MOTIVACE OPRAVÁŘŮ DĚJIN DANÁ DĚJINNÝMI ZVRATY

Dneska jsem hodlal pokračovat ve svých poznámkách o přepisování dějin, kterých mám ještě alespoň na dvě pokračování. Ovšem jako na zavolanou jsem zrovna teď narazil na text, který se mi hodí jako ilustrace jedné z tezí o překreslování dějů minulých, o které jsem chtěl v budoucnu psát. Deník Právo – Salon dne 2. 7. l.r. otisklo text o Fučíkovi a Klecanovi, údajně prý o hrdinovi a zrádci z kdysi slavné Reportáže psané na oprátce.

Už při prvním pohledu na text, víc než titulek mne upoutala velkými písmeny vytištěná věta, cituji: „Ta zrady, o které Fučík plamenně mluví v Reportáži, možná vypadala úplně jinak“. Konec citace. Přiznám se, že když uvidím takovou, či podobnou větu, čili s oním pofiderním slovem „možná“, tak už dále nečtu. Za ním se totiž vždycky skrývají jen a jenom dohady, pro něž je charakteristické, že čím jsou méně dokladované, tím jsou z nich činěny zásadnější závěry. A to nemluvím o přídavném jménu „plamenně“, které až příliš naznačuje autorovy emoce, abych jeho text vnímal jako objektivní.

Řeknu svou tezi o přepisování dějin, kterou mi text ilustruje, hned na tomto místě. Tvrdím, že jedním ze silných motivů vedoucích k přepisování dějů minulých je vznešená idea, jakou je kupříkladu snaha o „spravedlnost“, očistění dějinami odsouzeného a podobné jevy. Nic proti tomu, ale vždy je potřeba dávat pozor na argumentaci.

Než k ní přejdu, musím o sobě sdělit následující. Fučíkovu Reportáž jsem samozřejmě četl, vždyť to byla nejpovinnější četba z povinných v době, kdy jsem chodil do školy. Dokonce ji mám dodnes ve své knihovně, i když údajně „doplněnou“, ve vydání z roku 1994. Což už je záměrné. Nevzpomínám si, že by popis zrady na mne působil plamenně. Asi proto, že jsem si pod vlivem vědomostí o gestapu, nedovedl ani představit, že by někdo měl šanci ve vězení psát, nebo dokonce být vožen po Praze autem, aby byl údajně zlomen. To druhé mi připadalo kýčovitě romantické a to prvé jednoduše nemožné. Tolik mé tehdejší dojmy. Později jsem Reportáž už nečetl. A ani mne nějaká revize oněch dějů nezajímala a dodnes nezajímá.

Pan Tomek to nikde sice neříká, ale celým textem dokazuje, že je nakloněn „zrádnému“ Klecanovi a připadá mu hrdinství Fučíka nevěrohodné, ne-li až podlé. Napsal román Oko žraloka, kde o Klecanovi konstatuje, cituji: „…jsem i já Klecana vylíčil jako někoho, kdo se ocitl uprostřed dějin, kterým pořádně nerozuměl“. Faktem je, že Klecan byl v době zatčení už čtyřicátníkem, bojoval jako interbrigadista ve Španělsku, prošel koncentrákem ve Francii a až za Protektorátu se ilegálně dostal na jeho území, což jsem vždy chápal jako vědomé zapojení do odboje. Už jenom tyto skutečnosti mi nepřipadají jako chování člověka, který nechápal dějiny. A řečeno upřímně, přeji panu Tomkovi, aby chápal svou současnost alespoň tak, jako Klecan chápal tu svou.

A o jaké výpovědi opírá Tomek svou snahu o očištění Klecana?  O výroky jeho velitele ze španělských bojů, o tvrzení jeho příbuzných a především jeho španělské milenky. Té Klecan posílal dopisy z francouzského koncentráku plné lásky a vyznání. Napsal ji i větu, kterou dal pan Tomek do titulku svého článku, cituji: „Jsem čestný člověk“.  Klecan tím jistě svou milou ujišťoval o své lásce a podle mne nic nevypovídá o jeho celkovém charakteru.

Tomkovi se zdá rovněž Fučíkův popis zatčení poněkud matoucí. Všichni gestapáci byli s rodinou Jelínkových a dalšími v jedné místnosti a Klecan s Fučíkem v druhé. Byt byl přízemní a před domem hlídal pouze jeden gestapák. Oba byli ozbrojeni. Klecan prý řekl paní Limburské, že chtěl střílet, ale Fučík mu to zakázal. To, že mohl Klecan něco někomu říct po zatčení, je mi málo důvěryhodné. Navíc se mi nějak nezdá, že by ostřílený bojovník si nechal v kritické chvíli něco rozkazovat od jakéhosi intelektuálka. Ovšem podle mne oba naprosto zásadně selhali. Odbojáři totiž měli stále u sebe nosit zbraň proto a jenom proto, aby se nenechali zatknout, ale aby byli zabiti při ozbrojeném odporu. Každý soudný člověk totiž věděl, že nikdo nevydrží fyzické mučení a začne po nějaké době u výslechů „zpívat“.

A také oba zpívali. Klecan chránil své kolegy z odboje a udával jiné. Dobře totiž věděl, že nesmí lhát, protože gestapo si každou skutečnost okamžitě ověří. Fučík o sobě tvrdí, že vyslýchající mátl. Což by bylo podle mne možné jenom tehdy, kdyby gestapo předpokládalo, že jde o individualistického intelektuála, který moc styků s vážným  odbojem nemá a pokud ano, tak o něm nic konkrétního a pro gestapo vytěžitelného není. Můj předpoklad je sice možný, leč méně pravděpodobný.

Tomek je přesvědčen, že Fučík se staví do role hrdiny a tam kde je hrdina, musí být podle Tomka i zrádce. Což ovšem obecně neplatí, ale je jenom autorovou licencí. Stejnou hodnotu má i Tomkovo přesvědčení, že Fučík tak dramaticky obviňuje Klecana, protože neměl čisté svědomí. Mně to připadá, že Tomek často podle sebe posuzuje jiné, tedy v tomto případě Fučíka. Ten si třeba nemusel čistit svědomí, ale měl upřímný vztek na Klecana, že prozradil právě Fučíkovi odbojářské společníky.

Celý Tomkův text mne nepřesvědčil, že by Fučík vědomě lhal. Jako člověk, který věděl že zemře a především jako schopný literát, zkompiloval Reportáž tak, aby před „dějinami“ byl hrdinou. Nic jiného jej vlastně, coby silného individualistu nezajímalo. Pokud nakládal na Klecana, měl k tomu oprávněný důvod. Spočíval v tom, že gestapo zatýkalo především Fučíkovi komplice a Fučík chtěl alespoň nějakým věrohodnějším způsobem prokázat, že on je neprozradil.

Pokud archivy protokolů z výslechů dosud neodhalily, že Fučík lhal, tak se asi už nikdy nedovíme, jak se události skutečně staly. S těmi dvěma v samostatném pokoji přece nikdo jiný nebyl, takže by vždycky šlo pouze o tvrzení, proti tvrzení. Dost důvodů, které vždycky spolehlivě otvírají široké pole pro spekulace, snažící se opravit dějepis.  Možná, že by mne Tomek alespoň trochu zviklal v přesvědčení, že nejde o spekulace. Leč to by ale nesměl svůj text ukončit následujícím odstavcem, cituji: „Fučíkova sebejistota je…nadlidská (nebo snad nelidská), proto se tak hodila ideologickým manipulátorům – a asi proto Fučík s Reportáží zaplul do zapomnění, když se ´ideologická linie dějin´změnila. Na rozdíl od něj má Jaroslav Klecan ještě co říci“. Konec citace. Co říci nemá už ani Fučík, ani Klecan. To jenom současní i budoucí opraváři minulosti budou mít vždycky možnost uveřejňovat své spekulace o událostech, o nichž chybí jasné dokumenty, ať již k tomu budou motivováni soukromým, či až všelidským zájmem. Samozřejmě vždy jenom do té doby, než se nějaký nepopiratelný dokument podaří objevit. Nebo zfalšovat?!!

PŘEPISOVAT MINULOST VLASTNĚ ANI NELZE

Když svou ženu milujete, tak je to šetrná hospodyňka, aby se z ní za několik let stala „ta mrcha, co mi nechce dát peníze ani na pivo“. Při rozvodovém řízení soudy pokaždé musí vyslechnout minimálně dvě verze jedné a téže reality, které jsou skoro vždy naprosto rozdílné a často dokonce veskrze opačné. Není od věci staré pravidlo všech mezilidských sporů: „Nechť je slyšena i druhá strana“. Jde totiž o výsledek dlouhověké zkušenosti veškerého člověčenstva. Jestliže nelze najít pravdu ani mezi dvěma pohledy na stejnou minulost, je tvrzení o pravdě minulých dějů větší společnosti už prakticky nemožné.

Proč se tedy divit, že i na kteroukoliv část minulosti mají lidé tak rozdílné pohledy. Žádný minulý děj nelze vyčerpávajícím způsobem popsat. To by se musel znova prožít v myšlení všech tehdejších aktérů. Proto jakýkoliv popis minulosti je pouze a jenom výběrem jednotlivostí z toho, co se stalo. Ne nadarmo se mu proto říká historiografie, čili dějepis. Problém pohledu na již proběhlou událost není proto ničím jiným, než problémem výběru faktů této události, eventuálně jejich určitým seřazením v čase a někdy i v prostoru.

Každý člověk má určité celoživotní přesvědčení, čti, jeho myšlení je již předznamenáno souborem převzatých myšlenkových stereotypů až světonázorových schémat. Již z toho důvodu není nikdo schopen žádnou událost posuzovat s objektivní nepředpojatostí. Navíc většina lidí dokonce zastává, až vyznává určitou světonázorovou ideologii, od náboženské po rádoby vědecké, ale vždycky omezující objektivní pohled.

Nejhorší je ale dogma, podle něhož je historie učitelkou přítomnosti. Čili „neúplný“ popis minulosti je vydáván za jakýsi soubor poučení pro přítomnost, jež má ovlivňovat budoucnost. Právě toto dogma odpovídá za všechny jevy, o nichž se mluví jako o přepisování dějin. Dějiny ovšem nelze přepsat. Lze jenom vybrat si z nich to, co potřebujeme při přítomném prosazování svých budoucích zájmů. Jinak se na minulost dívat ani nedá. Jakýkoliv, vždy pouze neúplný popis minulosti, je jen a pouze zrcadlem zájmů popisujícího. Nic víc a nic míň. Dějiny nikdo nepřepisuje, pouze si z nich vybírá a silněji, či méně mocensky prosazuje to, co vyhovuje jeho potřebám, zájmům či alespoň vyznávanému přesvědčení.

V tomto textu předpokládám, že existují pouze a jenom „slušní“ dějepisci, čili takoví, kteří popisují opravdová fakta a nevymýšlí si nic, co se skutečně nestalo. Řečeno přesněji jenom si z nich vybírají, co se jim hodí. Vůbec za dějepisce pak nepovažuji autory, kteří pouze spekulují o tom, pro co nemají dokumentaci. A už vůbec pak ne konspirační konstruktéry minulosti.

Co se stalo, nejde odestát. Jen se o tom lidé mohou pohádat. Ovšem každý moudrý by se proto v této souvislosti měl ptát ne komu ku prospěchu, ale proč právě ten.

TAK TROCHU O PŮL STOLETÍ STARÉM POHLEDU NA BUDOUCNOST.

Z Royaumontské vědecké konference o budoucnosti světa, na které se v roce 1961 poprvé setkali ve velkém počtu vědci jak Západu, tak Východu, jsem si v závěrečném dokumentu přečetl větu, která mne neobyčejně zaujala, cituji: „Pokrok tedy spočívá v uspokojování lidských potřeb. Avšak lidé nesmějí rozmnožovat své potřeby do té míry, aby se staly neuspokojitelnými bez ohledu na jakýkoliv pokrok“. Konec citace. Pamatuji si, že již v té době učenci odborně odhadovali, že všichni tehdejší lidé planety Země nemohou žít na tak vysoké životní úrovni, jako žili obyvatelé Evropy, nadtož USA. Prý by na to bylo zapotřebí mít zdroje ze dvou dalších planet.

Od té doby uběhlo skoro šedesát let. Potřeby lidstva se už dávno rozrostly do stavu naprosté neukojitelnosti. A nejen to, vznikla poměrně početná kasta lidí, jejíž příslušníci si mohou dovolit doslova cokoliv. Nenasytnost jejich se už dotýká i vesmíru. Již dneska má „zabukovánu“ dovolenou na vesmírné stanici několik desítek superboháčů. Mnohem víc je pak těch, kteří si mohou dovolit skoro vše. Třeba i koupi ostrova kdesi v Pacifiku, aby je tam o volném čase nikdo nemohl vyrušovat.

Sociální rozdíly jsou tak obrovské, jaké nebyly dosud nikdy v dějinách lidstva. Zatím co jedni musí celý život chodit jen pěšky a navíc bosí, jiní si létají tryskovými letadly kolem celé Zeměkoule. Jedni umírají hlady, zatím co jiní mají na svém stole potravu včera vyrobenou kdekoliv na planetě, od ústřic z Malajsie, přes kilový hovězí steak z Argentiny, po sto let staré archivní víno z Itálie.

A nechoďme až tak daleko. Kolik jenom nových sportů od té doby vzniklo v Západní kultuře? Jak šíleně se v běžné populaci Euroameriky rozrostla „potřeba“ adrenalinových aktivit?

A konečně, kolikrát za život kupujeme pračku, ledničku, sporák, nemluvě o televizi, počítači, mobilu a mnoha dalších „spotřebičích“. Spotřeba, to je to prokleté slovo, které dneska vládne celé civilizaci. Díky široké svobodě spotřeby se stáváme stále více nesvobodnými výrobci všech těch zbytností.

Já jsem si již před víc jako padesáti lety zapsal, že opravdové svobody dosáhne každý člověk tehdy a jen tehdy, až všechny potřeby nezbytné k životu budou vyrábět roboti. Věděl jsem, že člověk kromě nezbytných potřeb bude mít vždycky i jiné, a tušil jsem, že se mohou obrovsky, až exponenciálně rozrůstat.

Tehdy, docela z jiných důvodů, jsem se začal zajímat o indickou a čínskou tradiční kulturu. A za pár let jsem měl jasno. Pod vlivem především buddhismu jsem dospěl k definitivnímu názoru. Západní kultura, která sama sebe vnímá jako předvoj celé lidské civilizace, je slepou ulici všelidské civilizace.

Takže v mých očích pořád ještě platí věta Romaina Rollanda, vyřčená už v roce 1931, která zní, cituji: „Za sto let bude Evropa socialistická, nebo nebude“. Konec citace.

A to v tomto textu není ani jediné slovo o zbrojení, kterým lidstvo doslova a do písmene „prochlastává svůj grunt“, jako to kdysi někteří sedláci uměli.

POLISTOPADOVÉ FOSILIE, kterými jsou především všichni tři polistopadoví prezidenti.

Havel sám byl všechno možné, jen ne politik, nadtož státník. Nejvýraznější jeho charakteristikou je tvrzení, že se stal marionetou nejmocnějších tohoto světa. Našli si jej v hlubokém bahně za nadvlády KSČ, jako kdysi Hitlera a vsadili na něj. Volba jim vyšla a Havel se při rozpadu sovětského bloku stal ikonou, kterou předváděli světu právě jako zmíněnou loutku. Přirovnávat jeho prezidentování k TGM je nonses. Už jenom proto, že Havel zničil, co Masaryk těžce vybojoval. Celkově ale proto, že Masaryk byl vzdělanec, kovaný dlouhodobě v politice s jasným programem pro svůj stát a především velký znalec lidí. Z toho neměl Havel vůbec nic. Vzdělán v uměnách své doby, znalý pouze kabinetních pletich mezi disidenty, s kýčovitými sny o světě své fantazie a doslova se bojící obyčejných lidí, o jejichž životě nevěděl vůbec nic. Byl to svou skutečnou státnickou kompetencí nejméně vyspělý prezident celé historie Československa.

Svým brzkým skonem tady zanechal celou partu, jíž neřeknu jinak, než havloidi. Havloid, to není pejorativum. To je přesně určený typ veřejného aktivisty. Pojem nevyplynul ze čtenářského kroužku Havlových dramatických a především mudrlantských motanin, ale z hodnocení jeho činů v roli státníka, roli, která byla nad jeho „umělecké“ možnosti. Havloidy jsou pak v prvé řadě osoby povýšenecky si myslící, že jsou jediní spravedliví, takže dokonce mohou pohrdat i výroky soudů. Tvorové tak nadřazení nad obyčejnými lidmi, že se jich až bojí. Jejich jedinou exkluzivitou je, že celý život byli natolik odtrženi od naprosté většiny lidí, že o životě řadových obyvatel neví vůbec nic. Asi právě proto se tím víc snaží prosazovat svůj názor na organizaci celé společnosti. Z této neformální komunity se do dnešních dnů vyprofilovala velice agilní politická vrstva, které se všeobecné říká pražská kavárna, leč já jsem si ji označil pojmem havlárna. Není totiž tvořena pouze onou vysmívanou pražskou kavárnou, ale do oné mafie patří rovněž ČT, Bakalovo mediální impérium, výstřední příslušníci kulturní sféry, zfialovělá ODS, umírající TOP09, bělobradatý agent sudeťáků rychlokvašeně proškolený v  USA, pomatenci z nedokončeným vzděláním a konečně další paraziti, kteří se vyhnuli bezdomovectví díky penězům a dálkovému řízení globalizačního admirála Sorose a jemu podobných.

Klaus byl od samého vstupu do veřejného života tím nejarogantnějším politikem od vzniku ČSR. Po celou dobu svého působení v popřevratových vládách nediskutoval, pouze poučovatelsky přednášel své názory, absolutně ignoroval nejen jakékoliv své kritiky, ale dokonce při rozhovorech a jednáních vůbec neposlouchal jiné názory, aby jej nerozptylovaly v rozhodování. Jeho jednání nelze nazvat jinak, než „revoluční diktátorství“.

Klausiáni rovněž není prosím žádná nadávka, ani pejorativum. Jde o pojmenování přesně vymezené party teoretických ekonomů, kteří neměli o národohospodářství ani potuchy a přesto si drze přivlastnili oprávnění převést plánované hospodářství na tržní. Při tom převzali realizační techniku revoluční diktatury, takže odmítli o tranzici (přechodu) nejen s kýmkoliv debatovat, ale si v „pseudorevolučním“ zanícení i schválili zákony, které navždy zakazovali soudům jakýkoliv přezkum jejich privatizačních rozhodnutí. Byli skálopevně přesvědčeni, že problému tranzice rozumí jenom oni. Samotný Klaus mi to řekl do očí už v květnu 1990, když jsem za odbory kritizoval jeho první náčrt „ekonomické reformy“, který předkládal na zasedání Čalfovy vlády.

Zeman je natolik vymezenou individualitou, že nemá své žáky jako Havel, a neměl ani své slepě poslušné komplice při realizaci svých eskapád, o nichž předpokládal, že mu přinesou Nobelovou cenou za ekonomii. Zeman oproti Havlovi i Klausovi nepřidal do polistopadové politiky nic nového, co by mohli v politice využívat jeho žáci, či obhajovat jeho pokračovatelé. Měl a má pouze své fanoušky. Což jej přivedlo nejen k založení strany svého jména, ale především ho nutí stále veřejnost překvapovat až někdy verbálními exhibicemi, aby si svůj fanklub udržel. Strana Zemanovců neměla prakticky nikdy žádný politický vliv, takže se nakonec o svůj vliv musel postarat sám.

Proč všechny tři považuji za fosílie polistopadového vývoje? Protože v dalším dění nemohou už mít vliv nejen oni samotní, ale ani ti, kdo chtějí kráčet v jejich šlépějích, jak se obrazně říká. Svět za posledních třicet let doslova odskočil od Havlových naivních ideálů, Klausovy zvrácené hospodářské praxe a už úplně od individuálního ba výstředního Zemanova samotářství v reálné politice.

POKLEKNĚTE A OMLUVTE SE.

 

Ve Spojených státech se nedávno čtyřčlenné policejní hlídce, v níž byl jediný běloch, ostatní byli „barevní“, přihodila nemilá, leč na uvedenou zemi celkem častá příhoda. Negr, pardon černoch, ještě větší pardon, afroameričan při zatýkání zemřel. Údajně právě na zatýkací hmat bělošského policisty. Obětí byl recidivista, dokonce několikrát vězněný za násilí, ba i ozbrojenou loupež a opakované užívání drog. Policejní hlídka na něj byla zavolána proto, že platil falešnou bankovkou. Naši bezpečnostní praktici podle fotografií zrekonstruovali zatýkací hmat, který je navíc nejen u policie, ale i u jiných bezpečnostních služeb obvyklý. Při tom zjistili, že zákrok nemohl být důvodem smrti. Tím byl asi fakt, že dotyčný byl předávkovaný a nevydržel násilí, které by za normálních okolností přežil. Generál Šedivý k případu řekl jediné. Kdyby černý policista takto zabil bělocha, nikdo by se o tom ani nedověděl.

OVŠEM.

V současné nenávistně politicky rozdělené Americe se incident rozrostl v divoké vandalství v několika desítkách měst včetně Washingtonu D.C. ba dokonce až před Bílým domem. Rabování, žhářství a různé násilí ale nebylo provozováno pouze černochy, leč ba dokonce většinou bělošskou mládeží. Ta byla dokonce mnohem zdivočilejší. To všechno nebylo pro Ameriku nic nového. Takže jsem si to ani pro sebe neokomentoval. Novinku přinesli občanští, ba spíše političtí aktivisté svou iniciativou, v níž se „bílí na veřejnosti a dokonce v pokleku omlouvají negrům“. Někde dokonce bílí zaníceni líbají boty černochům. Nezaujalo by mne ani ono typicky amícké dryáčnictví, pokud by se zmíněný pseudorituál, coby laciné gesto, nerozšířil jako nedávná pandemie až k nám. najdou se mezi námi idioti, kteří vyzývají veřejnost stupidním nápadem, cituji: „Znáte Roma? Překvapte ho a poklekněte před ním“. Konec citace. Já být cikánem, tak ho zvednu a kopnu do „zádele“, jelikož ono debilní gesto budu považovat za urážku.

Prozatím jsem na FB ve zkratce vyjádřil svůj náhled na celou iniciativu v USA tímto textem.      DALŠÍ MÓDNÍ PRVEK SOCIÁLNÍCH AKTIVISTŮ. Řekněme si to poctivě. Dobře placení, tak zvaní občanští aktivisté vymysleli zase nějaký ten nový spektákl pro své veřejné producírování. Nějaký čas tím budou otravovat veřejnost, než si zase vymyslí jinou pitomost. Všichni iniciátoři takových divadélek jsou fakticky nemakačenkové. Pokud by nenašli sponzory, jejichž zájmům slouží, tak by z nich byli bezdomovci. Vždycky se jim povede pro své společenské oplzlosti, provozované na veřejnosti najít dost naivních, většinou mladých lidí, takže vzbudí iluzi živelné aktivity. Proto se ptejme především na to, kdo jsou ti, kteří tyto zhovadilosti platí, co tím sledují a proč. Já osobně jsem přesvědčen, že pouze a jenom neustále předhazují veřejnosti nové nápady proto a jenom proto, aby si veřejnost nevšimla jejich současné zločinností a především jejich příprav na totální ovládnutí světa.

Iniciativu v ČR jsem si pak okomentoval následovně. Cituji: „Ti lidé jsou tak idiotští, až jsou zločinní. Obviňují nás totiž všechny, že jsme proticikánští rasisté. Já to ale kategoricky popírám. Hned ze dvou důvodů. V prvé řadě odmítám kolektivní vinu, vždycky, všude a jednou pro vždy. Tedy například Němců, šiřitelů křesťanství, či muslimů. Ale především. Za svůj předlouhý život jsem nikdy žádnému cikánovi nezkřivil ani vlas na hlavě. Naopak. Dlouho jsem bydlel v bytovém domě, kde bydlely rodiny cikánů, ba dokonce tak bydlím i v současnosti. Neměl jsem s nimi, a nemám žádné konflikty. Mnoho let jsem také pracoval s cikány, takže z vlastní zkušenosti vím, že umí pracovat. A vím také, že mnohý „gadžo“ je daleko línější, než většina cikánů. Takže nejenže bych nikdy nepokleknul, ale trvám na tom, aby ti pitomci poklekli přede mnou“. Konec citace.

„HISTORICI“ ÚSTAVU POLITICKÉ REVANŠE

     V době vybičované emocemi kolem připomínky konce poslední velké války, jsem zaznamenal dvě tvrzení z řad odborníků Ústavu pro studium totalitních režimů, která hodlám v tomto textu okomentovat. Motivací ke vzniku této instituce byla mocenská a politická revanš. Z čehož vyplývá, že smyslem její existence bylo vyložit předešlé období v intencích odplaty a nenávisti ke všemu, co se dělo za vlády KSČ. Pracovníci jmenovaného ústavu se považují za historiky, ba dokonce za rovnoprávně učence odborníkům z České akademie věd. I kdyby mezi nimi byli erudovaní historici, tak podle mého mínění to jsou psychicky poznamenaní lidé. Jen takoví se totiž dokáží hrabat v odpadu a dalším hnoji, jaký představují materiály StB a další podobný materiál.

     V prvním tvrzení, jež mne zaujalo, údajný renomovaný historik tvrdí, že historii je nutné co padesát let přepsat, protože se vždycky nahromadí dostatečné množství nových dokumentů, které si to vynutí. Takový blábol je dostatečným důvodem k mému tvrzení, že ho nevyslovil historik, ale politický propagandista a manipulátor. Každý nově objevený dokument samozřejmě upřesní výklad o minulosti, ba některý dost zásadně změní pohled na nějakou konkrétní událost. Ovšem popis celé éry nemůže změnit ani tisíce dokumentů. Nadtož aby vytvořily šanci minulé děje vyložit úplně jinak, ba přímo opačně. To lze jen a pouze provést díky vyznávání naprosto jiného světonázoru, alias víře, či politického přesvědčení.

     Jiný pracovník zmíněného ústavu veřejnosti tvrdil, že se našlo tisíce nových dokumentů o spolupráci Německa a Sovětského svazu. Takový záměrně manipulativní nesmysl opět nemohl vyslovit znalec oné doby. Pravda je totiž ještě překvapivější. Bez Německa, konkrétně jeho generálního štábu, by sovětské Rusko, zárodek Sovětského svazu, v roce 1917 ani nevznikl. A co víc. Lenin pokračoval v tradici carského Ruska a udržoval s Německem kooperační vztahy. Využil toho, že Západ po válce doslova deptal Německo. Proto vytvořil pro německé techniky přitažlivé podmínky, alby svou odborností pomohli začít budovat průmyslovou základnu nového státu a vyškolili domácí vrstvu odborníků. Založil tím i čilé obchodní styky mezi oběma zeměmi. Je nabíledni, že díky tomu se dá dohledat v archivech opravdu tisíce dokumentů o spolupráci Německa a Sovětského svazu. Uvedený „učenec“ by udělal nejlíp, kdyby uvedl, kolik dokumentů tohoto druhu a z kterých let je k dispozici. Ukázalo by se, že s nástupem Hitlera by jich ubývalo, až určitě se začátkem války vymizely úplně. Tak by měl pracovat historik. Ale tak v žádném případě nemůže pracovat politický, či ideologický přepisovač minulosti.    

NENÁVISTÍ AŽ K SEBEZNIČENÍ.

V tisícileté historii Polska byl tento národ pětkrát prakticky bez státu, i když jakési zdání státnosti někdy existovalo. Nemíním ale dneska psát o dávné historii Polska. Jde mi o popis vztahů mezi Ruskem a Polskem, které jsou v poslední době hlavním rizikem bezpečnosti nejen Polska, ale minimálně i střední Evropy, včetně Německa.

Poslední dělení Polska se uskutečnilo v roce 1795 a skončilo až po první světové válce. Polsko ještě mělo na „zadku vaječnou skořápku“ a už táhlo v čele s Pilsudským na Leninovo Rusko. Což byl akt starodávné tradice Poláků, kteří tak nenáviděli Rusko, že své děti strašily Rusem tak, jak jsme je u nás strašily třeba čertem.

Poláci, přesněji jeho šlechta, byli velmi bojovným národem. Daleko bojovnějším, než Němci, což středověká historie mnohokrát prokázala. Dokonce i Walesa řekl, že dodneška v mnohých přežil duch „šavličkářů“. Snikli a dodneška sní o velké státě, který by se rozkládal od Baltu až k Černému moři. Dneska se v takové koncepci vidí jako hráz Západu před Východem. Za toto velikášství je Churchill prohlašoval za vřed Evropy.

Dědičná nenávist k Rusku je vyjádřena současnou politickou mocí těmito aspekty:

–   Rusové začali druhou světovou válku s pomocí Německa.

–   Stalin v Katyni nechal vyvraždit polskou vojenskou elitu.

–   Rusové záměrně zastavili postup Rudé armády, aby bylo varšavské povstání rozdrceno a Varšava zničena.

–   Polsko nebylo Sovětským svazem osvobozeno, ale bylo Ruskem okupováno.

–   V současnosti je Rusko největším nebezpečím pro existenci Polska, proto rozmístí na svém území Americké rakety s jadernými hlavicemi.

–   Nebude odebírat Ruský plyn. Ale kupovat mnohem dražší z USA.

Spojení onoho chorobného velikášství a nejméně pět set let pěstované nenávisti k Rusku, se v současnosti převtělilo do úzkého vojenského spojenectví s USA. Pro USA se tím naplňuje její geopolitická strategie pro Evropu, protože se tím zamezuje těsné spolupráci Německa a Ruska. Takové spojenectví by z Evropy udělalo supermocnost vážně ohrožující dominanci USA nejen na planetě, ale konkrétně v Euroasii.

Polská věrchuška ve svém emočním chování zapomíná na základní pravdu v mezinárodní politice. Velmoci nemají stálé spojence. Mají jenom své stálé zájmy. Polsko se tak dostává v současnosti mezi mlýnské kameny, tvořené ne jedné straně EU, čili Německo-Francouzskou unií a na druhé USA, čili Unií severoamerických států. A vůbec nejhorší na tom je, že eventuálně i Rusko se přidá do hry. Už zase se vytvořila trojce, která si Polsko mezi sebou může rozdělit.

POZNÁMKY K HISTORIOGRAFII

Dějepis, čili popis minulosti, alias historiografie nejenže nemůže být v mých očích vědou, ale ona není ani naukou. Ze všech disciplin o historii za nauky uznávám pouze archeologii a archivnictví s jejich pomocnými nástroji zkoumání. Vždycky jsem považoval dějepis za neúplný popis minulých dějů. Neúplnost je v prvé řadě způsobena celoživotním světovým názorem či životním přesvědčením dějepisce. Samozřejmě že je rovněž poplatná době, ve které „historik“ tvoří, čili politické moci, převažující společenské a kulturní atmosféře a v neposlední řadě zájmům a přáním toho, kdo dějepisce platí. Zvláštní je postavení dějepisců, kteří tvoří dějiny jen svého národa, či státu. Dalo by se říci, že to jsou prvotní, subjektivní důvody způsobující neúplnost popisu minulosti.

Existují ale i mnohé objektivní důvody omezeného popisu historie. Minulost ani není možné úplně popsat, protože takový popis by trval déle, než tehdy události trvaly. Naprosto prvotním důvodem neúplnosti popisu minulosti, je stupeň poznání a celkových znalostí doby, ve které dějepisec žije. Omezuje jej dále v poznávání nejen dostupnost pramenů, ale jejich utajování zákony, tedy mocenskou vrstvou. Proto se popis historie mnohdy až radikálně přepisuje po otevření archivů, zavřených mnohá desetiletí. A na konec platí nesporné pravidlo, že dějiny píší vítězové. Což znamená, že zničí všechno co jenom mohou z toho, co by mohlo odporovat jejich vyprávění o minulosti.

Už jenom uvedené je dostatečným důkazem toho, že historiografie je nejen neúplným popisem dějin, ale vědomě manipulativním, čili snahou vytvořit i to co se nestalo. Především pak vykonstruovat neexistující motivy k proběhlým událostem. A nejhorší pak je, když vzniká dějepis záměrného přetváření minulé reality. Všeho toho lze dosáhnout v prvé řadě uváděním až zdůrazňováním, ba vědomým zveličováním pouze těch historických faktů, které vyhovují předem stanovenému záměru „rekonstrukce“ dějin. A samozřejmě zamlčování dějů nevyhovujících. Pro ta fakta, jež zamlčet nelze se pak v koncepci vytvoří celková atmosféra zpochybňování, nebo alespoň bagatelizace.

Nejlépe to lze vidět na případech, kdy jednu a tutéž událost popisují příslušníci rozdílných národů, které v oné události tehdy hrály svou roli. Nejzajímavější pak je studovat celkové dějiny národů, které spolu sousedily celá staletí, až tisíciletí. Nestranný čtenář mnohdy čte dva zcela odlišné příběhy o stejné minulosti. Už z toho důvodu nemůže vzniknout příslušník Evropy, čili Evropan. To by se napřed museli historici shodnout na stejnopisu velkého množství minulých událostí tohoto příliš složitého minikontinentu.

Na závěr tohoto kratičkého textu už jen základní teze. Historiografie je v mých očích spíše uměním, než pouhým popisem minulosti. A neplatí to jen pro dubu legend, tedy éru před používáním písma.

DNEŠNÍ ČEŠI O SVÉ MINULOSTI

Druhou část textu o tom, jak se v ČR přepisuje historie, začnu opět citátem ze zmíněného  článku pana Weigla, cituji: „Po roce 1989 jsme si snad všichni mysleli, že se konečně česká společnost dokáže narovnat a dospěle se dívat na své dějiny, že je bude schopna bez příkras přijmout a žít s nimi. Bohužel to byla iluze. Právě nyní, při květnových výročích jsme mohli vidět, že jsme na tom stejně bídně, jako kdysi. Přepisování dějin a jejich překrucování jenom kvete, rozdíl je pouze ve znaménku. Osvoboditeli se stali výlučně Američané a na ruské osvoboditele se k velkému výročí statečně plive zbouráním pomníku jejich vojevůdce. Bezostyšně nám lžou, že jsme se osvobodili sami, a když tak s pomocí sovětských zrádců v německých uniformách – vlasovců. Jim v dnešní době náleží pomníky“ Konec citace.

Komplexně uvažující historici nedělí války v Evropě na dvě. Jde podle nich o jednu velkou válku s jakýmsi mezidobím na přeskupení sil. Válka, k níž po dobu delší jak půl století sbíralo síly hned několik mocností, totiž skončila naprosto špatně. Dala vzniknout mocnosti, s níž nikdo ani ve snu nepočítal. Leninově bolševickému Rusku. Jeho existence byla naprosto nepřijatelná pro všechny ostatní mocnosti světa, ať už patřily v roce 1918 k poraženým, či vítězům. První část války v Evropě prakticky ani neskončila, protože už v roce 1918 probíhala v sovětském Rusku občanská válka, do které se postupně zapojovaly velké části vojsk vítězů z roku 1918. Vyvrcholením pak bylo napadení bolševiků celou armádou nově obnoveného Polska pod velením Pilsudského. Začalo v dubnu 1920, napadením Ukrajiny, pokračovalo dobytím Kyjeva a skončilo v srpnu „zázračnou“ porážkou Rudé armády pod Varšavou. Nebylo na tom nic zázračného, to jenom zbrklý Tuchačevský se už viděl pánem Varšavy a zapomněl, že k vítězství potřebuje každá armáda dobře fungující týl.

Když se nepovedlo zardousit bolševickou moc v samých začátcích, uvědomily si mocnosti, že bude zapotřebí mnohem důkladnější příprava a především velmi silného nepřítele vůči Rusku, z něhož se mezi tím stal doslova územně obrovský Sovětský svaz. Do hry se musela zapojit USA. I přes svůj deklarovaný izolacionismus si právě její mocipáni, neobvykle zbohatlí na „pomoci“ válčící Evropě, až příliš silně uvědomovali, že SSSR je jejich naprosto ojedinělý nepřítel, kterého je nutné bezpodmínečně zničit. Vybrali si k tomu Hitlera a Německo, protože si tím splnili zároveň i další ze zásad své strategie pro Evropu. Nedovolit, aby Německo s Ruskem zase spolupracovaly jako za carů. Vždyť tehdy byli jejich vládci dokonce příbuzensky spřízněni.

Začátek druhé fáze velké války

Světová veřejnost se neshodne ani v tom, kdy vlastně začala druhá světová válka. Pro americkou historickou školu začala už 7. 7. 1937, když Japonsko napadlo Čínu. Začátek války v Evropě je ještě složitější. My, Češi vydáváme za začátek války Mnichovskou dohodu podepsanou 29.9.1938, kterou nám mocnosti odebraly Sudety. Jsou historici, kteří ale za úplný počátek Hitlerových výbojů považují už anšlus Rakouska, provedený 12.3.1938. Polská, tradičně antiruská historická škola hlásá, že válka začala napadením jejich země, tedy 1.9.1939. Hodí se jim to především proto, že mohou v současnosti za viníka války vydávat i SSSR, který v té době anektoval i část Polska. Ovšem zapomínají uvést, že SSSR si jenom vzalo zpět území, které si po první světové válce obnovené Polsko urvalo z carského impéria.

Stěžejní část války, totální válka Německa s Ruskem, alias Sovětským svazem

Na sovětský svaz táhly spolu s nacistickou říší oficiální armády dalších států, jmenovitě Maďarska, Slovenska, Rumunska a Bulharska, nehledě na fašistickou ideologii vyznávající jedince skoro ze všech zemí Evropy od Francie po Finsko. Ve zvláštní situaci pak byli Ukrajinci, Bělorusové, Pobaltské země a též Polsko. Vlastenci těchto zemí se od samého počátku konfliktu stavěli na protiruskou platformu.

Ruský národ se v roce 1943 zachránil od Německé poroby a pravděpodobné genocidy. Využil k tomu ovšem lidský potenciál nejen etnik z původní carské říše, ale především obyvatel obrovitého Sovětského svazu, konkrétně území středoasijských států. Jejich mocichtivé elity ale nebyly nakloněny sovětskému Rusku a cítily se být Ruským sovětismem zneužity k jeho sebezáchovnému boji.

Sovětský svaz po osvobození svého původního území se rozhodl Německo dorazit dobytím jeho hlavního města, jak bylo do té doby světovou tradicí. Rudá armáda valící se Evropou byla sice vítána jako osvoboditelka, leč v jednotlivých zemích bylo více, či méně lidí, kteří ji vnímali spíše jako vítěze nad svými záměry. Ti ji od samého počátku vnímali jako nepřátelského okupanta. Především na Ukrajině a v Polsku živelně vznikaly nacionalistické vojenské útvary, které v týlu Rudé armády doslova řádily. Nejznámější byla vojska Bandery, která kupříkladu až do roku 1950 zničila v Bělorusku stovky vesnic.

Nacionalistům z Polska, Ukrajiny a pobaltských republik se pod tlakem všeobecné touhy po míru nepovedlo zvítězit nad politiky, kteří byli vychovaní v Moskvě a za pomoci sovětských poradců získávali v zemích moc. Kromě Polska se jejich území stalo součástí SSSR a Polsko jeho vazalem.

Stejně tak v předválečně fašistickém Bulharsku a Rumunsku se povedlo sovětům nasadit sobě loajální politickou moc. Takže pro světové mocnosti druhá fáze války skončila ještě větší katastrofou, než její první část.

Je potřeba přijmout skutečnost, že Sovětský svaz porazil nejenom Německo, ale celkem početné skupiny obyvatel celé východní Evropy. Ti se nikdy necítili osvobozenými. Poražení samozřejmě nebyli zničeni. Spíše naopak, mimo jiné se v pozdějších dobách vetřeli na politické pozice nejen v SSSR, ale i v dalších zemích. Při slábnutí síly SSSR začali své aktivity oživovat. Viz Polsko. Po rozpadu Sovětského svazu jim pak už nic nebránilo, aby obnovovali své aktivity a veřejně začali prosazovat své zájmy.

Pro ně byl vítěz druhé části velké evropské války poražen a oni získali šanci na odvetu. Nikdy přece nepřijali doktrínu, že byli osvobozeni. V té souvislosti je signifikantní, že i Německo teprve nedávno ústy svého prezidenta konstatovalo, že Německo bylo spojenci osvobozeno. Osvobozeno od fašismu a nacismu. Toto prohlášení ovšem přišlo poněkud pozdě. Asi proto, že dokud žili aktivní účastníci zmíněné války, tak si to v Německu nikdo netroufal ani naznačit.

Nakonec se pravdivýma očima podívejme na naši zem. Vtipálci tvrdí, že jsme byli tehdy jedinou demokracií v Evropě. Určitě si to nemyslelo na tři miliony u nás žijících Němců, ale ani Slováci ne. Což se ukázalo koncem třicátých let úplně názorně. Ovšem i mezi Čechy bylo poměrně vysoké procento fašistů a iniciativních kolaborantů s nacistickým Německem. Nemluvě o obrovské většině jako obvykle mlčících, do nichž nikdo neviděl. Cítili se osvobozenými, nebo poraženými?!

Teprve v současné době poznáváme, jak to bylo už tenkrát. Kdo už tehdy zase mlčel a v ulitě do polistopadových dnů čekal, aby se pomstil za svou porážku. Takže teprve dneska čeští vlastenci poznávají své tehdejší skutečné nepřátele.

O VZTAHU ČECHŮ KE SVÉ NEDÁVNÉ MINULOSTI

     Dne 16.5.20 na webu https://www.protiproud.cz/politika/5108-lokajove-a-hulvati-jsme-mistry-v-prekrucovani-historie-temne-stranky-pameti-orgie-lzi-vcera-i-dnes-sloup-odboj-a-svoboda-pomniky-zradcum-jednou-se-budeme-za-dnesek-zase-stydet.htm ze dne 16.5.20 uveřejnil Jiří Weigl zajímavý text o vztahu Čechů ke své historii za posledního jedna a půl století . Jelikož je zaměřen příliš aktuálně, zdá se mi být povrchní a tím pádem nepřesný v líčení chování našich obyvatel především od počátků minulého století do dneška.

V prvé řadě vůbec nesouhlasím s autorovým srovnáváním zbourání Mariánského sloupu s odstraněním sochy maršála Koněva. Sloup byl zničen živelně po osvobození se Českého národa z třistaleté poroby cizí moci. A nejenom to. Šlo rovněž o symbol vzpoury potomků „husitů“za rekatolizační krutosti páchané katolickou církví vůči všem evangelíkům za dlouhou minulost naší země. Dokazuje to víc než dostatečně reakce tehdejšího vysokého kléru katolické církve. A také, ne-li především, jeho dnešní snahy o obnovení sloupu. V polistopadovém období si totiž katolická církev na naší politické reprezentaci už vydobyla majetky a dokonce i nepřehlédnutelný vliv na skutečnou moc ve státě, takže logicky si chce obnovit i symbol své nadvlády nad duchovnem v naší zemi.

Kdyby byla socha Koněva odstraněna v prvních polistopadových dnech, možná by kolem toho bylo trochu kraválu, leč za pár měsíců by si na to nikdo už nevzpomněl, jakože nikdo nevzpomíná na mnohé jiné, tehdy odstraněné sochy. Takže nejde o živelnou „pomstu“ davů, leč o velmi dobře promyšlený a a dlouhodobě připravovaný politický akt nově se krystalizující moci v naší zemi. Moci, pokorně, ba už opět až „kolaborantsky“ aktivně posluhující, cizí moci.

Pan Weigl ve svém textu rovněž píše, cituji: „…poslední půlstoletí monarchie bylo v dějinách českého národa dobou největšího národního, společenského i ekonomického rozmachu. Opájíme se heslem ´Národ sobě´ a národní sbírkou na Národní divadlo, aniž bychom přiznali, že největší příspěvek na jeho stavbu daroval císař František Josef“. Konec citace.

Tento autorův exkurz do dějin je poněkud neúplný. Je sice pravdou, že Rakousko-Uherská říše do roku 1914 prožívala půl století, které nese dodnes poněkud eufemistické označení zlatý věk. Ovšem to, co po něm následovalo po další čtyři roky, všechno zlato změnilo na ďábelskou síru. Utrpení především v posledních dvou letech a nepředstavitelný hlad v posledním roce byly tak strašné, že si nikdo už na zlatý věk ani nevzpomněl. Nadtož pak na to, že císař pán z daní které mu jeho pohůnci od Čechů vybrali nějaký ten obolus věnoval na jejich divadlo. Nenávist vůči c.k. říši byla nejen oprávněná, ale všechny činy pomsty, podle vyššího principu mravního, dokonce spravedlivé.

Na závěr této poznámky si dovoluji ještě tvrdit, že není bourání pomníků žádnou českou specialitou. Bourali se, bourají a budou bourat prakticky všude, v každé zemi. Je to všelidská tradice známá jak ze starověkého Egypta, tak dokonce i z Bible. Jestli je nějaká forma politického odporu typicky naše, tak to budou spíše defenestrace.

Zítra se pokusím napsat něco o druhé světové válce.