jeho tvrzení, že ostatní jsou tady proto, aby Židům sloužili. To už není jenom rasismus, to je návrat do starozákonní ho přesvědčení, že Židé jsou bohem vyvoleným národem a jednou se zrodí jejich král, který bude vládnout světu. Před víc jak půl stoletím jsem se rozhodl, že si přečtu Starý Zákon. Přečetl jsem první tři knihy Mojžíšovy a nechal jsem toho. V mých očích se tehdy stal Bůh Židů tak nenávistným, že jsem dospěl k přesvědčení, že je to vlastně Satan, který zavlekl celý národ do svých tenat pýchy, mocichtivosti, nadřazenosti a nenávisti k jiným . Druhým dojmem z toho čtení bylo, že Židé knihami Starého Zákona přinesli do naší kultury ten nejhorší typ rasismu, a totiž přesvědčení, že oni jsou cosi lepšího. Proto jsem již na začátku šedesátých let minulého století dospěl k přesvědčení, že Židům se v podobě hitlerovské genocidy vrátila jejich, před tisíciletími zasetá Ďáblova setba. Tyto dávno již potlačené myšlenky ale ve mně oživil zmíněný rozhovor.

A nejen tyto. V uvedeném rozhovoru mnohokrát uráží celý český národ, devadesát procent občanů našeho státu, všechny voliče Zemana a Babiše, veškeré obyvatele venkova a čtenáře Parlamentních listů. Dokonce i samotnou jejich redakci, přestože mu poskytla tribunu pro jeho …

A to je třetí prozatímní problém, o němž dneska budu psát. Nedovedu vůbec slovy postihnout odpornost vyjadřování toho zjevu, který nehodlám vůbec považovat za člověka. To „oné“, jak říkají Slováci, už totiž není pouze nějaký lidský odpad, to je skutečně nelidský zjev. Snad sice jenom mutant člověka, ale možná dokonce něco horšího.

Včera jsem to „oné“ viděl v jedné internetové televizi. Vystupovalo to skoro nahé v jakémsi skeči, který jsem nepochopil, což ale není podstatné. Jde mi jen o obludnost onoho zjevu. Zmíněné „oné“ mne doslova vyděsilo. Kdysi dávno jsem cosi slyšel o tom, že člověk pochází z opice. Nyní jsem se lekl, že tento proces může být i reverzibilní a že snad z člověka se může zase stát opice, což by pro lidstvo mohlo být velice nebezpečné. Pak jsem si ale vzpomněl, že kdysi existoval jakýsi Novotný Petr, který se v jednom ze svých pochabých klauniád přiznal, že doma chovali opici. Tak mi došlo, že je docela možné, že se kdysi tak opil, že se spustil s tou opicí a hle, to „oné bylo na světě. Spadl mi kámen ze srdce, jak se říká, přestal jsem mít strach o budoucnost lidstva. Úplně jsem byl úkol=ébán vědomím, že z člověka se nemůže stát opice, ale že „oné“ skutečně může z opice pocházet.

Pokud by někdo považoval předešlý odstavec za urážlivý, tak jenom připomínám, že by v prvé řadě musel prohlásit, že skoro celý, mnou komentovaný rozhovor, považuje za odsouzeníhodnou urážku. Jelikož ani za dva roky jsem nenašel text, který by jakoukoliv i maličkost „onému“ z rozhovoru vytýkal, tak si osobuji nárok tvrdit o „oném“, to co píši.

V mých očích je člověku podobný zjev, pojmenovaný kýmsi jako Pavel Novotný cosi, o čem se Bolek Polívka zmiňuje ve své Aréně, když v závěrečné písni zpívává o obludáriju.

Nakonec jenom poslední dvě konstatování. Dovoluji si tvrdit, že jen v zemi, v níž byl prvním „králem“ jakýsi Václav Absurdiján, se mohla stát, že taková, člověku podobná obluda, je starostou, i když jenom kdesi v polích řepy v Praze.

Za druhé. Nesouhlasím s těmi novináři, kteří obludnosti „oného“ považují za tak absurdní, že se k nim  ani nechtějí vyjadřovat a jasně se nim postavit. Jim všem vzkazuji. Pozor! Pozor! Pozor!. I k Hitlerovi měli jeho současníci podobný vztah.

POČET POHLAVÍ

Když ve vyhledávači zadáte dotaz, kolik je pohlaví, dozvíte se prapodivné věci. Prý se jich dá rozlišit 52, podle jednoho českého popularizujícího psychiatra zase 63 a v Británii prý rozlišují až 71. V mých očích jsou tyto názory výplodem exhibujících intelektuálů, kteří si nedovedou najít ke svému přemýšlení a výzkumy pro lidstvo důležitější problémy. Při tom ale všichni tvrdí, že s ohledem na rozmnožovací funkci jsou jen dvě pohlaví. Buď rodící, nebo oplodňovací. V přírodě pak mohou být tvorové, kteří jsou oboupohlavní, nebo mění své pohlaví. Ale i tam vždycky v určitý čas je jedna funkce oplodňovací a druhá rodící v akci. Hnidopišní chytrolíni si vymysleli, že termínem pohlaví budou šermovat ovšem i v případech, když rozlišují tvory podle mnoha jiných skutečností. Zda má jedinec chromozom XX, nebo XY, zda má varlata, či vaječníky, zda má penis, či dělohu, zda je hormonálně muž, nebo žena a dokonce jak se cítí, či sám sebe vnímá. Nemám nic proti všem těmto dělením, ale ať si všichni ti intelektuálové, kteří nemají nic rozumnějšího na práci, pro tyto diference mezi lidmi vymyslí jiný zásadní termín. Ať laskavě neříkají člověku, který má chromozomy XX, má penis, hormonálně je hermafrodit a cítí se jako třeba lesba, že má pohlaví číslo 43 a v jejich přechytřelé tabulce má dokonce přesně určený piktogram svého pohlaví. Pohlaví až jsou pouze a jedině dvě. Vše ostatní ať se nazývá třeba „genderový znak“, nebo jakkoliv jinak. Jsem přesvědčen, že ještě dlouhá staletí, ne-li do konce života na této planetě, budou existovat jen a pouze dvě pohlaví a tečka. I u lidí. Přece i gayové a lesby jsou pohlavně jednoznační. Dokonce i u hermafroditů se tato anomálie dá ještě pohlavně určit, Každý člověk jistě ví, jakého pohlaví je bytost s penisem a prsy a jakého s vaginou a plnovousem. Vždyť to není ještě tak dávno, kdy gayové a lesby měli/měly vlastní děti. Pro jistotu, aby je společnost nešikanovala, ba dokonce netrestala podle tehdejšího práva.Naprosto dneska stačí, když společnost všechny anomálie genderových znaků toleruje a snad se jednou dopracuje i k tomu, že je fakticky nebude ani vnímat, tak jak se již dneska v některých společenstvích nevnímá barva kůže člověka.

VÁLKA PROTI RUSKU

Brzy po osudném 11. září 2001 Bush ml. ve funkci prezidenta USA vyhlásil globální, minimálně alespoň Západem vedenou válku proti terorismu. Pokud mne paměť neklame, pak zmíněná válka nebyla oficiálně dosud ukončena. Z toho pro mne plyne, mimo jiné, i jeden závěr týkající se bytostně současné politiky naší země, leč i souručenství NATO. Od nás i od oficiálních funkcionářů Aliance je totiž v poslední době proklamováno, že Rusko je větším nepřítelem než terorismus. Ano, Rusko je tím vydáváno za většího válečného soupeře, než je ten, s nímž už skoro dvacet let válčíme. Z čehož plyne, že jsme prakticky v intenzivnější válce s Ruskem, než s terorismem. Tedy alespoň naše zem i celé NATO. Existují pro takové tvrzení i nepřímé důkazy. U nás kupříkladu poslední výroční zpráva BIS, či aktivity ministerstva zahraničí. V NATO pak soustřeďování pozemních i raketových vojsk na západní hranici Ruska. V neposlední řadě i ideologické usnesení Evropského Parlamentu, které tvrdí, že viníkem druhé světové války jsou společně Německo i Sovětský svaz. Chtěl bych tímto upozornit, že i nepřímo vyhlášená válka opravňuje, podle mezinárodního vojenského práva, ohroženého na preventivní vojenská opatření. Proto si dovoluji tvrdit, že veškeré chování Ruska, protivící se naší vůli, jakož i vůli NATO vnímám jako plně oprávněná opatření vůči zjevnému nepříteli, který se svým nepřátelstvím vůbec netají.

POSLEDNÍ HRDINOVÉ NAŠÍ ZEMĚ.

Nedávné třicáté výročí posledního politického převratu v naší zemi přineslo ve vzpomínkách účastníků i v komentářích později narozených několik opakujících se tvrzení, která stojí zato okomentovat. Jedním z nich bylo konstatování, že disidenti byli hrdinové. Absolutně tento názor nesdílím. V dobách normalizace osamoceným odpůrcům režimu hrozilo pouze podřadné zaměstnání, veřejně, či organizovaně činným pak nanejvýš vězení. Většinou prominentní, nebo alespoň oddělené od těžkých kriminálníků. Souhlasím s klasikem, který tvrdí, že je tragedií národa, když potřebuje hrdiny. V mých očích posledními hrdiny v naší zemi byli svolavatelé i účastníci Mimořádného sjezdu KSČ, který se uskutečnil po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Nejvyšší činitelé strany a státu byli tehdy odvlečeni do Sovětského svazu, prakticky pro veřejnost neznámo kam. Sjezd zvolil ze svých řad funkcionáře, kteří je měli v nepřítomnosti nahrazovat. To byla jednoznačně vzpoura, což v době vojenského zásahu je smrtelné riziko. Od té chvíle si nikdo z nich nemohl být jist svým životem. Bylo jasné, že čím vyšší postavení ten který funkcionář měl, tím větší riziko podstupoval. Z toho důvodu také považuje Františka Kreiegela, jediného z unesených, který nepodepsal Moskevský protokol, faktické to odmítnutí ideálů Pražského jara, za posledního a nejhrdinštějšího příslušníka našeho národa. K tomu jenom dodávám dvě myšlenky. Palachovo gesto bylo neadekvátní době. Život v naší zemi pod vedoucí rolí KSČ nebyl nikdy tak tragický, aby v odporu vůči němu bylo zapotřebí podstupovat smrt. Pozdější činy disidentů, které strany „odměňovala“ vězením, byly rovněž nesmyslné. Život v normalizaci nebyl pak už vůbec tak špatný, aby kvůli odporu vůči němu bylo zapotřebí riskovat vězení. Pokud takto riskoval bezdětný, nebo dokonce svobodný člověk, pak se to dalo ještě pochopit. Pokud takto ohrožoval rodinu s dětmi, pak šlo o hrubou nezodpovědnost. Tečka.

PROJEDNÁVÁNÍ VÝROČNÍCH ZPRÁV ČT VE SNĚMOVNĚ

Před několika týdny Sněmovna P ČR konečně začala projednávat hned dvě výroční zprávy ČT, které tam ležely roky. Proč to zdržování? Protože mnoho politiků je nespokojeno s počínáním ČT, především s jejím „fandovským“ politickým zpravodajstvím. A jelikož je uzákoněno, že neschválení dvou výročních zpráv za sebou má pro radu ČT a samotnou ČT fatální důsledky, vyčkávalo se na příhodnou dobu, aby se konečně s některými lidmi v Radě i ve vedení ČT zúčtovalo. Ve sněmovně sice došlo k nebývale siné kritice ČT, ale nakonec byly přece dvě zprávy schváleny. Existuje řada lidí, kteří zmíněné schválení považují za velkou Babišovu chybu, ba dokonce selhání, které ho může stát politickou kariéru. ČT je totiž jedním z nepřátel Babiše i celého hnutí ANO a ani vstřícnost ANO vůči ní, na onom vztahu asi nic nezmění. Osobně jenom předpokládám, že Babiš má kolem sebe dostatečně schopné analytiky, kteří vyhodnotili poměrně přesněji, co by bylo pro Babiše v současnosti horší. Po neschválení zpráv by totiž bývalí „privatizátoři“ ČT spustili doslova vřavu a Babiš by měl proti sobě dva silné soupeře Chvilkaře a ČT, kteří by společně už byli těžce zvládnutelnou silou. Takže bylo asi vyhodnoceno, že je pro Babišovo hnutí prozatím výhodnější vyčkávat na vhodnější dobu pro zúčtování s ČT.

VLÁDA OLIGARCHŮ V POSTSOCIALISTICKÝCH ZEMÍCH VÝCHODU

Známý a levicí naprosto bezvýhradně uznávaný politolog Oskar Krejčí v jednom ze svých posledních textů napsal, cituji: „…Politický prostor ovládli oligarchové prostřednictvím mocichtivých jedinců, kteří se ucházeli o politickou moc. Ta sametová byla dovršena až transformací nové mocenské elity v procesu privatizace. Nejde jen o to, jak draví politici z ODS vystřídali romantiky z Občanského fóra. Důležitější je, že nově vytvořená úzká vrstva velkých zbohatlíků s jejich bezpracně získanými majetky položila základy přeměny liberální demokracie v oligarchii. Tato choroba byla v genetickém kódu sametové revoluce od samého počátku, což je patrné i z toho, že zasáhla všechny postsocialistické země od Aše až po Vladivostok“. Konec citace. Důvod proč se tak stalo byl, alespoň podle jeho názoru, diletantismus nově nastupující moci. V naší zemi pak konkrétně politiků ODS.

Mám na věc trochu jiný názor. Od věky věků vládli lidstvu bohatí, buďto přímo, nebo prostřednictvím svých nádeníků, které sociologové dneska nazývají obslužnou elitou. Kapitalismus, který živelně vznikal po dvě staletí, pozvolna soustřeďoval majetek, bohatství a kapitál do rukou úzké a především stále se zužující skupiny nejbohatších z bohatých. Ti měli ve svých rukou faktickou moc a někteří z jejich reprezentantů získávali pak i veřejnou vládu, čti politickou moc. Ta za všech okolností uskutečňovala realizaci zájmů širší či užší vrstvy bohatých.

Dovoluji si tvrdit, že od samého počátku politického vítězství měšťanstva nad feudální vrchností, měli ve všech zemích skutečnou moc příslušníci nejbohatších velkorodin. I proto měšťanstvu, čti buržoasii, tak dlouho trvalo, než povolilo „lidu“ všeobecné, přímé a rovné volební právo s tajným hlasováním, alias „demokracii“. Přesněji řečeno její iluzi, nazývanou zastupitelská demokracie. Vlastníci největšího kapitálu dovolili zmíněné volby politických elit tehdy a až tehdy, když už měli vypracované metody, které jim zajišťovaly, že zvolení zastupitelé budou především, ne-li pouze, i nadále prosazovat jejich zájmy. Zmínění boháči i v liberálním kapitalismu si tedy uchovali reálnou moc, i když politická vláda byla vytvářena volbami, údajně dokonce svobodnými.

Na tomto místě stojí za připomenutí, že takovéto formy demokracie někteří filosofové liberální demokracie nazývali polyarchií. Ten název se sice neujal, snad právě proto, že inspirzuje myšlenky na možný vznik oligarchie. Ta se začíná vytvářet díky neustále se zvyšující koncentraci majetku, bohatství a kapitálu v čím dále menším počtu rodin, čili ve vzniku vrstvy superboháčů.

Uvedený proces se uskutečňoval po dlouhou dobu a proto pro širokou veřejnost jaksi nepozorovaně. Po vítězství buržoazních revolucí se nedokázali nejbohatší ihned konsolidovat ve společenskou vrstvu. Z některých chytrých příslušníků nejvyšší šlechty se poměrně snadno stávali superbohatí bankéři. Dlouhodobý konkurenční proces koncentrování kapitálu nakonec umožnil i nejúspěšnějším z měšťanů dostat se do privilegované vrstvy superbohatých. Postupně se tak ustavovala úzká skupina superboháčů, kteří postupně dokázali definovat své skupinové zájmy a prosazovat svou reálnou moc. Skupiny příslušníků skryté moci superboháčů i příslušníci viditelných politických vlád, od těch dob tvoří propletence reálné nadvlády v jednotlivých zemích a v současnosti se pokouší o definitivní nadvládu nad celým světem.

Příslušníci politické moci, čti veřejností zvolených vlád, patří skoro všichni ke skupině lidí toužících po vlivu, moci, rozhodování o veřejných problémech, čili o veřejném vládnutí. Ti se rekrutují ze všech sociálních vrstev. Vrstva superboháčů už má sice praktickou moc díky svému obrovskému majetku, leč i mezi nimi se vyskytují takoví, kteří touží navíc ještě po politické moci. Díky naplnění jejich tužeb vznikají pak celé veřejnosti zřejmé oligarchie. Sociální vrstva superboháčů je skrytou komplexní, až totalitní mocí prakticky ve všech dnešních zemích, které sami sebe označují za demokracie. Superboháč osobně nemusí být příslušníkem zvolené moci, aby byl reálným oligarchu. Stačí, když se veřejně v politice angažuje a silně rozhodování politiků ovlivňuje.

Abych to zdůraznil, tak opakuji, že vznik oligarchů trval v kapitalismu dlouho. Ovšem od počátku liberálního kapitalismu byl jeho vznik neodvratný. Což se plně potvrdilo po rozpadu moci, která světové oligarchy držela alespoň trochu na uzdě, moci Sovětského svazu. Od jeho rozpadu začali, alespoň někteří nedočkaví, „vylézat“ urychleně z temných děr (deep state), aby se pokusili, v rámci globalizace, o ovládnutí celého světa.

V postsovětském prostoru došlo k restauraci kapitalismu, nikoliv k vítězství svobody a demokracie, jak se záměrně hlásá. Proces navíc probíhal v podmínkách do velké míry globálního kapitalismus a tedy za skryté moci superboháčů vlastnících, jak se dneska říká, nadnárodní korporace. Ti měli už tehdy a dneska mají ještě větší, vliv na veškeré dění, nejen to politické ve všech postsocialistických státech. Jde v reálu především o největší bankéře a „investory“, čili financiéry světa.

Obnova kapitalismu v postsovětském prostoru proběhla, ve srovnání s jeho dějinným vývojem doslova bleskově, takže nešlo před veřejností utajit vznik ani vrstvy superboháčů, ani oligarchů, takže mnozí z nich pro vědomí veřejnosti mají i konkrétní jména. Sečteno a podtrženo, takto ve velikém zjednodušení lze říct. Vznik vlády oligarchů v postsocialistických zemích není dán diletantismem popřevratových vlád. Jde o propracovaný a úspěšně již před tím vyzkoušený proces, kterým světoví superbohatci umí ovládat svět. Nešlo o genetický kód „revolucí“ v rozpadajícím se postsovětském prostoru, včetně naší „sametové“, nýbrž o samou podstatu kapitalismu. Kapitalismus od samotného počátku má ve svém „genomu“ vznik vlády oligarchů, dokonce jejich celosvětové nadvlády. Diletantismus konkrétně naší polistopadové politické moci má několik konkrétních projevů, ale jsem přesvědčen, že mezi nimi není vznik vlády oligarchů.

Závěrečná poznámka. Politické vlády jsou tvořeny z velké části lidmi s touhou po vlivu, moci, vládnutí a rozhodování, kteří se rekrutují proporcionálně z většiny sociálních vrstev. To samozřejmě samo o sobě není negativní společnostní jev. Negativním se stává tehdy a jen tehdy, když je z velké části, až plně ovládán mocichtivými superboháči, sledujícími pouze svůj zájem. Doslova katastrofou pro společenství se pak stává, když osoba doslova závislá na moci patří mezi psychopaty, nebo sociopaty. O čemž snad někdy jindy.

MÁ OSOBNÍ SETKÁNÍ S HAVLEM.

Poprvé jsem se sekal s Havlem na pomezí září a října r. 1989, kdy jsem byl týden v Praze na kursu pro cvičitele turistiky. Ve volném čase mne jeden z mých pražských přátel vzal na schůzku, kde jsem ho poměrně dost dlouho poslouchal a pozoroval. Vnímal jsem ho životní zkušeností člověka, který už od roku 1969 veřejně projevoval nesouhlas s některými činy vedení KSČ. A viděl v něm člověka, který byl pro mne prominentním disidentem podporovaným Západem nejen propagačně. Neměl jsem z jeho chování dobrý pocit, aniž jsem chápal proč.

Další dvě setkání se uskutečnila už v době, kdy on byl prezidentem a já předsedou hornických odborů. To už jsme se osobně znali, protože jsme si byli představeni. Já ale pro něj byl vždycky „ten odborář“ a nic víc. V prvním setkání jsem vedl delegaci odborářů ze severočeských lomů, kteří si toto přijetí na mně vynutili. Psal jsem o ní již několikrát. Havel je navýsost zklamal, jelikož jim dokázal, že neví o životě obyčejného člověka prakticky nic. Já osobně jsem se nikdy za žádného politika před tím, ani potom tak nestyděl, jako za Havla, který k tomu všemu prokázal víc jak absolutní neznalost hospodářství své země. Jedinou reakci na jejich stesky se havířů zeptal, co říkají na to, že vláda chce zavřít doly a oni by mohli své zkušenostmi uplatnit v cihelnách, jelikož vláda bude muset postavit mnoho nových domů.

Druhé setkání bylo na slavnostním zasedání Čalfovy vlády v polovině roku 1990. Tam jsme se pouze formálně pozdravili, ovšem já jsem pak měl možnost poněkud delší dobu poslouchat jeho názory. Osobně jsem jej pak viděl ještě jednou, až jako poslanec Federálního shromáždění. Po vyslechnutí jeho projevu jsem s některými kolegy konstatoval, že tak uplakaný projev státníka jsme nikdy neslyšeli. Nejhorší na něm bylo, že šlo doslova o úpěnlivou prosbu, aby byl v samostatné republice České opět zvolen prezidentem. Což v mých očích bylo definitivní jeho degradací, protože jsem měl ještě pořád v dobré paměti jeho prohlašování z prvních dnů polistopadového hemžení. Tehdy tvrdil, že bude prezidentem jen do voleb za půl roku a pak se bude už věnovat pouze psaní svých her.

Už po setkání na schůzce vlády jsem konečně pochopil, co mi na Havlovi vadí. Jeho živočišná až neovladatelná nenávist k minulému režimu, komunistům a socialismu vůbec, kterou ne vždycky dovedl skrývat. Ovládala jeho mysl natolik, že v první reakci na cokoliv, kdy byl zaskočen a nepřipraven, vždycky z něho vyvřela jako dým ze sopky. V mých očích absolutně netolerantní člověk k jinému přesvědčení. Pro politika ta nejhorší devíza.

O MOJÍ SPEKULATIVNÍ FANTASMAGORII

Od prvního pohledu na fotografii Grety T. mi na ní „cosi vadilo“ a já pořád nevěděl co. Nezajímal jsem se ovšem podrobně ani o její aktivity, ani o její životopis, takže mé vědomí ovlivňují pouze útržky zpráv sdělovacích prostředků.  S růstem informací o jejích aktivitách a především o činnosti PR týkajících se její osobnosti mé pochybnosti přerůstají v podezření. Mám velice útržkovité a spíše laické znalosti o transhumanismu, o době posthumánní , vím něco o technologiích kyborgů a o umělé inteligenci. Mám na druhé straně osobní zkušenosti se silou meditace. Vím, že jejími metodami se dneska provádí sebeléčení, ba dokonce i kvalifikovanější zásahy do vlastního genomu.  To mne přivádí k základním otázkám. Není Greta nějaký výsledek podobných pokusů? Nakolik je fakticky zmanipulovanou bytostí? A je Grata pouhou lidskou bytostí? Konspirační teorie se mne sice nedotýkají, ale myšlení, o němž se často říká spekulativní, ve mně vždy budilo otázky, na něž jsem hledal odpověď, většinou však marně. Jako asi i tentokrát.