Musel, když už udělal tu osudnou chybu, že po melčákovském vetu Ústavního Soudu, se svou příslovečnou zatvrzelostí překvapivě, už netrval na dřívějších volbách. Nic jiného mu nezbývalo, když byl zleva omezen idiotským usnesením ČSSD z Bohumína, zprava pak třídní nenávistí všech antisocialistů, mnohonásobně před voličským lidem zesilovanou veškerými lokajskými médii. A v konečné fázi pak vypointovanou osobní animozitou tchoře z Vysočiny. Jako realistický politik si již na počátku kampaně lehce spočítal, že k zastavení pravicových orgií v naší zemi musí ČSSD ve volbách získat víc jak 40% hlasů. A k tomu by se ještě do sněmovny museli provléct jak tradičně ministerských postů chtiví Lidovci, tak Bursíkem rozvrácená Strana zelených, což u těch druhých by se rovnalo víc jak zázraku. Splnění tolika podmínek bylo naprosto nepravděpodobné a jak je vidět, Paroubek byl na porážku dobře připraven. Reagoval totiž bezprostředně a bez oklik. Vedle jeho chování bylo prohlášení Sobotky, coby jeho nástupce, nejstupidnějším povolebním vystoupením -, to když se nechal slyšet, že Klaus by měl pověřit sestavováním vlády ČSSD, jelikož volby vyhrála. V hlupství mu zdárně konkuroval už pouze Filip se svým výrokem, že KSČM je připravena jednat o vládní koalici s každým. To už nemohlo být považováno ani za provokační vtipnost. Podle mého vkusu by ale měl Paroubek odejít i ze sněmovny a nechat sociální demokraty jejich osudu. Má jim totiž skutečně co splácet. Pravice s podporou zhrzeného Zemana totiž již nejméně měsíc rozvracela ČSSD řízeným únikem informací, že by jednala o vládě spolu s ČSSD, pokud by tam nebyl Paroubek. Celý proces pak bezprostředně před volbami vystupňovala zveřejněním výsledku údajného průzkumu, který navíc s velkou chutí šířila úslužná média. Podle něho prý 70% členů ČSSD si přeje Paroubkův odchod. Jelikož ani jednu z informací vedení ČSSD rázně neodmítlo, ba ani žádný jeho jednotlivec neodsoudil, pak si strana nezaslouží nic jiného, než to, co se jí přihodilo. Volební prohra ČSSD totiž je v mých očích významnou výstrahou pro celé společenství, a to zdaleka ne jenom pro ni samotnou. Levicově myslící lidé si začnou uvědomovat, že v ní nemají oporu. Při hlupství KSČM je tím ale nebezpečně otevřen prostor pro fašistický populismus. Pro mne je volební zisk větší jak 1% pro fašizoidní dělnickou stranu největším varováním.

Včera jsem obdržel ze sekretariátu ODS osobní dopis od Nečase, jehož text opisuji:

Přeji hezký den,

     věřím, že mi na úvod prominete tento nevyžádaný email.

     Rozhodl jsem se Vás oslovit, protože vím, že spousta lidí je znepokojena vysokými dluhy naší země a že mají strach o svou práci. Takové obavy jsou oprávněné. Proto prosazuji řešení, která povedou k novým pracovním místům a zkrotí veřejné dluhy. Neslibuji nesplnitelné. Nabízím nasazení a tvrdou práci.

     Vím, že ODS Vás mohla v uplynulé době zklamat. Nejsme dokonalí, ale naše problémy řešíme. Vím také, že ODS musí znovu usilovat o svou důvěryhodnost. Cítím silnou podporu pro postoje i politiku, kterou razím. Čím silnější mandát od voličů dostanu, tím může být pevnější koalice rozpočtové odpovědnosti.

     Z nelevicových stran jedině ODS má šanci vyhrát volby, být první na pásce a mít šanci sestavit vládu rozpočtové odpovědnosti založené na nelevicových stranách. Jedině silná ODS dokáže zastavit Jiřího Paroubka s jeho ČSSD a s komunisty. Proto Vás prosím o Váš hlas.

     Váš hlas rozhodne!

     Na takovou vlezlost jsem cítil potřebu odpovědět. Tady je má odpověď, zaslaná i do některých novin:

Milý pane Nečasi.

     I když jsem si jist, že tento mail číst ani nebudete, vězte, že je to hlas v mém okolí velice častý a dokonce v mnoha případech je mnohem drsnější. Takže jej ve vlastním zájmu berte vážně, protože jde o e-dopis otevřený, který posílám do sdělovacích prostředků.

     Když už lžete, tak nedělejte hlupáky z nás ostatních. Vy osobně jste svou rozpočtovou odpovědnost již dlouhodobě a tím nejzřetelněji osvědčoval při každém hlasování o rozpočtu této země. A že jich bylo.

     Nemám nic proti ODS, je to strana současných globálních vítězů, což bohužel pro ni, znamená budoucích poražených. Vy osobně jste se ale v mých očích už jako člověk definitivně odepsal svým chováním v závěrečném období práce sněmovny v 5. volebním období. Ani ne tak oním obstrukčním vystupováním, ale následným, veřejně v televizi projevovaným, sebepyšným pohrdáním občany. Kde prosím berete tu drzost, nyní se k nim lísat!

Exmístopředseda ODS, exposlanec a exministr Miroslav Macek na svém blogu nedávno navrhoval, aby volební právo měli jenom plátci přímé daně. Než jsem se rozhodl reagovat nějak na jeho podnět, shlédl jsem předvolební klip o bábě a dědovi. Od té chvíle jsem rozhodným zastáncem návrhu své moudré babičky, která již před sto lety tvrdila, že volební právo by měli mít jen ti, kdo si už alespoň pět let poctivou prací vydělávají na své živobytí. Vzhledem k tomu, že její doba byla i pro mne historií, připomínám současným supermladým, že pro generaci našich pragmaticky myslících prarodičů slova poctivě si vydělávat na živobytí znamenalo nepatřit ke vznešené žebrotě", jak se tehdy říkalo všem těm různým komediantům. Což jsou v dnešním systému i ty největší superstar POPu, profesního herectví, nejrozličnější baviči, profesionální sportovci a ostatní neprodukující příživníci, jejichž existence je odvislá jenom od tržní, čili spotřebitelské hlouposti davů.

Nevím už, který český milec USA, či popletený vyznavač lidských práv, přišel na ten geniální nápad, vyvěšovat na veřejných domech, pardon budovách politických a jiných státních institucí, vlajky Tibetu. Ve výročí dne osvobození jeho lidu od klerikálně-feudálního útlaku armádou ČLR, tehdy ještě pod přímým velením Maa Velikého, bývá na budově sněmovny a některých radnic vyvěšována dalajlámova standarta, vydávaná za vlajku Tibetu. Jsem si ale jist, že po nedávném prohlášení Jeho svatosti, dalajlámy, všem těm Bursíkům, Vondrům a mnohým starostům, zhořkne i javorový sirup, nadtož úsměv ve tvářích. Pro agenturu AFP totiž dalajláma řekl, cituji: Pořád jsem marxista… Marxismus má morální etiku, zatímco kapitalismus je pouze honba za ziskem, konec citace. Už jenom to je napováženou, jenže on prý navíc dodal uznání, že režim v Číně přinesl jejím obyvatelům, mezi nimi jsou samozřejmě i Tibeťané, blahobyt. Punktlich. Dávno již vím, co možná Havel nikdy nevěděl, že dalajláma už jako mladík byl dokonce členem Ústředního výboru Komunistické strany Číny. Ovšem měl jsem za to, že v něm byl pouze trpěn jen jako představitel jedné z provincií státu, který již tehdy měl víc jak miliardu obyvatel. Jenže on tam seděl asi natolik dlouho, že načichl vším tím zločinným odérem tak silně, že se ho již nedokáže zbavit. Takže příště by na budově sněmovny v ČR měla ta standarta viset spíše na půl žerdi, nebo těsně pod praporem ČLR.

     Právě jsem odeslal slečně Martě Issové následující přání.

     Ačkoliv patřím ke generaci, která již má pravnoučata, velice si dobře ještě vybavuji chování, názory a cítění svých vlastních prarodičů, se kterými jsem přímo žil a nemusel se tedy mobilizovat k tomu, abych je teprve navštívil. Vím proto docela odpovědně ba až přesně, jak by moje babi reagovala na klip, v němž jste se prezentovala. S pravděpodobností hraničící s jistotou by řekla: Musím se za tu pomatenou dívenku pomodlit, aby jí Bůh odpustil a netrestal ji.

     Tu neskonalou moudrost si dovoluji sdělit právě Vám, a taky veřejně, jako jste Vy tu svou chytrost poslala nám. Vím totiž, že Vaše matka trpí hroznou chorobou. Měla byste si uvědomit, že s vysokou pravděpodobností ji máte geneticky zapsanou ve svém osudu i Vy. A jen z toho důvodu by Vám velice slušelo daleko víc pokory, než jí má mnohý jiný současný úspěšňák. Nebude totiž vždycky hej, cérečko. Bude i počkej. A teprve pak se uvidí, co jste slečinko vůbec zač. Vy sama a co je vlastně v pravé skutečnosti celý ten Váš nejbližší okolní svět.

     Já nemám onu víru své babičky, která by se za Vás určitě pomodlila. Já jsem dokonce odchovancem tvrdé reality, v níž i solidarita je sprostým slovem. Přeji Vám proto alespoň tak málo, abyste se s takovými jako já, v tom svém, ještě hodně dlouhém životě, vůbec nikdy nesetkala.

Když by Havel ještě disidentem Vaškem, osaměle bojujícím žoldákem Západu otravujícím svými aktivitami mocnáře KSČ, byl celá léta finančně vydržován jakýmsi Karlem, Rakouským knížetem Schwarzenbergem. Když turbulencemi konce minulého století byl Havel prezidentem ČSFR, jmenoval téhož Karla Schwarzenberga kancléřem své jasnosti. Ptám se často odborníků na etiku, politiku, právo a i další, co to vlastně bylo. Šlo o výraz dlouhodobého přátelství, nebo naopak o praxi morálky mafiánství, klientelismu, či dokonce drzé korupce? Nesporně to byl kameradschaft, který se ve veřejné sféře slušných zemí právně ohodnocuje jako protekce až zneužití funkce veřejného činitele. Nebo snad už v newspeeku současné moci této krajiny má uvedený jev dokonce nějaké politologicky pozitivní označení?!

Včera pozdě večer jsem se, čirou náhodou protože televizní zpravodajství nesleduji, dověděl přímo z úst prvního muže našeho státu, že, volně přeloženo, nedoporučuje, aby byla ze státních prostředků podporována oprava domů v povodňových oblastech. Na pozadí kulisy ze zatopených Troubek, s pro sebe typickým, lísavým zdrobňováním, diváctvu své vladařské rozhodnutí zdůvodňoval tím, že by velice, ale velice rád by opravdu viděl, kdyby se ty domy stavěly alespoň kousíneček,& alespoň o těch deset metrů od té povodňové vody. Další to mocnářský blb, marně se snažící o státnickou modrost. Přiřadil se tímto výrokem tak nejspíš k rodu panovnických rad, za jejichž vrchol je dosud všeobecně považována blondýnkovina královny Francie, která víc jak před dvěma sty lety hladovému lidu Paříže radila, aby jedl koláče, když nemá chleba. Kdyby se Klaus jen trošilinečku lidsky z výšin Hradu podíval dolů, musel by tím dalekohledem, který má ve své pracovně asi stejně jako ho měl Havel namířený dolů na svůj lid, naprosto zřetelně vidět, že deset metrů od vody je v Troubkách, na skoro absolutně rovinaté Hané, celé desítky kilometrů daleko. Dávno jsem Klausovi neviděl do tváře. Včera večer jsem si uvědomil, že je už opravdu stařičkým člověkem. A tak se s útlocitem dívám i na jeho poslední moudrost, která je pro lidi nejenom v Troubkách radou mocnáře, leč pro něj už jen další stařeckou zradou na těžce udržovaném sebeobrazu.

Poslední československý a první český polistopadový exmocnář, natočil i před těmito volbami svou soukromou agitku. Asi proto, aby nějak vrátil státu voličů část prostředků, které jsou mu vypláceny z jejich daňových plateb coby apanáž. Zvláště když je mu poskytována podle zákonů, které si demokratičtí politici schvalují jen ku prospěchu svému. Nebo spíše proto, aby se na něho náhodou nezapomnělo a zasloužil si státnický pohřeb. Elitář Havel se v klipu s bohu rovným sebeoceňováním, vžitým každému mocnáři, obrací na své voliče s návrhem, aby volili Stranu zelených. Jen tak na okraj to zdůvodňuje tím, že i on byl vždycky tak trochu zelený. Ano, byl tak trochu zelený, jako byl v životě tak trochu pracující, protože ho k tomu donutila vládnoucí KSČ, byl tak trochu politik, protože díky komplexům z dětství chorobně toužil ovládat jiné, byl tak trochu dramatik, protože rádoby kritici si špatně vyložili jeho myšlenkové postupy, či tak trochu byl disident, jelikož jej k této službě globálním světovládcům doporučila tajná služba Izraele s odůvodněním, že nemá děti. Ano. Havel byl tak trochu zeleným, ale nikoliv mužíčkem s kapajícím šosem, ale panovnickým mudrlantem. Osobně to mohu dosvědčit. V zápalu polistopadového revolučního přesvědčení, že je právě on nositelem těch nejvznešenějších rad si totiž myslel, že je také stát budovatelským národohospodářem. Proto ku příkladu delegaci horníků severočeských lomů v roce 1990 blahosklonně položil otázku, cituji:  Co byste&ehm&říkali na to, kdybychom zrušili ty vaše doly a nechali vás pracovat v cihelnách, které budeme otvírat, abychom nestavěli ty paneláky, konec citace. Tehdy ještě asi nedošel k dalšímu vzácnému objevu o králíkárnách. Přiznám se, že jsem se nikdy v celém svém dlouhém životě za žádného člověka tak nestyděl, jako za tehdejšího prezidenta ČSFR, pronášejícího tak naivní stupiditu k realisticky myslícím lidem. I když jsem si byl již tehdy vědom toho, že jeho světový věhlas, absurdního básníka spočívá v obrovském nedorozumění. Příliš vzdělaní kritici totiž jeho vážně myšlené nesmysly považovali vždy za uměleckou nadsázku reflektující zblblost světa a ne autora. A tak právě v tom stupidním výroku byl Havel zeleným. Tak absurdně, jako jsou až absurdní někteří zelení demagogové.

Zase se z tisku dovídám, že se Klaus zranil při sportování. Tentokrát údajně při tenise; prý se v zápalu boje udeřil vlastní raketou do levé ruky. Už na počátku devadesátých let jsem byl očitým svědkem toho, že Klaus se prakticky co pár měsíců při sportování zranil, dokonce na schůzi Federálního shromáždění jednou přišel s nohou v sádře. Tehdy jsem to okomentoval poznámkou, že má dlouhé vedení, takže je nutný delší čas, než k hlavě dojde sdělení, že tělo je už staré. Druhou možností je, že má osobnostní defekt, kterému se v medicíně říká predispozice k úrazům, jako každé nemehlo, jak by řekla moje babička. Jak se zdá, to druhé bude asi blíže pravdě. Klaus se od počátku svého veřejného působení snažil podporovat svou popularitu sportováním, konkrétně pak v létě tenisem, sportem to dostatečně individualistickým až elitářským, leč přece jenom ne snobským jako ten zbohatlický a amerikánský golf. V zimě se zase nechával vidět na lyžařských svazích. Tedy opět u sportu elegance a ne nějakého propoceného běžkaření. Média mu na jeho veřejnou stylizaci skočila a dotvořila mu image sportovce. Bohužel je to sportování jako, a tak jsou jeho výsledkem neustálé mimořádnosti, včetně úrazů. Stařík by konečně měl mít rozum, zase by řekla babička, moje samozřejmě. Já její moudrost pouze doplňuji prosbou, obsaženou v titulku tohoto textu.

Vaše chudoburodí.

     Ačkoliv Jsme prakticky stejně staří, dělí nás vzájemně celá staletí, ne-li dokonce tisíciletí. A to jsme se oba narodili v paláci, jenže já fakticky beze jména, zato Vy jste byl novorozeně s titulem. Já jsem asi byl proto od dětství komunistou, takovým tím opravdovým ve smyslu toho slova. Byl jsem jím dříve, než mnozí z těch, kdo se za ně později jenom prohlašovali a ujali se v mé zemi dokonce vlády. K těm jsem se fakticky nepřidal. Zásluhou své babičky a matky, které osamocené, mne vychovaly, jsem totiž nikdy nedokázal pochopit násilí, šířené pod pro mne posvátným praporem komunismu.

     Ze své rodové podstaty Vy jste zase byl a svými činy to dosud stvrzujete, neustále ve službách panovnické rodiny posledního Rakouského monarchy, jíž jste zavázán nezrušitelnou přísahou věrnosti. Tím se dají vysvětlit veškeré Vaše aktivity v té části veřejného prostoru, jímž je politika ČR. Lze říci, že osobně jste se v něm angažoval od dob, kdy jste svou finanční podporou udržoval Havla a jeho skupinu minimálně v povědomí globálních vládců. Fakticky od samého počátku jeho a jejich nástupu k moci, tedy po listopadovém politickém puči, jste byl významným činitelem vládnoucích nových struktur. Velmi agilně jste se dokonce osobně podílel na rozkradení majetku, který komunisty vedený stát získal prací milionů pracujících za dlouhých čtyřicet let. Ze skrytu jiných osob jste ale vystoupil až svou kandidaturou na senátora, což jste podnikl jako test, kolik drzosti unese české veřejné mínění. Jak se zdá, získání senátorského postu Vás zaslepilo, jako konečně každého kdo neumí úspěch unést. A tak jste se nyní postavil do čela strany přímo z okraje politické scény. Z logiky Vašeho původu samozřejmě z toho okraje stupnice majetkového rozčlenění, jež zastupuje úzkou, nejbohatší vrstvu společnosti.

     Jak jsem již předeslal, nechápal jsem nikdy své ideové souputníky, když hlásali a uskutečňovali jakousi třídní nenávist. Nechápal a odmítal.

     Díky poslední aktivitě Vaší strany už nejen chápu, ale s ní plně souhlasím. Váš adlatus Kalousek, jak to obvykle vždycky činili správci feudálního panství, již totiž překročil míru drzosti Vaší společenské vrstvy. Ač se sám podílel na velení při rozkrádání majetku všeho lidu a tím vytvořil bezpodmínečnou podmínky pro zadlužování nového státu, nyní si troufl pohledávku, kterou i on osobně zavinil, přenést na každého z občanů. Každý z nás měl, při nástupu Vámi adorované moci, ve společném majetku podíl asi ve výši dva miliony tehdejších korun, dneska tedy tak pět až deset krát tolik. To všechno nahospodařili Vámi tak nenávidění komunisté. Vaší zásluhou pak dosazení správci onoho majetku jej obhospodařovali s tak zločinnou nedbalostí, že každému z nás promrhali nejen ony dva miliony, ale ještě udělali sekeru přes sto tisíc.

     Vaše zatemnělosti,

     je mi jedno, že si možná z Vás Kalousek udělal pouze jakousi marionetu, či spoléhal na to, že zase spíte a nedokážete si uvědomit, jaké sprostoty se dopouští. Vy jste v čele strany, která se v mých očích dopustila takové předvolební podlosti, která se už neodpouští. A právě za ten konkrétní a poslední Váš čin, Vám tímto dopisem co nejsrdečněji děkuji. Konečně jsem se totiž utvrdil o naprosté nevyhnutelnosti sociálního boje, ale především jsem pochopil nenávist třídního střetu a proto jsem ji definitivně odpustil svým ideovým bratrům.

     A z této, pro mne nové pozice, si Vám troufám sdělit jedno osobní poselství z poznání průběhu všelidských dějů. Historické kyvadlo sociálních střetů, zaviněných jen a pouze obrovskými majetkovými rozdíly, je nyní, zásluhou příslušníků Vašeho nejbohatšího okraje sociální škály, v pravém vychýlení. Opět se tedy bude jednou nezadržitelně vracet. Jestliže se lidstvo chce už pro vždy zbavit knuty sociálních válek, nezbývá mu nic jiného, než pohyb toho kyvadla definitivně zastavit, čtěte, jednou provždy se zbavit naprosto a bez výjimky všech, pro něž je nápln