O PŘEDSUDEČNÉ NENÁVISTI

Není to rak dávno, co jmenované chovní mělo být v našem právním systému kriminalizováno. Škoda, že se tak už nestalo. Alespoň bychom se na chvíli zbavili placatě myslících fanatiků, kterým jejich jednostranná nenávist už dokonale zatemnila mozky. Před víkendem partička podobně postižených blábolistů vykadila tvrzení, že ČLR zneužívá situace a proto nemáme chválit, ba někdy vůbec přijímat její pomoc v boji s epidemií. Čína prý to všechno dělá nikoliv z humánních důvodů, ale že chce světu ukázat, že jejich státní systém je lepší, ba nejlepší. Když jsem zběžně proletěl jména zmíněných pseudomudrců, viděl jsem v nich všechno vysokoškolsky vzdělané absolventy humanitních obor. Takže všichni určitě prošli studiem historie. A ta na příkladu mnoha minulých říší ukazuje, že v kritických situacích je diktatura vždycky nejúčinnější metodou řízení. O tom nás nemusí přesvědčovat až současné vedení ČLR. Je jenom otázkou, zda v současnosti i bez koronoviru není svět v tak kritické situaci, že by se mělo zvážit, zda „zavřít“ hubu všem rádoby demokratům a do nastolení nového světového řádu přikročit ke krizovému řízení alespoň rozhodujících států. Dnes by se asi už lidstvu vyplatilo, kdyby existovala jakási centrální světovláda. Když sleduji jednání jednotlivých vlád, sám sebe se ptám, jakápak asi katastrofa musí naši planetu postihnout, aby všechny, alespoň zmíněné mocné, začaly spolupracovat.

ZAČALA BITVA O…

Trump se nechal slyšet, že USA bude soudně po ČLR vymáhat náhradu škody způsobené rozšířením nákazy koronaviru. Prý to nechtěl původně hrotit, ale reaguje tak až na útoky z Číny. Pokud si vzpomínám, tak Trump od samého začátku výskytu onemocnění v USA tvrdil, že virus je cizího původu. Samozřejmě, že ČT už od samého počátku měla jasno. O koronaviru hovořila pouze jako o „viru z Wu-chanu“, nebo o čínském viru. Docela se těším na tu řež u mezinárodního soudu, před nímž se bude muset s opravou ven. A právě proto předpokládám, že se nic dít nebude. Prozradilo by se příliš. Je víc jak jisté, že oba partneři se v zájmu klidu velmi rychle dohodnou, protože nesporně mají oba máslo na hlavě a jejich odborníci budou mít víc jak pádné důvody postarat se o to, aby se veřejně o problému nemluvilo.

V TOMTO VESMÍRU (UNIVERZU) NEEXISTUJÍ NÁHODY. Aneb Od pilulky ke koronaviru

Perex

Jelikož jde pouze o náčrt spekulace, tak uvádím jenom teze připomínající časové následnosti, bez věcných důkazů. Takže jde o pouhou výzvu k výzkumu, nebo alespoň k zamyšlení o mnohem obecnějších problémech lidstva.

Nejobecnější úvod tohoto textu.

Lidstvem vnímaný vesmír je objekt, který má svůj časový počátek. Od té chvíle se realizuje jako stále se rozpínající složitý časoprostor. Vedle „časového“ jednosměrného a nevratného pohybu mohou se některé jeho prvky nadané silou, pohybovat prostorově všemi směry, leč v čase pouze jednosměrně. Zmíněné omezení pohybu v čase naznačuje, že náš vesmíru je soustava makroobjektů, jejichž změny se nedějí náhodně. Přikláním se potom k názoru, že tato zásada platí pro všechny změny, které v našem univerzu probíhají, tedy i ty, které jsou výsledkem zdánlivě svobodné vůle. Nic se neděje náhodně, to jenom lidské poznání neodhalí vždycky příčinnou souvislost.

V mých očích největší dějinný zlom.

V předešlých textech jsem se dva dny rozepsal o svém poměru ke vztahu mužů a žen. Řazeno podle abecedy, ne podle významu obou pohlaví. Při tom jsem se záměrně vyhnul jedné velké události z minulého století. Když se na jeho konci prováděly různé ty ankety, došlo také na anketu o největším vynálezu dvacátého století, který měl vliv na veškeré lidstvo. Patřil jsem k těm, kteří uvedli, že šlo o vynález antikoncepční pilulky.

Objev hormonální antikoncepce zlomil přírodní nadvládu mužské vůle nad vůlí žen. Řečeno velmi obecně vytrhl ženu z biologické nadvlády muže. Podle mne šlo doslova o největší osvobození lidské bytosti v celé historii člověčenstva. Daleko větší než bylo zrušení otroctví, či roboty, které se týkaly podstatně menšího počtu lidských bytostí.

Je přirozené, že jednou z reakcí na tuto situaci byl odpor konzervativních příslušníků nadvládné poloviny lidstva, kteří přišli o část své moci. Dala se proto, od nich očekávat nějaká reakce. Jak je lidstvu vlastní, dokáže všechno dobré zneužít ke špatnému, anebo alespoň nevhodnému. Osvobození ženy v konzumních společnostech zmutovalo v sexuální „svobodu“, přesněji až bezbřehou anarchii. Pornografie, skupinový sex a další aktivity začaly promořovat lidstvo.

V lidské společnosti v každých historických dobách je určité procento moralistů. Nejhorší na nich je, že většina z nich je fanatická. Jsem přesvědčen, že právě v této komunitě začala praktická snaha o zabránění sexuální svobody a k návratu ke starému, dobrému strachu, který redukoval rozmach „neřesti“. Technologie genetických manipulací už byla přece dávno známa. Šlo pouze o to, najít takovou, která by zasahovala do sexuality. Proto si troufám tvrdit, že výskyt viru HIV nebyl náhodný.

Rovněž se všeobecně ví, že především vojenské laboratoře zkoumají už nejméně půl století možnosti bakteriologického válčení, takže znalosti odborníků na bakterie a viry jsou obrovské. Výroba na lidský organismus působících virů je při tom celkem jednoduchá. Jako u každého šlechtitelství. Vezme se přírodní „materiál“, čili pro člověka neškodný virus a jeho přenášením z jednoho zvířete na druhý se vyhodnocuje jeho mutování tak dlouho, až vznikne lidskému organismu nebezpečný produkt.

Jen za poslední desetiletí tak lidský svět poctila svou návštěvou nejen zmíněná AIDS, ale ptačí chřipka, ebola, nemoc šílených krav. A v současném tisíciletí pak celá série koronavirových epidemií, až po současnou nemoc STAR-COVID-19. Náhoda? V žádném případě!

O TÉ ČÍNSKÉ „POMÝLENÉ“ POLITICE IZOLACIONISMU

Když jsem včera vyvěsil dva citáty, záměrně jsem napsal, že nepotřebují komentář. To proto, abych se samostatnou úvahou vrátil k poslední větě citátu pana Kadubce, o pomýlené politice izolacionismu čínské dynastie Ming. On napsal, že se historici dodnes o ní přou. O jejích motivech, o jejím smyslu, či cílech a konečně o reálných dopadech. Záměrně jsem včera jako protipól citátu páně Kadubce, uvedl náhled odborníka na dějiny Evropy. Ta izolacionismu nikdy nepodlehla, by právě naopak. Leč…díky tomu lze její chování vnímat jako soustavu největších zločinů proti lidskosti.

V prvé řadě si dovoluji zdůraznit, že Čína nebyla nikdy izolovaná od světa. Už ve druhém století před n.l. obchodovala s Římskou říší. Karavany pak jeden a půl tisíc let putovaly, mnohdy až v počtu tisíců osob, na devět tisíc kilometrů dlouhé trase se zbožím, po kterém jedna či druhá strana prahla. Za celou tu obrovsky dlouhou dobu nevyužívala Čína své technologické převahy k pokořování národů. Je sice pravda, že různé hordy jiných asiatů ohrožovaly Evropu, ale nikdy ne Číňané. Leč…před tím půl tisícem let se všechno změnilo. Evropané postupně „objevovali“ svět po mořích. Ovšem naprosto jinak než Čína. V dobách karavan šinoucích se po hedvábné cestě trvala doprava zboží asi tři roky. Evropané ji po moři zkrátili někdy jen na několik měsíců. Jenže!!! Svých cest nevyužívali k obchodu, ale převážně k okupaci a drsnému olupování cizích krajů.

Po dalším půl tisíciletí se přenesme do dneška. ČLR obnovuje provoz na starodávné „Hedvábné cestě“. Má zájem obchodovat, pokračovat ve své tisícileté tradici, o kterou se ji „pomýlená“ skutečně  dějinně pomýlená Evropa, smažila celých pět století připravovat. Zatímco její protipól, politika pomýlené Evropy, zvrhle zmutovaná do supervelmoci USA, pokračuje ve své „osvědčené“ politice neizolacionismu, čti podmaňování si všech zemí planety. Což je, mimo jiné, má kratičká poznámka ke zvrhlé teorii o střetu civilizací.

VÝJIMEČNÉ PROHLÁŠENÍ

ENORMNĚ SE MNOŽÍ KRITIKA VLÁDY ZA OPATŘENÍ, KTERÁ NAŘÍDILA V BOJI S KORONAVIREM. Jim všem doporučuji kliknout na web: https://www.e15.cz/domaci/cesko-svetovy-unikat-pomerem-k-poctu-nakazenych-koronavirem-je-v-cesku-nejmene-obeti-1367943 . Na něm je nesporný důkaz o tom, že prvotní opatření naší vlády byla nejúčinnější na světě.

JÁ OSOBNĚ PATŘÍM DO SKUPINY LIDÍ, KTEŘÍ JSOU TÍMTO TYPEM KORONAVIRU NEJVÍCE OHROŽENI. JE MI TOTIŽ UŽ PŘES OSMDESÁT A TRPÍM CHRONICKOU RESPIRAČNÍ CHOROBOU, KTERÁ JE DŮSLEDKEM MÉHO CELOŽIVOTNÍHO POVOLÁNÍ. JSEM VDĚČNÝ VLÁDĚ ZA TO, ŽE JEDNALA TAK, JAK JEDNALA. A VŮBEC MNE NEZAJÍMÁ, JESTLI V TÉ VYPJATÉ DOBĚ NEDODRŽOVALA KDEJAKÝ PŘEDPIS, ČI ZÁKON, SESMOLENÝ V DOBĚ KLIDU A POHODY.

Dovoluji si prohlásit, že každého, kdo nyní, či v budoucnu bude vládu napadat či dokonce stíhat za to, co pro občany udělala v prvních týdnech krize, budu považovat za osobního nepřítele, který si fakticky přál mé smrtelné ohrožení. A budu se také k takovým lidem podle toho chovat.

Až to všechno skončí, pak ať dají odborníci a odpovědní lidé hlavy dohromady a připraví se na podobné situace co nejdůkladněji. To, co se dnes ve světě děje, bychom všichni měli považovat za ostré cvičení na opravdovou globální katastrofu.

DVA CITÁTY BEZ KOMENTÁŘE.

Jan Kadubec na webu https://outsidermedia.cz/vyzobano-z-webu-za-unor-2020/ publikoval už 1.3.20 citát, u něhož neuvedl zdroj, opakuji jej: „Málo lidí si uvědomuje, jak hospodářsky a technologicky vyspělá byla Říše středu ve středověku. Před pěti sty lety měla námořní flotilu čítající 317 lodí se sto dvacet metrů dlouhými koráby (Kolumbova Santa Maria byla kocábka, měřila jen devatenáct metrů). Každý čínský koráb měl několik palub, až devět stěžňů, dvanáct plachet, pohodlné kabiny pro velitele i posádku. Pod velením admirála Ženg Hi (Čeng Che nebo také Zheng He) (1371-1433) se Číňané plavili do Afriky a zpět, ale možnost ji dobýt a obsadit nevyužili. V roce 1470 vláda dynastie Ming zničila všechny admirálovy mapy a lodní deníky, aby se námořní výpravy nemohly opakovat. O půl století později dala příkaz spálit tlející koráby v přístavu a uzavřela Říši středu za Velkou zdí. O důvodech, které vedly dynastii Ming k pomýlené politice izolacionismu, se historici nepřestávají bavit“. Konec citítu.

Historik, politik a publicista Jaroslav Bašta publikoval dne 22.3.20 na webu https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/jaroslav-basta-pandemie-meni-svet/ zase následující text, cituji: „My všichni jsme potomky lidí, kteří před staletími přežili vlny zhoubných nemocí. Asi nejčastěji zmiňovaný případ představuje epidemie Černé smrti ve 14. století. Jared Diamond, americký polyhistor (spisovatel, lékař, evoluční biolog, ornitolog) si dokonce myslí, že morová nákaza, která poprvé zasáhla Evropu v letech 1347/48 spolu se znalostí výroby střelného prachu stvořila moderní evropskou civilizaci. Jeho teorie vychází z toho, že vzhledem k nakažlivosti Černé smrti v drtivé většině zemřeli všichni altruisté, kteří se snažili nemocným pomáhat. Naopak většinou přežili sobci, kteří se uchýlili do izolace a počkali, až se epidemie přežene. Proto se z Evropanů stali tak suroví a bezohlední dobyvatelé celého světa. Již tenkrát platilo, že racionální (což tehdy znamenalo bezohledné) chování zvyšovalo šanci na přežití. Minimální úmrtnost na mor tehdy vykazovala také židovská ghetta kvůli obecně vyšší úrovni hygieny, jenže pověrčiví středověcí měšťané usoudili, že to ukazuje na původce epidemie. Přišla vlna pogromů na bezbranné obyvatele ghett, která ve svých důsledcích zmařila více životů než mor v majoritní populaci“. Konec citace. Já jsem skutečně přesvědčen, že citované nepotřebuje komentář.

JÁ A FEMINISMUS (II.)

Jak už jsem včera naznačil, za celé aktivní období svého života jsem nepociťoval žádný důvod nějak se vyrovnávat s „ženskou otázkou“. V celé naší společnosti vztah mužů a žen fungoval velice podobně jako v předchozích dobách a tak nepřiváděl příslušníky ani jedné strany vztahu do „pomykova“, jak pěkně říkají Slováci.

Všechno se změnilo s převratem nejen politickým, ale se změnou celé kultury Západu, s níž se neustále, leč dost marně, snažíme ztotožňovat. Do naší společnosti doslova vtrhly všechny problémy provázející neodpovědně bezbřehého pojetí svobody, pokrytecky maskované rouškou demokratické mytologie a opřené o moderní náboženství lidských práv.

Homosexualismus.

Do svých šestnácti let jsem vůbec nevěděl, že existují jacísi homosexuálové. I když jsem se s tím jevem pak setkal, tak ve mně nikdy nevzbuzoval ani žádné emoce, ani rozumové reakce. Vzal jsem ho jako minimalistickou skutečnost, jež mne víc nezajímala. Za celé období si vzpomínám pouze na jeden zážitek. Když jsem se stal sólistou našeho folklorního souboru, začal jsem se zdokonalovat v tanci všeobecně a vyjednal jsem si trening s baletním souborem v Ostravě. Tam bylo zajímavé, že koupelny byly společné, pro muže i ženy. Jednou, když jsme se s kolegou ze souboru tam po študýrce sprchovali spolu s baletkami, tak jsme po nich samozřejmě chlapisky koukali. Jednou se náhodou na nás díval šéf baletního souboru, tehdy všeobecně známý homosexuál Emerich Gabzdyl a s tónem své odchylky a především neskrývaným pohrdáním procedil mezi zuby: „Ubozí normálové“. Čímž nás dva jednak umravnil, ale i tak trochu naštval.

Nikdy mně homosexualita mužů nevadila. Pěkným ženám lesbičkám jsem se snad někdy trochu podivoval, ale to tak bylo asi všechno. Odsuzoval jsem jen a jenom násilí homosexuálů, stejně jako každé sexuální násilí

Vadí mi proto v současnosti, a to zásadně, homosexualismus. Jakási kvazi ideologie, která se tváří jako hnutí na ochranu menšin. Dokázal jsem tolerovat první Street Pride a podobné festivaly „gejů“. Uznával jsem totiž, že po létech ústrků, potírání, ba dokonce trestního stíhání, mají nárok na radost z nabyté svobody. Ovšem jakmile v celé společnosti se stala tolerance jejich odchylnosti běžnou a většinovou, dokonce zákonem chráněnou, neviděl jsem důvod pro veřejnou prezentaci jejich sexuality. Odsuzoval bych totiž každý projev sexuality na veřejnosti. Ta je totiž výsostně soukromou aktivitou. A tak by to mělo opravdu zůstat.

Považuji proto zásadně za scestné, aby jakékoliv menšiny si přisvojovaly naprostou rovnoprávnost s většinovou společností. Tak jako jedinec trpaslíčího vzrůstu nemůže soutěžit ve skoku vysokém s dlouhánem, tak stejnopohlavní dvojice, která nedokáže zplodit dítě, by si neměl činit nárok na jeho výchovu.  Měla by s pokorou přijmout svůj stav a najít si jinou podobnou realizaci. Třeba dvojice mužů by mohla vypomoci vychovávat osamocené matce, či dokonce vdově, jejího syna. A podobně. Neodmítám úřední registraci svazků homosexuálních párů, leč ji považuji za nadbytečnou. Stačilo by, aby u notáře uzavřely smlouvy pro případ rozchodu.

Genderismus

     Tak jak mi vadí homosexualismus a nevadí homosexualita, tak podobně je to s genderismem a genderem. Uznávám, že ze sociálního pohledu jsou fyzičtí muži, kteří se psychicky cítí být ženami a naopak. Chápu, že jejích okolí, ba celá společnost by to měla uznat a naučit se s tím žít. Ovšem v prvé řadě by se oni samotní měli umět s tím vyrovnat, s určitou ohleduplností vůči většině.

V těchto případech naprosto odmítám jakýsi genderově neutrální přístup. Je podle mne nepřípustné, aby pod falešnou vlajkou rovnoprávnosti byla většinová společnost doslova znásilňována pocity, dokonce většinou neoprávněnými, minoritou menší, než malou. Je v mých očích nechutné nutit lidstvo, aby vymýšlelo genderově neutrální jazyk, jako třeba „rodič jedna“ a „rodič dvě“.

Takový stupidní přístup k lidským jedincům má původ v selhání odborné komunity. V tom, že učenci nedokázali pracovníky médií přesvědčit o tom, aby si nepletli „dojmy s pojmy“. Konkrétně biologické pohlaví s genderovým.

Biologie a sociologie.

     Z biologického hlediska, čti z hlediska zachování druhu, byla, jsou a věčně budou v přírodě této planety pouze dvě pohlaví. Jedno rodí a druhé oplodňuje. A to i tehdy, když existují tvorové, kteří v průběhu svého bytí pohlaví mění, nebo dokonce mají obě dvě zároveň. Je sice možné, že při obrovském růstu lidských schopností se lidé budou rozmnožovat i jinak, pak ale už to nebudou tvorové rodu homo, leč nějací posthomo. Zatím ale lidstvo má pouze dvě biologická pohlaví a pak bytosti nepohlavní. Ženy, které nerodí, a muže, kteří neoplodňují, ať již z jakéhokoliv důvodu.

Naprosto něco jiného je sociologický pohled na vztah lidských jedinců k přírodní pohlavnosti. Jsou odborníci, kteří jsou schopni odlišovat až 72 typů lidského „genderu“. Nic proti tomu, ovšem ať těmto rozlišnostem mezi lidmi v žádném případě neříkají pohlaví. Lidstvo nemá, nemělo a nebude mít třicet, padesát, či dokonce 72 druhů pohlaví, jak se snaží někteří odborníci tvrdit. Pohlaví, anglicky sex, či německy Geschlecht, jak jsem už napsal, jsou jenom dvě. I když, jak jsem již také napsal, má člověčenstvo podle některých superodborníků, až 72 typů genderově se odlišujících jedinců.

Hnutí #Me too.

     Po celé lidské dějiny, rovněž podle přírody platí, že muž se pokouší, ale žena rozhoduje o plodícím aktu. Tento akt u savců je sám o sobě násilím, už jenom proto, že samec vždycky vniká do těla samice.

Odpusťme si další podrobnosti vývoje lidstva a přejděme hned ke žhavé současnosti. Ještě do nedávna v naší kultuře byla žena existenčně závislá na muži, protože většinu svého aktivního života děti rodila, o ně se starala a neměla na nich jiného čas. Problém, začal, když žena chtěla být rovnoprávnou muži mimo rodinu.

Jestliže se v rodině choval muž dominantně, tak je logické, že mimo ni se choval stejně. Navíc za dlouhé dějiny si lidstvo vypracovalo vzorce chování, ve kterých sexuální akt nebyl ve většině případů pouze jednoúčelový, čili aktem zachování druhu. Víc k tomu už netřeba dodávat.

Ve společenství konkurenčním, kdy je nabídka větší než poptávka, bylo zřejmé, že obě pohlaví si vypěstovala některé stereotypy v boji o uplatnění, kariérním vyniknutí a podobně. Jinými slovy, obě používala i sexu v konkurenčním boji o úspěch. A zákonitě jako všechno i ho zneužívala. Zákonitě v tomto čase vznikaly první definice sexuálního obtěžování.

Předpokládám, že skoro každá žena se s ním setkala, ale také mnoho mužů. Sám jsem při jednom léčebném pobytu v Mariánských lázních už třetí den telefonoval manželce, ať si vezme dovolenou a okamžitě přijede, ať mám tady „do těch bab pokoj“. Nevidím proto v sexuálním obtěžování problém. Řekl bych, že by se onen delikt měl předefinovat na sexuální vydírání. Jestliže někdo vyžaduje sexuální styk pod hrozbou nějakého postihu, třeba propuštění sekretářky ze zaměstnání, jde o „slabé znásilnění“, čili jednoznačně trestný čin.

Jinak to vidím, když mladá slečna souhlasí se sexem s mužem třeba o třicet let starším, aby získala hlavní roli v efilmu. Pokud dojde k aktu, tak jde fakticky o korupci, kdy by měly být stíhány a potrestány obě strany. Když si taková slečinka nakonec onoho muže vezme za manžela, tak si o tom mohu myslet co chci, ale to je tak asi všechno, stejně jako když se modelka provdá za miliardáře.

Hnutí #Me too, jež se z dávné, poctivě myšlené iniciativy, v posledních letech zvrhlo v obviňování a dokonce trestání bez důkazů, považuji doslova za zvrhlost soudcokarcie údajně svobodné a demokratické společnosti. Každou ženu, která si teprve po desítkách let „vzpomene“ na to, že byla sexuálně obtěžována, či zneužita, bych odsoudil za zatajování trestného činu a tím napomáhání k jeho opakování.

Blížím se ke konci svého vyrovnávání se s problémem vztahu mužů a žen, který v mých očích nabývá v posledních desetiletích příliš bizarních podob. Možná, že bych měl učinit pár poznámek třeba k prostituci a pornografii, ale neučiním tak, protože v těch věcech nemám jasno a hlavně v nich nevidím celospolečenský problém. O prostituci si dovolím pouze jedinou poznámku. Odmítám klišé, že jde o nejstarší povolání v dějinách lidstva. Vím o nejméně dalších dvou, která jsou stejně stará. Žoldáctví mužů a šamanství, kouzelnictví, léčitelství a jiná spirituální obluzování příslušníků své komunity ze strany rádoby vědoucích.

Poznámka k planetární civilizaci.

Na Zeměkouli vzniklo několik v zájemně od sebe izolovaných kultur, které lze považovat za civilizace. Ale dávno před naším letopočtem se už navzájem ovlivňovaly natolik, že se začala vytvářet lidská, celoplanetární civilizace. Do dneška existuje stále několik kultur, jež se od sebe vzájemně zřetelně a v některých sférách až výrazně odlišují. Odmítám je nazývat civilizacemi. Na této planetě je jen jedna lidská civilizace. Pokud se chce uchovat, musí některé zásadní odlišnost svých kultur umět tolerovat natolik, aby mohli vedle sebe žít příslušníci ze všech kultur. To znamená, že budeme muset, mimo jiné, ještě velice dlouho respektovat, mimo jiné i kulturní rozdílnosti ve vztazích mužů a žen Západu, islámu, hinduistů a dalších.

JÁ A FEMINISMUS (I.)

Perex.

     Titulkem vyjádřený vztah byl už v dětství mým velkým problémem, až do doby plné zralosti. Sice po většinu dalšího života u mne neexistoval, leč v posledních letech se v globalizující se společnosti stal natolik frekventovaným, že ke konci svých dnů, pociťuji nutkání si jej shrnout a vyrovnat se sním.

Dětství.

První mé setkání s genderovým problémem, tehdy se mu říkalo již feminismus, čili boj žen za rovnoprávnost mne zastihl, aniž jsem o něm cokoliv věděl. Bylo to na Velikonoční pondělí, kdy jsem jako klučík ještě v předškolním věku musel chodit po tetičkách, na „mrskut“. Odmítl jsem někam jít, bít tety po sukních „tatarem“ a odříkávat při tom debilní říkánky, abych si za to vykoledoval nějaká vajíčka, sladkosti a jiné, což jsem dokonce považoval za ponižující žebrání. Za vzpouru, naprosto nepochopitelnou pro mou matku, jsem napřed tím tatarem byl seřezán sám, čímž byla má vůle zlomena. Ale když tety viděly, jak s brekem plním svou příbuzenskou povinnost, na příští rok už se asi s matkou dohodly, že mé nekoledování nebudou brát jako porušení příbuzenských zvyklostí, takže jsem pak již nikdy nechodil s pomlázkou, ani později tady ve Slezsku holky a ženy polívat. .

Od onoho prožitku ve mně navždy zůstal jakýsi nedefinovaný osten mně nepochopitelného chování mladíků vůči děvčatům a mužů vůči ženám.

     Za celý svůj život jsem už nikdy, tedy ani v dospělém věku, nepodlehl svodům kratochvíle Velkonočního pondělí, i když jsem nikdy nikomu včetně svých potomkům nebránil, aby si jí užívali. Pokud v současnosti v cizině, či dokonce u nás se najdou lidé, kteří odsuzují tento starodávný lidový zvyk, stavím se paradoxně a o to víc rozhodně, na stranu jeho uchovávatelů. Řeči o jakémsi páchání násilí na ženách, ba dokonce o porušování lidských práv nepovažuji pouze za ubožácké pokrytectví, ale za chování nebezpečných extrémistů jakési nové, zvrhlé ideologie.

Na přelomu dětství a mládí.

S nástupem vlády KSČ jsem se poprvé setkal s idejemi o rovnoprávnosti žen. Moc jsem je nevnímal, protože v době puberty a následné životní etapy jsem ve vztazích k dívkám a ženám řešil svůj mnohem zásadnější a především komplexnější problém.

V reálné praxi jsem na něj ale narazil, když mi ještě nebylo šestnáct. O prvních pololetních prázdninách na hornické průmyslovce jsem, jako uvědomělý svazák, šel na uhelnou brigádu, když byl tak zoufalý nedostatek uhlí, že ani na internátu nám netopili. Vybral jsem si tehdy největší a nejmodernější důl ostravské části revíru. Na dole Zárubek, jak se ta šachta jmenovala, jsem znal „šichmajstra“ který rozděloval havířům práci a ten mne přidělil jako pomocníka havíře, přesněji havířce. Ano. Tehdy byla ona podivná doba, kdy každý kariérista převelice aktivisticky kopíroval „zkušenosti“ Sovětského svazu do života u nás. V tomto konkrétním případě si nikdo z našich iniciativních kopírovatelů SSSR neuvědomil, že po válce byla v oné zemi světlých zítřků tak zdecimovaná mužská populace, že zemi nezbývalo nic jiného, než posílat ženy i rubat uhlí, což se vydávalo za příkladný vrchol rovnoprávnosti žena a mužů. Naprosto scestně samozřejmě.

Nepamatuji si, jak se můj „havíř“ s vaginou jmenoval., ale prohlašuji, že jsem se jen málokdy za svůj celoživotní úděl havíře tak nadřel, jako s ní. Byl to nejen v mých očích doslova ženský obr, ale velice zkušený havíř, takže dokázala se sbíječkou v ruce narubat tolik uhlí, že…jsem se styděl, když pak vzala ještě lopatu a pomáhala mi ho naházet na dopravník. I když jsem byl na práci v dole už zvyklý, přece mi jenom nějak vadilo, že jsou v podzemí ženy. Už jenom kupříkladu pro potřebu vykonávání fyziologické potřeby“.

Směnmistr asi dobře věděl, proč právě mne, sice věkem už mladík, ale věděním děcko, přidělil jako pomocníka ženské. Ani dnes o ní nedokážu říct, že šlo o děvče, i když vím, že byla svobodná a velmi mladá. Jen si uvědomuji, že jsem si ji ohodnotil sloganem „kdyby mi jednu ubalila, ta prožiju konec života v kotrmelcích“.

Jak jsem ale napsal, něco mi na přítomnosti žen v hlubinných dolech pořád nesedělo. Velice brzy se také ukázalo, že toto kopírování našeho nového velkého  vzoru bylo nesmyslem. V dolech je tma a obrovské množství prostor, kde se lze skrýt, třeba i se sexuální aktivitou. Ta byla nejen velkou ztrátou pracovního času, ale především zdrojem nebezpečí pro důlní provoz. Takže. Jestli se dobře pamatuji, tak práce v podzemí dolů byla ještě tentýž rok Báňským Úřadem u nás jednou pro vždy prostě zakázána a šmitec. V mých očích dodneška správný postoj k pseudorovnoprávném postavení žen ve společnosti.

Debilní žadatel o uzavření manželství.

Mé myšlení, ale především chování, ve věci vztahu mužů a žen se vyvíjelo celkem „zdravě“, čti konformně k době, leč zase, jako u toho „mrskutu“ v dětství, mi něco pořád vadilo. Což se provalilo, když jsem vstupoval do manželství. Připadalo mi poněkud ponižující pro mou milovanou, aby po svatbě nosila příjmení, označující ji, jakoby byla mým majetkem. Jakápak Hošková. Na protest vůči, podle mne, takovému ponižování žen, jsem na úřadě žádal, abych mohl nést jméno mé nastávající. Úřednice se proti tomu dost ošívala, a když žádala jasně, jaké jméno chci mít zapsáno v občanském průkaze a já řekl Stanislav Mertové, tak napřed zalapala po dechu, pak mi řekla že jsem debil a už se bavila jen s mou snoubenkou. Tím skončil můj jediný protest proti nerovnoprávnosti žen v mém poněkud pomateném pojetí.

Celý další život jsem už necítil potřebu protestovat ve věci rovnoprávnosti žen a mužů. Za nadvlády KSČ mi nevadilo, že se neslavil svátek matek a s velkou pompou naopak Mezinárodní den žen. Navíc jsem celý život pracoval v hlubinných dolech a tak problém rovnoprávnosti se mne nedotýkal.

Mé celoživotní vnímání problému rovnoprávnosti žen s muži.

Celý život mi naopak vadilo angažmá žen v několika činnostech, tak jako mně v mládí vadilo, že pracovaly v hlubinných dolech. Zásadně jsem nesouhlasil s tím, že se ženy stávaly profesionálními vojáky. V mých očích bylo, je a vždycky bude zrůdné, když žena jako životodárná bytost se angažuje v systému zabíjení lidí. Účast žen ve válce mi připadala přirozená, ale zásadně ne přímo v bojích, ale v týlu, kde byla při počtu zabitých mužů naprosto nepostradatelná, od zdravotnictví přes zásobování po dokumentaci, zpravodajství a další.

Osobně mi rovněž vadily ženy v horolezectví, které jsem dlouhodobě provozoval. Považoval jsem ho a dodnes považuji svou podstatou za tak namáhavé až extremní, že ženský organismus mu nemá být vystavován, pokud to není nějak nezbytné, jako třeba při kosmonautickém průzkumu. Jinak mi angažmá žen ve sportu prakticky až do nedávna nevadilo. Naprosto ale odmítám, když ženy provozují vrcholový, ba dokonce profesionální box a jemu podobné asijské úpolové odrůdy jako třeba kickbox. To považuji doslova za zhovadilost.

Soudobé motivace k vyjádření se k problému.

Až donedávna jsem nepociťoval žádné nutkání zamýšlet se nad realizací rovných práv žen a mužů, ani dokonce pod vlivem současně probíhající planetizace lidské civilizace, jež se projevuje celou řadou nejenom nových jevů, ale dokonce celých ideových soustav, až ideologií coby návodů k jednání. O čemž pojednám v další části svého blogování.

MOST NÁM SPADL.

Most nám spadl, most nám spadl

kdo to asi zavinil?

Sesuv půdy, tajfun nebyl

Jen člověk to způsobil.

Osmého srpna r. 2008 narazil rychlík blízko železniční stanice Studénka na severu Moravy do padajícího mostu. Policie postupně obvinila deset pracovníků z neštěstí, které stálo život osmi lidí a skoro sto jich bylo zraněno. Mnozí velmi těžce, třeba s následnou ztrátou končetiny. Soudní tahanice trvají do dneška. Poslední soud proběhl 6.11.2019, jehož verdiktem byli všichni obžalovaní zbaveni viny. Takové rozhodnutí lze doslova nazvat božím zázrakem.

Most v době havárie se rekonstruoval. Prokazatelně nedošlo k žádné mimořádné události způsobené přírodu. Ba ani se nestalo nic, co projektanti, vedoucí stavební firmy, vedení Českých drah, ba ani přímí realizátoři, nedokázali předvídat. A přece nikdo z těchto lidí není vinen. Takže jediným viníkem je asi sám pánbůh ve své všemohoucnosti.

Je přece nad slunce jasné, že pokud nedošlo k nepředvídatelnému vlivu přírody, tak musí existovat lidský viník a basta. Jinak nejsme právním státem. Řečeno přesněji, naše bezpečnostní pravidla pro danou operaci jsou tak nejasná, že soud díky tomu nemohl najít porušení nějakého ustanovení bezpečnostních předpisů. V tom případě je ale viník také jasný. Jsou jimi instituce, které odpovídají za tvorbu bezpečnostních norem v mostním stavitelství a stejná i v železniční dopravě. Jejich představitelé měli stát před soudem, protože vyprodukovali zmetek. Jak ale znám situaci ve sféře bezpečnosti práce, tak jsem si jist, že pokud by byli policií obžalováni, tak s naprostou jistotu by se našel skutečný viník ještě v den jejich obžaloby.

Každému laikovi je přece jasné, že podle všeobecného bezpečnostního předpisu se nikdo nesmí pohybovat pod zavěšeným břemenem. Takže na dobu, kdy se hýbalo s mostovkou nad tratí, tak pod ní nesměl jet žádný vlak. Punktum.

Osobně mne ale především zajímá, jaké poučení přijali odpovědní pracovníci mostního stavitelství a železnic, aby bylo zaručeno, že se podobná havárie nebude opakovat. Pokud prakticky neprovedli zásadní změnu v bezpečnostních předpisech, tak by měli být už nejméně od konce září 2008 zbaveni postavení, nikdy by nesměli vykonávat žádné odborné funkce a asi tak ještě dneska by měli sedět v nějakém vězeňském lágru tvrdé fyzické práce.

TAK PRÝ JSI STRÝČKU NEOSVOBOZOVAL, LEČ DOBÝVAL

Měl jsem dva strýce. Za druhé světové války jeden bojoval v řadách Rudé armády a druhý víc jak dva roky partyzánčil v Beskydských. Oba měli základní vliv na celý můj život, protože na konci války jsem měl teprve osm let a v jejím průběhu nás, mámu a sestru, otec opustil. Suplovali mně tedy otce svým chlapstvím. Za celý život jsem na ně nedal dopustit, zvláště když rudoarmějec po roce 1968 opustil řady KSČ. Partyzán už na to neměl čas, byl po smrti. Oba byli pro mne nejvyšší autoritou, i když se v mnoha věcech neshodovali a snad právě tím ve mně vychovali jak kritické myšlení, tak snahu po kompromisu a v neposlední řadě smysl pro skutečnost dané chvíle. Díky tomu nikdy nedokážu poněkud zpozdile měřit minulost rozumem a zkušenostmi pozdější doby, nadtož dokonce prožívané současnosti

Přesto ale, kdyby dneska strýček žil, asi bychom se k některým problémům vrátili. Když píšu vrátili, tak tím říkám, že by pro nás nebyly nové.

V prvé řadě bychom jistě hovořili o tom, zda jsme byli osvobozeni, či dobyti. Na tak hloupou otázku jsi už dávno znal odpověď. Samozřejmě, že celé národy Rudá armáda osvobozovala, osvobozovala od hitlerovského, především antislovanského nacismu, kterému se zkráceně, i když nesprávně, nadávalo fašismus. Její politruci to, podle zkušeností strýčka, doslova vtloukali vojákům i nižším důstojníkům do hlavy. Jestli Stalin a jeho štáb celé válečné tažení do Berlína opravdu považovali jenom za osvobození, či něco víc, to nás, obyvatele Protektorátu a s vysokou pravděpodobností i dalších, hitlerovci okupovaných, či Hitlerovi přisluhujících zemí, fakticky ani nenapadlo, nadtož zajímalo. Vždyť ty dlouhé roky války všestranně deptaly prakticky každého Evropana natolik, že byla naprostá většina ráda, že válka skončila. Ty jsi vždycky říkával, že ovšem ne každý se cítil v Evropě Rudou armádou osvobozován. Ovšem tvrdil jsi, že jich bylo, konkrétně v Protektorátu velice málo, určitě asi daleko víc jich bylo v Maďarsku, či Rumunsku a vůbec jsi nepochyboval o tom, že naprostá většina Němců nikdy nebude čestně tvrdit, že byli osvobozeni.

V těch prvních letech po válce ovšem v naší zemi šlo o ještě něco jiného. Propukl boj o jiné osvobození, osvobození jiné kvality. Osvobození lidí práce od nadvlády kapitálu. Tento proces byl vlivem válečných mezinárodních smluv pozdější propagandou studené války spojen s oním předcházejícím osvobozením národa od hitlerismu. Dnes se onomu mezinárodnímu rámci tehdejší vývoje v Československu dokonce „geopoliticky“ říká rozdělení sfér vlivu. Zkrátím to. Díky znárodňování soukromého vlastnictví bank, továren, velkoobchodů a později veškeré produkční sféry, se neobyčejně v naší zemi rozrostl okruh lidí, kteří se už necítili být osvobozeni Rudou armádou. Jejich vnímání ale už tehdy bylo ovšem scestné, protože spojovali vznik socialismu u nás s výsledky druhé světové války. Jenže Sovětskému svazu v té válce primárně nešlo o vznik socialismu u nás. Sovětský svaz si pouze potřeboval zajistit co nejširší nárazníkové pásmo od kapitalistického, nesmiřitelně nepřátelského Západu. Za vznik socialismu v naší zemi byli odpovědni pouze naši občané a nikdo jiný. Sověti by nám jej tady nezaváděli, na to neměli nikdy dost sil a vlastně ani zájem. Ovšem je samozřejmé, že pak nám pomáhali, když se v jeho prospěch překlopila politická situace v naší zemi.

Po čtyřiceti letech se u nás socialismus zhroutil. Vítězové ve své ideologii pevně spojili svržení moci hitlerovců s nástupem politické „diktatury proletariátu“. Takovouto propagandou znehodnotili heroismus vítězů nad hitlerovci. Sovětskou záchranu českého národa před Hitlerovskou germanizací, či genocidou dokonce dneska někteří intelektuálové už vydávají za nepatřičnost, protože prý tak malý národ stejně dříve, či později bude muset zaniknout. Naši debatu bych určitě skončil následovně.

Máš štěstí strýčku, že ses té podivné doby nedožil. Sice vím, že by tě nezlomila, ale asi by tě sem tam přece jenom napadlo, zda jsi nebojoval a nepřetrpěl několik zranění zbytečně.

Buď klidný.

V žádném případě. Díky tobě a všem tehdejším tvým kamarádům jste dokázali to, co se povedlo v dějinách málokomu. Já si troufám dokonce říci, že nikomu. Zajistili jste svým dětem, prožití celého svého života bez války. Díky vám jsme se tak určitě stali nejšťastnější generací v dějinách, protože jsme k tomu navíc netrpěli „sociálním“ strachem. Strachem všech našich předků před žebrotou, jak říkávala moje babička, tedy před ztrátou možnosti obživy a ztrátou střechy nad hlavou. Připočteme-li k tomu zdravotní péči a vzdělání zdarma, pak jste nám poskytli doslova sociální přepych, který se nedá penězi lehce vyjádřit.

Vy jste nebojovali zbytečně. To my, vaše sociálním přepychem socialistického společenství zhýčkané děti, jsme, jak se teď jasně ukazuje, zbytečně žily, když jsme všechno to dobré prohospodařily. Strašné je, že naši vnuci budou muset, bohužel zase ve válkách, alespoň ty vaše výdobytky získat zpět.

PS.Napsal jsem tento text v loňském roce, leč nezveřejnil. Dneska mám k tomu důvod. Uplynulo sto let od narození mého strýce Manďáka.