Nejsem sám, kdo již mnohokrát dokázal, že profesionální politici tak zvaných demokratických režimů tvoří ve všech zemí specifickou vrstvu ve smyslu sociálním a ne pouze politickém. Z této vrstvy se pak pravidelnými volbami vytváří doslova privilegovaná kasta. A jak ukazují zkušenosti z ČR, na samém vrcholu této kasty se konsoliduje dokonce sekta hyperprivilgovaných. Těmi jsou samotní zákonodárci, tedy poslanci parlamentu ať již ve sněmovně, či v senátu. Všichni příslušníci vrstvy profesních politiků dostávají mimo jiné příležitost k získání osobního prospěchu ze zastupování údajného zájmu všeho lidu a to nejen v zastupitelském sboru. Zasedají totiž také v různých představenstvech, správních radách, kontrolních institucích a jiných orgánech korporací, v nichž jsou vloženy i veřejné prostředky. Z těchto institucí tak získávají soukromé příjmy, takže mají privátní vztah k některým produkčním prostředkům, čili jsou dokonce z pozice Marxe třídou a ne jenom vrstvou, jak tvrdím já. Specifickou skupinou profesionálních politiků je pak kasta ústavních činitelů. Její specifičnost vyplývá z řady privilegií plynoucích přímo z právního řádu, čti ze soustavy zákonů, které si tato kasta sama pro sebe schvaluje. Z nich největším privilegiem není ani tak politická imunita, ale především fakt, že jde o jedinou skupinu zaměstnanců, která sama sobě určuje nejen platy, ale i všechny další odměny a požitky. Když její jediný zaměstnavatel, společnost občanů, na uvedené nemá vůbec žádný vliv. Už jenom ten fakt je doslova hyperprivilegiem. Ale opravdovým hyperprivilegiem v mých očích teprve je, že sekta zákonodárců sama sebe může vyčlenit dokonce ze zákonů, které diktuje celé společnosti. Má na to dokonce specielní instituci, imunitní výbor, který šetří činy zákonodárců a sám rozhoduje, zda jsou trestné, či ne. Naši zákonodárci si tak usurpují nejen právo na určování svých odměn, ale dokonce právo nahrazovat pro sebe sama třetí pilíř demokratické moci, soudce. Ani se jim nedivím, je to jednodušší, než pro každý jednotlivý zločin zákonodárce stvořit zákon, kterým by bylo vymyšleno, jak se jeho čin liší od úplně stejného, kterého se ale dopustil pouhý řadový občan.

Vzhledem k tomu, že si pantatík Paumer chodí klidně po svobodě a dokonce bez policejní ochranky, tak asi nežijí. Patřit já mezi ně, tak Paumer už to pořádně schytal, a ne že by ještě otravoval svým nenávistným jedem děcka v základních školách. Skutečnost, že Paumer má tak obrovskou publicitu a dokonce šanci besedovat na školách mně jednoznačně dokazuje, že Stalinova teze o zostřování třídního boje má obecnější platnost, než jenom pro tak zvanou proletářskou diktaturu. Z celého polistopadového chování pohlavárů ODS mi vychází, že teorie o zostřování sociálního boje je platná nejen pro každou diktaturu, ale i pro bezohledné autoritativní režimy v tak zvaných demokraciích.

V poslední době mne zaujal nový publicistický termín, údajně šířený z USA – Afroameričané. Bílý muž v USA jím chce ze svého vědomí vytěsnit slovo negr, a my ostatní z Abendlandu zase rasismem poskvrněné slovo černoch. Mne při tom napadlo, zda by bílí Američané neměli napřed sami sebe nazývat Euroameričany, neboť jedinými rodilými Američany jsou přece potomci indiánů ať již severních, či jižních, při čemž těm druhým se ale v USA v posledních letech říká Hispánci. Také fakticky pejorativně.

Dneska jsem byl u lékaře svědkem následující scény. Do čekárny přišla plačící, asi dvanáctiletá dívenka a začala zoufale tlouct na dveře lékařky. Vyšla postarší zdravotní sestra a holčička jí s pláčem začala koktat: Prosím vás, paní doktorko, pojďte prosím se mnou, můj malý bratříček umírá, má velké horečky a maminka mu dává jenom Paralen, protože nemáme peníze. V ten moment jsem si vzpomněl na své dětství, kdy jeden z mých spolužáků chodil po celý rok bosky do školy, z tři kilometry vzdálené vesnice. Školník v zimě již na něj čekával, aby jej vpustil do budovy a on nemusel stát v mraze do doby, než bude otevřeno pro všechny, když náhodou přišel dříve. Ten jediný zážitek z dětství mi vystačil na celý život, abych se stal nejen superlevicového smýšlení, ale bych zásadně odmítal bezmezné hromadění majetku, jehož logickým výsledkem musí být na druhém pólu až absolutní bída. Dnešní zážitek je pro změnu tou poslední kapkou determinující mé myšlení v současnosti. Již jako poslanec Federálního shromáždění jsem v roce 1992 z tribuny sněmovny, tedy chráněn imunitou vyhlásil, že bude-li uzákoněn třetí odboj, budu ihned zvažovat, zda není zapotřebí vyhlašovat odboj čtvrtý. Po posledních šílenostech Julínka a Kalouska, jakož i zupáctví Topolánka a nyní i Langra prohlašuji, že podle mého přesvědčení se i tak už naplnily podmínky pro vyhlášení čtvrtého odboje. A to dokonce podle mustru, který údajně chystali Mašínovci a který byl nápadně ve vhodný čas nalezen, čti vyprodukován, v archivech předním současným komunistobijcem. Každý, kdo přečtete tyto řádky, si uvědomte, že pokud na ně neupozorníte státní orgány, tak se dopouštíte trestného činu.

Je několik zvyklostí, které obecně provádí každá nová politická moc. Je samozřejmé kupříkladu, že po dlouhou dobu všechny nedostatky, ba i problémy, jsou podle její propagandy důsledkem špatného vládnutí předešlé moci. Stejně tak je obvyklé, že mnohé přetrvávající jevy alespoň jinak pojmenuje, aby dále mohla vůči nim užívat jiné postupy a řešení. Tak například celá staletí byli dlouho žijící lidé nazýváni starými. Ať již stařečky, stařenkami, babičkami, dědy, dědečky, či dědky. Nevidím důvod, proč jim najednou říkat senioři. Ledaže by ten odlidštěný pojem měl napomáhat k ulehčení svědomí příslušníků většinová veřejnosti, ale hlavně vládnoucí vrstvě za to, že se k nim zachovává neodpovědně, nedbale, necitelně, zkrátka nelidsky. Stejně tak odmítám, aby mne ve zdravotní péči někdo vydával za klienta, tedy česky za zákazníka. Zákazník je člověk, který si dobrovolně na trhu vybírá nějaké zboží. Dokonce ani ne službu, protože když pro mne má někdo vykonat nějakou službu, tak já nebudu nějakým jeho klientem, ale naopak on, z mé svobodné vůle, mým služebníčkem. Nedovedu si ani představit, že by nějaký knížecí milostpán byl někdy klientem svých služebnic, lokajů, či dokonce nevolníků. On je jednoduše a pochopitelně pán a oni slouhové. Jsem–li nemocen, nebo když jsem dokonce při mimořádné události neschopen projevit svou vůli, tak jakýpak jsem to zákazník , nadtož jakýpak jsem to pán, který si vybírá služebníka. Jsem jednoduše se bezmocným, kterému je pomáháno. To je to správné slovo. Jsem člověkem potřebujícím pomoc od jiné lidské bytosti. Zákazníkovi, alias klientovi přece nikdo nepomáhá, toho se naopak podle tradičních obchodnických móresů snaží každý obelstít a připravit o co nejvíce peněz. Chce na jeho přání, ba potřebách co nejvíc zbohatnout. Nejsem proto ani senior ani klient, protože se cítím být pouze věkem opotřebovanou lidská bytostí, která potřebuje pomoc. A žádný pidinadministr ze mne nebude dělat nevědomý a tedy odlidštěný subjekt, kterého zneužívají ke svému zbohatnutí odborníci, které si vůbec nevybral.

Komunistická strana sama sebe charakterizuje jako antisystémovou. Je jedinou takovou v parlamentě. Již jen z toho důvodu má prakticky nulový koaliční potenciál, protože všechny ostatní strany jsou nejen prorežimní, ale doslova spolutvůrkyněmi současného politického systému. KSČM sice nikdy přesně nedefinovala rozsah své antisystémovosti, ale jednoznačně odmítá kapitalismus a chce socialismus, tak zvaný samosprávný. Samosprávnost pak definuje tím, že v takovém státě nejsou státní orgány mocenskými institucemi, jak je uvedeno v naší Ústavě, ba dokonce nejsou ani pilíři demokratické moci, podle hantýrky demokratů, ale pouhými, správními úřady. V žádném případě tedy státní orgány nevládnou, nýbrž pouze spravují věci veřejné, čili veřejnosti slouží. Je to na první pohled krásný ideál, jako vždycky u komunistů, nikde ale nefungující, takže pouhá vize, v očích dnes vládnoucích vyznavačů úspěchu jednoduše utopie. Zatím nejde ani o projekt, již proto ne, že z Ústavy vyplývá, že mocenskými orgány státu jsou u nás parlament, vláda a soudy. A neznám žádnou skupinu lidí, která by se dobrovolně z pozice panské vrchnosti stala služkou. Takže k uskutečnění svého programu by  KSČM musela ve volbách získat ústavodárnou většinu, což má nulovou pravděpodobnost. Připočteme-li k tomu, že všechny strany neustále komunisty odsuzují za údajné nezřeknutí se minulosti, a považují to za zásadní překážku ke spolupráci s ní, vytváří se pro KSČM  klíma dlouhodobé izolace. A v ní je skryto existenční riziko pro komunisty. Jakmile voliči pochopí, že poslanci KSČM jim svou účastí v parlamentě nejsou nijak užiteční, přestanou stranu volit. KSČM by na svém blížícím sjezdu měla proto mít odvahu řešit problém, jak zvýšit svou prospěšnost v reálné politice, kde najít sociální prostor, pro jehož příslušníky dokáže účinně uplatňovat jejich zájmy. Jinak zůstane, jako dosud, stranou zajišťující dobré bydlo jen několika svým poslancům a senátorům. Jejich počet se s nejvyšší pravděpodobností bude časem snižovat, až nakonec vymizí z parlamentu.