Zatímco Bůh je jeden, i když pro katolíky například ve třech osobách, Satan má nekonečné množství vtělení. Je jich možná víc, než všech hinduistických božstev a bohů dohromady. A tak zbylo i na tak bezvýznamnou zemičku, jakou je pidistát s logem Česká republika. Kdybych byl nábožensky založený, tak bych byl přesvědčen, že poslední dekádu dvacátého století lze označit jako vystoupení Satanovy říše na zemský povrch, takže svět, který zůstal po rozpadu SSSR na této planetě je něco jako nadstát s logem „Satanát“. Nelze popřít, že nejviditelnějšími reprezentanty vývoje po listopadu 1989 v ČR byla „nesvatá trojice“, shodou okolností tři prezidentů země Čechů, Moravanů a Slezanů. Klasičtí to představitelé Satanátu.
Jako první z nich se na Hradě usadil Václav Havel. Jako politik diletant, jako státník ztroskotanec a jako člověk ego neustále zmítané pochybnostmi. Z rodinného prostředí si odnesl antikomunistické vychování a do odporu s mocí KSČ vstoupil už v roce 1968 s fanglí mladicky naivního bijce za lepší svět, což je osudem asi tak pěti procent všech mladých lidí. A to jej nepodezírám z toho, že se snažil být prostě jenom zajímavým pro své okolí. Jelikož mu nechyběla určitá míra ambicióznosti vnímal v době normalizace dost těžce svou společenskou vyloučenost. Proto byl aktivní v protisocialistické opozici a po vyhlášení Charty 77 se dostal do povědomí antisovětského světa. Postupem času se v odporu k mocným dopracoval do stavu, z nějž už nešlo vycouvat. Všimli si ho totiž na Západě usazení emigranti především z doby po roce 1948. Ti s ohledem na jeho mládí si v něm začali pěstovat svou ikonu. Vnímali především jeho váhavou nerozhodnost, která navenek vypadala jako moudrost hluboce přemýšlivého člověka, spojenou s respektem vůči těm, kdo nepodléhají pochybám. Což zaručovalo, že se dá lehce ovládat. S těmito dispozicemi byl vybrán cizími rozvědkami, aby se stal vůdčí osobností historického zlomu v naší zemi v době, kterou začínala v celém světě čtvrtá existenční krize všelidské civilizace za posledních dvanáct tisíc let. Tvůrci jeho kultu ho vypodobňovali jako zásadového člověka pevného charakteru, a on sám se stylizoval do této role jako disident a v době kdy toužebně čekal na nejvyšší ústavní funkci. V ní ale pro svou naivitu naprosto propadl a v rukou jeho tvůrců to byl doslova člověk z plastelíny. Pokud by byl tím prezidentem jenom onoho půl roku, jak sliboval, zůstal by navěky uznávaným symbolem doby. I když celá ta doba bude jednou striktně odsouzena coby snaha dát dějinám zpětný chod.
Václav Klaus byl od počátku silným odpůrcem Havla. Nebyl naivním nositelem dobra ve formě pravdy a lásky. On si v dobách normalizace upletl jiný světový názor. Jako ekonom se shlédl v klasickém liberalismu a stal se dogmatickým hlasatelem a následně realizátorem svobodného trhu. Ideálu stejně zlotřilého, jako jsou zlatá telata demokracie a lidských práv pod fanglí všeobjímající svobody. Oproti Havlovi v žádném ohledu neměl pochyby o světě, a už vůbec ne o sobě. Považoval své přesvědčení za jediné správné a dá se říci za absolutně oprávněné na dominantní princip společensko-politického režimu, který se rozhodl realizovat.
Už v prvních převratových dnech na ambasádě USA podepsal memorandum, ve kterém se zaručoval, mimo jiné, že převede plánovanou ekonomiku na tržní, čti československé hospodářství dostane pod kuratelu Západu. Co všechno na té ambasádě podepsal není do dnešní doby známo, protože část onoho dokumentu dosud není odtajněna. Svou demagogii nazval ekonomickou reformou. I když šlo jednoznačně o komplexní převrat režimu. Začal měnovou reformou ve formě trojnásobné devalvace, takže okradl většinové občany o celoživotní úspory, čímž jim znemožnil privatizovat, takže loupeže majetku všeho lidu se mohli zúčastnit už jenom cizinci. Aby se lid obecný nebouřil, hodil mu návnadu kuponové privatizace. Jestliže Havel svým individualismem zničil kolektivistickou morálku solidarity, sounáležitosti a spolupráce, Klaus zničil materiální základnu našeho kolektivistického státu. Dohromady to představuje totální devastaci státnosti. Tu už nešlo zachránit. Šlo ji už jenom začlenit do evropského nadstátu. Což byl faktický smysl oné fáze první globální války, která začala rozpadem Sovětské svazu.
Třetím do party českých loutek Satanátu se od počátku převratu vloudil Miloš Zeman. Havel byl politický anti talent, Klaus měl pouze nadání pro politiku a vůli učit se jí, a Zeman měl jen jednu vlastnost politika, byl skvělým rétorem se sloní pamětí. Startovací plošinou jeho politické kariéry se stal poněkud přeceňovaný jeden jediný článek, v němž pár měsíců před převratem hodnotil vládu KSČ. To se už mohlo, platila totiž Gorbačova glasnosť. Jako vzdělanec vychovaný v nuzných poměrech socialismu si zachoval sociální cítění, ale jinak sám sebe hodnotil jako radikálního intelektuála. Hned v prvních měsících publikoval několikastránkový návrh transformace režimu. Nemá smysl ho hodnotit, protože se poněkud rozpracovanější stal pozdějším programem Občanského hnutí, dále OH. Havel byl prezidentem, Klaus minstrem a Zeman poslancem, předsedou jednoho z národohospodářských výborů. Období prvního půlroku bylo érou boje o politickou formu země. Tento jasně vyhrál Klaus svým založením strany ODS. Havlovo OF se oním aktem rozpadlo a jeho následovníci se nazvali OH. Během dalších dvou let ODS doslova deklasovalo ostatní poltickou skrumáž v zemi, i když se povedlo obnovit ČSSD, nejstarší to politickou stranu v zemi. Nemluvil bych on ní, kdyby právě ta se nestala skutečným startem Zemana do nejvyšších funkcí. Když ho ambiciózní nýmandové vystrnadili z OH, tak se rozhlédl a uviděl v čele ČSSD přestárlého, čtyřicet let v zemi nežijícího muže a rozhodl se vystřídat jej v čele této strany. Stal se s pomocí Grosse a podobných předsedou ČSSD, což jsem vždycky hodnotil jako násilné převzetí strany. Za své heslo vyhlásil, že půjde vládě po krku, aby po volbách se s bývalým předsedou vlády dohodl na „smlouvě“ o politické stabilitě, čti pokračování v trendu Václava Klause. Což Zeman skvěle realizoval, když dokončil privatizaci oddlužením bank, které pak všechny „daroval“ zahraničním subjektům.
Závěru k této triádě netřeba. Všichni tři splnili svou roli loutek na drátcích globálních mocnářů, jenom Klaus se trochu cukal, ale vždycky byl dotlačen tam, kam bylo třeba. I když v době post prezidentské se stává enfant terrible, už ho ve světě neberou, protože ztratil reálnou moc. Stal se zajímavým rebelujícím staříkem. A Zeman doslova sice živým mužem, leč mrtvým politikem.