Ve zmatcích kolem nejrozšířenějších politických pojmů dominují vesměs ty nejméně jasné, pod kterými si může každý představovat, co chce. Mezi takové patří například slova komunismus či kapitalismus, coby termíny popisující politický režim. U prvního se nikdo neobtěžuje rozlišovat mezi utopickým komunismem, bolševismem, sovětismem, reálným socialismem, nadtož pak mezi Marxovou kritickou teorií a dogmaty pozdějšího vědeckého marxismu. S kapitalismem to nevypadá o nic lépe, takže mnozí současní jeho apologeti raději tvrdí, že kapitalismus už dneska neexistuje. Omyl. Jenom jde o pojem tak obsáhlý, že fakticky nic nepopisuje. Za nadvlády KSČ byl termín kapitalismus především ekonomickým pojmem a politický režim tehdejších států byl nazýván buržoazními demokraciemi. Tedy demokraciemi měšťanů, demokraciemi, jež si třetí stav vydobyl v revolucích jen pro sebe, na feudálních vládcích všeho druhu. Po první světové válce se bolševismus realizoval v sovětské politické moci, jež hypertrofovala ve stalinismus. Ideologickou reakcí na jeho deformaci lidských práv a především svobod, byla ideová obroda liberalismu, která skončila až v současném demagogickém neoliberalismu. A ten se po skončení studené války stal dokonce dominantní ideologií dnešních mocí na celém Západě. Dovoluji si tedy tvrdit, že současný politický režim je alternativou ke stalinismu. Takže je minimálně stejně zločinný, jako samotný stalinismus.

Jedním z podstatných rysů současné vládní ideologie je nesmiřitelná nenávist k rovnostářství. Podle jednoho z klasiků ortodoxního liberalismu prý ideje egalitarismu vedou vždycky k tyranii. Naproti tomu sice klasikové jiných učení tvrdí, že naopak ikona liberalismu – svoboda – nakonec končí v diktatuře a nadvládě, ale tyto klasiky naši současní političtí papaláši nečtou, pokud vůbec něco čtou, kromě výpisů ze svých účtů. Přesto současní vládní politici promyšleně prosazují rovnost tam, kde na ní vydělávají ti, v jejichž zájmu vládnou. Dlouhodobě horují pro rovnou daň a nyní k ní učinili první kroky. Především ale v nové zdravotní reformě realizují rovné spolupodílnictví všech pacientů na léčení. Nejenže všichni platí stejné poplatky u lékařů a v lékárnách, ale pro všechny je určena stejná horní hranice ročního limitu poplatků. Což ve starých zemích sociální Evropy neexistuje. Tam totiž vesměs doplácí každý ročně do určitého procenta svých příjmů za minulý rok. Bohatí tedy podstatně více než chudší. U nás ale pro chudého osaměle žijícího důchodce platí stejná hranice pěti tisícovek ročně jako třeba i pro generálního ředitele ČEZu s příjmem půl miliardy za rok. A léčí-li se chudák mnoho měsíců v nějakém ústavu, platí pořád denně 60 Kč, tedy zase stejnou částku, jako třeba vlastník mnoha činžáků, který si žije celý život jako rentiér. Přístup naší vlády není jenom asociální, je to chování doslova nelidské, odporující zakladatelské ideji první Československé republiky, tedy humanismu. Jde o projev reálného mafiánského kapitálu, gangsterů terorizujících velkou část obyvatel země. A je-li terorismus darebáctvím, jak celému světu již po druhou prezidentskou dekádu sděluje Jirka Křoví, jsme všichni plně oprávněni vést proti němu naprosto bezohlednou a především dokonce preventivní válku. Nejsme povinni čekat až do nových voleb. Máme nárok tuto vládu svrhnout, třeba i násilím hned teď.

Útok gruzínských vojáků na hlavní město Jižní Osetie přímo v den zahájení OH není možné považovat za náhodný. A jeho vyloženě taktická nepřipravenost pak již jasně dokazuje neoddiskutovatelný záměr a hned nejeden. Minimálně mělo být Rusko vyprovokováno k vojenské odpovědi. Jelikož je všeobecně známo že obranu se nikdy nepodaří provést plně adekvátní útoku, byla tím vytvořena šance k zlovolné diskreditaci Ruska a jeho nového prezidenta. Západní propagandistické mašinerii se dostalo příležitosti vylíčit Rusko opět jako barbarského až orientálního agresora. Tím měl být vytvořen důvod k dalšímu zvýšení americké vojenské přítomnosti na Kavkaze, konkrétně v Gruzii. Evropští členové NATO měli dostat další argument k nutnosti uznat potřebu americké protiraketové obrany v Evropě a čeští antikomunisté obdrželi propagandistickou berličku pro svou oslavnou ekvilibristiku kolem kulatého výročí 21. srpna. Každý skutečný politik při tom musel vědět, že USA ani EU v oblasti vůči Rusku nemohou udělat nic vážného, nadtož rozhodujícího. Navíc bylo zřejmé, že hlavním zájmem Ruska bude konflikt rychle ukončit. Takže jak úřadující předseda EU, tak diplomacie USA všechna ta svá silácká prohlášení a umravňující misie prováděli jen a jen jako divadlo pro všesvětový prostý lid. To nejhloupější, jako vždycky, předvedli pak čeští vládní politici. Jim se již dávno celý ten antikomunismus přetavil v chorobnou nenávist ke všemu Ruskému, takže se teď otevřeně přiznali, že tak vytoužený radar bude skutečně proti Rusku.

Z Havlovy autobiografie jsem si kdysi vydedukoval, že už v dětství trpěl komplexem méněcennosti. Sám o sobě napsal, že prý si s ním nikdo nechtěl hrávat, i když měl ten nejlepší kopací míč, což byla tehdy v klukovské partě doslova vzácnost. Byl prý zrzavým, tlustým a ještě k tomu z bohaté rodiny. Mezi aktivisty Charty 77 se pak našel nejeden, kdo později veřejně řekl či napsal, že Havel velice rád manipuloval s lidmi. Konec konců, každý to může vidět až do dneška, kdy se neustále snaží nejen připomínat svou osobu, ale především skoro pravidelně kritizovat i vzdálené jevy, navrhovat opatření i těm nejodlehlejším vládám, ba organizovat skupiny, které vydávají různá prohlášení k dění ve světě a v neposlední řadě dokonce neustále podněcuje, a až kabinetními metodami organizuje, různé politické skupiny, které se snaží ovlivňovat dění u nás. U Havla by šlo jenom těžce prokázat, že jeho komplex z dětství hypertrofoval v duševní chorobu, ale lze tvrdit, že naprosto určitě ovlivňoval a dosud ovlivňuje jeho chování ve veřejném prostoru. Jinak je tomu ale například u trpaslíka Cikrta. Podle jeho chování, ale hlavně podle většiny jeho osobních vyjádření je prakticky nepochybné, že on duševní chorobou trpí. Chorobně nenávidí lidi. Má vztek na všechny normálního vzrůstu, i když díky své inteligenci se to snaží dobře zakrývat. Zdrojem jeho mnohdy až nelidských vyjádření je tedy komplex, který přerostl ve zvrácenou touhu po nadvládě nad co největším počtem lidí. Ten člověk měl být podle mého soudu vyšetřen psychiatry, než se stal veřejnou osobou. Jenže on asi i sám Julínek trpí nějakou duševní poruchou, neboť jako lékař, vzdělaný i v psychiatrii, by si takového člověka nikdy nevybral za tiskového mluvčího, pokud by byl sám úplně duševně zdráv.

Podle odborného odhadu se na boj s terorismem ročně vydává kolem 70ti miliard dolarů. Odhad je jen těžce ověřitelný, jelikož v oblasti činnosti přísně tajné jsou skutečné cifry neverifikovatelné. Navíc nikde ani nebylo zveřejněno, jak se náklady na boj s terorismem oddělují kupříkladu od nákladů na válčení v Afghánistánu a Iráku. Ročně se stane obětí terorismu kolem 420ti osob. O jak velké číslo ve skutečnosti jde, ukáže nejlépe, když se srovná třeba s počtem obětí silničního provozu, kterých je jen v USA na 30 tisíc ročně. A nebo s počtem smrtelných pracovních úrazů, kterých je například v ČLR trojnásobek. Svět tedy vynakládá na jednu možnou oběť terorismu na 170 milionů dolarů. Jsem přesvědčen, že jdou mnohem lépe investovat.