TRIO SUPERMOCNOSTÍ

Ke konci druhé dekády tohoto století se vyvinula celkem jasná globální situace. USA definitivně přestala být globálním hegemonem a už ani nemá šanci navrátit se do geopolitické pozice, kterou měla po pádu socialistického bloku. ČLR se stala průmyslovo-obchodním gigantem, jejíž produkční ekonomika je už v globálním světě nenahraditelná. Rusko po Jelcinově lotrovství vstalo jako fénix z popela. Je sice s dvěma jmenovanými hospodářsky nesrovnatelně slabší, ovšem má největší přírodní zdroje, a proto si na jejich ochranu muselo vybudovat armádu, která dneska už má jen těžko vytvořitelnou konkurenci.

Vládci USA se zatím nezbavili svého bývalého způsobu myšlení, takže oba příslušníky nejmocnějšího globálního tria považují za soupeře, konkurenty, a připravují se na válku s nimi. Nejen připravují. Využívají jiné země světa k tomu, aby vyprovokovaly lokální válečné konflikty vůči Rusku, tak ČLR, či alespoň co nejblíže k jejich území. USA chce vůči ČLR realizovat politiku konkurenční koexistence. Vůči Rusku pak hodlá postupovat jako vůči nepříteli. Jako kdysi Velká Británie nechtěla připustit spolupráci Německa a Ruska, tak nyní USA zase nechce úzkou vazbu ČLR a Ruska.

ČLR je jedinou velmocí, která v moderních dějinách nikoho vojensky nenapadla. Její současní vládci, kteří jsou již čtvrtou generací „komunistické dynastie“ nic takového ani nemají v úmyslu. Ba dokonce nechtějí, aby ČLR byla novým hegemonem světa. Bylo by to pro Čínu jasně kontraproduktivní. Válka by totiž poškodila její dva hlavní zájmy, neustále zvyšovat životní úroveň svého obyvatelstva a rozšiřování hospodářského spojenectví s co nevětším počtem zemí. Případná hegemonie by byla ekonomickým plýtváním. ČLR je zvláštní kombinací technicky vyspělého státu, a zároveň stále ještě země rozvojové. Je proto pro její bezpečnost a eventuální obranu nevyhnutelným spojenectví s Ruskem.

Rusko sice má armádu, která je vzhledem k počtu obyvatel, a především jeho ekonomické síle relativně mocnější než u každého státu ze jmenované trojice, ovšem nemá a ani nechce mít takovou sílu, aby si mohlo troufnout na agresi. Buduje skutečně jen a jenom armádu k obraně.

Pro obyvatelstvo světa by bylo nejlepší, kdyby zmíněné trio supermocných se dohodlo nejen na koexistenci, a ještě k tomu jenom na konkurenční, ale na globální spolupráci. Jako triumvirát vládnoucí globálnímu světu by měly šanci vytvořit všesvětovou armádu fungující jako globální policie, jak si to představoval kupříkladu Albert Einstein. Lidstvo by neplýtvalo silami, zdroji a schopnostmi svých vynikajících lidí, kdyby kupříkladu v kosmonautice se vytvořila globální instituce, sloužící všemu lidstvu ke zkoumání vzdáleného vesmíru a obydlování sousedních objektů Sluneční soustavy. Spolupráce jakési celosvětové vlády bude podle mě naprosto nezbytná, pokud si klimatické změny vynutí bezpodmínečné přesídlování stamiliónů až většího počtu lidí.

Bohužel tuto vizi jakéhosi racionálního řízení a správy světa lidstvo není v současném stavu schopné vytvořit. Proto to dneska vypadá na nové rozdělení světa. Asi se nenaplní vize Čínských vládců o multipolaritě globální společnosti, ale svět se rozdělí na dva protikladné tábory. Na jedné straně bude opět Západ se svou kulturou individualismu, soupeření a obrovské diferenciaci mezi lidmi a na druhé straně část světa, která se bude snažit o spravedlivou rovnost mezi přirozeně rozdílnými v situaci vyvažované moci ve svém teritoriu. Škoda. Je to odklad optimálního stavu, čti skutečné planetizace lidstva o mnoho století.

PŘÍSPĚVEK K ÚSTAVĚ ČR

Prolog

Pokud si vzpomínám, tak to byl světoznámý fyzik Niels Bohr, kdo konstatoval, že nové vědecké teorie se prosadí teprve tehdy, až zemřou zastánci teorií starých. Pokud to kdysi platilo v přírodních vědách, pak to dneska pořád ještě platí o humanitních naukách. A nejen o nich, ale kupříkladu i v případě Ústavy ČR.

Úvodní poznámky k Ústavě ČR, dále jen ústava.

Ústava byla schválena Českou národní radou 16. 12. 1 992 s účinností k 1. 1. 1993, tedy ke dni vzniku České republiky. Bude jí tedy za několik týdnů už třicet let. Dost vysoký „věk“ na to, aby v současném světě pádících událostí byla změněna. Fakt, že se svět vyvíjí rychleji, než rychle není ale v mých očích podstatným důvodem k její potřebné, až nutné změně. Přesněji, proč by měla být vytvořena ústava úplně nová. Jsem o tom přesvědčen od jejího vyhlášení a toto přesvědčení je stále silnější.

K čemuž mě vedou tři zásadní, těžko zpochybnitelné důvody.

Ústava

– byla vytvořena v časové tísni,

– byla schválena krajně nedemokratickou cestou,

– je mnohomluvná a přesto, či právě proto, se stala původcem mnoha politických sporů a několika vážných konfliktů.

Podle mého způsobu myšlení jsou ale i další důvody k její nutné transformaci a to především.

– Není to zakládající listina republiky, leč pohrobka monarchie,

– je kodifikováním příliš zastaralé formy demokracie, tak zvané zastupitelské. Nemluvě o tom, že vůbec nereflektuje principy vyšší kvality demokratického politického systému, což považuji za naprosto nepřijatelné,

– její drhá část, Listina základních práv a svobod, je deklarována coby součást ústavy, leč organicky s ní nesouvisí, jelikož se netýká konstituování státu. Tím nebývale komplikuje dokument nejvyšší právní síly v našem státě.

Vznik ústavy v časové tísni.

     Aktivistická polistopadová veřejnost na Slovensku sice od „Listopadu“ koketovala s rozdělením státu, ale česká ji nebrala natolik vážně, aby odborníci pracovali na ústavě samostatného českého státu.

Když se po volbách v roce 1992 ukázalo, že federace se rozdělí ještě v témže roce, začala se usilovně tvořit ústava ČR. Text k odborné diskusi sepsal prakticky jeden člověk, což sice není na závadu, spíše naopak, leč debaty odborníků se nezúčastnilo mnoho z nejpovolanějších čili státoprávních profesorů právnických fakult nejprestižnějších univerzit. Spíše se k textu vyjadřovali politizující právníci a pracovali na něm především legislativní odborníci z vládnoucích stran. Opoziční se zúčastňovali spíše sporadicky.

Z hlediska časové tísně se vůbec nevedla široká občanská, či alespoň politická diskuse o základních institucích budoucího státu, tedy o prvcích konstitujících budoucí republiku. Konkrétně zda dvoukomorovou moc zákonodárnou a proč. Zda prezidenta, proč a s jakými pravomocemi a podobně. Text ústavy zpracovaný pro odbornou debatu proto vycházel z konstitutivních prvků první republiky kodifikovaných Ústavní listinou Československé republiky z 29. února 1920. Navíc přidal ustanovení o Nejvyšším kontrolním úřadu a České národní bance. Ovšem vynechal její hlavu pátou „Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské“. Ta je podle mého náhledu mnohem jasnější, přehlednější, a hlavně kodifikuje i odpovědnost, a ne jenom jakási bezbřehá lidská práva a občanské svobody, deklarované už vzpomínanou Listinou.

Zásadním nedostatkem demokratického politického systému ale bylo, že odborná debata se nevedla veřejně, především v televizi a dalších celoplošných médiích České republiky. Tehdejší veřejná debata se totiž plně vyčerpávala především polemikou kolem rozdělení státu.

Schvalování ústavy.

     Ústavu vyhlásila Česká národní rada, která tím aktem sama sebe prohlásila za Sněmovnu Parlamentu nového státu, České republiky. To byl první pochybný krok, jelikož od voličů k něčemu takovému neměla vůbec mandát. Za druhé tím aktem ale bezprostředně nevyhlásila volby do Senátu, který schválením ústavy uzákonila jako nedílnou součást dvoukomorové zákonodárné moci, čti Parlamentu ČR. Odůvodněně proto tvrdím, že tím poslanci ČNR Senát v očích občanů natolik znevážili, že jej veřejnost nikdy neshledávala za potřebný. Za třetí si poslanci ČNR byli velice dobře vědomi časové tísně, v níž text vznikal, a tedy musel být zákonitě nevyvážený až celkově nedostatečně promyšlený. Přesto z toho nevyvodili nutné důsledky, například pouze její provizornost a limitovanou dočasnost. Za čtvrté ústava nebyla přijata s patřičnou odpovědností nutnou v demokratickém politickém systému. Prakticky byla novému státu autoritářsky vnucena rozhodnutím k tomu nezvolených činitelů. Ve své podstatě je tedy jakousi „druhou oktrojírkou“, když tu první naší zemi nadekretoval císař Franz Josef toho jména první po revolučních událostech r. 1848. I on ale projevl víc „demokratismu“ ve svém státničení, jelikož jeho oktrojírka nenabyla nikdy účinnosti a v poslední den roku 1851 byla formálně zrušena.

Mnohomluvnost ústavy.

     Je tradicí, považovat ústavu za trvalý dokument, který by proto neměl být měněn. To lze velmi těžko akceptovat u dokumentu skládajícího se ze dvou samostatných celků, když jeden je převážně deklarativní a druhý naopak až příliš podrobně konstitutivní. Měla-li být „nedotknutelným“ nejvyšším zákonem státu, pak by měla být vesměs deklarací a velmi stroze konstitutivní. Naopak by ale měla jasně kodifikovat zmocňovací ustanovení, která by následně musela upřesňovat deklarované do formy ústavních zákonů. Ty by mohly být mnohem podrobnější než současná ústava a daly by se jednotlivě i snáze novelizovat podle nabytých zkušeností.

Konkrétně například u zákonodárné moci by v ústavě naprosto stačilo, jak se bude jmenovat. Nevidím kupříkladu důvod označovat tuto instituci pojmem parlament, když je v naší tradici sněm, shromáždění, či rada. Dále by měla deklarovat kolik bude mít komor a ty zase poslanců. Jak se bude do nich volit, koho, kdy a na jak dlouho. Všechno ostatní může být v podrobném ústavním zákoně o zákonodárné moci.

Jak jsem již napsal, čím podrobnější je ústava, tím lze jen velmi těžko akceptovat její neměnnost. Za druhé vytváří komplikovaný systém, který plodí spory a konflikty. A za třetí vygenerovala jakýsi sbor veřejností nevolených „ajatolláhů“, nadřazených všem institucím zvolených občany v údajné republice.

Monarchistické pozůstatky v ústavě

     Jen velice krátce. Nevidím vůbec žádný důvod pro samostatnou existenci instituce prezidenta a premiéra v republikové ústavě. Jde o nepotřebnou dualitu výkonné moci, což jenom plodí kompetenční spory. Stejně tak nevidím důvody pro potřebu senátu, jako jakési instituce „moudřejších“, brzdících radikalismus mladších kolegů. Ovšem při tom pléduji pro dvoukomorový zákonodárný sbor. Jednu komoru všeobčanskou a druhou komoru regionů.

Ke struktuře ústavy.

V současné době máme Ústavu, Listinu a ústavní zákony. Všechny tyto právní normy jsou stejné právní síly, protože k jejich schvalování a změně je zapotřebí souhlasu stejného počtu poslanců Sněmovny a Senátu.

Proto bych plédoval pro jinou strukturu. Samotná ústava by měla být schválena všeobčanským hlasováním. Čili plebiscitem. Získala by tak nejvyšší stupeň legitimity i legality a oprávněně mohla být považována za stabilní a obtížně měnitelnou. Proto nezbytné reflexe nových jevů by měly být v ní kodifikovány systémem samostatných doplňků. Opět schvalovaných plebiscitem.

Na tomto místě poznamenám, především zastáncům přímé demokracie, že skutečně demokratický právní řád rozlišuje nejméně dvě formy všeobčanského hlasování. Plebiscit a referendum. Plebiscitem se nazývá takové hlasování, které mocní ze zákona, tedy převážně ústavy, musí bez výjimky vyhlásit. Ať již vládou, či dokonce zákonodárným sborem. Kupříkladu o začlenění do nadstátní integrace, či vojenského bloku více států. Referendum je pak hlasování, které je iniciováno z vůle části občanů. Podrobnosti obou mají být určeny ústavním zákonem.

Ústava a její případné doplňky by měly mít deklarativní charakter a obsahovat nařizovací, a ne jenom zmocňovací ustanovení o podrobnostech, které musí být upraveny ústavním zákonem. Ústavní zákony by pak měly být schvalovány vyšším počtem zákonodárců než běžné právní normy. Buď jako doposud, nebo alespoň nadpoloviční většinou všech poslanců a nadpoloviční většinou všech senátorů.

Nejdemokratičtější způsob tvorby a schválení ústavy.

Ústava v demokratickém politickém systému by „lidu“ opravdu neměla být nadekretována. Za nejdemokratičtější proto považuji následující metodu. Sněmovna by na počátku svého volebního období měla přijmout usnesení o vypracování nové ústavy nejpozději do konce svého funkčního období. Senát by se neměl k věci vyjadřovat a pokud ano, pak by musel být přehlasován nadpoloviční většinou všech poslanců sněmovny. V usnesení by měla být stanoven celá procedura zpracování a schvalování.

Zpracovávání by mělo být zadáno komisi nejrespektovanějších odborníků na stát a právo. Ti by měli nejprve vypracovat koncepci ústavy o níž by byla vedena veřejná diskuse, ukončená průzkumem veřejného mínění o jejích jednotlivých logicky uzavřených částech. Teprve následně by mělo být zpracováno definitivní (jak se u zákonů říká), paragrafové znění. O něm by se už vedla debata jen v zákonodárných sborech, ale opět plně veřejně. Sporné problémy by měly být opět ověřeny průzkumem veřejného mínění. Času na takovou proceduru bude dost, přece celé volební období.

Sněmovna by na konci své kadence měla novou ústavu schválit a následně ukončit svou činnost s tím, že ústava nabude platnosti po plebiscitu, který nová sněmovna s konečnou platností může schválit. Volby nové sněmovny by byly provedeny zároveň s oním plebiscitem. Otázka pro něj by mohla být formulována tak, aby každý občan projevil svou vůli, třeba i neúčastí na hlasování o ústavě.

Příspěvek vyšším formám demokracie.

Tvrdím, že současně platná ústava je zastaralá především proto, že kodifikuje pouze a jen nejstarší formu demokracie, čti zastupitelskou demokracii.

Měla by nejen kodifikovat povinnost všelidového hlasování a jeho účinnost, ale alespoň deklarovat a určit povinnost uzákonit v ústavních zákonech další prvky demokratického systému.

Na prvním místě tak zvanou ekonomickou demokracii. Povinnost ustavit ve všech firmách, ve veřejnoprávních či dokonce částečně státních pak bez výjimky ustavení zaměstnaneckých rad podílejících se na kontrole i spolurozhodování.

Navrhoval bych i obecní a regionální občanské kontrolní instituce a v obcích pak povinné podílnictví občanů na tvorbě rozpočtů, alespoň co do věcných záměrů.

Za velmi důležité bych považoval ústavní deklarování principu subsidiarity, a to nejen uvnitř našeho státu, ale především v jeho začlenění v nadstátních společenstvích, jakým je například EU. Pro ni by mělo obzvlášť platit, že je náš stát plně kompetentní ve všech věcech, které si dokáže zajistit sám. Jinými slovy instituce integrace by měly mít kompetenci jen a jenom k tomu, co jim náš stát přizná, protože si je nedovede samostatně zajistit.

Za naprosto nový jev považuji nutnost ústavního deklarování tak zvané enviromentální demokracie. Odmítám totiž všechny ty novodobé tlaky klimatických katastrofistů, ekologických demagogů a další podobné chování. Opatření na ochranu přírody, stejně jako metody zmírňující negativní klimatické jevy musí být přijímána se souhlasem veřejnosti, a ne na nátlak jakkoliv fundovaných odborníků, či dokonce jenom diletantských aktivistů. Pokud se nepodaří v našem zákonodárství, a to nejen v ústavě, najít metodu obrany proti zmíněným iniciativním lidem, hrozí nám meritokracie a dokonce diktatura.

Na závěr jenom připomínám, že každá zastupitelská demokracie má predispozice měnit se, a to nejen pro řešení mimořádně složitých problémů v autoritativní režimy až diktatury, obzvláště když nemá skutečné brzdy v ústavně zakotvených metodách a principech široké plejády přímé demokracie.

Stanislav A. Hošek

PŘÍSPĚVEK K ROUBOVÁNÍ SOUČASNÝCH IDEJÍ NA MINULÉ DĚNÍ.

Perex.

     Toto je třetí pokračování textu Trestuhodný čin zpátečnictví polistopadové moci, vyvěšeného na mém blogu 8.11.21

Začalo to v USA doslova z hlouposti. Zfetovaný Afroameričan zahynul při policejním zásahu. Reakce na to probudila dřímající síly, o kterých si mocní i ostatní mysleli, že už dávno neexistují. Rasismus. Tentokrát ale šlo o rasismus protibělošský, tedy proti stále ještě většinové společnosti ve Státech. Rozpoutali jej aktivisté černé pleti. Jejich chování ovšem nebývale posílilo poněkud zvrácené ideje „novátorských“ bělochů, kteří je do té doby sice už hlásali, leč se neodvažovali prezentovat činy. Jde o poněkud pochabou, ovšem velice nebezpečnou ideologii jakési „opravy historie“. Její realizace začala vandalským poškozováním, a dokonce bouráním soch zasloužilých aktérů minulosti.

Nešlo ovšem o akt čistě politický, jaký realizovali potrhlí antirusové u nás, když odstranili sochu osvoboditele naší metropole. V Americe šlo o roubování současných ideálů Západní kultury, na děje minulosti, mnohdy doslova dávné. Je naprosto něco jiného zbourat v Praze sochu Koněva než zbourat sochu Krištofa Kolumba, protože svým objevem nového kontinentu odstartoval genocidu Indiánů. Či otců zakladatelů USA proto, že si drželi černé otroky. Historii nelze opravit. Ovšem její důsledky lze podle současných ideálů napravit. A nejen že lze, je to nutností. Proto bylo v USA zrušeno otroctví. Proto potomci indiánů v Jižní Americe mají své státy.

A také proto T.G. Masaryk zrušil šlechtické tituly a prosadil pozemkovou reformu jejích majetků. Ta sice bylo úspěšně bojkotována, ale přece jenom zásadně ovlivnila vědomí běžného občana republiky vůči aristokracii.

Je tradicí, že trendy vývoje v USA se dříve, či později dostanou do kultury Západní Evropy. V ní už se také projevují. Jsou bourány a poškozovány sochy ze stejného důvodu jako v USA. Jak jsem už napsal, dějiny opravit nelze a těmi vandalskými činy se nenapraví. Feudálové, šlechta, aristokracie nemohou být součástí republiky. Jednou proto musí konečně přijít doba, která napraví důsledky minulé nerovnoprávnost lidí. Konkrétně toho že majetky dneska v soukromém vlastnictví potomků zmíněných vrstev jim budou odebrány. Všechny totiž byly vytvořeny prací jiných, kteří k tomu byli mocensky donuceni.

Tím, že polistopadová moc vrátila majetek šlechtě a katolické církvi implantovala do stávajícího právního řádu de jure feudální éru.

POHLED NA ŠLECHTICKÉ A CÍRKEVNÍ PALÁCE.

Perex.

Když jsem v minulém politickém režimu navštěvoval jako turista šlechtická sídla, tak při poslouchání výkladů průvodců v nich mému přesvědčení pořád cosi chybělo. Dneska, kdy jsme mnohá z nich vrátili „původním majitelům“, jsem si konečně uvědomil, co mi tam konkrétně chybí. Inspirovala mě k tomu ČT především svými pořady „Toulavá kamera“. Každou neděli dopoledne díky jim se virtuálně procházím po nějakém šlechtickém majetku. A co horšího, v komentářích slyším neustálé oslavování vlastnických rodů daného objektu, ba až adoraci tehdejší doby, která takové skvosty vytvořila. Následující text poněkud zkráceně uvádí, co u zmíněných objektů postrádám a navazuje tak fakticky na text Trestuhodný čin zpátečnictví polistopadové moci, který jsem vyvěsil dne 8.11. l.r.

Realita přepisování dějepisu.

Jedním z činů nové moci je zmocňování se minulosti, ba dokonce její znásilňování. Činí tak podle teze několika přemoudřelých teoretiků moci. Ti tvrdí, že ten, kdo ovládne minulost má šanci ovládnout budoucnost. Nehodlám v tomto textu s nimi polemizovat, beru prostě za fakt, že obvykle každá nová moc si vydržuje lokaje, kteří sepisují převyprávění některých úseků dějin.

Když se za současné moci praxe přepisování dějin stala součástí vědomí širší veřejnosti, tak jedním z následků bylo odstraňování soch, ničení památníků, a to až vandalským způsobem. Tehdy méně radikální aktivisté navrhovali, aby uvedené artefakty, mnohdy nesporně vysoké umělecké hodnoty nebyly ničeny, ale aby byly opatřeny „vysvětlujícími tabulkami. Údajně pro nevzdělance. Moc se mi ten nápad zamlouvá.

A tak navrhuji následující.

Byl bych rád, kdyby u každého zámku, paláce, či jiného šlechtického objektu byla taková tabule s doplňkovými informacemi pro lidi neznající historii. Měla by obsahovat jména všech rodů, které kdy objekt vlastnily. U každého z nich pak zásadní údaj. Počet nevolníků, později poddaných, kteří na tu veškerou krásu vlastně svou otročinou poskytli vrchnosti prostředky. Stačily by odborné odhady oněch počtů, pokud se nezachovaly dokumenty.

Navíc bych vřele doporučoval, aby v nejpřepychovějším sále každého zmíněného objektu byl instalován třeba jenom model bydlení oněch skoro otroků. A v zámecké zahradě pak zase instalována rekonstrukce alespoň části podzámčí například z doby založení objektu, a pak ve století jeho největšího rozkvětu. To proto aby bylo konečně jasno, v jakých skutečných podmínkách museli žít tisíce až statisíce jenom proto, aby mohli desítky vlastnit všechnu tu přehlídku přežranosti vládnoucí vrstvy minulosti.

A nejen u šlechtických majetků…

…ale u každého kostela, nadtož chrámu, dómu, či katedrály by měla být podobná vysvětlovací tabule. Skutečně znalý historik přece ví, že každý zakladatel církevní stavby zároveň určil jeho „dušníky“, čti robotou povinované rodiny, které musely živit příslušníky kléru, jenž „sloužil Bohu“. A nevěřme ani, že mniši se v těch přebohatých klášterech dokázali sami uživit. I jim sloužili robotující nevolníci. Někdy přímo v samotném klášteře. Což by u těch honosných staveb také mělo být na velkých tabulích dokumentováno.

Závěrečná poznámečka.

Majetek feudálů a církví, především té katolické je svým původem fakticky majetkem veřejným. Dokonce existují historici, kteří připomínají, že šlechtic byl povinován se postarat o své poddané, když se dostali do potíží kupříkladu při neúrodě, či nějakých mimořádných přírodních událostech. Onen šlechtic samozřejmě nevypěstoval ani zrnko obilí, takže pokud v čase nouze rozdával, tak jen to, co v časech jiných „odcizil“, čili pouze část svého lupu pouze vrátil.

Převod jakéhokoliv veřejného majetku do soukromých rukou je zločinem krádeže a pokud při tvorbě takového majetku došlo dokonce ke ztrátách na životech jeho budovatelů, tak jde o zločin loupeže. Tím spíše majetku vytvořeného flagrantním „porušováním“ lidských práv v současném právním pojetí.

TRESTUHODNÝ ČIN ZPÁTEČNICTVÍ POLISTOPADOVÉ MOCI.

Prolog.

     Dneska je výročí bitvy na Bílé hoře, jež přinesla nesvobodnému lidu, čti nevolníkům, třistaleté hoře. Rozhodl jsem se proto začít seriál příspěvků, které s tou událostí ještě dneska souvisí.  

Adorace šlechty.

Je zcela pochopitelné až logické, že po Listopadu byl u nás byl zaveden kapitalismus. Už méně rozumné bylo, že zvítězila doktrína liberálního kapitalismu s jeho zastupitelskou demokracií. Dokonce velice dogmatické víra liberálů ve volnou ruku trhu, minimální stát, absolutně individuální svobodu odmítající význam ba až existenci společnosti a jakékoliv regulace alespoň v oblasti hospodářství. Absolutizace těchto dogmat zavinila, že jsme se vrátili do kapitalismu poněkud zastaralého, sociálně nevábného.

I jako formu politického režimu nám naši noví mocní vybudovali příliš zastaralou metodu ortodoxní zastupitelské demokracie na všech stupních správy státu.

Jak jsem ale již napsal, takový vývoj měl svou logiku vyplývající z politického vítězství nepřátel socialismus ve formě sovětismu. Že ale u nás vznikla zastaralá forma kapitalismu je výsledkem osobní nenávisti rozhodujících protagonistů nové mocí k jakékoliv formě socialismu, tedy i k sociálnímu státu pozdějjší fáze kapitalismu .

Nejhorší na polistopadové transformaci je ale návrat až před kapitalismus. Nespočívá pouze v restituci majetku církvím a šlechtě, ale především povýšením příslušníků těchto stavů do mocenské vrstvy. Ta se tím automaticky stala polistopadovou elitou, za kterou se po celou tisíciletou historii považovala. Návrat k elitářství je v mých očích fundamentálním porušením demokratismu v naší zemi. Takže náš stát je opravdu pseudodemokracií, kde rozhodují nevolení, ale „vyvolení“. Tento polistopadový vývoj je tou nejhlubší urážkou snah prvního prezidenta našeho moderního státu, Tomáše Garrigua Masaryka.

V zemích, v nichž nebyla kontinuita politické moci přervána revolucemi sovětského typu si dokázala středověká elita, čti šlechta, udržet své bohatství a majetky přes všechny převraty, války a ostatní pohromy, které zbídačily většinu obyvatelstva. A nejen to, dovedla je transformovat na kapitál. Příkladně je to zřejmé v Německu. Prohrálo dvě světové války, ale jeho šlechta má pořád nejen obrovské soukromé vlastnictví, ale její příslušníci i tomu odpovídající moc ve společnosti a kdo z nich má zájem i oficiální pozici v mocenských institucích. Viz Ursula von der Leyen.

Je cosi zvráceného v tom, že po tolika měšťanských, buržoazních a občanských revolucích, přeměnách či historických zlomech existují mnohde v Evropě dokonce ještě šlechtické tituly, o královských rodinách ani nemluvě. Nejzvrácenější však je doslovné uctívání až adorace šlechtických rodů a církevních hodnostářů. Nejzrůdnější pak je, že ve zmíněné zvrácenosti se angažuje především údajně veřejnoprávní ČT, kupříkladu pod rouškou jejich vlastenectví.

Podle mě by v dnešní době posvátnosti lidských práv, občanských svobod a demokratické rovnosti, se u každého šlechtického rodu mělo uvádět, jak velký počet nevolníků v tom či onom období na ně muselo robotovat. Upřímně se proto divím, že při současné módě revize dějin nejsou šlechtické rody naopak ostrakizovány, ba až všestranně dehonestovány za to, že jejich předkové se, ze současného hlediska, dopouštěli trestuhodných činů.

PŘÍKLAD JINÉHO VÝKLADU DĚJIN, konkrétně důvodů ke vzniku druhé světové války.

Do současné módy přepisování dějin výborně zapadá kratičký úryvek z obsáhlé studie o smrti kapitalismu od Andreje Fursova. https://outsidermedia.cz/zivot-a-smrt-kapitalismu-2-kapitalismus-antikapitalismus-a-osudy-sveta-2-2/  Zaujal mě proto, že jde o příspěvek k široké diskusi, kterou rozvířili a neustále omílají Poláci, a dovršil Evropský parlament svým usnesením, že o vznik druhé světové války se zasloužily stejnou měrou Německo i SSSR.

Fursov jako Rus píše, cituji: „V roce 1938 Mnichovská dohoda, od které by se měl datovat začátek druhé světové války (paradoxním způsobem to potvrzuje W. Churchill), byla pokusem vytvořit proto-NATO za účelem zničení SSSR německými silami. Stalin však známou sovětsko-německou smlouvou přehrál především Brity, což mu (oni a také Západ jako celek) stále nemohou odpustit, a válka se odklonila jiným „kursem“ (dalším paradoxem je, že smlouva byla za všech okolností potřebná mnohem více Němcům, protože ti sami „změnili plán války“). Konec citace.

Osobně nesouhlasím s tím, že druhá světová válka začala až Mnichovskou dohodou. Podle mě začala o půl roku dříve anschlussem Rakouska. Do mozaiky mého pohledu na druhou světovou válku ale naopak výborně zapadá tvrzení, že Mnichovská dohoda měla být základnou pro vytvoření jakéhosi předchůdce NATO, určeného k napadení SSSR, což čtu poprvé. Až na to, že šlo pouze a jenom o záměr Britů, především. Fursov naznačuje, že Hitler změnil názor, a napadl napřed Francii a Británii. Ovšem neříká proč. Dávám vysvětlení. Hitlera po celou dobu budování jeho strany, tedy už od dvacátých let dvacátého století financovaly jen banky USA. Byl jim doporučen agentem CIA, k šanci naplnit jejich dlouhodobý záměru připravit Británii, ale i ostatní evropské koloniální mocnosti právě o tyto kolonie.

Zničit tehdejší Sovětský svaz byl pro bohaté, leč vojensky slabé USA obrovským soustem a do získání atomové bomby marnou utopií. Ovšem pro Evropské říše, Británii, Francii, leč i Itálii, či Polsko celkem uskutečnitelným záměrem, do kterého chtěly doslova uvrtat Německo.

Takže lze konstatovat.

Druhá světová válka byla rozpoutána proto, že evropští mocnáři chtěli zničit Sovětský svaz, a Američtí naopak evropské supermocnáře Británii a Francii. Jako vždycky v historii byl ovšem naplněn její nesmiřitelný zákon, že každý lidský záměr končí úplně jinak.

ŠANCE NA OBJEKTIVNÍ HODNOCENÍ PŘEDLISTOPADOVÉ DOBY.

Včera jsem tady psal o fundamentálním důvodu, jež způsobil že ČSSD a KSČM ztratily pozici ve sněmovně. Tvrdím, že sahá do hluboké historie těchto stran a celého levicového hnutí. Obě strany proto musí začít se snahou o opětovné získání důvěry a sympatií veřejnosti doslova návratem ke kořenům.

Budou se při tom pohybovat na tenkém ledě. Polistopadoví radikální restaurátoři kapitalismu čili v očích levice reakcionáři, si totiž politickou soutěž usnadnili tím, že schválili „Zákon o protiprávnosti komunistického režimu“. Jde sice o nesmysl, protože nikde ve světě komunistický režim neexistoval, nýbrž jen politický systém vedoucí úlohy strany, která se nazývala komunistickou, a to ještě ne ve všech zemích bloku reálného socialismu. Kodifikací toho zákony si však vládci vytvořili platformu, podle které lze trestat každého, kdo by hodlal objektivně hodnotit minulý režim.

Samotní mocní si totiž vytvořili a zákonem kodifikovali své hodnocení minulosti. Založili „Ústav pro studium totalitních režimů“. Už ze samotného názvu plyne, že nejde o objektivní posouzení předcházejícího režimu. Budou se pouze hledat důkazy potvrzující, že šlo o jakousi blíže nedefinovanou totalitu. Jiří Jaroš Nickelli to píše naprosto přesně: Tyto instituty (Zákon i Ústav)) nebyly zřízeny – a nikdy ani neusilovaly – pro objektivní zkoumání historie novodobé republiky.

Byly zřízeny za jediným objektivním účelem – pro přísnou, nekompromisní cenzuru jakýchkoli badatelských a mediálních projevů, zabývajících se obdobím především lidově demokratického a později socialistického politického systému. Ovšem, cituji dále Jiřího Jaroše Nickelliho: „Ani zákon, ani tzv. ÚSTR nemohou, ani vyložit, ani cenzurovat, ani politrucky přepsat historii republiky!“ Konec citace. Zrušit oba instituty proto musí být prvním reálným, politickým činem levice, jakmile získá zákonodárnou pozici.

POZNANÁ NUTNOST SMYSLU EXISTENCE LIDSTVA

Globalizace je vágní pojem. Ve své podstatě nic neříká o svém obsahu. Není to dějinná etapa, jak by se po rozpadu SSSR na první pohled zdálo. Nejde ani o nějaké sjednocování lidstva, spíše naopak, jak ukazují nejméně dvě poslední desetiletí.

Éra následující po rozpadu tábora reálného socialismu, jak se on v poslední své fázi pojmenoval, se vyznačovala dominancí tak zvaného neoliberalismu, který ale byl podle mě pouze klasickým liberalismem aplikovaným na planetární hegemonii USA. Pojmenovávám si jej globalismem v Leninově pojetí. V jeho době totiž byl nejvyšším stádiem kapitalismu imperialismus. Dnes jím je glolobalismus.

Jsou ideologové, kteří si globalizaci spojují s multikulturalismem. Vzorem jim je „tavící tyglík“ etnik v USA. Vize o jednotné lidské rase, jednotné kultuře odtržené od regionálních a národních tradic, ba dokonce jednotný jazyk. Naivní to ideál, realizovatelný snad za tisíce let, pokud se lidstvo dopracuje k „vesmírnému etniku“.

Nejbližší existenční formou lidstva, podle mého názoru, je jeho planetizace. Dovodil jsem už jinde na svém blogu, že je možná jen a pouze metodou, která se dá shrnout pod klíčová slova, kolektivismus, spolupráce a rovnost v nestejnosti. Současná ideologie globalismu založená na bezbřehé individuální svobodě, všestranné konkurenci a neregulované nerovnosti vede totiž prokazatelně k jednoznačnému zániku lidstva.

Včera jsem tady psal o železné logice evoluce života ve vesmíru. Pokud lidstvo přijme tuto tezi, získá tím smysl své existence, a to i v případě, že existence současného vesmíru žádný smysl nemá, jak soudí většina světových myslitelů. Takové pojetí lidstva na této planetě je ale v absolutním protikladu s dneska dominující ideologií o nadřazení jedince nad společností, která pro některé zvrácené mocné dokonce vůbec neexistuje. Jsem přesvědčen, že smysl existence lidstva je i smyslem existence každého člověka.

Tato skutečnost musí nutně změnit i dneska převládající životní styl v Západních zemích, charakterizovaný konzumerismem, hromaděním bohatství a plýtváním. Už před půl stoletím známý existencionalista Erich Fromm to lakonicky charakterizoval sloganem: „důležitější je být, než mít“. Realistický myslitel Robejšek například tvrdí, že rozhodujícím rozměrem existence jednotlivců by mělo být myšlení, sociální vztahy, láska, vztah k přírodě, víra v něco, co je vyšší než my, jež dává alespoň nějaký smysl a oprávnění našemu lopocení dnes a denně.

Všelidské vědomí toho, že musí všichni spolupracovat na přežívání lidského rodu na Zemi je onou „poznanou nutností“, kterou Marx vnímal jako limitu individuální lidské svobody. K tomu jenom připomínám hlavní tezi včerejšího textu. Jsem přesvědčen, že život je jedním ze základních principů našeho vesmíru. Pokud v něm platí i zákonitosti evolučního vývoje, pak vidím další směřování lidí ve vytvoření posthoma, tvora dokonalejšího nás. Tečka.

ŽELEZNÁ LOGIKA EVOLUCE – POSTHOMO

Nedávno jsem si vypsal, aniž jsem si zapsal zdroj, následující text, cituji: „Stephen Hawking ve své knize Brief Answers to the Big Questions (Stručné odpovědi na velké otázky), která vyšla letos i v českém překladu, formuluje jednu zásadní poznámku směrem k budoucnosti. Jedná se vlastně pouze o jeden nevelký odstavec, který zní: ´Jak se jednou objeví superlidé, vzniknou velké politické problémy s existencí nevylepšených lidí, kteří jim nebudou schopni konkurovat. Lze předpokládat, že vymřou nebo budou odsunuti do nevýznamných pozic. Namísto nich bude existovat druh bytostí, jež budou projektovat samy sebe, a čím dál tím rychleji se vylepšovat´..“ Konec citace.

     Napřed můj názor na samotného Hawkinga. Byl to neobyčejný člověk a za svůj souboj s nemocí zasluhuje nebetyčný obdiv. Ovšem nevidím důvody, proč tento obdiv přenášet na jeho vědecké teorie, teze a názory. Nesouhlasím kupříkladu ani s tím, který jsem citoval.

Je to již mnoho let, co považuji život za jeden ze základních principů současného vesmíru. Jak jsem již několikrát psal. Skutečně existuje život věčný, jak tomu věří křesťané. Leč nikoliv jedinců, ale jako vesmírný princip. A kde je život, tam existuje jeho evoluce. Tam kde se pak vyvíjí dostatečně dlouho a v příhodném prostředí, je šance ke vzniku rozumných bytosti. A je železným zákonem evoluce, že se mohou vyvinout i bytosti mnohem dokonalejší než současný homo sapiens, sapiens. Je k tomu šance dokonce i na Zemi. Nic s tím nenaděláme. Je ale naším rozhodnutím, zda se budeme vylepšovat všichni, nebo jenom vládnoucí menšina, jak je zatím na této planetě zvykem. Takže je možné, pokud do té doby nepřijde nějaké katastrofa, že na Zemi budou existovat zdokonalení posthomo, (superlidé jak je nazývá S.H.) a vedle nich bude žít homo sapiens s nějakým jiným přívlastkem než „moudrý“ (sapiens, sapiens). Superlidé ho nechají žít tak jako my dnes delfíny, nebo zařídí jeho „přirozené“ vyhynutí.

Prvním stupněm k tomu, abychom se mohli vylepšovat všichni je nezbytné změnit naši DNA. Vydělit z ní pozůstatek našeho zvířecího původu spočívající v predátorství. Místo dosud převažující ideologie nerovnosti, individualismu, konkurence a absolutní svobody coby nejvyšších hodnot je nutné vypěstovat si jiné. Vidím je v soustavě rovnost, kolektivismus a spolupráce, což jsou podle mě hodnoty, ideologie, která by se měla které vítěznou ze současné celosvětové krize.

SOUČASNÝ CHARAKTER VLÁDNUTÍ JE POSTDEMOKRACIÍ

Už za dob studené války existovala, oproti minulosti, i na Západě poměrně vysoká úloha státu, spočívající ve zvýšené kontrole celé společnosti a přímém řízení některých sfér. V prvé řadě musel vydržovat „sociální stát“ coby konkurenci „reálnému socialismu“, což znamenalo zvýšení přerozdělování formou daní, které si vyžádalo dříve neexistující kontrolu zisku firem. Za druhé musel neustále řídit zbrojařsko-vojenský komplex, aby odstrašoval SSSR a jeho vojenský blok. Za třetí si musel pohlídat své občany, zda nekolaborují s protikladným táborem. Za čtvrté nutně musel řídit technologický rozvoj. Už jenom uvedené čtyři sféry dokazují, že šlo o skutečnou válku sledující jediný cíl. Zničit konkurenta. V každé válce se zvyšuje úloha státu na stupeň autoritářství a v horké válce vždycky až na diktaturu, i když ne všezahrnující.

Po rozpadu sovětského bloku ovládla vítězný Západ doktrína svobodného trhu s bezbřehou konkurencí, která se měla rozšířit na celou planetu. Liberální globalismus touto ideologií paradoxně způsobil nebývalou koncentraci bohatství, majetku a kapitálu. Železným zákonem koncentrace kapitálu je získání moci. V počátcích kapitalismu vlastníci kapitálu a tím pádem moci poměrně snadno dokázali spravovat nejen své podniky, ale celou společnost. Dokonce si mocní mohli dovolit veřejnosti dát demokracii, i když jenom zastupitelskou, čti, pseudodemokracii. Jak se prokázalo, šlo to i za studené války, i když s částečnou demontáží i zmíněné pseudodemokracie. Takže absolutně svobodný obchod nás dovedl k nebývalé nesvobodě.

Po zániku SSSR ti nejbohatší hodlali hospodářství řídit na celé Zeměkouli. Takový záměr ovšem vyžaduje úplně nový systém vládnutí. Superbohatci a jejich sluhové samozřejmě jako nejjednodušší metodu řízení celé planety vidí diktaturu, podobnou spíše feudalismu než nějaké moderní demokracii. Řízení a kontrola totiž nejde zvládat v systému zmíněné pseudodemokracie, natož nějaké šířeji pojaté demokracie. Nedokážou to ani ti nejkompetentnější z mocných a jejich lokajů. Z toho plynou chyby, které dělají, a které je dotlačily k tomu, že dneska už nemohou vládnout demokraticky, protože už se příliš navršily neřešitelné problémy. Proto zažíváme puč (USA), nebo pomalý posun do diktatury (EU).