Po prvé jsem ho osobně viděl jako ministra financí Čalfovy vlády, který si se svou příznačnou drzostí prosadil setkání se všemi předsedy odborových svazů jejich nově se rodící celostátní instituce. To už jsem byl předsedou Federálního odborového svazu pracovníků v hornictví, geologie a naftového průmyslu. Za neskutečně drzé jsem tehdy považoval, že nás přišel přesvědčovat, aby odbory po nových mocnářích nežádaly zvyšování mezd a platů. Podle něj by to totiž bylo pro zaměstnance kontraproduktivní, protože bychom se svou aktivitou zvyšovali nezaměstnanost. Na předsedy neekonomy velmi zapůsobil, když jim prezentoval teoretickou závislost mezi těma dvěma společnostními a zprostředkovaně ekonomickými jevy na primitivní rovinné křivce.

Jako vzdělanému ekonomovi mi bylo hned jasné, že jde z jeho strany o podvodnou demagogickou aktivitu, protože jako ministru financí mu šlo především o to, aby se v zemi nezvyšovala inflace, která rovněž díky tlaku na vyšší mzdy roste.

Tehdy jsem ještě nic nevěděl o celé jeho ekonomická reformě, jak bohulibě svou transformaci z plánovaného na tržní hospodářství nazýval. Během měsíců dubna a května roku 1990 jsem ale už o ní a o něm měl jasno. Mnohokrát jsem se totiž s ním zúčastnil jednání ať již federální vlády, tripartitní komise, různých porad celostátních institucí, včetně třeba bankovní rady, jejímž byl předsedou. Navíc jsem se s ním několikrát dostal do přímého rozhovoru a jednou dokonce jsme se setkali v rozhlasovém studiu. O čemž snad ještě napíšu, pokud to nezapomenu, protože tím dokreslím jeho další dominantní rys povahy.

Poznal jsem bezpečně, že o skutečném národohospodářství tehdy nevěděl vůbec nic. O moc lepší to nebylo ani v ekonomice čili podmnožině národohospodářských nauk. O té kapitalistické měl jenom teoretické znalosti a o socialistické žádné z osobní praxe. Vždyť do té doby neměl nikdy nijakou vedoucí, jak se dneska s oblibou říká, manažerskou funkci. Ovšem do dneska jej považuji za člověka, který byl nejlepším znalcem dějin ekonomických teorií, s jakým jsem se kdy setkal. V minulém režimu pracoval v bankovnictví, což je obor, který moc neovládám, takže se k této jeho odbornosti vyjádřit nehodlám.

Působil na mě od počátku dojmem domýšlivého fracka, který se choval, jako by se v něm zarazila puberta. Že jde o nějakou poruchu osobnosti se ukázalo velmi brzy. Svými sportovními aktivitami například dokazoval, že jeho hlavě ještě nedošlo, že tělo na ty kousky už nemá. Jen za mého působení v Praze měl tří vážné sportovní úrazy včetně zlomené nohy.

Naprosto dominantním rysem jeho povahy byla doslova bezbřehá arogance vůči každému. Proti oponentům se tato zhůvěřilost pak projevovala coby absolutní ignorance. Cizí názory k němu vůbec nedospěly. Každému totiž ihned naznačil, že ho ve skutečnosti ani neposlouchá, aby ho náhodou nějak přece jenom neovlivnily. Diskutovat dokázal pouze a jen s těmi, kdo bezvýhradně přijímali jeho přesvědčení, tedy jen o drobných úpravách jeho záměrů. Nejhnusnější na jeho chování bylo, že využil dobové atmosféry panující v celé společnosti a každý jiný názor okamžitě prohlašoval za snahy o návrat minulého režimu, oponenta označil za starou strukturu, nebo ještě horší nálepkou. Všechno „neklausiánské“ prostě bylo veřejně dehonestováno jako komunistické, socialismus a později, jakmile se ten termín ve veřejnosti zažil, tak totalita. Pamatuji si, že na lidi, kteří s ním spolupracovali mu stačilo jen povýšenecky „zvednout obočí“ a ti okamžitě ztichli.

Vždycky jsem proto obdivoval, ale i litoval lidi, kteří s ním dokázali pracovat déle jak týden. Osobně bych to nedokázal ani „jednu šichtu“. U něj byly asi pocity vůči mně stejné. Poprvé jsme se střetli hned na prvním zasedání tripartity, což bylo jednání zástupců vlády, podnikatelů a odborů. Tam za nepřítomnosti místopředseda federální vlády Komárka ho neomaleně kritizoval za to, že podlehl nátlaku hornických odborů a spolu s ministrem sociálních věcí Petrem Millerem horníkům zajistili neúměrné výhody. Více méně jsem mu na to jenom odsekl, že hornictví je také povolání nesrovnatelné s jinými.

Druhý střet byl ostřejší. Před jednáním federální vlády mě zastavil skoro ve dveřích se slovy: „Doneslo se mi, že máte připomínky k mé ekonomické reformě“

„Ano, při jednání o ní je uslyšíte“.

„To přece není možné, jak si to můžete dovolit?!“

„My na odborech máme také své odborníky…

Skočil mi do řeči: „Jaké odborníky, tomu přece rozumíme jenom my…“

Dál jsme nemohli pokračovat, protože Čalfa již zahajoval zasedání federální vlády.

Na tomto místě se sluší vysvětlit, proč právě já jsem za odbory chodil na zasedání vlády. V prvé řadě proto, že Čalfa v té demokracií opilé době lehce prosadil, že na zasedání vlády budou chodit představitelé tripartitních institucí. Za ČS KOS tam měl chodit její prezident PhDr. Igor Pleskot. Ten se ovšem vyžíval v cestování po národních odborových centrálách celého Západu, takže neměl obvykle na dobu zasedání vlády volno a za druhé neměl ani čas na prostudování stohů materiálů vlády, a ještě k tomu názorů odborníků naší odborářské centrály. Jemu osobně jsem se zdál být ideální pro jednání ve vládě už proto, že jsem měl už za dva měsíce své činnosti čilé styky s jejím místopředsedou Valtrem Komárkem a se třemi dalšími ministry, vzpomínaným Millerem, ale také Vladimírem Dlouhým a ministry hornictví. V té funkci se za mého působení vystřídali hned tři.

S Dlouhým jsme se potkávali dokonce na různých místech naší republiky. Dostával jsem totiž echo vždycky, když odjel do některé hornické oblasti jednat, řečnit, a prosazovat názory rodící se moci, takže jsem se tam obvykle objevil v tutéž dobu jako on. Nakonec o mě veřejně hovořil jako o svém „úhlavním příteli“.

Ale zpět k onomu vzpomínanému zasedání vlády. Když došlo k projednávání materiálu Zásady ekonomické reformy, nebo jak to předkládající ministr financí Klaus nazval, došlo samozřejmě k bohaté diskusi. Bylo zvykem, že se napřed vymluvili všichni z ministrů, kteří chtěli k věci něco říct. Jako úplně poslední dostali slovo zástupci odborových konfederací, které tehdy byly dvě. Jakási nicotná Federace uměleckých svazů, která neměla ani setinu členů naší Konfederace. Jejich organizace neměla sil k tomu, aby mohla být nějakým vlivným partnerem vlády. Jelikož já jsem měl možnost vyslechnout všechny připomínky těch přede mnou, tak jsem se asi ke čtyřem hned vyjádřil, abych nakonec oddeklamoval názor naší instituce. Když jsem skončil, nastalo na několik vteřin ticho, které ukončil Komárek a řekl: „Vyslechli jste, jak vás ten odborář školil v ekonomice“. Čalfa pak k materiálu rychle nadiktoval nic neříkající usnesení. Do té doby mě Klaus prostě jen neposlouchal, až ignoroval, ovšem od té doby jsem začal být jeho osobním nepřítelem, i když to veřejně neprezentoval, protože mě zas za tak významného soupeře nepovažoval. Což se trochu změnilo teprve potom, co jsem byl poslancem.

Na tomto místě tedy uvedu vzpomínku, kterou jsem již naznačil. V rámci předvolební kampaně jsem se zúčastnil nějaké relace v rozhlase. Byli jsme tam tři, když do studia přišel Klaus. Se zdviženým obočím se podíval na nás a na moderátorku vyštěkl, já myslel, že jde o rozhovor jenom se mnou. Na debaty já nemám čas. Aniž řekl víc, tak se sebral a odešel.

V dětství bych řekl o takovém člověku, že je náfuka. U Klause to ale byla porucha osobnosti. Byl stejně jako Havel chorobně ambiciózní. Havel ovšem k té kariéře byl dotlačen, ba dalo by se říct, že si ho západní rozvědky vychovávaly ba doslova vypěstovaly. Pokud jsem dovře informován, tak ho za vůdce československých disidentů doporučil Izraelský Mosad, především prý proto, že neměl děti, které by trpěly jeho uvězňováním. Tuto informaci mám pouze z jednoho zdroje, takže není zrovna moc ověřená. Havel svůj vzlet z trestance na prezidenta bral jako paradox dějin, kterému z počátku nechtěl ani uvěřit.

Klaus, to byl jiný případ. Ten se o polistopadový post ve špičce politiky doslova rval. Hned v prvních polistopadových dnech navštívil jako zástupce Prognostického ústavu nepřítomného Komárka na oficiální návštěvě velvyslanectví USA v Praze. Tam z vlastní iniciativy podepsal memorandum, ve kterém prohlásil, že ví jak lze převést ČSSR z plánovací ekonomiky, tedy z vlivu SSSR na tržní, čili spjatou se Západem. Především se ale zavázal, že to také politicky zajistí. Což byl takový trumf, že se stal ministrem financí i přes jednoznačný Havlův odpor. Pokud vím, tak zmíněné memorandum nikdy nebylo celé zveřejněno. Takže jeho tajná část je někde v archivech USA. Viděno objektivníma očima nezaslepenýma antikomunistickým radikalismem šlo o jasnou vlastizradu.

O celé jeho tak zvané ekonomické reformě píšu podrobněji jinde. Tady si jenom dovolím jediné konstatování. Zlotřile v první fázi okradl všechny střádaly tím, že provedl ze první rok trojnásobnou devalvaci koruny. Snížil tím všeobecnou životní úrovně obyvatelstva o jednu třetinu. Především ale dosáhl stavu, kdy v následné privatizaci si každý německý řezník mohl koupit českou či slovenskou továrnu. Celou tranzici v ČR nelze nazvat jinak než rozkradení do té doby veškerého veřejného majetku. Realizaci jeho podlé reformy mu umožnila doslova nekonečná popřevratová trpělivost občanů věřících sladkým slibům mocenské kamarily, naivita opozičních politiků a poklonkování služebníčků fascinovaných jeho nekonečnou arogancí.

Po svém odchodu z politiky jsem o něm již v polovině devadesátých let několikrát napsal, že je to kmotr všech mafií jak v ČR, tak na Slovensku. Což pak definitivně potvrdil svou amnestií při odchodu z postu prezidenta.

O několik let později jsem pak ještě dodával, že v každé slušné zemi Západu by už nevyšel z kriminálu a v těch, co jsou mnohem rozumnější, by byl oprávněně popraven.

Prvními revizionisty Marxova učení byli ideologové a politici, kteří odmítali jakoukoliv formu revoluce jako prostředek přechodu kapitalismu v novou společnost. Naprosto jednoznačně pak násilnou formu takové revolty, která by měla pád kapitalismu urychlit. Bojovali ovšem proti něčemu, co Marx ve skutečnosti neprosazoval. Bojovali pouze proti jiným revizionistům, kteří naopak z netrpělivosti chtěli násilím změnit politický režim své doby hned, kteří hovořili o socialistické revoluci a podobných záměrech.

Každý politický revizionista si z Marxova učení vzal vždycky to a pouze to, co vyhovovalo jeho zájmům. Každý teoretizující humanitní vědec, který se prohlašoval za neomarxistu, dělal rovněž jakýsi výběr z Marxe a navazoval jen na něco z jeho učení. Obvykle na to, co vyhovovalo zase jeho apriornímu přesvědčení, s nímž ke studiu Marxe už přistupoval. Při tom souvislosti s jinými jeho myšlenkami opomíjel, nebo je dokonce popíral.

Ale zpět k Marxově pojetí revoluce. Marx byl důsledným dialektikem. Věděl proto, že ke změně dochází tehdy a jenom tehdy, když vyrostou uvnitř společnosti takové rozpory, které už nelze řešit dosavadními metodami. Věděl ale také, že lidská společnost je souborem subjektů s individuální vůlí. Proto věděl, že staré, přežívající se vždycky brání změně. Jednoznačně dokázal, že moc v kapitalismu je odvozena od vlastnictví kapitálu. Pak logicky věděl, že vlastníci kapitálu se budou bránit proti všemu, co jejich moc ohrožuje, nadtož má záměr ji zrušit. Marx nebyl prorokem, takže nepředvídal budoucí vývoj konkrétně. Vyvodil pouze že moc kapitalistů se bude muset odstranit, protože je založena na přivlastňování si výsledku činnosti jiných. Jeho vizí byla společnost, kterou nazýval beztřídní. V jeho pojetí tedy společnost správy věcí lidských, nikoliv vlády, nadtož nadvlády, či dokonce panství jedněch lidí nad jinými.

Marxova představa protikapitalistické revoluce v sobě skrývá hned několik prvků. Stěžejní myšlenkou ovšem je, že k definitivní změně kapitalistické moci může dojít teprve tedy a jenom tehdy, až k tomu nazrají podmínky. Což je první zásadou každé revoluce. Revoluce musí být jen jakýmsi překlopením celé společnostně-ekonomicko-politické (S-E-P) formace,

Odpůrci kapitalistické moci ale nemohou vývoj jenom pasivně sledovat. Jejich povinností je vývoj velice podrobně studovat, aby poznali bezpečně patřičnou chvíli k provedení změny. Ovšem to je jenom jedna stránka činnosti odpůrců kapitalistické moci. Spíše odborná až vědecká. Což je ale nedostatečné. Vedle teorie, která je ale nezbytná, protože poskytuje scénáře možného realizování změny musí být prováděny i praktické přípravy na konečnou revoluční změnu. Odpůrci moci kapitálu si musí vytvářet instituce a vychovávat lidi, kteří budou schopni změnu provést podle své představy a nedovolí současným mocným realizovat ji podle svých zájmů. Druhou složkou praktické činnosti je urychlování vývoje. Řečeno laicky, antikapitalistické síly mohou urychlovat růst rozporů ve společnosti kapitalistické moci, aby tím přibližovali její neodvratný konec

Celá tato mnohotvárná paleta je skutečnou revolucí, která může být v závěru nakonec naprosto nenásilná, protože nejen většina společnosti bude cítit neudržitelnost současného stavu, ale i samotní vládci pochopí, že změna je nevyhnutelná.

Následující text jsem si nedávno stáhl z nějaké delší statě, aniž jsem si zapsal zdroj, ba ani autora jsem si nezapamatoval. Považuji jej však za příhodné velkopáteční čtení při současném růstu mezinárodního napětí. Ježíš se sice za nás obětoval, ale z mého pohledu měl raději lidstvo učit „přátelství“ každého ke všem. Především ale chci ukázat, abychom si uvědomili, jak je dneska svět mnohem blíž sebeskáze, než byl za tak zvané Studené války. A aby ti, co dospěli až po listopadu viděli i jiný pohled na tehdejší svět.

„…nejprve bych se chtěl zmínit o jednom dopise, který přetiskly snad všechny noviny světa, ale poté se na něj úplně zapomnělo. Bylo to psaní tehdy desetileté americké školačky Samanthy Smithové, který napsala na podzim 1982 z vlastního popudu tehdejšímu komunistickému vůdci SSSR Juriji Andropovovi.

Jak k tomu vůbec došlo? V roce 1982 se opět zostřila mezinárodní situace. Sověti rozmístili v zemích svých satelitů rakety středního doletu SS-20, Američané v západní Evropě rakety s plochou dráhou letu a balistické středního doletu Pershing 2. V té době nastoupil v Kremlu nový vůdce Jurij Andropov, o němž se vzhledem k jeho minulosti vyslovovaly velké pochyby, zda bude možné s ním vůbec jednat. Americký týdeník Time přinesl v listopadu na titulní straně jeho fotografii s textem v tomto duchu. Když ten časopis malá Samantha uviděla doma na stole, zeptala se své matky s pravou dětskou naivitou: „Když se ho všichni tak bojí, proč mu někdo prostě nenapíše a nezeptá se ho, jestli válku opravdu chce, nebo ne?“ Matka jí odpověděla, aby ji spíš odbyla: „A proč to neuděláš ty?“ Jenže Samantha to vzala vážně a skutečně dopis prostřednictvím sovětského velvyslanectví do Moskvy poslala.

Když na něj nedostala odpověď, napsala znovu. A Andropov jí odpověděl – svůj dopis začal větou: Tvoje otázka patří k těm nejdůležitějším, jaké si může myslící člověk klást. A také ji i s rodiči na čtrnáct dní pozval do SSSR. Všichni tam skutečně odjeli, navštívili Moskvu, Leningrad, Artěk s dětským pionýrským táborem, byli nadšeni. Stejně jako novináři, kteří je provázeli – Samantha se stala světovou hvězdou.

Tak zdánlivě pouhý dětský impuls – a jak rozvířil světové veřejné mínění. Ještě větší úspěch mělo, když dva přední komentátoři obou zemí americký Phil Donahue, jehož každodenní show přebíralo na 200 amerických televizních společností, a Rus Vladimír Pozněr, významný sovětský televizní a rozhlasový publicista, který až do svých 17 let v USA žil, se rozhodli vytvořit mezi USA a SSSR telemosty. Měly skromný začátek, když se letovisko San Bernardino u Los Angeles, kde se konal hudební festival, spojilo s moskevským televizním studiem. Zprvu to nebyl dialog, jen výměna hudebních programů. Ale poté už následovaly programy zaměřené na jednotlivá témata, jako filmy, medicína a podobně… A nakonec přímá diskuse občanů, zastavených reportéry s mikrofonem v ruce na amerických a sovětských ulicích, kteří se vzájemně mohli ptát, na co chtěli, bez jakékoliv cenzury. A za dozoru druhé strany, aby to skutečně byli náhodní chodci, nikoliv za chodce se vydávající politici či novináři. Úspěch těchto pořadů byl nečekaný – sledovanost dosáhla na obou stranách 180 milionů!

Připomínám to, protože mi to v současnosti chybí, byť technické prostředky pro to jsou podstatně dokonalejší. Bylo by to důležité zejména pro mladou generaci, aby se mohly osobně blíže poznat – podstatně lépe a více, než to třeba umožňuje jen chatování na internetu“.

     Tady úryvek končí a já k němu opravdu už nemám co dodat. Jen že se moc omlouvám autorovi, pokud jej náhodou bude číst.

Miloslav Ransdorf byl nesporně nejvěrnějším polistopadovým pokračovatelem Marxe mezi českými filosofy. Kromě toho, že to byl člověk s nespornými rysy geniality. Sepsal dvoudílný text s titulem „Nové čtení Marxe“. Měl jsem jenom pár měsíců možnost vyskytovat se vedle něj a absolvovali jsme jen dva kratičké rozhovory. Proto jsme se nedohodli o čtení Marxe. Takže jsem zůstal dodneška při svém názoru, že Marxe není nutné číst nově, leč správně – po „Marxovsky“. Což znamená uvědomit si, v jaké době to, či ono autor napsal a nakolik je současná doba odlišná.

Ransdorf při tom sám prokázal, že Marxe četl správně. Kupříkladu svou politickou angažovaností. Naplnil tak víc jak přesně Marxovo tvrzení, cituji: „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit!“ Marx tím všem filosofům jasně sdělil zásadu své pracovní metody. Každý učenec humanitních oborů musí své teoretické poznání konfrontovat s praktickou realizací, kupříkladu politickou angažovaností. Jen tak totiž může své poznání udržovat živé. Pozná, co je reálně možné a podle toho modifikuje další cestu praxe i teorie. Cíl jeho ideologie je možná jen jediný, ale určitě k jeho dosažení vede nesčetně cest. Spíše ale bude platit, že se postupem doby začne i cíl modifikovat. Ovšem jedno je nezpochybnitelné. Teorie bez praxe je fantazírování, či při nejlepším utopická vize. Praxe bez teorie je zase chaotickým tápáním, místo reálným posunem historie.

Příklady správného čtení Marxe.

Proletáři nemají vlast.

Toto Marxovo tvrzení bylo pozdějšími marxisty interpretováno jako internacionalismus. Jeho odpůrci pak usoudili, že Marx neuznával budoucí existenci národů a etnicity vůbec.

Obojí je nesprávné.

V Marxově současnosti proletáři opravdu neměli vlast, tedy svou proletářskou vlast. Na celé planetě byli vykořisťováni, zneužíváni a podrobeni kapitalistům a celosvětově dominantnímu kapitálu. Takže jim bylo jedno, kde žijí, alias jsou zneužíváni. Museli si svou vlast teprve vytvořit. Což se jim povedlo, leč dodneška je její existence pro veřejnost poněkud neprůhledná. Marx nebyl prorokem, takže nikdy o budoucnosti jasně nemluvil. Žil v době existence národů, ba dokonce formujících se národních států a jejich bytí nezpochybňoval. Pouze odmítal jejich obsah spočívající v nadvládě lidí nad lidmi, v rostoucí koncentraci majetků, bohatství a kapitálu v rukou malého počtu jedinců a z toho plynoucí mocenskou privilegovanost úzké vrstvy společenství.

Kdo vlastně bude tvůrcem společnosti, jež nahradí kapitalismus.

Řekněme to jasně. Formaci, jež vystřídá kapitalismus, ať už se bude jmenovat jakkoliv, musí vytvořit sami kapitalističtí vládci. Jejich společenská třída. Nikdo jiný to nemůže udělat, protože k tomu nemá zdroje, ani jinou formu reálné moci.

Marxisté vůbec Marxe nepochopili a Lenin sám sice pochopil, ale nedbal. Vytvořil skutečnou politickou moc proletářů, ovšem ta nebyla natolik přirozeně silná a vlivná, takže byla nucena se uchýlit k diktatuře. Ta ovšem nikdy nemůže mít dlouhého trvání. Lenin sice znal Marxův teorém o tom, že kapitalisté si musí sami vykopat svůj hrob, leč díky své netrpělivosti je chtěl k tomu, tak zvanou proletářskou mocí čili „sověty“, (radami pracujících) donutit. Zemřel však příliš brzy, takže nelze dneska poctivě posoudit, zda by se mu to náhodou, v tak velké a na zdroje bohaté zemi nakonec povedlo.

Podle současného vývoje antikapitalistického hnutí soudím, že KSČíny přečetla Marxe správně. Už Mao pro ni vytýčil strategii draka, který si počká, až se orel a medvěd natolik oslabí vzájemným soubojem, že je lehce oba přemůže. O mnoho let později Teng siao-pching konkretizoval Maovu zásadu do krátkodobější strategie. Tu celkem správně vyvodil z pokroku dějinného vývoje po rozpadu Sovětského svazu. Politolog Oskar krejčí Tengovu taktiku označil „strategii 24 znaků“. Vypadají následovně: 冷静观察 、 稳住阵脚 、 沿着应付 、 韬光养晦 、 决不当头 、 有所作为

Autor je přeložil do češtiny takto, cituji: „Pozorovat chladnokrevně; upevňovat vlastní rozkolísanou pozici; zdrženlivě reagovat; držet se ve stínu; nenárokovat si vedení; plnit vlastní konkrétní úkoly.

Vysoce oceňuji, že ani náznakem neprozrazuje smysl celé strategie, jímž je ona zásada, že to vládnoucí globální síly musí v konečném zlikvidovat stávající stav, třeba i proti své vůli. Za stěžejní proto považuji jeho taktiku nenárokovat si vedení, tím méně se o ně dokonce snažit.

V této fázi mého textu je potřebné vrátit se k samotném Marxovi. Marx to byl, kdo ze svého studia tehdejší fáze kapitalismu vyvodil, že jeho konec může nastat tehdy a jenom tehdy, když rozvoj výrobních sil se dostane do neřešitelného rozporu s vývojem výrobních vztahů. Řečeno lidově, když rozvoj techniky přeroste kapitalistickému systému přes hlavu natolik, že vládci poznají, že jej musí zásadně změnit.

Právě na tento okamžik ovšem musí být levice připravena. Kapitalističtí, jak prozatím vývoj ukazuje asi globální vládci, samozřejmě budou prosazovat společnostní formaci, ve které by si uchovali svou celodějinnou nadvládu. Tu musí v onom zlomovém období dokázat levice zlikvidovat. Pokud se jí to nepovede, bude obrovská většina lidstva odsouzena po další staletí trpět nadvládu nepočetné menšiny svého společenství.

Základním úkolem levice proto je co nejobjektivněji studovat současný vývoj kapitalismu a být v každém okamžiku připravena na převzetí iniciativy a být tak rozhodující silou určující konkrétní podobu změn.

Kratičce o vlastnictví.

V textu zabývajícím se správným čtením Marxe nemůže chybět zásadní poznámka o vlastnictví. Byl to přece právě tento rys Marxova učení, který zmobilizoval proti němu velkou a především nejvlivnější část společnosti – totiž soukromé vlastníky výrobních sil, čili zdrojů produkce.

Je velkým omylem představa, že Marx byl proti soukromému vlastnictví, jak to interpretovali pozdější marxisté a reálně uskutečnili marxleninisté. Marx nebyl proti soukromému vlastnictví, leč proti vlastnění vůbec.

Jako dobrý znalec hospodářských dějin světa a lidské civilizace věděl, že prapůvodně jedinci nepociťovali potřebu osobně něco vlastnit. Dokonce ještě těsně před vznikem kapitalistického výrobního způsobu existovaly zbytky „veřejných statků“, které využíval každý podle své potřeby. Třeba v Anglii obecní pastviny. Jsou dokonce i dneska, třeba oceány.

Nejen v Evropské tradici platilo, že nejdůležitějším majetkem je půda, jíž stvořil bůh a která patří fakticky všem, tedy nikomu konkrétnímu. Panovník je pak božím příkazem pověřen rozdělovat ji k užitku každému. Teprve později se panovníci zpronevěřili této konstituční zásadě tvorby lidského společenství a začali se prohlašovat za vlastníky země, kterou dokázali svou silou a vlivem ovládnout. A se zpupností sobě vlastní je přidělovali svým stoupencům.

Vlastnictví majetku, bohatství, kapitálu až nakonec finančního kapitálu přineslo současný stav, který je skutečným a jediným zdrojem veškeré moci člověka nad jinými lidmi, malé skupinky nad obrovskou většinou. Aby skončila nadvláda člověka nad člověkem, musí být změněna právě tato „základna“ veškeré moci.

Jakým způsobem to bude nakonec realizováno, to nelze prorokovat. V dějinách se již několik forem vyzkoušelo. Pro reálný odpor nejmocnějších se žádné nepovedla udržet. Což by se mohlo podařit právě v období zlomu, kdy současní vládci budou muset zásadně změnit svůj systém ovládání světa. Marx ze svého studia pouze vyvodil, že ona zásadní dějinná změna je pro kapitalistický systém nevyhnutelná.

Levice, levicovost, levicové přesvědčení, levicová filozofie a levicová politika. Všechny tyto společnostní jevy mají zásadní znak. Odmítají názor, že dneska už se společenství nedělí na pravici a levici, stejně jako odmítají, že levice neexistuje a že snad není vůbec potřebná. Vnímají proto pravici jako mluvčí a obhájce vládnoucí třídy a jí sloužících vrstev.

Zásadní rysy levice:

–  Současnou společnostní, ekonomickou a politickou realitu jednoznačně pojmenovává jako kapitalismus.

–  Považuje změnu současné dominující reality za absolutně nezbytnou.

–  Uznává Marxovo učení. Ovšem umí ho odlišit od pozdějších marxistických ideologií, Leninova učení, marxleninské ideologie a sovětské politiky.

– Souhlasí jednoznačně s Marxovou definicí kapitálu, takže odmítá termíny osobní kapitál, sociální, či dokonce kulturní kapitál.

–  Soukromé vlastnictví kapitálu vnímá jako nezpochybnitelný prazáklad veškeré moci, se kterým bytostně nesouhlasí, a právě tuto realitu chce bezpodmínečně změnit.

–  Neuznává oprávněnost moci člověka nad člověkem.

– Odmítá proto i dosavadní smysl politiky. Není soutěží o vládu.

– Jakákoliv lidská komunita nemá mít vládu, nadtož vládce, ale pouze a jenom správce věcí veřejných.

– Zásadně chce vytvořit politický režim v němž každý kdo má zájem, může se podílet na rozhodování o jakékoliv veřejné věci.

– Uznává, že lidé nejsou stejní, ale prosazuje, aby si byli rovni v co největší dosažitelné míře.

– Je si vědom toho, že není schopen existence mimo lidské společenství. Proto osobní svobodu vždy podřizuje existenci komunity v níž žije.

– Za jediný způsob řešení problémů považuje vyjednávání a hledání kompromisu

– Odmítá absolutně užívání jakékoliv formy síly v mezilidských vztazích od rodiny po státy.

– Mír pokládá za nejvyšší a naprosto nezcizitelné lidské právo každého člověka.

– Ochraňuje slabé. Děti jsou pro něj absolutně nedotknutelné.

Rozdíl mezi socialistou a levicovým aktivistou.

Socialista pléduje za spravedlivější kapitalismus.

Komunista chce odstranit kapitalismus coby podstatu moci kapitálu nad společenstvím.

Levicový aktivista chce změnit celou společnostní formaci, aby jednou provždy skončilo dělení lidí na vládce a ovládané.

Utopie – možná. Ale určitě nedosažitelný cíl daleko lepší než všechny v dosavadní historii popsané.

Komunistická levice

Komunisté si určili cíl vyjádřený lapidárně větou: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Čertovo kopýtko je v pojetí potřeb. Marx sám chápal, že pokrytí pouze nezbytných potřeb není motivující a nazval takový stav „kasárenským komunismem“.

Jaké asi jsou ony nezbytné potřeby, V každém společenství určitě potrava včetně vody, bydlení, oblečení, zdravotní péče, vzdělání, sociální péče v nemohoucnosti a v neposlední řadě spokojenost spočívající v takových podmínkách jako je osobní uplatnění, vědomí sounáležitosti a pocit že někomu na mně záleží, nebo jsem mu alespoň potřebný. Potřeby zbytné představují prakticky obrovskou a stále četnější škálu. Nikdy lidská společnost nebude mít zdroje k tomu, aby je garantovala všem.

Komunistické společenství proto musí hledat stav, v němž bude mít každý třeba i naprosto jiné zbytné potřeby, ale společenství je bude schopné poskytnout každému, kdo o ně projeví zájem.

Nebo se rozhodnout, že nezbytné potřeby bude garantovat všem a na zbytné si každý získá prostředky individuální aktivitou.

V komunistické společnosti by se neměly bilancovat peněžní hodnoty čili ceny, ale zdroje, tedy suroviny, energie, výrobky a služby. Peníze totiž velice snadno se dokážou odtrhnout od reálného hospodářství, které pak ohrožují už samotnou svou existencí.

Zásadní rys levicového filosofa.

Levicový filosof respektuje Marxův teorém, že filosofové svět pouze vykládali, ti levicový jej mají chtít změnit. To není jen nějaký bonmot, ale typicky Marxův přístup k realitě. Každý, nejenom filosof, ten ale coby výsostný teoretik především, teprve když provádí reálnou aktivitu tak poznává, co je možné a co ne a může své myšlení adaptovat na konkrétní skutečnost. Jen tak dokáže upravovat svou ideologii a postupně modifikovat i svou cestu dalekému cíli. Jak řekla už Indira Gándhíová: Pravda je možná jen jediná, ale určitě k ní vede tisíce cest

Levičáctví

Každý příslušník levice zásadně nepoužívá termín levičáctví, protože ji vnímá jako pejorativní a dehonestující nálepku, kterou používají jeho odpůrci.

Herci jsou lidé zvláštního ražení. Už od dětství se rádi předváděli a zůstalo jim to. Nejsou v tom sami. Jsou i jiní lidé, kteří trpí touto psychickou indispozicí. Třeba politici. Jenže oproti nim jsou herci bez výjimky postiženi také dominancí emocí nad raciem, což by bylo pro politika neúnosným rizikem. Díky omezené racionalitě nejsou proto herci ani schopni získat technickou, či vědeckou kvalifikaci, i když jsou někteří obdařeni vysoce nadprůměrnou inteligencí. Přesto všechno tvrdím, že naprosto určující pro jejich profesi je neodolatelná touha exhibovat. U mnohých pak se stane až závislostí. To je pak osudový mezník, který z herce dokáže udělat doslova jinou bytost, jako každá jiná nezvládnutá závislost.

A tak můžeme vysledovat několik typů herců.

Jedni si uvědomují svůj hendikep a snaží se ve vší pokoře díky němu rozdávat radost, dobrou mysl a krásno. Ti zasluhují velké úcty, protože dokázali silou své vůle překonat sami sebe. Není úplně jejich vinou, že ti z nich, kteří mají talent a potkali se s nutnou dávkou štěstí, patří mezi nejpopulárnější osobnosti mnohdy nejen ve vlastní zemi se vším, co k celebritám patří. Lidé se stávají jejich fanoušky, takže jim dokážou prominout slabosti i výstřednosti. Především ale veřejnost dá na jejich názory i v oblastech, kde nejsou kompetentní. A tady začíná problém.

Při takovém společnostním statutu mnohý propadne pýše, což je nejen jeden z hříchů hlavních pro katolíky, ale s jistotou zatemňuje už tak odstrkovaný rozum. Z herce se stává veřejný činitel, který začne lidmi vědomě manipulovat. Jelikož je jako většina lidí ziskuchtivý, tak přisluhuje mocným, což považuje za jakousi svou novou roli, v níž se pak vědomě předvádí. Čímž se z něj stává příslušník vrstvy podléhající zvrácenostem rváčů o moc. Pokud se včas nevymaní z nové role, stane se z něj časem definitivní člen parazitů na celém společenství.

Specifickou podskupinou předešlé jsou pak ti, kteří nebývale zbohatli, takže jsou při troše rozumnosti do konce života svobodní, tedy na nikom nezávislí. Pokud nepropadnou nějaké zhýralosti, nejsou vesměs pro společnost rizikem.

Nejpokleslejší skupinou jsou pak ti, kteří vytváří jakési tvůrčí mafie obvykle netalentovaných a bez popularity. Běžným jejich poznávacím znamením je že veřejně chválí své učitele, kolegy a zbožšťují skutečné herecké velikány minulosti, s nimiž měli možnost se alespoň epizodně setkat. Jelikož se svým kumštem nedokážou uživit, parazitují na veřejných rozpočtech. Proto jsou nuceni být doslova otroky mocných, musí pochlebovat vždycky tomu, kdo o veřejných penězích rozhoduje čili nejen se přetvařovat, ale klanět se pokaždé někomu jinému. Mnozí musí hledat přechodné sponzory, před nimiž pak hrbí hřbet s nataženou žebravou rukou. Své ponižování si pak odreagovávají svérázným způsobem. Jeden druhému poplácávají po rameni, navzájem se chválí a ti nejagilnější si dokonce mezi sebou rozdávají ceny za tak zvané umění. Jedním z hlavních znaků jejich životů je, že žijí v bublině zásadně odlišné od života veřejnosti.

Nejodpudivějšími z nich jsou ti z živořících v bublině, kteří se považují za výjimečné, coby nositelé vyšší mravnosti, občanských ctností, či jiných lidských kvalit. Ve své zrůdnosti si dovolují veřejnost kárat, poučovat, ba dokonce až nevybíravě jiným spílat. Pro ně mám jediné pojmenování; aktivistická chátra. Početnosti závisláků na exhibování roste s krizovými jevy ve společnosti a je tragédií, že právě oni ve zlomových okamžicích se prosazují jako exponenti převratů.

Je tomu zhruba rok, co jsem si sesbíral tolik názorů odborníků, abych získal přesvědčení, že koronavirus způsobující COVID-19 je „vyšlechtěn“ člověkem. Oproti jeho nejbližšímu příbuznému vykazoval asi dvacet změn své genetické informace, což v tak krátké době nemohlo být výsledkem přirozené evoluce.

Zbývala tedy otázka, kdo virus „vyrobil“ a zda unikl neopatrností, nebo záměrně.

Čekal jsem na odpovědi celý rok. Dneska je už s vysokou pravděpodobností mám. Není to tak dávno, co vyšetřovací tým Mezinárodní zdravotnické organizace (WHO) ukončil víc jak měsíční studium v laboratořích města údajného prvního výskytu choroby COVID-19. Závěr byl jasný. Virus nepochází z Čínských laboratoří. Ona totiž každá výrobna bakteriologických zbraní si pozná svůj výrobek, protože je jednoznačně identifikovatelný.

Tím se mi objasnilo, proč Trump okamžitě začal používat termín „Čínský virus“ a brzy na to vystoupila Unie z WHO. Aby její pracovníci náhodou nechtěli prozkoumat laboratoře USArmy.

Vláda ČLR samozřejmě neprodleně využila výsledek výzkumu WHO. Vyzvala Bidena, aby umožnil pracovníkům WHO stejné šetření v laboratořích své země. Ačkoliv je to už víc jak měsíc, nedočkala se odpovědi. Vlastně dočkala, Bidenova osočování a vyhlášení totálního nepřátelství.

To umožnilo vládě ČLR veřejně obvinit USA ze záměrného rozšíření viru do světa. Podle jejich názoru to provedli pracovníci CIA na Armádních světových hrách, které proběhly v říjnu 2019 právě ve Wu-chanu. Bidenova administrativa postupuje obvykle. Informace zatajuje a k celkovému obvinění dělá mrtvého brouka.

Čímž dává Číně za pravdu. Zvláště, když se ukázalo, že tak zvaným nultým pacientem byla příslušnice Americké armády. Já si k tomu jenom přidávám, že COVID-19 s vysokou pravděpodobností se nevyskytl poprvé ve Wu-chanu, ale v severní Itálii. Jenže Číňané na něj dříve přišli, zatímco Italové jej považovali za „jakýsi podivný“ zápal plic.

A jedna poznámka na konec. Jak jsem napsal, každý uměle vypěstovaný virus nese jasný identifikační znak své laboratoře. Což ale platí i pro bojové chemikálie. Takže je jasné, proč ani Britové, ani Němci nikdy nedali Rusům k dispozici tak zvaný novičiok, kterým byli prý otráveni Skripalovi či Navalnyj. Rusové by totiž ihned prokázali, že nevznikl v jejich laboratořích. Punktum.

Takže s vysokou pravděpodobností mají pravdu všichni ti, kdo od samého počátku tvrdí, že pandemie je fakticky první globální válkou.