RISKANTNÍ KOLOTOČ ÚDAJNÉ ODVETY

V pátek 27.12.2019 došlo k raketovému útoku na vojenskou základnu USA v Iráckém Kirkúku. Zahynul při něm jeden civilní zaměstnanec, občan Spojených států. Trump na to reagoval slovy, že smrt občana jeho země nemůže zůstat nepotrestána. V neděli 29.12.2019 proto USArmy bombardovala pozice údajné skupiny Katáib Hizballáh, vedené prý Íránem. Při tomto útoku ale zahynulo 25 šíitských milicionářů, vesměs občanů Iráku. Taková odveta vysoce překonává zákon krevní msty, kde platí oko za oko. Takže to vypadá, že jeden Američan má hodnotu čtvrt stovky Arabů. Tak intenzivní pomsta rozběsnila davy v Iráku natolik, že 31.12.2019 v Bagdádu zaútočily na velvyslanectví USA. Vzbouřenci  ho vyplenili ho a dokonce zapálili. Trump jako „správný prezident USA“ musel nyní ukázat ramena, zvlášť když jde o volební rok a on chce být další volební období prezidentem. USArmy dostala proto v Iráku údajně příkaz k eliminaci Solejmáního. A tak 3.1.2020 americký bezpilotník zaútočil nad ránem v oblasti bagdádského mezinárodního letiště na konvoj automobilů.V jejich troskách zahynulo několik velitelů iráckých šíitských Lidových mobilizačních jednotek (PMU), ale především kultovní velitel íránských Revolučních gard generál Kásim Sulejmání. Bílý dům útok potvrdil a konstatoval, že se odehrál na Trumpův přímý příkaz, protože generál Sulejmání byl Amerikou považován za „teroristu“.

Po akci může Bílý dům i Pentagon tvrdit co chtějí. Osobně nevěřím, že Trump dal rozkaz k zabití Sulejmáního. Spíše měl být zlikvidován Abú Mahdi al-Muhandis, který velel napadení Bagdádského velvyslanectví USA. I v takovém případě opětovně „odplata“ byla neúměrná. Takže jde ze strany vládců USA prokazatelně o snahu eskalovat konflikt. Běžně se totiž sedne ke stolu a vyjednává, což ale už dávno není styl vůdců USA, kteří jsou fakticky celosvětově působící mafií, chovající se jako světovláda. Jestřábové a Pentagon potřebují eskalaci napětí, ať se projevuje kdekoliv, zbraně se přece musí spotřebovávat, aby rostly zisky skutečných vládců Států. Trumpovi se zase momentálně hodí, že byli zabiti dva protiameričtí „arcilotři“. Jenže. V případě Qhasem Solejmáního, jak zní jeden ze tří možných přepisů jeho jména, poněkud svou taktiku massive retaliation, česky „masivní odvety“, Američané poněkud přepískli. Zvláště když jejich helikoptéry létají nad Íránským velvyslanectvím v Bagdádu a jejich vojáci provádí razie proti vůdcům šíitských milicí v hlavním městě Iráku, jako by to byl jeden ze států USA.

Trump spoléhá asi na to, že Íránu vládnou rozumní lidé, kteří nejednají ve vzteku, jak se projevují jeho obyvatelé. Írán se, mimo jiné,  velkou měrou zasloužil o vítězství Asáda v Sýrii, což je jeho nejnovější „protiamerický zločin“. USA se již celá léta snaží vyprovokovat vládce Peršanů k nějaké útočné akci, aby mohli jejich stát vyhlásit za agresora a…přiznám se, že nevím, co vlastně Amíci chtějí, protože válku s Íránem si nemohou vůbec dovolit, jelikož ta by přerostla ve válku světovou. To není Afghánistán, Irák, Sýrie, či Libye, kde se jim tak jako tak nepovedlo zvítězit. Íránské vedení zatím pouze oznámilo, že jeho rakety delšího doletu jsou namířeny na mnoho vojenských základen v regionu, v němž Írán v současnosti o nadvládu soupeří s Izraelem. Což z problému dělá v současnosti nejriskantnější vřed na planetě.

PODRAZÁCKÁ OPOZICE? NE ZLOČINECKÁ MAFIE.

Dnešní vláda nemá funkční opozici. Poprvé v dějinách České republiky, ale dokonce i celé historie Československa, nemá současná vláda naší země obvyklou opozici. Prakticky ji sice neměla ani za nadvlády KSČ, ale nyní je to podstatně jiné. Dneska se vychloubáme, že máme demokracii. Vláda premiéra Babiše přesto nemá opozici, ale nesmiřitelného nepřítele na život a na smrt v podobě vlastizrádné mafie. I to je jedním z důsledků, prozatím doufám, že nechtěných, všeho toho urputného snažení o vybudování nadstátu s krycím názvem Evropská Unie.

Když se zformovala Babišova vláda, měl jsem zato, že tradiční pravicové strany, oživené o Piráty, vytvoří silnou a hlavně konstruktivní opozici. Uběhla skoro polovina funkčního období a nevládní strany nedokázaly ve sněmovně předvádět nic jiného, než podjaté útoky na premiéra, spílání, mnohdy až vulgární, stranám ČSSD a KSČ a především vymýšlení stále nových a nových obvinění přímo na osobu premiéra. Nezaznamenal jsem jedinou aktivitu ve prospěch široké veřejnosti, která by z opozičních stran byla prosazována v parlamentu, nebo alespoň ve sněmovně. Nevadí mi tolik, že každý vládní návrh je kritizován, ale v mých očích je naprosto v demokracii nepřípustné, aby byly odmítány vládní návrhy jenom proto, že jsou vládní, jinými slovy, že jejich kritika není věcná, leč pouze a jenom ideologická.

Absolutním zklamáním je pro mne chování strany Pirátů. V mých očích pouze spolehlivě dokazují, že si zločinný název vybrali oprávněně. Je to strana podrazácká, udavačská, až vlastizrádná. Zbytek opozice se zase začal piklovat s primitivně protivládním, pouze personálně negativistickým spolkem, podezřele dobře organizovaným na to, aby byl veřejností vnímán jako živelná občanská iniciativa. Opozice, vyjma Pirátů, ve spolčení se spolkem Milionu chvilek pro demokracii dává veškeré veřejnosti okatě najevo, nejenže neuznává výsledky voleb, ale že pokládá současný, ústavou zaručený volební systém, za špatný.

Tak podle, jak se opoziční strany, s výjimkou SPD  chovají na domácí politické scéně, tak si počínají i na mezinárodních pozicích. Jak Piráti, tak tradiční strany využívají svých zástupců v orgánech Evropské Unie nikoliv ku prospěchu naší země, ale především k přenášení protivládních aktivit do institucí tohoto nadstátu. Stáváme se tak raritní zemí, která své vnitrozemské půtky hodlá řešit pomocí diktatury zvenčí. Poražení opoziční ubožáci z tradičních politických stran doufají, že změní výsledky všeobčanských voleb za pomocí svých evropských bratrstev.

Babiš není jediným politikem, který před vstupem do politiky podnikal. Dokonce jsou politici, kteří podnikají i pokud jsou ve funkci. Všeobecně se to o nich ví a pokud se jedná ve věcech jejich zájmu, jsou pouze povinováni to připomenout a zdržet se rozhodování v těch záležitostech. Střet zájmů je navíc příliš těžce postihnutelný právnický vztah. Pokud by měl být opravdu účinný, pak by měl postihovat především politiky po odchodu z funkcí, protože si mohli už v nich skrytě budovat své budoucí majetky a posty. Než Babiš vstoupil do politiky, naše politická elita vydala zákon, který to umožňoval tak vlivnému miliardáři. Když ale vyhrál volby, tak poražení dělali všechno proto, aby na úrovni EU zákon změnili natolik, že Babiš mu nevyhovuje.

Tím si vytvořili platformu neustále nových a nových udávání na současného premiéra, které chtějí řešit přes orgány Unie. Tím se naši zástupci v EU, ať již volení, či jmenovaní, ba dokonce i řadoví byrokrati, mohou a také někteří stávají, zbabělými udavači, poskytovateli nepotvrzených obvinění a mravenečky pilně spolupracujícími na vypracovávání protibabišovských dokumentů.

Osobně v celém antibabišovském zuření nevidím snahu o skutečně poctivou nápravu věci, ale pouze nesmiřitelně nenávistnou a především zbabělou a celkově až vlastizrádnou činnost spolčení několika předních politiků opozičních stran, několika příslušníků deep state ČR, jim pokorně sloužících novinářů a mnoha svedených, o to však víc zuřivých, aktivistů. Ti všichni tvoří v naší zemi dosud nevídanou vlastizrádnou mafii.

ANI MILIARDA CHVILEK.

Akce spolku Milion chvilek pro demokracii byly od prvního okamžiku prováděny profesionálně. S podporou protivládní ČT se dokonce dařilo aktivity rozšiřovat i mimo území Prahy, která je svým fandovstvím lecčemu a leckomu už dostatečně profláklá. První velká akce na Letné byla z hlediska pořadatel, a především jejich zadavatelů, až překvapivě úspěšná. Zásluhu největší ovšem měla právě Česká Televize. Jenže ta nemůže být všude, takže akce mimo Prahu vesměs nenaplnily očekávání sponzorů, kteří doufali v mnohem širší společenský pohyb. Přesto ale pro veřejnost šlo o zajímavou podívanou, takže celkově zájem o aktivitu spolku byl získán.

Bylo ale nutné konstatovat, že sice akce na Letné proběhla až ukázkově, leč nezvedla lid k velkému protestu proti vítězům voleb. Vlivové síly stojící za viditelnými organizátory, se proto rozhodly využít třicátého výročí změny režimu v zem k nové monstrózní akci. Pro jistotu jejího úspěchu už nespoléhali na „venkov“, ale svou aktivitu soustředili jenom na osvědčenou Prahu. Akci připravovalo patnáct, jak to nedávno přiznal jejich boss, profesionálních manažerů. Ano spolek má tak velké finanční prostředky, že si může dovolit platit až tak početnou ekipu aktivistů na plný úvazek. Silně pochybuji, že k tomu určený fond je tvořen z příspěvků řadových občanů. Ti, co jej vytváří, by proto měli mít odvahu a veřejnosti sdělit, o co jim skutečně jde.

V předvečer dne výročí se tedy uskutečnila veřejná akce, kterou žurnalisté pojmenovali na Letnou dvě. Opět šlo o holý negativismus, což je nejen zakladatelskou bolestí veškeré aktivity Mináře & spol., ale projevem trvalé programové impotence všech, od inspirátorů po realizátory, zainteresovaných na celém aktivismu. Přesto jsem ale vycítil poněkud měnící se atmosféru, vyvěrající především z některých projevů účinkujících příslušníků „kulturní fronty“. Jinak se totiž tito profesionální předváděči cizích myšlenek ani dnes nazvat nedají. Letnou 2 jsem už nevnímal jako obyčejnou demonstraci, ale už jako manifestaci. Manifestaci vlivu sil, které se projevují v široké škále činnosti namířených nejen proti premiérovi a prezidentovi, proti současnému vítězi voleb, ale skrytě proti celému volebnímu systému a možná i něčemu víc. Přestože celá akce opět vyzněla jako demonstrace proti něčemu, místo pro něco, tak přece již v ní bylo cítit i cosi navíc. To navíc vyznívalo jednoznačně; my chceme vládnout. Proto i ta okázalá výzva celé současné parlamentní opozici. pociťuji v celé akci zárodek monstrózních spektáklů hitlerovců. Mocenské složky státu by proto měly zpozornět, ba je to jejich povinností. BIS by měla přestat hledat mysteriózní a zaměřit se především na realitu. Na začínající fašizaci u nás. Náznaků je víc jak dost. Od přepisovačů dějin přes uctívače nacistů po organizované manifestace síly.

Přes určitou úspěěšnost bylo všem zřejmé, že další akce tohoto typu už nezískají patřičnou popularitu u „diváků“. Byla-li Letná 2 manifestací poněkud obehraného stylu, poslední akce spolku v Praze se stala jakousi street show, která měla přímým kontaktem účinkujících s veřejností zatáhnout do protestů i „nezúčastněné“ publikum. Jako první pokus to nebylo nejhorší, leč magistrát by se měl rovněž vzpamatovat a žádat po tak movitém spolku, aby zaplatil náklady na čistění veřejných prostranství, zaneřáděných panoptikální akcí.

Dvě akce na Letné vzbudily zájem veřejnosti, i když ne vždy souhlasný. Akce typu pouličních šarád jaksi zatím jaksi nezabrala. Ale hlavně, byla dost riziková. V naší společnosti je nepochybně dost sympatizantů s akcemi spolku, ale ti nemají chuť se jich zúčastňovat. Ovšem odpůrců Minářových aktivistů je nepoměrně více a zatahovat je do hry by mohlo přinést poněkud jiné důsledky. Dokonce si myslím, že i k věci lhostejní občané, by aktérům show nedovolili zneužívat jejich klid a pasivitu až pasivní rezistenci, pro zájmy Minářových loutkovodičů.

Obecné zkušenosti říkají, že veřejné akce, které jsou namířeny jen proti něčemu a negradují, po čase odezní. Viz Žluté vesty v Paříži. Chvilkaři zatím provedli úspěšnou demonstraci, méně účinnou manifestaci a pokus o něco nového v našich končinách, který poněkud nevyšel. I když se dá veřejnosti namluvit, že to bylo způsobeno neúčastí České televize, která podle záměru měla spektákl street show přenášet do celého světa, leč byla zaskočena tragedií  v Ostravské nemocnici, která zaplnila celý její program a zničila tak dlouhodobě pečlivě připravovanou televizní street show.

Řadoví občané se již dlouhé roky nedovídají nic nového ani o Babišovi, ani o Zemanovi. A přece je zvolili. Za celou dlouhou dobu neslyšeli od aktivistických Milionářů, co by vlastně dělali líp a hlavně ve prospěch široké veřejnosti. Jestli mladí nepřijdou s pozitivním programem, nezbude jim nic jiného než zvyšovat násilnosti. Vždyť street show byla měkkým typem násilí, neříkejme že ne. Přece jen připomínala bojůvky v ulicích předválečného Německa. I ta zbožňovaná Greta zpočátku prosila, pak se hádala, až začala vyhrožovat. Krásně předvádí, že pokud se nebudou naplňovat představy mladé generace, tak snadno ta situace může přejít do násilí. Mejdan nám budiž výstrahou. Ani miliarda chvilek pro demokracii totiž nezaváží tolik,co pár kapek krve, nadtož životů.

PROKLETÍ HUMANISMU.

Tragedie v Ostravské nemocnici, v jejíž čekárně zastřelil vyšinutý člověk pro něj naprosto neznámé lidi, otevřela v naší společnosti opět téma, které se neustále, nejen v naší zemi, zametává pod koberec. Jde o problém vlastnění zbraní. V prvé řadě bychom si měli už konečně všichni uvědomit, že to není problém prvotní. Je problémem odvozeným. Proto k němu řeknu pouze dvě věty. Jelikož lidstvo vynašlo zbraně a vynalézá stále dokonalejší, je absolutní povinností slušných lidí je vlastnit, nosit a používat, jinak se neubrání před těmi „jinými“. Tak, jako si vládnoucí vrstvy všech států usurpují právo, za peníze všech svých občanů, vlastnit stéle lepší a lepší zbraně, tak to musí platit i pro jejich jednotlivé občany a ne, že ne.

Říkám-li že problém ozbrojení obyvatel i států je druhotný, pokusím se hledat onen prvotní problém. Ten na první pohled spočívá ve faktu, že lidstvo od své kolébky, ať už byla kdekoliv, je od přírody zvíře líné, jak říkával jeden z mých dávných profesorů. Proto od samého počátku svého vzniku poznal, že je lehčí druhému jeho jídlo ukrást, než si ho sám ulovit. To je jedna ze základních příčin, proč snaživí, tvořiví, pracovití a podobně se chovající lidé, si museli již od pradávna lidstva v prvé řadě nalézt prostředky, jimiž by své, většinou existenčně nezbytné, prostředky uchránili. Právo na sebeobranu své tlupy a dnes své osoby, rodiny, komunity až státu je tedy prvotní povinností každého. A nejen povinností, ale právo, právo doslova existenční a tedy nezcizitelné, ba posvátné. Těsně souvisí s tím, co jsem napsal v předešlém odstavci.

Až potud bude asi s mými názory všeobecný souhlas. Nyní se ale pustím na mnohem tenčí led. Jde o ochranu před „jinými“. Dokonce ochranu lidstva před degenerací, způsobovanou degradací svého genofondu. Když se v přírodě zrodí nějaké tělesně neduživé mládě, tak automaticky nepřežije, protože se stane lehkou kořistí predátorů. Jsou dokonce samice, většinou savců, které ho zabíjejí, aby měli více mléka pro životaschopné potomstvo.

Nic proti tomu, že se lidstvo dopracovalo k jakési formě humanismu, takže tyto jedince nechává žít a věnuje jim mnohdy intenzivnější péči, než ostatním. Jedno pravidlo pro ony jedince ovšem musí být nezměnitelné. Pokud je takto postižený opravdu s porušeným genomem, je bezpodmínečně nutné zamezit tomu, aby se rozmnožoval. Udržet co nejkvalitnější genofond lidstva musí zůstat nejvyšší hodnotou skutečného humanismus, vedle níž jakési jedincovo štěstí, či nevím co jiného, je absolutně nicotné.

Víc než u tělesně mutovaných je zmíněná zásada platná pro psychicky zmutované. Lidstvo v zájmu přežití svého druhu je doslova povinné vypracovat si odbornosti, které včas a s vysokou pravděpodobností poznají ty, kteří jsou nebezpeční svému okolí, čímž degradují genofond lidstva. Kdyby se mohli množit, tak by nakonec lidstvo zdegenerovalo natolik, že by ve vzájemném boji ohrozilo své přežití. Nepřipouštím výmluvy, že se nedají zmínění lidé včas odhalit. Lidstvo vyřešilo mnohem složitější problémy, tak ať se laskavě příslušní odborníci snaží, aby byli užiteční svému druhu.

Na úplný závěr poslední myšlenka k tomuto prvotnímu problému lidského přežití s kvalitním genofondem. Lidstvo vzniklo jako tvor kolektivistický. Bez toho, že se sdružoval v tlupy, by nemohl vzniknout nadto přežít. Současná dominantní ideologie bezbřehého individualismu plodícího neregulované sobectví, všelidského soutěžení a konkurence vedoucí k predátorství je zrůdná a proto zavrženíhodná. Je proto naprosto nezbytné ji z lidstva vymýtit, ať již má jakékoliv pojmenování a je prosazováno skoro jako nějaké nové náboženství.

MŮJ NEOMALENÝ NÁZOR NA UMĚLCE.

Dneska jsem si na webu https://prima.iprima.cz/ranni-kavicka-terezy-spencerove/8-12-2019-svet-pri-nedelni-ranni-kavicce-terezy-spencerove?fbclid=IwAR3Ukq6Hn1vq04A4Hg2a2K2JUl16iVSrYHVEwmts39Jbcz4UOIA6BDdgyz0 přečetl následující krátkou zprávu, cituji: „…umělecký svět byl v pátek v šoku, když Maurizio Cattelan v jedné z uměleckých galerií v Miami prodal za 120 tisíc dolarů své pozoruhodné dílo, banán přilepený ke zdi lepicí páskou… a ještě větší šok zažil v sobotu, když k banánu přistoupil performer David Datuna, odtrhl ho a snědl… je pro dnešní dobu příznačným, že milovníci umění se nejsou s to shodnout, jestli byli svědky dalšího uměleckého počinu, nebo jestli měl Datuna prostě jen chuť na drahý banán… Cattelan už předtím jeden banán prodal také za 120 tisíc a za třetí hodlá získat 150 tisíc…“ konec citace. Já jsem byl vždycky přesvědčen, že umělci jsou společenskou vrstvou, jež vykazuje určitou duševní (duchovní) anomálii. Což samozřejmě platí pouze pro opravdové umělce, ne ty, kteří se za ně vydávají, i když se tím třeba víc jak dobře živí. K tomu jenom dodávám, že zvláštní sorta umělců, která se vydává za herce, je v mých očích již dávno a v posledních letech naprosto jistě, vlastně diagnózou.

Nyní k samotnému fenoménu umění. Pro můj vkus je uměním pouze to, co je dneska označováno za klasické. Od hudby přes výtvarnictví, po architekturu. Jedině snad v malířství ještě uznávám impresionisty. Dál už nic. Všechno následné je v mých očích póza a není mi vzdálený ani názor mého dávného učitele duchovních nauk, že moderní umělci jsou vlastně svého druhu snobové, kteří se ostatním lidem vysmívají, mnohdy jimi až pohrdají. Jako třeba Picasso jedné Američance ve svém ateliéru, když se ho ptala, co představuje jedno z jeho „děl“, tak prý řekl doslova, cituji: „Pro vás je to Picasso a pro mne dvacet tisíc dolarů“. Ať už je ten příběh pravdivý nebo ne, je naprosto výstižný. Sám kupříkladu ve směsici tvarů a barevných ploch obrovitého „obrazu“ vyvěšeného v budově OSN nedokážu vidět nejen rozvaliny Guerenicy, ale ani ve mně nevzbuzuje pocity nějaké katastrofální tragedie. Naopak, vidím v ní autorovo vnímání býčích zápasů. Mám od prvního pohledu na ten umělecký artefakt podezření, že Picasso jej měl již dávno namalovaný a po náletu hitlerovců na jmenovanou obec jej jenom populisticky pojmenoval jejím jménem. Všechno ostatní kolem díla považuji za propagandistické bajky. Když už jsem se nechal vyprovokovat a píši o umění, pak ještě jednu mou starodávnou myšlenku. Od dětství jsem hodně četl, ale od svých třiceti let jsem nepřečetl ani jednu knihu beletrie, nadto poesie. Tvrdím, že kdo přečetl skoro vše od Shakespeara a Dostojevského, už nemusí nic číst. Což je právě problém dnešních umělců. Oni ví, že všechno bylo již uměním vyjádřeno a proto je jejich počínání doslova trápením a projevem psychického zoufalství.

ŘEPORYJSKÝ RYCHTÁŘ.

Kolem starosty jedné pražské miničtvrtě se v posledních dnech strhla mediální mela, dokonce mezinárodní. Pozornost onen politický extravagant vzbuzoval již několik týdnů před tím. Musím doznat, že jsem se o tento zjev vůbec nezajímal, dokud mne kolega neupozornil na text v Parlamentních Listech ze dne 5. 2. 2017. Jde o poměrně obsáhlý rozhovor již tehdy v ODS známého politika. Zaujalo mne v něm dost věcí.

V prvé řadě že několikrát zdůraznil své židovství, což je ten menší problém. Horší je jeho tvrzení, že ostatní jsou tady proto, aby Židům sloužili. To už není jenom rasismus, to je návrat do starozákonní ho přesvědčení, že Židé jsou bohem vyvoleným národem a jednou se zrodí jejich král, který bude vládnout světu. Před víc jak půl stoletím jsem se rozhodl, že si přečtu Starý Zákon. Přečetl jsem první tři knihy Mojžíšovy a nechal jsem toho. V mých očích se tehdy stal Bůh Židů tak nenávistným, že jsem dospěl k přesvědčení, že je to vlastně Satan, který zavlekl celý národ do svých tenat pýchy, mocichtivosti, nadřazenosti a nenávisti k jiným . Druhým dojmem z toho čtení bylo, že Židé knihami Starého Zákona přinesli do naší kultury ten nejhorší typ rasismu, a totiž přesvědčení, že oni jsou cosi lepšího. Proto jsem již na začátku šedesátých let minulého století dospěl k přesvědčení, že Židům se v podobě hitlerovské genocidy vrátila jejich, před tisíciletími zasetá Ďáblova setba. Tyto dávno již potlačené myšlenky ale ve mně oživil zmíněný rozhovor.

A nejen tyto. V uvedeném rozhovoru mnohokrát uráží celý český národ, devadesát procent občanů našeho státu, všechny voliče Zemana a Babiše, veškeré obyvatele venkova a čtenáře Parlamentních listů. Dokonce i samotnou jejich redakci, přestože mu poskytla tribunu pro jeho …

A to je třetí prozatímní problém, o němž dneska budu psát. Nedovedu vůbec slovy postihnout odpornost vyjadřování toho zjevu, který nehodlám vůbec považovat za člověka. To „oné“, jak říkají Slováci, už totiž není pouze nějaký lidský odpad, to je skutečně nelidský zjev. Snad sice jenom mutant člověka, ale možná dokonce něco horšího.

Včera jsem to „oné“ viděl v jedné internetové televizi. Vystupovalo to skoro nahé v jakémsi skeči, který jsem nepochopil, což ale není podstatné. Jde mi jen o obludnost onoho zjevu. Zmíněné „oné“ mne doslova vyděsilo. Kdysi dávno jsem cosi slyšel o tom, že člověk pochází z opice. Nyní jsem se lekl, že tento proces může být i reverzibilní a že snad z člověka se může zase stát opice, což by pro lidstvo mohlo být velice nebezpečné. Pak jsem si ale vzpomněl, že kdysi existoval jakýsi Novotný Petr, který se v jednom ze svých pochabých klauniád přiznal, že doma chovali opici. Tak mi došlo, že je docela možné, že se kdysi tak opil, že se spustil s tou opicí a hle, to „oné bylo na světě. Spadl mi kámen ze srdce, jak se říká, přestal jsem mít strach o budoucnost lidstva. Úplně jsem byl úkol=ébán vědomím, že z člověka se nemůže stát opice, ale že „oné“ skutečně může z opice pocházet.

Pokud by někdo považoval předešlý odstavec za urážlivý, tak jenom připomínám, že by v prvé řadě musel prohlásit, že skoro celý, mnou komentovaný rozhovor, považuje za odsouzeníhodnou urážku. Jelikož ani za dva roky jsem nenašel text, který by jakoukoliv i maličkost „onému“ z rozhovoru vytýkal, tak si osobuji nárok tvrdit o „oném“, to co píši.

V mých očích je člověku podobný zjev, pojmenovaný kýmsi jako Pavel Novotný cosi, o čem se Bolek Polívka zmiňuje ve své Aréně, když v závěrečné písni zpívává o obludáriju.

Nakonec jenom poslední dvě konstatování. Dovoluji si tvrdit, že jen v zemi, v níž byl prvním „králem“ jakýsi Václav Absurdiján, se mohla stát, že taková, člověku podobná obluda, je starostou, i když jenom kdesi v polích řepy v Praze.

Za druhé. Nesouhlasím s těmi novináři, kteří obludnosti „oného“ považují za tak absurdní, že se k nim  ani nechtějí vyjadřovat a jasně se nim postavit. Jim všem vzkazuji. Pozor! Pozor! Pozor!. I k Hitlerovi měli jeho současníci podobný vztah.

VLÁDA OLIGARCHŮ V POSTSOCIALISTICKÝCH ZEMÍCH VÝCHODU

Známý a levicí naprosto bezvýhradně uznávaný politolog Oskar Krejčí v jednom ze svých posledních textů napsal, cituji: „…Politický prostor ovládli oligarchové prostřednictvím mocichtivých jedinců, kteří se ucházeli o politickou moc. Ta sametová byla dovršena až transformací nové mocenské elity v procesu privatizace. Nejde jen o to, jak draví politici z ODS vystřídali romantiky z Občanského fóra. Důležitější je, že nově vytvořená úzká vrstva velkých zbohatlíků s jejich bezpracně získanými majetky položila základy přeměny liberální demokracie v oligarchii. Tato choroba byla v genetickém kódu sametové revoluce od samého počátku, což je patrné i z toho, že zasáhla všechny postsocialistické země od Aše až po Vladivostok“. Konec citace. Důvod proč se tak stalo byl, alespoň podle jeho názoru, diletantismus nově nastupující moci. V naší zemi pak konkrétně politiků ODS.

Mám na věc trochu jiný názor. Od věky věků vládli lidstvu bohatí, buďto přímo, nebo prostřednictvím svých nádeníků, které sociologové dneska nazývají obslužnou elitou. Kapitalismus, který živelně vznikal po dvě staletí, pozvolna soustřeďoval majetek, bohatství a kapitál do rukou úzké a především stále se zužující skupiny nejbohatších z bohatých. Ti měli ve svých rukou faktickou moc a někteří z jejich reprezentantů získávali pak i veřejnou vládu, čti politickou moc. Ta za všech okolností uskutečňovala realizaci zájmů širší či užší vrstvy bohatých.

Dovoluji si tvrdit, že od samého počátku politického vítězství měšťanstva nad feudální vrchností, měli ve všech zemích skutečnou moc příslušníci nejbohatších velkorodin. I proto měšťanstvu, čti buržoasii, tak dlouho trvalo, než povolilo „lidu“ všeobecné, přímé a rovné volební právo s tajným hlasováním, alias „demokracii“. Přesněji řečeno její iluzi, nazývanou zastupitelská demokracie. Vlastníci největšího kapitálu dovolili zmíněné volby politických elit tehdy a až tehdy, když už měli vypracované metody, které jim zajišťovaly, že zvolení zastupitelé budou především, ne-li pouze, i nadále prosazovat jejich zájmy. Zmínění boháči i v liberálním kapitalismu si tedy uchovali reálnou moc, i když politická vláda byla vytvářena volbami, údajně dokonce svobodnými.

Na tomto místě stojí za připomenutí, že takovéto formy demokracie někteří filosofové liberální demokracie nazývali polyarchií. Ten název se sice neujal, snad právě proto, že inspirzuje myšlenky na možný vznik oligarchie. Ta se začíná vytvářet díky neustále se zvyšující koncentraci majetku, bohatství a kapitálu v čím dále menším počtu rodin, čili ve vzniku vrstvy superboháčů.

Uvedený proces se uskutečňoval po dlouhou dobu a proto pro širokou veřejnost jaksi nepozorovaně. Po vítězství buržoazních revolucí se nedokázali nejbohatší ihned konsolidovat ve společenskou vrstvu. Z některých chytrých příslušníků nejvyšší šlechty se poměrně snadno stávali superbohatí bankéři. Dlouhodobý konkurenční proces koncentrování kapitálu nakonec umožnil i nejúspěšnějším z měšťanů dostat se do privilegované vrstvy superbohatých. Postupně se tak ustavovala úzká skupina superboháčů, kteří postupně dokázali definovat své skupinové zájmy a prosazovat svou reálnou moc. Skupiny příslušníků skryté moci superboháčů i příslušníci viditelných politických vlád, od těch dob tvoří propletence reálné nadvlády v jednotlivých zemích a v současnosti se pokouší o definitivní nadvládu nad celým světem.

Příslušníci politické moci, čti veřejností zvolených vlád, patří skoro všichni ke skupině lidí toužících po vlivu, moci, rozhodování o veřejných problémech, čili o veřejném vládnutí. Ti se rekrutují ze všech sociálních vrstev. Vrstva superboháčů už má sice praktickou moc díky svému obrovskému majetku, leč i mezi nimi se vyskytují takoví, kteří touží navíc ještě po politické moci. Díky naplnění jejich tužeb vznikají pak celé veřejnosti zřejmé oligarchie. Sociální vrstva superboháčů je skrytou komplexní, až totalitní mocí prakticky ve všech dnešních zemích, které sami sebe označují za demokracie. Superboháč osobně nemusí být příslušníkem zvolené moci, aby byl reálným oligarchu. Stačí, když se veřejně v politice angažuje a silně rozhodování politiků ovlivňuje.

Abych to zdůraznil, tak opakuji, že vznik oligarchů trval v kapitalismu dlouho. Ovšem od počátku liberálního kapitalismu byl jeho vznik neodvratný. Což se plně potvrdilo po rozpadu moci, která světové oligarchy držela alespoň trochu na uzdě, moci Sovětského svazu. Od jeho rozpadu začali, alespoň někteří nedočkaví, „vylézat“ urychleně z temných děr (deep state), aby se pokusili, v rámci globalizace, o ovládnutí celého světa.

V postsovětském prostoru došlo k restauraci kapitalismu, nikoliv k vítězství svobody a demokracie, jak se záměrně hlásá. Proces navíc probíhal v podmínkách do velké míry globálního kapitalismus a tedy za skryté moci superboháčů vlastnících, jak se dneska říká, nadnárodní korporace. Ti měli už tehdy a dneska mají ještě větší, vliv na veškeré dění, nejen to politické ve všech postsocialistických státech. Jde v reálu především o největší bankéře a „investory“, čili financiéry světa.

Obnova kapitalismu v postsovětském prostoru proběhla, ve srovnání s jeho dějinným vývojem doslova bleskově, takže nešlo před veřejností utajit vznik ani vrstvy superboháčů, ani oligarchů, takže mnozí z nich pro vědomí veřejnosti mají i konkrétní jména. Sečteno a podtrženo, takto ve velikém zjednodušení lze říct. Vznik vlády oligarchů v postsocialistických zemích není dán diletantismem popřevratových vlád. Jde o propracovaný a úspěšně již před tím vyzkoušený proces, kterým světoví superbohatci umí ovládat svět. Nešlo o genetický kód „revolucí“ v rozpadajícím se postsovětském prostoru, včetně naší „sametové“, nýbrž o samou podstatu kapitalismu. Kapitalismus od samotného počátku má ve svém „genomu“ vznik vlády oligarchů, dokonce jejich celosvětové nadvlády. Diletantismus konkrétně naší polistopadové politické moci má několik konkrétních projevů, ale jsem přesvědčen, že mezi nimi není vznik vlády oligarchů.

Závěrečná poznámka. Politické vlády jsou tvořeny z velké části lidmi s touhou po vlivu, moci, vládnutí a rozhodování, kteří se rekrutují proporcionálně z většiny sociálních vrstev. To samozřejmě samo o sobě není negativní společnostní jev. Negativním se stává tehdy a jen tehdy, když je z velké části, až plně ovládán mocichtivými superboháči, sledujícími pouze svůj zájem. Doslova katastrofou pro společenství se pak stává, když osoba doslova závislá na moci patří mezi psychopaty, nebo sociopaty. O čemž snad někdy jindy.

SERIÁL Z FACEBOOKU

Doposud jsem si neuvědomoval, že existují čtenáři mých textů, kteří „nejsou na facebooku“, takže neznají mé myšlenky, které tam prezentuji. Nebudu to sice v budoucnu zohledňovat, ale dělám výjimku títmto obsáhlým textem, který jsem na FC umísťoval víc jak čtrnáct dnů v souvislosti s 30ti lety VLSR, čti „Velké Listopadové sametové revoluce“.  

ZÁKLADNÍ MYŠLENKY K LISTOPADOVÉMU PŘEVRATU ROKU 1989.

Celostátní pozdvižení davů začalo proto, že bylo delší dobu očekávané. Nahodilou rozbuškou procesu se pak stalo šíření zprávy o zabitém studentovi při demonstraci k 17tému listopadu, která podle oněch zpráv byla brutálně napadena. Ani jedna z těchto do světa, ale především po celém tehdejším nevědomém Československu, z Prahy šířená zpráva nebyla pravdivá. V případě zabití šlo o čistou lež a brutalita nebyla o nic větší, než byla a je dodneška proti demonstracím na Západě běžná. Režim, v jehož samotném původu je lež, si toto Kainovo znamení nesl, nese a ponese až do dalšího převratu. 6.11.19

SAMETOVÁ REVOLUCE.

Symbolický vůdce převratových událostí jej, díky svému absurdnímu myšlení, prohlašoval za „Sametovou revoluci“. Znakem absurdity bylo, že ani jedno z těch dvou slov nebylo pravdou. Nemohlo jít o revoluci, protože nešlo o vytvoření nějakého nového jevu v naší zemi, který by tu v minulých dobách ještě nebyl. Převrat, který provedli komunisté v roce 1948, ten u nás zavedl mnoho do té doby neexistujících jevů. Především třeba znárodnění soukromého vlastnictví výrobních prostředků. To byla skutečně revoluce. Takže listopad 1989 byl začátkem kontrarevoluce, která v průběhu času přerostla v revanšistickou pomstu. Převrat nebyl ani sametový. Sice neproběhl ozbrojeným střetem s mocí, ale zákonodárná i vládní moc nebyla předána podle právních norem, leč podle diktátu nově nastupující moci. 7.11.19

HLAVNÍ HESLO PŘEVRATU

Absurdně myslící, od prvních dnů pražskou smetánkou uznávaný, vůdce převratu, sdělil veřejnosti hned v prvních převratových dnech i hlavní heslo „sametové revoluce“. Nová moc prý zrealizuje vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Havel tím zjednodušil třídní boj na ubohost nenávisti a všechno, co za čtyřicet let realizovala KSČ zase za lež a podvod vůči lidem celé země. V politickém dění mávat slovy pravda, lež, láska, nenávist, dobro, zlo a podobné emotivní termíny považuji za vysoký stupeň politického kýče, protože v daném okamžiku vůbec nic konkrétního veřejnosti nesdělují. Pouze, mimo jiné, kulantně něco zatajují. Ve zmíněném případě polistopadové pravdy skutečnost, že nové moci jde o její pravdu. Stejně tak je to s láskou, která se v průběhu politických konfliktů zákonitě většinou změní v nenávist plodící nejen lež, ale i širokou škálu skutečných zločinů. 8.11.19

HLAVNÍ CÍL PŘEVRATU – NÁVRAT DO EVROPY.

I kdybychom motto vyjadřující cíl převratu vnímali jako symbolickou zkratku, říkající, že se naše zem vrátí mezi země západní kultury, tak i tehdy jde o lživé tvrzení. My jsme se nevraceli do spolku moderních zemí Západu, ale do minulosti Západu. Ekonomicky do doby divokého kapitalismu, politicky do zastaralé parlamentní demokracie a do klímatu bezbřehé svobody bez odpovědnosti, čili jakéhosi divokého Západu. Více o tom jsem napsal na webu: http://www.novarepublika.cz/2019/10/polistopadove-navraty.html 9.11.19

„BOJOVÉ KOROUHVE“ PŘEVRATU – DEMOKRACIE A SVOBODA Nadšení aktivisté z řad pražských umělců a studentů (předkové dnešní havlárny), rozjíždějící se v prvních týdnech po Moravě, Čechách a Slezsku, nabádali pracující lidi k otevřenému odporu vůči stranně a vládě. Žádali v prvé řadě zrušení článku Ústavy o vedoucí úloze strany (měla jeden a půl milionu členů) a její vlády. Za druhé požadovali „svobodné“ volby, čti, kterými by nemanipulovali předáci KSČ, ale reprezentanti nové moci. Šířili ve veřejnosti víru v jakousi nedefinovanou představu obecné demokracie a neomezované svobody. Ani oni nevěděli, že jsou zneužíváni silami a vlivovými skupinami, které obecnou demokracii dávno umí realizovat ve svou nadvládu a svobodu zase v ničím neomezené hromadění majetku, bohatství a kapitálu, čili skutečné moci. 10.11.19

HALASNÝ MANIPULAČNÍ CÍL PŘEVRATU – SVOBODA Ono líbivé slůvko „svoboda“, bylo od samého počátku převratu nejchytlavějším lákadlem nové moci v odporu proti vládě KSČ. Celý tábor socialismu, chápal svobodu především sociálněji, než liberální dogmatika. Svoboda být nezaměstnaný, svoboda být bezdomovcem, svoboda dostat se snadno do soukolí exekucí, to mi jako moc svobodné nepřijde, napsal nedávno jeden současný poslanec, který není členem KSČM. Podmínkou opravdové svobody je garance sociálních práv a jistot, jen tak lze svobodu realizovat ve smyslu politických a občanských práv a svobody názorů. Svoboda od strachu, od tísně existenční a existenciální, pocit bezpečí, to je základní svoboda, ostatní je druhotné. Dodal, k čemuž není co přidávat. 11.11.19

ZÁSTUPNÝ FUNDAMENT PŘEVRATU – LIDSKÁ PRÁVA. Zatímco rozdílné pojetí svobody v myšlení a činech levice a pravice vychází z jejich rozdílných ideologií, politika lidských práv je výsledkem snahy o údajný kompromis mezi nimi. O první moderní koncepci přirozených lidských práv se pokusil sice již filosof John Locke koncem sedmnáctého století, ale ta se změnila v politickou doktrínu boje za studené války. Její poslední podobu kodifikoval Závěrečný akt Konference o spolupráci a bezpečnosti v Evropě. Měl několik částí a každá ze stran, která jej podepsala, kladla stěžejní důraz na něco jiného, ba až opačného. Byl to klasický „kočkopes“ ve který se změní každý kompromis mezi neslučitelným. Vznikl ale skvělý kyj, který odpůrci socialismu všestranně mohli využívat v aktivitách proti svým vládám. Disidenti v prvních dnech listopadového zvratu ale zatajili, že jejich pojetí lidských práv prosazuje pouze individuální a potlačuje kolektivní lidská práva. Dopustili se tak dalšího podvodu vůči veřejnosti. Při tom to byl ten menší podvod. Hlavní podvod doktríny lidských práv totiž spočívá v tom, že v civilizaci neustálých válek, zabíjení nevinných a dokonce dětí jsou jakékoliv snahy o prosazování lidských právech zločinným pokrytectvím. 12.11.19

TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ JAKO BURKA SKRÝVAJÍCÍ KAPITALISMUS. Klaus brzy po 17. 11. 1989 na Americkém velvyslanectví v Praze slíbil do zápisu, který dodneška není plně odtajněn, že zaručuje převedení plánovaného hospodářství v Československu na tržní. Nejen on, ale i guru převratu se jak čert kříži prakticky až do voleb v roce 1990 vyhýbali slovu „kapitalismus“. Jak později Havel přiznal, bylo to proto, že si byl vědom, jak negativně by, po čtyřiceti letech propagandy KSČ, na veřejnost působilo, že by snad měl být v zemi zaváděn nově nastupující mocí právě kapitalismus. Šlo tedy o další podvod, kterého se jak „havlisté“, tak „klausiáni“, na národech ČS dopustili. 13.11.19

EKONOMICKÁ REFORMA ZÁVOJEM CUDNOSTI HOSPODÁŘSKÉ DEVASTACE. Žádný disidentský spolek neměl vypracován ani náznak ekonomické reformy pro případný mocenský zvrat. Neměl ho ani Komárkův „ukecaný“ Prognostický ústav. Jedině Kluas měl kolem sebe několik ekonomů, kteří věděli, co chtějí s hospodářstvím země udělat a především se dokázali dohodnout na prvních krocích, které by k jejich cíli vedly. Od samého počátku svůj programu veřejnosti představovali jako ekonomickou reforma. Šlo opět o promyšlený mystifikační podvod. Veřejnost totiž nejméně od r. 1968 si pod pojmem ekonomická reforma představovala právě Šikovu reformu, jíž mělo být v socialistickém hospodářském modelu postupně zavedena tržního hospodářství. Klausiáni později celý svůj program ekonomické přeměny z plánování na trh označovali za transformaci, ale ani to nebylo pravdivé označení, protože o transformaci jde tehdy a jen tehdy, když se nemění celý systém, ale jen jeho část. Takže ve výsledku byla realizována totální translace ekonomiky země. V praxi to znamenalo likvidaci rozhodující části průmyslové základny, zničení potravinové soběstačnosti, úplný zániku českého bankovnictví, ovládání mnoha rozhodujících sítí cizinou, takže se naše zem stala novodobou kolonií nadnárodních firem sídlících převážně na Západě. 14.11.19

LIBERÁLNÍ DEMAGOGIE -FUNDAMENT NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ DEVASTACE.

Z osobního styku jsem znal skoro všechny příslušníky Klausovy ekonomické kumpánie. Mohu odpovědně tvrdit, že až na jednoho to byli lidé, kteří o národohospodářství nevěděli prakticky zhola nic. A i ta jedna výjimka měla jen zprostředkované znalosti z rodiny, ale žádnou vlastní řídící praxi. Jedinou jejich znalostí byly liberální ekonomické teorie, které si mylně vykládali jako soustavu znalostí o hospodaření státu, kterou lze opravdu realizovat. Podvedli dokonce i domácí ekonomickou veřejnost tvrzením, že makroekonomie, a mikroekonomie, v podání Samuelsona a jeho druhů, jsou vědeckými produkty, s jejichž pomocí lze vybudovat ekonomiku budoucího státu. Při tom nešlo o nic jiného, než o politickou ekonomii liberalismu, kterou nejde dokonce ani považovat za filosofii liberalismu. Podle toho dopadly i první kroky přeměny plánovaného hospodářství na tržní v podání Klausových věrozvěstů tržní ekonomie a ekonomiky. Nesouhlasím s tím, že jde o neoliberalismus. Jde o klasický liberalismus aplikovaný na globální prostor. Jeho politickou realizační příručkou se stal Washingtonský konsenzus, jakési desatero hospodářských pravidel sepsaných v roce 1989 ekonomem Johnem Williamsonem. 15.11.19

SVOBODNÝ OBCHOD – TRADIČNÍ LIBERÁLNÍ PODVOD. Klaus prosazoval okamžité začlenění naší země do celosvětového obchodu. Za vůdčí princip svého hospodářského převratu prohlásil ideál, fakticky ale dogma silnějších, o „svobodném obchodu“. Vědomě tak v prvé řadě zneužil ideálu svobody, jež byl jedním z požadavků celého společnostního převratu. V něm ale nešlo o abstraktní svobodu, a už vůbec ne o bezhlavou svobodu ekonomickou, ale o konkrétní osvobození se z nadvlády KSČ. Za druhé tímto zdánlivě líbivým krokem naší nevědomé veřejnosti hodil návnadu možnosti okamžitě se podílet na bohatosti nabídky západního konzumu, po kterém velká část populace za socialismu toužila. Svobodný obchod je ale ve skutečnosti jedním ze zásadních podvodů liberalismu a nejen v ekonomice. Hlásají jej totiž především dogmatičtí liberální teoretici. Liberální politici, čti obslužná elity podnikatelů pak tehdy a jenom tehdy, když jsou v pozici silnějších, nebo alespoň dostatečně silných. Klasicky to lze poznat z dějin celní politiky kupříkladu Británie, od začátku celé průmyslové revoluce. Svoboda mezi nerovnými, ať už v jakékoliv sféře, ale v hospodářství absolutně, nikdy neexistovala, neplatí a ani reálně být nemůže.  16.11.19

HAVLOVY POLITICKÉ ŠPINAVOSTI Z PRVNÍCH TÝDNŮ PŘEVRATU

Založení údajného občanského hnutí s názvem Občanské Fórum, bylo propagováno pod heslem „Politické strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“. V prvé řadě zneužil atmosféry široké nespokojenosti veřejnosti s vládnutím politické strany – KSČ. Šlo ale v zásadě o realizaci jeho politické magorie o nepolitické politice, čili živelné aktivitě všemožných občanských hnutí a spolků, jež by stály proti politickým stranám v zápase o politickou moc.

Svým kandidátským projevem na funkci prezidenta z 16. Prosince prokazatelně zahájil v naší zemi éru nesplnitelných předvolebních slibů, které jsou tedy vědomou lží.

Jako první veřejný činitel zapojil do politiky, ba dokonce do procesu voleb, vliv tajných služeb. V tomto konkrétním případě dokonce StB, která byla později zákonem prohlášena za zločineckou organizaci. V předvolební kampani na prezidenta spolu s právě jmenovaným náměstek ministra vnitra Rumlem, zahájil aféru Barončík. V ní tehdejšího předsedu Československé lidové strany obvinili ze spolupráce s StB. Aféra není vyřešena do dnešních dnů a je ji proto možné nazvat jako podvodné až lživé počínání.

Předvedl vítězství ideologie nad rozumem, když po svém zvolení prezidentem udělil divokou amnestii i prokazatelným kriminálníkům, jen proto, aby tím své svědomí nadřadil nad rozhodování soudů minulého režimu.

Omluvil se vysídleným sudetským Němcům. Jelikož tak učinil už jako veřejný činitel, lze to vyložit jako sebestředně pyšné povýšení vlastního názoru nad názor většiny tehdejší veřejnosti. Není to možné chápat jako akt státníka, odpovědného svými činu lidu, nýbrž jako projev příslušníka jakési nově se rodící vrchnosti. První to projev zvrhlosti vykonávaná pod krycím mottem o vítězství pravdy a lásky. 17.11.19

SMĚNITELNOST MĚNY COBY ZÁKLADNA VÝPRODEJE MAJETKU VŠEHO LIDU DO CIZINY.

Trojí devalvace Československé koruny v roce 1990 ji znehodnotila asi na polovinu. Tím byl způsoben první zločin klausiánů, totiž krádež poloviny úspor každému obyvateli země. Za účelem svobodného obchodu s cizinou, stanovila zmíněná klika teoretických ekonomů kurs naší měny k německé marce v poměru 1:18, ačkoliv reálný kurs byl poloviční. Byla tím vytvořena možnost výhodné koupě investičního a nemovitého majetku včetně infrastrukturních objektů, kterou západní kapitál dokonale využil. Každý uzenář z Německa si u nás mohl koupit továrnu. Západní firmy vykupovaly naše podniky, aby je následně zlikvidovaly a tak zbavily konkurence pro své podniky. Toto nebyla jediná manipulace s naší měnou. Tošovský ji doplnil vysokými úrokovými sazbami až do výše 24 procent, čímž zamezil českým lidem, aby si půjčovali od bank na eventuální privatizaci. Mix těchto dvou finančních operací za prvé způsobil, že finanční spekulativní investoři získávali od českých pracujících obrovskou rentu. Za druhé zavinil typicky český způsob privatizace. Ta se zvrhla na výprodej lukrativnějších podniků do ciziny. Ty méně hodnotné privatizační úředníci prodávali za nizoučkou cenu. Na tu si naši podnikavci vesměs půjčovali. Koupený podnik pak rozčlenili na životaschopnou část a odsouzenou na likvidaci. Prodej likvidované části do sběrných surovin velice často stačil na zaplacení půjčky i s oním obrovským úrokem. 18.11.19

PRIVATIZACE – DVĚ CESTY, OBĚ ZRŮDNÉ. Klausiáni od samého začátku hospodářského převratu tvrdili, že jen rychlá privatizace zajistí potřebný hospodářský růst. Odvolávali se při tom na jeden ze základních „zákonů“ politické liberální ekonomie, podle něhož soukromník je lepším hospodářem než stát. Veřejnosti při tom zatajili, že jim jde také, ne-li především, o vytvoření dostatečně početné základny svých voličů, kteří jim umožní dlouhodobě v zemi vládnout. Vymysleli a uzákonili několik způsobů „prodeje“ podniků, z nichž jedna byla zrůdnější, než druhá. Vrchol privatizátorské diktatury bylo prosazení zákona, že soudy nesmí přezkoumávat privatizační rozhodnutí vládních institucí. Takže privatizace v žádném případě nebyla demokratickým procesem. Pod tlakem v té době ještě poměrně silného socialistického myšlení v zemi, vznikla druhá její zásadní metoda, nazvaná kuponovou privatizací. Odvíjela se od podvodného liberálního dogmatu o jakémsi „lidovém kapitalismu“, kterým podvedla Margaret Thatcherová své krajany. I tato metoda měla do náruče ODS přilákat voliče. Jenže díky diletantismu nové moci tato metoda nakonec byla ještě zrůdnější, než třeba prodej předem vybranému zájemci. Zběsilá privatizace místo růstu vyvolala větší hospodářský propad, než válka a nakonec nevytvořila ani dostatečnou třídu českých bohatých příslušníků vyšší střední třídy. Osobně si myslím, že opožděné přiznání, že její vytvoření bylo rovněž cílem privatizace, bylo jen idiotskou výmluvou Gorbačovského ražení, které mělo zakrýt totální národohospodářské neumětelství destruktorů českého hospodářství. O privatizaci se často hovoří o krádeži či loupeži století. V mých očích jde o slabý výraz. Privatizaci ze srovnávat pouze a jen s pleněním  země, kterého se vždy v dějinách dopouští vítězné hordy. 19.11.19

PRIVATIZACE BANK. Tento poslední dílek privatizační skládanky už provedla vláda pod vedením Zemana. Odmítám tvrzení, že šlo o vládu ČSSD. A to nejen proto, že tak zvanou opoziční smlouvou byla držena na opratích předešlých vládců, jmenovitě klausiánů, takže prakticky byla nesvéprávnou. Především však proto, že Zeman ve skutečnosti provedl operaci, které se v byznysu říká násilné převzetí. ČSSD se tím stala zajatcem chorobných ambicí tohoto třetího nejvýraznějšího politika, kterého vynesla zrůdná doba do společnostních výšin. Privatizace bank stála naši společnost půl bilionu korun a s konečnou platností naši zem zařadila mezi země východu, kolonizované Západem. Všechny banky totiž skončily v rukou cizáků a naši politici neprojevili ani minimum snahy oddlužení bank nějak podmínit, třeba postupným návratem prostředků, jakmile banky začnou mít určitou výši zisku. 20.11.19

PRVOTNÍ ANTIKOMUNISTICKÉ KROKY. Nejvyšší představitelé KSČ si zvolením Havla za prezidenta zajistili nepostižitelnost. O tom jasně svědčí zápis ze setkání představitelů OF a KSČ, který člen předsednictva ÚV KSČ Mohorita, jenž setkání řídil, pro historii zachoval. Nová moc přesto zahájila první kroky nejen k likvidaci bývalé moci, ale upevňující vlastní moc a vytvářející pro budoucno nástupní prostor pro širokou plejádu antikomunistických opatření. Pod tlakem živelných manifestací byl hned v prvních dnech jejich celostátního rozšíření zrušen článek Ústavy o vedoucí úloze KSČ. Což stejně hodlalo její vedení na blížícím se sjezdu provést. Dneska se už ale nemluví o tom, že díky úspěchu generální stávky, do níž se zapojili především dělníci tehdejších velkých podniků, byla okamžitě zrušena a hlavně ihned armádou odzbrojena „dělnická pěst“ Lidová milice. To aby náhodou některé závody nenapadlo se chránit vůči avizovanému konci jejich státního vlastnictví. Třetím opatřením byla okamžitá rezignace prezidenta Husáka, aby byl utvořen prostor k personální změně ústavní ch institucí bez voleb. Podvodné, protože bylo zmanipulované, zvolení Václava Havla prezidentem, bylo završením zásadní fáze politického převratu. Zmanipulované bylo nejen písemnou smlouvou o beztrestnosti vůdců minulé moci, ale především tím, že mnozí politici prosazovali volbu prezidenta všelidovým hlasováním. Ti dobře věděli, proč to žádají. Veřejnost by v obrovské většině tehdy za prezidenta zvolila Dubčeka. Díky Havlovi, který byl nejen známý odpůrce KSČ, ale především absolutní antisocialista, mohla už v prvních týdnech nová moc uzákonit opatření, jímž se Komunistické straně, jejím mládežnickým a dalším organizacím včetně tisku, zabavil veškerý majetek ve prospěch státu. Jediným argumentem pro tento počin bylo pochybné a nedoložené tvrzení, že veškerý majetek tyto instituce získaly proto a jenom proto, že se podílely na vládnutí a mohly si proto státní majetek přidělovat. 21.11.19

RESTITUCE. Byla-li privatizace největší krádeží v dějinách naší země, pak restituce byla největším důkazem toho, že polistopadová moc neprovedla revoluci, ale kontrarevoluci metodou revanšistické pomsty. Jejím heslem byl výlev předsedy Lidovců Luxe, který neustále jako mantru opakoval: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Jenže podle přísného výkladu trestního činu krádeže, komunisté nekradli, spíše jako každý vítěz konfiskovali. Sice majetek odebírali, ale ne ve svůj prospěch. Dávali jej ku prospěchu celého společenství, tedy i samotným bývalým vlastníkům. Takže byli dokonce „mravnější“, než lidoví zbojníci, kteří bohatým brali a dávali jen chudým. Bylo samozřejmé, že po čtyřiceti letech nemohl být majetek vrácen původním vlastníkům a ani v takovém stavu, v jakém jim byl odebrán. Proto restituční zákon byl pokrytecky otitulkován, „zmírnění následků některých majetkových křivd“. Restituce kapitalistům se dala celkem pochopit už proto, že kapitalismus byl vítězem listopadového převratu a je samozřejmé, že vítěz si bere především majetek. Restituce šlechtě a církvi byla doslova podlostí. Církev katolická a šlechtické rody totiž svůj majetek naschraňovaly v dobách, kdy tvořily moc. Což bylo zdůvodněním pro konfiskaci majetku KSČ. Odporné bylo, že církvi byl vracen majetek, který jí vzal už císař a šlechtě zase majetek, který jí vzala, nebo ještě nestačila vzít, první republika, která šlechtictví neuznávala. Právní řád ČR touto operací fakticky uznal metody získávání majetku za kapitalismu, ale i feudalismus jak konstituční, tak absolutní monarchie. Pro poctivost musím říct, že Klaus byl zásadně proti restitucím. Osobně jsem byl přítomen jednání vlády v první polovině roku 1990, která rozhodovala o vrácení 99ti vyjmenovaných nemovitostí katolické církvi. Tehdy jedině Klaus řekl, ať se neotvírá tento problém, protože tím bude nastartován proces, který nikdy neskončí.22.11.19

CITÁTY MÝCH NADŘÍZENÝCH Z PRVNÍCH PŘEVRATOVÝCH DNŮ. Jelikož hodlám zítra svůj seriál k 17.listopadu ukončit, dovolím si citovat myšlenky mých přímých nadřízených, které mi z té doby uvízly v paměti. Samozřejmě, že šlo ve všech případech o členy KSČ. Vedoucí mého úseku na začátku nového týdne po 17.11.: „Začalo to v pátek a to je už od dob Erbena nešťastný den“. Já se ani nezeptal, pro koho. Ředitel podniku, který byl tehdy dokonce poslancem České národní rady, nám v den generální stávky řekl: „Vy ani nevíte, jak obrovský podvod vlastně podporujete“. Předseda celopodnikového výboru KSČ na schůze u ředitele, hned ráno den po stávce se mne zeptal: „A vy tady zastupujete koho?“. Moje odpověď byla jasná: „Ty, kteří vám včera pod okny skandovali ´Z hrušky dolů!´“. Vedoucí závodu mně pak v prvním týdnu prosince řekl: „Od této chvíle budou bohatí bohatnout a chudí chudnout“. Podle toho se pak on sám řídil. Byl jím totiž nějaký Ing. Viktor Koláček, pozdější spolumajitel celého revíru OKD.23.11.19

ZÁVĚR. Sérii krátkých textů, věnovaných vždycky jednomu polistopadovému jevu, dneska končím. Přesto mi to nedá, abych se nezmínil ještě o jednom. O našem VSTUPU DO NATO. Samotný vstup do Aliance sice nepatří k dějům, jež se udály v prvních měsících po listopadu, ale podle mne zmínit se o něm je v tomto souboru textů namístě. Havel totiž od prvních dnů několikrát zdůrazňoval, že naše země vystoupí z Varšavské smlouvy, ale jedním dechem dodával, že nevstoupí do jiných vojenských bloků. V hrdlo lhal a já nejsem přesvědčen o tom, že tehdy to myslel doopravdy, jak tvrdí obhájci jeho osoby. Stojí snad ještě za zmínku okomentovat i epizodní jevy prvních dnů. Listopadové manifestace na Letné měly několik zajímavých detailů. Patří k nim dneska již legendární ZVONĚNÍ KLÍČI – dodneška mi není jasné, zda to měla být radost ze svobody, nebo umíráček vlády KSČ. Výzva, KDO NESKÁČE, NENÍ ČECH – je mi zato jasná, typická to švejkovina. A když jsem u té švejkoviny, vzpomínám si, že mnohým moudrým lidem na Západě tehdy Havlovo zbožňování jakési demokratičnosti a svobody na Západě a především Klausova „luteránská“ víra v trh, byly z počátku podezřelé, jako Švejkova vychytralá podvratnost. Teprve když poznali, že ti pánové nejsou vychytralí, jako románový hrdina, ale opravdoví političtí pitomci, začali dělat všechno, aby z jejich hloupostí co nejvíc vytěžili. Na Letné se také křičelo: NEJSME JAKO ONI. Tehdy se to zdálo věrohodné, ale po třiceti letech se začíná ukazovat, že se tomu nejen nevyhnou, ale díky současným tvrdším podmínkám politických bojů budou ještě horší. Na úplný konec už jen základní charakteristiky dvou nesporných vůdčích protagonistů dění oněch dnů. Havel byl v politice diletant a o hospodářství státu neměl ani tušení, povyšoval své svědomí nad všechny soudy světa a v mých očích nikdy nebyl zvolen prezidentem, nýbrž v roce 1990 byl do funkce jmenován a při další volbě museli zavřít poslance Sládka, aby o jeden hlas ve „volbách“ vyhrál. Klaus byl ekonomický ideolog, v národohospodářství diletant, leč v politice se orientoval. Ovšem měl štěstí, že do ní vstupoval v dobách černobílého rozhodování. On totiž byl nesmiřitelný revolucionářský diktátor typu Robespierra, navíc absolutně neschopný poslouchat názor, s nímž nesouhlasil. 24.11.19

KOCÁBŮV VABANK.

Byl jsem velice překvapen, když na křtu Kocábových knižních vzpomínek na listopad roku 1989 byl jedním z kmotrů politolog, bývalý komunista Oskar Krejčí. Mé překvapení ukončil až Krejčího text v internetovém magazínu „!argument“ na webové stránce http://casopisargument.cz/2019/11/11/sametove-otazniky/ . Krejčí v něm vyzdvihuje činnost disidentské skupinky MOST, jejímiž členy byli Kocáb a Horáček. Při zevrubnějším čtení jen trochu znalý čtenář posoudí jmenovaný text jako cudnou sebechválu bývalého poradce premiéra Adamce, který byl na druhé straně onoho „mostu“ mezi disentem a vládnoucí stranou, tedy právě Oskar Krejčí. Krejčího chvalozpěv by mne nezaujal, kdyby neobsahoval dvě tvrzení autora.

V prvním píše, že Adamec se bál krveprolití, doslova prý davové revanše, pod dojmem událostí z Maďarska r. 1956, kdy zdivočelý odpor proti straně provázelo věšení komunistů na lucerny. Tento argument mne doslova šokoval. Oskar Krejčí, který často vytýká novinářům i politikům, že nerespektují dějinný kontext, se sám dopouští manipulátorství zaměřeného na emoce. Situace v Československu v roce 1989 se absolutně nedá srovnávat s dobou Maďarska v roce 1956. Maďarsko bojovalo vedle Hitlera proti SSSR. Nepamatuji si, že by Rudá armáda nějaké vojenské oddíly Maďarů později zařadila do svých vojenských formací, jako třeba celé Rumunské oddíly. Sověti Maďary totiž neustále považovali za poražený stát. Vzpomínám si, že když Chruščev kritizoval vstup vojsk do Československa v roce 1968, tak argumentoval právě tím, že v roce 1956 bylo Maďarsko ještě poraženým nepřítelem. Všeobecně se vědělo, že tehdy bylo v zemi ještě obrovské množství lidí, kteří považovali Maďarsko za poražené a ne osvobozené, Rudou armádu za agresora a okupanta a tím pádem příslušníky komunistické strany za zrádce. V Československu nejen v roce 1989, ale prakticky po celou dobu nadvlády KSČ, nebylo občanů takového smýšlení. Neexistoval tedy zásadní důvod, proč by u nás vypukl davový terorismus vůči KSČ. Navíc kdo by šel s holýma rukama proti členům KSČ z Lidových milicí, která měla nejen pěchotní zbraně, ale i děla?!! Takže nebezpečí zběsilého lynče komunistů ze strany zmanipulovaného davu absolutně v zemi nehrozilo.

Druhé tvrzení autora, které mne vyprovokovalo k tomuto textu, je jeho výrok, že Adamec byl v době převratu vedením KSČ považován za zrádce. Je za něj prý neprávem vydáván ještě dneska mnohými komunisty. Adamec skutečně nebyl zrádce, protože sám byl zrazen. Když jsem se brzy po listopadu dověděl, že on sám o sobě tvrdil, že byl zrazen, myslel jsem si, že vím, kdo ho zradil. Teď  už vím, že jsem se tehdy mýlil.

NĚCO O TÉ „DĚSIVĚ“ NEBEZPEČNÉ NENÁVISTI

Předznamenávám, že slova, termíny, či pojmy jako pravda, lež, láska, nenávist, zlo, dobro a jim podobné, mně v politických textech připadají natolik nepatřičné, že je považuji za politický kýč. Když pak s nimi šermují známí politici, ústavní činitelé, či nejvyšší úředníci státu, tak za tím cítím nějaké to čertovo kopýtko.

Nenávist přece ani historicky není zas tak hrozným společnostním jevem, že by se jejím potíráním musely zabývat dokonce orgány činné v trestním řízení. V naší kultuře, založené mimo jiné na křesťanské tradici, dokonce ani katolická církev nezařadila nenávist mezi sedm hříchů hlavních, nesprávně řečeno smrtelných, ale zcela oprávněně považovaných za kardinální, neboť každý z nich je pramenem celé plejády jiných hříchů. Při tom, alespoň v mých očích, je nenávist pro naše společenství více nebezpečná, než hněv, či pýcha, nebo v poslední době než kupříkladu smilstvo.

Připomeňme si ale, že církev zmíněných sedm hříchů deklarovala už před jedním a půl tisícem let, kdy byla součástí veškeré moci. Její nejvyšší pastýři v jasně červených dresech, kteří zmíněnou sedmičku uzákonili, ze zkušeností víc jak dobře věděli, že v mocenských střetech se projevům nenávisti nelze vyhnout. Příkladem jim konec konců byly posvátné knihy Starého zákona, v nichž jediný Bůh byl plný nenávisti vůči každému, kdo i jen zapochyboval o jeho moci.

Z předešlého odstavce ale také plyne, že ne každá nenávist je odsouzeníhodná. Tehdy, ale i dneska. Podle čehož se chovají i naši současní rytíři antinenávisti. Pokud sleduji jejich činnost, či spíše nečinnost, tak vidím, že nenávidět třeba Rusko, Putina nebo ČLR je pro ně normální. Nejvyšší vojevůdci NATO přece nejlíp ví, kdože je našim úhlavním nepřítelem a nepřítele přece nelze milovat, naopak musí být nenáviděn. Nenávidět Babiše či Zemana je rovněž vítané, to oni totiž boří bábovičky polistopadových snů a utopií všech samozvaně opravdových demokratů a vyznavačů svobody, čti fanatických, demagogických a dogmatických Havlových pohrobků. A konečně nenávidět vše levicové, komunisty a celý minulý režim je povinností, neboť jde o dobu zločinnou, jak zní zákon sametové revoluce. O dvojím metru přístupu státu k nenávisti docela dobře poslouží jen jeden příklad. Řeporyjský rychtář si dovoluje z otvoru k přijímání potravy udělat anální otvor, z něhož proudí ta nejvulgárnější lejna nenávist a…nic. Jedno veliké nic.

Nějaký čas jsem již přesvědčen, že šiřiteli nenávisti u nás jsou nejaktivnější z demagogů svobody a demokracie, v nichž se Havlovo motto o lásce zákonitě zvrtlo na svůj protiklad. Jenže znalci politické atmosféry i v jiných zemích světa dokladují, že nenávist roste i v mnoha jiných státech, ba snad v celém světě. Přináší ji podle nich sama podstata celosvětově dominujícího kapitalismu. Prvotní základ vytváří již jeho individualisticky sobecká ideologie životního stylu, měnící pozvolna celé lidské společenství v predátorské. Nejviditelnějším důvodem růstu nenávisti je s velkou pravděpodobností stále se zvyšující diferenciace mezi lidmi vytvářející, mimo jiné, rostoucí počet lidí upadajících do bezvýchodné situace. Vysoce produktivní pro nenávist je rovněž současná nestabilita, až chaos.

Dnešní mocní nedovedou odstranit uvedené příčiny nenávisti, tak se ji snaží zakazovat, až kriminalizovat. Na počátku šlo jen o zanícené nadšence coby prospektory nenávisti, ale postupem času vznikají celé kohorty profesionálních fízlů, donašečů a v konečném pak cenzorů a šerifů vykonávajících i mimosoudní potírání „nenávisti“, čti všeho, co neodpovídá jejich vnitřnímu přesvědčení. To všechno není v prostředí nelítostného politického soupeření nic nového. Teprve moc, která ztrácí sebejistotu a víru v nezbytnou podporu davů, začíná si vymýšlet nové formy mocenského boje.

Nebývalé zostření veškerého politického a mocenského soupeření naprosto samozřejmě přinesla existence internetu. Ta prokletá tribuna, kde každý „syčák“, podle příslušníků panské vrstvy, může rozdávat rozumy, kritizovat kdeco a dokonce napadat každého ze současných mocipánů, ba až celou vládnoucí vrstvu. Nejrizikovější pro každou moc pak je, že se pomocí sociálních sítí může nesouhlas s mocí nejen šířením posilovat, ale navíc organizovat. Tedy nebývale zesílit každý odpor vůči moci. Proto je výsostným zájmem moci v době internetové, umět zajistit indikaci každého zrnko nenávisti vůči sobě v samotných počátcích, včas ji znemožňovat a tím zajistit její nešíření. Na tak obrovský rozsah činnosti nestačí amatérské občanské nadšení. Tady musí nastoupit vysoce specializované a zkušené instituce státu.

Není proto divu, že přímo v budově Ústavního soudu se konala konference pracovníků justice, státního zastupitelství a dalších pečovatelů o správné chování občanů v naší společnosti. Téma bylo úzké, „O nenávisti na internetu“. Důležitost konference byla podtržena účastí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a vrchní ombudsmanky Anny Šabatové. Najít metodiku jak hledat, mazat, jinak postihovat až trestat projevy a především šíření nenávisti na internetu, to bylo hlavním úkolem nejvyšších úředníků státní moci. Cíl je nasnadě. Postupně formulovat všechny činnosti související s projevy a s šířením nenávisti, které budou postiženy trestním právem.

Od počátku celého tažení proti nenávisti jsem měl podezření, že mocným vůbec nejde o současně se rozmáhající projevy nenávisti, ba ani o její šíření. Pravý důvod veškerého mocenského snažení proti nenávisti se provalil teprve pokusem o definování nového trestného skutku, jímž má být „předsudečná nenávist“. Tehdy se dokonale odhalilo ono čertovo kopýtku celé protinenávistní aktivity.

Základním jejím smyslem je navyknout veřejnost na to, že mocní začnou regulovat právo na dosud bezmeznou svobodu slova. Lidé by si postupně měli zvykat na to, že některé jejich projevy budou cenzurovány, ba až trestně postihovány. Je to příprava na drsnou budoucnost, v níž mocní budou opět bojovat o svou nadvládu. Proto víc jak samotné projevy nenávisti, hodlají co nejúčinněji znemožňovat její šíření, které nebývale zvýšil internet. Projevy nenávisti budou sice mocní mazat, ale sami pro sebe vnímat jako zpětnou vazbu, z níž se poučí. Aniž dají šanci veřejnosti si to vůbec uvědomit.