Od puče na Ukrajině se v nebývalé míře rozhořely snahy o nové výklady průběhu posledního masivního snižování počtu obyvatel v Evropě. První tezí toho druhu bylo, že Rudá armáda neosvobozovala, ale realizovala věčné imperiální tužby Ruska, čili okupovala národy Evropy. Dokonce i v případě, kdy šlo o samotné území SSSR, jakým byla kupříkladu Ukrajina. Jde o prokazatelnou lež. Okupantský dobyvatel totiž ničí, leč osvboboditelský dobyvatel pomáhá, nebo alespoň neplení. Kdo byl spíše okupantským dobyvatelem z tohoto úhlu pohledu, se dá lehce usuzovat. Třeba podle toho, kdo bombardoval ještě pár týdnů před koncem války továrny a infrastrukturu nejen na německém území, ale dokonce i v regionech okupovaných hitlerovci. Vojska SSSR to nebyla ani náhodou. Poslední metodou revizionismu výsledků druhé světové války je snaha zavést odškodňování za válečné utrpení. Německo ji zahájilo tím, že veřejně vyhlásilo záměr odškodnit finančně město Leningrad, dneska Sankt Petěrburg, za utrpení způsobené 872 dní trvajícím obléháním za minulé války. Nabídka věcně je snad tou největší urážkou, jakou si v dějinách dovolil jeden stát vůči jinému. Lidské utrpení totiž nelze vyjádřit v penězích. Při tom výše částky pak už je jednoznačně výsměchem současnému Rusku, vládě a všem lidem země. V mých očích dokonce pokračováním Hitlerova rasismu, oceňujícího jeden života Němce tak na deset tisíc životů Rusů. Neznám větší urážku celého národa. Z tohoto pohledu nemůže Německo v budoucnu počítat od Ruska s ničím jiným, než že při sebemenším konfliktu ho totálně zničí. Což podle mne se mělo stát už v roce 1945.
Archiv pro měsíc: Únor 2019
ZEMANOVY PŘEDPOKLADY PRO POLITIKU
Prvním, který pozná jistě každý laik, je jeho rétorické umění. Tím se řadí mezi politiky doslova světového formátu. Zažil jsem jen dva lepší. Fidela Castra a Nikitu Sergejeviče Chruščeva. Druhého jsem poslouchal kdysi dávno na náměstí v Ostravě, když mluvil z balkonu Nové radnice a dav, co ho poslouchal, byl nadšený a stejně jako já se i několikrát upřímně rozesmál. Castra jsem osobně neslyšel, ale několikrát jsem sledoval jeho projevy v televizi. Zemana jsem nikdy neviděl mluvit s papíry v ruce, což je prvním znakem zmíněných řečnických unikátů. Jeho projev je při tom až neuvěřitelně systematický. Tam snad není jediné zbytečné věty. V žádném případě se nezadrhává, netápe v paměti, nevypomáhá si trapnými ehm, či dokonce celými mluvnickými výplněmi. Mluví jakoby bez emocí, trochu stejným tónem, ale vždycky dovede hned v prvních větách zaujmout a po nějaké době opět probudit posluchačovu pozornost, ať už k řečníkovi chová sympatie, či je mu úplně nenávistným nepřítelem. Velkým kladem je, že umí mluvit ke každému druhu posluchačů, od shromáždění lidí na náměstí, po různé ty kruhy intelektuálů. Mluví-li k pestrobarevnému publiku, je jeho mluva jednoduchá, leč kultivovaná. Při tom není nějakým zprofanovaným davovým řečníkem. Kdyby měl strhnout masu lidí k nějakému činu, asi by to nedokázal. Druhým jeho předpokladem pro politiku je…dlouho nic. Až snad někde v dáli výborná a hlavně trvalá paměť. Ale ta je populistickému politikovi, jaký se ze Zemana vyklubal, spíše na škodu.
PRVNÍ HAUSBÓT PETRA HORKÉHO
Ve čtvrtek 21.2.19 v 16:20 byl na TV PRIMA ZOOM uveden první díl nového „projektu“, jak se dneska módně říká, cestovatele Petra Horkého, nesoucí název „Hausbót Petra Horkého“. Prvním hostem v celém seriálu byla britská mírová aktivistka Scilla Elworthy, starší to dáma, která působila po většinu života v zemích bývalé britské koruny, především pak v Jihoafrické republice před Mandelou i za něj. Nikdy jsem o ní neslyšel, a jak jsem se dneska dověděl, ani jedna z čelných českých aktivistek mírového hnutí o ní nic neví. Při tom ona Britka má do češtiny přeloženou jednu ze svých knih. Její název je pro mne tak nepřijatelný, že ji odmítám číst. Nese totiž titul „Podnikatelský plán pro mír. Budování světa bez války“. Převádět každou, dokonce i promírovou činnost do řeči byznysu je pro mne naprosto nepřijatelné, ať tam autorka píše co chce. Úplně jsem se vyděsil, když jsem si pak přečetl její tvrzení, cituji „Propočítala jsem, že celosvětová prevence války by přišla na pouhé dvě miliardy dolarů“. Větší hloupost totiž jen tak nelze pronést, když si lze naopak velice snadno představit, o kolik stovek miliard zisku každým rokem by přišly vlastníci zbrojařských firem jenom třeba v USA. Z dvaceti minut jejího povídání s panem Horkým jsem vyrozuměl, že patří do řad těch naivních aktivistů, kteří věří v takovou sílu duchovna, která přemůže nejagresivnější materiální výdobytky téhož duchovna, čili zbraně. Obrazně řečeno, že lze řízenou a cílenou výchovou předělat třeba i politické jestřáby USA, ba dokonce i zbrojaře téže země, tyjící z miliard daňových poplatníků, na mírotvorce. Nečetl jsem její knihu, ale na Wikipedii jsem si našel myšlenky paní Elworthy. Pro představu některé vypisuji:
„Věci, kterých se bojím, tloustnou z energie, kterou je sama krmím. Tak se stávají skutečností.“
„Způsob myšlení, který ovládal naši výchovu po 3000 let, přivedl lidstvo na pokraj vyhlazení. Přišel čas nastolit rovnováhu mezi mužskou a ženskou inteligencí.“
„…. je obscénní, že teď po celém světě utratíme (zhluboka se nadechne) 1 686 miliard dolarů (ročně) za militarizaci, ačkoli už 10 nebo 11 miliard dolarů by zajistilo čistou vodu a hygienu každému dítěti na planetě.“
„Potřebujeme, aby lidé, které zvolíme, byli příčetní, lidští a měli silný smysl pro to, co je dobré a co špatné.“
„Přišel čas, abychom se obrátili směrem k ženštější inteligenci, která je dostupná stejně tak mužům jako ženám. Ženská a mužská inteligence se musí dostat do rovnováhy. Ženy by řekly, převážně protože rodí a mají blíž k zemi, že vědí, co život znamená a jak je vzácný. Ženy v sobě nesou moudrost, které se nikdy nedopřává sluchu. A teď nastal čas, kdy ženy přicházejí, kdy pozvedají hlasy. Aniž by kohokoli ohrožovaly, říkají pouze: To, co děláme, je šílené. „
Dotaz na Scillu Elworthy: „Ale přece nemůžete Donalda Trumpa naučit, aby byl lepším člověkem, nebo ho na něj převychovat…“
Odpověď: „Nemyslím si, že to není možné. Ovšem je to hodně strmá cesta. Když se na toho člověka podívám, vidím výchovu plnou násilí, kdy ho přiměli cítit se malý a nepatrný, a on teď musí neustále vyhrožovat jiným lidem, aby si sám mohl připadat dobře. Takové lidi ve vládě nepotřebujeme. Potřebujeme to zorganizovat tak, aby lidé, které zvolíme, byli příčetní, lidští a měli silný smysl pro to, co je dobré a co špatné.“ , konec citace.
Z toho mála, co o ní teď vím jsem pochopil, že takovéto odpůrce současnosti si nejmocnější lidé světa záměrně pěstují, ba až hýčkají, protože jim nejsou nebezpeční. Ba naopak jsou jim potřební. Oni jsou jim pro nadvládu nad světem velice užiteční, ba až nezbytní. A to hned z několika důvodů. Otupují skutečnou vůli k odporu, rozmělňují vytváření reálných mírových hnutí a především jejich činnost ve veřejnosti vytváří dojem, že demokracie přece jenom existuje, když mohou mluvit, ba dokonce činit i odpůrci systému. Připomnělo mi to Chomského, Wallersteina, či Žižeka, jež nazývám salonními levičáky, kteří byli, či jsou doslova protěžováni současnými mocnými, protože jim ve skutečnosti nejsou vůbec nebezpeční, ba právě naopak. No a celý nový projekt, pokud jsem pochopil z toho mála, co Horký včera divákům sdělil, prý bude v tom duchu pokračovat, čili, v hromadném sdělovacím prostředku dostal velký prostor další užitečný idiot, sloužící k ohlupování veřejnosti.
„NEOPOST“
Nebudí ve mně důvěru sociologické, politologické, ideové, či pouze publicistické pojmy, začínající předponou neo-, či post-. Pro mne jde o důkaz, že celé stádo psavců, se všemi ideovými klany učenců, nedovede vystihnout zásadní rysy nějakého nového společnostního jevu, o němž píší a tak si vypomáhají jakousi berličkou. Buďto že nejde vlastně o žádný nový jev, ale jakousi inovaci něčeho, co už tu bylo, pak použijí předponu neo- Nebo, že sice jde o nový jev, ale nikdo neví o co jde, či se z toho ještě vyklube, takže prakticky jde o post- . Doba postfaktická, postsocialistická, postdemokratická, postkapitalistická, no prostě post-. V češtině doslova debilní je v mých očích pojem postmoderní. Ve smyslu spisovné češtiny, dokonce podle jeho slovníku, je vlastně všechno nové moderním. Takže už samotný sociologický pojem moderna, modernita a z něho odvozené, byly nic neříkající, pouze uboze popisné pojmy. Po době moderní už mohla přijít pouze nějaká doba ještě modernější, čili supermoderní, hypermoderní a jinak nesmyslná. Ovšem postmoderní v žádném případě ne, protože modernost znamená neukončený děj, čili jde o jev trvalý, ne-li věčný. Alespoň v normální češtině, čili pro popis světa viděného očima běžného účastníka dějů. Souhlasím s panem Zmatlíkem, který uvažuje o tom, že tím se komunita učenců vyhýbá odpovědnému přemýšlení o proměně důležitých pojmů v rychle se měnící současnosti. Za ještě stupidnější považuji předponu neo-. Zvláště pak v pojmech neoliberalismus, neomarxismus, ale též neonacismus, či dokonce neofeudalismus. Společným rysem pro ně je, že jsou užívány jako pejorativní oznámkovávání ideových odpůrců, což je pro ně tou nejodpornější legitimací. Říká se často, že myšlení bolí. Což je takový ten rádoby vtipný nesmysl. Vždyť jakousi kompilací všech učení, věd a idejí je přece „radost z moudrosti“, čili filosofia. Jelikož moudrosti lze dosáhnout převážně, ne-li jen myšlením, lze důvodně předpokládat, že skuteční myslitelé jsou ti, kdo mají radost z myšlení. Především z toho kritického myšlení, opřeného o co nejpřesnější pojmosloví. Takže texty, užívající všechno možné, jen ne jasné pojmy jsou manipulativní, matoucí mysl čtenářů a s vysokou pravděpodobností záměrně lživé. Jen na okraj k tomu dodávám, že v té souvislosti za největší podvod považuji horování pro jakési humanistické ideály, evropské hodnoty, či dokonce západní civilizaci, když se pro jejich charakteristiku používají abstraktně všeobecné pojmy, které tím o hodnotách či ideálech fakticky nic neříkají.
ZEMANOVO IDEOVÉ ZAKOTVENÍ
Pokud se někdy Zeman snažil sám sebe zařadit na škále pravice – levice, pak o sobě vždycky prohlašoval, naposledy minulý týden v TV Barrandov, že se považuje za pravicového politika. Nejen to, ve svých vyjádřeních a všech činech je absolutně antikomunistický a antisocialistický. Dokonce několikrát tvrdil, že komunisté byli hroší než nacisté, protože zabíjeli své vlastní lidi. Nelze také zapomenout na jeho „prognostický výrok“, z doby kdy se stal předsedou ČSSD, že KSČM zanikne, protože brzy vymřou její voliči. Podle této „vědecké“ předpovědi tedy KSČM už neměla dávno existovat. Také v žádném případě není ani sociálním demokratem. Když hovoří o nějakých státech, jež jsou pro něj příkladem, tak sice připomíná skandinávské země, ale to jen ze širšího národohospodářského hlediska. Tedy především daňové a sociální politiky. Jmenuje-li politiky, kteří prospěli svému státu, pak je to obvykle Olaf Palme, Bruno Kreisky a Francois Mitterand. U posledního mu obvykle klade za záslužný čin to, že prakticky zlikvidoval Komunistickou stranu Francie. Coby politik, který musel řídit vládu, se jednoznačně projevil jako realizátor minima sociálního státu. Při tom ale ani ten nejsociálnější sociální stát není vůbec politikou z dílny sociální demokracie. Jde o projev vysoce erudovaného sociálního inženýrství liberálních a konzervativních stran, které sociální stát vytvořili jako korupční systém konzumu a jiných požitků, který měl vytvořit střední třídu, čili nerevoltující spokojence s tím málem, co jim vládci milostivě shodí se svých překypujících stolů. Přesněji řečeno, jde o sociální minimum, které ve státech zachovává tak zvaný sociální smír. Zeman celým svým životem od časného mládí je naprostý individualista. Díky svému původu má pouze jakési sociální cítění. Leč díky svému nadání je úspěšný v každém politickém režimu, což se v jeho přesvědčení přetavilo v doktrínu o elitě úspěšných. V prvních letech o sobě hovořil jako o radikálovi, aniž by ten pojem upřesnil, čili zda se chce dobírat kořenů společenských problémů (radix-kořen), či jen být jakýmsi bouřlivákem. Nakonec se z něho stal poněkud nepředvídatelný, protože nekonformní superindividualista. Osamělý a tím na stáří odsouzený spíše k posměchu jiným a k osobní nenávisti vůči všem. Silné, ideové zakotvení nemá. Ve spojení s chorobnou ambiciózností se tak dopracoval k tomu, že se stal sice předsedou vlády, ale vykonával ji pod kuratelou Klause. Sice dosáhl i na prezidentský post, ale v žádném případě nemá potřebnou, nejvyšší morální autoritu dokonce ani u svých nejvstřícnějších voličů.
VZKAZ ANTIBABIŠOVCŮM Z ŘAD HAVLISTŮ
Na sjezdu v uplynulém víkendu byl ve funkci předsedy ANO potvrzen Andrej Babiš. Sice nebyl zvolen stoprocentním ziskem, jako obvykle, ale sjezd vyhověl jeho žádosti a za prvního místopředsedu mu zvolil Faltýnka. Vedoucí tandem nejúspěšnějšího politického uskupení v ČR současnosti se tedy nezměnil. Pro fanatické antibabaišovce je tím zachován objekt jejich nenávisti v neotřesené pozici. Všichni antibabišovci, kteří při tom patří mezi aktivisty zbožštění Havla, by se měli nad sebou zamyslet. Jelikož toho pro svou, rozum zničující nenávist nejsou schopni, posílám jim následující vzkaz. Prazáklad stavu, v němž se Babiš stal tím, čím je, vytvořil právě jejich zbožňovaný idol. Jeho nezřízená touha po postu prezidenta byla tak obrovská, že se soukromě, bez asistence jiných pohlavárů OF, dohodl s tehdejší věrchuškou nejen KSČ, leč i StB. Zajistil tak v době převratových emocí nepotrestání vedoucích představitelů KSČ proto a jenom proto, aby jej tehdejší Federální shromáždění, složené převážně z členů KSČ, zvolilo prezidentem. S Mariánem Čalfou dohodl nejen vznik vlády národního porozumění, ale zároveň situaci, že ministerstvo vnitra nebylo obsazeno jednou konkrétní osobou prakticky po celý rok 1989. Čímž především StB měla obrovský prostor pro manipulaci se svými materiály. Ministrem vnitra byl teprve den před Silvestrem jmenován Richard Sacher, když do té doby ono ministerstvo „společně řídili“, řazeno abecedně, Čalfa, Čarnogurský a Komárek, tedy prakticky nikdo. Řečeno natvrdo, chorobná ambice Havla dala vznik všem pozdějším kariérám přizpůsobivých členů předlistopadové KSČ, jakož i šanci na majetkový vzestup nositelů exkluzivních informací. Babiš, coby pracovník jedné z organizací zahraničního obchodu byl a je tak dodneška toho skvělým příkladem. Za jeho polistopadovou kariéru se plně zasloužil oportunismus a chorobná ctižádost Havla Václava. To ať si laskavě uvědomí všichni aktéři zbožštění Havla, jeho nekritičtí uctívači i všichni ostatní právě v roce třicátého výročí Listopadu.
DO POLITIKY BEZ PŘEDPOKLADŮ
Když roztleskávači společnostního zlomu ke konci roku 1989 pochopili, že musí převzít moc, silně znervózněli. Tvořili sice dobrou recesní partičku, možná i celkem kompetentní skupinu na kritiku moci KSČ, ale že by dokázali spravovat stát, to ani náhodou. Ať chtěli, nebo ne, museli alespoň na přechodnou dobu ponechat ve službách „ochotné“ z minulého režimu a dovolit exkomunistům, odstaveným od moci už na počátku normalizace, aby se zapojili do začínající rvačky o posty. Mezi sebou hledali zoufale každého, kdo alespoň trochu poskytoval šanci, že by věděl, jak zacházet s nově nabytou mocí. Jedním z takových se jevil i Zeman. Přece napsal „geniální“ prognostický text, který měl hlavu a patu. Jím se prakticky „habilitoval“ na jakoukoliv politickou funkci. V první fázi získal pouze funkci poslance nejvyššího zákonodárného sboru v zemi, ale hned vněm pak post předsedy jednoho z vlivných výborů. Byla to sice funkce vysoká, leč spíše pracovní a vůbec ne s veřejně etablovanou individuální mocí. I tak se člověk, který za celý život neřídil ani kancelář se dvěma sekretářkami, dostal ze dne na den do nejvyšších pater státní moci. Strašná to představa. Ovšem pro chorobnou ctižádostivost Zemana samotného to bylo pouze nástupní minimum, se kterým musel prozatím vystačit. Po listopadu vstupoval totiž do dění jako absolutní solitér, jedinec nehrající v žádné tlupě, nadtož již tehdy alespoň trochu proorganizované mafii. Pro úspěšné působení v politice mu chyběly hned dva nejvýznamnější předpoklady. Zkušenosti z řídící práce a obratnost v politických kabinetních šarvátkách. Ovšem nechyběla mu povědomost, že tyto dovednosti musí co nejrychleji získat, aby mohl sahat po vyšších pozicích.
KLASICKÁ ZEMANOVŠTINA
KLASICKÁ ZEMANOVŠTINA
Následující text, napsaný asi před týdnem, mi odmítl redaktor webu, na který v poslední době přispívám publikovat s argumentem, že je naplněn negativními emocemi a že bych si tím sám uškodil u čtenářů. Takže ty negativní emoce vyleju ze sebe alespoň na svůj blog. Tady je ten txt.
Prezident Zeman svou aktivitou v problému Venezuely zase jednou překonal sám sebe. V mých očích porušil nejvyšší mravní princip vyjádřený větou: „Nečiň jinému, co nechceš aby bylo činěno tobě“. Takové chování se neodpouští, i kdyby bylo zdůvodňováno těmi nejvyššími státními, či dokonce celoplanetárními zájmy. Zeman se z toho pohledu dopouští neodčinitelně zlého činu. Pokud se umí modlit, měl by už začít, protože proti němu stojí nesrovnatelně větší síly, než je jeho samolibá ješitnost.
Vůbec není důležité, jakými argumenty Zeman své jednání pro veřejnost odůvodňuje, protože každý i průměrné inteligentní člověk dokáže zdůvodnit jakékoliv své činy. Nadtož on, který je nadprůměrně nadán výmluvností a populistickým myšlením. Přesto si neodpustím dvě poznámky, k jeho vyjádření v TV Barrandov. Řekl v prvé řadě, že vycházel z Venezuelské Ústavy. Bohužel neřekl, kdopak mu ji vyložil, protože ji fakticky interpretoval nesmyslně, jakoby truc prezident měl větší ústavní sílu, než všeobčansky zvolený prezident Maduro. Jsem přesvědčen, že Maduro by se zachoval méně neústavně než Guaido, kdyby nechal truc prezidenta prostě zatknout. Následné jakési omluvné řeči Zemana o astronomické inflaci ve Venezuele, bez alespoň trochu analytického pohledu na celou mezinárodní situaci, která ji odstartovala jasně dokazují, že Zeman nikdy nebyl nic víc, než povrchně myslící intelektuální radikál. Jeho pojetí demokracie a především národohospodářství vždy bylo podřízeno ortodoxii liberálního dogmatu, dominujícího v současnosti světu.
Zmíněný počin prezidenta Zemana je v prvé řadě z hlediska mezinárodního práva zasahováním do vnitřních záležitostí jiné země, navíc země od té naší teritoriálně, politicky, hospodářsky až nebetyčně vzdálené. Tím se projevil jako horší aktivista v mezinárodní politice, než byli kupříkladu Schwrzenberg či Zaorálek, kteří se také podle angažovali ve vnitřních sporech jiných zemí, ale ty byly alespoň vzdáleně možným rizikem pro naši republiku. Zasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí bylo ještě v nedávných dobách mezinárodně slušného práva, jedním z vysoce trestných činů. Dneska se ale stal zvrhlou módní praxí pýchou poněkud v úsudcích otupělých mocnářů úpadkových států, či jiných mezinárodně vlivných hráčů. A to nemluvím o faktu, že Zemanův počin je v rozporu s nejedním dokumentem OSN, takže se tím zařadil mezi politiky, kteří již neomaleně, veřejně pohrdají touto jedinou univerzální, celosvětovou organizací.
Zeman má ve zvyku hrát několik partií najednou. V tomto případě mimo jiné asi doufá, poněkud naivně, že alespoň na chvíli vezme vítr z plachet všem zavilým rusofobům a antičíňanům, kteří mu jdou po krku. Marnost nad marnost. Jediným, navíc poněkud okrajovým činem, je nikdy nezastaví v jejich nenávistném tažení proti sobě. Pokud si tím sliboval zajištění vstřícnosti v četných jiných svých sporech, jako třeba s justiční partičkou, platí i pro ony mé předešlé tvrzení.
Že by mu to pomohlo k návštěvě Bílého domu, to už považuji za spekulaci dojemně ubohou. Spíše mi konvenuje názor, že si pomalu kope svůj hrob, neboť v dobách módy revolt všech barev a iniciátorů, by se neměl cítit plně bezpečný ve své funkci, i když by zvolen “veškerým lidem“.
Zeman kdysi napsal pamflet nazvaný, Jak jsem se mýlil v politice. Byl to podle mnohých spíše důkaz ješitnosti a pýchy, který má špatný již samotný název. Zeman se totiž nemýlil v politice, ani nemohl, jenom prokazoval že v některých oblastech politiky byl nekompetentní. A je dosud.
ZEMAN COBY PĚNA NADNÁŠENÁ NA VLNÁCH PŘEVRATU
Stačilo jen několik měsíců „panování“ Gorbiho, aby bylo jasné, že svět reálného socialismus čekají zásadní změny. Proto pomalu ze všech možných kukaní vylézali lidé se svými kritickými pohledy na tehdejší stagnující společnost a nabízeli přerůzná řešení. Veřejně kritizovat v dobách socialismu nikdy nebylo žádným hrdinstvím, pokud dotyčný nenapadal ideologii, a především nejvyšší představitele strany. Považovat proto článeček, uveřejněný v srpnu 1989 v populárně odborném časopise od nějakého Miloše Zemana, nazvaný navíc tendenčně „Prognostika a přestavba“, za nějaké osobní hrdinství autora, je směšný nesmysl. Vydávat jej dokonce za projevování odporu vůči vládě KSČ je totální nesmysl. A přece právě on odstartoval v listopadu 1989 hvězdnou kariéru současného prezidenta. Gorbačovova glasnosť a perestrojka byly natolik urychlující metodou destrukce pro socialistický celospolečenský a nejen politický systém, že její rozkladný potenciál nerozpoznala včas žádná zpravodajská služba světa. Proto když docházelo k živelnému rozpadu celého „tábora socialismu“ ba dokonce jeho jednotlivých států až po samotný SSSR, nebyli na situaci připraveni nejen politici, leč ani teoretici a další odborníci. Proto všichni aktivisté chtiví moci, kterou komunistické strany doslova urychleně odhazovaly, zoufale hledali každého, kdo se jen trochu prezentoval názorem, co dál. A právě Zemanův zmíněný text se tvářil jako fundovaná zkratka komplexního názoru vědce, který sám sebe pasoval na prognostika, takže v očích laiků dával předpoklad, že ví, co a jak je zapotřebí dělat po poněkud zmateném převratu, nepřevratu, revoluci, nerevoluci, puči, nepuči. Historická zkušenost říká, že každá zásadní společenská změna, nadtož živelný, systematicky a dlouhodobě nepřipravovaný převrat, musí zákonitě vynést na mnohé vedoucí posty lidi, kteří by se tam za běžného evolučního vývoje nikdy, ale opravdu nikdy nedostali. Zeman je této poučky učebnicovou ilustrací.
ZAHAJUJI PRVNÍ SERIÁL TEXTŮ NA SVÉM BLOGU
Sleduji chování Zemana v politice od dubna r. 1990, kdy jsem jej poprvé osobně poznal. Už ke konci zmíněného roku jsem začal mít pochybnosti o jeho schopnostech být prospěšný v politice někomu jinému, než sobě. Když jsem v letech 1991 a 1992 byl na chviličku v předsednictvu Horákova ÚVV ČSSD, zásadně jsem odmítal přechod Zemana do této strany. Stal jsem se právě proto členem platformy, jež se snažila o to, aby po deklarovaném odchodu Jiřího Horáka z pozice lídra strany, jej na tom postu vystřídal zase Jiří, ale Paroubek. Jakmile se Zeman stal předsedou, odešel jsem okamžitě z celostátní politiky. Jelikož jsem za ČSSD ale byl zvolen do Federálního shromáždění ČSFR, které samo sebe zrušilo, tak jsem přece jenom cítil jakousi povinnost zůstat v té straně až do konce „pomyslného mandátu“. Podílel jsem se pak na práci ČSSD v Českém Těšíně do r. 1996, kdy jsem definitivně ukončil nejen členství, ale veškerou politickou aktivitu. Vyjma psaní do novin všeho druhu, které jsem naopak velmi zintenzivnil. Proti Zemanovi jsem napsal hodně textů, podle mne dost fundovaně vyargumentovaných. Při první všeobčanské volbě prezidenta jsem Zemana samozřejmě v prvém kole nevolil. Počítal jsem samozřejmě, že Zeman postoupí do druhého kola a byl jsem rozhodnut, až na dvě výjimky, dát hlas tomu, kdo postoupí proti němu. Bohužel postoupil jeden ze dvou, kteří byli pro mne naprosto nepřijatelní. Mé přesvědčení republikána, socialistického demokrata až idealistického komunisty, nebylo schopné volit příslušníka dědičně privilegované sociální vrstvy, člena skupinky největších bohatců země a v neposlední řadě na první pohled demanta, kterého jsem rovněž osobně poznal a potvrdil si dojem, že mírně dementní skutečně je. Zemana jsem nikdy nepovažoval za sociálního demokrata, takže jsem s ním nedokázal spolupracovat. Zúčastnil jsem se několik aktivit proti němu ještě v ČSSD. Když se stal jejím předsedou, byl to jediný důvod, proč jsem ze strany nakonec odešel. Po celou dobu jsem byl k němu velmi kritický. Ovšem, bohužel, neviděl jsem v zemi lepšího, kterému by se podařilo vypracovat se ve vážného konkurenta proti Zemanovi. V posledních dnech ale konečně přetekl pohár mé trpělivosti. Zeman totiž porušil jeden z pilířů „vyššího principu mravního“, který říká: „Nečiň jinému to, co nechceš, aby bylo činěno tobě“. A tak jsem se rozhodl k zahájení psaní zmíněného seriálu. Psát jej zatím budu jen na svém blogu. Ale pokud se vyskytne jenom trocho solidní kandidát na prezidenta, jsem ochoten zúčastnit se všech aktivit k odvolání Zemana co nejdříve. Nezasluhuje si dokončit svůj mandát.