KULTURNÍ FRONTA

Pamětníci ví, že ji tvořila skupina prokomunistických umělců z přesvědčení, rádoby umělců, čili těch parazitů, kteří by se bez pomoci státu neuživili a ostatních ideologických kulturtrégerů. Fundamentální ideologickou ikonu komunistů tvořil tehdy třídní boj. Kulturní fronta, pro niž vládnoucí KSČ dokonce vytvořila specielní vysoké školy uměleckého či jinak žvanivého typu, byla fakticky první linií veškerého, ideového třídního boje, charakteristického především nesmiřitelnou nenávistí. Ti z nich, kdo neměli komunistické přesvědčení a chtěli přesto žít stylem nemakačenků a parazitů, byli svou společenskou pozicí po celý svůj život frustrovaní. Frustrace a nenávist, to je velice špatná výbava pro život, zvláště když dominantní složkou jejich osobnosti nebyl rozum, ale emoce. Za dvě generace se tak vytvořila vrstva lidí, ve které se tento styl tak zažral do jejich ega, že v něm žijí dosud nejen oni, ale i jejich potomci. Oni neumí nic jiného, než fandit, nebo nenávidět.  Emoce nejsou při tom dobrým nástrojem v diskusích, takže když jim chybí argumenty, zákonitě se uchylují k nadávkám, nálepkování, až k vulgarismům. Většinou jde o nekritické fandy Havla, takže se později, když se většinová společnost od něj odklání, stávají šiřiteli nenávisti, a tvoří vrstvu reprezentující zhrubnutí společnosti, ba doslova exkluzivních uživatelů vulgarismů, které jsou  fakticky jejich jediným kreativním projevem.

KAUZA LANG

Všechno začalo tím, že na sociální síti jakýsi Martin Lang, radní za ODS v Jesenici u Prahy dovolil napsat následující:

Zeman je druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svini.

Člověka, který nedrží dohody a smlouvy jistě lze nazvat proradným prasetem a slušní lidé se takové morální zrůdě vyhýbají. Adolf Hitler takovou morální zrůdou byl. Nedodržoval žádné dohody a smlouvy. Český stát, který uzavře smlouvu a poté zneužije parlament, aby smlouvu porušil, klesl na úroveň proradného prasete. Poslanci, kteří zvedli své ničemné pazoury pro schválení zákona o zdanění církevních restitucí, jsou smradlavá a proradná prasata. Nejsou to lidé a je dovoleno je zabíjet. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že takové zrůdy je nutné pozabíjet, aby svou morální zrůdností nenakazili zbytek národa. Debilní, senilní bolševik Zeman se rozhodl zákon podepsat a je ho třeba zabít též. Ideálně takovou zrůdu podřezat, jako přestárlou svini a nechat vykrvit a poté spálit. Morálním zrůdám je třeba vyhlásit boj na život a na smrt. Není možné dále tolerovat ničemnost hloupých a všehoschopných zvířat. Taková zvířata nejsou vhodná ani na mýdlo. Hromadu sraček lze pouze spálit. Nejde o peníze církvím. Jde o to, že svým proradným chováním prasata, včetně prezidenta legitimovala porušování dohod a smluv mezi lidmi. Prezident státu dává příklad lidem, že je normální a úplně přirozené poté, co je plněno jednou stranou, jednostranně nerespektovat závazek. Je to stejné, jako když dělník nedostane dohodnutou mzdu nebo živnostník nedostane zaplaceno. Pokud se nelze dovolat práva, je nutné takové zlo vybíjet, je nutné nositelům takového zla uřezat hlavy a pálit sračky, co z nich zbydou.            

Samozřejmě, že se z toho stal skandál. Prý to šetřila i policie. O výsledku se ovšem veřejnost nedověděla. Fialenka Fiala, takto boss ODS, v prvé dny tvrdě odsoudil uvedený duchovní blijanec a slíbil potrestání.

Ještě 20. května pan radní ovšem v rozhovoru pro Deník, Blesk a další média tvrdil, že si za svými výroky stojí. Takže nešlo o náhlé pominutí smyslů, opilost, zfetovanou, či jiný úlet, ale o vyhřeznutí té nejhlubší zášti plynoucí z celoživotního přesvědčení.

Se zájmem jsem čekal, jak se nakonec ODS s případem vyrovná. Skvěle. Včera jsem se dočetl, že pan Lang se omluvil, sice určitě ne osobně Zemanovi, či dokonce velké části sněmovny, ale na jakémsi sezení místního sdružení ODS v obci. Vzdal se jeho předsednictví, leč dále zůstává radním. Jak jinak, kde by se tak dobře uživil. Fialová, vlastně ještě pořád prý modrá Udženija k tomu pouze dodala, cituji: „Pokud se pan Lang omluvil a ještě k tomu rezignoval na post předsedy, tak ani není co komentovat. Každý někdy udělá chybu a je dobře, když si ji uvědomí a omluví se“. Takže já jsem následně vyzval k podřezání Schwarzenberga, který mi již delší dobu pije krev. Hned se za to omlouvám a vzdávám se funkce předsedy samosprávy našeho domu. Nebo jsem jenom zase něco nepochopil?!!

FENOMÉN DEZINFORMACE

Dezinformace v opravdu svobodné, demokratické společnosti prakticky nemůže existovat. Každá informace totiž v sobě obsahuje pouze částečnou pravdu. Teprve celá škála nikým a nijak neomezovaných informací může jejich sledovatelům, čtenářům, posluchačům, či prostě konzumentům, poskytnout jakous takous šanci utvořit si obraz o co nejpravděpodobnější realitě. Je-li v nějaké společnosti prováděn jakýkoliv výběr informací, ať již ideologické filtrování, či dokonce jejich cenzurování, pak tuto společnost již nelze považovat ani za svobodou, ani za demokratickou. V naší zemi začal být problém s dezinformacemi ve sdělovadlech prezentován stále silněji od doby, kdy do občanské války v Sýrii vstoupilo Rusko. Proces jakési „klasifikace“ informací začal se v našem veřejném prostoru rozbíhat s použitím anglického pojmu, jak také jinak, „Fake news“. Což ovšem nelze překládat jako dezinformace, leč jako zprávy, ať už nepravdivé, záměrně falšované, zkreslené, či naprosto lživé. Užívání tohoto pojmu bohužel zakrývá skutečnost, že vždy musí existovat jakýsi posuzovatel, který určí, která zpráva je „Fake news“, čili že v dané společnosti musí existovat jacísi arbitři pravdivosti. Což vyvolává další otázky, jako kdo posuzovatele vybírá a podle jakých měříek oni pak zprávy posuzují. Dlouholetá praxe v naší zemi ukazuje, že zprávy politicky korektní, feministické, eko-alarmistické, homo-lobbystické, protiruské, protičínské, anti Babišovské či anti Zemanovské nejsou cenzurovány, takže nejsou nikdy fake news. Ovšem jak je to s dezinformacemi? Dezinformace jsou vždycky záměrně vyprodukované informace a jsou prakticky součástí každého soutěživého prostředí. Jejich škála je obrovská a stále je kreativně rozšiřována. Takže začínají reklamou a končí ostouzením protivníka, inscenovanými skandály, provokacemi a podobnými podrazy. Vrcholem procesu soutěže je válka. Tehdy je definice dezinformace konečně nepochybná. Jde totiž o každou informaci, vyprodukovanou nepřítelem. Ale i v takové informační jednostrannosti a izolovanosti, se lze zorientovat a najít cestu k vytvoření si co nejobjektivnějšího obrazu světa. Generace, které prožily většinu svého života v období třídního boje SSSR se Západem, za tu dobu získaly dostatečnou praxi k tomu, aby i v dezinformačním prostředí si uměly vytvořit co nejobjektivnější pohled na realitu.

– Umí číst vládní dokumenty, čili rozlišovat fráze od skutečně významných sdělení, i když jen naznačovaných,

– dokáží číst mezi řádky v pracích komentátorů a dalších veřejně činných osobností,

– naučí se poměrně rychle hledat alternativní informace, nebo alespoň ty doplňkově,

– mají, díky této dlouhodobé praxi, větší politické zkušenosti, historické znalosti a tedy i schopnost srovnávání s opravdu srovnávatelnou blízkou či vzdálenou minulostí,

– hlavně ale umí kriticky myslet, čili dávat si věci do širokých, mnohostranných až komplexních souvislostí.

Z čehož mně vyplynul už dávno jeden osobní závěr. Neztrácím čas debatami o politice s lidmi, kteří tyto zkušenosti a tedy opravdový rozhled a techniku myšlení nemají.

MILION CHVILEK PRO…DEMONSTRACE

Na základní otázku, proč lidé v poslední době tak často demonstrují je velice jednoduchá a jedině pravdivá odpověď, která zní: Protože mohou. V každé společnosti je vždycky určité procento kverulantů, věčných nespokojenců, frustrovaných, lidí zásadně jiného myšlení a názorů, než vláda a moc vůbec a dalších všemožných aktivistů, včetně menšinových. Řečeno jasnou řečí, je v ní dostatek materie, kterou mohou odpůrci moci, ale i pouzí odpůrci současné politické moci, využít pro své zájmy. Nepochybuji o tom, že každé demonstrace se účastní i určité množství lidí, kterým jde opravdu o řešení problému samotného.

V tomto textu se nehodlám zabývat demonstracemi „za Jágra“, či „proti Jágrovi“, za svobodu Tibetu, či proti bombardování Srbska, čti těmi, jejichž účastníkům jde o jeden jediný, konkrétní problém. Chci se zevrubněji podívat pouze a jenom na demonstrace, organizované občanským spolkem „Milion chvilek za demokracii“. A co je podstatné, chci se na ně podívat tak, jak jsem zvyklý, tedy pod jiným zorným úhlem, než se všeobecně prezentuje.

Demonstrace za nezávislost justice.

Jmenovaný spolek od prvopočátku svolával lidi na náměstí proto, že jeho viditelní organizátoři tvrdili, že vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM, ohrožují nezávislost justice.

Nezávislost justice je v obecně ideologickém pojímání velice chytlavý slogan, jako vše ideální, co v reálu vůbec neexistuje. V liberální demokracii, ale nejen v ní, totiž ve skutečnosti justice nikdy nikde nezávislá nejenže nebyla, není a nebude. Ale, co je nejhorší, ze své podstaty ani být nemůže. Justice totiž musí bezpodmínečně dodržovat zákony, které vydává moc zákonodárná. Ta je ale vždy ideologická, což znamená, že vydává zákony, které jsou výrazem zájmů určité skupiny obyvatel země. Justiční orgány tedy nehledají žádnou obecnou spravedlnost, jak se snaží titíž ideologové moci tvrdit, ale jen a jenom právo, právo kodifikované jimi vyznávanou mocí. Tolik obecně o údajné nezávislosti justice.

V konkrétním případě iniciátoři, organizátoři a v neposlední řadě sponzoři demonstrací pod hlavičkou „Milionu chvilek…“ tvrdili, že výměna ministra spravedlnosti v momentě, kdy policie konečně zveřejnila obvinění v kauze Čapí hnízdo, je právě tím případem ohrožením nezávislosti justice.

Od té doby odborníci na právo, od ústavního po trestní jasně ukázali, že je to nesmyslná obava. Nebudu zde jejich argumenty opakovat. Jak jsem slíbil, podívám se na problém z jiného úhlu. Nikdo z odpůrců současné vlády si totiž nedovolil tvrdit, že ve jmenovaném problému vláda porušila nějaký zákon, nebo dokonce Ústavu. Jinými slovy, vládní moc dodržela až dosud všechny právní normy, které byly kodifikovány za vlád a parlamentů, z dob kdy vládly politické síly soupeřící s tou současnou.

Mně z toho vyplývají dva možné závěry. V prvé řadě ten, že minulé vládnoucí skupiny byly natolik neschopné, že kodifikovaly zákony, které vytvářejí riziko zneužití moci exekutivní k omezení nezávislosti justice. Druhou možností pak podle mne je, že to v době svého vládnutí neudělaly z hlouposti, ale záměrně, pro svůj prospěch. Že je, ve své pýše vítězů, tenkrát ani nenapadlo, že se karta může obrátit a oni nebudou vládnout, tedy mít šanci omezit nezávislost justice. Jelikož vím, jak obrovsky početné týmy zahraničních poradců na ministerstvech a jinde se po listopadu 1989 vyskytovaly, tak ta první možnost je, alespoň v mých očích, málo pravděpodobná. Ostatní nechávám na posouzení čtenářů. Závěrům k této části si troufám ale tvrdit, že současné demonstrace „Milionu chvilek…“ pláčou na nesprávném hrobě. To za prvé a za druhé pouze dokazují, že to není tato vládní moc, která prvoplánově ohrožuje nezávislost justice.

Demonstrace za demokracii.

Druhou velkolepou ideou, za kterou prý bojují demonstranti „Chvilek…“, je demokracie. Jestli je v liberální demokracii spornou ideou nezávislost justice, tak demokracie je již ze samé podstaty liberalismu, čti všestranné svobody, naprosto neuchopitelným pojmem, protože si každý ve svobodné společnosti pod ním může představovat to, co chce.

Asi proto musel nedostudovaný politický aktivista, který se stal mluvčím demonstrantů, naší veřejnosti poněkud ujasnit, že alespoň mu samotnému jde konkrétně o „zdravou“ demokracii, jak prohlásil po poslední demonstraci. Přiznám se, že pro mne je to přídavné jméno, které jsem ve spojení s demokracií zatím neslyšel, takže mi bez bližší charakteristiky nic neříká. Vnímám ho jen jako jakýsi výraz poetického a ne politického jazyka.

V představách klasiků je demokracie především debata o každém problému. Zdravá demokracie podle pana Mináře je ovšem, jak lze vidět, pouliční show a v té se diskutovat opravdu, „docela skutečně“, jak zpívával Werich a Voskovec, nedá.

Že by tedy onou zdravou demokracií pana Mináře byla jakási nová aplikace „přímé demokracie“? To by si jistě pan mnohonásobně otitulovaný akademik Fiala určitě, ale určitě nepřál. Dokonce předpokládám, že by si to nepřál ani sám mág přímé demokracie v ČR, pan Okamura.

Demokracie se skutečně nedělá na ulici, žádná. Zdravá, či přímá, prostě žádná. Všechny ty moderní „Street…“ akce nejsou žádným projevem demokracie, ale pouze prezentací svobody, až někdy bezbřehé, čili anarchii se blížícího pojetí občanské svobody.

Demonstrace jako projev občanské společnosti.

     Většina novinářů a dalších veřejně činných osob, které obhajují jmenované demonstrace, se shoduje na tom, že jde o projev občanskosti. Pan Honzejk kupříkladu tvrdí, cituji: „…že občanská společnost už svůj hlas pozvedla a teď je na demokratických politicích, aby…“, konec citace.

Neexistuje, neexistoval a asi nikdy nebude existovat průzkum motivace k účasti jednotlivců na demonstracích. Naprostá většina by totiž ten nejhlubší důvod neuvedla. Tvrdit proto že jmenované demonstrace jsou projevem občanské společnosti je stejně pravděpodobné, jako tvrdit ku příkladu, že jde o zmanipulování lidí příliš plochého názoru, od těch věčně až idealisticky naivně věřících v politiky, až po fanatické zastánce jednostranné pravdy.

Jestliže se vzedme nebývalá občanské síla odporu vůči stávající politické moci, může to být ovšem i signalizaci nezdravé společnosti. A v nezdravé společnosti asi těžko může existovat jakási nedefinovatelná, zdravá demokracie.

Preventivní demokracie.

     Jenom trochu přemýšlející obhájci jmenovaných demonstrací si byli a jsou dobře vědomi, že jejich zdůvodňování stojí na vodě. Demonstrovat totiž proti něčemu, co se ještě nestalo je až příliš imaginární, lehce zneužitelné a v podstatě komické, jak na až „kouzelných“ příkladech ilustroval nejeden oponent demonstrací z dílny „Milion chvilek…“.

Proto si asi pan Jandourek vymyslel jakýsi nový druh demonstrací. Preventivní demonstrace. Je-li každá demonstrace pouze projevem občanské svobody, ale ne už demokracie, neboť jde o určitou formu nátlaku ulice, čili nedemokratického prvku v chování občana, pak ona prapodivná preventivní demonstrace má v sobě navíc prvek zastrašování, až vydírání. Což už není pouze nedemokratický projev, ale jednoznačně násilný prvek signalizující možná až nastupující jiný systém politické moci. V mých očích možné totalitní moci.

Zastánci preventivních demonstrací si ve své umanutosti ani neuvědomují, že každá hůl má dva konce. Tedy že až budou vládnout politici jejich „krevní skupiny“, tak se proti nim může zvednout dokonce mnohem větší vlna „preventivních občanských akcí“.

Několik vět na závěr.

Demonstrace organizované spolkem „Milion chvilek pro demokracii“, jsou náznakem, že dosud platné zákony, vytvořené polistopadovými vládami, jsou rizikové, jakoby jejich tvůrci vůbec nepočítali s tím, že jednou oni nebudou u moci. V mých očích nastolují určité pochybnosti, že naše zem je právním státem.

Tyto demonstrace nejenže nejsou výrazem demokratičnosti jejich iniciátorů, organizátorů, sponzorů, ale především účastníků. Jsou spíše akcemi vyznavačů silových řešení od nátlaku ulice, po „preventivní“ zastrašování a vyhrožování.

Nejsou v žádném případě projevem demokratičnosti v naší společnosti, ale pouze až bezbřehého pojímání svobody.

Pokud demonstrace mají být dokonce jenom nějakým testem chování vlády vůči občanským protestům, pak si troufám tvrdit, že jde o uskutečňování neúměrného rizika v dobách všech těch barevných revolucí, „majdanů“ a jiných společnostních perverzit dnešní doby.

EUROVOLBY – DNEŠNÍ POSTŘEH

Právě jsem si prohlédl svazek kandidátek pro volby do EP. Jenom jsem ho prolistoval a nabyl jsem dojmu, že obsahuje podraz na hnutí ANO. V souboru kandidátek jsou totiž hned dva hlasovací lístky s názvem ANO. Volič při listování svazkem jako první narazí na ANO pod číslem 6. Teprve pod číslem 30 je ale ANO 2011, čili hnutí v čele s Andrejem Babišem. Nepozorný, či méně politicky vzdělaný volič, lehce přehlédne, že kandidátka pod číslem 6 má poněkud pejorativní název: „Vytrolíme Evropský parlament“. Když si k tomu připočtu, že kandidátka je neúplná, čítá jen 9 kandidátů, tak mi z toho vychází, že jde o subjekt, který stejně účast ve volbách nemyslí vážně. Při bližším pohledu navíc zjišťuji, že všichni kandidáti až na jednoho jsou třicátníci, takže mi z toho jednoznačně vychází, že jde o jakousi falešnou kandidátku Pirátů, která má pro voliče rozhodnuté volit Hnutí ANO 2011, zvýšit riziko jejich omylu.

NEOBELHÁVEJME SE – DVĚ GLOSY K SOUČASNOSTI

Zneužívání deviantů jako údajně veřejností projevovaná demokracie.

V pondělí třináctého se opět na náměstích některých měst demonstrovalo. Skutečnými svolavatelem je fakticky Česká televize a viditelným organizátorem občanský spolek „Milion chvilek…“ na protivládní aktivity. Ne oni se tak samozřejmě nepojmenovali, oni se prý, alespoň podle vlastních představ, aktivizují „…pro demokracii“. Jenže je to demokracie pouze podle jejich, poněkud bizarních představ. Konkrétně o jakousi formu „demokracii zdola“, přesněji nátlak zmanipulované ulice. Že by šlo o nějakou novou metodu uskutečňování liberály tak nenáviděné přímé demokracie?! Bohužel je to rovněž naprosto viditelně aktivita namířená proti výsledkům voleb. Takže hlavními iniciátory, kteří se pouze skrývají za projevy veřejnosti, div ne „lidu“, jsou pouze a jenom ti, kteří prohráli poslední volby do sněmovny. Nejenže prohráli volby, ale ani ve sněmovně samotné se jim následnými kabinetními fígly, na něž jsou zvyklí, nepovedlo zabránit, aby vládu sestavil vítěz voleb, který je porazil o tři koňské délky. Iniciátoři spolu s organizátory rádoby vzpoury veřejnosti proti vládě zneužívají jednoho obecného společnostního jevu. Oni dobře ví, že v každé komunitě je určité procento lidí s negativním přístupem ke světu. Ti představují celou škálu duševních indispozicí. Jednou z nich je i jev nazývaný permanentní protestovatel. Jde o jakýsi druh kverulantství, aktivity věčných nespokojenců, stěžovatelů a tedy i protestovatelů. Proč vlastně demonstrují? Protože mohou. Celé půl století nemohli, tak teď si to asi vynahrazují. Jandourek, jeden z jejich obdivovatelů, možná asi aktivistů, je v těchto dnech dokonce nabádal, aby přešli na vyšší kvalitu protestních demonstrací. Aby demonstrovali preventivně. Což, přeloženo do češtiny znamená, aby vytvářeli nátlak, čti, aby tak vlastně předem zastrašovali, až následně odradili každého, koho chce vládní mocí pověřit veřejnou funkcí. Tou vládní mocí, která je prakticky jediným demokratickým vykonavatelem politické moci v zemi. Takže lze jasně a nezpochybnitelně tvrdit, že veškeré počínání pod hlavičkou „Milionu chvilek…“ je nejen vysoce nedemokratickým chováním, ale jedním z rysů fašizace naší politické scény. Působení na city až temné pudy, využívání obecné frustrace k davovým akcím ulice, to vše jsou jednoznačné rysy každé totality. Tím, že je někdo označuje jako metodu boje za demokracii, tak nejenže sám sebe obelhává, ale vytváří klíma, které se mu jednou vrátí. Když náhodou jednou vyhraje volby, tak se proti němu ulice vzbouří. A jelikož dnešní protestující viditelně hájí zájmy menšiny, pak se proti nim zvedne většina a to by mohlo být pro ně mnohem děsivější. Takže si nelžeme do vlastního hnízda.

Jsme ve válce s Ruskem a ne, že ne.

Jeden příliš aktivistický hoteliér odmítl ubytovávat občany Ruské federace, pokud nepodepíší nesouhlas s připojením Krymu k jejich státu. Veřejnost by si zmíněného aktu vůbec nevšimla, pokud by se případ nedostal až k Ústavnímu soudu ČR. Ten k úděsu většiny veřejnosti, jak ukazují průzkumy, dal za pravdu hoteliérovi. Okamžitě se případ stal událostí, ke které se vyjadřovali právníci, političtí odborníci a jiní experti. Vůbec mne pro tento text nezajímají jejich argumenty, nadtož závěry. Chci si všimnout podstaty problému.

Tvrdím totiž, že nejméně od vstupu Ruska do občanské války v Sýrii jsme s Ruskem ve válce. Argumentů k takovému tvrzení je tolik, že necítím ani potřebu je zmiňovat. Je jenom zapotřebí si vyjasnit, v jaké válce.

Zásadně odmítám všeobecná tvrzení, že jde o Studenou válku dvě. Stav světa v druhé půli minulého století byl pojmenován Studenou válkou totiž lživě. Ono označení mu daly politické elity Západu a Evropy, což byl pouhopouhý výraz západocentrismu, čti, pýchy bílého muže, který v prostoru Evropy a USA ve velkém nestřílel a nezabíjel. Ve zbytku světa se ale intenzivněji, či méně silně válčilo po celou jmenovanou dobu, takže globálně šlo o opravdovou, čili „horkou válku“. A navíc byla opravdu celosvětová, neboť místní války byly plodem celosvětové konfrontace SSSR s NATO, coby výkonné složky branné moci USA. Nebylo-li studené války jedna, nemůže být ani studená válka dvě. To je můj jednoznačný závěr.

Vztah Ruska k Západu je nejméně od napadení Srbska horkou válkou. Vztah NATO, potažmo USA k Rusku je nejpozději od Sýrie už rovněž horkou válkou. ČR jako jednoznačný spojenec USA nemůže proto být s Ruskem v jiném, než válečném vztahu, v horké válce.

V současné degeneraci mezinárodního práva na „oprávnění“ libovůle silnějšího, to má jednoznačné důsledky. Vůči Rusku se nemůžeme chovat jinak než k nepříteli. Proto se podílíme na všech aktech tohoto nepřátelství, propagací nenávisti počínaje přes sankce všeho druhu až po účast na vojenských cvičeních u hranic Ruské federace. Což jsou nesporné aktivity přípravné fáze horké války. A ne že ne!!

PRO ZAMYŠLENÍ KLIMAAKTIVISTŮM

Čtení není vhodné pro klimafanatiky, protože těm, jako všem fanatikům, není rady, těm je nutné pomoci činy. Ke klimatickým změnám na této planetě docházelo, dochází a docházet bude. Lidstvo od svého vzniku na ně vliv mělo, má a bude mít, tak jako je ovlivňovala, ovlivňuje a bude vždy ovlivňovat fauna i flora. Velké až obrovské klimatické změny způsobované změnami pohybu Země ve své galaxii, či mohutnými geologickými jevy, člověk nikdy nedokáže regulovat, nadtož jim bránit. Musí se jim přizpůsobit, tak jako všem jeho menším změnám. Lidská civilizace má obrovskou výhodu oproti zbytku živého světa, že se na takovou situaci může dokázat připravit. Má však jednu vadu na kráse. Naše civilizace je od přirozenosti soutěživá, konkurenční, predátorská, agresivní. Proto na jakékoliv změny, nejen klimatické reagovala, reaguje a bude reagovat podle této své „přirozenosti“. To jejím příslušníkům doposud vždycky přinášelo až obrovské utrpení, protože každá změna klimatu způsobovala především obrovské pohyby lidských komunit, čili migraci. Všechny migrace doposud byly vždy provázeny násilím. Nemá-li tomu tak být i v budoucnu, musí se lidstvo zásadně změnit. Musí překonat svou „přírodní přirozenost“ a stát se civilizací spolupráce, vzájemné pomoci a společné ochrany. Teprve pak se, mimo jiné, opravdu stane společností humánní, onou opravdově lidskou. Jelikož se klimatická změna na Zemi nezadržitelně blíží, má lidstvo nejvyšší čas se začít měnit. Dneska nám v Evropě vadí migrace statisíců, ovšem při migraci klimatické dojde k migraci minimálně desítek milionů. Tu nejde zvládnout nenávistí, vzájemným bojem až válkami. Nemá-li lidstvo při tom vyhynout, svým přičiněním se vyvraždit, musí především změnit sebe. Zbavit se válkychtivosti, víry v soutěživost, ideologie predátorského práva silnějšího a obecně nenávisti k jinému. To je úkol, který nesnese odkladu. Za ten je nutně zapotřebí nejen demonstrovat, ale pro ten by měl každý člověk, každý den něco konkrétního udělat. Třeba i to, že se každý z nás napřed zbaví části klimafanatismu v sobě a přidá se k odpůrcům válek, aktivistům odzbrojování a především šiřitelům tolerance, tolerance opravdové, nikoliv k projevům jejích módních vln k margináliím. Tolerujme vše, kromě válek, zbrojení a s tím souvisících společenských jevů. Takže netolerujme třeba ani zisky zbrojařů. Ty kupříkladu zdaňujme sto procenty. Vždyť jsou to přece jen a jenom naše daně.

MIZENÍ KAPITÁLU Z ČR…

…je dvojí. Legální a nezákonné. Legální se odborně označuje pojmem odliv kapitálu. Ten je způsobován přesunem zisků do zahraničí. Jen prostřednictvím dividend, které české dceřiné firmy vyplácejí svým holdingovým matkám, alespoň podle odhadů někdejších analytiků Úřadu vlády z roku 2016, jde o sumu mezi šesti až sedmi procenty HDP, tedy až o 300 miliard korun. Více odtéká jen z Lucemburska a Irska. https://ekonom.ihned.cz/c1-66094760-odliv-zisku-automaticky-nezmizi  Ztrácí se tím výkon, protože našimi občany vydělané peníze zde „nepracují“, čili nezvyšují v zemi investice a nejsou ani vypláceny našim občanům jako zvýšené mzdy, za něž by nakupovali, či dokonce investovali. Obojí způsobuje nezvyšování celkového výkonu ekonomiky naší země. Navíc daně ony společnosti platí převážně ve svých domovských zemích, čili naši pracující fakticky zajišťují vyšší penze, zdravotní péči, vzdělání a další státní výdaje v zemích mateřských sídel firem především tedy v Německu, Francii, Itálii či dokonce USA. Nelegální mizení, čili únik kapitálu, alespoň podle odhadů mezinárodních agentur, přichází Česko až o 80 miliard korun na daních ročně. Menší část se ztrácí převáděním nezdaněných zisků do „daňových rájů“, větší pak kvůli řetězovým podvodům na DPH.  https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/cesko-dane-uniky-danovy-raj.A171106_201452_ekonomika_mok . To všechno je zaviněno v prvé řadě diletantstvím Klause a jeho polistopadové sebranky teoretických ekonomů, kteří neměli ani páru o tom, co je to národohospodářství. Proto nebyli schopni zajistit ještě před privatizací zákony, které platí v zemích nepřerušeného vývoje kapitalismu. Tito zmetkové mají do dneška, pokud ještě někteří žijí, tu drzost že vydávají polistopadový hospodářský převrat za úspěšný přechod z plánované ekonomiky na tržní. Ve slušných zemích obývaných sebevědomými občany, by byli již dávno odsouzeni za vlastizradu pro níž dokonce ani není pojmenování, protože jde o obdobu loupežného řádění vítězných hord dobyvatelů naší země. V těch nejrozumnějších zemích by pak byli dokonce popraveni.

TRUMPOVA ADMINISTRATIVA NA CESTĚ K OSAMOCENÍ USA

Washington odstoupil od smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany, od smlouvy o klimatu (od té USA odstoupily už dokonce dvakrát!), dohody s Íránem o tamním jaderném programu. Nedávno Washington vypověděl smlouvu o likvidaci raket krátkého a středního doletu, teď začal proces odstoupení od dohody o obchodu se zbraněmi. Co je další na řadě? Že by rusko-americká Dohoda o snížení počtu strategických zbraní? Tak se ptá jeden z našich největších znalců mezinárodní politiky, Oskar Krejčí. K tomu si troufám připočíst všechny prvky obchodní války, kterou Trump rozjel do všech stran. Sankcemi proti Rusku, Venezuele, Kubě, Íránu počínaje a clům vůči ČLR a EU konče. Silně pochybuji, že jde o politiku „America first“. Spíš to vypadá, jako politika, já jsem nejsilnější, já si mohu dělat co chci. S přihlédnutím na výsledky válek, které USA vedla za posledního půl století, z nichž vyhrála jen tu v Grenadě za Reagana, to spíše ale vypadá na převeliké fiasko. Pokud USA povede Turmp ještě dalších šest let, tímto stylem, je USA na nejlepší cestě k mezinárodním vztahům z konce 19tého století. Tenkrát ovšem USA ve své izolovanosti sbírala síly k útoku na pozici velitele světa, kterou chtěla převzít po své mateřské „vlasti“ Británii, tehdy ještě Velké. Nyní by dospěla k izolovanosti konce svého vrchnostenství.

ZRŮDNÍ DĚDICOVÉ

Havel, s iluzí své bláhové nepolitické politiky, za hlavní heslo převratu, jemuž byl postaven do čela, vytýčil heslo: „Vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Heslu pak, s osobní uměleckou erudicí, přidělil logo ve formě červeného srdíčka. Za pracovní metodu převratu pak navíc prosadil slogan: „Nejsme jako oni“, čímž myslel vládce KSČ a celý převrat pojmenoval „sametovou revolucí“. Tak velkolepě lidumilný nebyl při hlásání své reformy snad ani Ježíš z Nazareta. Nemám v úmyslu nyní dokazovat, že jeho praxe v roli státníka vesměs neodpovídala vytčeným ideálům. Dneska se zamýšlím nad činností jeho údajných následovníků, stavějících se do pozice dědiců jeho politických snů i činů. Lidé, kteří jej obklopovali v roli prezidenta, vesměs hořekují nad současným deficitem demokratičnosti, svobody a humanity, kterou prý Havel do postsocialistické politiky naší země přinesl. Většina jeho politických pohrobků dokonce si už vykonstruovala jakýsi Havlův odkaz, který prý je současnými politiky pošlapáván. Společně pak hořekují nad tím, že už Havel nežije. Nic proti tomu. Na to přece mají posvátné právo, dokonce i ve společnosti, která není příliš demokratickou. Horší je, že Havlovým osobním přátelům, ctitelům i vyznavačům jeho ideálů se po jeho odchodu z politiky až do dneška, staví po bok motivačně široká, i když celkem nepočetná, plejáda ukřičených odpůrců dalšího vývoje v zemi. Jejich metody politické aktivity v žádném případě už nejsou projevem lásky, pravdy a už vůbec ne odmítači metod nadvlády KSČ. Láska u slušných lidí se po jejím vyprchání mění ve lhostejnost a končí zapomněním. V menším počtu lidí se ale doslova zvrhne v nenávist. Pravda u běžně myslících lidí není nikdy názorem jedné strany sporu, leč je hledána v analýze celé škály názorů, týkajících se toho či onoho problému. Jak řekla již dávno v Praze na Učení Karlově Indická premiérka Indíra Gándhiová, cituji: „Možná, že existuje jedna pravda, ale vždy k ní vede tisíce cest“, konec citace. Troufám si závěrem tvrdit, že rádoby Havlovi dědicové polistopadového režimu doslova zmutovali heslo „sametové revoluce“ na svou bojovnou praxi nenávisti a manipulativní propagandy. Pracovní metodu listopadové pseudorevoluce pak zdegenerovali na: „Nebudeme jako oni, ale budeme jinak horší“. Je zákonitostí vývoje každé protilidové moci, čili politické moci sloužící menšině společnosti, že zdegeneruje. Je jenom otázkou, kam až se dopracuje na své cestě proti zájmům většiny.