POZNÁMKA CHARAKTERIZUJÍCÍ SOUČASNOU SPOLEČNOST

Dovoluji si na jednom konkrétním příkladě ukázat, jak děsivě je rozdělena naše současná společnost.  Tím příkladem je dnešní výročí ukončení blokády Leningradu. 27. ledna 1944 Rudá armáda konečně zničila veškeré síly, které obkličovaly Leningrad. 872 dní žilo několikamilionové město v nepředstavitelných podmínkách hladu, zimy a absolutního nedostatku všeho.

V médiích hlavního proudu, tedy ve všech oficiálních se buďto toto výročí vůbec nepřipomíná, nebo se i něm píše třeba takto. Hitler nechtěl plýtvat silami a tak rozhodl, aby město bylo obklíčeno a vyhladověno. Situace se tam stala děsivou. Zásobování jídlem bylo tak mizivé, že se vyskytoval kanibalismus. Rozkazy velení města tak drakonické, že jejich nedodržování lidé udávali, bylo rozšířeno špiclování, soudy s krutými ortely až po trest smrti. Takto již celá desetiletí krmí proněmecká propaganda celý Západ, což dokresluje třeba následujícím příběhem. Jistá žena, uváděno je i jméno, porodila děcko, které se svou matkou hned utopily a následně ho snědly. Slídilové to oznámili, takže žena byla odsouzena k smrti. Její matka trestu ušla, jelikož mezitím zemřela.

Na alternativních médiích je naopak psáno o hrdinství, obětavosti, solidaritě a soudržnosti a vyčetl jsem zase jiný příběh. Vypráví jej ještě žijící žena. Vzpomíná jak ji, matku a babičku zachránila jejich kočka před smrtí hladem. Skoro každý den donesla myš, či dokonce krysu. Babička ji vykuchala, a připravila k snědku, při čemž dala vždycky i kočce, která prý trpělivě čekala. V roce 1948 kočka uhynula. Ženy ji pochovaly s pietou. Vedle ní je dneska také pochována babička i matka vypravěčky.

To není příklad dvojího metru hodnocení konkrétní historické události. To je děsivě drsná výpověď o dnešku a o ničem jiném. Výpověď o nekompromisní a bezbřehé nenávisti na jedné straně, vedle vyjádření obdivu k životní odolnosti a úcty k lidské schopnosti přežít na straně druhé. Dosvědčuje ale především zvyšující se nekompromisní rozdělení současné společnosti, které se stále více prohlubuje natolik, že je příliš blízko bodu, ze kterého už nebude cesty zpět. Tento stav je rizikovější, než jaký vytvořila ideologie třídního antagonismu.

KONSTANTA ZAHRANIČNÍ POLITIKY USA

Ještě ani Biden neseděl v Oválné pracovně a už jeho prozatímní šéf State Department oznamoval zpřísnění sankcí vůči stavbařům, provozovatelům a dalším aktérům plynovodu „Severní proud 2“. Tím byla v prvé řadě posílena domněnka o skutečné roli Navalného. Znalcům totiž bylo příliš divné, že se Navalný vrátil do Ruska, když pořád tvrdil, že ho tam chtějí zabít. Musel se vrátit. Dostal to nařízeno od zpravodajské služby USA, která jej nejen vydržuje, ale stará se o jeho PR ve světových médiích. Musel se vrátit a navíc právě v době nástupu Bidena do Bílého Domu. Jeho loutkovodiči dobře znalí věci totiž věděli, že podle Ruských zákonů bude Navalný zatčen, souzen a možná i odsouzen k nepodmíněnému trestu. Čti, vznikne tím celá paleta událostí, které umožní Bidenovi uvalovat nové a nové, tvrdé a tvrdší sankce vůči plynovodu Nord Stream 2. Sankce jsou už dneska tak vlivné, že šéfové Gazpromu oznámili, že další jejich navýšení by nezajišťovalo bezpečnost a stabilitu jeho budoucího provozu, takže celá investice se jim pak už nevyplatí.

Biden ale neútočí primárně na Gazprom. Dobře ví, že ten má mnoho jiných možností k ziskové činnosti v Evropě, ale především v Asii. A to je hlavní důvod jeho až příliš brzké aktivity. Oportunista Joe tím jasně oznamuje světu, že bude pokračovat v tradiční zahraniční politice svého státu. Konkrétně že i on bude dělat všechno proto, aby se Německo a Rusko nespojily v jednu sílu. Což je onou konstantou zahraniční politiky USA vůči Evropě od doby, kdy se Unie pasuje na vůdce světa. Deep State, který je loutkovodičem lžiprezidenta Bidena dobře ví, že celá EU, zvláště po odchodu Britů, není pro Unii žádnou silou. Ovšem Německo úzce spojené s Ruskem je supermocností. Německá technika a Ruská zdroje, Německý potenciál a Ruské zbraňové systémy. To je víc jak rovnocenný hráč v ovládání planety. Tož tak je to s Navalným.

TRAUMATICKÁ VÝMĚNA NÁJEMNÍKA BÍLÉHO DOMU

Volba 46tého prezidenta USA se zapsala do historie světa nejen nesmazatelně, ale vytvořila ve velké části veřejnosti mnohé pochybnosti o politickém sytému zemí, které se sebepyšně považují za demokratické. Minimálně čtyři s nimi související události by proto neměly být zameteny pod stůl. O dvou z nich máme jen kusé zprávy a asi se reálnou skutečnost nikdy nedovíme. Ovšem další dvě, které nejvíc traumatizují veřejnost světa, žádné šetření nepotřebují. Vyžadují pouze nekompromisní postup politiků, jímž lze smazat pachuť, kterou v myslích veřejnosti zanechaly.

Nejsenzačnější pro média byly asi události ve Washingtonu D.C. ze dne 6. ledna 2001. Jenže právě ony s vysokou pravděpodobností nebudou objektivně vyšetřeny. V politické hře je totiž impeachment exprezidenta, takže výsledek bude jen a jenom výrazem mocenského stavu v zemi. Osobně doufám, že bude alespoň vyjasněno v kolik hodin skončil Trump svůj projev a kdy první demonstranti vnikli do Capitolu. V zájmu uklidnění situace v zemi by ovšem zákonodárci udělali nejlépe, kdyby jeho projednávání zrušili.

Veškeré problémy kolem volby prezidenta byly zahájeny tím, že Trump zpochybňoval výsledky voleb způsobené manipulacemi při sčítávání hlasů. Ty se v USA a nejen tam, dějí celkem často. Jenže Trump tvrdil, že byly tak masivní, že zvrátily jeho vítězství na prohru. Pakliže chce být Biden sjednotitelem země, je doslova jeho povinností nechat obvinění ze strany Trumpova týmu policejně prošetřit, eventuálně o nich soudně rozhodnout. Moc by to prospělo i jemu samotnému. Jednak by si upevnil svou pozici a možná i ulehčil svému svědomí.

Třetí událost je pro mě osobně naprosto nepochopitelná. Je jí chování Nejvyššího soudu USA. Pokud zákonodárci Unie z toho nevyvodí patřičné závěry a nekodifikují následně jasná pravidla, možná i další dodatek Ústavy, tak fakticky vytvoří precedens nepostižitelnosti kohokoliv, kdo se vyhne splnit svou povinnost danou nejvyšším zákonem státu.

Jestliže předešlý problém by měli řešit pouze zákonodárci USA, tak čtvrtý by neměli nechat bez reagování zákonodárci každého státu. Nehodlám se o tom široce rozepisovat. Jde o problém cenzury na sociálních sítích i televizního vysílání. Pro mě je řešení jasné. Jediný, kdo může zakázat šíření nějakého názoru na síti i v ostatních médiích je soud. Soud a nikdo, opakuji, nikdo jiný. Je pro mě naprosto nepřijatelným argumentem tvrzení, že soukromý provozovatel si může rozhodnout o tom, jaký názor na síti ponechá a jaký vymaže. Takový argument vlastně říká, že soukromý provozovatel nemusí dodržovat Ústavu, konkrétně Listinu práv a svobod. Debatovat se mlže o tom, že provozovatel nemusí poskytnout vstup na svou platformu, ale pokud ji Jednou někomu povolí, tak ji pak zrušit může zase pouze soudně.

Každý stát by měl udělovat licence nejen rozhlasu, televizi, ba i papírovým médiím, ale naprosto bez výjimky všem sociálním sítím. V dané licenci sítí by mělo být jasně zakázáno jakékoliv omezování názorů uživatelů. Provozovatel by měl pouze možnost domáhat se toho u soudu. Samozřejmě by to znamenalo konec anonymity na sítích, což považuji za naprostý základ celé solidnosti jejich provozování.

Na závěr pouze jednu poznámku. Pokud vrstva profesních politiků bude zase řešit naznačené problémy obezličkami, pod tlakem ideologií a svých zájmů, ohrozí v očích veřejnosti volby a tím fakticky svou vlastní legitimitu.

POZNÁMKY K MOŽNOSTI OBČANSKÉ VÁLKY V USA

Ve dnech 13. až 18. ledna jsem na svém Facebooku vyvěsil šest poznámek k diskusi o možnosti občanské války v současných USA. Každá z poznámek je jedním odstavcem textu, jenž následuje.

Velmi frekventovaným názorem nyní je, že Unii hrozí občanská válka. Nehrozí. Ona už tam probíhá a poměrně dlouho. Napřed jako skrytá. Ta začala po rozpadu SSSR. Ten totiž nebyl záměrem vrcholných příslušníků ani jedné z hlavních politických stran v zemi, což otevřelo prostor pro některé menšinové proudy v jejich politicky aktivní struktuře. Navíc oné mezinárodní situace využily některé vlivné síly tajných služeb, které v celých dějinách dvacátého století byly v USA zneužívány finančně nejmocnějšími skupinami k prosazování jejích skrytých zájmů. Za Bushe ml. se na čas povedlo skrytou občanskou válku odvést do stoky boje proti terorismu, ale za Obamy se už občanská válka v zemi etablovala, aby po zvolení Trumpa eskalovala do dosud v dějinách země nevídané intenzity, ač šlo pořád ještě o studenou občanskou válku. Po posledních prezidentských volbách se občanská válka stala neskrývanou a horkou v okamžiku, kdy bylo zablokováno televizní vysílání Trumpova projevu. Horké občanské války současného světa se totiž už neprojevují jenom ozbrojeným násilím, hromadným vražděním a pouličním vandalstvím. Mají spíše hybridní formu, různých metod. V digitální době mediální nadvlády jsou navíc k dispozici méně násilné metody, leč mnohem sofistikovanější a především účinnější. A právě ty se v současné Unii prezentují v plné kráse.

Základním rysem občanské války je souboj o politickou moc. Jejím důvodem jsou do konfliktu vyhrocené rozpory uvnitř politické třídy. Tím se zásadně liší od revoluce, v níž se už vede nekompromisní válka o komplexní moc. Což znamená o samotné základy politické moci. Opakuji a zdůrazňuji, že občanská válka je vždycky pouze bojem uvnitř třídy politické moci. Její subjekty ale vždycky zneužívají frustrace velké části občanů ke své podpoře. Zmíněná frustrace při tom nemusí souviset s hlavním konfliktem uvnitř politické třídy. Což je zásadním rysem současné situace v USA. Motivy a důvody frustrace občanů Unie je ve většině případů naprosto jiné než příčiny konfliktu mezi příslušníky politické třídy země. Pro bližší pochopení mého názoru je dobré si přečíst web https://nnnnn.cz/932614-obcanska-valka.php . Z jeho textu mimo jiné vyplyne, že v USA by v současnosti neměla vzniknout horká forma občanské války.

Sociálně-politický systém v USA je nejpozději od doby Reagana liberálním kapitalismem. O něm se traduje že jde o společnost, v níž bohatí bohatnou a chudí chudnou. Je to natolik nepřesné, že to vlastně vůbec není pravdou. Více se blíží skutečnosti tvrzení, že malá menšina bohatých se stává superboháči, zatím co ti ostatní stagnují, či se jejich jmění tenčí. Ti nejchudší pak už nemají kam chudnout. Nejpodstatnějším rysem ovšem je, že tak zvaná stření vrstva, která je nejpočetnější a tvoří stabilizátor celé společnosti nejenže se propadá až do chudoby, ale ztrácí pro existenci jakéhokoliv kapitalismu to nejdůležitější. Naději. Naději na vzestup. Hrdlo mezi střední a vyšší vrstvou se natolik zužuje, že se jím prosmyknou pouze výjimeční jedinci. Takto postižená střední vrstva je již delší čas v USA nositelem oné skutečné frustrace. Ta je příslušníky politické třídy bezohledně opomíjena, leč vědomě zneužívána k prosazování úplně jiných, především svých specifických, čti mocenských zájmů.

Vítězství Trumpa před čtyřmi lety bylo především výsledkem sociální frustrace střední společenské vrstvy, ne-li jenom jí. Již ve volební kampani se totiž příliš nespoléhal na stranu, za kterou šel do volebního klání. Necítil se republikánem, což několikrát opakoval. Již od té doby jej většina mocenských struktur od mediálních přes ideologické až po vojenské začala označovat za populistou. Tehdy jím ale ještě nebyl. Byl především patriotem. Jeho heslo America First, to sdělovalo zemi i světu víc jak zřejmě. Velké části Američanů se tak zalíbilo, že mu dali svůj hlas. Trump nikdy nepatřil do vrstvy profesních politiků a svou činností ve funkci rušil mnohá rozhodnutí svých předchůdců, především pak osm let vládnoucího Obamy. Měl na mnohé věci dominantně jiný názor než celý establishment. I to se zamlouvalo velké části Američanů. Tím vším si ale znepřátelil větší část celé vládnoucí vrstvy bez ohledu na stranickou příslušnost. Ta se ho proto rozhodla za každou cenu zbavit, jako každý organismus se snaží zbavit cizího tělesa. Trump v odpovědi na nepřátelskou aktivitu začal hovořit o blíže nedefinovaném Deep state, který škodí jeho činnosti a tím všemu americkému lidu. Ztotožněním sebe se vším lidem se teprve stal populistou. Což dotvrdily i volby v roce 2020, v nichž získal o 11 milionů hlasů víc, než v roce 2016. Velká většina nespokojených a frustrovaných stojí s vysokou pravděpodobností za ním ještě dnes. Být Bidenovci, tak bych to nepodceňoval. Trump není revolucionář, takže do reálné bitvy nepůjde. Je to sice věrný syn své země, ale rovněž, ba možná především, své sociální vrstvy. On se proto nepostaví do čela rozhodného odporu proti vládnoucí politické třídě nadtož pak proti celé vládnoucí vrstvě v USA. To čeká na jinou osobnost, která by zvedla i jím opuštěný prapor.

Demokratická strana výsledek prezidentských voleb v roce 2016 de jure sice uznala, leč defacto nikdy. Po celé čtyři roky Trumpova rozhodnutí proto všemožně blokovala a kde mohla tak mu reálně znemožňovala vládnutí. Nejhorší bylo, že jej neustále obviňovala ze spojení s Ruskem, díky němuž prý dokonce volby vyhrál. Ani po čtyřech letech vyšetřování mu sice nebylo nic dokázáno, leč konečná zpráva o vyšetřování v zákonodárném sboru nebyla už záměrně zveřejněna v době jeho prezidentství. Dá se důvodně předpokládat, že bude nyní potřebně přepracována a využita. Vždyť Demokraté se dopracovali až k formě stranovlády. Naopak profesní funkcionáři Republikánů byli nejednotní, ba dokonce někteří zjevně proti Trumpovi. Zůstal sám a jako každý dělal chyby. Tím víc, čím byl osamělejší. Jak se nyní ukazuje, Demokraté se na poslední volby brilantně připravili. Nic nenechali náhodě. Navíc skvěle využili každé chyby Trumpova štábu, především pak jeho samého. Jediný příklad za všechny. Trump udělal obrovskou chybu, když pozval své příznivce do Washingtonu k demonstraci zrovna na 6.ledna. Tu pak katastrofálně dovršil, když demonstranty poslal ke Kapitolu. Ovšem i jeho viceprezident v této fázi udělal chybu. Jako ústavní předseda Senátu několik dní před osudným datem poslal dopis zákonodárcům s přesvědčivým textem o podvodech při sčítávání hlasů. Což neměl dělat, protože tím odpůrce varoval. Není divu, že Demokraté pak využili demonstrace k tomu, aby jednání Kongresu bylo ovládnuto emočním odporem k „luze“. Jejich aktivisté vedli demonstranty doslova do pasti. Navíc někteří „jejich“ policisté davům vstup do budovy dokonce umožňovali. Tato osudová chyba zkazila všechno, co Trump za celou dobu svého angažmá v politice dokázal vykonat správně.

Trump za svůj život několikrát dokázal, že nevzdává i prohranou bitvu. Takže je předpoklad, že neskončí se svou aktivitou, jak to sám veřejně prohlásil. Půjde však opět sám, navíc se silně prořídlou hrstkou věrných. Nejen proti neviditelným, leč skutečným vládcům státu, či dokonce světa, ale především proti většině politické třídy včetně médií a globálních komunikačních gigantů. Trump od 5. listopadu opakuje, že volby vyhrál. Leč při sčítávání hlasů prý docházelo k podvodům. Populisticky tvrdí, že mu a především americkému lidu, bylo vítězství zcizeno (záměrně nepoužívám přesně jeho frázi, aby umělá inteligence tento text hned nezcenzurovala). Má pravdu v tom, že docházelo k podvodům. Jenže, které volby se kdy bez nich obešly, zvláště v USA?! Ovšem dokázat zločin zcizení vítězství je naprosto něco jiného. Biden vyhrál o sedm milionů hlasů, což je celá desetina Trumpova zisku. Chce-li Biden ale být opravdu tím, kým být slíbil, pak by se od prvých dnů měl chovat s velkorysostí vítěze. Měl by proto zastavit veškerá stíhání příznivců Trumpa a pokud už jim byly prokázány trestné činy, měl by je omilostnit. Měl by se postarat, aby Trump nebyl soudně pronásledován a jinak šikanován. Ale naprosto především by měl vyrazit Trumpovi z ruky jeho zbraň. Měl by proto nařídit vyšetřování a soudní přezkum obvinění, která byla podána, ba i další. Za eventuální velké se pak třeba i omluvit. Na jeho prezidentství to po přísaze nemůže mít vliv. Výsledky soudů budou prospěšné ale především jemu. Může jich využít při reformě archaických voleb. Ta je totiž bezpodmínečně nutná. V USA musí být zavedeny konečně volby přímé a rovné. Jinými slovy prezident musí být volen bezprostředně všemi občany a hlas každého z nich musí mít stejnou váhu. Musí volit občané a ne státy svými voliteli. Bude-li ale Biden pokračovat tak, jak reagoval 6.ledna, bude všechno jinak. Pak by Trump mohl být možná jednou prohlášen i otcem zakladatelem nově obrozené Ameriky, i když by už v politice třeba vůbec nepokračoval.

Další poznámky.

To všechno, co jsem uvedl je pouze jednou stránkou celkově problematického stavu vnitřní situace v USA. Unie má daleko významnější rizika vnitřní stability. Já si alespoň dvě desetiletí myslím, že USA se už nacházejí na sestupné fázi svého vývoje. Tím je vlastně kumulativně řečeno vše.

Ovšem konkrétně nejaktuálnějším problémem k vyřešení je pro celý svět, tím víc pro Unii, koronavirová „situace“. Ať už byla vyvolána záměrně, nebo bylo pouze zneužito jedné nové choroby, tak pravdou je, že bombastičnost globálního boje s ní pouze odložila neodvratně již před tím hrozící krizi finanční, měnovou, dluhovou. Ta nejenže již před koronavirem signalizovala bezpodmínečnou nutnost naprosto nového, celosvětového řešení, ale naznačovala, že se bude týkat především samotné Unie. Její řešení po odeznění koronaviru je nejen neodkladné, ale bude muset představovat největší změnu v dějinách USA.

Aby toho nebylo málo, tak v Unii se od Reaganovy vlády stále zhoršují mnohé sociální problémy. Především nepředstavitelně roste bohatství maličké skupinky, takže vznikl doslova klan suprboháčů. Zrychlujícím se tempem mizí střední vrstva, garant stability každého kapitalistického státu, nejen onoho po americky liberálního.

Pro ilustraci uvádím několik čísel, která svědčí o tom, jakou vlastně Ameriku Biden přebírá:

– v polovině listopadu hlásilo nedostatek potravin téměř 26 milionů lidí čili každý osmý Američan,

– podle USDA trpí v koronavirové době hladem 54 milionů Američanů – o 45% více než v roce 2019,

– více než 20 milionů Američanů nyní žije z dávek v nezaměstnanosti.

     Hlad neustává v měřítku nevídaném po celá desetiletí. Dokonce místní úřady někde začaly tolerovat krádeže základních potravin v obchodech. Pokud by z toho bylo jen polovina pravdy, tak jde o revoluční situaci, a nejen o podhoubí občanské války.

Přidáme-li k tomu těžkosti s migrací, s následky klimatických změn a narůstající složitost zajišťování energetické dostatečnosti, jde o směsici problémů, která v žádném případě nepůjde řešit „americkou metodou“, čili individualistickou konkurencí.

V posledních dnech navíc příliš zjevně byla předvedena politická síla korporací. Nejvíc konkrétně informačních gigantů. Politická třída bezpodmínečně bude muset řešit i tento problém, nechce-li se dostat pod jejich nadvládu.

Na dovršení všeho se loni ukázalo, že rasový problém v Unii neodezněl, ba zdá se dokonce že našel nový výživný zdroj. Americké společenství je neobyčejně a mnohavrstevnatě rozděleno. Rasově, národnostně, kapitálovým vlastnictvím i prostým bohatstvím, sociálními statuty a politickými názory na řešení oné chumelenice problémů. Zatím se nenaplnilo ani očekávání o vytvoření Amerického národa v onom tavném tyglíku veškerých rozdílností. V USA dle mého názoru dokonce ještě ani nevznikla americký politický národ.

Text proto uzavírám v dikci prezidentů Unie: „Ať tedy Bůh pomáhá Bidenovi“.

OBČANSKÁ VÁLKA

Základním rysem občanské války je souboj o politickou moc. Jejím důvodem jsou do konfliktu vyhrocené rozpory uvnitř politické třídy. Tím se zásadně liší od revoluce, v níž se už vede nekompromisní válka o komplexní moc. Což znamená o samotné základy politické moci. Opakuji a zdůrazňuji, že občanská válka je vždycky pouze bojem uvnitř třídy politické moci. Její subjekty ale vždycky zneužívají frustrace velké části občanů ke své podpoře. Zmíněná frustrace při tom nemusí souviset s hlavním konfliktem uvnitř politické třídy.

Základním předpokladem vzniku občanské války je existence občanské společnosti. Z čehož plyne, že vzpoury otroků, selské rebelie, či dělnická povstání v počátcích kapitalismu nebyly občanskými válkami.

Dalšími nutnými, leč nepostačujícími podmínkami občanské války jsou:

– takové rozpory uvnitř politické třídy, pro něž nelze najít kompromisní řešení,

– frustrace rozhodného počtu vlivných občanů,

– relativně vyrovnaná síla reprezentantů politické moci a jejich odpůrců,

– velení armády, které nemá zájem na výsledku občanské války.

Dovoluji si pracovně rozlišovat mezi občanskou válkou skrytou, otevřenou, studenou a horkou. O jejichž definici se pokouším následovně.

Skrytá občanská válka obvykle začíná tehdy, když politický subjekt v soutěži o politickou moc přestává respektovat některé z pravidel, která si mezi sebou dohodli příslušníci politické třídy, účastnící se oné soutěže.

Otevřená občanská válka, alespoň podle mého vidění zažíná tehdy, když se soutěž o politickou moc už přestává vést v rámci stávajících zákonů státu, což se stává zřejmým a viditelným i občanům nepříslušejícím k politické třídě.

Studená občanská válka je otevřenou občanskou válku, do níž se už aktivně zapojují nejen příslušníci politické třídy, ale i ostatní občané. Bývá často spojena s neozbrojeným násilím

Horká občanskou válkou pak už je ozbrojené násilí.

Pracuji v tomto textu s pojmem občanská společnost a politická třída. Cítím povinnost je trochu definovat. Na začátek jenom poznamenávám, že politická třída je specifickou částí občanské společnosti.

Občanskou společností je stát, jehož všichni obyvatelé jsou si rovni nejen před bohem, ale od určitého věku i před zákonem. Ne však mezi sebou.

Politická třída jsou podle mě občané, kteří mají zájem podílet se na rozhodování o věcech veřejných. Když jsem se před půl stoletím zajímal o to, jakou část občanstva asi tvoří, tak podle tehdejších průzkumů to bylo asi 10 až 15 procent a výjimečně to někdy dosáhlo 20ti procent občanů. Nemyslím si, že se tato situace změnila, i když s nástupem digitální společnosti se uvedený poměr asi změní. Pro úplnost jenom poznamenávám, že profesionální část politické třídy tehdy tvořila jedno až tři procenta občanů. A zajímavé bylo, že se tato čísla pro státy reálného socialismu a Západního politického systému nikterak zásadně neodlišovala.

SPOJENÉ STÁTY SEVERNÍ AMERIKY (SSSA).

Mám takové nějaké divné tušení, že letos, pokud budu žít, budu psát hodně, a především často o Unii států Amerických. Ironicky v poslední době označovaných pojmem Spojené státy severní Ameriky, čili SSSA. Takže dneska jakýsi prolog.

Nikdy jsem nechápal, proč je politicko-společnostní systém Unie vydáván za demokratický, ba za její nedostižný vzor. Unie totiž nikdy politickým demokratickým systémem nebyla, není a asi už ani nebude. Vznikla podle Britského vzoru jako monarchie, leč bez monarchy a šlechty čili JAKO polyarchie. Ovšem jistou formu šlechty vždycky měla. Tvořili ji zbohatlické rody a další klany, ovládající jednotlivá teritoria, či produkční sektory.

Po občanské válce se systém transformoval na republiku, v níž vládnoucí bohatí polyarchové pomalu přerůstali v méně početnou a prakticky dědičnou oligarchii. Vznik oligarchů započal obrovskými zisky ropných magnátů, pokračoval zbrojaři za dvou světových válek a byl dokončen po Nixonově zrušení dolaru krytého zlatem.

Republika zdánlivě připomínala demokracii, ale šlo evidentně především o společnost s kultem svobody. Což jasně deklaroval druhý dodatek Ústavy. Obrovské, prakticky nezalidněné prostory umožňovaly obyvatelům kolonizovat další a další teritoria, takže rostla střední třída nejen početně, ale i svým bohatstvím. Demokracii pak imitoval především způsob voleb soudní moci, hlavně pak procesní trestní právo se systémem laické poroty. Ovšem moc zákonodárná a výkonná nikdy nebyla volena demokraticky, čili vším lidem. Už jenom proto ne, že v rámci Unie nebyla nikdy realizována přímým hlasováním. Tak zvané federální instituce zákonodárné i výkonné jsou voleny zprostředkovaně jednotlivými státy, které si volby řídí vlastními zákony.

V USA po celou její historii je jedinou skutečnou mocí bohatství. Jeho držitelé pod rouškou bezbřehé svobody se o ně rvou podle pravidel, která si ovšem prosadí opět především ti nejbohatší osobním vlivem založeným na bohatství. Porušování pravidel je trestné jenom pro toho, komu je dokázáno. Ovšem i samotné dokazování je zase převážně funkcí bohatství. Jinými slovy v USA existuje nejpozději od konce první světové války vrstva jakýchsi nedotknutelných, kteří jsou mimo jiné, ne-li především i loutkovodiči reprezentantů politické mocí.

SSSA jsou státem nejen absolutně antikomunistickým a antisocialistickým, ale již od svého původu dokonce i asociálním. Vznikem SSSR se SSSA staly baštou všesvětového nenávistného odporu vůči tehdy ruskými bolševiky proklamované všesvětové lidovládě. Lokajská média poslušně sloužící vlastníkům bohatství šířila tak děsivý strach mezi střední třídou, představující absolutní většinu společnosti, že bezpečně zajišťoval v zemi nadvládu skrytě se rodící politické třídy oligarchů.

Od konce první světové války třída oligarchů USA se začíná formovat v celosvětovou vrstvu politické nadvlády nad antisovětskými státy. Tato skupina nadvlády nad vším kapitalistickým světem po druhé světové válce natolik posílila planetární vliv, že prosadila prodej ropy pouze za dolary. Proto si pak Nixon mohl troufnout zrušit směnitelnost dolaru za zlato. Tím zahájil éru bezohledného vykořisťování celého antisovětského společenství pod rouškou jeho ochrany před sovětskou částí světa. Tuto nadvládu reálně zajišťovala obrovská vojenská síla. Svůj mandát ochránce stupňovala americká oligarchie často až do tyranie, měnící politické režimy v jiných zemích.

Po zániku SSSR se americká třída oligarchů stala na nějaký čas absolutní, tedy globální tyranií. Jí se v posledním desetiletí vymkly pouze ČLR a Rusko. Globalizovaný svět se tím dostal na nové rozcestí. A z toho mně poněkud mrazí.