Sousloví studená válka patří mezi první pojmy poválečné novořeči světové politiky. Fakticky ji již v roce 1947 zahájil tehdejší prezident USA Harry S. Truman ve svém prohlášení, později nazvaném Trumanovou doktrínou. V ní oficielně ukončil jakoukoliv další spolupráci protihitlerovských spojenců po nedávno skončené druhé světové války. Po předčasné smrti předešlého prezidenta Franklina Delana Roosevelta jmenovaným aktem Truman definitivně ukončil sociálnědemokratickou epizodu v dějinách USA, vyvolanou velkým burzovním krachem na konci třicátých let 20. století. Rázně skončit koketování se socialismem umožnila druhá světová válka, která přinesla průmyslovému komplexu USA nepředstavitelné zisky, z jejichž přebytků mohly mocní utlumit všechny kolektivizační projevy ve svém společenství. USA se tak mohly vrátit na svou tradiční cestu svobody individua, představovanou především neomezeným hromaděním bohatství v rukou jedinců. Vládnoucí elita USA opětně začala naplňovat základní smysl celé historické existence svého státu. Státu lidí neschopných žít konformně v zemích svého původu, státu občanů z hloubi duše toužících po chiméře absolutní svobody, kterou si iluzorně lze zajistit ekonomickou nezávislostí, čili dostatečně velkým bohatstvím. USA jsou celými svými dějinami jedním pólem základního společenského konfliktu lidstva. Druhým pólem je pak zbytek světa, tíhnoucí k socialismu, komunismu, komunitarismu a všem jiným představitelným formacím kolektivistického života lidstva. Jimi vyhlášená studená válka nebyla namířena jen proti Sovětskému svazu, což se potvrzuje právě nyní a stejně tak proti ekonomické emancipaci – odmítání svobodného trhu – všech ostatních států světa. Dokud se Spojeným státům nepodaří podřídit všechny země své doktríně, nelze hovořit o skončení studené války. Od dob začátků planetizace, dneska označované globalizací, jsou USA nepřítelem veškeré všelidskosti. Svůj národní zájem kladou nejen nad zájmy, ale i nad nezbytné potřeby celého lidského rodu. Tím se dostávají do postavení nepřítele celého lidstva. Jsou jedním pólem globálního třídního boje, na jehož druhém pólu se nacházejí, ač v různé intenzitě, všichni ostatní. I proto mimo jiné zakazují o třídním boji jenom hovořit. Jsou si dobře vědomi, že v tomto střetu neexistuje žádná třetí cesta. Globální třídní boj může mít jen dvě možné podoby. Totalitní diktaturu USA nad celým světem, nebo skutečně demokratickou, multipolární a rovnocennou koexistenci všech přirozeně vzniklých komunit na zemském glóbu.

Všechno současné v naší zemi nezačalo davovými mítinky na Letenské pláni v Praze a tím méně jejich bizarními kopiemi v mnoha městech a velkých podnicích po celé zemi. Opravdový počátek spočíval až v likvidaci článku Ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ. Zrušení oné zásady, spojené se zákazem činnosti Lidových milicí, bylo prvním aktem revoluční diktatury, úkonem tak zvaného revolučního práva, tedy práva podřízeného politice. Prakticky ovšem projevem zvůle rodící se mocenské garnitury, v níž byla zkoncentrována veškerá nenávist exponentů sametové revoluce nejen vůči byrokratické diktatuře sekretariátů KSČ a jejich StB, ale celé ideologii komunismu, ba dokonce proti všem ideálům o rovnosti, spravedlnosti či ochraně slabších, jak se ukazuje až do současnosti. Za sametovost událostí prvních týdnů všichni dodnes bychom měli být vděčni tehdejším nejvyšším představitelům moci KSČ, velitelům policie, armády, ale i oněch proklínaných Lidových milicí. Každý z nich podal jednoznačný důkaz svého demokratismu při realizaci vládnutí a celá mocenská garnitura pak prokázala, že jedině komunistická nadvláda v celých dějinách umí svou moc odevzdat projevené vůli lidu. I když nikdo v té době nevěděl lépe, než právě komunističtí vládci, že vůbec nejde o vůli lidu, ale o projevy globální finančnickou elitou svedeného davu. K moci se deroucí garnitura dění neovládala jednoduše proto, že byla v reálné politice naprosto bez zkušeností. Zmíněný prvotní čin revolučního práva byl sám o sobě naprosto dostačující k tomu, aby dále už následovala demokratizace státu ve všech sférách. Jelikož ale v nově se tvořící moci pod rouškou nápravy křivd převládaly snahy o revanš odplatou, pomstu, až postihy, nebyl mezi nimi zájem o okamžitou demokratizaci. Podle železného zákona dějin politické nadvlády si pro její udržení musela co nejrychleji vytvořit ekonomickou základnu. Což se v celých dějinách vždycky se stejně železnou pravidelností provádělo zcizením majetku předešlé vládnoucí moci. Teprve majetkový převrat byl důkazem, že změna započatá v ČSSR 17.11.1989 je z hlediska nové moci opravdovou revolucí. Problémem bylo, že v moci nadvlády KSČ byl veškerý produkující majetek země. A ten byl podle Ústavy ČSSR vlastnictvím všech obyvatel státu. Nová vládní garnitura proto z titulu revolučního práva obyvatelům země jejich společný majetek odňala, sama sebe prohlásila za jeho jediného vlastníka a od té doby až do dneška s ním nakládá podle své libovůle,  pouze formálně kodifikované zákony revoluční praxe. Takže celé období od listopadu 1989 až do dnešních dnů není ničím víc, než revoluční diktaturou antikomunistických revanšistů. Výsledky totalitní nadvlády takové moci nad původním majetkem všeho lidu začínáme všichni pociťovat víc a více. Kdyby kdykoliv, kdekoliv správce, byť samozvaný, s majetkem jiných hospodařil tak, jako s naším majetkem v posledních patnácti letech hospodařila polistopadová politická moc, byl by minimálně trestán za nezodpovědné hospodaření. Nepodmíněně a s doživotní sazbou. Za vytunelování majetku celé země je ale naopak současná moc znova a znova volbami pověřována k dalšímu a dalšímu plundrování naší země. Holt jak jinak v národě kde nejobdivovanějšími celebritami jsou Švejk, Cimrman a Klaus.

Dosavadní sociální stát existoval především ve formě penzijního pojištění, nemocenského pojištění, zdravotního pojištění, pojištění v nezaměstnanosti a okrajově v nečetných formách chudinských sociálních dávek. Všemi jeho zastánci byl vždy prezentován jako vysoce mravní projev, div ne pilíř veškeré lidskosti a proto je vydáván i našimi mocnými, bohatými a jejich propagandisty za realizaci etického principu solidarity. Jelikož ale jde jen a jenom o různé druhy pojištění, tak ve světě totalitní nadvlády soukromého zisku nemůže jít prakticky o nic jiného než o činnosti, které se někomu musí vyplácet. Doslova. Systémy proto dosud existovaly tehdy a pouze tehdy, když do nich všichni přispívali a jen někteří z nich čerpali. Jedni proto, že se ani penze nedožili, jiní protože nebyli nemocní, či nezaměstnaní. Což samozřejmě není žádnou solidaritou, ale nadiktovaným účastenstvím, vynucenou dobročinností či příkazem dávat almužnu. Právní řád žádného stát nebyl nastaven tak, aby superbohatí sociální fondy dotovali, což by teprve bylo možné nazývat jakous takous solidaritou. Naopak, díky stanovení horních hranic příjmů od nichž se již výše povinných plateb do pojištění nezvedá, celá jedna třetina nejbohatších fakticky do fondu přispívá relativně méně až mnohem méně než naprostá většina ostatních. Řečeno eticky, čím jsou lidé bohatší, tím jim stát nadiktoval nižší stupeň solidarity. A jelikož jenom superbohatí dostávají licence na soukromé provozování pojišťoven sociálního státu, lze s klidem konstatovat, že všichni občané jsou státem donuceni si na sociální jistoty platit a ti nejbohatší z toho ještě mají zisk. Je proto základní povinností solidaristických diktátorů, hospodařit z uzmutými finančními prostředky co nejlépe. Proto nejmoudřejší ze států, ač jsou v dogmatice neoliberálů nejhoršími hospodáři, provozují systémy sociálního státu neziskově. Ví až příliš dobře, že fondy sociálního státu mohou pojištěným rozdat o to víc, co by si jako zisk ponechávali soukromí pojišťovatelé. Pokud se tedy u nás nyní připravují reformy sociálního státu, mělo by být jejich prvním krokem zajištění neziskového provozování všech systémů pojištění.

Dnešní politická moc vehementně popírá, že by sociální stát byl výplodem vystrašenosti jejich předků před komunistickou revolucí. Současné snahy o jeho rozmělňování až likvidaci ji však usvědčují z opaku. Ale i kdyby nešlo o strach, pak určitě šlo o pragmatické chování. Sociálním státem si totiž bohatí chránili své majetky před živelnými bouřemi, v nichž by si chudí brali daleko víc, než jim panstvo v rámci tohoto institutu ráčilo poskytnout. Sociální stát tedy byl od samého počátku projevem vrchnostenské milostivosti. Almužnou, charitou, dobročinností, filantropií. Fakticky ale vždy představoval pouhé drobty smetené s panských stolů, velkohubě prohlašované za solidaritu bohatých s chudými. Největším podvodem panské vrstvy je, že v dlouhodobé praxi se nakonec sociální stát vyvinul v odloženou spotřebu středních vrstev, které z ní financovaly i zajištění nejubožejších. Takže panská vrstva nikdy reálně nenesla žádné větší náklady, než drobní živnostníčci, státní zaměstnanci a další příslušníci dvoutřetinové společnosti. Pod tlakem mezinárodních úspěchů Sovětského svazu ve studené válce v šedesátých letech minulého století dokonce OSN dne 16.12.1966 sjednalo Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jímž byla vytvořena mimo jiné základní celosvětová deklarace sociálního státu. Ta následně zaplevelila zákonodárství mnoha zemí a u nás dokonce podle vševědce Klause i Ústavu. Současné návrhy vlády panské jednoty v ČR, zajišťující oklešťování sociálního státu, jsou proto učebnicovým příkladem pohrdání OSN. Naši poskoci tajtrlíkující podle i nevyřčených přání soudobých vládců USA, tak rozšiřují škálu dehonostace OSN o další prvek. Topolánkova vláda se tím staví po bok vlád Izraele, jež jsou dlouhodobě přeborníky v pohrdání OSN. A všech dalších vlád, kopírujících svůj velký vzor – vládce USA. Ti doposud bez výjimky odmítali respektovat jakýkoliv akt OSN, pokud neodpovídal národním zájmům Spojených států".

Nejvíce výsměchů od nenávistníků se dočkal Marx za svá tvrzení o ekonomickém základu lidských dějin. Dokonce i samotní socialisté a sociální demokraté jednoznačně odmítali Marxovu hypotézu o určujícím vlivu materiálně technické základny na kulturně-politickou nadstavbu. Vytvářeli více či méně přesvědčivé teorie o rozhodující síle mravů, duchovna, civilizovanosti či tvořivých ideálů v dějinách lidstva. Jenže jak říkával další hromosvod nenávisti antikomunistů – Mao – jediným kriteriem pravdivosti každé sociální teorie je pouze a jenom společenská praxe. A co nám současná praxe ukazuje? Veškerá politická i ostatní společenskovědná elita tvrdí, že sociální stát se přežil, že je ho bezpodmínečně nutné změnit. A to od jeho úplné likvidace, plynoucí z hypotéz vyznavačů absolutní svobody, po jeho reformování podle návrhů věčných hledačů socialistické, či sociálně demokratické třetí cesty. Při tom všichni mají jen jedno jediné zdůvodnění pro transformaci, čili omezování sociálního státu. Nutnost změny sociálního státu je nezbytná z důvodů konkurenceschopnosti v globalizující se ekonomice světa. Jeho současná forma v podobě přílišného blahobytu je prý naprosto neudržitelná. Přeloženo do Marxova jazyka: Evropa si nemůže uchovat svůj vysoký standart kulturně-sociální nadstavby, protože celosvětová ekonomická základna jí to nedovoluje. Jinými slovy celospolečenské dějiny jsou jednoznačně limitovány všesvětovou ekonomikou. Marx nebyl uznán za myslitele tisíciletí jen tak náhodou. I když pro některé rádobymyslitele je bezvýznamným filosofem nejméně jako jeho spolupracovník Engels pro Václava I. Havla.