Můj oblíbený zpěvák kdysi zpívával, Chtěl bych být medvídkem. Já si zase od včera zpívám Chtěl bych být schizofrenikem, především s takovým typem, této choroby, jakou diagnostikovali odborníci Breivikovi. S velkou chutí bych si už dneska začal shánět zbraně a připravoval postřílení současné vlády a nejlíp poslanců celé vládní koalice. Už totiž stav v zemi dospěl do situace, kdy nemá cenu nic kritizovat. Teď už je nevyhnutelné Nečasovu vládu zlikvidovat.

Dosavadní hospodářsky privilegovaní založili zvyšování svého bohatství na tom, že všichni lidé musí jíst, pít, oblékat se a někde bydlet a někteří z nich si dokonce mohou dovolit dovolenou, náročné aktivity ve volném čase, trochu luxusu či nadbytečné spotřeby. To ovšem zdaleka nestačí pro nejbohatší z bohatých, odborníky nazývané nesouměřitelně bohatými. Ti se pro další bohatnutí rozhodli zkorumpovat politickou moc natolik, aby v jejich prospěch uzákonila privatizaci původně státem pro všechny občany zajišťovaných, tedy většinově na neziskovém principu fungujících služeb, konkrétně všeobecného vzdělání, léčebné péče a penzijního zajištění. Nejlehčeji se daří prosadit privatizaci zdravotní péče. Jednak proto, že velká část lékařů jsou soukromně podnikající osoby, všechny pojišťovny jsou ve skutečnosti privátními právnickými osobami, fabriky vyrábějící léky jsou ze zásady soukromými podnikatelskými subjekty a některé nemocnice jsou již rovněž soukromými klinikami a mnohé alespoň příspěvkovými organizacemi obcí, krajů a jenom výjimečně státu. Prosazované reformy mají podezřele stejný základ, alespoň ve všech zemích Visegradské čtyřky, tedy na Slovensku, v Maďarsku, v Polsku a v České republice. Jejich charakter napovídá, že za nimi stojí americké zdravotní pojišťovny prostřednictvím Americké obchodní komory, případně lidé ze Světové obchodní banky. Reformu obvykle tvoří souhrn 5ti až 7dmi obdobných zákonů, které mají zdravotnictví co nejvíce odstátnit a umožnit v jeho institucích maximální privatizaci. Cílem tzv. „reforem“ je vytvořit podmínky pro to, aby zdravotní péči ovládl pokud možno jeden poskytovatel tzv. „služeb“. Takto zprivatizovaný systém bude fakticky obchodním koncernem, jehož primárním cílem nebude pacienty léčit, a v zájmu farmaceutických firem dokonce už vůbec ne vyléčit, leč produkovat stálý a pokud možno co největší zisk pro své akcionáře. Tato budoucí monopolní superkorporace, spojující farmaceutický průmysl, pojišťovny, nemocnice a pacienty jim udržujících lékařů, své budoucí zisky opírá o primární zkušenost, podnikatelskou filosofii. Jsou si jisti, že naprostá většina lidí je ochotna pro své zdraví a tím více pro zdraví svých dětí, obětovat cokoliv, čti vynaložit všechny své prostředky, ba se i dlouhodobě zadlužit. Lze pro tento způsob chování vymyslet charakterističtější pojmenování než hyenismus?

Klaus se nejvyšším politickým kruhům v USA zavázal, že převede nejen hospodářství v ČSSR z plánovaného na tržní, ale rovněž pod vliv západních, tehdy především ekonomicky nejsilnějších, amerických korporací. Veden hlavně chorobnou ješitností, zvolil pro své další politické působení a zviditelnění se, roli vůdce privatizace. Musel se tak postavit do čela skupiny privatizátorských grázlů představovaných v prvé řadě Ježkem a Třískou, dále pak Dybou, Dlouhým a dalšími, rychle se na nové poměry adaptujícími politizujícími ekonomy. Tak se stal Klaus kmotrem všech pozdějších mafií jak v ČR, tak na Slovensku. Privatizace, ať již malá, či velká, kuponová či všechny ostatní, prováděné podle pseudorevolučního práva, čili faktického bezpráví, dostala nakonec mezinárodně uznávanou autorskou ochrannou známku s označením tunelování. Šlo o systémovou loupež stávajícího vlastnictví státu, čti bohatství všeho lidu, čili doslova národního majetku. Byla tak u nás v minimálně krátkém časovém úseku realizována naprosto nezbytně nutná základna kapitalismu, nazývané marxisty původní akumulace kapitálu. Byla zkonsolidována vlastnická sféra jako hospodářská základna nové reálné moci. Stačilo ani ne patnáct let a za použití mafiánských praktik se v zemi následně konstitovala i nová politická moc, sloužící výhradně vrstvě polistopadově ekonomicky privilegovaných, především uzounké skupině vlastníků finančního kapitálu. Veškerý majetek byl sice už mezi nové zbohatlíky rozdělen, ale jen oni nejlépe vědí, že jim to nevystačí  na věky. V tržním hospodářství totiž není žádné trvalé jistoty ani pro ty největší boháče. Kapitalistický výrobní způsob, založený na hromadné, až všeobecné produkci a spotřebě sice dává vysokou pravděpodobnost neustálého bohatnutí, ale neustálé měnové turbulence, hospodářské krize a další defekty tržní ekonomiky, potřebují novou formu zajišťující mnohem vyšší jistotu majetkového přísunu. Perspektivní v tom směru se jeví loupež budoucnosti většiny lidí. Zatím co ve stávajících ekonomických poměrech jsou zaměstnanci okrádáni o část vytvořené hodnoty teď hned, zkonsolidovaná nová vrchnost si vytváří podmínky, aby jim mohla ukrást i jejich hodnoty, odkládané pro budoucno. Klausiáni byli lupiči, jejich následníci už nejsou jenom zloději, ale doslova hyeny. Budou bohatnout na stařecké nemohoucnosti, chorobách, ba i smrti všech lidí.

Pokud se disidenti vůči režimu nadvlády KSČ nestali součástí nové, čti dnešní mocenské skupiny, či vlivové struktury, tak se zákonitě museli stát opět disidenty. Jde totiž o lidi, jejichž životní přesvědčení je ovládáno nadčasovými ideály, především vědomím o nutnosti organického spojení svobody a rovnosti, přesněji osvobození od jakékoliv nadvlády a rovnoprávném podílu na rozhodování o věcech celého společenství. Polistopadový politický systém do dnešních dnů doslova zparchantil, takže je v mnoha směrech stejně nepřijatelný, jako nadvláda KSČ. Totalita ideologická, závislá prakticky na lidech, byla totiž nahrazena totalitou reálnou, leč neidentifikovatelnou, totalitou peněz, jež jsou nejen mírou všeho, ale dokonce zplodily svou vlastní ideologii. Aby se lidstvo osvobodilo od této absolutní nadvlády, musí se vytvořit vědomá, poměrně široká vrstva nových disidentů, vrstva uvědomělých, aktivních a vědomých občanů, z nichž se vytvoří budoucí vládnoucí třída. Třída skutečně všeobčanská, třída veřejně činných lidí, kteří se nebudou bát politické nadvlády nad globálními korporacemi a armádami.

Doba mého dětství na malém městě měla své zvláštnosti, dneska už naprosto nepředstavitelné. Kdyby kupříkladu některé děcko na ulici řeklo nahlas nějaké vulgární slovo, tak by mu nejblíže se nacházející dospělý dal v nejlepším případě pár facek. V horším by to navíc řekl rodičům a v tom vůbec nejhorším ve škole. Naprosto nejhorší by ale bylo, kdyby jen nad tím mávl rukou a lidem okolo by řekl: Nedivte se, to je kluk Hošků, ten nemá vychování. Což by dokazovalo, že celá rodina je v obci považována za deklasovanou. Stejně krutá, a možná ještě tvrdší morální pravidla, platila mezi samotnými dětmi. Nejvíc se odsuzovala zbabělost a podrazáctví. Za největší zbabělost se považovalo bití slabších. Pokud se to někdy v bitkách přece jenom přihodilo, většinou se na silnějšího vrhlo hned několik kluků. Naprosto se pak odrovnal a z party vyloučil ten, kdo se vyžíval v týrání slabších. Takový byl vyloučen z dětských her a považován nejen za zbabělého parchanta, ale dokonce za ubožácky zbabělého parchanta. A za takovou považuji dnešní vládu, či celou vládní koalici. Ta je dokonce ještě horší, protože si troufá nejen pouze na slabé, tedy lidi staré či osamoceně žijící ženy, ale dokonce na naprosto nemohoucí, těžké invalidní a jinak postižené lidi. Nečasova banda je tedy v mých očích tou nejubožejší tlupou zparchantěných a zbabělých hyen. A je pro ni příznačné, že v jejím středu je dokonce potomek šlechty, údajné to skupiny lidí minulosti, kteří pyšně označení své vrstvy odvozovali od šlechetnosti, až rytířské udatnosti.

Desítky občanských iniciativ, sdružení a hnutí, připravovaly na 17. listopad letošního roku protivládní demonstrace, při čemž na nich očekávaly slušně velkou účast občanů. Ti nejnaivnější dokonce nějakou reakci vlády. Marně. Vláda, všichni její, především mediální sluhové a podporovatelé všeho druhu, si mohou nejen spokojeně, ale dokonce vesele mnout ruce. Veřejnost se pořád ještě nehodlá zasazovat za své, i ty nejdůležitější zájmy. I nadále bude sice nesouhlasit, někdy až v devadesáti procentech, s vládními zrůdnostmi namířenými vůči její většině, ale stačí jí ke spokojenosti pouhé nadávání doma, při nákupech, u lékařů, na úřadech, či jen v hospodách. Vyjít do ulic, nadtož se dokonce odvážit mnohem zásadnějšího činu, nikoho ani nenapadne. Co s tím? Každá rada drahá. Ovšem především levicové politické strany by se měly nad sebou zamyslet. Ani jim totiž ten zbyteček aktivní veřejnosti nedůvěřuje. Na svých demonstracích většina iniciativ totiž nelibě nesla, že se jich zúčastnili známí členové ČSSD a KSČM. Obě strany měly proto minimálně uspořádat své demonstrace a naopak na ně pozvat občany. V mých očích je ale doslova tragedií, že ani ti nejaktivnější občané nechápou, že v systému parlamentní demokracie nejsou schopni bez podpory politických stran dosáhnout ničeho. To by se jim muselo podařit dostat do ulic v každém městě minimálně tisíce a v Praze alespoň statisíce lidí. Což je utopie a nejen proto, že je již chladno.

Řecko svůj velký problém řeší úřednickou vládou. Itálie ho v tom následuje. Začínám mít tušení, že se takto zkouší nový typ moci. Už ve válečných dobách starověké Římské republiky, byla suspendována činnost zvolených institucí vládnutí a nahrazena jakýmisi diktátory. Když u nás vládla Fischerova garda, tak jsem napsal, že se může ukázat, že vůbec nepotřebujeme politické vlády. S ohledem na to, že stejně nevládnou politici, ale skryté kliky, které si je vydržují, stojí proto za úvahu začít vytvářet vlády pouze z odborníků, které by skládaly účty ze svého konání parlamentu. Zástěrka zastupitelské demokracie by se tak zase o něco víc demaskovala a po čase by se mohlo přistoupit ke konečné její fázi, k otevřené privatizaci státu, čili k přímé nadvládě diskrétních elit, jak novou třídu globálních vládců už pojmenovali někteří sociologové.

V neděli se v ČT zase odhalil Vondra. Zapomněl, že dneska se už neukládají stranické úkoly, jako za dob nadvlády KSČ. Obvinil ministerstvo vnitra, že nesplnilo vládní, čti odesácké usnesení, připravit návrh na zrušení, nebo alespoň pozastavení činnosti KSČM. Vůbec ho nezajímá fakt, že experti ministerstva, i nezávislí právníci došli k závěru, že neexistují k tomu kroku žádné důvody. Vondra, po celý svůj disidentský život vydržovaný agent USA, dobře ví, že konečně musí splatit svůj dluh. Celosvětová antikomunistická mafie, řízená diskrétními elitami Spojených států amerických, mu jednou provždy dala zadání a to musí agent splnit i dneska. Na první pohled odpudivý křivohubec, který za své činy ve vysokých funkcích měl dávno bručet, už nemůže dál zastírat svou pravou sexuální orientaci. Musí proto stále viditelněji lézt do análu globálním vůdcům antikomunistického světa. Při tom nějak zapomněl, že i jimi uznávaný, tedy současný politický systém, se od minulého liší jedině tím, že zatlouká a zatlouká. Kupříkladu skutečné protilidové činy prezentuje jako ochranu občanů, touhou po svobodě maskuje svou bezohlednou chamtivost a zastupitelskou demokracií už dávno milosrdně zakrývá nejzuřivější totalitu dneška, nadvládu papírků, nazývaných peníze, nad celým lidstvem.

Hlavním smyslem odboje vůči současnému režimu je uchovat pro sebevzdálenější budoucnost dokumenty o zločinech současné doby. Jeho cílem pak je, zachování podkladů pro budoucí vyrovnávání se s minulostí. Největším nedostatkem polistopadového období totiž bylo jakési paušální odsouzení éry nadvlády KSČ v celku. Nové panstvo bezpodmínečně potřebovalo takový přístup k minulosti. Odsoudit období jakoby celý systém a ne jmenovité jednotlivce, kteří páchali nepravosti. Jen tak bylo možné, aby mnozí ze staré utiskovatelské vrstvy se mohli překabátit do nové vrchnosti, která byla nepočetná a v prvním období po převratu i majetkově velice slabá. Budoucí režim, který přijde po dnešním návratu do devatenáctého století, musí konečně potrestat konkrétní až jmenovité viníky páchaných nepravostí. Minimálně tak, že jim znemožní další veřejné působení v jakékoliv oblasti, tedy včetně ekonomické. A mrtvé doslova vymaže z dějin jejich absolutní ignorancí. Hodlám proto iniciovat institut veřejné obžaloby současného režimu. Konkrétně to znamená, alespoň na netu vytvořit sbírku osobních výpovědí o diskriminaci, jmenovitém bezohledném chování politiků místních i celostátních, úřednické necitlivosti, zaměstnavatelské nespravedlnosti, soudní jednostrannosti a podobných projevech zneužívání moci. Především ale o podvodech při privatizaci, mafiánských praktikách panské vrstvy při manipulaci s demokratickým právním systémem, politické bezohlednosti, sociální bezcitnosti a hospodářské krutosti. Podotýkám hned na začátku, že v mých očích měřítkem současných zločinů nejsou současné zákony, které si vytváří nová vládnoucí vrstva pro sebe, ale svědomí a společenské cítění řadových občanů a prostých lidí vůbec, které je oním vyšším principem mravnosti a fakticky jediným arbitrem vyšší spravedlivosti.

Před několika hodinami začal platit zákon o třetím odboji. Prý symbolicky právě dnes, ač první jeho verzi navrhl Senát již v roce 2008, aby začal platit ke dvacátému výročí Vítězného Listopadu. Jsem přesvědčen, že jedinými oprávněnými navrhovateli toho zákona měli být příslušníci Konfederace politických vězňů, kteří ve svém návrhu mimo jiné nepožadovali finanční odškodnění. Že jej nakonec kodifikovala skvadra poněkud opožděných antikomunistických hrdinů, pro něž peníze jsou až na prvním místě, tak není divu, že i ocenění za třetí odboj „je o penězích. Za vrcholně paradoxní považuji fakt, že pro jmenovaný, pozdně revolucionářský zákon, hlasovali i někteří býval členové KSČ. Jako poslanec Federálního shromáždění, jsem v druhé polovině roku 1992 z jeho tribuny prohlásil, že pokud bude někdy uznán třetí odboj, budu zvažovat vyhlášení čtvrtého odboje. Ten čas podle mého názoru nadešel. Polistopadová moc zneužila svou nadvládu k tomu, aby politický režim, minimálně v sociální oblasti, vrátila do devatenáctého století. Jsem bytostně přesvědčen, že je to zločinné chování a proto vůči němu

vyhlašuji čtvrtý odboj.

Dovoluji si to oznámit v prvé řadě vám, ministerstvu obrany, které je právně uznaným arbitrem všech bojů a odbojů této země. Oznamuji to především proto, aby v budoucnu nebylo pochyb, zda takový odboj vůbec existoval, čili aby bylo jasno kde, kdy a kým byl vyhlášen. Jde mi rovněž o to, aby v budoucnosti se opět nevedla až stupidní debata o vyrovnávání se s minulostí.