Před loňskými volbami do sněmovny, dopoval Bakala všechny strany současné vládní koalice milionovými injekcemi. Konkrétně to bylo pro ODS 15 milionů, pro TOP09 polovina a pro VV šest. Celkem 28,5 milionů. Bylo by naivní věřit, že si to finančník utrhl od huby, či jinak věnoval ze svého bohatství. Zaplatili to nájemníci jeho bytů, které dostal prakticky jako bonus při koupi Ostravsko-karvínských dolů v roce 2004. Koupil tehdy byty bratru po 40ti tisících za kus. Po roce 2007 ovšem začal chtít za jeden byt přes milion. Vůbec se nehlásil už k tomu, že ještě v roce 2005 veřejně prohlašoval, že byty převede na nájemce za cenu 30 až 50 tisíc a v žádném případě je neprodá nebydlícím. Na veřejném jednání v Ostravě v roce 2008 poslanec Zaorálek o lichvářském chování Bakaly řekl, cituji: Bakala se chová jako gauner. Domýšlivý zbohatlík hnal za tu větu poslance k soudu. Dobře udělal. Soud po několika odvoláních s definitivní platností nedávno rozhodl, že Zaorálkovo vyjádření bylo adekvátní Bakalově chování. Takže lze dneska bez urážení již tvrdit, že Bakala je soudem uznaný gauner. Podle lidové moudrosti vyjádřené sloganem, svůj k svému, lze následně oprávněně tvrdit, že současná vládní koalice je partou gunerů. A nejen to, Bakala sponzoruje rovněž knihovnu Václava Havla. V tomto konkrétním příkladě opravdu nikdo nemusí pochybovat, že jde o solidaritu gaunerů.

Nevadilo mně že, jako skoro vždycky, v politických či spíše sociálních kauzách několik soudců ÚS nesouhlasí s výsledným výrokem a podává osobní vyjádření ke kauze. Při projednávání případu zdanění státního příspěvku ke stavebnímu spoření mne ale doslova zvedlo ze židle, že vyjádření dvou soudců bylo vůči veřejnosti dehonostující, až pohrdavé. Jak je vidět, mor politického hulvátství už dorazil až na instituci, která sama sebe povyšuje za sám výkvět elity právní a politické. Proto jsem se rozhodl napsat jim. Celkem na mou povahu slušně, když jde o první kontakt. Tady je celý text mého e-mailu:

Ctění soudcové,

místo ubožáckých vtípků na adresu uživatelů stavebního spoření, mějte prosím tolik cti v těle a sdělte laskavě vší veřejnosti, kdo z Vás osobně, či z příslušníků nejbližší rodiny, má uzavřenou smlouvu o stavebním spoření. To nás určitě více rozesměje. Považujte prosím tuto výzvu jako oprávněnou žádost občana o informaci o majetku ústavního činitele.

Nic proti tomu, když instituce, která něco platí, změní pravidla svého finančního příspěvku. Leč nejen právní zásadou, nýbrž obyčejnou slušností je, že její pravidla se nemění se zpětnou platností a rovněž se nemění již platné smlouvy.

Z masivní mediální jednostrannosti se podařilo uniknout několika informacím, které doslova rentgenují celou situaci kolem současné vojenské agrese Abendalnďanů vůči Libyjcům. První jejich soubor říká, že v roce 2012 mají firmám ze Západní Evropy končit koncese na těžbu ropy v Libyi. Tyto firmy ke konci loňského roku navíc dlužily Libyi přes 200 miliard dolarů. Což samo o sobě stačí, aby se dlužníci snažili zbavit dluhu likvidací věřitele. Ten drzoun Kaddáfí jim navíc dokonce vzkázal, že pokud do ukončení koncesí nezaplatí dluhy, dostanou oprávnění na těžbu ropy v Libyi jiní zájemci, samozřejmě především ČLR a další. Proto Abendlandští agresoři trvají na bezpodmínečném odchodu Kaddáfího. Pak budou moci vyúčtovat pomoc vítězným povstalcům tak, že ti budou jejich zbraně splácet ještě dalších dvacet let jednou z nejlevnějších rop na světě. Druhý balík informací, který prosákl z prefabrikovaných protikaddáfovských zdrojů, popisuje sociální situaci občanů Libye. Zem má přes šest milionů obyvatel, ale přes 14 milionů aut jezdících na jeden z nejlevnějších benzínů na světě. Každý kdo dosáhne 18ti let dostane zdarma byt, pokud ho dosud neměl. V zemi je zdarma veškeré bydlení, léčení a vzdělání. Dokonce ten, kdo chce studovat v zahraničí, dostává takovou podporu, aby tam studovat mohl. Z těchto a dalších důvodů plyne, že obyvatelé nemají důvod být proti režimu, zvláště když ví, že po jeho pádu o své sociální výhody přijdou. Třetím balíkem informací jsou zprávy o politickém systému v zemi, jež je svérázným pokusem o přímou demokracii, bez existence politických stran. Kdyby ten antisocialismem opilý blbeček Hejvl dokázal svým pochabým nepolitickým mozečkem pochopit, že Kaddáfí se již dvacet let před ním pokusil realizoval jeho zarputilé vize o nestranické politice, tak by jej ochraňoval a ne na něj přivolával globální predátory.

Takovým, rádoby intelektuálským titulkem, uvodil předvolební program ODS pro sněmovní volby v roce 1998 jeho tvůrce Miroslav Macek. Jen pro připomenutí uvádím jejich znění. Soukromí je nedotknutelné, ODS je bude chránit. Levný stát. Nezadlužená budoucnost. Solidarita zodpovědných. Celý text tohoto skoro filosofického, určitě ale ideového, ba až ideologického programu strany, jež až dosud nejvíce ovlivňovala děje v ČR po listopadu 1989, stojí určitě za přečtení, už jenom třeba pro oživení paměti. Ale asi nejvíce proto, že ODS v minulých dnech oslavila dvacet let své existence, která je ve skutečnosti dvacetiletím největší devastace země v našich novodobých dějinách. Text artikulů je dostupný kupříkladu na webu http://archiv.ods.cz/volby/programy/1998/program?kap=4 . Dneska bych připomněl pouze článek o levném státě. Levný stát je především asociálním státem, jak vidíme z celé dvacetileté praxe ODS. Levný stát je ale především slabým státem. Proto mimo jiné dosud nemáme zákon o služebním poměru ve státní správě, ba ani kariérní řád pro její zaměstnance, což umožňuje stranickým pohlavárům po každých volbách dosazovat na výnosné posty své mocichtivé, leč neznalé přítelíčky, čili pěstovat jednu z nejhnusnějších praktik mafiánů, klientelismus. Levný stát je v posledku bezmocným státem, s policií v rozvalu, čti neschopnou bojovat s nejvýnosnějšími zločiny. S neodbornými úředníky, kteří nedokáží argumentovat proti nátlakům lobby. Se soudci podléhajícími argumentům dobře placených advokátů. S učiteli omezeného vzdělání. S armádou sloužící nikoliv k obraně země, ale pouze režimu a ochraně jeho pohlavárů. A konečně se všemi veřejnými službami okupovanými soukromým sektorem. Nejlevnějším státem bude v definitivní podobě stát plně privatizovaný soukromým sektorem, sloužící pouze k ujařmení všech obyvatel nadnárodními korporacemi.

KONEC VLÁDNÍ KRIZE? ANI NÁHODOU! Václav nadpremiér Klaus, před několika dny formálním aktem ukončil víc jak dva týdny bující pnutí ve vládní trojce. I když se tvářil spokojeně a sám sebe ujistil, že vládní krize končí, určitě tomu vůbec nevěří. Ona ta vláda byla od samého svého vzniku vysoce riziková. Strana VV, coby úplný nováček ve sněmovně, měla ve vlastním zájmu zůstat v opozici a její poslanci se měli učit řemeslu. Navíc jako nejmenší strana vládní koalice prakticky nedokázala ani do vládního programu prosadit své zásadní sliby, s nimiž v předvolebních reklamách operovala, čímž si zadělávala na prohru v příštích volbách. Hlavní chybou ale bylo, že se vůbec dostala do sněmovny. Vznikala za velmi podezřelých okolností, ba doslova v podmínkách odporujících demokratickým pravidlům. Od samého jejího veřejného prezentování do ní proto měla infiltrovat BIS, aby si ověřovala její skutečnou veřejnoprávnost. BIS a tedy její úkolovatel, premiér, naprosto selhali, když nic takového nerealizovali. To se nyní vymstilo. Boss VV nejenže za pomocí peněz manipuluje s poslanci své strany, ale především používá zpravodajské techniky k získávání informací a má dokonce v ABL skryté ozbrojené složky. To jsou rizika, která budou ohrožovat nejen vládu, ale celou demokratickou soutěž politických stran. Řešení poslední vládní přetahované k tomu všemu přidalo další rozkladné prvky. Ministrem vnitra je neřízená střela Kubice, John je fakticky bez vládního vlivu a Bárta má právo se očistit. Což je snad největší nesmysl, protože předávání vysokých finančních částek bez potvrzenek nepopřel. Určitě jenom proto, aby se neprovalily další případy, protože je vysoká pravděpodobnost, že takové existují. Již z těchto skutečností plyne, že vládní krize existuje pořád, jenom se v této chvíli veřejně neprojevuje, což je určitě pouze dočasné.

Klausem tolerovaná rekonstrukce vlády potvrdila dvě věci. Nečas prohrál na celé čáře a je skutečně tou nejslabší figurou z vlivných ústavních činitelů. Věci veřejné naopak posílily, protože, alespoň formálně, pořád mají ovládat protikorupční technologii a dočasně fakticky uhájily ostatní své ministerské posty. Tah, kterým odpověděly na Nečasovo odvolání svých ministrů, patří do arzenálu klasických strategií slabých vůči silným. Být realistou, čili chtít nemožné. Žádat hlavy Kalouska, Fukse a Vondry, znamenalo totiž totéž jako vyvolat okamžitou demisi vlády. Minirekonstrukce vlády je proto totálním vítězstvím strany VV, která na Nečasovu divokost, umanutost a ve své podstatě neschopnost, reagovala bártovsky tvrdě. Nakonec ve vládě zůstal Dobeš i John. Bárta, který abdikoval sám, dostal navíc bonus možnosti návratu, i když podle mne je to pouze velká formalita.

Promptní premiérův návrh na odvolání Johna a Dobeše, nebyl jen siláckým krokem, ale konáním tragicky emotivním a především naprosto nedomyšleným. Měl vypadat silácky, leč zatím dokázal minimálně dvě skutečnosti. Nečas nemá v koalici opravdovou autoritu premiéra, čili reálného tvůrce personálního obsazení vlády. Jestliže velkohubě dva ministry odvolal a přijal demisi třetího bez jakýchkoliv dodatků, pak měl mít alespoň na koaličních jednáních tu odvahu říci kupříkladu, když oni nepůjdou, tak půjdu já, což prakticky znamená všichni. Nic by se totiž nestalo. Klaus sice údajně vyhrožoval, že pověří sestavením vlády Sobotku, ale to jenom proto, že dobře věděl, že ten není takový pitomec, aby něco tak obskurního přijal. Vrcholem jeho pochabosti bylo, že současně s jednou demisí a dvěma návrhy na odvolání nepředal prezidentovi návrh, kdo bude zmíněné úřady dočasně řídit. Je tedy nejen slabým premiérem, ale dokonce technicky neschopným úředníkem.

Vedení ČSSD se v průběhu vládní krize příliš nevyznamenalo. Obehrávalo dvě příliš staré desky. První vzývala předčasné volby a druhá ještě pořád volá po sněmovním hlasování o důvěře vládě. Předčasné volby byly přitom předem nereálné, protože ve sněmovně je až příliš mnoho úplně nových poslankyň a poslanců, navíc pocházejících z finančně nezajištěných poměrů, kteří v žádném případě nemají zájem z privilegovaného a tak výnosného postu odejít. Předčasné volby jsou navíc holubem na střeše. Pravice má mnohem více peněz a hlavně sympatizantů v bohatých kruzích, takže si může zaplatit mnohem lepší odborníky na předvolební kampaň. Dokazuje to fakt, že již nejméně deset let ji má mnohem účinnější než levice, především u nerozhodnutých voličů. To by jí s vysokou pravděpodobností i tentokrát stačilo, aby natolik oslabila skoro jisté vítězství ČSSD, že ta by opět nebyla schopně sestavit takovou vládu, v níž by nemusela v kompromisech couvat ze svých zásadních předvolebních slibů. Pokud by vůbec byla schopna nějakou vládu sestavit. Hlasování o důvěře vládě má jediný význam. Zdrží o několik dní práci ve sněmovně a tím možná zpozdí přijetí některých protilidových zákonů. Ovšem nevýhodné je že se opozice bude zbytečně vyčerpávat kritikou minulosti a veřejnosti dokola omílat to, co ona již zná, počínaje skandály vládní koalice a konče prokazováním asociálnosti reforem. Při tom je načase, aby obě opoziční strany už konečně přešly do útoku. ČSSD by měla velice přesně a poměrně jednoduše veřejnosti sdělit, jaké to ona chce provést ty nezbytné reformy, čili změny v penzijním systému, zdravotní péči, školství a v samotné Ústavě. Především a hlavně, by ale měla velice silně oznámit, co všechno z eventuelně pravicí prohlasovaných reforem po svém nástupu do vlády nekompromisně zruší. Čímž mimo jiné dá zřetelnou zprávu každému, kdo by chtěl velice aktivně a příliš rychle realizovat vládní návrhy. Rovněž KSČM by se už měla konečně nechat jasně slyšet. Pomalu totiž začíná doba, kdy mladí, kteří vůbec nadvládu KSČ nezažili, jsou stále více sociálně nejistí a hlavně zklamaní ze slibů, kterým doslova naletěli v minulých volbách. Přichází nezadržitelně doba, kdy začínají mladí mimo jiné uvažovat o tom, že KSČM je doposud jedinou stranou, která se zatím nezašpinila, takže by mohla dostat příležitost. Pokud obě opoziční strany po hlasování o důvěře vládě, které je předem prohrané, nepřejdou do všestranného útoku, pak je taková jejich reakce na vládní krizi jenom bohapustým plácnutím do vody.

Je dneska již všeobecně známo, že nikdy nikde v tak zvaných demokraciích nevládli ti, kdo stáli na viditelných pozicích ve státní správě. Nejinak se proto tvořily politické elity v zemích Východní Evropy po rozpadu SSSR. Ba dokonce právě v nich, tedy tam kde se zastupitelské politické systémy nevyvíjely přirozeně, ale byly urychleně nadiktovány shora, se musel mnohem výrazněji projevit fakt, že ani v parlamentních demokraciích nemohou a proto ani nevládnou, zvolení zastupitelé lidu ale ti, kdo si je vydržují, čti, vyberou, vyškolí, prověří a nakonec dosadí na čelní místa stranických kandidátek. V dobách divokého převratu se velmi rychle zkonsolidují patřičné struktury skutečné budoucí moci, protože obvykle byly již v pozadí převratu samotného. U nás kupříkladu příslušníci Charty 77. Jenže oni nemohli mít tu opravdovou, bohatstvím podloženou moc, ti pouze převzali od KSČ vládnutí. Skutečnou moc si zajistili pak jenom takoví, co se později zmocnili majetku celé země. Jelikož šlo o prvovlastníky obrovského bohatství, tak jako kmotři podporovali pak ve vládnutí všechny, jejichž přičiněním se majetku zmocnili. To celkem bezproblémově fungovalo do doby, než vznikla nová generace boháčů, mezi nimiž se logicky rovněž objevili lidé s mocenskými ambicemi. Založili stranu VV, čímž si v politickém prostoru viditelně řekli o mocenský podíl. Dokonce tak viditelně, že zastupitele nepovažovali za dostatečnou garanci svých zájmů a tak někteří vstoupili přímo do politického prostoru. Nejmladší generace kmotrů se tak stala přímo součástí vládní koalice, ačkoliv to předvolební program jejich strany prakticky vylučoval. Což byl pouze obvyklý reklamní trik každé, nově se etablující firmy. Ambice nových kmotrů jsou daleko intenzivnější než stávajících, již dobře usazených. Protože navíc chtějí moc ihned, vznikla již druhá vládní krize v jediném roce. Staří kmotři politických stran bojují s nastupujícími. Ti jsou již tak drzí, že se ani neskrývají za populistické fráze. Sami vstoupili do politického prostoru, pouze si na viditelné posty postavily ikony a sexy symboly. Jelikož ale jde pouze o nové rozdělení moci, celá skandálnost současné vládní krize je pouze bouří ve sklenici vody. Páni se určitě dohodnou a jediný, kdo na to doplatí, je zbytek občanů.

Stojí za povšimnutí, že strana VV měla v poslaneckém klubu 24 poslanců, nyní má 21 a z toho jen šest žen, nyní pět. Přesto si na nejviditelnější funkce vybrala ženy, navíc mladé a na poměry v politice až příliš atraktivní. Místopředsedkyní sněmovny je velmi pohledná blondýna. Trapné pouze je, že už v době volby byla fakticky manželkou ministra, což se ve slušné společnosti nedělá. Jenže, ČR a slušnost?! Předsedkyní poslaneckého klubu byla opět atraktivní a až příliš mladá blondýnka. A zajímavé je, že po jejím vyhnání z klubu na její místo nastoupila opět žena, rovněž z třídy sexy. Sice už došel zásobník blondýn, ale i tak jde o ženu s půvabem. Zvláště ve srovnání s tím, co vrcholná politika až na jednu výjimku v KSČM nabízí. Tvůrci této mediální reprezentace strany se zdůrazněním slova veřejné ve svém názvu, si byli dobře vědomi toho, že politický prostor je mužským světem, dokonce doslova světem nebývale ambiciózních, čili predátorských samců. Podle nedávného průzkumu se dvě třetiny žen v politice neangažují, ba se o ni vůbec nezajímají. Zatím co u mužů je tomu právě naopak. Připočteme-li k tomu hospodské plky, pak jich bude ještě víc. Takže politika je skutečně mužským světem. A v každém světě mužů je sex dominantním jevem, takže je pro stranu výhodné mít ve svém čele sexy symboly.