Trochu překvapivý vzrůst šancí Baraca Obamy na prezidentskou kandidaturu za demokraty, dostal v posledních dnech přízračný nádech. Proti skoro půl roku populárnější Clintonové, podpořil před několika dny pohledného míšence i poslední žijící politik z klanu Keneddyů. Vnímám to jako polibek smrtky. V zemi bezbřehé svobody si totiž s železnou pravidelností musí sem tam zastřelit prezidenta. A Obama na to má. Nejen charismatem, přesvědčením, ale především ztělesňuje až ideální cíl pro vybití všech třídních  a rasových nenávistí, které jsou tím silnější, čím jsou v zemi donuceně skrývanější.

V posledních dnech tisíce Palestinců rozbořilo zeď, kterou vláda Izraele oddělila své méněcenné obyvatele od rasově plnohodnotných. Utiskovaní tak reagovali na jednorázovou snahu izraelských vládců změnit jejich svobodné živoření na pobyt v ghettu. Vláda totiž zastavila přívody energií a dokonce i zásob do sídlišť Palestinců. A ti pak v pudu sebezáchovy zničili fyzickou hranici svého ghetta a vydali se za živobytím do sousedního Egypta. Prostý lid tak projevil svou mocenskou suverenitu hned nad vládami dvou zemí. Vládou svých okupantů i vládou Egyptskou. Ať tento živelný projev svrchované moci dopadne jakkoliv, globální světovládci by se nad ním měli, ve svém vlastním zájmu, hluboce zamyslit. Spontánní migrování obrovských davů bědných do míst větších šancí, nepůjde zastavit žádným násilím. A nemá-li dojít k novému stěhování národů se vším k tomu patřícím násilím, musí si maličká menšina nejbohatších celého světa začít velice dobře promýšlet svou další nadvládu nad všemi životodárnými zdroji této planety.  

Již první kandidatura Klause na jedinou roli ve státě, která se uvádí ve všech učebnicích dějepisu, nebyla ničím jiným, než produktem jeho strachu před zasloužilým trestem. Klaus je totiž největším zločincem novodobých dějin českého, ba i slovenského národa. V mezinárodní mele začátku poslední dekády minulého století, si usurpoval roli vůdce fundamentálních, čti ekonomických změn. Zahájil je obrovskou krádeží, v níž trojí devalvací měny připravil každého občana víc jak o polovinu úspor. Fakticky tím uskutečnil měnovou reformu, kterou klamně vydával za liberalizaci zahraničního obchodu. Aniž k tomu obdržel mandát, prohlásil se následně za správce bohatství celého státu. Čímž se prakticky dopustil největší loupeže v české historii. Klaus se stal reálným pánem nejen nad veškerým majetkem vyvlastněným již za nadvlády KSČ, ale především veškerého bohatství, které vytvářely generace po čtyřicet let. Všemu lidu uloupený majetek byl s přímým Klausovým podpisem neprodleně rozdělován do vlastnictví malého počtu jednotlivců a skupin. Proces byl propagandisticky pojmenován privatizací a restitucí.  Klausovi osobně v něm při tom šlo především dokázat své, jiným způsobem neprokazatelné tvrzení, o státu jako špatném hospodáři. K pravidlům zesoukromničení svého majetku se původní vlastník nejenže neměl právo ani vyslovit, ale ztratil dokonce nárok je soudně přezkoumávat. A to všechno Kluas v čele vládní moci vydával za právní řád, za zákony nové politické moci. Jeho chování ve funkci správce národního (státního) majetku nelze označit jinak, než jako dosud nejrozsáhlejší majetkovou zpronevěru. Zatímco za každý ze jmenovaných tří trestných činů, by Klaus ve slušné společnosti již nikdy neopustil vězení s nejpřísnější ostrahou, u nás se stal dědicem trůnu prosťáčky zbožňovaného Masaryka. Neznám osobně větší Švejkyády. Dokonce i Cimrman se v tak postavě Klause stal realitou.

Na začátku tohoto týdne napsal pan Jiří Jírovec do webu Britské listy svou, již skoro pravidelnou dávku zamyšlení. Od konce šedesátých let žije v Kanadě a tak mne samozřejmě zajímají jeho zkušenosti se systémem, který se nyní etabluje i u nás a svíravě začíná globalizovat svět. Ke konci svého textu z 21. ledna mne ale skoro vyrazil dech. Cituji z jeho příspěvku: Komunistická strana není populární proto, že by se lidem stýskalo po uličních výborech a kádrových odděleních. Je populární, protože tvrzení nové moci, že všechno dělá lépe je nepřesvědčivé a proto se nedá do hlavy vmlátit. Současné útoky na tuto stranu nemají nic společného s její negativní minulostí, ale, právě naopak, s jejími minulými úspěchy, které ji mohou přivést k vítězství ve volbách. Ne snad, že by komunisté mohli něco podstatně změnit (ekonomicky), ale pravici a pseudolevici hrozí odsun od koryt – a o ta běží v první řadě. Konec citace. Velké ANO, ANO, ANO. Komunisté jsou dnešku nebezpečnější než všichni teroristé světa, ne pro zločiny minulosti, ale proto, že se z nich dokázali poučit a tak jim může patřit budoucnost. Oni totiž jediní v dějinách již prakticky ukázali, že může existovat spravedlivější svět faktické rovnosti, pokud nebude v budoucnu globálně obklíčen nenasytnou ziskuchtivostí. Oni jediní mohou lidstvu přinést morálku, v níž nejvyšší hodnotou bude spolupráce mezi lidmi a ne úspěšnost několika jedinců, vystavěná na prohře většiny.

Politika každého státu se odvíjí od ideálů, které tvořily důvody jeho vzniku. Po rozpadu společného Československa měly jeho dva nové, nástupnické státy kupodivu nestejné zakládací ideje. Fundamentem Slovenské republiky byla někdy až krajním nacionalismem živená touha po národní svrchovanosti, vyjádřené právě státní samostatností. Jediným základem nového českého státu byla naopak pouze idea negace komunistické minulosti, projevovaná absurdně nenávistí bez výjimky ke všemu z doby nadvlády KSČ, což nebylo komunismem ani velmi vzdáleně. Stále více se ukazuje, že uvedená negativistická geneze našeho státu neustále zatěžuje nejen politickou část veřejného prostoru, ale otravuje svou negativní energií prakticky veškerý veřejný život. Doslova tragedií pak je, že naši antikomunisté všeho druhu se nikdy ani neobtěžovali, nadtož pokoušeli o ujasnění si alespoň toho, kdo je dneska jejich faktickým nepřítelem na život a na smrt. Z jejich schizofrenního vidění dějin a světa vůbec proto rezultuje naprostá většina mocenských aktů, ničících mnohé šance na širokou spolupráci sociálních vrstev, znemožňujících vytváření rovnoprávných subjektů občanské společnosti a především sabotujících odpovědné spravování země zvolenými ústavními činiteli. Bojové heslo totálního antikomunismu vytvořilo v naší zemi klíma stupňujícího se napětí, jehož konce lze jen těžce dohlédnout.

Tezi z nadpisu tohoto textu povýšil na nezpochybnitelný fakt současný prezident ČR. Po celou dobu svého politického angažmá prakticky dokazoval její, skoro absolutní platnost. Nejspolehlivěji pak svým direktorováním privatizace státního majetku, při níž jeho původní vlastník přišel totálně na mizinu. Chudoba současného státu je právě jen a jenom díky Klausovu spravování státního majetku tak velká, že ČR dneska nemá dostatek finančních prostředků dokonce ani na své represivní orgány, které by měly zajišťovat poklidnou nadvládu nové moci. Je proto pochopitelné, že tím méně stát dokáže zajišťovat poklidnou existenci většině svých občanů. Sice od doby co Klause osobně znám jej nepovažuji za ekonoma a již vůbec ne za národohospodáře. V mých očích byl a je jenom velmi dobrým znalcem dějin ekonomických teorií a ničím víc. Není ovšem rozhodující, zda ekonomem skutečně je, či není. Ve veřejném prostoru, a v politice specielně totiž platí, že každý má takovou roli, kterou mu většina uznává. Klaus se za ekonoma vydává a veřejnost mu to bez vlivných protestů baští, čili v naší společnosti figuruje v roli ekonoma. Jako předseda vlády, ač ekonom, prohospodařil naší zemi grunt. Při této činnosti přispěl pak k ekonomické praxi některými nezapomenutelnými výroky, například o neodlišitelnosti špinavých peněz od těch ostatních, nebo povýšením konkrétního velkolupiče na rytíře privatizace. Do plejády jeho výroků, deklasujících ekonomii na nehospodářství, patří i jeho včerejší novoroční tvrzení, že soukromé zadlužování občanů je důkazem důvěry v hospodářství naší země. Od člověka, který skoro dvacet let tvrdí, že stát nesmí zasahovat do ekonomiky, jde bohužel spíše o tvrzení z análů poplatných Havlovu absurdistánu. A nebo, ještě přesněji, jde o moudrost člověka, který našemu budoucímu hospodaření dal za vzor Koženého.