ZEMAN POPULISTOU, ISLAMOFOBEM A RUSOFILEM

Bloomberg, zpravodajská společnost zaregistrovaná v USA se nedávno věnovala Zemanovi. Z výčtu „hříchů“, kterých se Zeman z pohledu Bloombergu dopustil, nechybí jeho podpora referenda o EU, nesouhlas se sankcemi vůči Rusku, ostrý postoj vůči migrantům a údajná podpora Vladimira Putina. V závěru pak alespoň Bloomberg bagatelizuje vliv Zemana na českou zahraniční politiku, která je „především v dikci vlády“. Dokonce se upíná k oficielnímu tvrzení, že, cituji: „Role českého prezidenta je především ceremoniální, byť je formálně nejvyšším velitelem a má právo jmenovat soudce a guvernéra ČNB.“ Konec citace. Kdyby tomu tak opravdu bylo, pak by se americká, s globálním působením všeobecně vnímaná zpravodajská agentura, jeho osobou vůbec nezabývala. Jenže, lidé typu Zemana současným světovým financérským mocnářům pořádně lezou pod kůži. Nechtějí totiž být součástí globálního stáda. Jejich nesporným lídrem je dneska právě Putin, který se pro Západ stal doslova fenoménem. Toho nejzběsilejší Amerikanofilové obviňují ze všeho, co se příčí globalistům a jejich sluhům, mainstreamovým politikům. Ti jsou pak doslova zuřivostí bez sebe. Politici Typu Zemana jim všem totiž dokazují, že lze být v současnosti svůj a ne vazalem supermocných. On je sice populista, opravdu má odpor k islámu a váží si Ruska, ale především „má prst na tepu lidu“. To tvůrcům nového řádu světa naprosto nevyhovuje, takže je pro ně doslova a do písmene „třídním nepřítelem“.

ZATÍM NEJLEPŠÍ ARGUMENT RUSŮ KOLEM KRYMU

Ukrajinský prezident Petro Porošenko podepsal 15. května l.r. zákon O odsouzení komunistického a nacistického režimu. Tento zákon zakazuje mimo jiné propagandu sovětské symboliky. Kromě toho bylo přijato rozhodnutí o přejmenování obcí a ulic se sovětskými názvy. Předseda krymského parlamentu Vladimir Konstantinov na to reagoval velmi chytře. Mimo jiné prohlásil, cituji: „Ukrajina vešla do Sovětského svazu s jedním územím a teď ho osočuje…Vraťte se tedy k původnímu stavu, čili vzdejte se skoro poloviny svého území, a pak můžete…“, konec citace. Skutečností je, že za sovětského zřízení bylo území Ukrajiny rozšířeno o doněcko-krivorožský region, západoukrajinské oblasti, které byly odebrány Polsku v roce 1939, Zakarpatskou oblast odebranou Československu, v roce 1845 a část Besarábie a Bukoviny odebrané pro změnu Rumunsku. A kromě toho se právě za sovětského zřízení stal součástí Ukrajiny i Krym. S  názorem Konstantinova souhlasím na sto procent.  Není mu totiž co vytknout.

ZÁKONY JSOU DIKTATUROU ZÁJMŮ MOCNÝCH

V dogmatice marksistů, čili vládnoucí vrstvy v reálném socialismu, platila teze, že právo je koncentrovaným vyjádřením zájmů vládnoucí třídy. Pro ty, kdo neznají mé názory proto opakuji, že rozlišují mezi marxismem a marksismem. První je pro mne naukou samotného Marxe a druhé je teoretické zdůvodňování dění v SSSR a později i v jeho satelitech. Odborníci ono teoretizování často nazývají marx-leninismem, leč ani to není oprávněné. Lenin totiž byl největším revizionistou Marxe v politické praxi, takže jejich teorie není správné navzájem  spojovat. Formulace zmíněná teze je připisována Andreji Januaroviči Vyšinskému, ačkoliv je skutečně obsažena i v pracích Marxe. Leč mnohem méně kategoricky. Po antikomunistickém převratu v ČSSR Richard Falbr, celostátní odborový předák, z kariéristických důvodů sloužící slepě nové moci, se již v prvních měsících veřejně vysmál této tezi. Udělal to vědomě jako službu nové moci, protože právě její „popřevratová právní diktatura“ až příliš odpovídala Vyšinského teorii o třídním právu. Dneska již málokterý přemýšlející právník pochybuje o tom, že zákony jsou služkou moci. Vrcholem takového doznání je v mých očích nedávný výrok jednoho poslance. Ten v souvislosti s kritikou zákona o telekomunikacích jasně řekl, že kritizovanou část zákona doslovně napsali lobbisté patřičných firem. Často se snášela mediální kritika na poslance, kteří k předlohám zákona na poslední možnou chvíli přidávali doplňky. Novináři ty texty nazývali „přílepky“ a v té souvislosti psali o poslaneckém folkloru. Jenže?!! Jak je zřejmé, nejde o tvorbu poslanců, mnohdy neschopných sestavit jakýkoliv text, nadtož právnický. Jde o diktát firem, korporací, čili podnikatelských mafií. Právo tedy možná není koncentrátem zájmů třídy mocných, ale mnohé části zákonů jsou nesporně diktátem mocnějších, vlivnějších a bohatších. Ty přílepky určitě žádný poslanec neprosazuje zadarmo. Ne-li on, tak určitě jeho strana z toho profituje.

JEDINÉ PRAVDIVÉ PROHLÁŠENÍ V PŘEDVOLEBNÍ KAMPANI

Krajské volby a třetiny senátu, se kvapem blíží a teď je právě doba nejintenzivnější propagandy. Za základní chybu některých volebních uskupení považuji skutečnost, že pro krajské volby jako hesla svých slibů užívají témata celostátní, jako například migraci či terorismus a podobně. Dalším rysem letošní předvolební kampaně je neměřitelnost mnoha slibů typu: „Zvýšíme prestiž našeho kraje“. Voliči, alespoň ti moudřejší, už dávno nevěří jakýmkoliv slibům. Proto si myslím, že zaujmou spíše neobvyklí kandidáti, jako třeba filosof Bělohradský, který kandiduje na post senátora, či v našem kraji kupříkladu Vitásková, která bojuje se solárními barony, nebo třeba „náš synek“ Cienćala, exředitel Třineckých železáren. Dost už bylo slibů, především takových, které nejsou v silách jednoho politického subjektu a především za současného politického klímatu, splnitelné. A vzrůstajícím růstem globalizace budou splnitelné čím dál méně. Již několik let po převratu proto považuji za jediné pravdivé heslo předvolební kampaně: „Slíbíme, co si přejete, zrealizujeme, co si přejeme“. Ještě přesněji to málo, co nám političtí spoluhráči dovolí.

VEDLEJŠÍ PRODUKT UPRCHLICKÉ MÓDY

Poněkud obskurní iniciativa s názvem Platforma evropské paměti a svědomí zveřejnila už před třemi týdny zprávu, že požádala odpovědné orgány Německa o zahájení trestního řízení s Jakešem, Štrougalem a Colotkou. Prý kvůli údajné odpovědnosti za smrt prchajících ze socialistických zemí. Nemá cenu uvádět podrobnosti. Pokud se soudy Německa rozhodnou ve věci angažovat, ještě se dovíme hodně informací. Zatím jenom k věci pár slov. V prvé řadě o samotné Platformě.  Tváří se jako celoevropská iniciativa, ale kromě Nizozemí a Švédska existují její odbočky jen a jenom v postsocialistických zemích. O Nizozemí a Švédsku se nebudu zmiňovat, tam je vždycky dost aktivistů, kteří se rádi pletou do věcí, o nichž z vlastní zkušenosti vůbec nic neví. Česká, spíše řečeno Pražské, pobočka byla s mediálním humbukem založena 14. 10.2011 za osobní patronace vládních reprezentantů Nečase a Hermana, ba dokonce za přímé účasti Tuska a Orbána, tedy opět jen a jenom představitelů postsocialistických zemí. Ještě při zakládacím ceremoniálu se činovníci Platformy div neobjímali s představiteli Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) v ČR. Podobné rádoby vědecké instituce jsou rovněž skoro ve všech zemích bývalého prosovětského uskupení. Ale už na začátku roku 2014 se zanícení antikomunisté obou institucí tak rozhádali, že se rozešli. Nelze se v současnosti ani odpovědně dopátrat, zda Platforma vyloučila Ústav ze svého společenství, nebo naopak Ústav rezignoval na své členství pro nesouhlas s aktivitami Platformy. Pro mne je signifikantní, že komunistobijci se, jako všichni příživníci na moci, perou mezi sebou. Na eventuelní soudní řízení se docela těším. A to hned ze dvou důvodů. Byl by to výborný precedent pro podávání žalob kdekoliv na kohokoliv, tedy hlavně na nejvyšší státníky za všechna zla, která se ze jejich vládnutí v zemi uskutečnila. A to se mi velice líbí. Za druhé předpokládám, že bychom se dověděli něco o podstatě současného fandění uprchlické módě.

BEZ KOMENTÁŘE

Americký list Huffington Post odstranil články a zablokoval účet jednoho ze svých autorů, který se zmínil o zdravotním stavu kandidátky na prezidenta USA Hillary Clintonové. Podle informace webu Breitbart propustilo vedení amerických novin blogera Davida Seamana, který zveřejnil v srpnu dva sloupky, v nichž se hovořilo o skandálu kolem údajně špatného zdravotního stavu osmašedesátileté Clintonové. Ve svých publikacích dal autor na srozuměnou, že kandidát na prezidenta by měl dát veřejnosti odpověď na podobné otázky. Později byly oba články z webové stránky novin odstraněny, „aniž by byly uvedeny příčiny“, jak píše Seaman. Kromě toho byl zablokován i blogerův účet v Huffington Post. „Copak jsme nějaká Čína? Cožpak nejsou lidé chráněni prvním dodatkem (k ústavě, hájícím svobodu slova a tisku)?“ napsal Seaman na Twitteru. Příznačné je, že ve svých publikacích se Seaman zmiňoval o doktorovi Drewu Pinském, jehož show v rozhlase byla zrušena po tom, co inicioval diskusi o zdravotním stavu Clintonové. Důvodem k diskusi v amerických médiích se stalo podivné zpomalené chování Clintonové na pódiu během jejího předvolebního vystoupení a interview pro novináře. Kromě toho byla zveřejněna fotografie jejího poradce, který měl pro jistotu připravenou injekční stříkačku.

DNES MAJÍ SLOVÁCI STÁTNÍ SVÁTEK

Po rozpadu socialistického světa se v nejedné zemi vytvořila nová státní ideologie. Kupodivu jí nebyl neoliberalismus, či jiná novodobá zrůdnost, ale návrat do dávna. V zemích střední Evropy to samozřejmě je katolicismus, nebo dokonce vedle něj i jiné křesťanské vyznání. Proto kupříkladu my máme hned dva nové křesťanské státní svátky. Svatého Václava, což bude za čtrnáct dní a Mistra Jana z Husi, což bylo v červenci. Různé národy si vybraly za své patrony konkrétní historické osobnosti. Poláci kupříkladu krakovského biskupa Stanislava I. ze Szcepanowa, Maďaři přímo svého krále Štefana I., Rusové Mikuláše, biskupa z turecké Myry. Slováci od nedávné doby považují za svou patronku samotnou matku Ježíše, Marii s jejím atributem sedmibolestnosti. Všech sedm bolestí souvisí s jejím synem, Ježíšem, od prvního když v Mariině děcku prorok Simeon poznal Mesiáše, až po poslední, sedmé, jímž je Ježíšův pohřeb. Za hlavní patronku Slovenska Pannu Marii Sedmibolestnou prohlásil papež Pavel VI. v roce 1966. Nevím, proč si Slováci vybrali tento symbol, ale nějak se mi nezdá. Nejsem natolik ve věci vzdělán, abych svůj pocit vysvětlil. Ale nějak považuji daný výběr částečně za pýchu, ale také za nevhodnou prezentaci trpitelské rezignovanosti, což se k tomuto národu nějak nehodí.

NEJPOČETNĚJŠÍ STÁVKA V DĚJINÁCH LIDSTVA

V pátek 2. září 2016 proběhla v Indii jednodenní stávka  180ti milionů pracujících, ze série podobných akcí, které cloumají zemí nejméně od února letošního roku, ba za celou dobu vlády Naréndry Módího. Je příznačné, že naše média o takové „prkotině“ neutrousila ani slovo. Asi zatím nenašla ve věci špendlíček Putinova zavinění. Ovšem světová média už to vidí jasněji. Po roce 1991 Indie přistoupila na neoliberální politiku a od té doby se pomalu, leč jistě hromadí na subkontinentu problémy. Ty lze zkráceně shrnout do následujícího tvrzení. Kapitál roste, ale ubývá pracovních sil. Vládní program, v němž se slibuje vznik stovky tisíc nových pracovních míst je při současném národohospodářském systému iluzí, nebo dokonce vědomou lží. Odboráři deseti svazů se nyní spojili a předložili vládě dvanáct požadavků. Na jejich podporu budou stávky a další akce odporu pokračovat. Samozřejmě za naprostého ticha našich politiků, včetně, bohužel, i tak zvaně levicových.

NOVÁ A JEŠTĚ „LEPŠÍ“ TOTALITA

Již nejméně čtvrt století tvrdím, že jsme se zabavili údajné totality, abychom podlehli skutečné absolutně komplexní totalitě. Viděl jsem ji, a pořád vidím, především v globální financializaci světa. Peníze jsou v současnosti absolutním totalizátorem všeho lidstva. Jedním z projevů je i nastupující cenzura. Před chvílí jsem si ji ověřil na jednom konkrétním příkladu Tady je. Web s názvem Miloš Zeman rozstřílel „totalitní pražskou kavárnu“ a jejich média. Tak drsně jako dosud ne, inzerovaný kupříkladu 28.8.16 na webové stránce http://www.novarepublika.cz/2016/08/milos-zeman-rozstrilel-totalitni.html je již dneska na původní webové stránce  https://www.youtube.com/watch?v=fbkygfGC_Og nedostupný. Odstraněn byl provozovatelem YouTube z důvodů, cituji: „Opakovaných oznámení třetích stran ohledně porušování autorských práv“. Konec citace. Cha, cha, cha. Poslušný služebníček YouTube už naprosto ztratil glanc. Nejenže maže příspěvky, ale navíc k tomu drze lže. Konec nejen svobody slova, projevu ale i práva na informace. Sice se můžeme dovědět o každém prezidentově zdravotním problému, což je mnohdy až nechutným odhalováním osobních problémů, ale už nesmíme vědět, co řekl o příslušnících současné panské vrstvy, alespoň některých. Nová, vlastně staronová, kapitalistická vrchnost už má reálně v rukou totálně veškerou moc. A nejen v této krajině.

ČEST NOBELOVA VÝBORU

Dneska jenom kratičce. Prohlašuji, že pokud Výbor pro udílení Nobelových cen míru po skončení Obamova prezidentství mu tuto cenu neodebere, pak jednoznačně ztrácí svůj smysl. Podle mého soudu nejen olympijské medaile, ale především tato cena by neměla být udělována natrvalo, ale jen propůjčována. Barack Obama dostal Nobelovu cenu v roce 2009 během prvního roku své vlády za, cituji: „výjimečné úsilí v upevňování mezinárodní diplomacie a kooperace mezi lidmi“, konec citace. Reálně ovšem za celé své funkční období nesplnil ani jeden svůj mírový slib. Naopak. Byl prvním prezidentem, který osobně podepisoval rozkazy k jmenovitému zabíjení „nepřátel“ bezpilotními letadly. Mnoho dalších stejných rozkazů zdůvodňoval frází, cituji: „… se stal překážkou míru a usmíření“, konec citování. Takže se stal bezprostředním vrahem. Ne jako většina politiků, kteří zabíjejí zprostředkovaně. V mých očích je nejzrůdnějším nositelem Nobelovy ceny za mír.