BOJE NA UKRAJINĚ JSOU JENOM JEDNOU EPIZODOU GLOBÁLNÍ VÁLKY

Pokud Ruská armáda před čtyřmi měsíci vstoupila na území Ukrajiny, tak jen málo odborníků vědělo, že je to začátek nové, dlouhodobé globální války. Jakmile se ale Západ začal chovat coby kolektivní nepřítel Ruska a přijal taktiku jednoznačné a bezvýhradné podpory Ukrajiny, tak změnil vzájemnou rvačku Slovanských pobratimů na válku. Válku Západu s Ruskem. Už tehdy jsem psal, že jde proto o další fázi globální války, která podle mého soudu začala vznikem Sovětského svazu. Od té doby mě však Ruský výklad dějin moderní doby přesvědčil, že sice jde skutečně o globální válku, leč ta podle Rusů trvá již mnohem delší dobu. O válku trvající podle nich již déle než dvě stovky let. Válku s cílem zničit Rusko.

Jestliže taková vojenská supervelmoc přijme za své uvedené hodnocení současného dění, tak se svět opravdu dostává do situace, kterou Ruský výklad dějů popisuje. Politici velkých národů by si to měli velice dobře uvědomit.

Proč?

Protože tady už nejde o pouhou licitaci, o dělání ramen. Připomněl to kancléři Schulzovi hlavní propagandista Kremlu Vladimir Solovjov na stanici Rossija 1, cituji: „…kancléř Olaf Scholz je poslední dobou neobyčejně drzý. Řekl: „,Budeme Ukrajině pomáhat penězi i zbraněmi, dokud Putin nepochopí, že udělal fatální chybu“. Něco vám povím. To Gorbačov udělal zásadní chybu, když dovolil, aby se Německo znovu sjednotilo. To byla chyba“. Konec citace. A pak pokračoval i tím, že „chybu udělal i soudruh Stalin, když rozhodl, že bychom měli umožnit Německu, aby dále existovalo. To byla chyba,“ řekl tvrdě Solovjov. To jsou na Ruskou stranu nezvykle silná slova. K nim už chybí podle mě jenom dodat: „A my teď ty jejich chyby napravíme“. Asi tolik pro dnešek.

PONĚKUD NEUROVNANĚ O DENACIFIKACI UKRAJINY

Ihned po zahájení „Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“ jsem tvrdil, že denacifikace coby jeden z jejích cílů je mylný. Argumentoval jsem tím, že denacifikovat nelze násilím, nadtož vojenským. Že půjde o dlouhodobý proces, který bude trvat po několik generací, nejméně pak, než vymřou vnoučata, ba řekl bych až pravnoučata dnešních „nacistů“.

Můj názor se od té doby nezměnil, jenom jej nevyjadřuji tak kategoricky a pokusím se ho šířeji   vyargumentovat.

Chtěl jsem začít definici nacismu, ale uvědomil jsem si, že by s ní nemusela většina čtenářů souhlasit, takže by byl celý můj následný text v jejich vnímání postaven na vodě. Navíc bych se zbytečně zaplétal do abstraktních úvah. Proto v prvním odstavci tohoto textu slovo nacismus dávám do uvozovek, což se pokusím v následujících odstavcích osvětlit.

Píšu, že dneska můj odsudek denacifikace jako cíle ozbrojené intervence už není tak kategorický. Což znamená, že jej jako cíl považuji za příliš široký. Ruské vedení ho mělo, podle mého přesvědčení, zúžit čili vyjádřit konkrétněji. Kdo pozorně sleduje názory ruské strany, dojde totiž k přesvědčení, že nejen Ruskému vedení, ale Rusům většinově vadí především to, že nacismus Ukrajinců je především, ne-li jenom protiruský. To je zásadní vymezení, z něhož mělo Ruské politické vedení vycházet. Podle mého soudu mělo zdůrazňovat, že Rusku jde právě o onu rusofobii, sahající u velkého počtu Ukrajinců až za hrob. Naopak mělo přesvědčivě vyjadřovat, že uznává, ba si váží národního uvědomění Ukrajinců, že ho respektuje a hodlá ho dokonce podporovat především vůči třetím státům, které by si na Ukrajinu, nebo alespoň její část, dělaly zálusk.

V této souvislost si myslím, že i sám Putin si mohl odpustit exkurz do historie ve svých dvou projevech, které předcházely vojenské operaci, a které vyzněly jako dehonestace Ukrajiny. Tvrdím, že to bylo kontraproduktivní a jenom rozšířilo počet rusofobních Ukrajinců. Nehledě na to, že projevy byly naopak na Ukrajině poměrně snadno interpretovány jako příklad Ruského šovinismu.

Samotná vojenská intervence Ruského nesouhlasu s vývojem na Ukrajině následně musela pak naprosto logicky ještě více rozšířit řady Ukrajinských nacionalistů. A každý, kdo jenom trochu v dějinách sledoval vývoj nacionalismu kdekoliv v Evropě dobře ví, že za podobně příhodných podmínek se každý nacionalismus poměrně snadno překlopí do nacismu, čti, do nesmiřitelné nenávisti s touhou zabíjet své protivníky.

Za současné situace je denacifikace Ukrajiny stále složitějším problémem. Rusko by muselo zvolit Americký způsob řešení své speciální akce čili provést doslova změnu politického režimu na Ukrajině a následně v budoucí smlouvě si zajistit nejen neutralitu země, ale trestní postih jakéhokoliv projevu rusofobie. A i za takových okolností bude šance na opravdovou změnu cítění Ukrajinců malá a za všech okolností velice dlouhodobá, jak jsem již napsal. Bude tedy trvat nejméně po tři generace, a to v tom lepším případě. Navíc za předpokladu řízeného působení již na děti ve školách.

Ukrajinský nacismus v podobě nenávisti k Rusku ba všemu Ruskému se opravdu nedá vymýtit násilím čili projevy jiné nenávisti, tedy té s opačným znaménkem. Může být pouze a jenom výsledkem dlouhodobého a všestranného působení celé škály institucí výchovy a vzdělávání. Možná především změny samotného chování Rusů ke svým Ukrajinským pobratimům.

Ruské vedení od počátku tvrdilo, že nemá zájem ovládnout celou Ukrajinu. Muselo podle mě počítat s tím, že Ukrajina ve své větší části zůstane samostatným státem. Nikdo v Rusku asi nebyl tak naivní, aby předpokládal, že po vojenské intervenci bude Ukrajina proruskou. Pokud vedení Ruské Federace myslí daleko dopředu, jak se o něm tvrdí, mělo by mít proto dneska už představu, jakými metodami bude usilovat, aby formální neutralitu prosazenou vojenským násilím, změnilo v průběhu časů alespoň v neformální neutralitu, protože je zatím nepřestavitelné, že by v dohledné budoucnosti bylo dosaženo rusofilní Ukrajiny.

Na úplný závěr této problematiky si dovoluji vyjádřit ještě jednu myšlenku. Nepovažuji za povedené, že Rusko někdy podporu Ukrajiny ze strany tak zvaného „kolektivního Západu“ vydává za podporu nacismu. Občané Západních zemí mnohem lépe vnímají, ba dokonce i chápou, že jejich mocní se chovají protirusky, než že v jejich statě bují jakýsi těžko definovatelný nacismus. Sice je větším nesmyslem vydávat onu podporu „pofialovsky“ za obranu demokracie, svobody, prosazování nedělitelnosti států a jiné rádoby vzletné hodnoty, když je zcela zřetelné, že jde skutečně o výsledek dlouhodobého vydávání Ruska za nepřítele. I vedení Ruska by nemělo svůj odpor k Západu maskovat bojem s nacismem, ale pouze a jen jako důsledek nejméně dvou století trvajícího nepřátelství Západu vůči Rusku, motivovaného zájmem zmocnit se jeho přírodního bohatství.

A COPAK KOMIK ZELENSKYJ?

Svou roli hraje od počátku Ruské intervence mediálně skvěle. Ovšem teprve konec uvedeného spektáklu, poněkud krutého, jak lze soudit, rozhodne o tom, jak se zapíše do dějin nejen své země, ale s vysokou pravděpodobností celého lidstva. Alternativ nemá mnoho, protože udělal zásadní chybu hned na začátku. Buď se neměl nechat zvolit prezidentem, nebo měl mít jistotu, že jej oligarchové podrží v konfliktu s domácími radikálními nacionalisty, podle Rusů nacisty. Byl totiž zvolen především proto, že sliboval mír Ukrajině, sužované občanskou válkou prakticky už pět let. Ale jen když naznačil jednání o osudu odtrženeckých regionů, nacisté mu dali nůž na krk. Byl donucen hrát jejich hru. Stát se slouhou USA v nesmiřitelném nepřátelství s celým Ruskem, nejen s Doněckou a Luhanskou separatistickou mocí.

Když Rusko poznalo, že tajtrlík nesplní svůj slib, ale naopak se stal loutkou v rukách USA, přísně sledovalo vývoj, a nakonec vojensky udeřilo. Dlužno podotknout, že se na tuto alternativu připravovalo od roku 2014, tedy celých dlouhých osm let. Takže se dalo předpokládat, že je na ozbrojený konflikt velice dobře připraveno. A to nejen vojensky, jak se ukazuje.

Teď už Zelenskyj moc alternativ nemá. Pokud by zahájil jednání s Ruskem, protiruští fanatici jej zabijí. Ovšem čím déle bude prodlužovat smrtelnou agonii své země, tím se stane proklínanějším u druhé skupiny Ukrajinců a v očích Rusů nakonec válečným zločincem. Osobně nevěřím moc veřejným průzkumům, obzvláště ne v tak emotivním období, jako je válčení, ale prý je pořád většina Ukrajinců silně protiruská, což Zelenskému umožňuje boje stále udržovat. Je však dost pravděpodobné, že se v určitém momentě vzbouří armáda politickému vedení. To za prvé nevhodně zasahuje do jejích taktických operací a za druhé, vlastně především, svou nekompetentností zaviňuje obrovské ztráty na živé síle vojsk. Když dojde k vojenskému puči, nedá se vůbec odhadnout další osud komikoprezidenta. A když bude válčit do bezpodmínečné kapitulace, bude nakonec Ruskem předhozen „mezinárodnímu“ soudu coby zmíněný válečný zločinec. V každým případě to vypadá, že si neužije údajné necelé miliardy dolarů, které se mu prý podařilo už na válčení vydělat.

I když

Ve válce nelze nikdy nic předvídat s jistotou. Nakonec se může stát, že se USA podaří dotlačit do své války s Ruskem rukama Ukrajinců další oběti, a to Poláky a Rumuny. A to pak vůbec nevypadá dobře nejen pro Zelenského.

Jenže.

Jak tvrdím, ve válce nelze nikdy nic předvídat. Takže Zelenskymu se možná ještě rýsuje šance. Američané plánují vpád Polska na západ Ukrajiny prý až na konci července. Zaznamenal jsem už před několika týdny zajímavý názor na Ukrajině. Ten vyhrožoval NATO, že by se v takovém případě nakonec mohly spojit dvě největší armády v Evropě a Aliance by se zase mohla rozloučit se svou existencí. Dotyčný navíc dodal, že za tři měsíce obě armády si válčení dobře natrénovaly a dokázaly své schopnosti. Tady je snad poslední záchrana pro Zelenského. Dohodnout s velením Ukrajinské armády, že pokud Polsko vpadne do jejich země, tak že ukončí soupeření s Ruskem, ale naopak spojí s ním své síly na záchranu své vlasti. A Zelenskyj se rázem stane novým svatým Ukrajinské části pravoslavné církve.

DALŠÍ FÁZE VÁLKY USA PROTI SVĚTU

Dne 17.5. jsem tady vyvěsilo text o stupňování „Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“ Konstatoval jsem, že v zatím představitelné, páté fázi zmíněného střetu půjde o celosvětový třídní boj proti globální fašistické nadvládě představované největšími financiéry Západu. Vždycky jsem tvrdil, že hnízdo těchto extrémně bohatých rodů spočívá v anglosaském světě, konkrétně na Wall Street a v Londýnské City.

Západu se pod diktátem Deep State USA už povedlo povýšil ozbrojený střet Ukrajiny s Ruskem na válku Západu proti Rusku. A jelikož na celém Západě se politickým mocnářům daří nastolit mediální totalitu, je obyvatelstvo stále více zmanipulováno na emocemi zmítaný dav. Tento stav pak nikomu ani z odpovědných činitelů nedovolí použít při svém rozhodování rozumu nad emocemi vybuzenou nenávistí, demagogií a virtuální skutečností. Výsledkem je, cituji Jiřího Vyvadila z webu http://vasevec.parlamentnilisty.cz/clanky/cekani-na-trumpa-aneb-kdo-zastavi-valku-zapad-rusko :  „Totální válka Západu proti Rusku nabrala již takových obrátek, že neexistuje žádný západní politik, který by byl s to aktivně válku zastavit. Naopak, všichni bez rozdílu trvají na tom, že Rusko musí být poraženo a Ukrajina zvítězit.“ Konec citace.

Že jde skutečně už o totální válku napovídá problém potravinové krize, který se stal novým hitem manipulace ze strany mainstreamových médií. Při tom jde jasně o uměle vyvolaný problém, jak dokazuje mimo jiné text na webu: https://zvedavec.news/komentare/2022/04/9125-biden-cynicky-vyuziva-ukrajinu-k-zakryti-potravinove-sabotaze.htm . Se znalostí těchto faktů lze pochopit vznik, a hlavně smysl potravinové krize. Dokazuje totiž jednoznačně, že jde o součást války USA proti Rusku, alias celému světu za záchranu své zanikající hegemonie. Umělé vyvolání potravinové krize s následným hladomorem hodlají totiž mocnáři USA zneužít k obvinění Ruska. Sází na to, že hladomor nejvíce postihne země Afriky, které vesměs sympatizují s bojem Ruska proti globálnímu četníkovi. Jestliže se ale podaří Americe vybudit hněv Afriky proti Rusku, bude to pro Rusko, a v konečné bilanci nejen pro něj, velká ztráta ve střetu se „zlatou miliardou. Zdá se, že USA už začínají hrát „vabank“, čti válku Západu s Ruskem povyšují doslova na onen zmíněný „třídní boj“. Střetávají se v něm globální financiéři, kteří rukama Západu si chtějí udržet všedějinnou nadvládu nad celou planetou. Všichni moudří totiž ví, že válku Ruska s kolektivním Západem, alias Deep State USA, rozhodnou prozatímní nezúčastnění. Válku vyhraje nakonec ten, ke kterému se v závěrečné fázi přikloní prozatím mlčících šest a půlmiliardy.

RASISMUS ZÁPADU

 

Jsem celý život přesvědčen, že rasismus je jednou, ne-li základní hodnotou Západu. Stejně dlouho jsem přesvědčen, že do této „odrůdy“ všelidské civilizace ho zasel judaismus, ke kterému se Západ hlásí jako k jednomu ze svých kulturních kořenů. Dogma o vyvoleném národě je totiž v mých očích jednoznačně rasismem. Zvláště když je spojen se starozákonní dějepravou, podle níž Židé si museli zem zaslíbenou vojensky vydobýt, čti její obyvatelstvo vyvraždit, či vyhnat. Jahve jim dokonce nařizuje neznabohy zabíjet a rovněž tak odpadlíky od víry v jediného Boha. To všechno jsou znaky rasismu, jako když ho vyšije.

Jejich rasistickou štafetu pak převzala katolická církev, která nenáviděla a pronásledovala zase samotné Židy, údajně proto, že zabili bohočlověka Ježíše. V průběhu dějin se tato téze zneužívala k pogromům na Židy, ačkoliv v jejich fundamentu většinou šlo o naprosto jiný problém. Ale ať už byl hlásán jakýkoliv jiný, vždycky šlo fakticky o peníze. Židům lid obecný vždycky záviděl jejich bohatství a tím i moc z něho plynoucí.

Zvláštním rysem rasismu byla pak „pýcha bílého muže“. Ta se začala postupně rozvíjet už se zámořskými objevy v 15. století. Kolébkou byl sice obchod s Orientem, ale později už šlo vyloženě o okupování cizích území, což vyvrcholilo objevováním Ameriky a genocidou jejích původních obyvatel. Bělošští objevitelé totiž všude, kde přistáli, tak vztyčili vlajkou svého panovníka a prohlásili, že je to jeho nové území, bez ohledu na to, že tam žili už tisíce let jiní lidé. Ty běloši vesměs považovali za méněcenné, až něco jako divoká zvířata. Pro mě je ukázkou pýchy bílého muže z té doby třeba i to, že si nejvyšší horu světa pojmenoval po svém britském geologovi a největší vodopády po britské panovnici, ačkoliv ty objekty už dávno svůj název měly v řeči místních obyvatel.

Opravdovým vrcholem této fáze rasistické nadvlády Západu nad celou planetou bylo koloniální rozdělení světa mezi zformované Evropské státy. Šlo tenkrát výhradě o západní státy Evropy Nizozemskem počínaje a Itálií konče. Největší říší toho druhu v dějinách lidstva bylo Britské impérium. Jeho souše měla rozlohu 34 miliony kilometrů čtverečních a definitivně zaniklo až 30. června 1997 ztrátou poslední kolonie, jíž byl Hongkong.

Rasismus v Evropě sice vyvrcholil „průmyslovou“ likvidací Židů, protože šlo o obrovské počty zabíjených lidí z rasistických důvodů. Ovšem vedle toho právě za druhé světové války se vyhrotily i jiné případy fanatické nenávisti k lidem jiného národa, či dokonce „ras“, což zachvátilo především Východní Evropu, která neprošla multikulturní etapou kolonialismu. Za méněcenné byli považováni všichni Slované a samozřejmě cikáni a další.

Nenávist k celému národu, či dokonce státu je v současnosti na Západě vystupňována do dalšího konkrétního projevu. Je jím nenávist k Rusku. A opět je v pozadí prakticky závist. Vždyť se našli i takoví politici, kteří mu upírali oprávnění mít tak velké surovinové bohatství.

Na Západě se nesnáší jinakost, ať se kdo chce dušuje, že on rasistou není, tak obrovská většina nesnáší cikány, černochy, ale i Araby. Podle mne přelidněná Asie už ten problém má dávno vyřešený.

GLOBALISMUS VERSUS PLANETIZACE

Dnešní první náčrt textu o tomto tématu budou spíše jen teze, které by měly nést podtitulek: „Budoucnost podle liberální demokracie a podle Asiatů“.

Začnu nejprve slovem globalismus. Jak jsem již několikrát psal jde o určitou, konkrétní formu tak zvané globalizace, jež je v mém chápání příliš širokým, a tedy nic naříkajícím pojmem. Proto od určité doby hovořím o globalismu, což je zmíněná globalizace realizovaná pod taktovkou Západní liberální demokracie.

Současný stav liberální demokracie má na Západě stále více totalitních projevů. Jde v prvé řadě o volební manipulace, ba až neomalené volební podvody. To však není jediný deficit demokratismu. Dalším je stále méně skrývaná diktatura byrokracie, jejímž klasickým příkladem je chování Evropské komise. Dále se zvyšuje samotná diktatura politické moci. Projevuje se zneužíváním objektivní situace od covidu přes válku na Ukrajině po klimatické změny. Vlády se díky nim uchylují k mimořádným opatřením od cenzury po vyhlašování nouzového stavu a jiných omezování veřejných činností občanů. Atmosféra v politickém prostoru veřejného života se díky frustraci obyvatel stává agresivnější. Díky médiím je pak společnost polarizovaná až rozdělená na nesmiřitelné skupiny. Není výjimkou volání po domobraně a jiných ozbrojených aktivitách, především v USA. To všechno jsou obecné charakteristiky fašismu. Přidáme-li k tomu volání po charismatických vůdcích politických stran, a především nadvládu soukromého sektoru nad státem, ba dokonce vlivovou sílu korporací větší, než je moc států, pak už nemusíme pochybovat, že současný stav liberální demokracie v předních státech Západu je neoddiskutovatelnou novou formou fašismu. Jelikož má nesporné globálně hegemonistické tužby, pak jej oprávněně pojmenovávám jako globalismus, což je nejen vyšší stádium kapitalismu a imperialismu, ale především zatím nejvyšší forma fašismu.

A nyní k oné planetizaci. Poprvé jsem tento pojem zaregistroval u francouzského filosofa a jezuity Peirre Teilhard de Chardin. U něj šlo o fázi evoluce, kterou chápal jako komplexitu, jež s výskytem homo sapiens dosahuje pak konkrétní formy, kterou nazýval později a pro něj definitivně noogenezí. V jeho pojetí skrze člověka si tak vesmír začíná uvědomovat sám sebe, a tak vzniká i další vrstva, noosféra. A právě pro ni na počátku svých úvah použil termín planetizace. Ten se mi líbil natolik, že jej od té doby používám, i když v naprosto jiném smyslu slova. Takže se nyní pokusím své pojetí trochu vysvětlit.

Planetizace tvora Homo sapiens je proces, jímž se tento rod čeledi hominidi rozšířil po celé planetě. Takže její první fází bylo, když ze své Africké kolébky, pokud vůbec má tento rod jediný původ, dosáhl Ohňové země na Americkém kontinentě a Nového Zélandu v Oceánii. Za druhou fázi považuji její „okupaci“ bílým mužem. Ta spočívala v tom, že při tak zvaných zámořských objevech zástupce bílé rasy každý kousek pevniny prohlásil za majetek svého panovníka. Tato fáze byla dokončena někdy v devatenáctém století, kdy veškerá pevnina Zeměkoule měla svého vlastníka. Třetí fází v mém pojetí bylo vytváření koloniálních říší, z nichž největší, Britská měla takovou rozlohu, že byla první, nad níž slunce skutečně nikdy nezapadalo. Tato fáze byla ukončena unipolární dominancí USA, která se v průběhu začátku tohoto století definitivně hroutí.

Jaká bude čtvrtá fáze? Těžko se to dá odhadnout, ale s nejvyšší pravděpodobností půjde o fázi všelidské spolupráce, tedy teprve tehdy opravdové planetizace rodu Homo sapiens. Každá jiná alternativa by totiž vedla ke konečnému zániku tohoto rodu, který si dokonce dneska „pyšně“ přisvojuje označení Homo sapiens sapiens.

KALKULOVALO RUSKO I S TAKOVÝM VÝVOJEM?

Při rozhodování o speciální operaci Ruské vedení nepochybně počítalo s rozsáhlými sankcemi a dalšími formami ekonomické války mezi Západem a Ruskem. Je to zřejmé i z toho, že se na zmíněné protitahy Západu celkem dobře připravilo.

Západ však zvedl Ruskou rukavici v mnohem širším pojetí. Když zaregistroval poměrně slušný ozbrojený odpor Ukrajinské armády, rozhodl se pro opotřebovávající až vyčerpávající válku proti Rusku. Tím regionální, až „bratranecký“ konflikt povýšil na skutečnou válku, válku mezi Ruskem a Západem alias USA. Evropa se chytila do této pasti, do které ji „spojenec“, přesněji absolutní hegemon, rozkázal zalézt. Unii Americké to vyhovuje. Bojuje se, jako vždycky na území Evropy, takže případná eskalace v prvé řadě opět postihne onen nesourodý kontinent válčící stejně po celá staletí. Podle reakcí, které Ruské vedení na takovou eskalaci jí iniciovaného konfliktu předvádí, mi naznačuje, že si ji Rusko sice připouštělo, ale nemělo všechny její nuance namodelované.

Ovšem ukazuje se, že Ruské politické vedení nebylo dostatečně připravené na další rys konfliktu. Nacisté, a fašisté totiž také zvedli rukavici Ruské denacifikace a pomalu, leč jistě ji eskalují ve válku světového fašismu s Ruským duchem, čímž myslí jeho vlastenectví, náboženskou víru, kulturní tradicionalismus a konzervativní vnímání všech těch podivných změn současného Západního světa. Prozatímní vývoj tohoto konfliktu nedává přesnou odpověď na otázku, jakou roli v něm hraje politické vedení USA. Stále více se ale ukazuje, že i ono se stalo pouhou loutkou ve hře opravdových hráčů o nadvládu nad světem.

Ti totiž pochopili, že mají šanci k získání nebývalého stupně ovládání všeho lidstva, především toho Západního. Poměrně nicotné válčení Ruska s Ukrajinou se jim velmi lehce podařilo vystupňovat ve válku Západu proti Rusku, vedenou rukama Ukrajinců, na kterém viditelně vysoce profituje USA.  Ovšem válka fašistů proti Rusku, to už je jiný rozměr. V ní totiž pro zájmy nejmocnějších tohoto světa budou bojovat nejfanatičtější, nejzvrácenější, a především naprosto antihumánní síly celého Západu proti Rusku a možná následně i proti zbytku světa.

Od samého počátku ozbrojené akce Rusů tvrdím, že konflikt neukončí ani Rusko, ani USA, potažmo Západ. Ale že ho musí rozhodnout ostatní svět. Představitelé oněch šesti a půl miliardy prozatímních diváků. Ti musí pochopit, že Rusko bojem se světovým fašismem teď bojuje nejen za sebe, ale především za ně všechny. Pokud to nepochopí, stanou se znova zotročenými bioroboty fašismu, té nejzhovadilejší ideologie lidstva, pod jejíž falangou Evropané vládnou světu už nejméně půl tisíciletí. Hm, Evropané? Spíše ti, co nyní z pozadí vše zdařile manipulují až možná přímo řídí, a především financují. Ženou všechny zmíněnou manipulací ochočené do rádoby konečné války, za svou nadvládu nad vším lidstvem.

Takže malá rekapitulace.

V první fázi ozbrojený konflikt Ruska a Ukrajiny.

V druhé fázi válka USA a Ruska.

Třetí fází je už válka spojeného Západu, tedy včetně Japonska a Austrálie proti Rusku.

Čtvrtou fází válčení celozápadního fašismu s Ruskem.

Pátou fází by pak měl být doslova „třídní“ boj celého světa proti neoliberálnímu globalismu, oné konkrétní podobě fašismu řízeného největšími financiéry světa.

Pochybuji, že Ruské vedení vidělo až tak daleko, i když si ale myslím, že politické vedení ČLR naopak právě s touto variantou vývoje přece jenom počítalo. Pokud se mýlím, pak vidím další vývoj světa velice černými brýlemi.

VOLNÉ POKRAČOVÁNÍ TEXTU Z 11.5.

Napsal jsem ho v brzkých ranních hodinách, aniž jsem ještě věděl, že Zelenskyj právě ten den vydá rozkaz na zásahy proti všem projevům odporu proti jeho vládě, protože jej tajné služby údajně varovaly před možným politickým převratem. Nepovedlo se mi tuto informaci ověřit, ale zdá se mi celkem logická, zvláště po posledních velkých neúspěších v bojích.

Dnešní příspěvek by spíš měl znít „Dvě vyprávěnky o Hadím ostrově“. Ostrově?! Spíše ostrůvečečku, doslova zrnku pevniny ležícího asi 30 km východně od ústí Dunaje. Od dávných dob je přesto tento trojúhelníček souše s největším rozměrem menším jak sedm stovek metrů, považován za strategicky významné území pro tu část pobřeží Černého moře, včetně důležitého přístavu Oděsa. Byl proto obsazen Sovětským svazem, takže do nedávna byl pod kontrolou Ukrajiny.

Vyprávěnka první. Ruská armáda, vědoma si zmíněného vojenského významu Hadího, někdy též Zmijího ostrova, provedla na něj hned v první fázi speciální operace výsadek. Prý celá akce probíhala tak, že k ostrovu připluly Ruské lodě a vyzvaly obránce, aby se vzdali jinak že budou bombardováni dělostřelectvem. Odpovědí prý bylo několik vulgarit. Takže Rusové začali pálit z děl. Obránci asi poznali marnost svého odporu a vzdali se. Jenže. Rusové před tím znemožnili elektronickou komunikaci v oblasti, takže Ukrajinské velení vůbec nevědělo, co se s jejich vojáky stalo. Zelenskyj, zvyklý na práci s médii oznámil, že všichni padli v boji, prohlásil je za hrdiny, a jako vzory vlastenectví je okamžitě vyznamenal. Jeho show však neměla dlouhého trvání, jelikož Rusové za několik dní světu dokázali, že naopak se všichni vzdali a jsou v Ruském zajetí živí, zdraví a prý i spokojení.

Vyprávěnka druhá. Na oslavy konce války byla na Ukrajině naplánována návštěva Britského „šoumena“, pardon, premiéra Borise Johnsona. Britští poradci Zelenského proto přesvědčili připravit na výročí dne dávného Ruského vítězství spektákl o jeho současné porážce. Jako bojiště vybrali právě Hadí ostrov. Ukrajinci na něj zaútočili dva dny před plánovaným představením, na něž prý měli jak Johnson, tak Zelenskyj už přichystány oslavné projevy. Hned v prvním výsadku se na ostrov chtěli dostat americký podplukovník námořnictva a britský major. Výsadek byl samozřejmě odražen, jenže oba zahraniční důstojníci se nevrátili. Dva další dny pak marně Ukrajinci bojovali, aby je osvobodili, nebo alespoň našli jejich mrtvá těla, jak hlásila sama Ukrajinská média. Přišli při tom o dva bombardéry, skoro desítku helikoptér, což sami přiznali, dále pak padesát mužů a třicet dronů, jak doplnilo Ruské zpravodajství. Pikantní na té vyprávěnce je, a proto o ní tak zdlouhavě píšu, že generální štáb Ukrajinské armády byl od počátku zásadně proti této operaci a označoval ji za doslova sebevražednou.

Takže mě napadá. Možná není ani zapotřebí převratu, či dokonce vojenského puče, aby Ukrajinci válku ukončili. Stačí ještě několik takových doslova idiotských, z propagačních důvodů iniciovaných bojů a Zelenskému se začnou vojáci bouřit. Podle mě v jejich řadách stejně musí každým dnem růst pocit frustrace jednak z beznaděje, ale také z pocitu viny za ničení své vlasti.

NATO JE OD SVÉHO VZNIKU VÍCEÚČELOVOU INSTITUCÍ

     Tato instituce, či organizace, ale přesněji řečeno Aliance států Západu, vznikla v roce 1949. Proklamovaným smyslem tohoto sdružení byla vzájemná pomoc, pokud by byl některý člen vojensky napaden. Samozřejmě se předpokládalo že ze strany SSSR a jeho satelitů.

Pravý důvod však byl poněkud jiný. Řečeno sloganem diplomacie USA, cituji: „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo Západ a Německo při zemi“. Konec citace.

Hned za „Korejské války“ se ale ukázalo, že jedním z hlavních smyslů je podřídit Evropu zájmům USA, a dokonce její armády Americkému velení. Proti tomu se následně vzepřel Charles de Gaulle a Francie v roce 1956 vystoupila z vojenských struktur NATO.

Nejskrývanějším smyslem vytvoření NATO ale od samého počátku bylo konečné zničení Ruska, což se začalo veřejně projevovat hned od počátku tohoto století. Srbský filmař Emir Kusturica o tom nedávno řekl, cituji: „V roce 1947 měli [bývalý britský premiér Winston] Churchill a [33. americký prezident Harry] Truman plán, byl pod různými kódy, a podle tohoto plánu měli v úmyslu srovnat Sovětský svaz se zemí. A to za účasti NATO, s použitím německých válečných zajatců, organizováním jaderných úderů a v důsledku toho zničit Rusko.“ Konec citace.

     NATO se zatím se na válce Ruska s USA rukama Ukrajinců podílí pouze zprostředkovaně jelikož si ve své pýše myslí, že i tak Rusko porazí, načež se ono zničí samo vnitřním pnutím. Pokud mu jeho předpoklady nebudou vycházet, a nakonec se rozhodne zúčastnit se bojů nezprostředkovaně, půjde definitivně Rusku o existenci a pak svět neochrání ani všichni bohové, které lidstvo vzývá.

ANTIRUSISMUS DOKAZUJE, ŽE RASISMUS A NACISMUS JSOU VĚČNOU SOUČÁSTÍ VĚDOMÍ ZÁPADU

Sankce, dodávky zbraní Ukrajině a další všestranná pomoc v jejím boji s Ruskem je pochopitelná. Dokonce i cenzura názorů týkajících se informací kolem bojů na Ukrajině ke každému ozbrojenému konfliktu organicky patří.

Ovšem bezuzdná nenávist vůči všemu Ruskému, to už je kvalitativně něco jiného, ať se toho dopouští jednotlivci či instituce z vlastní iniciativy, či pod tlakem vlád, či dokonce zmanipulovaných davů. Propouštět z angažmá ruské umělce světového významu, zakazovat ruským sportovcům účast na soutěžích, a to i těm, kteří veřejně nesouhlasí s chováním své vlády, zabavovat zahraniční majetek jednotlivým Rusům, či odmítat jim poskytování víz, to už je jiný poněkud jiný rozměr nenávisti, který jaksi přestává dávat smysl.

Když navíc lékaři tvrdí, že nebudou ošetřovat ruské pacienty, jen proto, že to jsou Rusové. Učitel tvrdí, že nebude vyučovat ruské studenty, jen proto, že to jsou Rusové, ba dokonce jim obchodníci odmítají prodávat potraviny a hoteliéři je ubytovat, protože jsou to Rusové, aniž se ti všichni vůbec zajímají, zda nejde o Rusy, kteří nesouhlasí s válkou, to už je náznak ještě něčeho horšího, než je prostá nenávist.

Jestliže jsou dokonce zakazováni Ruští kulturní velikáni, kteří už jsou dávno mrtví, jejich divadelní hry se vyřazují z repertoárů, knihy vyhazují z knihoven, nepromítají se Ruské filmy a nevysílají Ruské inscenace v televizi ani v rozhlase, pak už je to už příliš jednoznačné.

Ptám se nejenom sám sebe, proč mají obyčejní Rusové trpět za to, co činí jejich mocnáři? A přesto se všechno to, co jsem vyjmenoval děje. Není to ale projevování nenávisti vůči národu, skupině osob? Není to hanobení? Co dělají všichni ti státní zástupci, eurokomisařky a další individua, která měla uplynulé roky plnou hubu boje proti předsudečné nenávisti? Proč už dávno není stíhán provozovatel či majitel Facebooku na němž se vyzývá k vraždě Rusů? Vždyť jde přece jednoznačně o trestný čin. A není ta honba na obyčejné Rusy šířením doktríny o kolektivní vině, která je tak tvrdě kritizována v souvislosti s odsunem Němců po poslední velké válce?

Sám pro sebe mám už dávno jasno. Ano, jde jednoznačně o rasismus. Nedivím se, že se projevuje v USA, kde je rasismus přece každodenním jevem. Ovšem podivuji se Evropě. Projevy antirusismu, jež v současnosti zamořují veškerý veřejný prostor Evropy, hlavně pak EU, jsou až příliš podobné antisemitismu, který v konkrétní formě hitlerovského nacismu způsobil Evropanům takové trauma, že se z něho ještě nevzpamatovali, a už propadají novému.

Holt pýcha bílého muže, která je zdrojem veškerého toho rasismu je prokletím celého Západu od samého jeho vzniku. Lze proto očekávat, že se mu jednou vrátí. Obrátí se proti němu. První náznaky už tu jsou. Nenávist islámských přistěhovalců je toho prvním projevem.