POZNÁMKY K HISTORIOGRAFII

Dějepis, čili popis minulosti, alias historiografie nejenže nemůže být v mých očích vědou, ale ona není ani naukou. Ze všech disciplin o historii za nauky uznávám pouze archeologii a archivnictví s jejich pomocnými nástroji zkoumání. Vždycky jsem považoval dějepis za neúplný popis minulých dějů. Neúplnost je v prvé řadě způsobena celoživotním světovým názorem či životním přesvědčením dějepisce. Samozřejmě že je rovněž poplatná době, ve které „historik“ tvoří, čili politické moci, převažující společenské a kulturní atmosféře a v neposlední řadě zájmům a přáním toho, kdo dějepisce platí. Zvláštní je postavení dějepisců, kteří tvoří dějiny jen svého národa, či státu. Dalo by se říci, že to jsou prvotní, subjektivní důvody způsobující neúplnost popisu minulosti.

Existují ale i mnohé objektivní důvody omezeného popisu historie. Minulost ani není možné úplně popsat, protože takový popis by trval déle, než tehdy události trvaly. Naprosto prvotním důvodem neúplnosti popisu minulosti, je stupeň poznání a celkových znalostí doby, ve které dějepisec žije. Omezuje jej dále v poznávání nejen dostupnost pramenů, ale jejich utajování zákony, tedy mocenskou vrstvou. Proto se popis historie mnohdy až radikálně přepisuje po otevření archivů, zavřených mnohá desetiletí. A na konec platí nesporné pravidlo, že dějiny píší vítězové. Což znamená, že zničí všechno co jenom mohou z toho, co by mohlo odporovat jejich vyprávění o minulosti.

Už jenom uvedené je dostatečným důkazem toho, že historiografie je nejen neúplným popisem dějin, ale vědomě manipulativním, čili snahou vytvořit i to co se nestalo. Především pak vykonstruovat neexistující motivy k proběhlým událostem. A nejhorší pak je, když vzniká dějepis záměrného přetváření minulé reality. Všeho toho lze dosáhnout v prvé řadě uváděním až zdůrazňováním, ba vědomým zveličováním pouze těch historických faktů, které vyhovují předem stanovenému záměru „rekonstrukce“ dějin. A samozřejmě zamlčování dějů nevyhovujících. Pro ta fakta, jež zamlčet nelze se pak v koncepci vytvoří celková atmosféra zpochybňování, nebo alespoň bagatelizace.

Nejlépe to lze vidět na případech, kdy jednu a tutéž událost popisují příslušníci rozdílných národů, které v oné události tehdy hrály svou roli. Nejzajímavější pak je studovat celkové dějiny národů, které spolu sousedily celá staletí, až tisíciletí. Nestranný čtenář mnohdy čte dva zcela odlišné příběhy o stejné minulosti. Už z toho důvodu nemůže vzniknout příslušník Evropy, čili Evropan. To by se napřed museli historici shodnout na stejnopisu velkého množství minulých událostí tohoto příliš složitého minikontinentu.

Na závěr tohoto kratičkého textu už jen základní teze. Historiografie je v mých očích spíše uměním, než pouhým popisem minulosti. A neplatí to jen pro dubu legend, tedy éru před používáním písma.

POJMOSLOVÍ Z VŠELIDSKÉHO VĚDĚNÍ

POJMOSLOVÍ Z VŠELIDSKÉHO VĚDĚNÍ. Nikdy jsem se netajil tím, že lidské duchovno a poznání si diferencuji podstatně jinak, než je zvykem. Především tak zvané humanitní obory si v mých očích nezaslouží nést označení věda. Pro mne jsou vědou pouze disciplíny, které operují s měřitelnými fakty, matematickým aparátem a opakovatelností experimentů. Od doby vyšetřování rentgenem, rozeznávání krevních skupin a preventivní očkování považuji za vědu i medicínu, což bych před tím neudělal. Humanitární discipliny v tom nejlepším případě jsou pro mne pouze konkrétními naukami. Ve velké většině ale jsou spíše pouze jednostrannými teoriemi. Za jejich specifický druh považuji pak učení. Což je spíše Čínské pojetí reprezentace ucelených pohledů na svět. Jako byl taoismus, či konfucianismus. Ale také buddhismus. Souhlasil jsem proto s papežem Janem Pavlem II., že buddhismus není náboženstvím. Náboženství pak považuji především za světonázorové přesvědčení, jako je i několik ucelených ideologií kupříkladu od liberalismu, přes marxismus třeba k fašismu. Jen pro orientaci. Rozlišuji tedy velice precizně mezi učením Marxe a marxistickou ideologií, která mnohdy zmíněnému učení odporuje. Náboženství i ideologie se snažím tedy odlišovat, i když se oba druhy vědomí snaží o komplexní vysvětlení universa. Teorie, nuky i učení mohou obsahovat hypotézy a teze. Teze jsou jednotlivé výroky, které jsou v dalším kontextu dokazovány. Hypotéza je myšlenkový konstrukt, který se předpokládá, čili v dalším průběhu zkoumání může být potvrzena, nebo vyvrácena. Mimo veškerá měřítka pak stojí matematika a filosofie. Matematika jako čistá abstrakce je pro mne naprosto nezbytným nástrojem každého myšlení. Filosofie je pak samotnou podstatou racionálního a kritického myšlení.

POČÍTEJTE SE MNOU

Podle evropské aritmetiky a v US dolarech:

Roční HDP USA činí asi 20 bilionů, čili číselně 20,,,000,,000,000.000

Roční HDP USA při tom tvoří asi pětinu celosvětového HDP, což tedy je 100 bilionů

Zadlužení všech států světa je 325% světového HDP, tedy 325 bilionů.

Vyjádřeno číslicí 325,,,000,,000,000 oněch zelených papírků.

Otázku číslo jedna už jsem tady nedávno položil, ale opakuji ji.

U koho jsou všechny ty státy zadluženy?

Otázka číslo dvě. Opravdu je na světě člověk, který věří, že takový dluh bude někdy splacen?

ZÁVĚR. Troufám si odůvodněně tvrdit, že není žádnou konspirační spekulací přesvědčení, že koronavirová pandemie, čti globální panika, není náhodnou.

CO SE PO VÁLCE BOHUŽEL NEPROVEDLO

Již několik let sleduji, že kanál česky vysílající stanice PRIMA ZOOM prakticky každý den vysílá, navíc v nejsledovanějším čase, nějaký pořad o Hitlerovi, či jeho Německu. Začalo to už brzy po převratu tím, že naše nakladatelství začala horlivě vydávat knihy německé provenience, které oslavovaly hrdinské letce Třetí říše, popisovaly úspěšné bitvy jejích maršálů a další jevy německé slávy té doby. Je samozřejmé, že ve všech se psalo a hodně vzpomínalo i na tehdejšího vůdce Německa. Když koncem šedesátých let minulého století se u nás uvolnila informační bariéra, dočetl jsem se v jedné anketě uspořádané v USA, že ve světovém tisku té doby bylo nejfrekventovanějším jménem právě jméno Adolfa Hitlera. Nikoliv třeba Ježíše, Buddhy, či nějakého velikána pozdější historie. Již tehdy jsem si uvědomil zásadní poválečnou chybu, které se spojenci dopustili. Jsem si totiž jistý, že kdyby se dneska provedla taková anketa, tak její výsledek by byl úplně stejný. Což osobně považuji za vůbec největší absurditu dějin. Ono jméno mělo být ihned po válce doslova vymazáváno z lidských dějin. Ti, kdo se takto tehdy jmenovali, se měli povinně přejmenovat a o činech toho člověka se nemělo nadále hovořit s používáním jeho jména. Mělo být na věky zapomenuto, jak se latinsky říkalo damnatio memoriam. Mělo se hovořit třeba o Malumauctoru, čili latinsky původci zla, nebo jinak mezinárodně srozumitelně. Jméno mělo být již dneska plně zapomenuto. Pořád si dokonce myslím, že je povinností naší generace než úplně vymřeme, zařídit výmaz onoho jména z dějin. Aby jméno vůdce Třetí říše národa Německého bylo třeba Malaboss. Skutečné jméno by mělo zmizet z všednodenní mluvy a zůstat známé snad jen historikům specialistům.

ČESKÁ REPUBLIKA GEOPOLITICKÝM RIVALEM…

Politolog Petr Drulák, (*1972) na stránkách deníku Právo dne 9. 5.2020 veřejnosti sděluje že, cituji: „Putinovo Rusko je naším geopolitickým rivalem…, konec citace. Velice mne zajímá, co to vlastně v řeči zmíněných učenců, čili politologů, znamená. O co zrovna my s Ruskem „rivalizujeme“.  Rivalita v prvé řadě není české slovo. Kdyby bylo, tak se píše po hlásce „r“ tvrdé „y“. V české literatuře vždy nahrazovalo ryze česká slova jako soupeření, soutěžení, či závodění, ať již ve sportu, či třeba v lásce.

Rivalita, alespoň podle slovníku spisovné češtiny, může také existovat i mezi velmocemi. Takže. Je snad už opravdu ČR takovou velmocí, že celoplanetárně soutěží s Ruskem? Pak už se nedivím, že i kdejaký obecní rychtář může napadat, čili projevovat rivalitu vůči Putinovu Rusku? Nebo je to jako obvykle. Že se najdou mezi námi mopslíci, co štěkají na slona, který se prochází za dvojím plotem?

Vždyť mi s tím Ruskem přece už ani nesousedíme, takže o co může rivalizovat chudák, který má holý zadek se surovinově nejbohatší zemí světa?!! A dokonce geopoliticky!?? V mých očích to jednoduše znamená, že pro pana Druláka jsme nedělitelnou součástí jakéhosi většího uskupení, které může opravdu celosvětově, čili geopoliticky soutěžit s Ruskem a nejen Putinovým. Pak ovšem pan Drulák při vší úctě, není politologem, leč propagandistou současné politiky českých mocnářů.

Ti se protentokrát rozhodli spolčit s mocnostmi, které je ve skutečnosti považují za periferii, jež je jim dobrá k otročení jejího obyvatelstva a eventuálně tvořit předpolí k boji s Ruskem. Je obrovskou iluzí každého Čecha, když si myslí, že by centrum soustátí, za jehož člena se vydáváme, šlo do války s oním Putinovým či jiným Ruskem, kdyby se rozhodlo toho uštěkaného mopsla nakopnout.

DNEŠNÍ ČEŠI O SVÉ MINULOSTI

Druhou část textu o tom, jak se v ČR přepisuje historie, začnu opět citátem ze zmíněného  článku pana Weigla, cituji: „Po roce 1989 jsme si snad všichni mysleli, že se konečně česká společnost dokáže narovnat a dospěle se dívat na své dějiny, že je bude schopna bez příkras přijmout a žít s nimi. Bohužel to byla iluze. Právě nyní, při květnových výročích jsme mohli vidět, že jsme na tom stejně bídně, jako kdysi. Přepisování dějin a jejich překrucování jenom kvete, rozdíl je pouze ve znaménku. Osvoboditeli se stali výlučně Američané a na ruské osvoboditele se k velkému výročí statečně plive zbouráním pomníku jejich vojevůdce. Bezostyšně nám lžou, že jsme se osvobodili sami, a když tak s pomocí sovětských zrádců v německých uniformách – vlasovců. Jim v dnešní době náleží pomníky“ Konec citace.

Komplexně uvažující historici nedělí války v Evropě na dvě. Jde podle nich o jednu velkou válku s jakýmsi mezidobím na přeskupení sil. Válka, k níž po dobu delší jak půl století sbíralo síly hned několik mocností, totiž skončila naprosto špatně. Dala vzniknout mocnosti, s níž nikdo ani ve snu nepočítal. Leninově bolševickému Rusku. Jeho existence byla naprosto nepřijatelná pro všechny ostatní mocnosti světa, ať už patřily v roce 1918 k poraženým, či vítězům. První část války v Evropě prakticky ani neskončila, protože už v roce 1918 probíhala v sovětském Rusku občanská válka, do které se postupně zapojovaly velké části vojsk vítězů z roku 1918. Vyvrcholením pak bylo napadení bolševiků celou armádou nově obnoveného Polska pod velením Pilsudského. Začalo v dubnu 1920, napadením Ukrajiny, pokračovalo dobytím Kyjeva a skončilo v srpnu „zázračnou“ porážkou Rudé armády pod Varšavou. Nebylo na tom nic zázračného, to jenom zbrklý Tuchačevský se už viděl pánem Varšavy a zapomněl, že k vítězství potřebuje každá armáda dobře fungující týl.

Když se nepovedlo zardousit bolševickou moc v samých začátcích, uvědomily si mocnosti, že bude zapotřebí mnohem důkladnější příprava a především velmi silného nepřítele vůči Rusku, z něhož se mezi tím stal doslova územně obrovský Sovětský svaz. Do hry se musela zapojit USA. I přes svůj deklarovaný izolacionismus si právě její mocipáni, neobvykle zbohatlí na „pomoci“ válčící Evropě, až příliš silně uvědomovali, že SSSR je jejich naprosto ojedinělý nepřítel, kterého je nutné bezpodmínečně zničit. Vybrali si k tomu Hitlera a Německo, protože si tím splnili zároveň i další ze zásad své strategie pro Evropu. Nedovolit, aby Německo s Ruskem zase spolupracovaly jako za carů. Vždyť tehdy byli jejich vládci dokonce příbuzensky spřízněni.

Začátek druhé fáze velké války

Světová veřejnost se neshodne ani v tom, kdy vlastně začala druhá světová válka. Pro americkou historickou školu začala už 7. 7. 1937, když Japonsko napadlo Čínu. Začátek války v Evropě je ještě složitější. My, Češi vydáváme za začátek války Mnichovskou dohodu podepsanou 29.9.1938, kterou nám mocnosti odebraly Sudety. Jsou historici, kteří ale za úplný počátek Hitlerových výbojů považují už anšlus Rakouska, provedený 12.3.1938. Polská, tradičně antiruská historická škola hlásá, že válka začala napadením jejich země, tedy 1.9.1939. Hodí se jim to především proto, že mohou v současnosti za viníka války vydávat i SSSR, který v té době anektoval i část Polska. Ovšem zapomínají uvést, že SSSR si jenom vzalo zpět území, které si po první světové válce obnovené Polsko urvalo z carského impéria.

Stěžejní část války, totální válka Německa s Ruskem, alias Sovětským svazem

Na sovětský svaz táhly spolu s nacistickou říší oficiální armády dalších států, jmenovitě Maďarska, Slovenska, Rumunska a Bulharska, nehledě na fašistickou ideologii vyznávající jedince skoro ze všech zemí Evropy od Francie po Finsko. Ve zvláštní situaci pak byli Ukrajinci, Bělorusové, Pobaltské země a též Polsko. Vlastenci těchto zemí se od samého počátku konfliktu stavěli na protiruskou platformu.

Ruský národ se v roce 1943 zachránil od Německé poroby a pravděpodobné genocidy. Využil k tomu ovšem lidský potenciál nejen etnik z původní carské říše, ale především obyvatel obrovitého Sovětského svazu, konkrétně území středoasijských států. Jejich mocichtivé elity ale nebyly nakloněny sovětskému Rusku a cítily se být Ruským sovětismem zneužity k jeho sebezáchovnému boji.

Sovětský svaz po osvobození svého původního území se rozhodl Německo dorazit dobytím jeho hlavního města, jak bylo do té doby světovou tradicí. Rudá armáda valící se Evropou byla sice vítána jako osvoboditelka, leč v jednotlivých zemích bylo více, či méně lidí, kteří ji vnímali spíše jako vítěze nad svými záměry. Ti ji od samého počátku vnímali jako nepřátelského okupanta. Především na Ukrajině a v Polsku živelně vznikaly nacionalistické vojenské útvary, které v týlu Rudé armády doslova řádily. Nejznámější byla vojska Bandery, která kupříkladu až do roku 1950 zničila v Bělorusku stovky vesnic.

Nacionalistům z Polska, Ukrajiny a pobaltských republik se pod tlakem všeobecné touhy po míru nepovedlo zvítězit nad politiky, kteří byli vychovaní v Moskvě a za pomoci sovětských poradců získávali v zemích moc. Kromě Polska se jejich území stalo součástí SSSR a Polsko jeho vazalem.

Stejně tak v předválečně fašistickém Bulharsku a Rumunsku se povedlo sovětům nasadit sobě loajální politickou moc. Takže pro světové mocnosti druhá fáze války skončila ještě větší katastrofou, než její první část.

Je potřeba přijmout skutečnost, že Sovětský svaz porazil nejenom Německo, ale celkem početné skupiny obyvatel celé východní Evropy. Ti se nikdy necítili osvobozenými. Poražení samozřejmě nebyli zničeni. Spíše naopak, mimo jiné se v pozdějších dobách vetřeli na politické pozice nejen v SSSR, ale i v dalších zemích. Při slábnutí síly SSSR začali své aktivity oživovat. Viz Polsko. Po rozpadu Sovětského svazu jim pak už nic nebránilo, aby obnovovali své aktivity a veřejně začali prosazovat své zájmy.

Pro ně byl vítěz druhé části velké evropské války poražen a oni získali šanci na odvetu. Nikdy přece nepřijali doktrínu, že byli osvobozeni. V té souvislosti je signifikantní, že i Německo teprve nedávno ústy svého prezidenta konstatovalo, že Německo bylo spojenci osvobozeno. Osvobozeno od fašismu a nacismu. Toto prohlášení ovšem přišlo poněkud pozdě. Asi proto, že dokud žili aktivní účastníci zmíněné války, tak si to v Německu nikdo netroufal ani naznačit.

Nakonec se pravdivýma očima podívejme na naši zem. Vtipálci tvrdí, že jsme byli tehdy jedinou demokracií v Evropě. Určitě si to nemyslelo na tři miliony u nás žijících Němců, ale ani Slováci ne. Což se ukázalo koncem třicátých let úplně názorně. Ovšem i mezi Čechy bylo poměrně vysoké procento fašistů a iniciativních kolaborantů s nacistickým Německem. Nemluvě o obrovské většině jako obvykle mlčících, do nichž nikdo neviděl. Cítili se osvobozenými, nebo poraženými?!

Teprve v současné době poznáváme, jak to bylo už tenkrát. Kdo už tehdy zase mlčel a v ulitě do polistopadových dnů čekal, aby se pomstil za svou porážku. Takže teprve dneska čeští vlastenci poznávají své tehdejší skutečné nepřátele.

O VZTAHU ČECHŮ KE SVÉ NEDÁVNÉ MINULOSTI

     Dne 16.5.20 na webu https://www.protiproud.cz/politika/5108-lokajove-a-hulvati-jsme-mistry-v-prekrucovani-historie-temne-stranky-pameti-orgie-lzi-vcera-i-dnes-sloup-odboj-a-svoboda-pomniky-zradcum-jednou-se-budeme-za-dnesek-zase-stydet.htm ze dne 16.5.20 uveřejnil Jiří Weigl zajímavý text o vztahu Čechů ke své historii za posledního jedna a půl století . Jelikož je zaměřen příliš aktuálně, zdá se mi být povrchní a tím pádem nepřesný v líčení chování našich obyvatel především od počátků minulého století do dneška.

V prvé řadě vůbec nesouhlasím s autorovým srovnáváním zbourání Mariánského sloupu s odstraněním sochy maršála Koněva. Sloup byl zničen živelně po osvobození se Českého národa z třistaleté poroby cizí moci. A nejenom to. Šlo rovněž o symbol vzpoury potomků „husitů“za rekatolizační krutosti páchané katolickou církví vůči všem evangelíkům za dlouhou minulost naší země. Dokazuje to víc než dostatečně reakce tehdejšího vysokého kléru katolické církve. A také, ne-li především, jeho dnešní snahy o obnovení sloupu. V polistopadovém období si totiž katolická církev na naší politické reprezentaci už vydobyla majetky a dokonce i nepřehlédnutelný vliv na skutečnou moc ve státě, takže logicky si chce obnovit i symbol své nadvlády nad duchovnem v naší zemi.

Kdyby byla socha Koněva odstraněna v prvních polistopadových dnech, možná by kolem toho bylo trochu kraválu, leč za pár měsíců by si na to nikdo už nevzpomněl, jakože nikdo nevzpomíná na mnohé jiné, tehdy odstraněné sochy. Takže nejde o živelnou „pomstu“ davů, leč o velmi dobře promyšlený a a dlouhodobě připravovaný politický akt nově se krystalizující moci v naší zemi. Moci, pokorně, ba už opět až „kolaborantsky“ aktivně posluhující, cizí moci.

Pan Weigl ve svém textu rovněž píše, cituji: „…poslední půlstoletí monarchie bylo v dějinách českého národa dobou největšího národního, společenského i ekonomického rozmachu. Opájíme se heslem ´Národ sobě´ a národní sbírkou na Národní divadlo, aniž bychom přiznali, že největší příspěvek na jeho stavbu daroval císař František Josef“. Konec citace.

Tento autorův exkurz do dějin je poněkud neúplný. Je sice pravdou, že Rakousko-Uherská říše do roku 1914 prožívala půl století, které nese dodnes poněkud eufemistické označení zlatý věk. Ovšem to, co po něm následovalo po další čtyři roky, všechno zlato změnilo na ďábelskou síru. Utrpení především v posledních dvou letech a nepředstavitelný hlad v posledním roce byly tak strašné, že si nikdo už na zlatý věk ani nevzpomněl. Nadtož pak na to, že císař pán z daní které mu jeho pohůnci od Čechů vybrali nějaký ten obolus věnoval na jejich divadlo. Nenávist vůči c.k. říši byla nejen oprávněná, ale všechny činy pomsty, podle vyššího principu mravního, dokonce spravedlivé.

Na závěr této poznámky si dovoluji ještě tvrdit, že není bourání pomníků žádnou českou specialitou. Bourali se, bourají a budou bourat prakticky všude, v každé zemi. Je to všelidská tradice známá jak ze starověkého Egypta, tak dokonce i z Bible. Jestli je nějaká forma politického odporu typicky naše, tak to budou spíše defenestrace.

Zítra se pokusím napsat něco o druhé světové válce.

ZATÍM POSLEDNÍ FÁZE DĚJIN ZÁPADU.

Tak zvaná první světová válka byla v očích TGM světovou revolucí. Přesněji dokončením Francouzské revoluce z roku 1789, která zahájila osvobozování poddaných z pout panství feudální vrchnosti a Evropských národů z knuty nadvlád dynastických rodů. Zmíněná válka ukončila existenci tří obrovských feudálních říší, Rakousko-Uherské, Ruské a Osmanské. Bohužel pro nastupující měšťácké mocnáře se zničení carského Ruska poněkud zvrtlo. Na jeho mrtvole totiž vznikl nový typ režimu, pro buržoazní liberály naprosto nepřijatelná ekonomická a politická moc proletářská, ve formě sovětismu.

Rozpad jmenovaných říší přinesl také vznik několika státům, mezi jinými i obnovení poměrně velkého Polska. Jeho tradičního nesmiřitelného nepřátelství k Rusku se vítězné mocnosti Británie a Francie pokusiyi využít ke zničení rodícího se sovětského Ruska. To se Pilsudského šavličkářům nejenže nepovedlo, ale naopak vznikl obrovský Sovětský svaz.

Tehdejší svět, s výjimkou Ameriky a Ruska, byl pod koloniální nadvládou především Británie a částečně i Francie. Především Britská říše od Austrálie po Kanadu, byla skutečně v dějinách první, nad níž opravdu slunce nikdy nezapadalo. Za čtyři roky válčení byly ale tyto dvě supervelmoci velmi oslabeny. Naopak USA, na jejímž území se neválčilo, nebývale zbohatla na podpoře válčících Evropanů.

Pro USA, stejně jako pro měšťácké politické mocnáře v Evropě, byla existence SSSR naprosto nepřijatelná. Když se nepovedlo zardousit revoluci v počátcích, bylo nutné najít silnějšího soupeře. Američané nebyli spokojeni s mírovou smlouvou, v níž Britové a hlavně Francouzi nadiktovali Německu zničující reparace. Správně odhadli, že Německo své ponížení využije k odvetě. Amerika ale nepotřebovala, aby Německo opět bojovalo s Británií a Francií. Proto mu určili za jediného nepřítele Rusko, tu židobolševickou pakáž. Američtí zpravodajci dokonce našli Hitlera, což se dneska nepřipomíná. V literatuře se dá dohledat i jméno konkrétního pracovníka, který ho vybral. Nebylo to na základě knihy Mein Kampf, ale prý pro jeho řečnické schopnosti, jimiž doslova fascinoval davy.

Banky Wall streetu poskytovaly Hitlerovi půjčky na vybudování politické strany. Američtí politici mu zase dopomohli k protiústavnímu jmenování kancléřem. Společnými silami mu pak významnou měrou dopomohly k vybudování obrovské armády.

S iniciativou USA samozřejmě souhlasily a ji všemožně podporovaly jak Británie, matka USA, tak Francie. Vše bylo ošetřeno soustavou smluv s tajnými dodatky, jak je mezi mocnými zvykem. Vzestup moci Německa musela dokonce Francie akceptovat návratem území, které Německu uzmula po první světové válce.

Hitlerovi se neobvykle dařilo. V březnu 1938 obsadil Rakousko. V březnu 1939 už ovládal rozbité Československo. Za rok a bez jediného výstřelu tak rozšířil své území skoro o třetinu. V Československu navíc získal obrovské množství výzbroje a výstroje, protože ta západovýchodní nudle uprostřed Evropy měla jednu z nejsilnějších a nejmodernějších armád na kontinentu. Tehdy se jeho počínání poněkud vymklo z kontroly mocností. Mnichovskou dohodou si ověřil slabost Británie i Francie a tak zahájil připravovat plány na odčinění Německé porážky v první světové válce. Vědom si závazku zničení Sovětů si ještě do konce roku 1939 stačil zajistit předpolí k útoku na východ tím, že napadl Polsko, které za dva týdny obsadil. Teď už byl velmi silný, takže bez většího váhání napadl Francii. V červnu 1940 se už procházel po Paříži. Francii ani nemusel zdeptat a její rozhodující část se stala reálně kolaborantem s jeho říší. O Británii sice svedl od května do září r. 1940 leteckou bitvu, ale bez valného výsledku, i když použil novinku, raketové zbraně. Nechal ji proto být, jako kdysi Napoleon, což byla v obou případech chyba.

Americké tajné služby mu důtklivě připomněly jeho závazky a tak Hitler celkem uspěchaně napadl Sovětský svaz. Splnil se tím nejdůležitější záměr Amerických mocipánů. Do té doby prostřednictvím Británie vždycky kontrolovali dění v Evropě, aniž se v něm museli přímo angažovat. Ovšem byli si vědomi toho, že všechnu kontrolu ztratí, pokud se spojí v efektivní spolupráci Rusko s Německem. Díky Hitlerově pýše se jim povadlo tyto dva Evropské kolosy dohnat ke vzájemné řeži. Američané doslova stvořili Hitlera i jeho moc. Nyní začali poměrně účinně pomáhat Sovětskému svazu. V obou případech se zbavili zastaralé techniky a mohli zahájit vývoj moderních zbraní. Vyčkávali, až oba rivalové vykrvácí, aby pak prostřednictvím Britů získali reálnou nadvládu nad Evropou.

Jenže do toho hodili vidle Japonci. Nejenže nepomohli Hitlerovi a nenapadli Sovětský svaz, ale nepředloženě zaútočili na USA. Bylo to logické, protože ze Sibiřských dálav by jim nic nekoukalo, kdežto stát se pány úrodné subtropické Asie by bylo terno. Vtažení USA do války ale posílilo v Amerických mocipánech touhy zbavit svět kolonialismu, který by jim dal šanci vzniklé „samostatné“ státy svým unikátně silným hospodářstvím ovládnout a konečně zbavit Británii světovlády. Americký prezident Roosevelt se touto snahou dokonce vůbec netajil, když už bylo zřejmé, že Německo bude poraženo. Tedy od vzniku jakéhosi protiněmeckého spojenectví Sovětského svazu, USA a Británie. To bylo oficiálně vyjádřeno Teheránskou deklarací, podepsanou 1.12.1943, kdy se poprvé setkali Stalin, Churchill a Roosevelt.

Spojenecké dohody byly zahájeny už v lednu 1943 v Casablance. Všem třem delegacím bylo zřejmé, že jde o spojenectví čistě pragmatické a tedy dočasné. V roce 1945 se ještě uskutečnila dvě setkání Velké trojky, vždycky prostřednictvím těch nejvyšších představitel vítězů. Poslední dvě proběhly už v roce 1945. Jaltská začátkem února a Postupimská měsíc před kapitulací Japonska. Na té poslední už byl jako nový prezident USA Truman. Ještě se sice dosáhlo shody, ale všichni tři partneři už si nevěřili a dohody považovali za víceméně dočasné.

Závěrem všeho toho dnešního psaní si dovolím tvrdit, že v první polovině dvacátého století nebyly v Evropě dvě války, ale pouze jedna, protože ta první její část nedopadla tak, jak si mocnáři USA předsevzali. Ta druhá část pro ně dopadla dokonce ještě hůř, takže musel, tentokrát už skutečně celý svět, protrpět období tak zvané studené války. Ta byla opravdovou první celosvětovou, čti globální válkou, která zdánlivě skončila v poslední dekádě dvacátého století. Bohužel opět ne dobře pro spojený Západ. Tentokrát do toho hodil vidle Mao Ce-tung, kterému se povedlo nést prapor komunismu dál tím, že ze smrtelného spánku zvedl nejlidnatější zem planety – Čínu. ČÍMŽ UKONČIL TOTÁLNÍ NADVLÁDY ZÁPADU NAD GLÓBEM.

HYSTERIE KOLEM HISTORIE.

Patřím k oné, rychle se zmenšující množině lidí, kteří si ještě pamatují bombardování z dob poslední velké války v Evropě, ba dokonce svistot ruských kaťuší, který vyhnal vojáky v šedých uniformách z městečka, v němž jsem žil. Je samozřejmé, že mne z toho důvodu daleko víc, než většinu současníků zajímalo co se, v roce půlkulatého výročí konce války, zase dovím nového o událostech, které jsem prožil.

Již v minulých letech jsem byl kupříkladu z Amerických filmů poučen, že ve druhé světové válce Německo porazila Americká armáda, když jí v tom Rusové nezanedbatelnou měrou pomohli. Byl jsem už rovněž informován, že rudoarmějci se při svém tažení na Německém území dopouštěli nepředstavitelných zločinů, a že jen žen znásilnili asi šest set tisíc. A je samozřejmé, že jsem také už věděl, jak po válce zběsilí Čechové zabíjeli německé starce, ženy a děti při jejich násilném odsunu, který si před tím na vítězných Západních mocnostech vybrečeli.

Mé letošní očekávání nových poznatků o minulosti bylo vysoce naplněno. Především jsem se dověděl, že za vznik té strašné války může stejnou, ne-li vyšší měrou než nacistické Německo, bolševický Sovětský svaz. V té souvislosti neušlo mé pozornosti, že Hitler byl v médiích vždycky vůdcem, zatím co Stalin diktátorem. Což mé ucho, citlivé na jemnosti češtiny, mi opět velmi pomohlo posuzovat zážitky z mého dětství.

Za druhé jsem se dověděl, že Osvětim osvobodila spojenecká vojska. To jsem obzvlášť vysoce ocenil, protože šlo o přiznání, že Rudá armáda skutečně patřila mezi spojence, kteří Německo společně porazili. V té souvislosti mně pak bylo potvrzeno, že to byl staletý antisemitismus Čechů, který jejich území vyčistil od Židů. To jsem se sice již kdysi dočetl z pera zavilých nepřátel Československa, ale nyní jsem se to dověděl od spojence nejdůvěryhodnějšího, konkrétně z knih, které byly vydána v USA. V nich mi k minulým poznatkům ony prameny přidaly, že vlastně jsme se podíleli na holocaustu, ba že možná to byl i náš nápad.

Letos mi bylo rovněž z mnoha míst Evropy potvrzeno, že Sovětský svaz neosvobozoval Evropské země od fašismu a nacismu, leč že to jenom vzpomínaný diktátor obnovoval velikost carského Ruska tím, že okupoval Evropu až po Labe, u jehož břehů se kdysi ruští otrhanci setkali s udatnými voji spojenců.

Jelikož jsem prožil konec války daleko od Prahy, tak mne letos její současní velikáši lehce přesvědčili, že naše matička se vlastně osvobodila sama, se znatelnou pomocí vlasovců a že ten zločinec Koněv se svými ešelony si přijel k hotovému. Takže už tehdy vhodným PR byla z něj vytvořena figurka legendárního osvoboditele. Sice jsem o tom také kdysi něco málo zaslechl ze šeptu nositelů jediné pravdy, ale nyní to bylo konstatováno nad vší pochybnost činy mluvčích jediné pravdy.

Přiznám se, že jsem si nezapisoval všechny nové poznatky, kterými veřejnost oblažovali „moderní“ historici. Ne, že bych snad netoužil po poznání, ale prostě proto, že oni samotní několikrát inzerovali, že pod obrovskou tíhou nových dokumentů budou muset přepsat dějiny dvacátého století. Takže stejně ty kusé informace, o kterých i já tady píši, jednou dostanou ucelený a komplexní výraz.

Jsem již dost starý a zkušený, abych si byl vědom několika vědomostí o dějinách. Za prvé jsem nezvratně přesvědčen, že minulost nelze změnit. Lze ji jen různě interpretovat. Také souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že minulost nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem popsat, protože to by ji bylo nutné celou znova prožít, ovšem především pouze a jenom se znalostmi jejich tehdejších aktérů.  Víc jak půl století se rovněž přikláním k názoru, že celá ta slavná nauka nazývaná historiografie, čti, dějepis, je pouze takovou interpretací minulosti, jakou ji pro své zájmy potřebuje její tvůrce, či přesněji ti, co si ho platí.

S vysokou pravděpodobností bych vůbec nepsal tento text, protože si jsem jist, že každý moudrý člověk ví všechno to, co v něm píši dokonce daleko lépe. Na druhé straně rovněž vím, že ty, kdo mají jiné přesvědčení, tento kratičký článeček vůbec ani neosloví, nadtož aby je přesvědčil.

Napsal jsem jej především proto, že mne silně, tedy víc než je třeba, zaujalo tvrzení pracovníka jednoho našeho ústavu, který má „poslaneckou licenci“ na tvorbu moderních dějin. V posledních dnech, kdy jsme si připomínali konec druhé světové války totiž napsal že, cituji: „Existují tisíce dokumentů dokazujících spolupráci Sovětského svazu a nacistického Německa“. Jelikož předpokládám, že se už nedožiji publikování té haldy dokumentů, tak píši následující tři odstavce.

Uvedené interpretace dějin má jednu zásadní chybu. Neexistují tisíce, leč desetitisíce dokumentů o spolupráci Sovětského svazu a Německa. A nejenom to. Je nesporně dokázáno, že bez Německa, konkrétně císařského generálního štábu v první světové válce, by Sovětský svaz vůbec, ale nikdy ani nevznikl.

Německo navíc, po zdrcující porážce v první velké válce Evropy dvacátého století, pak nemělo sil k tomu, aby se zapletlo do občanské války v Ruské revoluci na straně nepřátel bolševiků. Takže když ti boje občanské války vyhráli, obrátili se na tehdy technologicky velmi vyspělou a fakticky jedinou zemi, jež se přímo zasloužila na vzniku SSSR, aby její technici bolševickému Rusku vybudovali nejen průmysl, ale dokonce i armádu. A o tom existuje nepochybně ona spousta dokumentů.

Sovětský svat se ještě snažil odvrátit útok nacistů na svou zem, ale dokumenty o tom už nelze hodnotit jako důkazy o spolupráci. Pokud třeba Mnichovskou dohodu nechceme hodnotit jako spolupráci Britů a Francouzů s vůdcem Tisícileté říše. A od napadení SSSR už asi těžko i ti největší géniové mezi našimi „moderními historiky“ najdou důkaz o spolupráci obou vlád. Čili tvrdit, že existují dokumenty o spolupráci nacistického Německa se Sovětským svazem je tvrzení naprosto neodpovídající té době. Řečeno kulantně. V dějepisectví totiž nemohou existovat lživé výroky. Jsou jen a pouze tvrzení, která určité dokumenty zdůrazňuji, a jiné zamlčují.

Kolem historie druhé světové války vznikla letos v české kotlinečce a já si myslím že pouze v Praze, doslova hysterie. Jsou odborníci, kteří v ní vidí záměrné rozdmýchávání nepřátelství k Rusku, které má v budoucnu i z našich občanů udělat jakýsi kanonefutr v nové válce s Ruskem. Lidé jiného přesvědčení zase v hysterii indikují snahy českých slouhů Německých zájmů, dostat naši zemičku definitivně do stáda velkoněmecké budoucnosti. Platí samozřejmě obojí. Ovšem pod trendem klimatických změn vidím další důvod. Světovládci mají zájem s definitivní platností skončit už jednou pro vždy s českou nadvládou nad střechou Evropy, i když třeba jen té kontinentální. Konec konců i móda globalizace přinese tento kolaterální výsledek – zánik našeho národa.

JENOM MALÉ SHRNUTÍ

Jakpak že si to letos pražská, intelektuální verbež připomněla konec války?!!

–  Sovětský svaz měl stejnou vinu na vznik války, jako Německo, ne-li dokonce větší.

–  Osvětim osvobodila spojenecká vojska.

–  My Češi jsme z starobylého antisemitismu pořádali hon na Židy a iniciativně je posílali do koncentráků. Takže jsme se podíleli na holocaustu, ba dokonce to byl náš nápad.

–  Německo bylo poraženo Američany, kteří přiznávají, že jim k tomu Rusové hodně pomohli.

–  Sovětský svaz neosvobozoval Evropu, ale okupoval ji.

–  Sovětští vojáci se dopouštěli na dobytých územích, nejvíce pak v Německu, nepředstavitelných zločinů. Jen žen znásilnili na šest set tisíc.

–  Rudá armáda neosvobodila Prahu, nýbrž přišli k hotovému.

–  Nebýt Vlasovců, tak by byla Praha totálně zničena.

–  Existují tisíce dokumentů dokazujících spolupráci Sovětského svazu a nacistického Německa.

–  Po válce jsme ve zbabělecké pomstě zavraždili nespočet Německých starců, žen a dětí, když jsme je vyháněli z jejich staleté domoviny.

Takže tak!

Prezident Dr. Eduard Beneš už v roce 1946 v projevu k vězňům koncentračních táborů mimo jiné řekl, cituji: „Řekl jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve věznicích a KT. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou „očišťovací“ kampaní. Neboť na válku z let 1938-1945 se nesmí nikdy zapomenout. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938-1945 před očima to, co svět jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau. v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren. Opakuji vám, na tuto válku se nesmí zapomenout…My Češi a Slováci máme na to plné právo“. Konec citace.

Chudák si vůbec nepřipouštěl možnost, že se Němci  v tom směru nebudou muset ani namáhat. Že bude stačit, když si zaplatí pár desítek pražáckých bestií a ty samy zaútočí na naši vlast. Prag, prý starodávné multikulturní město. Houby s octem, pelech všeho svinstva, které kdy postihlo tuto zem. Abnormální koncentrace zrůd nejen „čechozrádných“, ale i lidských. To věděl dobře už Jan Žižka.