NEHORÁZNĚ O DĚJEPISU.

V současné době intenzivního ideologického boje vznikla opět nutnost přepisovat minulost.

Na historiografii, čili dějepis se dá od nepaměti uplatnit Churchillovo rčení o statistice. Čili. Uznávám jen ty „dějiny“, které jsem si sám upravil. Tento můj dlouhodobý názor se opírá o přesvědčení, že minulost nikdy nejde popsat naprosto vyčerpávajícím způsobem. Vždycky se najde nějaký badatel, který vyšťourá nový dokument, či najde nějaké dosud neznámé skutečnosti, kterými odůvodňuje proces „úpravy dějin“. Absolutně úplný popis minulosti není možný i proto, že by ho lidský mozek vnímal daleko delší dobu, než po jakou se ta, či ona událost děla.

Dějepis je proto vždycky výběrem událostí a za druhé jejich interpretací. I ten nejpoctivější dějepisec má své celoživotní zkušenosti a je mu vlastní konkrétní světonázor. Naprostá většina historiků dokonce vyznává určitou ideologii, ať již náboženskou, či jinou. A úplně nejhorší je, když historik je existenčně závislý na svém „sponzorovi“, jehož zájmy či postoje přijal za své. O fanaticích všeho druhu nemluvě.

Dovoluji si proto tvrdit, že dějepis v prvé řadě není vědou. Jde o vyprávěnku. Každý historik si z dokumentů o daném úseku minulosti vybírá jen určité skutečnosti. Výběr řídí svým hodnocením o jejich důležitosti. Jinými slovy prospěšností pro jeho zájmy, či pro potřeby a zájmy svého sponzora, či zaměstnavatele. Takže už samotný výběr dokumentů a jiných důkazů je záměrně neúplný. Nehodící fakta se v lepším případě ignorují, v tom horším potřebně interpretují, nebo dokonce záměrně zamlčují, nebo prostě popírají. Výběr jen některých skutečností z celé plejády dějů té doby je prvním stupněm manipulace s historií.

Mnohem důkladnější manipulací s minulostí je pak interpretace jednotlivých událostí a konečně výklad celého dějinného období. Tady najít meze „tvůrčího“ přínosu k reálné skutečnosti mnohdy vůbec nelze nalézt. Proto po celá období platí jen jeden výklad celých historických období, založený především na ideologii a převažujícím, mnohdy dokonce jediném světonázoru celého společenství, kterému je dějepis předkládán. Je-li výběr událostí a faktů z jednotlivého období historie manipulací s minulostí dle záměru autorů a jejich živitelů, je interpretace dějin vždy odrazem, zrcadlem a důsledkem přesvědčení autora, konkrétní zájmové skupiny, či určité části celého společenství.

Na tomto místě uvádím jen jednovětou poznámku. Nejzákeřnějšími manipulacemi s minulostí jsou vždycky interpretace prezentované politiky.

Na závěr kladu otázku, na kterou hledám odpověď již nejméně půl století. Má Evropa vůbec své dějiny? Před zmíněnými desítkami let jsem pročítal dějepisy několika národů a zjistil jsem, že až příliš často v nich stejné události ten, či onen národ popisuje jinak. Co je skutečnými dějinami? Jeden výklad, druhý výklad, či oba? Dějinami Evropy jsou dějiny jednotlivých etnik, národů, dynastií států, nebo se dají najít nějaké společné? Když ano, tak jaké a především jak se k nim dopracovat? Že by každý současný národ napsal své a pak obrovský tým odborníků zkompiloval, co je v nich společné a to vydal za dějiny Evropy?

EU PO BREXITU.

Prvního února jsem si na svůj FC vyvěsil následující text, cituji: „BREXIT – KONEČNĚ. Nepíši konečně pro ono dlouhé vyjednávání s vedením EU. Mám na mysli čistě svůj náhled na věc. Tvrdím totiž od samého počátku sjednocování Evropy, tehdy pouze Západní, že Británie do Evropy nepatří. Jak to tvrdil nejvýznamnější poválečný prezident Francie de Gaulle. A to nejen proto, že se tam jezdí vlevo a měří v yardech. Obyvatelstvo, ale především její mocnáři, mají totiž naprosto jinou mentalitu. Vždyť Britské království ještě před sto lety bylo první říší v dějinách světa, nad nímž opravdu slunce nikdy nezapadalo, tedy od nejvýchodnější Austrálie až po Kanadu. Po druhé velké válce, v níž se USA dorvala na pozici nového hegemona Západu, se Británie k Americké Unii doslova přimkla tak důkladně, že se stala její nepotopitelnou letadlovou lodí. Po celou další dobu pak v Evropě a později i v EU, se chovala jako proamerická pátá kolona. Takže odchod Britů z EU vítám. I když…jsem si plně vědom včerejšího hlasu z Ruska, který řekl, cituji: „Po odchodu Británie je celá Evropská unie hitlerovská koalice a její otroci“. Konec obojí citace.

Tvrdím už nejméně půl století, že SSSR byl předčasný a unáhlený projekt. Oproti tomu EU je naopak velice opožděným projektem. Evropa měla pokračovat ve svém sjednocování po rozpadu Římské říše na Východní a Západní. Nejpozději ale na konci prvního tisíciletí. Úplně poslední, už spíše teoretickou šanci, měla ještě po třicetileté válce, kdy by se asi vytvořilo jen jakési jádro pozdější federace, či alespoň Unie.

Neustále opakuji, že v mezinárodním prostoru dosud žádná EU prakticky neexistovala a neexistuje. Nebude ani v budoucnu existovat, pokud státníci tří velmocí a alespoň velkých a lidnatějších zemí ostatních kontinentů nebudou jednat jen a jenom s představiteli EU a ne se státníky jejích jednotlivých členů, byť jsou sebevýznamnější. Trump, Putin, či Si tedy nebudou jednat s Merkelovou, Macronem, nebo třeba Zemanem, ale jen a pouze se státníky EU. To však není jediným nezbytným minimem k jejímu svrchovanému postavení v globalizujícím se světě.

Podle mého osobního náhledu Evropská Unie nebude rovněž existovat minimálně dotud, dokud v OSN nebude její delegace a ne delegace jednotlivých členských zemí. Dokud v Radě Bezpečnosti budou zástupci Franci a Velké Británie a ne pouze EU. Zájmy Britů po Brexitu určitě dostatečně pokryje Unie Amerických států. Naprosto totéž platí pro všechny ostatní mezinárodní a především celosvětové instituce. Ctižádostí nejúspěšnějších politiků by mělo být postavení státníka EU a ne svého vlastního státu. Jestli si politická třída Evropy nedovede ani představit, nadtož realizovat uvedené minimum, pak udělá nejlépe, když EU rozpustí a eventuálně začne znova. Třeba nějakým jádrem, které se shodne. Každý jiný může přistoupit, pokud bude souhlasit se základními podmínkami konstituce společného státu.

Pokud se politici rozhodnou pokračovat v současné EU, pak musí přistoupit k zásadní reorganizace svého vnitřního stavu. Osobně jako první vidím rozdělení jejího parlamentu na dvě komory. Komoru států, ale spíše regionů, nebo národů a komoru občanů, volenou podle klíče odpovídajícího počtu obyvatel regionů, národů, v nejhorším případě současných států. Za regiony bych rád viděl jednotky minimálně o 30ti milionech obyvatel, tak maximálně do padesáti milionů. Limitem snad Španělsko. Něco třeba jako Visegrádská skupina, Polsko s pobaltskými státy, Benelux, či Rumunsko s Bulharskem atd.

Jen tento orgán by volil premiéra a prezidenta (prozatím – později snad všichni občané, jako v USA). Jednotlivé současné státy by se musely minimálně vzdát své zahraniční, obranné a finanční svrchovanosti. Takže…Raději to rozpustíme, protože k tomu jsme zatím nedorostli? Že ano dámy a pánové!

TŘETÍ KOMUNISTICKÝ PREZIDENT ČESKOSLOVENSKA.

Napsal jsem minule, že prezident Antonín Novotný je dodneška nedoceněn. Pokusím se to v krátkosti ozřejmit. Napřed ale pro současníky základní informace o něm.

     Antonín Josef Novotný (10. prosince 1904 Letňany28. ledna 1975 Praha) byl československý politik a funkcionář Komunistické strany Československa. V letech 1953–1968 zastával funkci prvního tajemníka KSČ. Kromě toho během let 1957 až 1968 úřadoval jako třetí československý komunistický prezident a zároveň šestý prezident od vzniku Československa. Novotný pocházel z chudé rodiny zedníka Antonína Novotného (* 1874). Vyučil se strojním zámečníkem, poté pracoval jako dělník. V roce 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou. Podle zápisu v matrice v únoru 1921 vystoupil z církve a téhož roku vstoupil do KSČ, kde prošel řadou funkcí (v pražské organizaci), v letech 1937–1938 působil jako tajemník KV KSČ v Hodoníně. Po zákazu komunistické strany (1938) pracoval jako dělník ve vysočanské Včele. Za druhé světové války se podílel na ilegální činnosti KSČ, v roce 1941 byl zatčen a až do roku 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen. V letech 1945–1951 byl vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze. V letech 1946–1968 byl členem ÚV KSČ, v roce 1951 se stal členem předsednictva ÚV KSČ. A dál už to je napsáno výše.

Za dobu jeho nejvyšších funkcí ve straně a státu došlo v ČS k pomalému, leč trvalému a všestrannému zlepšování života prakticky všech obyvatel. To proto, že nedocházelo pouze k vyšší životní úrovni, která se projevovala jednak zvyšováním mezd, ale dokonce pravidelným snižováním cen především potravin a základních výrobků pro domácnosti. Docházelo ale především k pozvolnému uvolňování „revoluční“ diktatury komunistického aparátu, vydávané za diktaturu proletariátu. Neuskutečňovaly se samozřejmě rehabilitace, ale už skončila pomstychtivá, fanatická, až primitivní krutovláda mnohdy samozvaných revolucionářů. Zmírnily se celkové represe a byly kupříkladu odstraňovány postupně i tvrdé zákony, třeba o nepřiznávání penzí lidem, kterým bývalí zaměstnavatelé neplatili pojištění atd.

Hlavně ale v oblasti kultury a ideologie doslova začal vát vlahý vítr. Projevilo se to především v pestrosti publikační činnosti. Začala vycházet nejen klasická díla, ale dokonce i mnohá kontroverzní. Objevovaly se postupně měsíčníky a další revue s překlady dobové zahraniční, tedy především západní tvorby. Začaly vycházet týdeníky a měsíčníky s relevantními informacemi z celého světa. Ve filmové produkci došlo až ke světovému fenoménu, kterému se dodnes říká Československá nová vlna.

Nebýt postupného uvolňováni ideologické strnulosti, niky by se nepořádala Kafkovská konference v Liblicích, která vytvořila obrovský tvůrčí impuls pro rozvíjení filosofie, historie a literatury u nás. Ale dokonce i pro neformální styky našich občanů se Západem. Nebýt zvyšující se tolerance, tak by vedení KSČ tvrdě zakročilo proti některým spisovatelům, za jejich projevy na sjezdu spisovatelů v roce 1967, které už měly vyloženě nejen revizionistický, ale kontrarevoluční charakter. A konečně, nebýt zvyšující se demokratizace klímatu v zemi, nikdy by nedošlo k Pražskému Jaru. V atmosféře Gottwaldovské represe by se obyvatelé ani nedověděli o jakémsi Dubčekovi, Kriegelovi a dalších.

Nemíním hodnotit v tomto kratičkém textu celou roli Novotného. K tomu nejenže nemám nastudovány ani některé základní materiály, ale především jsou dneska nedostupné. Záměrně uvádím pouze klady jeho působení v nejvyšší státní funkci. Dovoluji si proto tvrdit, že Novotnému zlomily vaz separatistické snahy Slovenských patriotů. Novotný totiž ve svém celoživotním přesvědčení vysoce nad národní cítění stavěl proletářský internacionalismus. Tím poněkud daleko předběhl nejen svou dobu. Pražské jaro, které ho smetlo, se totiž mělo spíše jmenovat Bratislavská kudla do zad. Novotný se stal neprávem symbolem a proto obětním beránkem všeho špatného, co se uskutečnilo pod vládou KSČ. Dovoluji si tvrdit, že neprávem, protože jeho politika pomalého uvolňování domácí ideologicky zatvrzelé atmosféry byla tou správnou cestou. Skutečnost, že pod iniciativou Slováků došlo k radikalistickému urychlení vývoje, doslova k jakémusi pseudorevolučnímu výbuchu, se stala prokletím pro celý další vývoj socialismu a vládnutí proletářské strany u nás. Tečka.

KLIMAPANIKÁŘSTVÍ

Pokaždé když zaregistruji, že někde na světovém fóru celý svět kárá dívčina s odporným výrazem v obličeji jménem Greta, jejíž příjmení si nedokážu ani zapamatovat, mám dojem, že je postižena nějakým zvláštním druhem vztekliny, proti kterému absolutně není léku. Nejvíc mne proto udivuje, že takové zrůdičce vůbec někdo naslouchá, nadtož že ji zvou údajně nejprominentnější světové instituce na svá setkání, aby si pak jeho účastníci vyslechli, že jim spílá a obviňuje je. Na první pohled to vypadá, jakoby současné světové elity trpěly zvláštním druhem masochismu.  Pravda bude asi jiná. Světu se tak s vysokou pravděpodobností prezentuje největší podvod současnosti. Nadnárodní korporace už vložily do „antiuhlíkových“ technologií tak obrovské prostředky, že riziko jejich znehodnocení je přivádí nejen k běžné ztrátě rozumu, ale až doslova k šílenství a tedy až k zoufalým činům.

Od samého počátku všech jevů klimaalarmismu, klimafanatismu, přecházejících dneska až k politické diktatuře tvrdím, že problémem pro lidstvo není změna klimatu. Problémem jsou reakce lidských skupin na jeho následky. Změny vyvolají obrovské přesuny obyvatel a následně doslova převrat životních podmínek celých obrovských regionů, až kontinentů. Lidstvo za posledních deset tisíc let bohužel prokázalo, že se za tu dobu vůbec mentálně nezměnilo. Z čehož plyne, že při předpokládaných změnách se bude chovat jako dosud vždy, což znamená, že se budou jeho skupiny vzájemně zabíjet. Klimatické změny tedy vyvolají genocidy obrovských území a zánik nezměrného počtu lidí.

Současný svět konkurence, agrese, soutěže či soupeření s vysokou pravděpodobností proto zanikne, protože má na to zaděláno. Vlastní zbraní hromadného zničení eventuálního života na všech planetách sluneční soustavy, řečeno obrazně.

Pološílené Gréta, její stoupenci, obdivovatelé, fanatismus mladých, kteří ji vzývají, ale především ti, kteří jsou za svět odpovědni, by si měli konečně uvědomovat, že zbraní už je na Zeměkouli dost a všechny zdroje, vynakládané na nové, ba dokonce lepší, jsme povinováni vložit do své záchrany a ne zániku.

V prvé řadě je nutné, aby klimatičtí fanatici přestali panikařit a vytvářeli modely možných změn na planetě. Z toho pak vydedukovali předpokládané pohyby obyvatelstva. Na tom základě pak zpracovávali modely změn životního prostředí na nových obývaných prostorách. Především v zajištění obživy, bydlení a dalších nezbytností. A v neposlední řadě spočítávali, kolik si to všechno vyžádá fyzických zdrojů a přemýšleli kde je lidstvo vezme. O penězích asi není třeba hovořit. Ty se vždycky najdou, je-li dobrá vůle. Zajímavé sousloví ze mne bezděčně vypadlo. DOBVRÁ VŮLE. To je asi to, co dnešnímu světalidství chybí.

RISKANTNÍ KOLOTOČ ÚDAJNÉ ODVETY

V pátek 27.12.2019 došlo k raketovému útoku na vojenskou základnu USA v Iráckém Kirkúku. Zahynul při něm jeden civilní zaměstnanec, občan Spojených států. Trump na to reagoval slovy, že smrt občana jeho země nemůže zůstat nepotrestána. V neděli 29.12.2019 proto USArmy bombardovala pozice údajné skupiny Katáib Hizballáh, vedené prý Íránem. Při tomto útoku ale zahynulo 25 šíitských milicionářů, vesměs občanů Iráku. Taková odveta vysoce překonává zákon krevní msty, kde platí oko za oko. Takže to vypadá, že jeden Američan má hodnotu čtvrt stovky Arabů. Tak intenzivní pomsta rozběsnila davy v Iráku natolik, že 31.12.2019 v Bagdádu zaútočily na velvyslanectví USA. Vzbouřenci  ho vyplenili ho a dokonce zapálili. Trump jako „správný prezident USA“ musel nyní ukázat ramena, zvlášť když jde o volební rok a on chce být další volební období prezidentem. USArmy dostala proto v Iráku údajně příkaz k eliminaci Solejmáního. A tak 3.1.2020 americký bezpilotník zaútočil nad ránem v oblasti bagdádského mezinárodního letiště na konvoj automobilů.V jejich troskách zahynulo několik velitelů iráckých šíitských Lidových mobilizačních jednotek (PMU), ale především kultovní velitel íránských Revolučních gard generál Kásim Sulejmání. Bílý dům útok potvrdil a konstatoval, že se odehrál na Trumpův přímý příkaz, protože generál Sulejmání byl Amerikou považován za „teroristu“.

Po akci může Bílý dům i Pentagon tvrdit co chtějí. Osobně nevěřím, že Trump dal rozkaz k zabití Sulejmáního. Spíše měl být zlikvidován Abú Mahdi al-Muhandis, který velel napadení Bagdádského velvyslanectví USA. I v takovém případě opětovně „odplata“ byla neúměrná. Takže jde ze strany vládců USA prokazatelně o snahu eskalovat konflikt. Běžně se totiž sedne ke stolu a vyjednává, což ale už dávno není styl vůdců USA, kteří jsou fakticky celosvětově působící mafií, chovající se jako světovláda. Jestřábové a Pentagon potřebují eskalaci napětí, ať se projevuje kdekoliv, zbraně se přece musí spotřebovávat, aby rostly zisky skutečných vládců Států. Trumpovi se zase momentálně hodí, že byli zabiti dva protiameričtí „arcilotři“. Jenže. V případě Qhasem Solejmáního, jak zní jeden ze tří možných přepisů jeho jména, poněkud svou taktiku massive retaliation, česky „masivní odvety“, Američané poněkud přepískli. Zvláště když jejich helikoptéry létají nad Íránským velvyslanectvím v Bagdádu a jejich vojáci provádí razie proti vůdcům šíitských milicí v hlavním městě Iráku, jako by to byl jeden ze států USA.

Trump spoléhá asi na to, že Íránu vládnou rozumní lidé, kteří nejednají ve vzteku, jak se projevují jeho obyvatelé. Írán se, mimo jiné,  velkou měrou zasloužil o vítězství Asáda v Sýrii, což je jeho nejnovější „protiamerický zločin“. USA se již celá léta snaží vyprovokovat vládce Peršanů k nějaké útočné akci, aby mohli jejich stát vyhlásit za agresora a…přiznám se, že nevím, co vlastně Amíci chtějí, protože válku s Íránem si nemohou vůbec dovolit, jelikož ta by přerostla ve válku světovou. To není Afghánistán, Irák, Sýrie, či Libye, kde se jim tak jako tak nepovedlo zvítězit. Íránské vedení zatím pouze oznámilo, že jeho rakety delšího doletu jsou namířeny na mnoho vojenských základen v regionu, v němž Írán v současnosti o nadvládu soupeří s Izraelem. Což z problému dělá v současnosti nejriskantnější vřed na planetě.

PODRAZÁCKÁ OPOZICE? NE ZLOČINECKÁ MAFIE.

Dnešní vláda nemá funkční opozici. Poprvé v dějinách České republiky, ale dokonce i celé historie Československa, nemá současná vláda naší země obvyklou opozici. Prakticky ji sice neměla ani za nadvlády KSČ, ale nyní je to podstatně jiné. Dneska se vychloubáme, že máme demokracii. Vláda premiéra Babiše přesto nemá opozici, ale nesmiřitelného nepřítele na život a na smrt v podobě vlastizrádné mafie. I to je jedním z důsledků, prozatím doufám, že nechtěných, všeho toho urputného snažení o vybudování nadstátu s krycím názvem Evropská Unie.

Když se zformovala Babišova vláda, měl jsem zato, že tradiční pravicové strany, oživené o Piráty, vytvoří silnou a hlavně konstruktivní opozici. Uběhla skoro polovina funkčního období a nevládní strany nedokázaly ve sněmovně předvádět nic jiného, než podjaté útoky na premiéra, spílání, mnohdy až vulgární, stranám ČSSD a KSČ a především vymýšlení stále nových a nových obvinění přímo na osobu premiéra. Nezaznamenal jsem jedinou aktivitu ve prospěch široké veřejnosti, která by z opozičních stran byla prosazována v parlamentu, nebo alespoň ve sněmovně. Nevadí mi tolik, že každý vládní návrh je kritizován, ale v mých očích je naprosto v demokracii nepřípustné, aby byly odmítány vládní návrhy jenom proto, že jsou vládní, jinými slovy, že jejich kritika není věcná, leč pouze a jenom ideologická.

Absolutním zklamáním je pro mne chování strany Pirátů. V mých očích pouze spolehlivě dokazují, že si zločinný název vybrali oprávněně. Je to strana podrazácká, udavačská, až vlastizrádná. Zbytek opozice se zase začal piklovat s primitivně protivládním, pouze personálně negativistickým spolkem, podezřele dobře organizovaným na to, aby byl veřejností vnímán jako živelná občanská iniciativa. Opozice, vyjma Pirátů, ve spolčení se spolkem Milionu chvilek pro demokracii dává veškeré veřejnosti okatě najevo, nejenže neuznává výsledky voleb, ale že pokládá současný, ústavou zaručený volební systém, za špatný.

Tak podle, jak se opoziční strany, s výjimkou SPD  chovají na domácí politické scéně, tak si počínají i na mezinárodních pozicích. Jak Piráti, tak tradiční strany využívají svých zástupců v orgánech Evropské Unie nikoliv ku prospěchu naší země, ale především k přenášení protivládních aktivit do institucí tohoto nadstátu. Stáváme se tak raritní zemí, která své vnitrozemské půtky hodlá řešit pomocí diktatury zvenčí. Poražení opoziční ubožáci z tradičních politických stran doufají, že změní výsledky všeobčanských voleb za pomocí svých evropských bratrstev.

Babiš není jediným politikem, který před vstupem do politiky podnikal. Dokonce jsou politici, kteří podnikají i pokud jsou ve funkci. Všeobecně se to o nich ví a pokud se jedná ve věcech jejich zájmu, jsou pouze povinováni to připomenout a zdržet se rozhodování v těch záležitostech. Střet zájmů je navíc příliš těžce postihnutelný právnický vztah. Pokud by měl být opravdu účinný, pak by měl postihovat především politiky po odchodu z funkcí, protože si mohli už v nich skrytě budovat své budoucí majetky a posty. Než Babiš vstoupil do politiky, naše politická elita vydala zákon, který to umožňoval tak vlivnému miliardáři. Když ale vyhrál volby, tak poražení dělali všechno proto, aby na úrovni EU zákon změnili natolik, že Babiš mu nevyhovuje.

Tím si vytvořili platformu neustále nových a nových udávání na současného premiéra, které chtějí řešit přes orgány Unie. Tím se naši zástupci v EU, ať již volení, či jmenovaní, ba dokonce i řadoví byrokrati, mohou a také někteří stávají, zbabělými udavači, poskytovateli nepotvrzených obvinění a mravenečky pilně spolupracujícími na vypracovávání protibabišovských dokumentů.

Osobně v celém antibabišovském zuření nevidím snahu o skutečně poctivou nápravu věci, ale pouze nesmiřitelně nenávistnou a především zbabělou a celkově až vlastizrádnou činnost spolčení několika předních politiků opozičních stran, několika příslušníků deep state ČR, jim pokorně sloužících novinářů a mnoha svedených, o to však víc zuřivých, aktivistů. Ti všichni tvoří v naší zemi dosud nevídanou vlastizrádnou mafii.

ANI MILIARDA CHVILEK.

Akce spolku Milion chvilek pro demokracii byly od prvního okamžiku prováděny profesionálně. S podporou protivládní ČT se dokonce dařilo aktivity rozšiřovat i mimo území Prahy, která je svým fandovstvím lecčemu a leckomu už dostatečně profláklá. První velká akce na Letné byla z hlediska pořadatel, a především jejich zadavatelů, až překvapivě úspěšná. Zásluhu největší ovšem měla právě Česká Televize. Jenže ta nemůže být všude, takže akce mimo Prahu vesměs nenaplnily očekávání sponzorů, kteří doufali v mnohem širší společenský pohyb. Přesto ale pro veřejnost šlo o zajímavou podívanou, takže celkově zájem o aktivitu spolku byl získán.

Bylo ale nutné konstatovat, že sice akce na Letné proběhla až ukázkově, leč nezvedla lid k velkému protestu proti vítězům voleb. Vlivové síly stojící za viditelnými organizátory, se proto rozhodly využít třicátého výročí změny režimu v zem k nové monstrózní akci. Pro jistotu jejího úspěchu už nespoléhali na „venkov“, ale svou aktivitu soustředili jenom na osvědčenou Prahu. Akci připravovalo patnáct, jak to nedávno přiznal jejich boss, profesionálních manažerů. Ano spolek má tak velké finanční prostředky, že si může dovolit platit až tak početnou ekipu aktivistů na plný úvazek. Silně pochybuji, že k tomu určený fond je tvořen z příspěvků řadových občanů. Ti, co jej vytváří, by proto měli mít odvahu a veřejnosti sdělit, o co jim skutečně jde.

V předvečer dne výročí se tedy uskutečnila veřejná akce, kterou žurnalisté pojmenovali na Letnou dvě. Opět šlo o holý negativismus, což je nejen zakladatelskou bolestí veškeré aktivity Mináře & spol., ale projevem trvalé programové impotence všech, od inspirátorů po realizátory, zainteresovaných na celém aktivismu. Přesto jsem ale vycítil poněkud měnící se atmosféru, vyvěrající především z některých projevů účinkujících příslušníků „kulturní fronty“. Jinak se totiž tito profesionální předváděči cizích myšlenek ani dnes nazvat nedají. Letnou 2 jsem už nevnímal jako obyčejnou demonstraci, ale už jako manifestaci. Manifestaci vlivu sil, které se projevují v široké škále činnosti namířených nejen proti premiérovi a prezidentovi, proti současnému vítězi voleb, ale skrytě proti celému volebnímu systému a možná i něčemu víc. Přestože celá akce opět vyzněla jako demonstrace proti něčemu, místo pro něco, tak přece již v ní bylo cítit i cosi navíc. To navíc vyznívalo jednoznačně; my chceme vládnout. Proto i ta okázalá výzva celé současné parlamentní opozici. pociťuji v celé akci zárodek monstrózních spektáklů hitlerovců. Mocenské složky státu by proto měly zpozornět, ba je to jejich povinností. BIS by měla přestat hledat mysteriózní a zaměřit se především na realitu. Na začínající fašizaci u nás. Náznaků je víc jak dost. Od přepisovačů dějin přes uctívače nacistů po organizované manifestace síly.

Přes určitou úspěěšnost bylo všem zřejmé, že další akce tohoto typu už nezískají patřičnou popularitu u „diváků“. Byla-li Letná 2 manifestací poněkud obehraného stylu, poslední akce spolku v Praze se stala jakousi street show, která měla přímým kontaktem účinkujících s veřejností zatáhnout do protestů i „nezúčastněné“ publikum. Jako první pokus to nebylo nejhorší, leč magistrát by se měl rovněž vzpamatovat a žádat po tak movitém spolku, aby zaplatil náklady na čistění veřejných prostranství, zaneřáděných panoptikální akcí.

Dvě akce na Letné vzbudily zájem veřejnosti, i když ne vždy souhlasný. Akce typu pouličních šarád jaksi zatím jaksi nezabrala. Ale hlavně, byla dost riziková. V naší společnosti je nepochybně dost sympatizantů s akcemi spolku, ale ti nemají chuť se jich zúčastňovat. Ovšem odpůrců Minářových aktivistů je nepoměrně více a zatahovat je do hry by mohlo přinést poněkud jiné důsledky. Dokonce si myslím, že i k věci lhostejní občané, by aktérům show nedovolili zneužívat jejich klid a pasivitu až pasivní rezistenci, pro zájmy Minářových loutkovodičů.

Obecné zkušenosti říkají, že veřejné akce, které jsou namířeny jen proti něčemu a negradují, po čase odezní. Viz Žluté vesty v Paříži. Chvilkaři zatím provedli úspěšnou demonstraci, méně účinnou manifestaci a pokus o něco nového v našich končinách, který poněkud nevyšel. I když se dá veřejnosti namluvit, že to bylo způsobeno neúčastí České televize, která podle záměru měla spektákl street show přenášet do celého světa, leč byla zaskočena tragedií  v Ostravské nemocnici, která zaplnila celý její program a zničila tak dlouhodobě pečlivě připravovanou televizní street show.

Řadoví občané se již dlouhé roky nedovídají nic nového ani o Babišovi, ani o Zemanovi. A přece je zvolili. Za celou dlouhou dobu neslyšeli od aktivistických Milionářů, co by vlastně dělali líp a hlavně ve prospěch široké veřejnosti. Jestli mladí nepřijdou s pozitivním programem, nezbude jim nic jiného než zvyšovat násilnosti. Vždyť street show byla měkkým typem násilí, neříkejme že ne. Přece jen připomínala bojůvky v ulicích předválečného Německa. I ta zbožňovaná Greta zpočátku prosila, pak se hádala, až začala vyhrožovat. Krásně předvádí, že pokud se nebudou naplňovat představy mladé generace, tak snadno ta situace může přejít do násilí. Mejdan nám budiž výstrahou. Ani miliarda chvilek pro demokracii totiž nezaváží tolik,co pár kapek krve, nadtož životů.

PROKLETÍ HUMANISMU.

Tragedie v Ostravské nemocnici, v jejíž čekárně zastřelil vyšinutý člověk pro něj naprosto neznámé lidi, otevřela v naší společnosti opět téma, které se neustále, nejen v naší zemi, zametává pod koberec. Jde o problém vlastnění zbraní. V prvé řadě bychom si měli už konečně všichni uvědomit, že to není problém prvotní. Je problémem odvozeným. Proto k němu řeknu pouze dvě věty. Jelikož lidstvo vynašlo zbraně a vynalézá stále dokonalejší, je absolutní povinností slušných lidí je vlastnit, nosit a používat, jinak se neubrání před těmi „jinými“. Tak, jako si vládnoucí vrstvy všech států usurpují právo, za peníze všech svých občanů, vlastnit stéle lepší a lepší zbraně, tak to musí platit i pro jejich jednotlivé občany a ne, že ne.

Říkám-li že problém ozbrojení obyvatel i států je druhotný, pokusím se hledat onen prvotní problém. Ten na první pohled spočívá ve faktu, že lidstvo od své kolébky, ať už byla kdekoliv, je od přírody zvíře líné, jak říkával jeden z mých dávných profesorů. Proto od samého počátku svého vzniku poznal, že je lehčí druhému jeho jídlo ukrást, než si ho sám ulovit. To je jedna ze základních příčin, proč snaživí, tvořiví, pracovití a podobně se chovající lidé, si museli již od pradávna lidstva v prvé řadě nalézt prostředky, jimiž by své, většinou existenčně nezbytné, prostředky uchránili. Právo na sebeobranu své tlupy a dnes své osoby, rodiny, komunity až státu je tedy prvotní povinností každého. A nejen povinností, ale právo, právo doslova existenční a tedy nezcizitelné, ba posvátné. Těsně souvisí s tím, co jsem napsal v předešlém odstavci.

Až potud bude asi s mými názory všeobecný souhlas. Nyní se ale pustím na mnohem tenčí led. Jde o ochranu před „jinými“. Dokonce ochranu lidstva před degenerací, způsobovanou degradací svého genofondu. Když se v přírodě zrodí nějaké tělesně neduživé mládě, tak automaticky nepřežije, protože se stane lehkou kořistí predátorů. Jsou dokonce samice, většinou savců, které ho zabíjejí, aby měli více mléka pro životaschopné potomstvo.

Nic proti tomu, že se lidstvo dopracovalo k jakési formě humanismu, takže tyto jedince nechává žít a věnuje jim mnohdy intenzivnější péči, než ostatním. Jedno pravidlo pro ony jedince ovšem musí být nezměnitelné. Pokud je takto postižený opravdu s porušeným genomem, je bezpodmínečně nutné zamezit tomu, aby se rozmnožoval. Udržet co nejkvalitnější genofond lidstva musí zůstat nejvyšší hodnotou skutečného humanismus, vedle níž jakési jedincovo štěstí, či nevím co jiného, je absolutně nicotné.

Víc než u tělesně mutovaných je zmíněná zásada platná pro psychicky zmutované. Lidstvo v zájmu přežití svého druhu je doslova povinné vypracovat si odbornosti, které včas a s vysokou pravděpodobností poznají ty, kteří jsou nebezpeční svému okolí, čímž degradují genofond lidstva. Kdyby se mohli množit, tak by nakonec lidstvo zdegenerovalo natolik, že by ve vzájemném boji ohrozilo své přežití. Nepřipouštím výmluvy, že se nedají zmínění lidé včas odhalit. Lidstvo vyřešilo mnohem složitější problémy, tak ať se laskavě příslušní odborníci snaží, aby byli užiteční svému druhu.

Na úplný závěr poslední myšlenka k tomuto prvotnímu problému lidského přežití s kvalitním genofondem. Lidstvo vzniklo jako tvor kolektivistický. Bez toho, že se sdružoval v tlupy, by nemohl vzniknout nadto přežít. Současná dominantní ideologie bezbřehého individualismu plodícího neregulované sobectví, všelidského soutěžení a konkurence vedoucí k predátorství je zrůdná a proto zavrženíhodná. Je proto naprosto nezbytné ji z lidstva vymýtit, ať již má jakékoliv pojmenování a je prosazováno skoro jako nějaké nové náboženství.

MŮJ NEOMALENÝ NÁZOR NA UMĚLCE.

Dneska jsem si na webu https://prima.iprima.cz/ranni-kavicka-terezy-spencerove/8-12-2019-svet-pri-nedelni-ranni-kavicce-terezy-spencerove?fbclid=IwAR3Ukq6Hn1vq04A4Hg2a2K2JUl16iVSrYHVEwmts39Jbcz4UOIA6BDdgyz0 přečetl následující krátkou zprávu, cituji: „…umělecký svět byl v pátek v šoku, když Maurizio Cattelan v jedné z uměleckých galerií v Miami prodal za 120 tisíc dolarů své pozoruhodné dílo, banán přilepený ke zdi lepicí páskou… a ještě větší šok zažil v sobotu, když k banánu přistoupil performer David Datuna, odtrhl ho a snědl… je pro dnešní dobu příznačným, že milovníci umění se nejsou s to shodnout, jestli byli svědky dalšího uměleckého počinu, nebo jestli měl Datuna prostě jen chuť na drahý banán… Cattelan už předtím jeden banán prodal také za 120 tisíc a za třetí hodlá získat 150 tisíc…“ konec citace. Já jsem byl vždycky přesvědčen, že umělci jsou společenskou vrstvou, jež vykazuje určitou duševní (duchovní) anomálii. Což samozřejmě platí pouze pro opravdové umělce, ne ty, kteří se za ně vydávají, i když se tím třeba víc jak dobře živí. K tomu jenom dodávám, že zvláštní sorta umělců, která se vydává za herce, je v mých očích již dávno a v posledních letech naprosto jistě, vlastně diagnózou.

Nyní k samotnému fenoménu umění. Pro můj vkus je uměním pouze to, co je dneska označováno za klasické. Od hudby přes výtvarnictví, po architekturu. Jedině snad v malířství ještě uznávám impresionisty. Dál už nic. Všechno následné je v mých očích póza a není mi vzdálený ani názor mého dávného učitele duchovních nauk, že moderní umělci jsou vlastně svého druhu snobové, kteří se ostatním lidem vysmívají, mnohdy jimi až pohrdají. Jako třeba Picasso jedné Američance ve svém ateliéru, když se ho ptala, co představuje jedno z jeho „děl“, tak prý řekl doslova, cituji: „Pro vás je to Picasso a pro mne dvacet tisíc dolarů“. Ať už je ten příběh pravdivý nebo ne, je naprosto výstižný. Sám kupříkladu ve směsici tvarů a barevných ploch obrovitého „obrazu“ vyvěšeného v budově OSN nedokážu vidět nejen rozvaliny Guerenicy, ale ani ve mně nevzbuzuje pocity nějaké katastrofální tragedie. Naopak, vidím v ní autorovo vnímání býčích zápasů. Mám od prvního pohledu na ten umělecký artefakt podezření, že Picasso jej měl již dávno namalovaný a po náletu hitlerovců na jmenovanou obec jej jenom populisticky pojmenoval jejím jménem. Všechno ostatní kolem díla považuji za propagandistické bajky. Když už jsem se nechal vyprovokovat a píši o umění, pak ještě jednu mou starodávnou myšlenku. Od dětství jsem hodně četl, ale od svých třiceti let jsem nepřečetl ani jednu knihu beletrie, nadto poesie. Tvrdím, že kdo přečetl skoro vše od Shakespeara a Dostojevského, už nemusí nic číst. Což je právě problém dnešních umělců. Oni ví, že všechno bylo již uměním vyjádřeno a proto je jejich počínání doslova trápením a projevem psychického zoufalství.

ŘEPORYJSKÝ RYCHTÁŘ.

Kolem starosty jedné pražské miničtvrtě se v posledních dnech strhla mediální mela, dokonce mezinárodní. Pozornost onen politický extravagant vzbuzoval již několik týdnů před tím. Musím doznat, že jsem se o tento zjev vůbec nezajímal, dokud mne kolega neupozornil na text v Parlamentních Listech ze dne 5. 2. 2017. Jde o poměrně obsáhlý rozhovor již tehdy v ODS známého politika. Zaujalo mne v něm dost věcí.

V prvé řadě že několikrát zdůraznil své židovství, což je ten menší problém. Horší je jeho tvrzení, že ostatní jsou tady proto, aby Židům sloužili. To už není jenom rasismus, to je návrat do starozákonní ho přesvědčení, že Židé jsou bohem vyvoleným národem a jednou se zrodí jejich král, který bude vládnout světu. Před víc jak půl stoletím jsem se rozhodl, že si přečtu Starý Zákon. Přečetl jsem první tři knihy Mojžíšovy a nechal jsem toho. V mých očích se tehdy stal Bůh Židů tak nenávistným, že jsem dospěl k přesvědčení, že je to vlastně Satan, který zavlekl celý národ do svých tenat pýchy, mocichtivosti, nadřazenosti a nenávisti k jiným . Druhým dojmem z toho čtení bylo, že Židé knihami Starého Zákona přinesli do naší kultury ten nejhorší typ rasismu, a totiž přesvědčení, že oni jsou cosi lepšího. Proto jsem již na začátku šedesátých let minulého století dospěl k přesvědčení, že Židům se v podobě hitlerovské genocidy vrátila jejich, před tisíciletími zasetá Ďáblova setba. Tyto dávno již potlačené myšlenky ale ve mně oživil zmíněný rozhovor.

A nejen tyto. V uvedeném rozhovoru mnohokrát uráží celý český národ, devadesát procent občanů našeho státu, všechny voliče Zemana a Babiše, veškeré obyvatele venkova a čtenáře Parlamentních listů. Dokonce i samotnou jejich redakci, přestože mu poskytla tribunu pro jeho …

A to je třetí prozatímní problém, o němž dneska budu psát. Nedovedu vůbec slovy postihnout odpornost vyjadřování toho zjevu, který nehodlám vůbec považovat za člověka. To „oné“, jak říkají Slováci, už totiž není pouze nějaký lidský odpad, to je skutečně nelidský zjev. Snad sice jenom mutant člověka, ale možná dokonce něco horšího.

Včera jsem to „oné“ viděl v jedné internetové televizi. Vystupovalo to skoro nahé v jakémsi skeči, který jsem nepochopil, což ale není podstatné. Jde mi jen o obludnost onoho zjevu. Zmíněné „oné“ mne doslova vyděsilo. Kdysi dávno jsem cosi slyšel o tom, že člověk pochází z opice. Nyní jsem se lekl, že tento proces může být i reverzibilní a že snad z člověka se může zase stát opice, což by pro lidstvo mohlo být velice nebezpečné. Pak jsem si ale vzpomněl, že kdysi existoval jakýsi Novotný Petr, který se v jednom ze svých pochabých klauniád přiznal, že doma chovali opici. Tak mi došlo, že je docela možné, že se kdysi tak opil, že se spustil s tou opicí a hle, to „oné bylo na světě. Spadl mi kámen ze srdce, jak se říká, přestal jsem mít strach o budoucnost lidstva. Úplně jsem byl úkol=ébán vědomím, že z člověka se nemůže stát opice, ale že „oné“ skutečně může z opice pocházet.

Pokud by někdo považoval předešlý odstavec za urážlivý, tak jenom připomínám, že by v prvé řadě musel prohlásit, že skoro celý, mnou komentovaný rozhovor, považuje za odsouzeníhodnou urážku. Jelikož ani za dva roky jsem nenašel text, který by jakoukoliv i maličkost „onému“ z rozhovoru vytýkal, tak si osobuji nárok tvrdit o „oném“, to co píši.

V mých očích je člověku podobný zjev, pojmenovaný kýmsi jako Pavel Novotný cosi, o čem se Bolek Polívka zmiňuje ve své Aréně, když v závěrečné písni zpívává o obludáriju.

Nakonec jenom poslední dvě konstatování. Dovoluji si tvrdit, že jen v zemi, v níž byl prvním „králem“ jakýsi Václav Absurdiján, se mohla stát, že taková, člověku podobná obluda, je starostou, i když jenom kdesi v polích řepy v Praze.

Za druhé. Nesouhlasím s těmi novináři, kteří obludnosti „oného“ považují za tak absurdní, že se k nim  ani nechtějí vyjadřovat a jasně se nim postavit. Jim všem vzkazuji. Pozor! Pozor! Pozor!. I k Hitlerovi měli jeho současníci podobný vztah.