Dneska bych se chtěl s konečnou platností zbavit problému mého vnímání dějinného významu konfliktu na Ukrajině. Od doby, kdy bylo zjevné že „politický“, Rusové říkají „kolektivní“, Západ se významně angažoval v bojích SVO na Ukrajině jsem tvrdil, že se tím SVO stala epizodou první globální války lidstva, za jejíž začátek považuji Velkou říjnovou socialistickou revoluci v Rusku, která stvořila SSSR. Tehdy totiž vznikl nový dějinný fenomén. První, delší dobu existující stát, kde se moc neodvozovala od soukromého kapitálu, neboť ten už byl věcí veřejnou. Takže představitelé politické moci byli zároveň reprezentanty skutečné mocenské vrstvy, v marx-leninském světonázoru třídy. Od té doby jsem zaznamenal pouze jednu jinou charakteristiku této války a to od Jana Campbella, který konflikt na Ukrajině pokaždé označuje za antropologickou válku.

Jelikož on sám nikde nedefinoval pojem antropologické války, tak musím brát na vědomí že tento termín fakticky nic neříká o konkrétním vojenském konfliktu Ruska a Ukrajiny, tím méně o válce Ruska s „kolektivem“ tvořeným USA, EU a NATO. Antropologickou je totiž každá válka na této planetě. Sice mohou být myslitelé, kteří vidí v útocích sršní na včely, či střetech různých druhů mravenců také války, jež nejsou antropologickými. A v budoucnu na této planetě může dojít k bojům robotů bez účasti lidí, ale to všechno jsou spekulace. Všeobecně je válka lidskou záležitostí. Antropologický rozměr válek pouze říká že tento fenomén lidské existence je podroben výzkumu aby se zjistilo proč se vlastně lidé mezi sebou perou, řečeno lidově. Učenci říkají, že pojem antropologické války je myšlenkový koncept výzkumu válek jako sociálního, kulturního a lidského fenoménu, nikoli jen z vojenského hlediska, ale zkoumá proč a jak se válčí, jak válka ovlivňuje lidi, kultury, identity (etnicitu, gender), rituály, mýty, a jak se liší v různých společnostech (nejen v moderních státech). Je to studium války z pohledu člověka (anthropos) v celé její složitosti.

Z toho všeho plyne, že pojem antropologická válka nic neříká o konkrétním významu válčení na Ukrajině, především o jeho vlivu na lidské dějiny. Pokud já tvrdím, že jde o epizodu první všelidské, čili globální války, tak jasně tím upozorňuji alespoň na její rozsah. Jenže ona je globální také svým obsahem. Jde totiž z mého úhlu pohledu o válku ryze třídní. Válku tradičních vrstev vládců s vrstvou jimi ovládaných.

Závěrem tedy tvrdím, že válka na Ukrajině je rozsahem i obsahem globální. Poprvé v dějinách zachvacuje celý lidský svět, nejen a pouze jeho prominentní část, tedy konkrétně Evropu, či od ní odvozený Západ. Je ale rovněž globální tím, že je epizodou věčného boje o moc dvou základních tříd – vládců a ovládaných. Třídy přímých potomků bohů, později bohy pověřených, až nakonec vítězů „svobodné“ soutěže občanů o vlastnění kapitálu s třídou, která tato privilegia nezískala.     Poznamenávám, že inspirací k tomuto textu měl byla práce anoncovaná na webu http://www.infokuryr.cz/n/2024/02/08/ovladnete-oligarchy-ovladejte-silence-a-miliardare-kteri-veri-ze-svet-je-prelidneny/

Pojem kapitalismus už existuje dvě stovky let. První jej začali používat učenci kritizující vznikající moderní formu tržního hospodářství. Z nich nejznámější byl asi Louis Blanc či Pierrer-Joseph Proudhon. Kapitalismus se stal pojmem humanitních věd, v mých očích pouze učení, díky Marxovi, který ho definoval jako výrobní způsob založený na námezdní práci. To znamená výlučně ekonomicky. Širší rozměr mu propracoval Max Weber, který tím fakticky založil jakousi ideologii kapitalismu, následně šířenou a prohlubovanou politiky, sociology, filosofy a samozřejmě žurnalisty a novináři. Což všechno připomínám především proto, abych zdůraznil, že jde o pojem již dosti „obstarožní“, který do dneška získal mnoho přídavných jmen a zasluhuje si proto „novelizaci“. Obzvlášť v současnosti, kdy, jak se zdá, byla zahájena etapa vznikání nového světového řádu.

V globalizovaném světě současnou dominantní formu kapitalismu si dovoluji pojmenovat jako liberální. Jeho základy se začínaly tvořit na konci 19. století a skutečný rozmach zaznamenal po tak zvané první světové válce. Ona reálně nebyla válkou světovou, ale zachvátila pouze tehdejší ekonomicky a společnostně nejvlivnější země světa, v nichž dovršila občanskou revoluci proti dědičným mocenským vrstvám, tedy monarchiím. Zmíněná revoluce byla v Evropě zahájena Francouzskou revolucí, která si od historiků proto vysloužila označení „Velká Francouzská revoluce“.

V průběhu let zastánci a propagandisté liberálního kapitalismu vytvořili ideologii dokazující neoddělitelnost trhu, demokracie, svobody, lidských práv a kapitalismu. Logickým výsledkem tohoto „bludu“ bylo, že po rozpadu SSSR fantazírovali o konci dějin. Na štěstí pro ně samotné jen menšinově a krátkodobě.

Kapitalismus nikdy nebyl charakterizován abstraktními ideály, vyjmenovanými v předešlém odstavečku. Mohl se pouze v toku dějiny prezentovat konkrétní formou těchto, v absolutní podobě nedostižných „hodnot“. Současný liberální kapitalismus je v mých očích představován dominantně následující formou oněch „hodnot“. Výměna zboží či trh existoval od vzniku dělby práce, čili již v pravěku. Jeho liberální formu představuje maximální všeobecnost. Poněkud zrůdnou až po trh duchovních a etických „komodit“. Demokracie v žádném případě není „lidovláda“ leč pouze technologie, kterou společnost vybírá představitele politické moci. Svoboda není ničím víc než neustálé soutěžení, soupeření, sociální boj, ekonomická konkurence jednotlivců a sociálních vrstev až po válčení států. Pokud není právním řádem tento složitý proces regulován, je jeho přirozeným výsledkem koncentrace majetku, bohatství, kapitálu, vlivu až moci. Lidská práva pak jsou v reálu pouhé občanské svobody, které mocenská vrstva v právním řádu povoluje všem obyvatelům jimž vládne. Závěrem je proto možné tvrdit, že veškeré „hodnoty“ v nějaké konkrétní formě existovaly před kapitalismem a budou existovat i po něm.

Takže sama realita života dokažte, že jediným znakem charakterizujícím kapitalismus je soukromé vlastnictví. Ovšem už ne jenom výrobních, ale i obslužných prostředků, tedy logistiky, zdravotnictví sociálních služeb, vzdělání ale i dalších včetně armády. Tolik základní teze o podobě současného kapitalismu.

Pro úplnost ovšem dodávám. V průběhu zmíněných dvou století se vyskytla ještě jedna významná forma kapitalismu a sice sociální. Především v Evropě v konkrétní podobě tak zvaných sociálních států budovaných na platformě sociálně demokratické ideologie. Jiné formy byli a jsou okrajové a pro celkový vývoj asi spíše slepými uličkami a nestojí proto za mou současnou pozornost.  Ovšem vedlejším jevem první světové války, byl vznik něčeho vskutku historicky nového. Vznikl stát, v němž bylo soukromé vlastnictví výrobních prostředků zrušeno. Pokud někteří učenci tvrdí, že tím vznikl jakýsi socialistický, či dokonce komunistický kapitalismus, tak je to nesmysl. Vývojem totiž vznikl prekomunistický systém, který sám sebe označil za reálný socialismus, odlišující se od všech možných forem kapitalismu právě tím, že prostředky zajišťující jeho existenci nebyly v soukromém vlastnictví. Tečka. Ovšem v novém tisíciletí začíná vznikat hybrid, který je pokusem o přechod z kapitalismu ke komunismu nenásilným způsobem postupného splývání soukromého a společnostního vlastnictví. Možná že jen druhý pokus o prekomunismus.

Když Rusko zahájilo vojenskou intervenci na Ukrajinském území, jeho vrchní velitel definoval formu vojenského konfliktu a deklaroval jeho cíle. Konflikt pojmenoval „Speciální vojenskou operací Ruské armády na území Ukrajiny“ (dále jen SVO) a cíle vágně jako denacifikaci a demilitarizaci Ukrajiny, ovšem konkrétně pak principy ochrany ruského obyvatelstva na Ukrajině. Jakmile bylo Rusku jasné, že „politický západ“ (dále jen Západ) bezvýhradně podporuje Ukrajinu, ba dokonce je rozhodnut že jí pomůže v tomto konfliktu zvítězit, velení Ruska, ba ani jeho vedení nikterak nemodifikovaly cíle SVO. Bylo to rozumné, protože se nedalo odhadnout, jak se bude angažmá USA, EU a NATO konkrétně vyvíjet. Osobně konstatuji, že za vlády Bidena se pomoc Západu pomalu, ale vytrvale eskalovala. Kvantitativně i kvalitativně. Zvyšovala se finanční i zbraňová hodnota pomoci a především byly Ukrajině poskytovány stále účinnější zbraně, až po rakety schopné zasahovat do hloubi Ruska. Zásadní ovšem bylo, že celý Západ pomáhal Ukrajině ve shodě.

Tato situace se zásadně změnila za vlády Trumpa. Ten se začal radikálně a zrychleným tempem angažovat na ukončení konfliktu. Je jedno, zda mu šlo a jde pořád skutečně o skončení zabíjení, jak neustále argumentuje, nebo dominantně až pouze, o kšaft. Začal zásadním krokem. Konflikt mezi Ruskem a Západem prohlásil za Bidenovu válku, která není jeho válkou a on se proto prohlašuje za zprostředkovatele konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Což jsou hned dva podvody. Válka Západu s Ruskem není válkou Bidenovou, ale válkou NATO pod vrchním velením USArmy a především realitou a nelze se proto tvářit, že neexistuje. Za druhé nelze urovnat jen agresi Ruska na Ukrajinu, leč i prvky agrese Západu vůči Rusku. Dokud Trumpova administrativa takto problém nepochopí, je veškeré řečnění, pardon vyjednávání o míru naprosto neplodné.

Vstupem Západu do konfliktu se totiž SVO nejen změnila na hybridní válku od bezohledné a podvodné propagandy přes eskalující se reálné vojenské boje, až po diplomatickou a hospodářskou konfrontaci. Západ jednoznačně vytvořil z Ukrajiny nástupní prostor pro napadení Ruska. Navíc opakovaně prohlásil Rusko za svého nesmiřitelného nepřítele, který Západ nejen ohrožuje, ale se kterým nemá smysl vyjednávat, takže je nutné vzájemný vztah vyřešit pouze silou. Takový názor byl až do nástupu Trumpa postojem celého Západu, v současnosti ale jenom Evropy a NATO. Ovšem i v USA jsou vlivné síly, které zastávají uvedený vztah k Rusku a s vysokou pravděpodobností po odchodu Trumpa se stanou v USA rozhodujícími.

Za tohoto stavu Rusko musí v této válce zvítězit takovým způsobem, že Ukrajina bude donucena k bezpodmínečné kapitulaci. Přesněji Západ bude muset být natolik poražen, že nebude schopen Ukrajinu uchránit před totální porážkou. Takovou porážkou, která bude znamenat konec Ukrajiny jako státu. Západ totiž svým dosavadním angažmá vyhrotil situaci konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem natolik, že Rusko musí za své vítězství považovat jen a jenom absolutní zničení Ukrajiny. Pokud bude zachován i jen maličký kousek Ukrajinského státu, bude to vždycky dostatečný prostor, z něhož si Západ dokáže vybudovat předmostí k novému útoku na Rusko. Protože reálně to není Rusko kdo ohrožuje Evropu a Západ. To Západ nutně potřebuje zdroje, na nichž „sedí“ nepočetný národ, proti miliardě zdivočelých zápaďanů, půl tisíciletí zvyklých žít z loupeží na celém glóbu.

Obchodník Trump se doslova zoufale snaží konflikt skončit co nejdříve, protože situace se na válčišti chýlí ke zvratu. Původní Doněcká „óblasť“ byla po majdanském puči rozdělena. 60 procent ovládala separatistická DLR a zbytek Ukrajina. Na oněch 40. % vybudovaly vojenské stavební firmy z Německa tři obranné linie pevností, údajně nedobytných. Ruské armádě se letos do podzimu podařilo asi na třech až čtyřech místech prolomit poslední, tedy třetí linii této obrany. A za ní už není opěrných pevností, takže Rusku po dokončení zničení celé třetí linie už nic nezabrání obsadit celý levý břeh Dněpru, jak toto území vlastnil kdysi car. A Rusko by pak mohlo postupovat dokonce i dál. Řečeno „po lopatě“. Rusko teď nemá zájem na ukončení bojů a musí tak zdržovat Trumpův mír, aby dosáhlo co nejúčinnější minimalizace Ukrajiny. Evropa také nemá důvod vzývat Trumpův mír. Ovšem karty má v rukou zatím Trump, může z frustrace eskalovat konflikt tak, že Rusku skutečně způsobí vážné potíže. Pokud jsou ale s Putinem dohodnuti, i Trump bude všelijak kličkovat a Evropa? Ta bude jenom přihlížet. Kdyby se náhodou rozhodla přímo zapojit do bojů, pak Putin má jasno. Řekl to před několika dny. Pokud chce Evropa válčit, tak ať nepočítá, že to bude jako s Ukrajinou. Tam vlastně neválčíme, proto hovoříme o SVO. Tam provádíme doslova chirurgickou operaci, protože Ukrajinci jsou vlastně Rusové, í když odrodilí, poněkud. Střet s Evropu vyřešíme během dnů.

Konflikt na Ukrajině je ve stavu, kdy Trump předkládá návrh plánu na jeho mírového urovnání.

Jsem přesvědčen, že je proto čas na malou rekapitulaci celého konfliktu. V prvé řadě je nutné jasně deklarovat, kdy reálně započal. Pro Rusko to bylo v prvních týdnech po politickém převratu na Ukrajině, v němž byl svržen demokraticky zvolený prezident a nastolena vláda, řekněme to slušně, povstalců. A určily to tyto následné události. Rusko si přivlastnilo Krym. Dvě tehdejší správní Oblasti Ukrajiny, jmenovitě Doněck a Luhansk odmítly uznat novou vládu a prohlásily se za svrchované lidové republiky. Vláda povstalců na ně zaútočila vojenskou mocí, čímž vlastně i ona vstoupila s Ruskem do ozbrojeného konfliktu.

Přeskočím podrobnosti celého období od roku 2014 do roku 2022, ve kterém se Rusko snažilo s Ukrajinci dohodnout na zajištění existence etnických Rusů žijících na území Ukrajiny podle platných standardů mezinárodního páva. Dosáhlo toho, že ke garanci dodržování zmíněných pravidel se zavázaly dvě nejvlivnější země EU. To je asi tak stručný popis onoho osmiletého údobí, v němž se ale reálný útlak separatistických republik ze strany centrální moci Ukrajiny stupňoval. Rusko na to upozorňovalo, až ke konci roku 2021 požádalo politický Západ o zahájení vyjednávání o zcela nové koncepci společné bezpečnosti v Evropě. Poslední kapkou do poháru frustrace Ruského vedení bylo, že Západ nabízenou ruku ke spolupráci ignoroval, což je fakticky horší, než přímé odmítnutí.

To byl důvod, který přivedl Rusko k potřebě radikálního řešení. Na počátku roku 2022 proto zahájilo „Speciální vojenskou operaci ruské armády na území Ukrajiny“, dále jen SVO. Tento dlouhatánský název měl zdůraznit, že Rusku nejde o válku. Ukrajinská vláda rovněž započatý ozbrojený konflikt za válku neoznačila. Nemýlím-li se, tak to platí doposud. V tomto okamžiku zdůrazňuji dvě podrobnosti.

–  Rusko jasně deklarovalo cíle své SVO, i když velice vágně. Na můj vkus nepřesně. Ovšem v průběhu roku 2022 bylo jasné, že hodlá k Rusku kromě již připojeného Krymu přidat oblasti Luhansk, Doněck, Záporoží a Cherson. Dále má záměr nedovolit Ukrajině vstup do NATO, a tuto zemi hodlá demilitarizovat a denacifikovat.

–  Za druhé zdůrazňuji, že podle mezinárodních deklarací nejvyšší právní sily bylo zásadní a doslovně jedinou povinností všech státníků světa udělat vše, co bylo v jejich silách, aby byl ozbrojený konflikt bez průtahů zastaven a bylo zahájeno vyjednávání. Naprosto prvořadě a bez výjimek to pak platí pro země politického Západu, které Rusko o takové chování žádalo ještě před zahájením SVO. Politický Západ se však rozhodl jinak a tím pomalu leč jistě začal měnit SVO na nevyhlášenou válku politického Západu s Ruskem. Myslím si, že tolik bylo třeba úvodem připomenout k současnému stavu vývoje na Ukrajině.

K samotnému mírovému návrhu

Není nutné dneska zkoumat, kdy se SVO kvalitativně překlopila ve válku. Ovšem je naprosto nutné zdůraznit, že ta obsahová změna donutila Rusko k dosažení jiných cílů, než původně deklarovalo. S ohledem na to, že si byl Putin vědom brzké změny v Bílém domě, nikdy jasně nedeklaroval nové cíle Ruska v konfliktu.

S nástupem Trumpa se situace zásadně mění. Trump se staví do pozice charakterizované jeho dvěma mantrami. Kdybych byl já tehdy prezidentem, tak by k válce nedošlo. A druhou, že on na Ukrajině dosáhne míru. Ani jedna mantra není pravdivá. Trump to byl, kdo ve svém prvním prezidentském období konflikt vydatně přiživoval, a v současnosti nechce mír, ale chce válku na Ukrajině vyhrát. Podle toho také vypadá oněch navržených 28 bodů.

Trump nemá žádné morální právo stavět se do pozice zprostředkovatele ukončení konfliktu. On osobně je totiž naprosto dominantním jeho aktérem. Poklud by dal rozkaz nedodávat další zbraně na Ukrajinu, neposkytovat zpravodajské informace a neposílat na Ukrajinu odborníky, kteří jediní jsou schopní ovládat nejmodernější americkou techniku, tak bez jakýchkoliv dalších podmínek by válka skončila prakticky okamžitě, třeba už jenom z psychologických důvodů opuštěnosti mocnářů Ukrajiny.

Tak zvaný návrh mírového pláni ve 28 bodech je typicky americké řešení. Alespoň podle bonmotu Churchilla, že Amerika vždycky najde správné řešení, ale až po vyčerpání všech ostatních. To znamená, že je příliš pozdní. Stěžejní jeho body měly být předkládány třeba ke konci roku 2021 a nejpozději po selhání protiofenzivy Ukrajinců v roce 2023. Nyní je návrh fakticky vychytralý a tím pádem pro Rusko nepotřebný, neboť „velkoryse“ nabízí Rusku to, co už prakticky má.

Jak jsem již naznačil. Vzhledem k tomu, že Rusko vyhrává válku s politickým Západem, musí mu nyní poražení nabídnuto mnohem víc. A Putin to včera mimo jiné naznačil na zasedání Rady bezpečnosti Ruské federace, když dvakrát opakoval, že pokud tento plán Ukrajina odmítne, tak přijde o další území. Jinými slovy, Putin si je vědom, že Rusové nebudou považovat za vítězství, pokud Rusko nezíská minimálně Charkov, Oděsu a Podněstří. Dokonce si myslím, že budou spokojeni jen tehdy, když se Rusko geograficky vrátí na původně carem ovládané území, čili získá z dnešní Ukrajiny celý prostor na levém břehu Dněpru.

Konstatuji, že USA tvrdí, že návrh je prakticky Rusko – Americký. Ovšem Putin nic takového neříká. Po prvním přečtení mám jediný názor. Plán je fakticky diktátem vítěze konfliktu, za nějž se jednoznačně považuje USA, která si podle něj hodlá vybrat všechna aktiva totálního vítěze a absurdně Rusko s Ukrajinou je mají zaplatit. Jak jsem již poznamenal, co Rusku nabízí, to už má, takže jednoznačně jde o deklarování požadavků vítězné USA. V mých očích tedy porážka Ruska, katastrofální Ukrajiny i totální Evropy. Jelikož jsem jistý, že celý plán bude zásadně přepracován, tak jej asi nikdy ani nebudu hodnotit bod po bodu. Podle mého soudu Rusko udělá vše, aby ho odmítla Ukrajina a Evropa dokonce aby se prokazatelněji zapojila do konfliktu, aby celý ten sebestředný projekt velkého blondýna s modrou kravatou nemusel odmítnou jeho „přítel“ Putin.

Že se najdou u nás mudrlanti, kteří v plánu vidí snahu USA získat Rusko na svou stranu proti ČLR považuji pak za úplnou fantasmagorii. Pro dnešek asi tolik. Ukrajinskému konfliktu se budu pravděpodobně teď častěji věnovat.

V prvé řadě si dovolím ujasnit, co je to fakticky demokracie v současné éře globalizujícího se světa. V žádném případě to není vláda lidu v zájmu lidu. Po skončení studené války jde jednoznačně pouze a jenom o technologii tvorby politické moci od obcí po stát. Základní metodou této technologie jsou tedy volby. Jinak řečeno, ona idealizovaná vláda lidu se nám zhmotnila do všeobecných, rovných a přímých voleb s tajným hlasováním. Toť vše. O volbách již desetiletí se šíří bonmot „že by je nikdy vládci lidu nepovolili, pokud by dokázaly něco změnit“. Jako vždy jde o další důkaz, že i hloupost se dá vyjádřit krátce. Ve skutečnosti právo volit příslušníky politické moci bylo ve společnosti těžce vybojováno. Politickým bojem, dokonce s obětmi na životech. Tehdejší vládnoucí vrstva volební právo „lidu“ poskytovala pozvolna a hlavně postupně, čti graduovaně. Na počátku jej obdrželi jen plátci daní, později všichni dospělí muži až nakonec se staly právně kodifikovaným standardem. Což se stalo tehdy a teprve tehdy, když skutečná mocenská vrstva je uměla zmanipulovat tak, aby měla zajištěno, že její moc nebude ohrožena.

A to je fundamentálním problémem současnosti. Reálná vládnoucí vrstva v informačním věku si ještě nedokázala vypracovat techniku zmanipulování voleb tak spolehlivě, aby volby neohrožovaly jejich nadvládu. Proto její slouhové, podle Kellera obslužná elita vládnoucí moci, hořekují a fantazírují o krizi demokracie.

Nejde o žádnou krizi demokracie, jde o další etapu skutečného třídního boje v globalizující se společnosti. Třídního proto, že jde o zásadní konflikt mezi vládci a ovládanými. Ve společnosti kapitalistické, jaká je v současnosti většinovou na této planetě, tvoří třídu vládců vlastnění kapitálu, dominantně nyní finančního. Takže jde o třídní konflikt mezi vlastníky finančního kapitálu a obrovskou většinou ostatních občanů. Mezi nimiž jsou dokonce i samotní kapitalisté, kdysi tak zvaní „velkopodnikatelé“, vlastníci produkčního kapitálu.

Tady je místo na poznámku. Zmínil jsem se o tak zvané obslužné elitě vládnoucí moci. Aniž si to uvědomujeme, tato skupina se po rozpadu SSSR významně početně rozrůstá. To je jeden z důvodů, proč vládnoucí moc i její slouhy označuji za vládnoucí vrstvu, někdy zkráceně vládce. Takže pro ujasnění. Vládnoucí vrstva, to je složitě strukturované společenství, včetně politické moci, které vládne obrovské většině společnosti. Samotná vládnoucí třída je pak reálnou nadvládou nad veškerou společností.

A zpět k tématu. Vládnoucí vrstva, alias vládci již celé století tvrdí, že volby nezajišťují demokracii, jelikož přivedly k moci jak fašisty, nacisty, hitlerovce, tak i komunisty a bolševiky. Což byly všechno síly ohrožujíc nadvládu dosud vládnoucí třídy. Je to prokazatelná nepřesnost, jelikož volby pouze jmenovaným vlivovým silám poskytly šanci. V konečné fázi si museli dotyční moc uzurpovat násilím. Revolucí, či pučem. Rozdíl mezi těmito jevy spočívá pouze v kvantitativním zapojení ovládaných do procesu mocenského konfliktu. Puč je politickým převratem prakticky bez účasti „lidu“, zatím co revoluce je převratem za účasti lidu v počtu větším, než malém. Ovšem nepopíratelným faktem zůstávalo, že vládnoucí vrstva musela v případech „nepovedených“ voleb sama používat násilí pro zachování nadvlády vládnoucí třídy.

Druhá světová válka byla, mimo jiné, vysoce nákladnou metodou, kterou si „světovládci“ museli zajisti svou další nadvládu. K čemuž dokonce byli donuceni přechodně se spojit i se „satanem“, tedy s jednou stranou svých nesmiřitelných nepřátel. Proto po druhé světové válce si vládnoucí vrstva vytvářela technologie zvládání nepovedených voleb. Vymyslela změny režimů, organizování občanského odporu či dokonce barevné revoluce a jiné zdánlivě občanské iniciativy. Na počátku k jejich organizaci využívala svých tajných služeb, které korumpovaly opoziční politiky. Viz svržení Mosaddeka v Íránu už v roce 1953. Nyní na onu špinavou práci vytvářejí novou odnož lokajů vládnoucí třídy, tak zvané neziskové organizace a spolky. Ty se prezentují jako občanská aktivita. Mají určitý počet profesionálních „funkcionářů“, kteří disponují až obrovskými finančními prostředky na realizaci akcí odporu, od manifestací přes demonstrace po rebelie a revolty. Hlavní těžiště jejich činnosti spočívá v předvolební propagandě, jejíž agresivita se povážlivě stupňuje.

Snad nejvlivnějším sektorem manipulace s volbami zajišťují sdělovací prostředky sloužící vládcům, kterým, nevím proč, se říká mainstream, když evidentně prosazují zájmy menšiny. Jejich role se zásadní mění z informační platformy na vlivovou, prakticky manipulační. Škála technik této činnosti je přepestrá a inovačně ve skutku nekonečné. Pseudo-občanské aktivity, působící jako opozice proti politické moci vytvořené nepovedeným volbami a informační mašinérie fakticky každodenně šikanující politiky vzešlé z nepovedený voleb jsou v současnosti ty nejsilnější zbraně v rukou vládců na udržení jejich nadvlády. A jestliže selže vše, je tu vždycky možnost posledního řešení, fyzická likvidace nevhodných vítězů voleb. Marx by se divil, jak širokou škálu metod třídního boje dokázala vládnoucí vrstva kapitalismu vytvořit za pouhé jedno a půl století.

…myšleno ve vyjednávání o ukončení bojové činnosti v Ukrajinském konfliktu.

     Úvodní předznamenání.

Tento text vychází z předpokladu, že konflikt Ruska s obyvatelstvem sídlícím na dnešním území státu Ukrajina je staletý. Ovšem pro samotnou současnou situaci má smysl jej považovat za závažný a v mnoha směrech ho definující, teprve od druhé poloviny devatenáctého století, s jeho nejtragičtější částí v první polovině století dvacátého. Ovšem že ta nejakutnější část problému vztahů Ruska a už i jmenovitě Ukrajiny, reálně započala živelným rozpadem Sovětského svazu.

Kdo jsou oni tři

Putin, Trump a Zelenskyj jsou neoddiskutovatelně rozhodujícími figurami konfliktu na Ukrajině. Při tom jejich společným znakem je jediné. Všichni tři byli ve svých funkcích už před zahájením SVO.

Putin definitivně rozhodl o vojenské intervenci Ruské armády na území připadající po rozdělení Sovětského svazu Ukrajině. Rozhodl o tom, že tato agrese nebude válečným aktem, ale speciální vojenskou operací na území Ukrajiny, (dále jen SVO). Rozhodl i o tom, že část území Ukrajiny „právně“ byla připojena k Rusku. Slovo právně jsem dal do uvozovek proto, že zmíněné rozhodnutí bylo z hlediska mezinárodního práva podobné úrovně, síly a motivace jako samotné rozdělení SSSR. Tedy rozhodnutím mocenským, subjektivním, jednostranným, akutním, radikálním a tedy mezinárodní komunitou ne většinově akceptovaným. Především ale rozhodl a jasně formuloval důvody a konečné cíle SVO. Slovo konečné je v tomto případě klíčovým. Putin totiž důvody, ale především cíle, nejen jasné deklaroval, po celo dobu průběhu SVO neměnil, ale zřetelně dal na vědomí, že nejsou předmětem budoucích diskusí a tedy kompromisů. Tím jednoznačně určil celý rozměr SVO.

Podle abecedy druhý Trump, má k SVO svébytný vztah. Nezačala v době, kdy byl ve funkci. Proto si dovolil tvrdit, že by vůbec nevznikla kdyby on byl tehdy prezidentem. Slovo kdyby je v historii nesmyslem samo o sobě. Věci minulé buďto byly, nebo nebyly, nic mezi tím. Budoucnost totiž může navazovat jen a jenom na to, co se stalo, tečka. Ale navíc. Trump ve svém prvním funkčním období, ještě daleko před zahájením SVO rozhodl o sankcích proti Rusku, rozhodl o masivním vyzbrojování Ukrajiny, ač už tehdy existovala Druhá Minská dohoda. Rozhodl, že USA nezmění svou doktrínu zahraniční politiky, v níž bude podporovat Ukrajinu jako beranidlo k oslabování Ruska až po eventuální jeho porážku. Což jsou příliš jednoznačné indicie, které dávají důvod k podezření, že Trump sám sebe ve věci vzniku SVO obelhává. Kdo nesouhlasí s uvedenou pravděpodobností, musí ovšem posoudit, co to znamená být prezidentem USA. Pravdou je, že Biden to byl, kdo rozhodl o pozici USA na začátku SVO a skoro celé tři roky rozhodoval jak se USA v tom konfliktu, po kterém USA fakticky vůbec nic nebylo, bude chovat. Biden to ovšem nedělal jako osoba, nýbrž jako nejvyšší státník USA. USA jsou proto naprosto bezvýhradně aktérem konfliktu. Trump, jako současný nejvyšší představitel stejného státu jako Biden v této funkci nemá absolutně žádný nárok na to, aby hrál roli jakéhosi jeho moderátora, usmiřovatele a já nevím jaké vůbec bytosti nad tímto konfliktem. Trump jako nejvyšší úředník jednoho z aktérů konfliktu je v něm až po uši a jakákoliv jiná pozice je nejenom sebeobelháváním, ale bohapustou lží vůči celosvětové veřejnosti a tím více vůči zbývajícím aktérům konfliktu. A z prokazatelné lži nemůže vzniknout nic pozitivního. Od člověka, který při tom obelhává sám sebe mnohonásobně nic, protože logicky musí v těch lžích pokračovat.

Zelenskyj vstupoval do politiky jako prezidentský kandidát s tím, že dosáhne míru v tehdejší občanské válce, alias boji Ruských separatistů proti pomajdanové ergo revoluční vládě Ukrajiny. Ukončit občanskou válku lze mnoha způsoby. On rozhodl že separatisté mají být zničeni, pokud neopustí Ukrajinu. Což byl jeden z důvodů, a troufám si konstatovat že pověstná poslední kapka spouštějící SVO. Zelenskyj následně rozhodl, že nepřijme nabídku mírového řešení a povýšil občanskou válkou spuštěnou SVO na osvobozovací boj Ukrajiny za získání zpět všech území, o která přišla od roku 2014, čili od pseudorevolučního Majdanu. Zelenskyj následně rozhodl, aby bylo právním aktem zakázáno budoucí vyjednávání s Ruskem. V dalším průběhu SVO mnohokrát rozhodně prohlásil, že Ukrajina nikdy neuzná žádný z důvodů, který Rusko uvedlo jako cíl SVO. Z čehož plyne, že rovněž v konfliktu vytváří prostor, kde nelze dělat kompromisy.

Sečtena a podtrženo. Pokud by Trump opravdu chtěl mír na Ukrajině, tak měl z celého konfliktu bez prodlevy okamžitě vycouvat, udělat vše proto, aby oběma stranám ztížil další válčení a jako velitel NATO tuto pozici nařídit i spojencům, čili celému politickému Západu.

A ti zbývající dva by se pak mohli rozhodnout zda přece jenom budou hledat alespoň nějaký kompromis, nebo se budou bít až do úplné bezpodmínečně kapitulace jedné strany konfliktu. Tato válka, ve kterou SVO už jednoznačně přerostla, totiž jiné řešení nemá. Ten slabší prohraje a je proto jenom na něm, aby jej to co nejméně bolelo. Bude totiž znicotněn, anebo nebude vůbec.

Hovořit tady o nějakém míru, a dokonce spravedlivém je nesmysl. Spravedlnost je totiž věcí práva, v tomto případě mezinárodního, které bylo rozpadem SSSR definitivně rozbito a vytváří se nové, o jehož podobě se bude rozhodovat ještě dlouhá desetiletí. A mravní, či morální spravedlivost ve vztazích států a národů v dějinách neměla, nemá a nikdy nebude mít místo, dokud budou národy a státy existovat. To je můj nezlomný názor. Ostatně soudím, že sionistický Izrael musí být zničen.

Vede-li se spor o to, kdo současnou válku na Ukrajině začal, nedoberme se asi vůbec reálné skutečnosti. Samozřejmě, že invaze vojsk Ruska na Ukrajinu z února roku 2022 je termínem počátku současného válčení. Jenže, jak je tomu u všech válek, každá z nich je výsledkem předcházejících, mnohdy zapeklitě skrytých dějů. Pokusím se dokázat tuto tezi na příběhu konfliktu Ruska s Ukrajinou.

Současným bojům bezprostředně předcházely děje, které je nepochybně iniciovaly. Rusové tvrdí, že prvotním motivem invaze byla osm let trvající „protiteroristická operace“ vládních vojsk Ukrajiny proti separatistickým tendencím Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny, které dokonce vyhlásili nezávislost na centrální vládě země. Ozbrojené útoky vládců Ukrajiny hrubě odporovaly Minským dohodám, především té druhé, která se stala součástí mezinárodního práva, jelikož byla schválena RB OSN. Ukrajinci ale tvrdí, že současná válka začala už odtržením Krymu od jejich státu. Rusové zase kontrují, že referendum na Krymu bylo vyvoláno protivládním pučem vůči řádně zvolenému prezidentu Janukevyčovi. Z Ukrajinské strany viděno našlo ale o puč, leč o druhou barevnou revolucí v roce 2014, pověstném to Majdanu. Jenže i ten má svůj „původ“.

Odborníci nejnovějších dějin mají za to, že vše začalo tím, že administrativní hranice mezi Ukrajinou a Ruskem uvnitř Sovětského svazu byla koncem 20. let minulého století stanovena, aniž by respektovala etnické rozhraní mezi oblastmi s většinou Rusů a většinou Ukrajinců. Tak se stalo, že Ukrajina nebyla po rozdělení SSSR v prosinci 1991 vytvářena jako federativní stát respektující menšiny, ale jako unitární stát, který ve vlnách prováděl násilnou ukrajinizaci Rusů, a nejen jich.. Navíc vládci Ukrajiny se sympatiemi sledovali přibližování NATO ke svým hranicím a projevili o členství v Alianci oficiálně zájem už v roce 1999. Načež na summitu Aliance v roce 2008 následovalo „přivítání euroatlantické aspirace Ukrajiny a Gruzie na členství v NATO“, a přání některých politiků v Kyjevě vstoupit do NATO bylo dokonce vtěleno do ukrajinské Ústavy v únoru roku 2022. Útlak ruského obyvatelstva až do formy poukrajinšťování ba vyhubení, a hrozba vstupu do NATO byly základními příčinami speciální vojenské operace Ruské armády na území Ukrajiny, jak byla invaze pojmenována v prvních dnech.

Za dob existence SSSR došlo podle mého náhledu ke kvalitativnímu vzrůstu sporu Ukrajiny s Ruskem až do formy nenávisti. Způsobila to vysoce nadprůměrná efektivnost zemědělství a průmyslu oproti Rusku. Obyvatelé území tehdejší Ukrajinské socialistické republiky dospěli k přesvědčení, že jsou vykořisťováni a v dobách nejtěžších dokonce existenčně ohroženi záměrně způsobeným hladomorem na počátku třicátých let minulého století. Právě toto přesvědčení způsobilo, že část obyvatel přivítala Hitlerovu okupaci jako osvobození od Ruského útlaku a díky tomu byly vytvořeny kádry nacionálně silně orientovaných Ukrajinců, alias, alespoň podle Rusů, nacistů.

Ovšem ani tam nejsou nejhlubší kořeny konfliktu Ukrajiny s Ruskem. Lze je totiž dohledat už v devatenáctém století, kdy po roce 1848 proběhla Evropou vlna sebeuvědomování národů, čti vytváření národů i z pouhých etnik. Je prokázáno, že obyvatelé okrajové oblasti všech velkých říší, či na hranicích dvou velkých států trpí vždy střídavou výměnou vrchnosti. Tak tomu bylo i v oblastech dnešního Běloruska a Ukrajiny. Ve zmíněném období se proto organicky vynořily síly, které z „okraje“    Rusi stvořily Ukrajinu. Provedly to dva vnější vlivy. Polský a Rakouskouherský. Polští učenci pomohli „Ukrajincům“ tím, že pro ně kodifikovaly ukrajinštinu, a byrokracie R-U císařství vytvářela separatistické instituce na území tehdejšího nepřítele, carského Ruska.

Eo ipso. Ukrajina je produktem odvěké nenávisti Poláků k Rusku a stejně odvěké snahy Západu zničit Rusko. Takže problém konfliktu Ruska s Ukrajinou je fakticky od samého počátku konfliktem Evropy s Ruskem. Asi tak z mého hlediska. Ostatně soudím, že sionistický Izrael musí být zničen.

Ve svém posledním textu publikovaném pod titulkem Slovo sionismus zmizelo z veřejného prostoru jsem uvedl, že současné používání pojmu antisemitismus je zmatečné. Současné dění v Izraeli zmatenost až nesmyslnost tohoto pojmu obzvláště vyjevilo. Naprostá většina nezápadního světa svým odporem k Izraeli či podporou Palestiny se nemohou projevovat jako antisemité už jenom proto ne, že oni samotní mnohdy patří do rodiny etnik mluvících semitskými jazyky, jichž je na světě stokrát víc než Židů.

Vůbec poprvé slovo antisemitismus použil Židovský učenec Steinschneider při kritice rasisty Renana, který prosazoval nadřazenost Germánů nad Semity. Takže Moravský Žid ten pojem vytvořil ve správném kontextu. Ovšem termín antisemitismus byl pro politické účely poprvé použit někdy kolem roku 1880 německým propagandistou rasové nadřazenosti Germánů nad Židy. Kdyby to byl věci znalý odborník, tak by ho nemohl užít jen pro nadřazenost nad Židy. I když šlo o rasistický vztah k Židovství měl být pojmenován jinak. Skutečnost, že nějaký nedouk použije pro určitý jev nesprávný termín ještě neznamená, že ho má celý svět po něm opakovat. Vždyť to je z dnešního hlediska fakticky dezinformace a jeho šíření pak hoaxem.

Hitlerovci při tom ale byli skuteční antisemité, jenže nejen to, byli rovněž antislované, antičernoši a vlastně rasisty vůči všem neárijcům na planetě.

V každém etniku, nadtož v národě se vyskytuje nepočetná část mocichtivých jedinců, v některých dokonce světovládných. Tak tomu bylo od samého počátku i mezi Židy. Jejich ideologie, nazvěme ji judaistická věrouka, totiž může být vykládána i světovládně. Z takového podhoubí vyrostl v Evropě již v devatenáctém století politický sionismus. Šlo o hnutí, jehož cílem byl návrat do své pravlasti. Ovšem v podtextu tohoto hnutí byla od počátku mocichtivost, až světovláda. Logicky proto vybudil negativní reakci okolního světa, ale dokonce i mezi Židovskými teologickými učenci.

A právě v té etapě vývoje došlo k zásadnímu pojmovému matení. Odpor vůči sionistům někteří rasisté v Evropě zaměnili za odpor k Židům, judaismu a ke všemu židovskému. Zavinila to asi tisíciletá nenávist katolické církve k Židům. Toho nakonec skvěle využili sionisté, především po druhé světové válce. Zločin holocaustu ztotožnili s pojmem antisemitismus a postarali se o to, aby byl považován za největší zločin v dějinách lidstva. Od té doby jakákoliv kritika judaismu, Židů, židovství a později i státu Izrael byla prohlášena za antisemitismus čili nejhnusnější přečin proti lidskosti. Nálepkou antisemity byl pak dehonestován každý kritik sionismu, a především státu Izrael, čímž byl fakticky vyloučen ze slušné společnosti.

Poválečná politická praxe navíc vykrystalizovala Sionisty, tentokrát už s velkým S, což jsou nežidovští občané a přívrženci státu, který nazvali Izrael, čímž zneuctili to starobylé hebrejské slovo.  Zneuctili? Spíše se dopustili další dezinformace. Sionistů nežidovského původu je daleko víc než všech Židů na planetě. A tak dneska v samotném Izraeli žije určitě víc těch, kteří nejsou „potomky praotce Abraháma“.

Pokud pojmu antisemitismus využili Sionisté především k politickému boji se všemi svými odpůrci, ba dokonce tím termínem označují každého jejich kritika za popírače holocaustu, či v současnosti dokonce osobu s nechutí odporovat zlu, pak už jde jednoznačně o podvodné chování Sionistů. Jsem toho názoru, že je načase vrátit slovu antisemitismus jeho původní význam, a nepapouškovat neznalost rasistického propagandisty.

Bylo-li od samého počátku pojetí antisemitismu fakticky dezinformací a jeho šíření hoaxem, pak jeho zneužití Sionisty k politickému boji už je projevem jejich hybridní války s všelidskou společností. Což se v současnosti projevuje v boji Izraele vůči svému okolí a Sionistů USA (Západu) vůči celému světu. Závěrem si dovolují tvrdit, že právě Sionisté jsou ti nejzavilejší antisemité, ať už jsou Židy či jiného etnického původu. Hlavním závěrem ovšem je, že kritici Židů, Judaismu či židovství nejsou antisemité a kritici Izraele už vůbec nejsou antisemité, ale antisionisté, což je velice významný rozdíl.

Myslím, že nejsem daleko od reality, když tvrdím, že Putin se na válku s NATO připravoval velmi dlouho. Ve svém vědomí prakticky už po Čečenské válce. A věděl to i Jelcin, protože Putinovi při gratulaci k zvolení prezidentem řekl ono „památné“; Vladimire Vladimiroviči zachraň Rusko. Definitivně svůj postoj k Západu, a hlavně k hegemonii USA Putin sdělil celému světu ve svém prvním projevu v Mnichově 10 2.2007. O sedm let později, přesněji 19.3.2014 ve stejném městě, na stejném druhou setkání světových politiků pak už byl naprosto konkrétní. To totiž už bylo po „Euromajdanu“ a Putin ve svých „šachových“ partiích jako jednu z variant předpokládal poměrně blízký střet s NATO. Aby Ruskou armádu naučil reálně bojovat se Západem, tak podle mě požádal prezidenta Asada, aby ten požádal Rusko o pomoc v boji se zahraničními vměšovateli do občanské války v Sýrii. Rusko mu vyhovělo a 30.10.2015 Ruská armáda zahájila svou vojenskou aktivitu v Sýrii, která se tak stala prvním vojenským polygonem kde si Ruská armáda osahávala účinnost zbraní NATO.

Předpokládám, že Ruské vojenské velení při úvahách o provedení SVO počítalo s tím, že tak vytvoří Západu šanci, aby se do bojů v nějaké podobě zapojil. A jsem si dokonce jist, že pro Putina očekávaná vojenská aktivita Západu byla jedním z důvodů, proč dal k SVO konečný rozkaz. Získal tím možnost střetu s NATO, tedy prakticky s USA na cizím území, a ještě k tomu na území dlouholetého odrodilce a v polovině minulého století už zavile zrádného nepřítele Ruska.

Putin totiž patří k těm politikům, kteří mají dlouhodobou vizi. Což ho vedlo mimo jiné k tomu, že si zajistil vůdčí postavení v zemi snad až dokonce svých dnů. V té vizi mu vychází, že Rusko bylo, je a bude pro Západní svět teritoriem loupeživých nájezdů. Zájem o jeho bohatství budou mít samozřejmě i jiné části světa, ale ty ve své „memetické“ výbavě nemají jako dominantní chování soutěžení, konkurenci až boj. Putin proto je již dávno přesvědčený, že Ruským osudem je válka se Západem. A tak se snažil, aby k ní došlo v situaci, kdy to bude pro jeho vlast výhodnější.

Rusko je jednou z mála zemí, pokud ne vůbec jedinou, která je ještě v současnosti soběstačná. Sice při úplné izolaci od zbytku světa by nakonec za ním silně zaostala, pokud by se ten zbytek dokázal sjednotit. V což ovšem nikdo rozumný nevěří. Rusku se povedlo mít tak působivou obranu, že zatím spolehlivě odrazuje každého útočníka. Rusko při tom nemá armádu tak početnou, aby zem ubránila proti fyzické okupaci svého obrovského teritoria. To musí zajistit především technologickou převahou nad možnými útočníky. Tento problém prakticky řeší na Ukrajinském válčišti. To se tak stává v pořadí druhým polygonem Ruské armády. Ruská armáda se na Ukrajině učí zabránit fyzické okupaci okrajů svého území a v Sýrii pak zkouší prostředky na ochranu vnitrozemí.

To ovšem není zdaleka vše. Rusko si na obou bojištích v utajeném režimu zkouší vývoj zbraňových systémů budoucnosti. Tedy válek robotických až po ty bez účasti lidí v přímém boji, kde o operativní taktice rozhoduje umělá inteligence. Rusko, aby ubránilo svou zem musí totiž určovat formu budoucích válek, to znamená vytvářet zbraňové systémy nové, na něž nepřítel bude muset teprve reagovat, když by si chtěl Rusko podmanit. Samozřejmě, že díky své rozvědné činnosti se stejně chová i NATO, takže Ukrajina je dneska oboustranným polygonem zkoušek zbraňových systémů budoucnosti. I to má vliv na dobu jejího trvání.

Myslím, že jsem v textech za poslední dva roky naprosto jasně vyjádřil, v jaké roli jsou občané USA. Skutečná vládnoucí vrstva, tvoří skupinu vodičů loutek vydávaných za „demokratickou“ politickou moc, jejímž prostřednictvím je zotročována veškerá veřejnost Unie. Především tím, že její vrstva mladých mužů byla zmanipulovala do role „kanónenfutr“ mezinárodních zájmů anonymních vládců USA. Za druhé tak, že formou daní jsou okrádáni všichni občané o prostředky, mnohdy nenahraditelně potřebné pro celospolečenské investice Amerického státu a „investuje“ je do zbrojení, vedení válek a posléze ke zmírňování jejích následků v domácí populaci. Za dobu několika desítek let se touto cestou podařilo z USArmy vytvořit neporazitelnou sílu, zajišťující uvedeným reálným vládcům USA, aby se připravovali na reálnou nadvládu nad celou planetou. Aby konečně zkonsolidovali globální moc. Za největší úspěch skrytých vládci USA, onoho Trumpova „Deep State“ lze považovat skutečnost, že si dokázali zajistit, aby přes rozpočet USA fakticky celý svět platil války kterými jej Unie ohrožuje. Zajistil jim to manévr zvaný petrodolar. Právě to byla jedna z manipulací, o kterých jsem psal v předešlém příspěvku. Při tom šlo o zatím největší finanční podvod v dějinách, na jehož potrestání svět pořád ještě čeká. Trump asi poprvé se této bandě vzepřel, alespoň slovně, čti pomohl celému světovému společenství, aby si uvedenou realitu mělo šanci uvědomit a ověřit. To byla jeho největší vina vůči anonymním vládcům USA. Zvláště když to provedl v době, kdy se tato skrytá mafie už reálně formovala do globálních institucí připravujících prostor pro nadvládu „deep world domination“, jakousi skrytou vládu světa.

Mnohokrát jsem napsal, že neuznávám novinářský termín „neoliberalismus“. Pro mě je to klasický, až demagogický liberalismus aplikovaný na celou planetu čili globalismus. Základním rysem toho nového mezinárodního jevu je formování světové vlády a posléze vrstvy nadvlády nad Zeměkoulí. Tedy nejen lidstvem, ale vším prostředím, v němž se realizuje lidská pospolitost.

A konečně to zásadní. Současná etapy třetí největší krize lidských dějin je ve fázi začínající horké války mezi dosud světu vládnoucím Západem a „vzbouřenci“. Jsem vnitřně přesvědčen, že pokud se nakonec odpůrcům Západu podaří zvítězit, tak to bude Pyrrhovo vítězství. Parazit jménem skrytí vládci světa, čti financiéři, onen deep world domination, se pouze přestěhují do vítězné skupiny zemí a dál se budou snažit o ovládnutí všeho lidstva. Není proto prozatímním hlavním cílem poražení Západu, ale definitivní zničení platformy, o níž se opírá nadvláda skrytých vládců se světovládnými choutkami.