LETOŠNÍ ROK JE OSMIČKOVÝM

Dalo se očekávat, že v letošním roce budou antikomunisté pořádat orgie. Jejich první díl byl očekáván v únoru. Před sedmdesáti lety totiž došlo k politické krizi. 17. února 1948 nekomunističtí členové Gottwaldovy vlády podali demisi a přesvědčovali prezidenta Beneše, aby vládu rozpustil. Jenže nejmladší syn z deseti dětí chudého rolníka byl ve své podstatě socialista, i když do komunismu měl daleko, jako třeba i TGM. Navíc dobře znal atmosféru v zemi a vliv SSSR, který většinu Československa osvobodil. Demisi politiků měšťáckých a dalších stran proto přijal a dal šanci Gottwaldovi, aby sestavil vládu svou. Ten toho dokonale využil a vytvořil čistě komunistickou vládu, kterou Beneš 25. února jmenoval. Zmíněný týden byl pak v naší zemi mocnými oslavován jako Vítězný Únor. V třídně nepřátelském světě bylo od počátku celé řešení krize označováno za komunistický puč. Je nabíledni, že po pádu vlády KSČ v roce 1989 se o oné události jinak nehovoří. Pro každého člověka jedinečný, učebnicově ukázkový příklad „dvojakosti“ historie. Komunisté vždy a všude budou onen historický jev považovat za úspěch, kladný dějinný jev a celou dobu po něm za alternativu vůči nenáviděnému kapitalistickému řádění. Naopak všechny typy antikomunistů budou onu událost hodnotit jako zločin a to dokonce nejen politický, Benešovo chování za zradu demokracie a následnou etapu našich dějin za úpadkovou až zločineckou. Jenže?? Není všem dnům konec!!! Komunismus sovětského typu, jako první reálný pokus o opravdovou změnu vlády bohatstvím privilegovaných, reálně skutečně skončil. Díky tankům Jelcina, které rozstřílely první, demokraticky zvolený parlament SSSR. A to pro další vývoj v oné části světa nebylo dobrým začátkem. Což se v dějinách vždycky nakonec projevilo.

DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ DISKRIMINUJE MUŽE

Přikázání desatera jsou vyjmenována ve dvou knihách Starého Zákon. V knize Exodus a v knize Deuteronomium. V obou je jeden zákaz, který říká, cituji: „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního…“, konec citace . V druhé knize Mojžíšově jde o přikázání pod číslem deset, v páté knize Mojžíšově je tento zákaz už uveden pod číslem devět. V modlitbě podle katolického Katechismu jde o přikázání deváté a zní doslova, cituji: „Nepožádáš manželky bližního svého“, konec citace. Uvedené citace jsou podle českých ekumenických překladů Bible. Už dávno považuji uvedené přikázání za nerovnoprávné. A v současné době zostřené generové aktivity tvrdím, že jde o diskriminaci mužů. Uvedu to na příkladu z Katechismu. Muž nesmí požádat manželku bližního svého. To je v pořádku. Leč ženám není zakázáno požádat manžela bližní své. Což už v pořádku není. Takže žádám patřičné autority o přepracování desatera božího. Čím si samozřejmě nedovoluji Boha kritizovat.

OD KDY UŽ NELZE MĚNIT HRANICE STÁTŮ?

Pan profesor Dieter Landgraf-Dietz ze Saska, se zúčastnil nedávných oslav vítězství Rudé armády ve stalingradské bitvě. Pro česky vydávané Parlamentní Listy pak poskytl rozhovor, publikovaný dne 13.2.2018 na webu https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Krym-je-okupovan-novodobe-hranice-maji-zustat-Taky-nechceme-zpet-Kaliningrad-Hovori-nemecky-profesor-ktery-se-ucastnil-oslav-vyroci-stalingradske-bitvy-524102 .

V něm mimo jiné uvedl, cituji: „Nelze stále měnit hranice států a vymlouvat se na jazyk a národnost. Proto beru připojení Krymu k Ruské federaci jako okupaci.“ Konec citace. Zaujal mne tento názor velice zásadně. Zajímá mne totiž již velice dlouho, od kterého dějinného okamžiku vlastně „nelze stále měnit hranice států“? Je to někde stanoveno? Existuje nějaký dokument mezinárodního práva, který  deklaroval – a odteď už nikdy?!

     Ptám se proto. Nesmí se měnit hranice států od začátku tohoto tisíciletí, či třeba už od poloviny roku 1999, kdy se povedlo dokončit rozmlácení Jugoslávie, nebo dokonce od r. 1992, kdy se konečně povedlo rozložit SSSR?

     Nečekal jsem, že pan profesor mi ono datum, ne sice přesně, ale přece jen sdělí. To když v uvedeném rozhovoru se nechává slyšet, cituji: „Taky nemůžeme přijít…a říct…Rusům, že Kalinigrad je Königsberg, a chtěli bychom jej zpět“. Konec citace.

Pan profesor onou větičkou respektuje, že díky výsledku poslední velké války byla pro Němce ztráta Königsbergu v roce 1946 ještě legální, z pohledu mezinárodního práva. Co kdybychom jej vzali za slovo a všechny změny státních hranic od té doby bychom začali zpochybňovat jako nelegální. Nejenže by byl tedy v pojetí mezinárodního práva nelegální rozpad Jugoslávie, Sovětské svazu, ale i vznik Izraele, rozpad Britského impéria a další a další změny hranic a vznikání nových států skoro v celé Africe.

Takové hodnocení je samozřejmě nesmyslem. Takže od kdy se tedy nesmí měnit hranice států? Teprve od konce studené války! Pak ale vznik nadstátu EU je také poněkud na hraně s onou deklarovanou zásadou o zákazu změn hranic států, zvláště když nyní některé z nich začínají „schengen“ v praxi sabotovat. Všechno se mi to jeví jako poněkud podivná nelogika mezinárodního práva. Ovšem zdá se, že jedině uznávaná současným globálními světovládci. Není to ale nic jiného, než od pradávna platná logika vítězů, čili současných vítězů studené vílky. Vyhráli jsme a další změny si zakazujeme. Směšné a jako vždycky, nerealizovatelné.

Dějiny totiž nelze zastavit. Hranice států od dynastických přes národní po ty imperiální se měnily, mění a měnit budou, ne že ne. A budou stále víc a více o tom rozhodovat lidé, kteří na jejich území žijí a nikoliv monarchové, či politici, kteří prý jediní tomu rozumí a jiné světovládné elity. Ti, kdo zatím měnili hranice států za oněch nejméně tři tisíce let, nezvratně dokázali, že to bez válek neumí. Při tom oni, až na výjimky, nikdy osobně válčit nešli. Museli válčit lidé, na jejichž hřbetech se všechny typy panské vrstvy vozily. Nechejme proto v budoucnu opravdu lidu, aby si rozhodoval, kde chce žít. On to totiž ví určitě nejlépe. Žádný sebevzdělanější odborník mu to dosud neřekl, a bez válek neříká a říkat nebude. Mírový styl změny státních hranic si mezi sebou lidé už dohodnou. Vždyť oni na hranicích států žijí již od jejich vznikání a vesměs bez problémů.

DEFINITIVNÍ HROB ČSSD?

Před krátkou chvílí se stal Hamáček předsedou ČSSD. Vyhrál druhé kolo, i když v prvém dostal jeho protikandidát více hlasů. Jak je vidět, diktátoři z řad byrokratů stranických sekretariátů drží neustále uzdu členské základny pevně v ruce. Do čela strany se nyní dostal člověk asi tak výrazný, jako je předseda Senátu Štěch, čili politický pan „nemo“. Uhlazený panák, ba až doslova manekýn. S ním to strana nikam nedotáhne, spíše se propadne do nicoty. V prvé řadě se ihned může, podle mého přesvědčení, nechat vyškrtnout ze skupinu levicových stran Evropy, pokud tam vůbec kdy po listopadu byla. Od Sobotky se pan Ham liší skutečně jen tou poměrně dostatečnou vlasovou pokrývkou hlavy. Nerad si hraji na proroka, ale připadá mi to, jako když by se do čela umírajícího Německa, se snahou o jeho záchranu, místo Hitlera postavil do jeho čela Göring.

KALOUSEK JAKO HITLER

Co jsem psal před několika dny o Hitlerovi v celosvětovém měřítku, to platí v rámci ČR o Kalouskovi. Jeho jméno je nejfrekventovanějším v médiích a politické části veřejného prostoru, aniž v něm má jakoukoliv adekvátní pozici. Příklad. Velké, celostránkové rozhovory s politiky, které publikuje Právo každou sobotu, věnuje svou pozornost hned 10.2. právě Kalouskovi. Že první sobotu po prezidentských volbách, tedy 3.2. dostal tu možnost Babiš, jsem ještě překousl, protože připravit celostránkový rozhovor je asi pro maloschopné novináře problémem. Ale čtrnáct dní pom nich dát prostor Kalouskovi a ne prezidentovi, je výrazem zpozdilé nenávisti, či dokonce něčeho horšího. Právo se po změně svého názvu zbavilo přídavného jména „Rudé“ a hned také svůj titulek přebarvilo do oranžova. Ovšem již nejméně deset let by mělo mít barvu oslí kůže a v tiráži ksicht šklebícího se Mitrofanova.

KDOKOLIV JEN NE ZEMAN, KDOKOLIV, JEN NE DUKA

Včera byla popeleční středa. A nějaká pofiderní katolická iniciativa uspořádala jakoby poslední, předpostní spektákl pod okny arcibiskupského paláce v Praze. Již několik dní předem tato iniciativa dostala příležitost publikovat svůj veřejný dopis, který byl včera údajně odeslán do Vatikánu. Jeho obsahem bylo asi toto. Duka už bude mít 75 let, jmenujte prosím nového arcibiskupa pražského. Kohokoliv, jenom ne Duku. On nám hnědne. Ne že by už neudržel stolici, ale podpořil Okamuru. Tolik samozvaní ochránci katolické církve. Jak je vidět, odvíjí se u nás další kolo nesmiřitelného chápání politiky. Onen nenávistný antagonismus v pojímání politiky, je jediným opravdovým přežitkem totalitarismu v naší zemi. Je případné, že se tak projevují pozdní antikomunisté a jejich nohsledi nejmladší generace, kteří o reálném socialismu vědí pouze z vyprávění. Absolutní nesmiřitelnost je natolik zrůdná, že je schopná plodit právě takové podlosti, jakým je dopis údajně podepsaný asi stovkou laiků. Že by obdoba dopisu 99ti pragováků z roku 1968? Jenom víc takových lumpáren, možná že se o církvi alespoň dovíme nějaké zajímavé věci. V emocích se všelicos vyžvaní. Osobně mne na věci zajímá ona „pseudorevolučnost“ spočívající v názoru, jmenujte si koho chcete, jenom ne Duku. Je to stejné, jako kampaň před prezidentskými volbami v podání havlérky a ostatních skupin lepšolidí, kteří se stejnou zarputilostí rozeštvávali veřejnost – chceme kohokoliv, jen ne Zemana.

BŮH JE POUZE VŠE-MOHOUCÍ…

…takže může konat, lečnemusí. Ale celosvětová vrchnost ta pro své zájmy je vše-uskutečňující. Za vrchnost pokládám uzounkou vrstvu superboháčů v pozici mocichtivých financiérů. Aby mohli fungovat jako kdysi bývalá šlechta, opět se musí obklopit obslužnou elitou, čili správci svého bohatství, politickými slouhy hájícími jejich eminentní zájmy, novináři manipulujícími veřejným míněním, generalitou velící jediné reálnu síle světa. Ti všichni pak tvoří novodobou panskou vrstvu, která se od bývalých feudálů liší především tím, že je prakticky neviditelná a vesměs rovněž plně anonymní.

POLITICKÝ DILETANTISMUS ANTIZEMANOVCŮ

Pokud má pravdu vrchní nositel Havlova odkazu, Michael Žantovský, tak protizemanovská kamarila je buďto nesmiřitelně roztříštěná, nebo naprosto organizačně neschopná. Vždyť už 21. května r. 2016 vydali někteří její příslušníci tak zvanou Kroměřížskou výzvu s podtitulem „Hledáme prezidenta“, která měla již při vyhlášení přes deset tisíc signatářů. Hledání osobnosti příštího prezidenta se dělo, jako vždy, pod rouškou obrany svobody a demokracie, oněch zlatých telat současného politického režimu. Konkrétní hledání protikandidáta Zemanovi však bylo hůř než laické. Sice prý se shodli na tom, že jej vyberou mezi vědci, ale na přesnějších kriteriích nominace se nedohodli. Takže začali oslovovat známé vědce a prvý, který s kandidaturou souhlasil, toho začali propagovat. Takový naivismus nemohl uspět i přes pozdější masivní marketing a různé ty PR agentury. Z lejna prostě bič neupleteš. Z nýmanda možná uděláš populární osobnost, ale to je tak asi vše. V přímém duelu o nejvyšší funkci se musí ukázat, že ten panák je jako dutý sud. Chvála přírodě, že jsou Havlodii, různí ti lepšolidi takoví političtí neumětelové, kteří neumí myslet mozkem, leč jinými orgány.

PROČ VŮBEC ZIMNÍ OH?

Pod patronací olympijského komitétu se v Chamonix na úpatí hory Mont Blanc uskutečnil, jako předehra 8. Letních olympijských her Paříži, Týden zimních sportů, ve dnech 25.1. až 5.2.1924, který byl pro svůj úspěch v roce 1925 se zpětnou platností uznán jako první zimné olympijské hry. Vždycky jsem to považoval za diskriminační, zrozené z pýchy Evropských světapánů. Větší polovina lidstva totiž zimní sporty pěstovat nemůže vůbec a další třetina jen ty halové. Takže jakápak celosvětová olympiáda. Jednoduše dítko koloniálních mocipánů, nic jiného. Měly by se zase zrušit a v roce pořádní letní olympiády uspořádat v zimě před nimi pouze jakési mezinárodní zimní přebory. Třeba i se všemi trachtacemi, ale ne s názvem olympijské hry. Vždyť ty původní v Řecku také nebyly zimní.

KAŽDODENNÍ DÁVKA HITLERA

Už v šedesátých letech se prováděly průzkumy ve světových médiích, které jméno je na nich nejferkventovanější. Jednoznačně to „vyhrál“ Hitler. Řečeno jinak, byl Hitler již tehdy nejpopulárnější osobou světa, alespoň podle teze že není důležité jak se o tobě píše, ale že se vůbec o tobě píše. Nevím sice, jak by to dopadlo dneska, ale mnohem horší však je, že v českých médiích, především v televizích, je již dlouhá léta nejen nejfrekventovanějším jménem Hitler, ale prakticky neustále se vysílají pořady o něm, jeho vládě, Německu té doby, různé pikantnosti atd. Nevím, co se tím sleduje. Ovšem pro ty, kdo zažili na vlastní kůži jeho éru je to děsivé, alespoň tak soudím podle sebe. Ptám se, na co je fakticky těmito pořady nejmladší generace připravována?!