V dobách ozbrojených bojů obě strany konfliktu lžou. Propaganda je totiž součástí laždé války. Současná informační válka okolo „Speciální operace Ruské armády na Ukrajině“ kupříkladu u nás ve mně vzbuzuje asi takový dojem. Ukrajina už válku vyhrála, jenže Rusové to ještě neví.
Speciální operace Ruské armády na Ukrajině není válkou. Upozornili na to činovníci OSN. Rusko nevyhlásilo Ukrajině válku a Ukrajina Rusku také ne. Takže nejde o zločin proti míru. Je to prostě ozbrojená mise, invaze k prosazení zájmů nejen Ruska, ale především rusky mluvících obyvatel na jihovýchodě Ukrajiny. Takových misí se Západ dopustil jen za toto století skoro desetkrát. Něco podstatně odlišného ale je zapojování se třetích stran do bojů. To už je minimálně trestný čin vměšování do vnitřních záležitostí jiného. Je totálním nesmyslem dodávat Ukrajině další a další zbraně, protože to jenom bude prodlužovat dobu bojů a zvyšovat škody na majetku a lidských životech obou stran. Všichni státníci světa byli, a dokonce většinou jsou vrcholně povinováni udělat všechno, aby byly boje co nejdříve zastaveny. Vždyť o tom hovoří i ta tolik zbožňovaná smlouva NATO. A to hned ve svém prvním článku. Ale přiznejme si to bez pokryteckých gest a bušení se do hrdinské hrudi. Zemím Západu, toho starého, protisovětského Západu moc a moc vyhovuje, když se mezi sebou perou dvě země Východu, a dokonce pohrobci SSSR. Eskalace konfliktu ve vleklou ekonomickou válku pak vyhovuje především USA. Ta prosazuje jen a jenom své zájmy a Evropa, či spíše EU nemá mezi svými politiky ani jednoho, který by byl schopen zrůdné chování Ameriky demaskovat a donutit EU k samostatnému chování. Proto to s vysokou pravděpodobností skončí pro ni tragicky.
K válečné protiruské propagandě patří tvrzení, že se Ruská armáda zasekla, či dokonce že odpor Ukrajiny je tak úporný, že Rusové nedokážou plnit původní záměry. Propaganda Západu se tím snaží prezentovat světu slabost ruské armády, a naopak význam své pomoci Ukrajině.
Jde o válečnickou lež.
Rusové nepřišli bleskově zvítězit…a co dál?! Přišli rusky mluvícím Ukrajincům pomoct, aby si vyřídili účty se svými „karateli“, kteří je týrali osm let. Proto jsou to také pouze a jenom bojovníci Luhanska a Doněcka, kteří si osvobozují svou zem za pomoci svých příbuzných, kteří se vracejí po létech vyhnanství. Všichni mají své osobní účty s Ukrajinskými nácky. Jde tak na jihovýchodě Ukrajiny o klasickou občanskou válku. Což začínají dokazovat především zpravodajové, kteří opravdu sledují boje a nesedí někde v hotelu a nepopíjejí tam vodku.
Při tom za dva týdny Rusové ovládají třetinu území celé Ukrajiny. To je bratru 200 tisíc kilometrů čtverečních. To je dvě a půl ČR.
Ruská armáda zničila prakticky kompletní vojenskou infrastrukturu na Ukrajině, celé letectvo a většinu námořnictva. Obklíčila velká města, a dokonce velkou koncentraci Ukrajinské armády, asi 50 tisíc mužů, má v jakémsi „stalingradském kotli“. Pokud vedení Ukrajiny nezmoudří, má Rusko možnost až ztrojnásobit svou armádu a definitivně zlikvidovat odpor a diktovat pak Ukrajině cokoliv.
Na Ukrajině po celou dobu existence SSSR probublávalo do veřejného mínění silné vlastenecké cítění. Pěstováno bylo skrytými nacionálními silami, jejichž živnou půdou byla především až fanatická antiruskost, mající svůj původ v bolševických začátcích Sovětského svazu. Pozdější vládci SSSR ho mírnili i tím, že přidávali k Ukrajině další a další území. Není proto divu, že po rozpadu SSSR se tyto nacionalistické živly snažily získat politickou moc v zemi. Pokusů o to bylo provedeno několik, až konečně po událostech na Majdanu zvítězila, především v samotném hlavním městě Kyjevě skupina, jež svou moc populisticky založila především, ne-li dokonce jenom, na protiruských náladách. Tím byl v zemi zahájen vývoj, který logicky musel dospět až do stupně adorace Ukrajinské povstalecké armády, která se za druhé světové války přidala k boji hitlerovců proti Sovětskému svazu. Vyvrcholením tohoto vývoje bylo Porošenkovo vyhlášení Stepana Bandery národním hrdinou.
Celým zmíněným procesem byly nebývale posíleny celoevropské tendence, jež se po rozpadu SSSR pomalu klubaly na světlo veřejného prostoru. Jejich motivací jsou zájmy měnit historii spočívající ve zpochybňování výkladů ba až výsledků poslední velké války. Což je pro Rusko absolutně nepřijatelné.
Na okraj této poznámky zdůrazňuji, že osobně kladu vypjatý protiruský fanatismus Ukrajinců na roveň chování našich „přátel“, čti lokajů, sudetských Němců. Proto se ani nedivím, že jsou to především oni, kdo popírají podporu nacismu na Ukrajině ze strany její současné politické moci.
První prý unikla od jednoho z Ukrajinských vyjednávačů. Rusové podle ní Ukrajině předložily následující požadavky:
Zelenskyj dostal určitý čas na odpověď. V té době se nepovedou útočné akce Ruské armády. Termín vyčkávání Rusů se mi ale nepovedlo zjistit.
Druhá zpráva pochází od zdroje blízkého vládě Ruska a poněkud doplňuje pátý bod podmínek. Rusové prý revidují svou snahu o denacifikaci. Pochopili, že v tom punktu se dopustili chyby. Ne však jak omyl chápu já, čti, že od počátku jde o špatně zvolený cíl. Pouze prý vojáci poznali, že v Ukrajinské armádě je prakticky každý velitel i té nejmenší jednotky nacista, takže bylo omylem, že vedli gentlemanské boje ba dokonce chránili civilisty. Teď prý tomu bude jinak. Pokud Zelenskyj nepřijme uvedené podmínky, potáhnou Rusové Ukrajinou a jak řekl zdroj z něhož čerpám druhou zprávu, cituji: „Pokud na ně někdo vystřelí z nějakého okna, tak ten dům srovnají se zemí“, konec citace.
Vypadá to tedy tak, že pokud Zelenskyj se rozhodne pro další boj, tak Ruská armáda do země vtrhne v plné síle a už to nebude delikátní operace se snahou o co nejmenší počet lidských obětí.
No, nevím. Zkušenost mi říká, že ve válečné době se nedá nikomu věřit… Jenže „speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“ podle OSN není přece válkou.
Aby se před svou veřejností mohlo Rusko pokládat za vítěze, musí si podle mého názoru zajistit platné až definitivní uznání Krymu coby svého území jak od Ukrajiny, tak od většiny světa. Za druhé musí ke svému území přiřadit i Luhansko s Doněckem, protože nejméně na tři generace je jiné soužití obyvatel těchto regionů s Ukrajinou prakticky nemožné. Nepřátelství překročilo mez, která by to umožňovala. Za třetí musí si zajistit, aby Ukrajina nejen nevstoupila do NATO, ale především aby na jejím území nebyly vojenské základny ani jiné objekty Rusku nepřátelských armád.
Rusko v žádném případě nesmí chtít na Ukrajině vytvářet nějakou svou loutkovou vládu. To nikdy nemůže fungovat v trvalém režimu, ale ani na nějakou „dočasnost“. Takový stav by naopak na Ukrajině neustále živil nacionalismus, ba probouzel nacismus.
Dostatečným úspěchem bude, když na pár desítek let prosadí neutralitu Ukrajiny, dokonce i s výhledem jejího možného vstupu do EU. Členství v EU může být Rusku naopak ku prospěchu jako šance trvalé ekonomické spolupráce.
Tyto výsledky by mohly v očích ruské veřejnosti být uznanou cenou za zmařené životy ruských mladých synů, útrapy způsobené sankcemi a konečně i hmotné ztráty Ruské armády.
Velkým úspěchem, vlastně jako bonbónek by bylo, kdyby se Rusku podařilo zformovat dávné přání svých západních sousedů na vytvoření Mezimoří. Oni ho vždycky považovali za reálnou hráz proti Ruské expanzi, leč v současnosti by si ho Rusko mohlo prosadit jako neutrální až nárazníkové pásmo mezi ním a NATO, s vyhlídkou pomalé transformace na most mezi Západem a Ruskem. Chce to jenom jedinou podmínku. Dohodnout, a především reálně zajistit neexistenci vojenských základen USA na a jeho výkonné složky NATO na onom území.
Je ověřenou pravdou, že za každého konfliktu, tím víc za ozbrojeného, obě jeho strany lžou. Proto jejich informace je potřebné hodnotit, a dávat do souvislostí, aby „divák“, tedy nezúčastněný člověk si dokázal učinit alespoň přibližně reálný přehled o situaci. Nemýlím-li se tak asi dva dny po začátku bojů ruská strany tvrdila, že na území Ukrajiny jsou biologické laboratoře financované USA. Američané to popírali a označovali za typickou ruskou dezinformaci. A ejhle. Za necelých čtrnáct dní musí administrativa Bílého domu před celým světem přiznat, že tam takové laboratoře byly, leč podle ní jen s vysoce „mírovým“ výzkumem.
Včera ruské ministerstvo obrany zveřejnilo dokument, podle něhož měla ukrajinská armáda v měsíci březnu zahájit rozhodující útok na odtržené republiky s cílem konečně celý problém vyřešit. Je to zase ruská dezinformace!!? Kdo chce, ať věří Rusku, kdo chce, ať věří Ukrajině. „Pravdu“ ovšem bude mít vítěz tohoto boje, který OSN zakázala označovat za válku. Vítěz, který je od samého počátku nezpochybnitelný.
Delegace obou bojujících stran, které se setkávají z očí v oči, to je pouze viditelná část celého vyjednávacího procesu. Jelikož se nejvyšší představitelé obou stran nejen nescházejí, ale spolu ani nekomunikují, s výjimkou ministrů zahraničí, tak je celý proces vyjednávání zprostředkováván přes třetí osoby. Je nasnadě, že se chce nejeden světový státník na konfliktu zviditelnit, takže takových samozvaných zprostředkovatelů je více, proto nemá smyslu je ani jmenovat. Turecký a Francouzský tlampač nevyjímaje.
Díky všem těm zprostředkovatelům se přece ale na veřejnost dostanou úlomky skutečného vyjednávání mezi RF a Ukrajinou. O nich nechce současné vedení Ukrajiny informovat svět, aby nepolevila intenzita jeho podpory „nevině“ napadenému. Proto s postupem nadtož výsledky neseznamuje ani své Západní „nadřízené“.
Z uniklých zpráv lze dneska vyvodit, že Rusko rozmnožilo své požadavky. Jeho vedení s jistotou ví, že ozbrojený konflikt vyhraje, takže zvyšuje sázku. Zelenskyj a jeho ekipa ještě před zahájením invaze měla šanci vyjednávat o požadavcích Ruska, které tehdy nebyly tak tvrdé jako nyní. Odpor Ukrajinců totiž Rusko stojí nejen mezinárodní prestiž, ale také značné ztráty materiální a především lidské. Proto je jasné, že i výsledky vítězství se zvyšují.
Rusko se o Krymu nehodlá vůbec bavit, protože tento problém považuje za vyřešený. To jenom tvrdohlaví Ukrové ho stále považují za autonomní republiku Ukrajiny, jakou se stala po rozdělení SSSR.
RF původně žádala pouze zvláštní statut pro Luhanskou a Doněckou lidovou republiku. Nyní žádá nekompromisní uznání jejich samostatnosti, navíc v celé rozloze původních Oblastí Luhanska a Doněcka.
Kreml nehodlá navíc ustoupit od vyhlášení neutrality Ukrajiny a sankcionovaného závazku nemít na jejím území žádné cizí vojenské základny a další objekty.
Ukrajinská strana dostal nějaký čas na rozmyšlenou. Osobně jsem nenašel jak dlouhý. Ovšem vím, že v něm jsou akce Ruské armády prakticky zastaveny. Intenzivně bojují jenom armády samostatných státních celků LNR a DLR, které od Ukrajinských okupantů čistí celé své původní území. Od uvedeného minima Rusko v žádném případě už neustoupí a pokud Zelenskyj na podmínky nepřistoupí, dá velení RF rozkaz donutit jej k tomu bez ohledu na ztráty, včetně lidských.
Krev jen a jenom na jeho hlavu.
Chudáci Ukrajince.
Nevím, kdo vypracovával taktiku „speciální operace“ armády RF na Ukrajině. Ale jsem si víc jak jistý, že udělal fatální chybu. Rusko s nejvyšší pravděpodobností nedosáhne ani demilitarizace, ani denacifikace. Ledaže by začalo opravdovou válku, jak po ní od prvních dnů volá Kadyrev a ten velice dobře ví, o čem mluví.
Taktika ochrany civilistů za cenu obrovského množství životů Ruských mladých mužů je, řeknu to naplno, naprostým nesmyslem. Rusko svou invazí je totiž stejně v situaci, že ať udělá co udělá, svět ho na nedohlédnutelnou budoucnost bude stále odsuzovat. Ale co je nejhorší pro Putina a celou ekipu, která zmíněnou taktiku přijala je nesporné nebezpečí, že ruské veřejnosti jednou a podle mě dost brzy, dojde trpělivost nad zbytečným hazardováním s životy vojáků své země.
Demilitarizace měla být provedena nejdéle za dva dny obrovským náporem veškerého letectva RF, které by prakticky zlikvidovalo celé letectvo, námořnictvo a většinu zbraní, paliva a velitelských stanovišť Ukrajiny.
Denacifikace provedená invazí armády byla od počátku minimálně sporná. Ale spíše úplně mimo mísu. Jde totiž o proces dlouhodobý a podle mého usuzování prakticky násilím neřešitelný. Vždyť celý kapitalismus je fakticky měkkou formou fašismu a v každé zemi s tak zvaně liberální demokracií je i nacismus latentně přítomný. Záleží pouze a jen na celkové atmosféře v zemi, čti, zajištění spokojenosti většiny obyvatelstva. Nacionalismus je totiž živen jen a jenom frustrací určitých skupin obyvatelstva a tu nejde z nikoho vymlátit, jelikož násilí ji naopak posiluje.
Gentlemanské vedení bojů, které OSN zakazuje nazývat válkou, podle mě zpochybňuje sílu Ruské armády a světu umožňuje ztrácet respekt k jejím schopnostem, by možnostem. V každém případě ale ukazuje světu, že i tak obrovské síle se dá účinně bránit.
Zdá se mi, že stratégové Ruska si plně nepřiznávají fakt, že válčení s Ukrajinou je zástupnou válkou se Západem v horké formě. Kdyby to uznávali, museli zákonitě zajistit, aby na Ukrajinu Západ nemohl dodávat další a další zabíjející zbraně ba dokonce živou sílu.
Vysoce frekventovaný je problém zřízení bezletové zóny nad Ukrajinou. Ovšem pouze jako způsobu válčení ze strany Západu. Mě vrcholně přechvaluje, že tuto metodu válčeníboje si hned od prvého dne nezajišťovalo Rusko minimálně pro levý břeh Dněpru, a bezprostředně později na celém území Ukrajiny.