Aniž o to stojím, přece ke mně dolétají některé novodobosti. Jednou z nejaktuálnějších jsou výtvory textů, v nichž se přepisují dějiny minulého století. Lavina snaživé produkce textů revidujících především události týkající se poslední velké války, je z nich nejhrůznějším dokladem snah o konečné vítězství v oné válce. Výklad všech událostí týkajících se zmíněné války se novohistorici podbízivě snaží interpretovat jako konečné vítězství těch, kdo je velmi dobře platí. Prozatímním vrcholem v mých očích je, že se jim už podařilo, dokonce v nejvyšší zákonodárné instituci EU, prosadit názor, že Německo i Sovětský svaz jsou stejnými viníky za vznik druhé světové války. Před dvěma dny jsem na svém Facebooku proto vyvěsil následující text, cituji: „Když si tak sleduji snaživou aktivitu na revizi dějin, třeba takových novohistorků jakým je nějaký Krystlík, tak jsem dospěl k názoru, že už zbývá jediné: Zbavit Hitlera odpovědnosti za holocaust. Pak se automaticky největším padouchem dějin stane Stalin a Hitler může být prohlašován za oběť boje proti komunismu v podání Sovětského svazu, který bylo bezpodmínečné nutné zničit“. Konec citace.
Komolení dějin byl, je a vždycky bude zajímavou disciplinou, až koníčkem mnohých historiků. Ačkoliv k nim nepatřím, jsem přece jenom už pamětníkem, takže jsem se rozhodl pro malé cvičení ve zmíněné disciplině a dneska přidám dějepisným mágům pár myšlenek, které je mohou inspirovat.
Je samozřejmé, že Sovětský svaz je viníkem druhé světové války. A dokonce tím hlavním, ne-li vůbec jediným. Kdyby nevznikl, tak by Hitler, ve službách už tehdy vznikajících světovládných, čti finančních kruhů, nemusel hnát Němce proti impériu, které se už při samotném vzniku deklarovalo jako nesmiřitelný odpůrce kapitalismu, kterému hodlá zakroutit krkem. Takže vlastně Hitlerovo Německo v oné válce se obětovalo za záchranu samotných základů tehdejšího, pohříchu i dnešního světa. Je tedy sám Hitler obětí Stalinových intrik, jak to napsal dokonce bývalý sovětský rozvědčík Vladimir Bogdanovič Rezun ve své slavné knize Ledoborec, jíž se na Západě prodalo na deset milionů výtisků. Takže Stalin je světový padouch a Hitler jeho největší oběť, vedle třeba Trockého či Tuchačevského. Ať jmenuji alespoň jednoho ze dvou hlavních skupin Stalinových obětí.
Hitler prvoplánově nebyl ani rasista, ani antisemita. Byl to především vlastenec a jako politik pak populista. Dobře věděl, že naprostá většina vlasteneckých Němců se cítí ponížena bezohledným drancováním svého bohatství ze strany Francie. Ta si totiž prosadila do mírové smlouvy po první velké válce podmínky, které ve své podstatě ponižovaly Německo a urážely city každého opravdového Němce. Ale hlavně trvale udržovaly většinu Němců v chudobě. Právě oné emoce Hitler využil. Aby ji ve vědomí německého lidu posílil, přijal navíc za svou teorii o výjimečnosti árijské rasy, do které Germáni a tedy i Němci patřili.
Hitler žil se svým národem a tak rovněž věděl, že jeho většina má negativní pocity také vůči Židům, což v té době nebyl vůbec jev pouze německý. Šlo spíše o dosti rozšířené vědomí velké části příslušníků katolické církve ve všech zemích Evropy. V očích pravověrných katolíků totiž byli Židé odpradávna národ, který zavraždil „bohočlověka“ Ježíše. Populistickým výkladem Bible se Hitler navíc dopracoval poznání, že Židé svou vírou o boží vyvolenosti svého etnika přinesli do civilizace Západu vědomí nejen rasové odlišnosti, ale učení o rasové výjimečnosti. Navíc ve své víře neustále očekávali nový příchod spasitele, který jim má dokonce zajistit vládu nad celým světem. Čímž sami sebe povyšovali na národ nadřazený jiným. Takže bojem proti Židům fakticky Hitler bránil zbytek světa před jejich světovládou.
Holocaust nebyl výmyslem Hitlera. Ideově a realizačně ho uskutečňovali jeho patolízalové v bludné představě, že se tak zasluhují o naplnění Hitlerových ideálů. V té době byl Hitler, jako opravdový vůdce svého národa, totiž plně zaměstnán světodějnou válkou se Stalinovým impériem, takže neměl na jiné problémy čas. Toho snaživí a především ambiciózní jedinci z Hitlerova okolí zneužili k boji o svou osobní kariéru. Dopustili se však osudného omylu. Nepochopili, tak jako třeba i Lenin, že ne všichni Židé, stejně jako ne všichni kapitalisté, jsou nesmiřitelnými nepřáteli. V žádném případě to nebyli a ani teď nejsou všichni Židé, kdo stále věří ve své budoucí boží království vládnoucí celému světu. Jde pouze o elitářskou vrstvu mocichtivců. Té a jenom jí bylo zapotřebí zabránit, aby šířila svou víru a pomalu ve skrytu realizovala svou moc. Bylo proto tragickým omylem, že v plynových komorách skončili naopak pouze a skoro jen, obyčejní vesměs chudobní a nevýznamní Židé. Zatímco všem schopným a výjimečným se podařilo dostat z dosahu Hitlerových pohůnků.
Tím dneska končím. Je teď na novohistoricích, aby alespoň pro uvedené myšlenky našly dostatek důkazů a důsledně naopak zamlčovaly všechny, které by uvedené teze zpochybňovaly. Je to přece pradávná metoda historiků pracujících na objednávku skutečně mocných. Jen tak se mnozí dnešní významní Pražané, mimo jiné mohou jednou dočkat představy, které jsem, už ani nevím kdy a kde, popsal. V ní jsem psal, jak na ostrohu Letenské pláně bude jednou stát nejméně padesát metrů vysoká socha Hitlera, toho času už Velikého. U jejího úpatí pak na lavičce svého jména sedící sochu jednoho z českých Václavů, toho jména Havla, jak v obdivné nábožnosti zírá do vesmírných dálek odhodlaně hledících očí muže, jehož jméno již od jeho smrti je nejfrekventovanějším jménem celosvětové publicistiky. Alespoň podle průzkumů asi dvacet let starých. Což mimo jiné až dodnes podporuje i vysílání česky mluvících televizí, kde Hitlerem samotným, jeho dobou, činy a dalšími souvislostmi je prakticky denně naše veřejnost oblažována.