Předmoderní svět, mnohými odborníky nazývaný společností tradičních sociálních vztahů, trval několik tisíciletí. Moderní svět již jenom několik staletí. Ve skutečnosti sice komplexní modernita nezasáhla ještě většinu obyvatel planety, ale její vlivově a mocensky rozhodující část již pomalu přechází v postmoderní svět. Což je pouze pomocným termínem současných sociologů, protože nikdo z nich neví, jak současnou éru dějin naši potomci jednou pojmenují. Ať již ji dneska nazývají odborníci, či laici jak chtějí, třeba globalizací, informační érou, rizikovou společností, nebo dokonce koncem dějin, čili totálním vítězstvím demokracie, jedno je nepochybné. Současnost je stále složitější a při tom na druhé straně komplexnější, totalitnější až univerzálnější. Ve svém souhrnu tedy paradoxnější. Proto i pro odborníky stále méně pochopitelná a pro politiky stále méně uchopitelná. Lidský mozek je sice podle většiny jeho zkoumatelů údajně nejsložitějším systémem v nám známém vesmíru, ale jako vše v tomto vesmíru je i on omezený, čili má své limity i v poznávacích funkcích. Pokud jsem se včera zmínil o cestě do pekel při řešení současné krize, pak ta spočívá právě v neschopnosti lidského mozku poznat stav současnosti v celé její komplexnosti. Z čehož rezultuje největší nebezpečí. Touha po jednoduchých řešeních, která se projevuje v každé krizové době a s jejím delším trváním, či prohlubováním, povážlivě roste. Viz dějiny všech revolucí moderní doby, ale také rebelií, vzpour v tradičních společenstvích, či dokonce světovlády Alexandra Makedonského.

Jedna česká lidová moudrost říká, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Lid totiž již dávno ví, že každý svůdce ke zlu ho líčí ve svůdných barvách. Nevím sice, jak Valašský premiér České republiky svou kritiku antikrizových opatření z dílny Obamovy administrativy myslel, ale jsem si jist, že Obama nekoná s dobrými úmysly pro prosté lidi. Většina jeho opatření zatím pokračuje v Bushově praxi. Pouze v maličkostech se obrací proti několika konkrétním osobám z nejbohatších vrstev, navíc spíše z populistických důvodů, čili pod tlakem veřejného mínění. Pokud je vláda USA vedena dobrými úmysly pro nejbohatší globální sortu, tak jde fakticky cestou do pekel pro všechny ostatní lidi. Těm pak zbývá jen naděje, že v konečné fázi půjde opravdu celý globální svět nadvlády korporací, vybudovaný na ideologii neoliberálů a realizovaný pod taktovkou MMF a SB dle receptů Washingtonského konsensu, skutečně do pekel. Má to však jeden háček. Podvody nejvlivnějších světových financiérů a jejich lokajských agentur vygenerovaly celosvětovou hospodářskou recesi a v mnoha zemích až krizi, ba dokonce státní bankroty. Stav je natolik vážný, že klade otázky nevyhnutelných řešení nejen ve finančnictví či ekonomické oblasti, ale dokonce v sociální, politické, ba až ideologické sféře. Souhrnně řečeno, začíná reálný boj o globální moc. Jenže v takové situaci světa jsou výsledky většiny řešení naprosto nepředvídatelné. Což je tou skutečnou cestou do pekel.

Dnes nehodlám k aktuální situaci v ČR psát široce. Omezím se na jednoduché tvrzení. Pokud Klaus opravdu sdělil nejvyšším politikům, že bude za předsedu vlády jmenovat toho, kdo mu přinese 101 podpisů, pak patří nejen do skupiny lidí neschopných poučit se ze svých chyb, ale je postižen mnohem horšími indispozicemi. Je už buďto natolik senilní, že si již ani nedovede vzpomenout na to, co dokonce velmi nedávno prožil, nebo natolik tvrdohlavý, že stupidně trvá na všech svých dávných názorech. Na to druhé napovídá jeho skálopevná víra ve svobodný trh, jakož i klaunovské popírání vlivu lidstva na oteplování planety, nebo trucovitý odpor vůči nadvládě instituci EU. Jako řadový občan má samozřejmě i Klaus nárok na to myslet si a říkat o světě, společnosti a čemkoliv, co chce. Jenže on je prvním z občanů, tedy s mimořádně vysokou odpovědností. Pokud se ale ve své funkci chová jako kterýkoliv nezodpovědný fracek, pak je jeho jednání zločinné, přesněji politicky trestuhodné. Mnohem horší ale je, že musí vědět, že povolební rozdělení poslaneckých mandátů bylo v poměru sto ku stu. Jestliže opětovně chce po budoucím premiérovi 101 podpisů, pak jde o jednoznačnou výzvu k podvodnému chování poslanců. A to už není pouze politickým zločinem, nýbrž zločinem obecným, prakticky naváděním k trestné činnosti. Takže Klaus už z tohoto zorného úhlu není pouze nepoučitelným, tvrdohlavým, či senilním staříkem, ale bezcharakterním svůdcem k podvodům.

Ta vláda totiž ani neměla vzniknout. Na jejím ustavení se ani tak nepodepsali jacísi přeběhlíci, jejichž jména si dneska stejně pamatují už jenom politologičtí odborníci, ale především prezident Klaus. Hned po volbách se přece silácky bil v prsa, že nebude souhlasit s vládou opřenou o přeběhlíky – to když Paroubek naznačoval, že má nějaké na dohled. Následně pak objevil jakýsi ustavující zákon nového matematického oboru, který lze nazvat kvalitativní matematikou. To když prohlásil, že sto poslanců levice se nerovná stovce poslanců pravice. Vláda od samého počátku své existence tak fakticky nebyla legitimní a ve slušné demokracii měly být vypsány nové volby. Po celou dobu se pak také nelegitimně chovala, čili v prokazatelném rozporu s vůlí většiny veřejnosti. Ať už šlo o brdoradar, korumpování lékařů a lékárníků žebráckou výší pacientské spoluúčasti, dalším osekáváním zaměstnaneckých práv, či mezinárodní, otrocky probushovskou aktivitou. Navíc veškerá svá rozhodnutí až provokativně a bez skrupulí, prováděla v zájmu nejbohatší sorty a zřetelně protilidově. V současné módní mluvě antisociálně. Bylo tedy již dávno povinností většinové veřejnosti, aby taková vláda padla. Přesněji řečeno je ostudou většiny z nás, že jsme strpěli, aby vznikla vláda neodpovídající výsledku voleb a ještě víc, že jsme jako beránci snášeli, aby se po celou dobu chovala jako uzurpátor moci a nadvládný diktátor. Takže bychom měli oprávněně slavit, až budou všechna rozhodnutí Topolánkovy vlády zrušena.

Ministerstvo zahraničí USA již celá léta vydává jednou ročně Zprávu o dodržování lidských práv v jednotlivých zemích celého světa. Stalo se tak samozřejmě i letos. Za loňský rok ji lze najít na webu http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2008/index.htm . Američtí vládci jsou totiž se svým typickým povýšenectvím přesvědčeni, že stav dodržování lidských práv v USA je pro celý svět tou jedině správnou normou. Vždyť jsou si přece jisti, že s pomocí politiky prosazování lidských práv zvítězili i ve studené válce. Jenže ouva. Letos se, díky internetové, tedy skutečně svobodné informovanosti, veřejnost může seznámit ještě s jedním dokumentem. Vydala jej vláda ČLR. A podává hodnocení stavu lidských práv – kde jinde – než v USA. Některá data jsou převedena i do češtiny a dostupná na webu http://www.blisty.cz/2009/3/12/art45817.html . Konečně někdo má dost prostředků, aby umravňoval i samotný globální božský vzor.

Z webu http://www.czechfp.cz/site/?p=6400 v kurzivě přenáším text, zveřejněný tam se značkou (mist) a včerejším datem. Před deseti lety, 24. března 1999, začaly padat humanitární bomby na území Jugoslávie. Obyvatelé okrajové části metropole měli v tu chvíli jen smůlu, že nedaleko jejich domů leží letiště. Milici byly tehdy pouhé tři roky. Stala se vůbec první obětí náletů Severoatlantické aliance na Jugoslávii. Kazetová bomba, která 17. dubna 1999 pozdě večer vybuchla v rodinném domku Rakičů, malou dcerku zabila ve spánku. Když jedete do Bělehradu ze severní strany, od městečka Indžija, přivede vás stará cesta na předměstí Batajnicu. Srbský hřbitov je nekonečný. Hrob tohoto dítěte není první ani poslední památkou války. Hrob Milice není na rozlehlém hřbitově snadné najít. Musíte se doptat hrobníka, který vám ochotně ukáže desku z růžového mramoru. Tento prostý člověk vám prozradí i to, že k hrobu malého děvčátka chodí mnoho lidí. Velmi často v uniformách armád těch zemí, které zavinily její smrt. Zapálit svíčku na tomto místě je gesto, jež nic nemění. Vyjadřuje však touhu mnoha normálních lidí po odpuštění. Vzpomínám si, že jsem se nikdy necítil ve svém dlouhém životě tak bezmocným, jako když jsem nad svou hlavou viděl a slyšel přelétávat bombardéry mířící na Jugoslávii . Kdyby to bylo v mé moci, tak jsem každý z nich sestřelil. Nezapomenu  také – a přeji si aby to lidstvo nikdy nezapomnělo -, že tehdejší prezident mé vlasti v kongresu USA označil bombardování Srbska za etickou válku. Od té doby si jej vedu ve svém seznamu válečných zločinců, stejně jako Zemana, který podepsal náš vstup do NATO bez referenda jen dva týdny před bombardováním země našich nejtradičnějších přátel. Od té doby také bez výjimky souhlasím s názorem jednoho ze svých dávných přátel, který tvrdíval, že by mělo být uzákoněno, aby nikdo, kdo rozhoduje o vstupu země do válčení, nesměl být bezdětným.   

Neměl jsem původně v úmyslu připomínat ve svém blogu desetiletí našeho vstupu do válečnického klanu NATO. Ale nenechává mne chladným projev, který při té příležitosti pronesl nejznámější penzista z Vysočiny. Na konferenci pořádané k oslavě jmenované události v Praze dne 12. března, se Zeman rozohnil a řekl mnohé, co si jako politik nemohl dovolit. Jeho ostouzení Gruzie, Ukrajiny a dalších, tady nehodlám ventilovat. Zaujaly mne fakticky jen dvě jeho myšlenky. Vynadal politikům NATO do zbabělců, za to, že nepoužívají Bushovy politiky preventivní války vůči zemím, které při tom označují za nebezpečné. A dožadoval se začlenění Izraele do NATO. Zeman tak na sebe prozrazuje, že některá jeho premiérská vystoupení na mezinárodní scéně, nebyla úlety prostořekého extrémisty. Pouze potvrdil, že jako každý vůdce s diktátorskými sklony uznává jen jednoduchá řešení, jako každý ambiciózní politik inklinuje k hrubému populismu a jako každý sobecký individualista má rád pouze násilná řešení. Nesnáším politiky, kteří volají po válce, do níž oni osobně nikdy nepůjdou a nepošlou tam ani své rodinné příslušníky. Dokonce je považuji za zločince nejhoršího zrna a již několikrát jsem veřejně řekl, že jenom kvůli této sortě politických zrůd odmítám paušální zákaz trestu smrti. Tento absolutní trest by měl být skutečně rezervován pouze pro politiky, kteří zatáhnou jim svěřené občany do války.  

Dneska se doneslo k mému sluchu, že bývalá dělnická prokurátorka nastoupila ve věku 88mi let do vězení, k němuž byla odsouzená koncem roku 2007 za účast na procesu s Horákovou. Byla fakticky odsouzena za politickou vraždu, jak rozsudek nad Horákovou z roku 1950, dnešní soudní tribunál, skoro po šedesáti letech, překvalifikoval. V žádném případě Brožová-Polednová nebyla rozhodující osobou procesu, spíše mladou stážistkou, která tehdy měla 29 let, takže sotva tak dokončila právnickou fakultu a neměla osobní zkušenosti z politického ani třídního boje té doby. Není dobrým vysvědčením, že dnešní soudní moc potřebovala skoro dvacet let na to, než postavila před soud někoho, kdo se podílel na zločinech komunismu. Asi čekala, až ti větší viníci zemřou, neníliž pravda? A to jí zákonodárná moc prakticky hned od počátku otevřela vrátka revanše, když celý systém nadvlády KSČ zákonem prohlásila za zločinný. Ve stejný den mé oko shlédlo ve veřejnoprávní televizi, čti v médiu politického školení, dokument s názvem Bojoval jsem ve Wehrmachtu, který diváctvu přestavil jiné dnešní starce, obyvatele Hlučínska ve Slezsku, jimž se na Ostravsku neřekne jinak než prajzáci. Všichni jsou dnešním neznalcům prezentováni jako oběti hitlerovského režimu. Prý to byli Češi, dokonce vojáci československé armády, kteří po obsazení regionu hitlerovci byli hromadně prohlášeni za občany Říše a ihned poslání na frontu. Dovoluji si tvrdit, že údajný dokument neodpovídá plně skutečnosti. Šlo tehdy o Němce, ba dokonce mnozí velmi přesvědčené nacisty, vždyť henlajnovci na Hlučínsku byli zdaleka nejsilnější politickou partají. Tehdejší mladíci vůbec nepochybovali o Hitlerově vítězství a tak šli do války proti Polsku a později i proti Rusku odhodlaně. Dneska jsou ale ve filmu ukazováni jako lidé, kteří se vyhýbali boji, doslova sabotovali válku, dezertovali, ba až zastřelili svého velitele, když je nutil do ztraceného útoku. Film je představuje jako zlomené starochy, nad nimiž má divákovi srdce usedat. Z těchto dvou informací mi vychází jednoznačný závěr o smyslu současné propagandy. Komunistická stařena, kdysi zneužitá systémem je zločincem, ač se prakticky jen zprostředkovaně podílela na jednom jediném trestu smrti, zato váleční vrazi, příslušníci agresivní armády, ba genocidního systému, ti mají svými současnými slzami si vysloužit punc obětních beránků. Při tom každý z nich měl možnost se vzepřít, utéct na východ či na západ do armád bojujících s Hitlerem. Jenže to nikdy neudělali, protože věřili ve svou tisíciletou říši.

Řada opravdu přemýšlivých lidí se shoduje v názoru, že svět po současné finanční turbulenci, která se provalila do celosvětového hospodářství až do formy krize, už nebude tím, čím býval. Především se to dotýká světa dosud ovládaného diktaturou neoliberální ekonomiky a její ideologie, čti hypotézy o ekonomii svobodného trhu. Nebude-li skutečně svět jako dřív, měla by o tom uvažovat především Evropa, která v poválečné době, k zajištění sociálního smíru a celkové své stability, postupně vytvořila svým obyvatelům určitý stupeň sociálních jistot, kterému sociálnědemokratičtí politici a socialisté dali název sociální stát a liberálové jej pejorativně překřtili na opatrovnický či pečovatelský stát. Že nelze udržet ani v Evropě, nadtož v celém, rychle se globalizujícím světě, dosavadní systém institucí a pravidel sociálního státu, nám všem otloukají o hlavu již nejméně dvacet let především američtí neokoni, ale i jejich evropští lokajové, především pak z postsovětských a postsocialistických zemí. A nejen otloukají. Pod tlakem lobbování nadnárodních korporací postupně, čili salámovou metodou, jednotlivé prvky ze systému sociálního státu v jednotlivých zemích odlamují vždy, když mají v zákonodárných sborech většinu. A podrazácky uvedenou likvidaci nazývají reformami. Pokud chce jejich neurvalému počínání Evropa zabránit, musí bezpodmínečně najít nový formát sociálního státu. A to dokonce tak promyšleného, aby byl realizovatelný, alespoň v nějaké zárodečné formě, i v chudých zemích. Zatím jsem v celé škále protikrizových, ale především pokrizových řešení, nenašel mnoho náznaků nejbližší budoucnosti sociálního státu. Nadtož, aby se objevilo ucelené paradigma nové sociální stavby pro současný stav globálního lidstva. To by byla teprve skutečná reforma. Vše, co prosazují současní vládci, nejsou totiž vůbec žádné reformy, ale podlé praktiky celosvětových neoliberálních kontrarevolucionářů.

Copak by nějaký rozumný člověk půjčil někomu své vlastní peníze jenom na to, aby mu dotyčný splatil předešlý dluh? Tak by se snad choval jenom blázen. Nebo ten, kdo nepůjčuje své vlastní peníze, tedy banky. Argument, že banky či bohaté státy opětně půjčují svým dlužníkům jen tehdy, když jde o investice, které vydělají jak na existenci dlužníka, tak na splacení prvotního i dalších dluhů je lživá. Kdyby měl věřitel opravdu takovou důvěru v ony investice, byla by jejich ziskovost pro něj jistě dostatečně lukrativní, aby se stal jejím vlastníkem, nebo alespoň spoluprovozovatelem. Jelikož v to nevěří, tak pouze doufá, že se mu peníze nějakým zázrakem vrátí. V takovéto doufající atmosféře již od dob zrušení kolonialismu žije prakticky celý Západní finanční svět. Zatím si, díky neustálé inflaci, mohl dovolit vždy po nějakém delším období steré dluhy prakticky odpustit. Kdyby po odpustku začal ale půjčovat odpovědně, pak by to bylo v pořádku. Jenže další půjčky byly a jsou až dosud prováděny nadále bez věřitelské odpovědnosti. Naučit někoho žít na dluh, zvláště když se mu po čase stejně dluh fakticky odpustí, je tou nejspolehlivější metodou na zlumpačení skoro každého člověka. Nadtož demokratických vládců, kteří si jsou vědomi, že budou mít své posty stejně jenom pár roků.