Již v prvé polovině roku 1990 jsem napsal. Marx v druhé etapě svého aktivismu vytyčil základní heslo komunismu: „Proletáři všech zemí spojte se“. Byl to hned dvojí omyl. Jeho výzvy zneužili kapitalisté, kteří měli od samého počátku ke světovému sjednocení nesporně lepší podmínky. Je jich tak malý počet, že se lehce dokáží zorganizovat v účinnou sílu. Naopak široké až bezbřehé hnutí proletářů je nesjednotitelné. Marx tuto výzvu také v pozdějším věku už neopakoval. Mimo jiné proto, že dospěl k názoru, že ani sjednocení proletáři celého světa komunismus vybudovat nemohou. Komunismus, čti jakýkoliv režim, jenž bude alternativou ke kapitalismu, musí logicky vybudovat kapitalisté samotní. Budou tak dlouho vládnout nad společností, až ta dospěje do stavu, že to už dál stejným způsobem nepůjde. Režim se zhroutí jak domek z karet. Ovšem ani tehdy to nemusí ještě znamenat, že bude lidstvo konečně zbaveno své celodějinné knuty, nadvlády malinkaté menšiny nad všemi ostatními. Bude to záviset na skutečných levicových politicích budoucnosti, jestli najdou platformu, jak zmíněné prokletí lidské civilizace konečně změnit.

Jestliže kapitalisté Marxovu výzvu k proletářům celého světa chytře využili ve svůj prospěch, tak i druhou jeho myšlenku již nejméně půl století realizují a po rozpadu SSSR ji prosazují natolik vehementně, že ji pomalu začíná chápat čím dál tím větší počet obyvatel světa. Marx o proletářích řekl, že nemají vlast, čili že v jakékoliv zemi na planetě jsou a budou stále vykořisťováni a ovládáni kapitálem. Nebudu to dále rozebírat. Jen tvrdím, že vznik současných globálních korporací, které, mimo jiné, své výroby přesouvají do zemí s nižší životní úrovní ukazuje, že to kapitalisté nemají vlast.

Leč všeho do času. Proletáři minulosti neměli technické možnosti se po celém světě zorganizovat v jednolitou sílu. Ovšem to se pozvolna mění. A v takovém prostředí se může ukázat, že nemít vlast nemusí být zas až tak moc rozhodující.

Český filosof Ransdorf publikoval dva díly svého pojetí Marxova myšlení. Nazval ho „Nové čtení Marxe“. Dílo zůstalo nedokončeno a tak ve skutečnosti nevím, jak chtěl náš nejtalentovanější marxista celou obsáhlou práci vyústit. Sám si ale vůbec netroufám nějak nově interpretovat rozsáhlé a především nesystematické Marxovo dílo.

Nepatřím ke znalcům Marxových textů a jelikož neumím německy tak, abych si troufal číst originál, nikdy jsem se ani nepokoušel přečíst všechno, co mám doma v češtině. Navíc vím, že když se v bývalé Německé demokratické republice pokoušeli o úplné vydání Marxových spisů, tak naši překladatelé v několika případech uváděli originální text a následně za ním až tři jeho různé „překlady“, čti, interpretace.

Prvním, kdo interpretoval Marxovy texty, byl Engels. On fakticky z Marxových náčrtů a poznámek dopsal i jeho nejobsáhlejší dílo Kapitál. Podle mého přesvědčení byl Enels skutečným zakladatelem ideologie zvané marxismus. Tak jako křesťanské vize Ježíšovy rozšířil po světě a poněkud voIně interpretoval Pavel, tak Engels byl prvním vykladačem Marxe. Interpretační volnost dala v průběhu času vzniknout poměrně rozsáhlé a ucelené ideologii, kterou v dějinách levicového hnutí dopracoval Lenin. V Sovětském svaz, ba v celém svazku zemí s konečným označením země reálného socialismu, se poměrně široká a komplexní ideologie prezentovala jako marx-leninismus.

Za dlouhé období jednoho a půl století vyrostlo z původních Marxových textů mnoho dalších ideologií a programů politických subjektů. Všechny jsou podle mne zatíženy několika základními interpretačními chybami. Několikrát jsem četl, že prý Marx ke konci svého života řekl, cituji: „Já jsem Marx, ale nejsem marxista“, konec citace. V originále jsem tento citát neviděl, takže jej nemám ověřený. Ovšem právě on mne inspiroval k tomu, abych se nad některými Marxovými tezemi zamyslel a zkusil je přečíst jinak.

Marx byl respektovaným učencem i mezi svými odpůrci. Různorodí odmítačí a především tvůrci polemizující s Marxovými idejemi se podivně shodují v tom, že vyzvedávají texty, které napsal v mladším věku a doslova zavrhují texty pozdější, především pak „Komunistický manifest“. Zásadní poznatek mého tvrzení o jiném čtení Marxe je odlišný. Dělím si Marxovy texty do tří období.

První období je dobou teoretického filosofování a revolucionářského odporu k prvním levicovým teoretikům a praktikům. Vyústí v Manifest komunistické strany, který již považuji za text druhého období, etapy to Marxovy politické angažovanosti. Měla silné revoluční tóny. Z nichž učenec vystřízlivěl krutým ukončením existence Pařížské komuny. Ta byla prvním reálným pokusem o vládu lidu. Byla proto prakticky vyhlazena za dva měsíce. Tím začalo Marxovo třetí období. Éra vystřízlivění, životního realizmu. Marx pochopil, že alternativa ke kapitalismu nevznikne za jeho života a že bude trvat ještě dlouho, než se v praktické politice zrodí realizační programy pro komunistickou politiku vzdálené budoucnosti samotného kapitalismu, kterou ani nelze předvídat.

Měl sice v plánu provést komplexní analýzu společnostního systému své doby. Leč, něco takového bylo a je tím více dneska, nad síly sebegeniálnějšího jedince. Jelikož již od počátků svého sociologického studia pochopil co je základním pilířem každé společnosti, tak svou analýzu započal studiem hospodářství. A ani tento prostor nedokázal do konce svého života zhodnotit v celé šíři. Kapitál je sice torzem, ale tak dokonalým, že poznamenal lidské vědění do konce časů.

Necítím se natolik fundovaný, abych hodnotil situaci v Maďarsku a následně posuzoval, zda zákon o suspendování činnosti parlamentu za mimořádných okolností, který si v Maďarku schválili, ohrožuje demokracii. Silně pochybuji, že funkcionáři institucí EU jsou na tom natolik lépe, že tak intenzivně kňučí cosi o ohrožení demokracie. Z jejich úst to zní víc jak paradoxně, protože některé instituce EU jsou doslova příkladem nerespektování demokratických principů vládnutí. Ovšem s jistotou vím, že mnozí naši opoziční politici jsou na tom dokonce hůř, než já. Proto mne velice irituje jejich výzva, dokonce k ozbrojenému odporu proti vládě v doně, kdy se dověděli, že zákon pro mimořádní situace se připravuje i u nás.

Nepřekvapuje mne chování notorika Kalouska, ale v opozičních stranách jsou přece i lidé rozumu, kteří nemusí hned dělat z komára vola, jak říkávala moje babička.

Dosavadní chování bezprogramové opozice, čti pouze protibabišovské, bylo už v minulém volebním období moudré veřejnosti k smíchu, protože bylo jednoznačně kontraproduktivní. Preference hnutí ANO se držely, nebo dokonce rostly. Zaznamenal jsem, že v probíhajícím volebním období i rozumně uvažujícím občanům, kteří třeba ANO ani nevolili, začíná být chování reprezentantů protibabišovců poněkud nepřijatelné. Ovšem činnost opozice, včetně celého Senátu, v současné mimořádné situaci, začíná už být čím dál, tím více trestuhodné.

A to nejenom pro samotné chování v nynější mimořádné situaci. Je trestuhodné i, nebo dokonce především, z pohledu na její minulou činnost.

Současná opozice, to jsou fakticky strany, které v naší zemi dlouhodobě vládly. Je jen a pouze jejich vinou, že v našem státě nemáme fundovaný zákon pro jeho řízení v mimořádných situacích. Jestliže považujeme 1. leden 1993 za den vzniku naší státnosti, tak obrazně řečeno nejpozději do 31. 12. téhož roku jsme měli mít fundované zákony pro zajištění bezpečnosti státu, tedy mimo jiné i jeho řízení v dobách abnormálně kritických. V mých očích všichni ústavní činitelé, kteří byli osobně zainteresováni v otázkách bezpečnosti, tedy i poslanci ve výborech toho zaměření, se měli postarat o to, aby odborníci z ministerstev obrany, vnitra a dalších předložili sumu návrhů zákonů, které pro takové příhody jsou nezbytné. Pokud tak neudělali, pak každý jedinec z nich prokázal svou nekompetentnost k vedení naší země.

V mých očích je současná koronavirová krize něco jako ostré cvičení komplexního chování všech občanů a hlavně odpovědných funkcionářů a služeb, jako příprava na mnohem horší až děsivé mimořádnosti, které mohou a asi opravdu přijdou. Jakmile tato mimořádnost skončí, bude povinností všech kompetentních osob, aby „cvičení“ vyhodnotili. Vláda s parlamentem budou mít výsostnou povinnost co nejrychleji udělat vše, aby naše legislativa, i na ty nejhorší představitelné katastrofy, byla dostatečně připravena.

Pokud současná opozice chce konečně ukázat, že jejím hlavním zájmem jsou opravdu občasné této země a ne její politické ambice, tak by se kupříkladu měla zapojit do tvorby zákona, který se připravuje na ministerstvu obrany, či dalších souvisejících zákonů pro mimořádné situace až po ty, kdy bude bezpodmínečně nutné suspendovat činnost nejen parlamentu. Takovou práci by totiž opozice dělala i pro sebe, protože zákonitě jednou bude v pozici dnešní vlády. A není vyloučeno, že jednou bude nutné zvládat mimořádnosti takového rozsahu a nebo za tak stižených komunikačních možností, že bude nezbytné přistoupit k diktatuře malé skupinky nejodpovědnějších, aby byla co nejefektivněji zvládnuta.

Opozice by měla okamžitě ukončit svou trestuhodnou činnost a nedělat humbuk jenom proto, aby jen a jenom štvala proti Babišovi a současné vládě. Ve vlastním zájmu by měla rovněž skončit to věčné tajtrlíkování, jež ji zesměšňuje, činí nevolitelnou a nerozumnou. Měla by začít konečně ukazovat veřejnosti, že je skutečně schopná vládnout, o čemž zatím prakticky nikoho nepřesvědčuje.

Od rozpadu Sovětského svazu se stále intenzivněji šíří teze, že rozdělení politického prostoru na levici a pravici už ztratilo smysl. Takovéto hodnocení je v praxi totožné s názorem o konci dějin, čti politických dějin. Většinou se tvrdívá, že bývalý rozpor mezi levicí a pravicí je přehlušen rozporem mezi globalisty a nacionalisty. V mých očích jde o pouhé matení veřejnosti. Spor globalistů s nacionalisty je sporem kasty globálních kapitalistů se skupinami národních kapitalistů, takže vůbec neřeší naprosto zásadní rozpor celé historie lidstva, čti, starý tak dlouho, jako lidstvo samo. Problém útlaku ovládaných, vykořisťování námezdně pracujících, válečné agrese silnějších, ekonomické kolonizace hospodářsky vyspělejších, zneužívání politické moci ve prospěch nejbohatších a všech dalších představitelných forem útisku. Ten začal už na úsvitu dějin

Chci-li se zamýšlet nad levicí, je podle mne dobré si problém rozdělit. Rozhodl jsem se pro samostatné pasáže především o levicovém světonázoru, levicové reálné politice a levicových politicích. Záměrně se hodlám vyhnout dějinám levicového myšlení, chování a levicovým politikům minulosti.

K dějinám levice si proto dovolím pouze jedinou poznámku, týkající se spíše současnosti. Po rozpadu socialistického tábora bylo jakékoliv levicové myšlení společensky dehonostováno. Jeho bývalí nositelé se, podle svého charakteru, většinově přidali ke svým bývalým nepřátelům, nebo se doslova zakopali. Jen ojedinělé persony se dál netajily svým hodnocením minulosti, ale už i nastupující reality. Levicoví myslitelé byli dokonale zmateni a většinově doslova paralyzováni, takže byli neschopní analyzovat nastupující skutečnost. Politici, kteří sami sebe považovali za levicově orientované, se nedokázali, jako obvykle, shodnout nejen na účinném odporu, ale ani na principech, které by měly být v novém režimu uchráněny ve prospěch většinové společnosti.

Jedním z rysů zmatenosti osobností levicové orientace bylo a stále pokračuje, i samotné pojmenovávání svého přesvědčení. Nejčastěji hovoří o skutečné levici, opravdové, autentické, či dokonce nové. Při čemž konkrétně termín „nová levice“ je už dneska přesným pojmem z dějin levicového myšlení. Proto se já při osobní definici svého levicového přesvědčení uchyluji k mírné obezličce. Označuji ho za jednu politickou hypotézu levicového původu. To všechno, co hodlám v nastávajících textech psát, chci brát jednak jako příspěvek do pomalu se rozmáhající diskuse o levicové politice, ale především jako pokus, kterým si chci konečně uspořádat své celoživotní přesvědčení, svůj vlastní, vypracovaný světonázor.

Svaz sovětských socialistických republik

Dneska před vstáváním jsem se rozhodl, že konečně začnu psát texty, kvůli kterým jsem si tento blog kdysi založil. Byl jsem vychováván v idejích Marxe. Považoval jsem se vždycky za komunistu. Mnohokrát jsem v té souvislosti zdůraznil, že právě proto, že jsem komunista, nejsem členem strany, která se tak sama nazvala. Byl jsem sice v KSČ, leč pouze v období roků 1966 až 1969, kdy se zdálo, že ta strana je přece jenom schopná pokusit se o co nejdůkladnější realizaci mého celoživotního přesvědčení, čti světonázoru.

Marx byl a je ještě pořád v mých očích génius, který definitivně otevřel novou epochu dějin lidstva. A Sovětský svaz byl prvním pokusem, který nastoupil na cestu jím neznačené změny. Podle mne byl ale od svého vzniku odsouzen ke krachu. Sice si možná mohl prodloužit svou životnost, ale konečný výsledek by byl stejný. V hodnocení lidských činů minulosti však neplatí slovo kdyby.

Zárodečnou chybou vzniku SSSR byla Leninova obrovská revize Marxových tezí. Nejméně dvou. On tvrdil, že komunismus musí vzniknout v rozhodujícím počtu ekonomicky nejsilnějších států, řečeno dnešními slovy. Ovšem Lenin se rozhodl, že experiment založí na jakési teorii „nejslabšího článku“ celého systému kapitalistických zemí. Čili ve státě, nejen hospodářsky nerozvinutém, ale doslova zdecimovaném dlouhou válkou. Naivně doufal, že i v ostatních, v té době válkou sužovaných státech, se lid zvedne k revoluci proti svému panstvu, ba dokonce vrchnosti. Což se nestalo. Sice došlo k nějakým těm pokusům, jak v Německu, Maďarsku a jinde, ale to už měli mocní dostatek sil, aby se s rebeliemi vypořádali.

Marx také několikrát řekl, i když to příliš nezdůrazňoval, že komunismus musí „vybudovat“ kapitalisté, že ho nemohou vytvořit proletáři. Nikde v dílech Lenina jsem nezaznamenal, že by tuto tezi odmítal, dokonce si myslím, že jeho politika NEPu měla onu tezi alespoň částečně simulovat. Ovšem zemřel příliš brzy a Stalin se rozhodl pro jinou cestu. Nechci tvrdit, že onu Marxovu myšlenku vůbec neznal.

Zárodečná chyba Ruské proletářské revoluce, později nazývané Velkou říjnovou socialistickou revolucí nebyla zdaleka jedinou, která zavdala příčinu zkázy prvního státu nového typu. Hlavní chybou v realizaci nové moci bylo, že původní pokus o nový typ demokracie, čili vládu sovětů, jakýchsi rad proletářů, se nepovedl. Od počátku se revolucionáři pokoušeli o to, aby stát, i regiony a fabriky vedli odborníci, pod jejich dozorem, ale jako dosud v historii vždycky skončili v čistém byrokratickém řízení všeho od ekonomiky přes politiku po občanský život. Tím se komunističtí reprezentanti nové moci pomalu, leč jistě stávali novým panstvem až vrchností a ztráceli důvěru většiny občanů.

Jak jsem už nadmínil, dlouho jsem věřil, že Sovětský svaz měl šanci udržet se při životě. Především tehdy, když zvítězil v doslova existenční válce, světem nazývané Druhá světová a Stalinovým apelem prohlášené za Velkou vlasteneckou. Ještě po rozpadu SSSR jsem byl přesvědčen, že největší chybou sovětské komunistické strany byl rozchod s Maovými komunisty. Ovšem podrobnější studium vývoje v ČLR jsem pochopil, že daleko podstatnější chybou bylo byrokratické řízení SSSR. To by docela jistě vyvolalo nepřekonatelný rozpor s politikou Teng Siao-pchinga.

Tvrzení Zbygniewa Brzezinského, že Sovětský svaz zanikl proto, že jej právě on zatáhl do válečného dobrodružství v Afghánistánu, považuji za typický projev polského šovinismu a nic víc. Úvahy o tom, že Reagan Sovětský svaz uzbrojil, dostatečně přesvědčivě vyvrátili samotní vojenští odborníci USA, takže je rovněž vůbec nepovažuji za rozhodující důvod. Ovšem zásadně zkrátil životnost SSSR jeho poslední prezident, Michail Serejevič Gorbačov. Považuji jej za samolibého politického nevzdělance, který se nikdy neměl dostat do funkce vedoucího tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu. Šlo o fatální kiks v personální politice této strany. On sám, ve snaze nebýt před historií za hlupáka raději o sobě tvrdí, že chtěl změnit socialistický kurs země na sociáldemokratický. Kdyby byl alespoň trochu znalý historie, tak by musel vědět, že tento přístup byl, je a bude vždycky tou největší zradou na hnutí ovládaných, zneužívaných, vykořisťovaných, prostě oné obrovské většiny lidstva, lidí námezdní práce. Nevím. Myslím si, že Gorbačov je politický hlupák. V prvé řadě proto, že bude v dějinách nejneúspěšnějším vůdcem státu v novověkých dějinách. Státníkem, který totálně zničil stát, v jehož čele stál. Za druhé proto, že vůbec nepochopil dějinný význam hnutí, jemuž SSSR vévodil. Že byl tak naivní, že uvěřil slibům smrtelných nepřátel už jenom dokresluje, že se nikdy neměl dostat na pozici, ve které byl.

Marx precizní analýzou své doby a pečlivou aplikací svých poznatků na celkovou historii lidstva položil základ idejí, které mohou jednou vytvořit reálný základ pro politiku skutečného osvobození všech lidských bytostí. Současná situace světa je jedním z dalších období, kdy se vývoj může naznačeným směrem obrátit. Ovšem globální mocnáři jsou ještě neustále příliš silní a zatím pořád právě oni mají v rukou rozhodující trumfy.

Perex

Jelikož jde pouze o náčrt spekulace, tak uvádím jenom teze připomínající časové následnosti, bez věcných důkazů. Takže jde o pouhou výzvu k výzkumu, nebo alespoň k zamyšlení o mnohem obecnějších problémech lidstva.

Nejobecnější úvod tohoto textu.

Lidstvem vnímaný vesmír je objekt, který má svůj časový počátek. Od té chvíle se realizuje jako stále se rozpínající složitý časoprostor. Vedle „časového“ jednosměrného a nevratného pohybu mohou se některé jeho prvky nadané silou, pohybovat prostorově všemi směry, leč v čase pouze jednosměrně. Zmíněné omezení pohybu v čase naznačuje, že náš vesmíru je soustava makroobjektů, jejichž změny se nedějí náhodně. Přikláním se potom k názoru, že tato zásada platí pro všechny změny, které v našem univerzu probíhají, tedy i ty, které jsou výsledkem zdánlivě svobodné vůle. Nic se neděje náhodně, to jenom lidské poznání neodhalí vždycky příčinnou souvislost.

V mých očích největší dějinný zlom.

V předešlých textech jsem se dva dny rozepsal o svém poměru ke vztahu mužů a žen. Řazeno podle abecedy, ne podle významu obou pohlaví. Při tom jsem se záměrně vyhnul jedné velké události z minulého století. Když se na jeho konci prováděly různé ty ankety, došlo také na anketu o největším vynálezu dvacátého století, který měl vliv na veškeré lidstvo. Patřil jsem k těm, kteří uvedli, že šlo o vynález antikoncepční pilulky.

Objev hormonální antikoncepce zlomil přírodní nadvládu mužské vůle nad vůlí žen. Řečeno velmi obecně vytrhl ženu z biologické nadvlády muže. Podle mne šlo doslova o největší osvobození lidské bytosti v celé historii člověčenstva. Daleko větší než bylo zrušení otroctví, či roboty, které se týkaly podstatně menšího počtu lidských bytostí.

Je přirozené, že jednou z reakcí na tuto situaci byl odpor konzervativních příslušníků nadvládné poloviny lidstva, kteří přišli o část své moci. Dala se proto, od nich očekávat nějaká reakce. Jak je lidstvu vlastní, dokáže všechno dobré zneužít ke špatnému, anebo alespoň nevhodnému. Osvobození ženy v konzumních společnostech zmutovalo v sexuální „svobodu“, přesněji až bezbřehou anarchii. Pornografie, skupinový sex a další aktivity začaly promořovat lidstvo.

V lidské společnosti v každých historických dobách je určité procento moralistů. Nejhorší na nich je, že většina z nich je fanatická. Jsem přesvědčen, že právě v této komunitě začala praktická snaha o zabránění sexuální svobody a k návratu ke starému, dobrému strachu, který redukoval rozmach „neřesti“. Technologie genetických manipulací už byla přece dávno známa. Šlo pouze o to, najít takovou, která by zasahovala do sexuality. Proto si troufám tvrdit, že výskyt viru HIV nebyl náhodný.

Rovněž se všeobecně ví, že především vojenské laboratoře zkoumají už nejméně půl století možnosti bakteriologického válčení, takže znalosti odborníků na bakterie a viry jsou obrovské. Výroba na lidský organismus působících virů je při tom celkem jednoduchá. Jako u každého šlechtitelství. Vezme se přírodní „materiál“, čili pro člověka neškodný virus a jeho přenášením z jednoho zvířete na druhý se vyhodnocuje jeho mutování tak dlouho, až vznikne lidskému organismu nebezpečný produkt.

Jen za poslední desetiletí tak lidský svět poctila svou návštěvou nejen zmíněná AIDS, ale ptačí chřipka, ebola, nemoc šílených krav. A v současném tisíciletí pak celá série koronavirových epidemií, až po současnou nemoc STAR-COVID-19. Náhoda? V žádném případě!

Když jsem včera vyvěsil dva citáty, záměrně jsem napsal, že nepotřebují komentář. To proto, abych se samostatnou úvahou vrátil k poslední větě citátu pana Kadubce, o pomýlené politice izolacionismu čínské dynastie Ming. On napsal, že se historici dodnes o ní přou. O jejích motivech, o jejím smyslu, či cílech a konečně o reálných dopadech. Záměrně jsem včera jako protipól citátu páně Kadubce, uvedl náhled odborníka na dějiny Evropy. Ta izolacionismu nikdy nepodlehla, by právě naopak. Leč…díky tomu lze její chování vnímat jako soustavu největších zločinů proti lidskosti.

V prvé řadě si dovoluji zdůraznit, že Čína nebyla nikdy izolovaná od světa. Už ve druhém století před n.l. obchodovala s Římskou říší. Karavany pak jeden a půl tisíc let putovaly, mnohdy až v počtu tisíců osob, na devět tisíc kilometrů dlouhé trase se zbožím, po kterém jedna či druhá strana prahla. Za celou tu obrovsky dlouhou dobu nevyužívala Čína své technologické převahy k pokořování národů. Je sice pravda, že různé hordy jiných asiatů ohrožovaly Evropu, ale nikdy ne Číňané. Leč…před tím půl tisícem let se všechno změnilo. Evropané postupně „objevovali“ svět po mořích. Ovšem naprosto jinak než Čína. V dobách karavan šinoucích se po hedvábné cestě trvala doprava zboží asi tři roky. Evropané ji po moři zkrátili někdy jen na několik měsíců. Jenže!!! Svých cest nevyužívali k obchodu, ale převážně k okupaci a drsnému olupování cizích krajů.

Po dalším půl tisíciletí se přenesme do dneška. ČLR obnovuje provoz na starodávné „Hedvábné cestě“. Má zájem obchodovat, pokračovat ve své tisícileté tradici, o kterou se ji „pomýlená“ skutečně  dějinně pomýlená Evropa, smažila celých pět století připravovat. Zatímco její protipól, politika pomýlené Evropy, zvrhle zmutovaná do supervelmoci USA, pokračuje ve své „osvědčené“ politice neizolacionismu, čti podmaňování si všech zemí planety. Což je, mimo jiné, má kratičká poznámka ke zvrhlé teorii o střetu civilizací.