Svět, ba dokonce samotné USA, prazdroj současné krize, disponují zbrojním arzenálem, schopným zničit naši planetu desetinásobně. Takže na mnoho let nepotřebují žádné další zbraně vyrábět. Jejich válečný rozpočet při tom tvoří asi 65 procent rozpočtu zbytku světa a kupříkladu v roce 2008 činil oficiálně 480 miliard dolarů. K čemuž musím připomenout, že na vedení obou válek jsou mimo prostředky státního rozpočtu vydávány také nezanedbatelné částky z jiných zdrojů. Pokud by tedy USA přestaly válčit a na několik let suspendovaly výrobu zbraní, mohly by ušetřené finance věnovat na řešení krize. Nutná rekvalifikaci vojáků i těch, kdo se podílí na výrobě zbraní, by činila pouhý zlomek současných válečných nákladů. Obama ale naproti tomu volí zastaralou taktiku země, v jejímž hospodářství je dominantním sektorem válečný průmysl a základní metodou zahraniční politiky válčení. I on tedy podlehl armádní lobby, když hodlá eskalovat válku v Afghánistánu a pokračovat v okupaci Iráku. Finanční krizi pak chce vyřešit jakousi podporou bank ve výši 800 miliard. Kde je asi vezme? Buďto jednoduše stát natiskne další bankovky, nebo každého obyvatele své země okrade o tři a půl tisíce dolarů.

Jedním ze základních rysů demokracie coby politického režimu, jsou pravidla utváření mocenských institucí. O nich se traduje, že jsou tvořeny třemi na sobě nezávislými pilíři. Mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tyto měli a doposud pořád mají, ve všech případech pouze rozměry jednotlivých států. Již po prvé, ale především po druhé světové válce, se sice začaly rýsovat jakési celosvětové mocenské instituce, ale ty nikdy neměly šanci fungovat jako celosvětové pilíře reálné moci. A to pro odpor nejsilnějších států, které nikdy nebyly ochotné podřídit svou moc nějaké celosvětové. Nejméně od poloviny dvacátého století, ale především pak okamžitě po rozpadu bipolárního světa, čili zániku Sovětského svazu, se až rakovinovým tempem začaly živelně vytvářet nové, celosvětové pilíře moci. Základní jejich charakteristikou je, že ale nejsou produktem demokratického politického systému, nýbrž pouze živelné hry, bůhví proč nazývané trhem. Při tom jde o produkty bezohledné rvačky až po formu válek, mezi jakýmisi nejsilnějšími, pro veřejnost však veskrze anonymními, hráči. Oněmi dvěma novými pilíři moci jsou moc finanční a moc mediální. Pokud se nepovede celosvětovou moc finanční a stejně tak mediální dostat pod kontrolu jakýchkoliv celosvětových pilířů demokraticky vytvářené moci, žádné řešení krizí současnosti nebude jejich reálným řešením. A pokud tento úkol demokracie jako politický systém nedokáže, pak se prokazatelně vypotřebovala a bude nutné hledat nové principy tvorby moci.

Ještě než Obama usedl na stolec globálního supernáčelníka, vyzval jeho tým obyvatele celého světa, nebo alespoň toho proamerického, aby novému mocnáři mocnářů, zasílali své náměty na řešení různých problémů.  Jeden bych měl. Samozřejmě že se týká poslední vojenské akce Izraele v Gaze. Pokud by měl být Obama světem vnímán jako opravdová změna, pak se mu ve jmenovaném případě naskýtá jedinečná možnost. Měl by konečně dokázat překonat tradiční vazby USA a Izraele, čti vymanit zahraniční politiku Spojených států z nadvlády Židovské lobby. Úplné osvobození Ameriky z područí Židů by mohl provést minimálně třemi opatřeními. V prvé řadě prosazením prozatímního přerušení členství Izraele v OSN. Za druhé iniciováním přes OSN obžaloby minimálně premiéra, ministra obrany a ministryni zahraničí Izraele z válečných zločinů. A za třetí, návrhem na Izraelem financovanou úplnou náhradu válečných škod v Gaze. Tento doslova a do písmene snový návrh nemá samozřejmě v reálu absolutně žádnou šanci na realizaci. Přesto i jen pokus o jeden z jeho bodů, by byl pro Obamu vizitkou novosti politiky USA na mezinárodním poli. Jenže to vůbec nehrozí. Clinton v sukních, coby ministryně zahraničních věcí, ničeho takového není schopná.   

V předvolební šou byla celá světová veřejnost informována, že jako vůbec první své opatření, zruší nový prezident USA vězení na Guantánamu. Takyže jo. Ale až do roka. Přeloženo do lidštiny to znamená, že vězni budou přestěhováni do jiných věznic, takže nebudou pro svět koncentrováni na jednom místě, a tedy se ztíží veřejná kontrola nad zacházením s nimi. Obama také hned v prvních hodinách požádal vojenské soudní tribunály z Guantánama, aby alespoň 120 dní nepokračovaly v práci. Opět přeloženo do lidštiny; máte hoši 120 dní na to, abyste upravili všechny spisy, které by vás, soudce, mohly poškodit. Připočteme-li si k tomu, že Pentagon, čili ministerstvo války, připravilo pro prezidenta studii, v jejímž závěru tvrdí, že propuštění vězni z Guantánama se vrací k teroristické činnosti, pak si můžeme vytvořit celkem jasnou představu o tom, jak asi Obama splní své sliby týkající se tohoto problému. Přece vůbec nešlo o zavření Guantánama. Šlo v prvé řadě o okamžité zastavení více jak šestileté svévole vojenských vyšetřovatelů upírajících řádný soud lidem, kteří jsou jen podezřelí a ne obvinění, k možnosti jejich obvinění jsou užívány jen nepřímé důkazy, svědectví z třetí ruky a v neposlední řadě jejich tak potřebná doznávání se získávají mučením. Stojí za to připomenout, že od roku 2002 bylo z Guantánama propuštěno 520 vězňů. Podle zmíněné studie se jich údajně vrátilo k terorismu 61. Ovšem jen 18 prý prokazatelně, u ostatních se to pouze přepokládá. Pentagon ale byl schopen jmenovat konkrétně pouze čtyři. Takže sečteno a podtrženo. Podezření z recidivy mají vojáci jenom u 11ti procent, prokázaná pak není ani u procenta. A to je obecná recidiva v USA celých 67 procent. Takže Pentagonem sesmolené obvinění Gantanámských hostů není nějakým účelovým přeháněním, ale stupidní lží.

Prezidenty USA dělí více jak dvouměsíční doba od vyhlášení výsledku voleb po nástup do funkce. Každý ji dosud využíval, jak uměl. Zatím každý se v té době, mimo jiné, naučil slova přísahy alespoň tak, aby se při slavnostním ceremoniálu nezmýlil. Ne tak Obama, ten si přísahu hned na druhý den po té inaugurační, na návrh nejvyššího soudce, raději zopakoval. V originále prý změnil slovosled zákonem předepsaného textu. On totiž sám soudce John Roberts se při předříkávání přísahy dvakrát přeřekl. Takže současné USA mají nějaké podivné reprezentanty. Jeden asi neumí ani pořádně číst a druhý už není tím hercem, jakými musí být v dnešní televizní době všichni významní politici. Když i opomenu, že Obama utratil na celou volební kampaň nejvíce peněz v dějinách USA, pak jeho vstupní árie inaugurace (která prý byla rovněž nejdražší v dějinách) na nejširší globální jeviště, nebyla ani výkonem šmíráka, ale spíše pouhého manekýna. Zato pořádně drahého. I když na druhé straně se musí uznat, že pěkně zamotal novinářům hlavy, minimálně tedy jedním místem ve svém projevu. V něm sice citoval Lincolna, leč to byl citát citátu. Sám Lincoln tehdy pouze citoval myšlenku občana Toma Paina. Obama se tak fakticky nevrátil ke slovům jednoho z otců, leč přece jenom otrokáře, ale k tradici předního muže dvou revolucí té doby, prvého, kdo prosazoval skutečnou rovnost mezi lidmi jak v Evropě, tak v Nové zemi. Jestliže takto vychytrale se bude současný nájemce Bílého domu chovat pořád, nebo alespoň častěji, bude to alespoň zajímavé, i když silně pochybuji, že jeho vládnutí bude nějak převratné.

Deník oranžové Právo otiskl včera dvě následující informace. Prvá sdělovala lidu obecnému, že ministři, kteří musí odejít z vlády, aniž zůstávají v nějaké volené politické funkci, dostanou více jak čtvrt milionu odstupného, a budou mít ještě tři měsíce k dispozici osobní automobil s řidičem pro jakoukoliv, tedy i soukromou potřebu. Tak prý zní zákon. Tolik Právo. V mých očích to znamená, že neúspěšný politik, pro neschopnost odvolaný z funkce, je zajištěn nejméně na rok.  Tak dlouho totiž z výše odchodného musí vyžít dvě třetiny českých rodin. A potom se tvrdí, že vrcholní manažeři si zajišťují zlaté padáky! Ano. Ale kdo jim to umožnil, od koho se to prakticky naučili? Od politiků, tvůrců našeho údajně právního řádu. V druhé zprávě Právo naopak popisuje odchodné dělníků vyhazovaných z ekonomicky zhroucených skláren Crystalexu. Poslední mzdu obdrželi za listopad, a to ještě ne v plné výši. Podle našich zákonů jim podnik v konkurzu už nikdy není povinen zaplatit mzdu za prosinec a část ledna. Jeden a půl tisíce lidí, žijících od výplaty k výplatě, tak zůstalo ze dne na den bez prostředků. Podle našeho právního zlořádu mají nárok na podporu v nezaměstnanosti až od února, přece byli ještě v lednu zaměstnáni. Radnice, kde jsou obvykle přece jen slušnější politici, než jsou ti státní, jim nabídla bezúročnou půjčku s ročním odkladem splátek ve výši deseti tisíc. Ale díky právním předpisům se lidé zdráhají ji přijmout, protože by ji museli vykázat jako zdanitelný příjem a ještě by kvůli tomu jim byla snížena šance na získání dávek pomoci v hmotné nouzi. Tolik Právo. Které k tomu jenom dodalo, že nenahraditelným ministrem Kalouskem navržená pomoc Crystaelxu přišla ne pět minut po dvanácté, ale tři měsíce opožděně a ještě k tomu je podvodná, protože ministr líp než kdokoliv jiný ví, že podmínky, kterými pomoc podmínil, podnik mohl splnit tak právě před oním čtvrt rokem. Komentář k těm dvěma zprávám netřeba. Jenom by si je velmi dobře měli přečíst všichni, kdo se ohromeni neustále podivují nad tím, že jsou u nás ještě pořád lidé, kteří s nostalgií vzpomínají na režim nadvlády KSČ.

Ani po kyvadlové diplomacii Topolánka, ani po dalších podobných akcích jiných představitel EU, ba ani po ruských a ukrajinských podpisech dokumentů stvrzujících dodávky plynu do Evropy, pořád žádná životodárná míza k nám neproudí. Naopak, Putin si zve do Ruska nejvíce ohrožené země, prakticky všechny ze zóny bývalého vlivu SSSR a jen s nimi jedná o konkrétních dodávkách. Nemohu si pomoci, ale domnívám se, že Rusko využívá svého dlouhodobého sporu s Ukrajinou mim o jiné i k tomu, aby se vysmálo ČR a s chutí především premiéru EU Topolánkovi, za jeho mnohá obviňování Ruska v souvislosti s radarem a dalšími proamerickými aktivitami jeho vlády. Při tom se Rusku prakticky podařilo znicotnit všechny Topolánkovy silácké výpady, pronesené jak ve funkci předsedy vlády, tak v pozici chráněnce USA. Jen by mne zajímalo, zda se k takové hře rozhodl sám lišák Putin, nebo jde o uraženou ješitnost mladého ambiciózního Medvěděva. Pokud je má spekulace nesprávná, pak přesto platí, že se Rusku zatím daří velmi významně ukázat v praxi slabost, ba až ubohost EU i tehdy, když má hájit svůj doslova existenční zájem. I když je na druhé straně pravdou, že rozhodující země EU nejsou prakticky na plynu z Ruska životně závislé. Některé dokonce vůbec ne.

Podle personálních rvaček kolem naší vlády se vyrojilo několik emotivních výlevů pronesených zainteresovanými politiky, z nichž logicky vyplývá, že Kalousek je naprosto, ale naprosto nenahraditelný. Kupříkladu lidovecký poslanec Šustr je neochvějně přesvědčený že, cituji: &jediným, kdo je tady teď opravdu potřeba, je pan ministr financí Miroslav Kalousek. Konec citace. K čemuž bych si já jenom po lidovecku dovolil připojit; proto se všichni vroucně modleme, ať nám nezahyne, jako nedávno jeho jedenadvacetiletý synovec Adam Kašák, kterého asi kdosi zastřeli, stejně jako už v září roku 2002 zastřelil jeho otce podnikatelský společník, Zdeněk Němec. Takové pojetí nezbytnosti politiků je typickým švejkováním. Je totiž nad Slunce jasnější, že kdyby současnou vládu vystřídala vláda sestavená podle současných stranických preferencí, tak po Kalouskovi nikdo ani nevzdechne. Kalousek se tak v našich politických dějinách zařazuje do škály jiných kdysi také nenahraditelných, jakými byli třeba Husák, nebo Gottwald. Takovou společnost největšímu grázlíkovi naší současné politiky ze srdce přeji. Je tam, kam skutečně patří.

Již od dětství jsem považoval za největší výsměch všemu lidství tak zvané válečné právo, se všemi těmi projevy lidskosti k civilistům, zajatcům a podobně. Na současné vojenské genocidě Gazy pak považuji za absolutní vrchol cynismu oněch válečných pravidel každodenní, tříhodinové přerušování palby Izraelské soldatesky, které se využívá k dovozu humanitární pomoci do oblasti menší než Praha, v níž se tísní o polovinu více obyvatel, než kolik má naše metropole. Příšerně mi to totiž připomíná vykrmování dobytka, před odvozem na jatka. Zvláště když se dovídám, že Izraelská vláda souhlasila s dovozem humanitární pomoci proto a jenom proto, že kdyby v oblasti začali lidé umírat hladem, či žízní, světová veřejnost by rychle našla způsob jak Izraelské vraždění zastavit. Takže svět, který díky známému bojkotu USA nemá reálných sil zastavit řádění Židovské SS, krmí jí raději budoucí oběti a ještě by si s cynismem sobě vlastním přál, aby mu odsouzení na smrt děkovali.

Na světě již existuje jenom málo kultur, v nichž se dá zjistit reálná cena člověka. Třeba prý u Masajů musí muž za manželku zaplatit jejím rodičům deseti kravami, pokud se nemýlím. S ohledem na to, že pro fanatické Izraelce nejsou Palestinci vůbec lidmi, jsem pochopil, že pro tuto skupinu Židů jsou Palestinci prakticky bezcenní, takže proto s nimi jejich stát zachází, jak to prezentuje v Gaze. Přesto se ale právě podle průběhu bojů v Gaze dá odhadnout, jaká je asi praktická cena jednoho Palestince pro ostatní Izraelce. Podle současných válečných obětí to vypadá, že směnný kurz jednoho Izraelce je tři sta Palestinců. Palestinec má tedy cenu jen třech tisícin Izralece. Toto číslo je v mých očích i jakýmsi měřítkem Izraelského rasismu.