Vede-li se spor o to, kdo současnou válku na Ukrajině začal, nedoberme se asi vůbec reálné skutečnosti. Samozřejmě, že invaze vojsk Ruska na Ukrajinu z února roku 2022 je termínem počátku současného válčení. Jenže, jak je tomu u všech válek, každá z nich je výsledkem předcházejících, mnohdy zapeklitě skrytých dějů. Pokusím se dokázat tuto tezi na příběhu konfliktu Ruska s Ukrajinou.

Současným bojům bezprostředně předcházely děje, které je nepochybně iniciovaly. Rusové tvrdí, že prvotním motivem invaze byla osm let trvající „protiteroristická operace“ vládních vojsk Ukrajiny proti separatistickým tendencím Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny, které dokonce vyhlásili nezávislost na centrální vládě země. Ozbrojené útoky vládců Ukrajiny hrubě odporovaly Minským dohodám, především té druhé, která se stala součástí mezinárodního práva, jelikož byla schválena RB OSN. Ukrajinci ale tvrdí, že současná válka začala už odtržením Krymu od jejich státu. Rusové zase kontrují, že referendum na Krymu bylo vyvoláno protivládním pučem vůči řádně zvolenému prezidentu Janukevyčovi. Z Ukrajinské strany viděno našlo ale o puč, leč o druhou barevnou revolucí v roce 2014, pověstném to Majdanu. Jenže i ten má svůj „původ“.

Odborníci nejnovějších dějin mají za to, že vše začalo tím, že administrativní hranice mezi Ukrajinou a Ruskem uvnitř Sovětského svazu byla koncem 20. let minulého století stanovena, aniž by respektovala etnické rozhraní mezi oblastmi s většinou Rusů a většinou Ukrajinců. Tak se stalo, že Ukrajina nebyla po rozdělení SSSR v prosinci 1991 vytvářena jako federativní stát respektující menšiny, ale jako unitární stát, který ve vlnách prováděl násilnou ukrajinizaci Rusů, a nejen jich.. Navíc vládci Ukrajiny se sympatiemi sledovali přibližování NATO ke svým hranicím a projevili o členství v Alianci oficiálně zájem už v roce 1999. Načež na summitu Aliance v roce 2008 následovalo „přivítání euroatlantické aspirace Ukrajiny a Gruzie na členství v NATO“, a přání některých politiků v Kyjevě vstoupit do NATO bylo dokonce vtěleno do ukrajinské Ústavy v únoru roku 2022. Útlak ruského obyvatelstva až do formy poukrajinšťování ba vyhubení, a hrozba vstupu do NATO byly základními příčinami speciální vojenské operace Ruské armády na území Ukrajiny, jak byla invaze pojmenována v prvních dnech.

Za dob existence SSSR došlo podle mého náhledu ke kvalitativnímu vzrůstu sporu Ukrajiny s Ruskem až do formy nenávisti. Způsobila to vysoce nadprůměrná efektivnost zemědělství a průmyslu oproti Rusku. Obyvatelé území tehdejší Ukrajinské socialistické republiky dospěli k přesvědčení, že jsou vykořisťováni a v dobách nejtěžších dokonce existenčně ohroženi záměrně způsobeným hladomorem na počátku třicátých let minulého století. Právě toto přesvědčení způsobilo, že část obyvatel přivítala Hitlerovu okupaci jako osvobození od Ruského útlaku a díky tomu byly vytvořeny kádry nacionálně silně orientovaných Ukrajinců, alias, alespoň podle Rusů, nacistů.

Ovšem ani tam nejsou nejhlubší kořeny konfliktu Ukrajiny s Ruskem. Lze je totiž dohledat už v devatenáctém století, kdy po roce 1848 proběhla Evropou vlna sebeuvědomování národů, čti vytváření národů i z pouhých etnik. Je prokázáno, že obyvatelé okrajové oblasti všech velkých říší, či na hranicích dvou velkých států trpí vždy střídavou výměnou vrchnosti. Tak tomu bylo i v oblastech dnešního Běloruska a Ukrajiny. Ve zmíněném období se proto organicky vynořily síly, které z „okraje“    Rusi stvořily Ukrajinu. Provedly to dva vnější vlivy. Polský a Rakouskouherský. Polští učenci pomohli „Ukrajincům“ tím, že pro ně kodifikovaly ukrajinštinu, a byrokracie R-U císařství vytvářela separatistické instituce na území tehdejšího nepřítele, carského Ruska.

Eo ipso. Ukrajina je produktem odvěké nenávisti Poláků k Rusku a stejně odvěké snahy Západu zničit Rusko. Takže problém konfliktu Ruska s Ukrajinou je fakticky od samého počátku konfliktem Evropy s Ruskem. Asi tak z mého hlediska. Ostatně soudím, že sionistický Izrael musí být zničen.

Ve svém posledním textu publikovaném pod titulkem Slovo sionismus zmizelo z veřejného prostoru jsem uvedl, že současné používání pojmu antisemitismus je zmatečné. Současné dění v Izraeli zmatenost až nesmyslnost tohoto pojmu obzvláště vyjevilo. Naprostá většina nezápadního světa svým odporem k Izraeli či podporou Palestiny se nemohou projevovat jako antisemité už jenom proto ne, že oni samotní mnohdy patří do rodiny etnik mluvících semitskými jazyky, jichž je na světě stokrát víc než Židů.

Vůbec poprvé slovo antisemitismus použil Židovský učenec Steinschneider při kritice rasisty Renana, který prosazoval nadřazenost Germánů nad Semity. Takže Moravský Žid ten pojem vytvořil ve správném kontextu. Ovšem termín antisemitismus byl pro politické účely poprvé použit někdy kolem roku 1880 německým propagandistou rasové nadřazenosti Germánů nad Židy. Kdyby to byl věci znalý odborník, tak by ho nemohl užít jen pro nadřazenost nad Židy. I když šlo o rasistický vztah k Židovství měl být pojmenován jinak. Skutečnost, že nějaký nedouk použije pro určitý jev nesprávný termín ještě neznamená, že ho má celý svět po něm opakovat. Vždyť to je z dnešního hlediska fakticky dezinformace a jeho šíření pak hoaxem.

Hitlerovci při tom ale byli skuteční antisemité, jenže nejen to, byli rovněž antislované, antičernoši a vlastně rasisty vůči všem neárijcům na planetě.

V každém etniku, nadtož v národě se vyskytuje nepočetná část mocichtivých jedinců, v některých dokonce světovládných. Tak tomu bylo od samého počátku i mezi Židy. Jejich ideologie, nazvěme ji judaistická věrouka, totiž může být vykládána i světovládně. Z takového podhoubí vyrostl v Evropě již v devatenáctém století politický sionismus. Šlo o hnutí, jehož cílem byl návrat do své pravlasti. Ovšem v podtextu tohoto hnutí byla od počátku mocichtivost, až světovláda. Logicky proto vybudil negativní reakci okolního světa, ale dokonce i mezi Židovskými teologickými učenci.

A právě v té etapě vývoje došlo k zásadnímu pojmovému matení. Odpor vůči sionistům někteří rasisté v Evropě zaměnili za odpor k Židům, judaismu a ke všemu židovskému. Zavinila to asi tisíciletá nenávist katolické církve k Židům. Toho nakonec skvěle využili sionisté, především po druhé světové válce. Zločin holocaustu ztotožnili s pojmem antisemitismus a postarali se o to, aby byl považován za největší zločin v dějinách lidstva. Od té doby jakákoliv kritika judaismu, Židů, židovství a později i státu Izrael byla prohlášena za antisemitismus čili nejhnusnější přečin proti lidskosti. Nálepkou antisemity byl pak dehonestován každý kritik sionismu, a především státu Izrael, čímž byl fakticky vyloučen ze slušné společnosti.

Poválečná politická praxe navíc vykrystalizovala Sionisty, tentokrát už s velkým S, což jsou nežidovští občané a přívrženci státu, který nazvali Izrael, čímž zneuctili to starobylé hebrejské slovo.  Zneuctili? Spíše se dopustili další dezinformace. Sionistů nežidovského původu je daleko víc než všech Židů na planetě. A tak dneska v samotném Izraeli žije určitě víc těch, kteří nejsou „potomky praotce Abraháma“.

Pokud pojmu antisemitismus využili Sionisté především k politickému boji se všemi svými odpůrci, ba dokonce tím termínem označují každého jejich kritika za popírače holocaustu, či v současnosti dokonce osobu s nechutí odporovat zlu, pak už jde jednoznačně o podvodné chování Sionistů. Jsem toho názoru, že je načase vrátit slovu antisemitismus jeho původní význam, a nepapouškovat neznalost rasistického propagandisty.

Bylo-li od samého počátku pojetí antisemitismu fakticky dezinformací a jeho šíření hoaxem, pak jeho zneužití Sionisty k politickému boji už je projevem jejich hybridní války s všelidskou společností. Což se v současnosti projevuje v boji Izraele vůči svému okolí a Sionistů USA (Západu) vůči celému světu. Závěrem si dovolují tvrdit, že právě Sionisté jsou ti nejzavilejší antisemité, ať už jsou Židy či jiného etnického původu. Hlavním závěrem ovšem je, že kritici Židů, Judaismu či židovství nejsou antisemité a kritici Izraele už vůbec nejsou antisemité, ale antisionisté, což je velice významný rozdíl.

Myslím, že nejsem daleko od reality, když tvrdím, že Putin se na válku s NATO připravoval velmi dlouho. Ve svém vědomí prakticky už po Čečenské válce. A věděl to i Jelcin, protože Putinovi při gratulaci k zvolení prezidentem řekl ono „památné“; Vladimire Vladimiroviči zachraň Rusko. Definitivně svůj postoj k Západu, a hlavně k hegemonii USA Putin sdělil celému světu ve svém prvním projevu v Mnichově 10 2.2007. O sedm let později, přesněji 19.3.2014 ve stejném městě, na stejném druhou setkání světových politiků pak už byl naprosto konkrétní. To totiž už bylo po „Euromajdanu“ a Putin ve svých „šachových“ partiích jako jednu z variant předpokládal poměrně blízký střet s NATO. Aby Ruskou armádu naučil reálně bojovat se Západem, tak podle mě požádal prezidenta Asada, aby ten požádal Rusko o pomoc v boji se zahraničními vměšovateli do občanské války v Sýrii. Rusko mu vyhovělo a 30.10.2015 Ruská armáda zahájila svou vojenskou aktivitu v Sýrii, která se tak stala prvním vojenským polygonem kde si Ruská armáda osahávala účinnost zbraní NATO.

Předpokládám, že Ruské vojenské velení při úvahách o provedení SVO počítalo s tím, že tak vytvoří Západu šanci, aby se do bojů v nějaké podobě zapojil. A jsem si dokonce jist, že pro Putina očekávaná vojenská aktivita Západu byla jedním z důvodů, proč dal k SVO konečný rozkaz. Získal tím možnost střetu s NATO, tedy prakticky s USA na cizím území, a ještě k tomu na území dlouholetého odrodilce a v polovině minulého století už zavile zrádného nepřítele Ruska.

Putin totiž patří k těm politikům, kteří mají dlouhodobou vizi. Což ho vedlo mimo jiné k tomu, že si zajistil vůdčí postavení v zemi snad až dokonce svých dnů. V té vizi mu vychází, že Rusko bylo, je a bude pro Západní svět teritoriem loupeživých nájezdů. Zájem o jeho bohatství budou mít samozřejmě i jiné části světa, ale ty ve své „memetické“ výbavě nemají jako dominantní chování soutěžení, konkurenci až boj. Putin proto je již dávno přesvědčený, že Ruským osudem je válka se Západem. A tak se snažil, aby k ní došlo v situaci, kdy to bude pro jeho vlast výhodnější.

Rusko je jednou z mála zemí, pokud ne vůbec jedinou, která je ještě v současnosti soběstačná. Sice při úplné izolaci od zbytku světa by nakonec za ním silně zaostala, pokud by se ten zbytek dokázal sjednotit. V což ovšem nikdo rozumný nevěří. Rusku se povedlo mít tak působivou obranu, že zatím spolehlivě odrazuje každého útočníka. Rusko při tom nemá armádu tak početnou, aby zem ubránila proti fyzické okupaci svého obrovského teritoria. To musí zajistit především technologickou převahou nad možnými útočníky. Tento problém prakticky řeší na Ukrajinském válčišti. To se tak stává v pořadí druhým polygonem Ruské armády. Ruská armáda se na Ukrajině učí zabránit fyzické okupaci okrajů svého území a v Sýrii pak zkouší prostředky na ochranu vnitrozemí.

To ovšem není zdaleka vše. Rusko si na obou bojištích v utajeném režimu zkouší vývoj zbraňových systémů budoucnosti. Tedy válek robotických až po ty bez účasti lidí v přímém boji, kde o operativní taktice rozhoduje umělá inteligence. Rusko, aby ubránilo svou zem musí totiž určovat formu budoucích válek, to znamená vytvářet zbraňové systémy nové, na něž nepřítel bude muset teprve reagovat, když by si chtěl Rusko podmanit. Samozřejmě, že díky své rozvědné činnosti se stejně chová i NATO, takže Ukrajina je dneska oboustranným polygonem zkoušek zbraňových systémů budoucnosti. I to má vliv na dobu jejího trvání.

Myslím, že jsem v textech za poslední dva roky naprosto jasně vyjádřil, v jaké roli jsou občané USA. Skutečná vládnoucí vrstva, tvoří skupinu vodičů loutek vydávaných za „demokratickou“ politickou moc, jejímž prostřednictvím je zotročována veškerá veřejnost Unie. Především tím, že její vrstva mladých mužů byla zmanipulovala do role „kanónenfutr“ mezinárodních zájmů anonymních vládců USA. Za druhé tak, že formou daní jsou okrádáni všichni občané o prostředky, mnohdy nenahraditelně potřebné pro celospolečenské investice Amerického státu a „investuje“ je do zbrojení, vedení válek a posléze ke zmírňování jejích následků v domácí populaci. Za dobu několika desítek let se touto cestou podařilo z USArmy vytvořit neporazitelnou sílu, zajišťující uvedeným reálným vládcům USA, aby se připravovali na reálnou nadvládu nad celou planetou. Aby konečně zkonsolidovali globální moc. Za největší úspěch skrytých vládci USA, onoho Trumpova „Deep State“ lze považovat skutečnost, že si dokázali zajistit, aby přes rozpočet USA fakticky celý svět platil války kterými jej Unie ohrožuje. Zajistil jim to manévr zvaný petrodolar. Právě to byla jedna z manipulací, o kterých jsem psal v předešlém příspěvku. Při tom šlo o zatím největší finanční podvod v dějinách, na jehož potrestání svět pořád ještě čeká. Trump asi poprvé se této bandě vzepřel, alespoň slovně, čti pomohl celému světovému společenství, aby si uvedenou realitu mělo šanci uvědomit a ověřit. To byla jeho největší vina vůči anonymním vládcům USA. Zvláště když to provedl v době, kdy se tato skrytá mafie už reálně formovala do globálních institucí připravujících prostor pro nadvládu „deep world domination“, jakousi skrytou vládu světa.

Mnohokrát jsem napsal, že neuznávám novinářský termín „neoliberalismus“. Pro mě je to klasický, až demagogický liberalismus aplikovaný na celou planetu čili globalismus. Základním rysem toho nového mezinárodního jevu je formování světové vlády a posléze vrstvy nadvlády nad Zeměkoulí. Tedy nejen lidstvem, ale vším prostředím, v němž se realizuje lidská pospolitost.

A konečně to zásadní. Současná etapy třetí největší krize lidských dějin je ve fázi začínající horké války mezi dosud světu vládnoucím Západem a „vzbouřenci“. Jsem vnitřně přesvědčen, že pokud se nakonec odpůrcům Západu podaří zvítězit, tak to bude Pyrrhovo vítězství. Parazit jménem skrytí vládci světa, čti financiéři, onen deep world domination, se pouze přestěhují do vítězné skupiny zemí a dál se budou snažit o ovládnutí všeho lidstva. Není proto prozatímním hlavním cílem poražení Západu, ale definitivní zničení platformy, o níž se opírá nadvláda skrytých vládců se světovládnými choutkami.

Zatímco Bůh je jeden, i když pro katolíky například ve třech osobách, Satan má nekonečné množství vtělení. Je jich možná víc, než všech hinduistických božstev a bohů dohromady. A tak zbylo i na tak bezvýznamnou zemičku, jakou je pidistát s logem Česká republika. Kdybych byl nábožensky založený, tak bych byl přesvědčen, že poslední dekádu dvacátého století lze označit jako vystoupení Satanovy říše na zemský povrch, takže svět, který zůstal po rozpadu SSSR na této planetě je něco jako nadstát s logem „Satanát“. Nelze popřít, že nejviditelnějšími reprezentanty vývoje po listopadu 1989 v ČR byla „nesvatá trojice“, shodou okolností tři prezidentů země Čechů, Moravanů a Slezanů. Klasičtí to představitelé Satanátu.

Jako první z nich se na Hradě usadil Václav Havel. Jako politik diletant, jako státník ztroskotanec a jako člověk ego neustále zmítané pochybnostmi. Z rodinného prostředí si odnesl antikomunistické vychování a do odporu s mocí KSČ vstoupil už v roce 1968 s fanglí mladicky naivního bijce za lepší svět, což je osudem asi tak pěti procent všech mladých lidí. A to jej nepodezírám z toho, že se snažil být prostě jenom zajímavým pro své okolí. Jelikož mu nechyběla určitá míra ambicióznosti vnímal v době normalizace dost těžce svou společenskou vyloučenost. Proto byl aktivní v protisocialistické opozici a po vyhlášení Charty 77 se dostal do povědomí antisovětského světa. Postupem času se v odporu k mocným dopracoval do stavu, z nějž už nešlo vycouvat. Všimli si ho totiž na Západě usazení emigranti především z doby po roce 1948. Ti s ohledem na jeho mládí si v něm začali pěstovat svou ikonu. Vnímali především jeho váhavou nerozhodnost, která navenek vypadala jako moudrost hluboce přemýšlivého člověka, spojenou s respektem vůči těm, kdo nepodléhají pochybám. Což zaručovalo, že se dá lehce ovládat. S těmito dispozicemi byl vybrán cizími rozvědkami, aby se stal vůdčí osobností historického zlomu v naší zemi v době, kterou začínala v celém světě čtvrtá existenční krize všelidské civilizace za posledních dvanáct tisíc let. Tvůrci jeho kultu ho vypodobňovali jako zásadového člověka pevného charakteru, a on sám se stylizoval do této role jako disident a v době kdy toužebně čekal na nejvyšší ústavní funkci. V ní ale pro svou naivitu naprosto propadl a v rukou jeho tvůrců to byl doslova člověk z plastelíny. Pokud by byl tím prezidentem jenom onoho půl roku, jak sliboval, zůstal by navěky uznávaným symbolem doby. I když celá ta doba bude jednou striktně odsouzena coby snaha dát dějinám zpětný chod.

Václav Klaus byl od počátku silným odpůrcem Havla. Nebyl naivním nositelem dobra ve formě pravdy a lásky. On si v dobách normalizace upletl jiný světový názor. Jako ekonom se shlédl v klasickém liberalismu a stal se dogmatickým hlasatelem a následně realizátorem svobodného trhu. Ideálu stejně zlotřilého, jako jsou zlatá telata demokracie a lidských práv pod fanglí všeobjímající svobody. Oproti Havlovi v žádném ohledu neměl pochyby o světě, a už vůbec ne o sobě. Považoval své přesvědčení za jediné správné a dá se říci za absolutně oprávněné na dominantní princip společensko-politického režimu, který se rozhodl realizovat.

Už v prvních převratových dnech na ambasádě USA podepsal memorandum, ve kterém se zaručoval, mimo jiné, že převede plánovanou ekonomiku na tržní, čti československé hospodářství dostane pod kuratelu Západu. Co všechno na té ambasádě podepsal není do dnešní doby známo, protože část onoho dokumentu dosud není odtajněna. Svou demagogii nazval ekonomickou reformou. I když šlo jednoznačně o komplexní převrat režimu. Začal měnovou reformou ve formě trojnásobné devalvace, takže okradl většinové občany o celoživotní úspory, čímž jim znemožnil privatizovat, takže loupeže majetku všeho lidu se mohli zúčastnit už jenom cizinci. Aby se lid obecný nebouřil, hodil mu návnadu kuponové privatizace. Jestliže Havel svým individualismem zničil kolektivistickou morálku solidarity, sounáležitosti a spolupráce, Klaus zničil materiální základnu našeho kolektivistického státu. Dohromady to představuje totální devastaci státnosti. Tu už nešlo zachránit. Šlo ji už jenom začlenit do evropského nadstátu. Což byl faktický smysl oné fáze první globální války, která začala rozpadem Sovětské svazu.

Třetím do party českých loutek Satanátu se od počátku převratu vloudil Miloš Zeman. Havel byl politický anti talent, Klaus měl pouze nadání pro politiku a vůli učit se jí, a Zeman měl jen jednu vlastnost politika, byl skvělým rétorem se sloní pamětí.  Startovací plošinou jeho politické kariéry se stal poněkud přeceňovaný jeden jediný článek, v němž pár měsíců před převratem hodnotil vládu KSČ. To se už mohlo, platila totiž Gorbačova glasnosť. Jako vzdělanec vychovaný v nuzných poměrech socialismu si zachoval sociální cítění, ale jinak sám sebe hodnotil jako radikálního intelektuála. Hned v prvních měsících publikoval několikastránkový návrh transformace režimu. Nemá smysl ho hodnotit, protože se poněkud rozpracovanější stal pozdějším programem Občanského hnutí, dále OH. Havel byl prezidentem, Klaus minstrem a Zeman poslancem, předsedou jednoho z národohospodářských výborů. Období prvního půlroku bylo érou boje o politickou formu země. Tento jasně vyhrál Klaus svým založením strany ODS. Havlovo OF se oním aktem rozpadlo a jeho následovníci se nazvali OH. Během dalších dvou let ODS doslova deklasovalo ostatní poltickou skrumáž v zemi, i když se povedlo obnovit ČSSD, nejstarší to politickou stranu v zemi. Nemluvil bych on ní, kdyby právě ta se nestala skutečným startem Zemana do nejvyšších funkcí. Když ho ambiciózní nýmandové vystrnadili z OH, tak se rozhlédl a uviděl v čele ČSSD přestárlého, čtyřicet let v zemi nežijícího muže a rozhodl se vystřídat jej v čele této strany. Stal se s pomocí Grosse a podobných   předsedou ČSSD, což jsem vždycky hodnotil jako násilné převzetí strany. Za své heslo vyhlásil, že půjde vládě po krku, aby po volbách se s bývalým předsedou vlády dohodl na „smlouvě“ o politické stabilitě, čti pokračování v trendu Václava Klause. Což Zeman skvěle realizoval, když dokončil privatizaci oddlužením bank, které pak všechny „daroval“ zahraničním subjektům.

Závěru k této triádě netřeba. Všichni tři splnili svou roli loutek na drátcích globálních mocnářů, jenom Klaus se trochu cukal, ale vždycky byl dotlačen tam, kam bylo třeba. I když v době post prezidentské se stává enfant terrible, už ho ve světě neberou, protože ztratil reálnou moc. Stal se zajímavým rebelujícím staříkem. A Zeman doslova sice živým mužem, leč mrtvým politikem.

Tuto sérii textů nelze ukončit jinak než sbírkou veřejných vyhlášení Havla pronesených v období, než se stal prezidentem. K desátému výročí „barevného puče“ si dal kdosi tu práci a shrnul je do jakoby jednoho zdánlivého projevu. Tuším, kdo je jeho tvůrcem, leč pokud to nemohu dokázat, tak jej nemohu uvést, takže ho otiskuji coby text anonyma. Byl publikován pod názvem „Projev, na který se nezapomíná!“

Jeho obsah zněl následovně, cituji:

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.

     V budoucnu se podle mého mínění musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jaké má dnes. Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.

     Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

     Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat… Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice víc než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v téhle chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

     Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné NEJDE TO.

Tento elaborát nehodlám komentovat, protože si nejsem schopen ověřit některé jeho reálie. Ovšem každý si může na internetu najít televizní projev „občana“ Havla ze 17. prosince 1989, kterým se představoval veřejnosti, coby kandidát na prezidenta doporučovaný Občanským fórem, hnutím, které se zkonsolidovalo do nejvlivnější převratové síly.

Já k věci přidám jenom dvě epizody.

Havel jako prezident se uvedl všeobecnou amnestií, protože byl přesvědčen, že naprostá většina uvězněných prostřednictvím rozhodnutí socialistických soudů, byli potrestáni neoprávněně. V mých očích šlo o otřesný akt naivního politika, který se teprve vyučuje na státníka. Jakmile jsem se stal předsedou odborového svazu, poslal jsem jeho kanceláři dopis, v němž jsem uvedl názor, že naivní politik je pro svůj lid větším nebezpečím než tyran. Havel byl s obsahem seznámen. Vím to jistě protože jsem měl na Hradní kamarilu kontakt, který mě informoval, že se Havel zajímal, kdo to je ten Hošek?!!

Havel ve svých „převratových“ vyhlášeních, dokonce i v OSN prosazoval rozpuštění nejen Varšavské smlouvy, leč i NATO. Vím prokazatelně o tom, že tehdejší prezident USA Bush st. se svěřil že tuto myšlenku šířenou vlivným politikem z Východní Evropy považoval za velice nebezpečnou a s radostí konstatoval, že si Havel nechal celou věc vysvětlit a od svého názoru upustil.

Souhrn celého seriálu o polistopadových dezinformacích.

Začnu ho jakoby od posledního příspěvku. Do čela převratu se dostala nepočetná skupinka osob, které „spolu mluvily“, už v podzemním hnutí za doby nadvlády KSČ. Nikdy by se jí nepovedlo provést barevný puč, pokud by neochabla síla SSSR. Do jejího čela se propracoval Václav Havel, který už od existence Charty 77 byl za vůdce protikomunistické opozice s konečnou platností vybrán tajnou službou Izraele. Zajímavé je, že se o tom rozhodlo podle jediného kritéria. Prý proto, že nemá děti, tak nebudou nevinní trpět jeho uvězňováním. Jenže Havel nebyl talentem pro politiku. Nejenže nebyl dobrý řečník, ale neměl k této činnosti ani potřebný charakter. Byl abnormálně váhavým při rozhodování a příliš často podléhal autoritám, takže měnil své postoje a názory. Viz má poznámka ze vzpomínek Bushe. Především byl ale naivním až utopickým „sociálním konstruktérem“. Navíc v ilegalitě si vypracoval metody kabinetních křiváren a podrazů, což ve veřejné funkci přináší odporné přečiny. Připomínám jako příklad odstranění Josefa Bartončíka z funkce předsedy Federálního shromáždění. Díky propracované propagandě získal Havel doslova obrovskou popularitu. Mezi odpůrci KSČ už díky zmíněné Chartě a u ostatní veřejnosti od prvních dnů listopadového mocenského zvratu. Jeho názory tak získaly dominantní váhu při ovlivňování veřejnosti.

Jednotlivé díly seriálu dostatečně dokazují, že veřejnost byla v polistopadovém období oblouzněna samými dezinformacemi, hoaxy a prokazatelným lhaním. Je naprosto jedno, zda je někteří tehdejší aktivisté myslel upřímně a nelhali vědomě. Tím hůř pro ně, jelikož se angažovali, aniž měli k tomu potřebné schopnosti a znalosti.

Závěrem proto tvrdím, že noví vládci příliš dobře vědí, jak se k moci dostali, a z toho prostého důvodu udělají všechno, aby zlikvidovaly šance na veškeré takové a podobné činnosti, které jí samotné k moci dopomohly. A samozřejmě především jejich nositele.

Nový světový řád, jehož vývoj se nebývale urychlil rozpadem SSSR se už projevuje několika zřetelnými jevy. Jedním z nich je emancipace zemí globálního jihu. Řečeno „zápaďáckým jazykem“ států, které se zbavily kolonialismu. Jenže ono období v očích emancipujícího se světa nebylo kolonialismem. Tento termín je příliš široký a v podstatě hodnotově neutrální, nevyjadřující přesně konkrétní situaci toho, kterého území. Nevyjasňuje všechno to zvrácené chování vládců Západních států na územích tisíce kilometrů vzdálených od jejich domoviny. Regionů, které byly okupovány, vylidňovány, drancovány o nerostné bohatství, hospodářsky znásilňovány začleňováním do ekonomické soustavy okupantů a jinak zbídačovány a pleněny.

Vysoce hodnotím, že nové, emancipační hnutí bývalých kolonií se začalo systematizovat. Je rozděleno na několik fází a zaujalo mě, že je zahájeno snahou převyprávět dějiny, které dosud psal vítězný Západ pouze ze svého pohledu. Emancipující svět si dobře uvědomuje, že se za prvé musí vrátit daleko do své minulosti a v ní najít kořeny vlastních tradic, které kolonialismus ničil a mnohdy už zničil. Za druhé, musí ze svého pohledu vyhodnotit „přínos“ kolonialistů do dějin okupovaných národů, území a států. Státy globálního jihu musí vytvořit své hodnocení historie. Musí pro dějiny najít doslova nový výklad založený na zpřesnění dosavadních termínů a pojmů sloužících dosud Západu ke své „kádrování“ minulosti.

Mimo jiné poznamenávám, že naprosto stejný proces čeká globální levici, která se ještě nezmátořila z totální amnézie způsobené rozpadem Sovětského svazu.

Dneska po probuzení mě napadl jeden příklad levicového převyprávění minulých událostí. Je jí titulkem předznamenaná „Karibská“, nebo též „Kubánská krize“. Nevyjadřuje totiž podstatu dění. Řeknu to přímo. Podle mě šlo o první „studenou“ jadernou válku, když užití „atomových“ bomb proti Japonsku bylo prvním zvráceným testem jaderné, alias A-bomby.

Projekt Manhattan Engineering District, kterým byl v průběhu druhé světové války pojmenován program vývoje atomové bomby v USA, měl fundamentální charakteristiku. Nikdo nedokázal ani odhadnout reálné destruktivní účinky vyvíjené zbraně. Teprve první test bomby, který proběhl 16. 7. 1945 pod označením Trinity, ukázal celou hrůznost destrukce. A to navíc nebyla v tom momentě známa rozloha radiačně zamořeného území, které se nakonec ukázalo být mnohem rozsáhlejší než veškeré odhady. Vždyť výbuchový „hřib“ plazmy, plynů a pevných částic dosáhl údajně výšky 20 kilometrů, takže než částice spadly na povrch, dolétly větrem na obrovské vzdálenosti.

Konstruktéři bomby při jmenovaném testu na vlastní oči viděli ne džina vypuštěného z láhve, ale doslova samotné peklo, které vypustili do lidského světa. Pokud by byli skutečnými lidmi, musela by jejich hrůza být tak obrovská, že by dál odmítli na projektu pokračovat. Jenže oni ve své podstatě lidskými bytostmi nebyli. Scházelo jim cosi zásadně člověčího, co definuje lidstvo jako prvek věčnosti života v našem vesmíru.

Kolektivní rozum lidstva od doby prvního užití jaderné zbraně, a především vyhodnocování testů jejích modifikací a zlepšení zatím dokázal zmrazit pekelné síly v ní ukryté skoro na další tři čtvrtiny století. Po celou tu dobu JZ sloužily především dvěma územně rozsáhlým super mocnostem jako kdysi hradby, čti, jako čistě zbraň obranná.

A tím se konečně dostávám k oné Kubánské krizi. O reálnou obranu mohlo jít jen tehdy, když z Moskvy bylo tak daleko do Washingtonu, jako z Washingtonu do Moskvy. Leč vládci USA přenesli jaderné zbraně z Washingtonu o dvě třetiny vzdálenosti blíž ke Kremlu. Což klasifikuji jako chladný jaderný útok. Moskva se rozhodla učinit totéž a své JZ hodlala uložit rovněž blíž k Bílému domu. Takže v tom momentě by byly rakety s JZ vzdáleny od Washingtonu necelé dva tisíce kilometrů a něco přes dva tisíce od Moskvy. A v tom byl zásadní problém. Čas letu raket z těch vzdálenosti byl tak krátký, že druhá strana by nestačila včas reagovat. Tím se staly JZ jednoznačně zbraněmi útočnými, proti nimž není reálné obrany.

Takže dějinná událost do dneška nazývaná Kubánskou krizí za prvé vůbec nezačala na Kubě, ale v Turecku, takže když už, tak by mělo jít o Tureckou krizi. Ovšem nešlo vůbec o krizi. Ve skutečnosti šlo o první akt jaderné války, i když jenom chladné, jak Číňané nazývají některé zbraně. Na první akci horké jaderné války lidstvo teprve čeká, protože ony A-bomby na Hirošimu a Nagasaki patří do doby předjaderné. V níž o použití rozhodovalo několik jedinců, kteří, jak jsem napsal už nebyli lidmi se vším všudy.

O RUSKU PODRUHÉ – VLASTNĚ ZA PRVÉ

V tomto textu se zmíním pouze o dvou problémech, které považuji za stěžejní pro pochopení současného chování Ruska v mezinárodním prostoru.

Vojenská doktrína.

Prvním je vojenská strategická doktrína. Každý, kdo chce posuzovat vojenskou strategii Ruska by si měl sednout před globus, či nad mapu světa a při svých úvahách se pořád na ně dívat. Při tom by si měl uvědomovat, že to obrovité území je obýváno pouze 145 miliony obyvatel. Hustotou zalidnění je až na 223 místě světa. Rusko má skoro dvakrát větší rozlohu než hned v pořadí druhá země na planetě, Kanada. Jeho území má navíc podobu obdélníka, jehož délka je přibližně čtyřnásobkem šířky, takže délka jeho hranic je skoro 61 tisíc kilometrů čili jeden a půl rovníku. Z toho 38 tisíc tvoří moře.

Při tom celý svět dobře ví, že zmíněné území obsahuje obrovské bohatství Ruska v přírodních zdrojích a tím i praktickou možnost dlouhodobé soběstačnosti. A Rusové z dějin své státnosti zase ví, že bohatství jejich země láká všechny lapky světa. Takže si především musí zajistit obranu celistvosti svého velestátu.

Na první pohled je jasné, že Rusko nedokáže konvenčními silami ubránit své území. A už vůbec ne proti společnému napadení ze strany NATO. V takové situaci byl i SSSR, takže už jeho vojenská doktrína byla založena na odstrašující síle jaderných zbraní. Rusko je na tom ovšem mnohem hůře, takže jeho odstrašující síla musí znamenat pro každého agresora praktické zničení, aby ho umravnila. Ne nadarmo varoval nedávno Medveděv Polsko, že pokud jeho vojáci vstoupí na území Ruska, bude Polsko do dvou dnů doslova vymazáno z mapy světa.

Zatímco SSSR dokázal držet obrovskou konvenční armádu kdykoliv okamžitě způsobilou boje, Rusko si takovou nemůže dovolit. Její vojáci jsou proto cvičeni pouze a jen k obraně, a ne k agresi. Umí proto ovládat především ony odstrašující zbraňové systémy, čti rakety od krátkého doletu po balistické, všechno i s jadernými náložemi. Vojsko konvenčních zbraní je nepočetné a vesměs specializované na řešení lokálních problémů. Mimo jiné právě proto generální štáb ruské armády si pro městské boje na Ukrajině pozval Wagnerovce a další vojenské profesionální společnosti.

Občané ruské národnosti po rozpadu SSSR

Druhým velkým problémem Ruska po rozpadu SSSR je skutečnost, že za jeho hranicemi, čti na dnešním území sousedních států, zůstalo až 20 milionů občanů ruské národnosti. Což by nebylo zase tak velkým problémem, pokud by některé nově vzniklé samostatné státy, mnohdy vděčící za svou existenci jen Sovětskému svaz, nepovažovali ruské obyvatelstvo za bývalé okupanty, a tedy současné nepřátele, vůči nimž se proto chová doslova nesmiřitelně.

Jak jsem napsal, Rusko je málo osídleným územím a oněch dvacet milionů soukmenovců by mu proto hodně prospělo. Jenže ono se těžce vrací i první generaci Rusů, kteří v rámci SSSR odešli do „cizích“ krajin, nadtož těm Rusům, kteří se v cizích zemích už narodili a vnímají ji mnohdy jako svou skutečnou vlast. Neexistují sice o tom statistiky, ale s vysokou pravděpodobností se dá předpokládat že Rusové, kteří odešli do sousedních sovětských republik, měli v nich vysoké postavení, jež si vesměs zachovalí dodnes. S výjimkou Pobaltských zemích a Ukrajiny.

A tady je jádro pudla.

Rusko jasně mnohokrát deklarovalo, že nemá územní požadavky na své sousedy. Má už tak velké problémy se svým velestátem. Nepotřebuje si je zvyšovat ziskem území okolních států, ale žádá od nich dodržování určitých podmínek. Vládci bývalých sovětských republik nesmí diskriminovat občany ruské národnosti a sousední země obecně nesmí realizovat politiku nesmiřitelného nepřátelství vůči Rusku. Rozumem ovládaní politici i veřejnost to dovedou chápat, emocemi zmítaní nenávistníci Ruska to naopak dovedou využít ke svému výkladu chování Ruska v mezinárodním prostoru. Nepřátelé Ruska šikanu, diskriminaci, dokonce doslova genocidu ruského obyvatelstva na okrajích území bývalého SSSR popírají. A když už to nejde utajit, tak tvrdí, že ruské obyvatelstvo je povinno se asimilovat v zájmu bezpečnosti zemí, v nichž se i proti své vůli ocitlo. Najednou všichni ti novináři a politici jako by zapomněli na lidská práva, ono zlaté tele hodnot Západu.

Troufám si tvrdit, že pokud by se z Ukrajiny nestal stát antagonisticky, čti nesmiřitelně nepřátelský vůči Rusku, tak by ještě dneska byl Krym její součástí. Pokud by nezahájil genocidu Rusů na Ukrajině, nikdy by ruská armáda nevstoupila na její teritorium. Pravdivost takového tvrzení samozřejmě nelze dokázat. Jenže ho rovněž nelze vyvrátit. Přesto státníci, politici a novináři sousedních zemí bez uzardění tvrdí, že se cítí Ruskem ohroženi. Což jim ovšem vůbec nebrání, aby vůči svým občanům ruské národnosti se chovali způsobem, který Rusko doslova provokuje. Tedy od zákazů ruské kultury, po stíhání užívání ruského jazyka, až po nucenou asimilaci.

Tvrzení mocnářů některých zemí, které nesousedí s Ruskem, že je jejich stát Ruskem ohrožen je de facto přiznáním, že vyvíjí aktivity proti Rusku a mají proto odůvodněný strach z reciprocity. Rusko je nacionální zem. Je proto jejím nepřítelem každý, kdo kdekoliv ubližuje Rusům. A jako každý bohatý subjekt je citlivý vůči projevům nepřátelství, protože ho vnímá jako pokus o loupež svého majetku.

Je obecným zákonem, že každá hospodská rvačka začíná hádkou. U té se nikdy neví, kdo ji zavinil. Obvykle je to tak, že jsou na vině obě strany, jako u rozvádějících se manželů. Proto v každé slušné hospodě, když se v takové hádce nakonec do sebe dva místní chasníci, navíc ještě bratranci pustí, tak se několik rozumných štamgastů zvedne od karet a odtrhne je od sebe, aby si zchladili makovice na krku. Teprve potom se může debatovat, kdo si vlastně začal. Když ani pak se nepřestanou „šarpat“, tak je prostě z hospody vyhodí, ať si to venku mezi sebou vyřídí.

Jsou ovšem hospody, každý ať si je pojmenuje jak chce, kde se na takovou příležitost vysloveně čeká aby mohla začít všeobecná řež, v níž se se mlátí každý s každým, jako třeba v saloonu divokého Západu. V takových hospodách nikdy nikoho nezajímalo, jak rvačka začala, podstatné je že „chválabohu“ začala.

A pak je jedna zvláštní hospoda, které se říká „U Západní civilizace“, tam se ve vybraných případech celá hospoda na „bitkáre“ dívá a několik zanícenců podává neustále jednomu z nich, údajně napadenému, tága, židle a jiné k bitce použitelné předměty. I kdyby onen podporovaný rváč byl nakrásně slabším či nevině napadeným, tak se nakonec stane zabijákem. A v té specifické hospodě právě o to oněm podněcovatelům jde. Udělají z bránícího se nakonec nejen útočníka, ale možná i vraha. Anebo…při tom ve své svaté prostotě si ani nepřipouští, že bylo jejich prvotní povinností, coby slušných lidí, ony dva rváče od sebe odtrhnout, než…ten, co si „začal“ vytáhne pistoli a svého protirváče zastřelí. Či některého z podavačů židlí.

Uvedené podobenství si nedělá ambice na vlivnost biblických podobenství, ale mělo by být rozumným lidem přece jenom možným vodítkem.

Protože i když by bylo pravdou že to bylo Rusko, kdo naprosto nevyprovokovaně se začalo rvát s Ukrajinci, tak všichni „okolostojící“ ve vlastním zájmu neměli přihlížet, jak se ti dva bijí a už vůbec neměli dopustit, aby několik podněcovatelů rvačku natolik přiživovalo, až se Rusko z útočníka stalo obráncem. Když už se takový stav dopustil, tak je nejvyšší čas rvačku zastavit! A podle mě ta chvíle právě nastala. Rusko až dosud celou svou akci chápalo jako speciální operaci. Ovšem právě nyní začali všichni jeho nejvyšší činitelé hovořit o válce. A to bude jiná „opera“. Její ouvertura už začala. Když se svět ani teď nepostará, aby se opera dál nehrála, dočká se asi svého smutečního pochodu.

Trojkoalice USA+NATO+EU se prakticky od počátku aktivně zapojila do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, po kterém jí nic nemělo být, tak jako po desítkách jiných po celém planetě, které se jen v tomto století na ní rozhořely. Kolektivní Západ se ale do „speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“ ihned vmontoval a motivací pro něj nebyla obvyklá pýcha světového četníka, ale fakt, že Ukrajinu už celá desetiletí inspiroval a od roku 2014 všemi způsoby připravoval na vojenské střetnutí s Ruskem.

Připomeňme si, že USA za svůj cíl vyhlásila takové oslabení Ruska, aby už nebylo schopné podobným způsobem ohrožovat sousedy. EU si od samého počátku kladla za cíl potrestat Rusko a podporovat Ukrajinu až do konečného vítězství. Údajně proto, že porážka Ukrajiny by byla porážkou celého Západu, jeho demokracie, svobody a všech dalších „evropských hodnot“. Takže může být konstatováno, že angažovanost Západu povýšila regionální ozbrojený konflikt na plnohodnotnou válku, i když to obě strany popíraly. Čímž byly položeny základy neustálé eskalace.

Západ dobře věděl, jak je Ukrajina výborně vyzbrojena a na válku připravena, takže na počátku prohlašoval, že napadenému poskytne pouze pomoc ve formě nevraždících vojenských prostředků. Toto tabu prorazil prakticky za několik týdnů, kdy se na Ukrajinu začaly ze Západu dodávat především bojová vozidla pěchoty, protitankové raketové systémy, následně houfnice všeho druhu. Po krátkém Polsko-Americkém divadélku pak tanky a už to pokračovalo fakticky bez dalšího omezení od Patriotů až k dnešním letadlům, raketám dlouhého doletu a dronům všech možných účelů.

V současnosti už bojují na Ukrajině nejen dobrovolníci ze Západu, ale i specialisté na nejmodernější Západem dodávané zbraně. Prakticky již rok západní technika řízení nejen palby, ale i celých bojů je plně nápomocná Ukrajině, a dokonce celé velitelské štáby odborníků ze Západu plánují a následně řídí vojenské akce.

Po pádu Bachmutu došlo k zatím poslední eskalaci válčení, spočívající ve ztrátě strategické odpovědnosti bossů z EU. Což se projevilo napadáním Ruského území až prakticky po Moskvu.

Takže co ještě zbývá, aby Ukrajina podle tužeb EU zvítězila?!! No přece jaderné zbraně. I tady si USA umyje ruce, když prohlásí, že ty už na území Evropy jsou a že záleží jen na ní, jestli je hodlají použít. Že existuje jakási mezinárodní smlouva o nešíření jaderných zbraní už desítky let nikoho nezajímá. A že kódy od těch rozmístěných na základnách NTO má jenom USArmy je bezpředmětné. Nějak se jejich použití rukama Evropanů vždycky veřejnosti zdůvodní. Zvláště proto, že se tak splní nejdůležitější zájem Deep State USA, sebezničení Evropy a silné poškození Ruska.