V mém způsobu uvažování nemá žádná společenská událost, přírodní jev ba veškeré ostatní skutečnosti, náhodný původ. Vše má své příčiny a důvody, i když třeba jenom pravděpodobnostně působící. V těchto dnech mne z toho pohledu zaujaly proto dvě události, které následovaly rychle po sobě a vzbuzují u mne podezření, že spolu dokonce velice úzce souvisí. Vláda uložila ministerstvu vnitra, aby připravilo materiál o možnosti zákazu KSČM. A ani ne za týden na to, byl zveřejněn průzkum stranických preferencí, který pravici doslova vyzývá k boji. KSČM se nejen vrátila na své tradiční třetí místo, ale získala už stejný počet možných mandátů, jako ODS a samozřejmě předběhla TOP09. Již víc jak půl roku ČSSD a KSČM získávají ve výzkumech ústavní většinu. Nyní se navíc obě strany dostávají do absolutního vedení. V polistopadové politické atmosféře nenávistného antikomunismu je takový fakt dostatečným důvodem k rozhodujícímu ataku na KSČM. Proto předpokládám, že průzkum je silně zmanipulován a má sloužit jako jeden z argumentů v protikomunistické štvanici zorganizované pražskou mediální smetánkou , jež může pragmaticky vyvrcholit třeba před volbami pozastavením činnosti KSČM. I kdyby zákaz účelově platil jen dočasně, jako například uvěznění Sládka před prezidentskými volbami, či preventivní zákaz nedávné stávky z formálně vymyšleného důvodu, zamezí se předvolební činnost této strany a po volbách se jí vítězové třeba i omluví. V dnešní politické realitě totalitní nadvlády bohatců je přece možné všechno.

Polistopadová moc je od svých prvních kroků čistokrevnou nadvládou antikomunistického revanšismu. Její představitelé všechny změny, jež diktují veřejnosti, cudně nazývají reformami, ačkoliv jde o zásadní, komplexní, systémové změny, jež mají navíc pouze ideologické zdůvodnění. Kupříkladu tak zvaná důchodová reforma není ani reformou, ani důchodů. Týká se především starobních penzí a je totálním převratem z kolektivistického na individualistický systém. Naprosto stejně je tomu se změnou ve zdravotnictví, když péče se stává pro některé lukrativním podnikáním a pro všechny svobodným obchodem. Tvrdím, že pro změny penzí i zdravotnictví neexistují rozumné, ale pouze ideologické důvody. Proto polistopadoví mocní svou řízenou činností museli teprve faktické argumenty vytvořit. To provedli celou řadou legislativních kroků. V prvé řadě uloupili národu jeho bohatství, čili státní podniky, které měly vydělávat na penze, zdravotnictví, školství, levné bydlení, dopravu a ostatní sociální potřeby veřejnosti. Vláda tedy ukradla bohatství všem a věnovala je jen několika, čili uskutečnila reálný antikomunismus. Komunisté přece na začátku své vlády sebrali bohatství několika a dali ho všem. Vlády od roku 1990 systematicky měnila zákonná pravidla, jimiž snižovala finanční zdroje na penze a zdravotní péči. Rovněž snižovaly reálné příjmy penzistů, aby uměle vzbuzovaly potřebu připojištění. Stejně tak snižovaly ze zdravotního pojištění financované léčby, aby občany nutily připlácet si na některé druhy zákroků. A konečně vlády nikdy neměly ani ten nejmenší zájem na kontrole vyžívání prostředků ze sociálního, nadtož zdravotního pojištění. Zdravotním pojišťovnám šlo samozřejmě pouze a jen o zisk a tak se nikdy neobtěžovaly přílišnou kontrolou pohybu peněz ve zdravotnictví. Dneska diktovaná politika Nečasova kabinetu je dokončením toho systémového, polistopadového zločinu, který lze pojmenovat jako záměrné ruinování veřejných financí. Smysl byl od počátku jediný, zprivatizovat všechno sociální, protože každé sociálno je zárodkem komunistického satanství.

Kdysi populární seriál anekdot na rádio Jerevan přinesl nedávno svou aktualizaci, naznačující směr budoucího vývoje globálního svobodného trhu. Dotaz zněl: Kdy budou Spojené státy Americké skutečně konkurenceschopné Čínské lidové republice? Odpověď: Až bude mít americký bankéř životní úroveň čínského dělníka. Vnímám v tom nejen ironii, ale především hlubokou moudrost pohledu na současný svět.

Nedávno skončil v ČT mnohadílný seriál s názvem Abeceda komunistických zločinů. V tištěné podobě jej již v minulém roce publikovalo jiné provládně vlezdoanální médium, MF DNES. Ani při nejlepší vůli jsem ve všech dvaceti šesti pokračováních nenašel jediný čin komunistů, který by v celých předešlých dějinách nerealizovala jiná politická moc. Dokonce tvrdím, že prakticky všechny jsou v modifikované formě dokonce dodnes prováděny po světě v různých zemích a většinou i v takových, které samy sebe vydávají za svobodné, demokratické či alespoň proklamují dodržování lidských práv. Na celém seriálu mne zaujalo jediné, že se za zločin komunistů neuvádí znárodnění všeho produkčního majetku v soukromém vlastnictví. Je to autorský podvod, protože ve skutečnosti právě to byl jediný důvod, proč v průmyslových zemích již v devatenáctém století vznikl nesmiřitelný odpor vůči všem rodícím se formám socialismu, sociáldemokratismu, nadtož komunismem. Dovoluji si s plnou odpovědností tvrdit, že vlastníkům kapitálu v tak zvané studené válce vůbec nezáleželo na dodržování lidských práv v zemích pod vládou komunistické byrokratury, jak se tím oháněli a dodneška komunismu vytýkají. Šlo jim jen a pouze o to, že nadvláda komunistických partají jim brala jejich privilegovanost, plynoucí z vlastnění majetku, bohatství a především kapitálu, umožňujícího zneužívání činnosti jiných ke svému obohacování. Autoři seriálu o zločinnosti komunismu záměrně za jeden ze zločinů neoznačili zespolečenštění majetku, protože by většinu veřejnosti s vysokou pravděpodobností napadlo, že ve skutečnosti právě to byl jediný čin, kterým se vláda komunistů lišila od všech jiných vlád v dějinách a tedy právě on je tím jediným skutečným komunistickým zločinem. Já osobně v období nadvlády komunistických stran vidím ale naprosto jiný negativní vliv na dějiny lidstva. Dryáčnicky bezohlednou realizací jakéhosi prvního pokusu o socialismus, coby společenství rovnosti, spolupráce, sociální jistoty a nadvlády lidu, vybudili ve světové veřejnosti až příliš silný odpor, který dal vznik onomu nesmiřitelnému boji mezi měšťansko-autoritářskými zastupitelskými demokraciemi a komunistickou diktaturou sekretariátů. Za největší vinu komunistických vlád vůči neprivilegovaným celého světa proto považuji diskreditaci všech kolektivistických snah o vyšší stupeň humanizace společnosti. Neoznačuji to za zločin, ale za jedinou opravdovou vinu všech vlivných reálných komunistů vůči všelidskému společenství ovládaných, utlačovaných, neprivilegovaných a prakticky vždycky zneužívaných až vykořisťovaných.

Nikdy jsem se netajil tím, že odmítám zákaz trestu smrti. Již jenom proto, že kupříkladu policista může po unikajícím delikventu střílet, ba dokonce každý občan může v krajním případě střílet i na zloděje, který uniká. A to nemluvím o poslední, tak zvaně protiteroristické době, kdy může třeba i neuniformovaný policista zastřelit člověka jenom proto, že si myslí, že jde o teroristu, který se chová podezřele. A při tom si zákonem zakazujeme trest smrti i v případech, kdy soudy mají stovky nezpochybnitelných důkazů třeba o mnohonásobných vraždách souzeného. Po událostech v Norsku, přesněji po masakru, který vyvolal v pátek mladý chlap na dětském táboře vládnoucí strany, jsem dokonce přesvědčen, že i trest smrti je nedostatečným. Vrátil bych se proto až k praxi císařů starověké Číny, kteří si pěstovali katy, jež uměli popravovat třeba i celý měsíc. Za naprosté minimum v uvedeném případě proto považuji, aby dvaatřicetiletý Anders Bering Breivik, který za necelou hodinu samopalem postřílel přes šedesát dětí, byl souzen v zemi, ve které neplatí zákaz trestu smrti. A aby k výkonu trestu byl odváděn alespoň desetkrát, než bude realizován. Čin byl totiž chladnokrevně promyšlen, zločinec zneužil policejní uniformu, napadl děti bez rodičů na prázdninovém táboře a co je vůbec nejodpornější, dobíjel zraněné. Navíc žádný soudce se nemusí obávat justičního omylu. Pokud mi osobně ještě dneska nějaký lidumil bude odůvodňovat zákaz trestu smrti, přestanu jej pouze označovat za pseudohumanistu, ale začnu každého jednotlivě považovat za stejné ohrožení sama sebe, jaké způsobil nenápadně působící Nor. Jinými slovy za člověka podporujícího terorismus.

Odpor proti této vládě je samozřejmě legitimní, ale stojí za úvahu, zda už není dokonce legální, ba až občanskou povinností. Vzhledem k tomu, že poškozuje naprostou většinu občanů, je odpor proti ní jednoznačně legální. Protože pohrdá opozicí a jakýmkoliv názorem občanů, je odpor proti ní povinností každého, kdo se cítí chováním vlády postižen. Upřímně se už jenom zajímám o to, zda náhodou již nenastala doba, kdy je potřebí tuto vládu svrhnout jakýmikoliv prostředky, tedy i ozbrojeným násilím.

Slovo darebáctví zavedl do politiky jeden z nechvalně proslulých amerických prezidentů. Označil jím některé státy světa, aby tak před světem zdůvodnil, proč je jeho zem hodlá vojensky přepadnout. Za průběhu jeho osmiletého vládnutí se jasně prokázalo, že darebáckým byl každý stát, který ohrožoval zájmy USA, coby nositele svrchované globální moci. Takový přístup k politice coby sféře zájmů, se dá ale zobecnit. Podle toho je darebáckým každý, kdo se protiví zájmu svrchovaného nositele nějaké moci. Podle naší Ústavy je svrchovaným nositelem moci v ČR jeho lid. Současná vláda, podle opakovaných průzkumů, se jednoznačně protiví zájmům naprosté většiny jeho obyvatel, nejen občanů, či dokonce voličů. Nečasova vláda je tedy jako celek vládou darebáckou. Nemluvě o tom, že se za jediný rok ukázalo, jak i někteří její jednotlivci jsou skutečnými darebáky a to nejen ve smyslu politickém.

Podle zpráv z tisku byla, cituji: &za účelem připravit veřejné a široké veřejnosti volně přístupné oslavy 20. výročí pádu železné opony& na podzim roku 2007 založena obecně prospěšná společnost OPONA. Zakladatelem je nějaký Vít Rozehnal, který do podniku vložil sto tisíc základního vkladu, konec citace. Tato společnost se mimo jiné stala i realizátorem hlavních akcí, které měly připomenout odchod sovětských vojsk z našeho území po roce 1989. Nemám nic proti tomu, když si vítězové připomínají úspěchy, i když nejsou vůbec jejich zásluhou. Jenže, jako již tolikrát, zbabělí otroci, osvobození vždycky pouze cizími silami, se i tentokrát chovají stupidně. K oslavě odchodu sovětských okupantů zvolili formu, kterou zároveň zesměšnili zásluhu sovětských osvoboditelů Prahy v roce 1945. Tank, který se podílel na osvobození Prahy a byl brzy po převratu v roce 1989 natřen na růžovo, později pak převezen do depozitáře asi padesát kilometrů vzdáleného od Prahy, s mediálním humbukem přivezli zpět do metropole, naložili na vor a vyvezli na Vltavu. Kolem této atrakce pak organizovali různé hříčky, pro mladé, čili lidi bez paměti a především pak pro zahraniční turisty. Prý to celé stálo kolem dvaceti milionů. Jenom doufám, že všechno zaplatili lidé jako třeba Kocáb, který se jako zarytý havlián vehementně angažoval v odchodu sovětských vojsk, přesněji, jenom snad trochu mohl urychlit to, co báťuška Gorbi, s kovbojem Reagi už dávno dohodli. Za což byl politizující rocker v rámci privatizace pak až příliš velkoryse odměněn soukromým investičním fondem, jehož prostředky zpronevěřil a přece nebyl odsouzen.