Zatímco Bůh je jeden, i když pro katolíky například ve třech osobách, Satan má nekonečné množství vtělení. Je jich možná víc, než všech hinduistických božstev a bohů dohromady. A tak zbylo i na tak bezvýznamnou zemičku, jakou je pidistát s logem Česká republika. Kdybych byl nábožensky založený, tak bych byl přesvědčen, že poslední dekádu dvacátého století lze označit jako vystoupení Satanovy říše na zemský povrch, takže svět, který zůstal po rozpadu SSSR na této planetě je něco jako nadstát s logem „Satanát“. Nelze popřít, že nejviditelnějšími reprezentanty vývoje po listopadu 1989 v ČR byla „nesvatá trojice“, shodou okolností tři prezidentů země Čechů, Moravanů a Slezanů. Klasičtí to představitelé Satanátu.

Jako první z nich se na Hradě usadil Václav Havel. Jako politik diletant, jako státník ztroskotanec a jako člověk ego neustále zmítané pochybnostmi. Z rodinného prostředí si odnesl antikomunistické vychování a do odporu s mocí KSČ vstoupil už v roce 1968 s fanglí mladicky naivního bijce za lepší svět, což je osudem asi tak pěti procent všech mladých lidí. A to jej nepodezírám z toho, že se snažil být prostě jenom zajímavým pro své okolí. Jelikož mu nechyběla určitá míra ambicióznosti vnímal v době normalizace dost těžce svou společenskou vyloučenost. Proto byl aktivní v protisocialistické opozici a po vyhlášení Charty 77 se dostal do povědomí antisovětského světa. Postupem času se v odporu k mocným dopracoval do stavu, z nějž už nešlo vycouvat. Všimli si ho totiž na Západě usazení emigranti především z doby po roce 1948. Ti s ohledem na jeho mládí si v něm začali pěstovat svou ikonu. Vnímali především jeho váhavou nerozhodnost, která navenek vypadala jako moudrost hluboce přemýšlivého člověka, spojenou s respektem vůči těm, kdo nepodléhají pochybám. Což zaručovalo, že se dá lehce ovládat. S těmito dispozicemi byl vybrán cizími rozvědkami, aby se stal vůdčí osobností historického zlomu v naší zemi v době, kterou začínala v celém světě čtvrtá existenční krize všelidské civilizace za posledních dvanáct tisíc let. Tvůrci jeho kultu ho vypodobňovali jako zásadového člověka pevného charakteru, a on sám se stylizoval do této role jako disident a v době kdy toužebně čekal na nejvyšší ústavní funkci. V ní ale pro svou naivitu naprosto propadl a v rukou jeho tvůrců to byl doslova člověk z plastelíny. Pokud by byl tím prezidentem jenom onoho půl roku, jak sliboval, zůstal by navěky uznávaným symbolem doby. I když celá ta doba bude jednou striktně odsouzena coby snaha dát dějinám zpětný chod.

Václav Klaus byl od počátku silným odpůrcem Havla. Nebyl naivním nositelem dobra ve formě pravdy a lásky. On si v dobách normalizace upletl jiný světový názor. Jako ekonom se shlédl v klasickém liberalismu a stal se dogmatickým hlasatelem a následně realizátorem svobodného trhu. Ideálu stejně zlotřilého, jako jsou zlatá telata demokracie a lidských práv pod fanglí všeobjímající svobody. Oproti Havlovi v žádném ohledu neměl pochyby o světě, a už vůbec ne o sobě. Považoval své přesvědčení za jediné správné a dá se říci za absolutně oprávněné na dominantní princip společensko-politického režimu, který se rozhodl realizovat.

Už v prvních převratových dnech na ambasádě USA podepsal memorandum, ve kterém se zaručoval, mimo jiné, že převede plánovanou ekonomiku na tržní, čti československé hospodářství dostane pod kuratelu Západu. Co všechno na té ambasádě podepsal není do dnešní doby známo, protože část onoho dokumentu dosud není odtajněna. Svou demagogii nazval ekonomickou reformou. I když šlo jednoznačně o komplexní převrat režimu. Začal měnovou reformou ve formě trojnásobné devalvace, takže okradl většinové občany o celoživotní úspory, čímž jim znemožnil privatizovat, takže loupeže majetku všeho lidu se mohli zúčastnit už jenom cizinci. Aby se lid obecný nebouřil, hodil mu návnadu kuponové privatizace. Jestliže Havel svým individualismem zničil kolektivistickou morálku solidarity, sounáležitosti a spolupráce, Klaus zničil materiální základnu našeho kolektivistického státu. Dohromady to představuje totální devastaci státnosti. Tu už nešlo zachránit. Šlo ji už jenom začlenit do evropského nadstátu. Což byl faktický smysl oné fáze první globální války, která začala rozpadem Sovětské svazu.

Třetím do party českých loutek Satanátu se od počátku převratu vloudil Miloš Zeman. Havel byl politický anti talent, Klaus měl pouze nadání pro politiku a vůli učit se jí, a Zeman měl jen jednu vlastnost politika, byl skvělým rétorem se sloní pamětí.  Startovací plošinou jeho politické kariéry se stal poněkud přeceňovaný jeden jediný článek, v němž pár měsíců před převratem hodnotil vládu KSČ. To se už mohlo, platila totiž Gorbačova glasnosť. Jako vzdělanec vychovaný v nuzných poměrech socialismu si zachoval sociální cítění, ale jinak sám sebe hodnotil jako radikálního intelektuála. Hned v prvních měsících publikoval několikastránkový návrh transformace režimu. Nemá smysl ho hodnotit, protože se poněkud rozpracovanější stal pozdějším programem Občanského hnutí, dále OH. Havel byl prezidentem, Klaus minstrem a Zeman poslancem, předsedou jednoho z národohospodářských výborů. Období prvního půlroku bylo érou boje o politickou formu země. Tento jasně vyhrál Klaus svým založením strany ODS. Havlovo OF se oním aktem rozpadlo a jeho následovníci se nazvali OH. Během dalších dvou let ODS doslova deklasovalo ostatní poltickou skrumáž v zemi, i když se povedlo obnovit ČSSD, nejstarší to politickou stranu v zemi. Nemluvil bych on ní, kdyby právě ta se nestala skutečným startem Zemana do nejvyšších funkcí. Když ho ambiciózní nýmandové vystrnadili z OH, tak se rozhlédl a uviděl v čele ČSSD přestárlého, čtyřicet let v zemi nežijícího muže a rozhodl se vystřídat jej v čele této strany. Stal se s pomocí Grosse a podobných   předsedou ČSSD, což jsem vždycky hodnotil jako násilné převzetí strany. Za své heslo vyhlásil, že půjde vládě po krku, aby po volbách se s bývalým předsedou vlády dohodl na „smlouvě“ o politické stabilitě, čti pokračování v trendu Václava Klause. Což Zeman skvěle realizoval, když dokončil privatizaci oddlužením bank, které pak všechny „daroval“ zahraničním subjektům.

Závěru k této triádě netřeba. Všichni tři splnili svou roli loutek na drátcích globálních mocnářů, jenom Klaus se trochu cukal, ale vždycky byl dotlačen tam, kam bylo třeba. I když v době post prezidentské se stává enfant terrible, už ho ve světě neberou, protože ztratil reálnou moc. Stal se zajímavým rebelujícím staříkem. A Zeman doslova sice živým mužem, leč mrtvým politikem.

Tuto sérii textů nelze ukončit jinak než sbírkou veřejných vyhlášení Havla pronesených v období, než se stal prezidentem. K desátému výročí „barevného puče“ si dal kdosi tu práci a shrnul je do jakoby jednoho zdánlivého projevu. Tuším, kdo je jeho tvůrcem, leč pokud to nemohu dokázat, tak jej nemohu uvést, takže ho otiskuji coby text anonyma. Byl publikován pod názvem „Projev, na který se nezapomíná!“

Jeho obsah zněl následovně, cituji:

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.

     V budoucnu se podle mého mínění musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jaké má dnes. Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.

     Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

     Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat… Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice víc než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v téhle chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

     Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné NEJDE TO.

Tento elaborát nehodlám komentovat, protože si nejsem schopen ověřit některé jeho reálie. Ovšem každý si může na internetu najít televizní projev „občana“ Havla ze 17. prosince 1989, kterým se představoval veřejnosti, coby kandidát na prezidenta doporučovaný Občanským fórem, hnutím, které se zkonsolidovalo do nejvlivnější převratové síly.

Já k věci přidám jenom dvě epizody.

Havel jako prezident se uvedl všeobecnou amnestií, protože byl přesvědčen, že naprostá většina uvězněných prostřednictvím rozhodnutí socialistických soudů, byli potrestáni neoprávněně. V mých očích šlo o otřesný akt naivního politika, který se teprve vyučuje na státníka. Jakmile jsem se stal předsedou odborového svazu, poslal jsem jeho kanceláři dopis, v němž jsem uvedl názor, že naivní politik je pro svůj lid větším nebezpečím než tyran. Havel byl s obsahem seznámen. Vím to jistě protože jsem měl na Hradní kamarilu kontakt, který mě informoval, že se Havel zajímal, kdo to je ten Hošek?!!

Havel ve svých „převratových“ vyhlášeních, dokonce i v OSN prosazoval rozpuštění nejen Varšavské smlouvy, leč i NATO. Vím prokazatelně o tom, že tehdejší prezident USA Bush st. se svěřil že tuto myšlenku šířenou vlivným politikem z Východní Evropy považoval za velice nebezpečnou a s radostí konstatoval, že si Havel nechal celou věc vysvětlit a od svého názoru upustil.

Souhrn celého seriálu o polistopadových dezinformacích.

Začnu ho jakoby od posledního příspěvku. Do čela převratu se dostala nepočetná skupinka osob, které „spolu mluvily“, už v podzemním hnutí za doby nadvlády KSČ. Nikdy by se jí nepovedlo provést barevný puč, pokud by neochabla síla SSSR. Do jejího čela se propracoval Václav Havel, který už od existence Charty 77 byl za vůdce protikomunistické opozice s konečnou platností vybrán tajnou službou Izraele. Zajímavé je, že se o tom rozhodlo podle jediného kritéria. Prý proto, že nemá děti, tak nebudou nevinní trpět jeho uvězňováním. Jenže Havel nebyl talentem pro politiku. Nejenže nebyl dobrý řečník, ale neměl k této činnosti ani potřebný charakter. Byl abnormálně váhavým při rozhodování a příliš často podléhal autoritám, takže měnil své postoje a názory. Viz má poznámka ze vzpomínek Bushe. Především byl ale naivním až utopickým „sociálním konstruktérem“. Navíc v ilegalitě si vypracoval metody kabinetních křiváren a podrazů, což ve veřejné funkci přináší odporné přečiny. Připomínám jako příklad odstranění Josefa Bartončíka z funkce předsedy Federálního shromáždění. Díky propracované propagandě získal Havel doslova obrovskou popularitu. Mezi odpůrci KSČ už díky zmíněné Chartě a u ostatní veřejnosti od prvních dnů listopadového mocenského zvratu. Jeho názory tak získaly dominantní váhu při ovlivňování veřejnosti.

Jednotlivé díly seriálu dostatečně dokazují, že veřejnost byla v polistopadovém období oblouzněna samými dezinformacemi, hoaxy a prokazatelným lhaním. Je naprosto jedno, zda je někteří tehdejší aktivisté myslel upřímně a nelhali vědomě. Tím hůř pro ně, jelikož se angažovali, aniž měli k tomu potřebné schopnosti a znalosti.

Závěrem proto tvrdím, že noví vládci příliš dobře vědí, jak se k moci dostali, a z toho prostého důvodu udělají všechno, aby zlikvidovaly šance na veškeré takové a podobné činnosti, které jí samotné k moci dopomohly. A samozřejmě především jejich nositele.

Nový světový řád, jehož vývoj se nebývale urychlil rozpadem SSSR se už projevuje několika zřetelnými jevy. Jedním z nich je emancipace zemí globálního jihu. Řečeno „zápaďáckým jazykem“ států, které se zbavily kolonialismu. Jenže ono období v očích emancipujícího se světa nebylo kolonialismem. Tento termín je příliš široký a v podstatě hodnotově neutrální, nevyjadřující přesně konkrétní situaci toho, kterého území. Nevyjasňuje všechno to zvrácené chování vládců Západních států na územích tisíce kilometrů vzdálených od jejich domoviny. Regionů, které byly okupovány, vylidňovány, drancovány o nerostné bohatství, hospodářsky znásilňovány začleňováním do ekonomické soustavy okupantů a jinak zbídačovány a pleněny.

Vysoce hodnotím, že nové, emancipační hnutí bývalých kolonií se začalo systematizovat. Je rozděleno na několik fází a zaujalo mě, že je zahájeno snahou převyprávět dějiny, které dosud psal vítězný Západ pouze ze svého pohledu. Emancipující svět si dobře uvědomuje, že se za prvé musí vrátit daleko do své minulosti a v ní najít kořeny vlastních tradic, které kolonialismus ničil a mnohdy už zničil. Za druhé, musí ze svého pohledu vyhodnotit „přínos“ kolonialistů do dějin okupovaných národů, území a států. Státy globálního jihu musí vytvořit své hodnocení historie. Musí pro dějiny najít doslova nový výklad založený na zpřesnění dosavadních termínů a pojmů sloužících dosud Západu ke své „kádrování“ minulosti.

Mimo jiné poznamenávám, že naprosto stejný proces čeká globální levici, která se ještě nezmátořila z totální amnézie způsobené rozpadem Sovětského svazu.

Dneska po probuzení mě napadl jeden příklad levicového převyprávění minulých událostí. Je jí titulkem předznamenaná „Karibská“, nebo též „Kubánská krize“. Nevyjadřuje totiž podstatu dění. Řeknu to přímo. Podle mě šlo o první „studenou“ jadernou válku, když užití „atomových“ bomb proti Japonsku bylo prvním zvráceným testem jaderné, alias A-bomby.

Projekt Manhattan Engineering District, kterým byl v průběhu druhé světové války pojmenován program vývoje atomové bomby v USA, měl fundamentální charakteristiku. Nikdo nedokázal ani odhadnout reálné destruktivní účinky vyvíjené zbraně. Teprve první test bomby, který proběhl 16. 7. 1945 pod označením Trinity, ukázal celou hrůznost destrukce. A to navíc nebyla v tom momentě známa rozloha radiačně zamořeného území, které se nakonec ukázalo být mnohem rozsáhlejší než veškeré odhady. Vždyť výbuchový „hřib“ plazmy, plynů a pevných částic dosáhl údajně výšky 20 kilometrů, takže než částice spadly na povrch, dolétly větrem na obrovské vzdálenosti.

Konstruktéři bomby při jmenovaném testu na vlastní oči viděli ne džina vypuštěného z láhve, ale doslova samotné peklo, které vypustili do lidského světa. Pokud by byli skutečnými lidmi, musela by jejich hrůza být tak obrovská, že by dál odmítli na projektu pokračovat. Jenže oni ve své podstatě lidskými bytostmi nebyli. Scházelo jim cosi zásadně člověčího, co definuje lidstvo jako prvek věčnosti života v našem vesmíru.

Kolektivní rozum lidstva od doby prvního užití jaderné zbraně, a především vyhodnocování testů jejích modifikací a zlepšení zatím dokázal zmrazit pekelné síly v ní ukryté skoro na další tři čtvrtiny století. Po celou tu dobu JZ sloužily především dvěma územně rozsáhlým super mocnostem jako kdysi hradby, čti, jako čistě zbraň obranná.

A tím se konečně dostávám k oné Kubánské krizi. O reálnou obranu mohlo jít jen tehdy, když z Moskvy bylo tak daleko do Washingtonu, jako z Washingtonu do Moskvy. Leč vládci USA přenesli jaderné zbraně z Washingtonu o dvě třetiny vzdálenosti blíž ke Kremlu. Což klasifikuji jako chladný jaderný útok. Moskva se rozhodla učinit totéž a své JZ hodlala uložit rovněž blíž k Bílému domu. Takže v tom momentě by byly rakety s JZ vzdáleny od Washingtonu necelé dva tisíce kilometrů a něco přes dva tisíce od Moskvy. A v tom byl zásadní problém. Čas letu raket z těch vzdálenosti byl tak krátký, že druhá strana by nestačila včas reagovat. Tím se staly JZ jednoznačně zbraněmi útočnými, proti nimž není reálné obrany.

Takže dějinná událost do dneška nazývaná Kubánskou krizí za prvé vůbec nezačala na Kubě, ale v Turecku, takže když už, tak by mělo jít o Tureckou krizi. Ovšem nešlo vůbec o krizi. Ve skutečnosti šlo o první akt jaderné války, i když jenom chladné, jak Číňané nazývají některé zbraně. Na první akci horké jaderné války lidstvo teprve čeká, protože ony A-bomby na Hirošimu a Nagasaki patří do doby předjaderné. V níž o použití rozhodovalo několik jedinců, kteří, jak jsem napsal už nebyli lidmi se vším všudy.

O RUSKU PODRUHÉ – VLASTNĚ ZA PRVÉ

V tomto textu se zmíním pouze o dvou problémech, které považuji za stěžejní pro pochopení současného chování Ruska v mezinárodním prostoru.

Vojenská doktrína.

Prvním je vojenská strategická doktrína. Každý, kdo chce posuzovat vojenskou strategii Ruska by si měl sednout před globus, či nad mapu světa a při svých úvahách se pořád na ně dívat. Při tom by si měl uvědomovat, že to obrovité území je obýváno pouze 145 miliony obyvatel. Hustotou zalidnění je až na 223 místě světa. Rusko má skoro dvakrát větší rozlohu než hned v pořadí druhá země na planetě, Kanada. Jeho území má navíc podobu obdélníka, jehož délka je přibližně čtyřnásobkem šířky, takže délka jeho hranic je skoro 61 tisíc kilometrů čili jeden a půl rovníku. Z toho 38 tisíc tvoří moře.

Při tom celý svět dobře ví, že zmíněné území obsahuje obrovské bohatství Ruska v přírodních zdrojích a tím i praktickou možnost dlouhodobé soběstačnosti. A Rusové z dějin své státnosti zase ví, že bohatství jejich země láká všechny lapky světa. Takže si především musí zajistit obranu celistvosti svého velestátu.

Na první pohled je jasné, že Rusko nedokáže konvenčními silami ubránit své území. A už vůbec ne proti společnému napadení ze strany NATO. V takové situaci byl i SSSR, takže už jeho vojenská doktrína byla založena na odstrašující síle jaderných zbraní. Rusko je na tom ovšem mnohem hůře, takže jeho odstrašující síla musí znamenat pro každého agresora praktické zničení, aby ho umravnila. Ne nadarmo varoval nedávno Medveděv Polsko, že pokud jeho vojáci vstoupí na území Ruska, bude Polsko do dvou dnů doslova vymazáno z mapy světa.

Zatímco SSSR dokázal držet obrovskou konvenční armádu kdykoliv okamžitě způsobilou boje, Rusko si takovou nemůže dovolit. Její vojáci jsou proto cvičeni pouze a jen k obraně, a ne k agresi. Umí proto ovládat především ony odstrašující zbraňové systémy, čti rakety od krátkého doletu po balistické, všechno i s jadernými náložemi. Vojsko konvenčních zbraní je nepočetné a vesměs specializované na řešení lokálních problémů. Mimo jiné právě proto generální štáb ruské armády si pro městské boje na Ukrajině pozval Wagnerovce a další vojenské profesionální společnosti.

Občané ruské národnosti po rozpadu SSSR

Druhým velkým problémem Ruska po rozpadu SSSR je skutečnost, že za jeho hranicemi, čti na dnešním území sousedních států, zůstalo až 20 milionů občanů ruské národnosti. Což by nebylo zase tak velkým problémem, pokud by některé nově vzniklé samostatné státy, mnohdy vděčící za svou existenci jen Sovětskému svaz, nepovažovali ruské obyvatelstvo za bývalé okupanty, a tedy současné nepřátele, vůči nimž se proto chová doslova nesmiřitelně.

Jak jsem napsal, Rusko je málo osídleným územím a oněch dvacet milionů soukmenovců by mu proto hodně prospělo. Jenže ono se těžce vrací i první generaci Rusů, kteří v rámci SSSR odešli do „cizích“ krajin, nadtož těm Rusům, kteří se v cizích zemích už narodili a vnímají ji mnohdy jako svou skutečnou vlast. Neexistují sice o tom statistiky, ale s vysokou pravděpodobností se dá předpokládat že Rusové, kteří odešli do sousedních sovětských republik, měli v nich vysoké postavení, jež si vesměs zachovalí dodnes. S výjimkou Pobaltských zemích a Ukrajiny.

A tady je jádro pudla.

Rusko jasně mnohokrát deklarovalo, že nemá územní požadavky na své sousedy. Má už tak velké problémy se svým velestátem. Nepotřebuje si je zvyšovat ziskem území okolních států, ale žádá od nich dodržování určitých podmínek. Vládci bývalých sovětských republik nesmí diskriminovat občany ruské národnosti a sousední země obecně nesmí realizovat politiku nesmiřitelného nepřátelství vůči Rusku. Rozumem ovládaní politici i veřejnost to dovedou chápat, emocemi zmítaní nenávistníci Ruska to naopak dovedou využít ke svému výkladu chování Ruska v mezinárodním prostoru. Nepřátelé Ruska šikanu, diskriminaci, dokonce doslova genocidu ruského obyvatelstva na okrajích území bývalého SSSR popírají. A když už to nejde utajit, tak tvrdí, že ruské obyvatelstvo je povinno se asimilovat v zájmu bezpečnosti zemí, v nichž se i proti své vůli ocitlo. Najednou všichni ti novináři a politici jako by zapomněli na lidská práva, ono zlaté tele hodnot Západu.

Troufám si tvrdit, že pokud by se z Ukrajiny nestal stát antagonisticky, čti nesmiřitelně nepřátelský vůči Rusku, tak by ještě dneska byl Krym její součástí. Pokud by nezahájil genocidu Rusů na Ukrajině, nikdy by ruská armáda nevstoupila na její teritorium. Pravdivost takového tvrzení samozřejmě nelze dokázat. Jenže ho rovněž nelze vyvrátit. Přesto státníci, politici a novináři sousedních zemí bez uzardění tvrdí, že se cítí Ruskem ohroženi. Což jim ovšem vůbec nebrání, aby vůči svým občanům ruské národnosti se chovali způsobem, který Rusko doslova provokuje. Tedy od zákazů ruské kultury, po stíhání užívání ruského jazyka, až po nucenou asimilaci.

Tvrzení mocnářů některých zemí, které nesousedí s Ruskem, že je jejich stát Ruskem ohrožen je de facto přiznáním, že vyvíjí aktivity proti Rusku a mají proto odůvodněný strach z reciprocity. Rusko je nacionální zem. Je proto jejím nepřítelem každý, kdo kdekoliv ubližuje Rusům. A jako každý bohatý subjekt je citlivý vůči projevům nepřátelství, protože ho vnímá jako pokus o loupež svého majetku.

Je obecným zákonem, že každá hospodská rvačka začíná hádkou. U té se nikdy neví, kdo ji zavinil. Obvykle je to tak, že jsou na vině obě strany, jako u rozvádějících se manželů. Proto v každé slušné hospodě, když se v takové hádce nakonec do sebe dva místní chasníci, navíc ještě bratranci pustí, tak se několik rozumných štamgastů zvedne od karet a odtrhne je od sebe, aby si zchladili makovice na krku. Teprve potom se může debatovat, kdo si vlastně začal. Když ani pak se nepřestanou „šarpat“, tak je prostě z hospody vyhodí, ať si to venku mezi sebou vyřídí.

Jsou ovšem hospody, každý ať si je pojmenuje jak chce, kde se na takovou příležitost vysloveně čeká aby mohla začít všeobecná řež, v níž se se mlátí každý s každým, jako třeba v saloonu divokého Západu. V takových hospodách nikdy nikoho nezajímalo, jak rvačka začala, podstatné je že „chválabohu“ začala.

A pak je jedna zvláštní hospoda, které se říká „U Západní civilizace“, tam se ve vybraných případech celá hospoda na „bitkáre“ dívá a několik zanícenců podává neustále jednomu z nich, údajně napadenému, tága, židle a jiné k bitce použitelné předměty. I kdyby onen podporovaný rváč byl nakrásně slabším či nevině napadeným, tak se nakonec stane zabijákem. A v té specifické hospodě právě o to oněm podněcovatelům jde. Udělají z bránícího se nakonec nejen útočníka, ale možná i vraha. Anebo…při tom ve své svaté prostotě si ani nepřipouští, že bylo jejich prvotní povinností, coby slušných lidí, ony dva rváče od sebe odtrhnout, než…ten, co si „začal“ vytáhne pistoli a svého protirváče zastřelí. Či některého z podavačů židlí.

Uvedené podobenství si nedělá ambice na vlivnost biblických podobenství, ale mělo by být rozumným lidem přece jenom možným vodítkem.

Protože i když by bylo pravdou že to bylo Rusko, kdo naprosto nevyprovokovaně se začalo rvát s Ukrajinci, tak všichni „okolostojící“ ve vlastním zájmu neměli přihlížet, jak se ti dva bijí a už vůbec neměli dopustit, aby několik podněcovatelů rvačku natolik přiživovalo, až se Rusko z útočníka stalo obráncem. Když už se takový stav dopustil, tak je nejvyšší čas rvačku zastavit! A podle mě ta chvíle právě nastala. Rusko až dosud celou svou akci chápalo jako speciální operaci. Ovšem právě nyní začali všichni jeho nejvyšší činitelé hovořit o válce. A to bude jiná „opera“. Její ouvertura už začala. Když se svět ani teď nepostará, aby se opera dál nehrála, dočká se asi svého smutečního pochodu.

Trojkoalice USA+NATO+EU se prakticky od počátku aktivně zapojila do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, po kterém jí nic nemělo být, tak jako po desítkách jiných po celém planetě, které se jen v tomto století na ní rozhořely. Kolektivní Západ se ale do „speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“ ihned vmontoval a motivací pro něj nebyla obvyklá pýcha světového četníka, ale fakt, že Ukrajinu už celá desetiletí inspiroval a od roku 2014 všemi způsoby připravoval na vojenské střetnutí s Ruskem.

Připomeňme si, že USA za svůj cíl vyhlásila takové oslabení Ruska, aby už nebylo schopné podobným způsobem ohrožovat sousedy. EU si od samého počátku kladla za cíl potrestat Rusko a podporovat Ukrajinu až do konečného vítězství. Údajně proto, že porážka Ukrajiny by byla porážkou celého Západu, jeho demokracie, svobody a všech dalších „evropských hodnot“. Takže může být konstatováno, že angažovanost Západu povýšila regionální ozbrojený konflikt na plnohodnotnou válku, i když to obě strany popíraly. Čímž byly položeny základy neustálé eskalace.

Západ dobře věděl, jak je Ukrajina výborně vyzbrojena a na válku připravena, takže na počátku prohlašoval, že napadenému poskytne pouze pomoc ve formě nevraždících vojenských prostředků. Toto tabu prorazil prakticky za několik týdnů, kdy se na Ukrajinu začaly ze Západu dodávat především bojová vozidla pěchoty, protitankové raketové systémy, následně houfnice všeho druhu. Po krátkém Polsko-Americkém divadélku pak tanky a už to pokračovalo fakticky bez dalšího omezení od Patriotů až k dnešním letadlům, raketám dlouhého doletu a dronům všech možných účelů.

V současnosti už bojují na Ukrajině nejen dobrovolníci ze Západu, ale i specialisté na nejmodernější Západem dodávané zbraně. Prakticky již rok západní technika řízení nejen palby, ale i celých bojů je plně nápomocná Ukrajině, a dokonce celé velitelské štáby odborníků ze Západu plánují a následně řídí vojenské akce.

Po pádu Bachmutu došlo k zatím poslední eskalaci válčení, spočívající ve ztrátě strategické odpovědnosti bossů z EU. Což se projevilo napadáním Ruského území až prakticky po Moskvu.

Takže co ještě zbývá, aby Ukrajina podle tužeb EU zvítězila?!! No přece jaderné zbraně. I tady si USA umyje ruce, když prohlásí, že ty už na území Evropy jsou a že záleží jen na ní, jestli je hodlají použít. Že existuje jakási mezinárodní smlouva o nešíření jaderných zbraní už desítky let nikoho nezajímá. A že kódy od těch rozmístěných na základnách NTO má jenom USArmy je bezpředmětné. Nějak se jejich použití rukama Evropanů vždycky veřejnosti zdůvodní. Zvláště proto, že se tak splní nejdůležitější zájem Deep State USA, sebezničení Evropy a silné poškození Ruska.

V roce 1989 většina občanů v aktivním věku si ještě pamatovala na rok 1968. Tito dobře znali ekonomickou reformu, kterou tehdy prosazoval Ota Šik. Což byla racionální snaha o skutečnou reformu rigidní plánovací ekonomiky socialistických států. Šik ji prosazoval již několik let před tím a v roce 1968 se proto stal i členem nejvyšších orgánů KSČ. Odborníci znali jeho knihy a naprostá většina politicky aktivních lidí alespoň jednu z celé dvacítky titulů brožur na téma konkrétních prvků reformy. A naprosto každý měl alespoň jakési povědomí o připravovaných Šikových ekonomických reformách.

Této skutečnosti vypočítavě využili nastupující reformátoři polistopadové ekonomiky. Nejenže se vyhýbali pojmu kapitalismus, pojmu transformace celého národohospodářského systému, či translace hospodářství. Záměrně, vypočítavě a tím brilantně zneužili všeobecně známého pojmu reforma, aby pod jeho krytím zavedli drsný kapitalismus darwinovského stylu. Hovořili jen a jenom o reformě ekonomiky, a tak si prakticky všichni lidé představovali, že se chystá proces podobný tomu, který projektoval Šik čili zavádění jakési socialistické formy trhu. Naivně předpokládali, že po listopadu se v zemi bude vytvářet socialismus s prvky západního řízení. Pozdější výzkumy veřejného mínění vesměs potvrdili, že většina veřejnosti nepředpokládala zánik socialismu, leč jeho obrodu podobnou roku 1968 a to nejen v oblasti ekonomiky.

Velice dobře si pamatuji na pracovní jednání tripartity v první polovině roku 1990. Na něm tehdejší představitel podnikatelů Beránek otevřeně nám odborářům zdůraznil; řekněme si pravdu, my tady budujeme kapitalismus. Jednání předsedal Klaus a byl na něj zajímavý pohled. Vyrostl na židli nejméně o deset centimetrů, nasadil své obočí do největší výšky, jaké byl schopen, ale nakonec se vzpamatoval a přešel podnikatelovo tvrzení bez poznámky, jako by ji neslyšel. Což byl typický projev jeho způsobu jednání s oponenty, které prakticky neposlouchal. Dokonce jim to někdy posuňky i naznačoval.

Před zánikem Sovětského svazu si rodící se nové panstvo moc nevyskakovalo. Pamatuji si, že když došlo k pokusu o sesazení Gorbačova, tak v Praze bylo dost paniky. Většinou se tvářili moc lidsky, sociálně a svrchovaně demokraticky, což prezentovali mimo jiné i tím že mezi lidi chodili ve „svetrech“. I když už mezi sebou nosili „motýlky“.

I v tomto případě si nejsem jistý, kdo vytvořil toto agresivní heslo, jimž byla probojovávána restituce majetku kapitalistů, feudálů a církví. Ovšem vím, kdo byl jeho zarputilým prosazovatelem. Muž s příjmením „světla“ se choval jako opravdový nositel svitu do temnot politických kabinetů a začínajících mocenských rvaček.  Z osobní zkušenosti ovšem vím, že přímo učebnicově nenáviděl socialismus a systém nadvlády KSČ. Při tom byl workoholikem. Což nebyla ta nejlepší kombinace pro politika, jelikož zákonitě vede k fanatismu a s ním spojené demagogii.

Noví vládci od počátku obviňovali předchozí moc, že majetek kapitalistům, podnikatelům, řemeslníkům, církvím a kdo ví ještě komu, ukradli. Krádeží je ale přisvojení si cizího majetku. Jenže komunisté si jej nepřisvojili, pouze jej „odklonili“ do stavu veřejnoprávního čili tak, aby sloužil celému společenství. Vzali především kapitál menšině bohatších a přesunuli jej do takového vlastnictví, aby mohl být ku prospěch všech, tedy vlastně i ku prospěchu těch, jimž ho odňali. Tento proces zvaný „znárodnění“ navíc nezahájili v Československu komunisté, ale už první poválečná vláda. A znárodňování bylo konec konců prováděno v rámci poválečné obnovy i ve většině zemí Západu. Především železnic, bank a zbrojovek. Velkou část majetků šlechty pak „znárodnil“ už tatíček Masaryk a církví dokonce císař pán. To jsou fakta, která v revanšistické chtivosti té doby ovšem nikoho nezajímala.

Na tomto místě navíc zdůrazňuji, že ihned po listopadu byla zbavena všeho majetku KSČ. Zdůvodňovalo se to tím, že veškerý svůj majetek získala proto a jen proto, že vládla. Vědomě se opomenulo, že členové strany platili příspěvky ve výši až deseti procent svých příjmů, takže některé majetky si vybudovali „ze svého“.

Feudálům a církvím se ale bez skrupulí vracel majetek, i když oni jej bezesporu také získali jen a jenom v době, kdy vládli „městu a světu“. A nejenom vládli, lid obecný na jejich panstvích musel zdarma robotovat. No a po listopadu jim takto získávaná panství byla vrácena. Dvojí metr? Nikoliv, důkaz revanše. Proto by se měly nazvat restituce církvím a feudálům správně revanšismem, pomstychtivým revanšismem.

Restituce byly jakousi spravedlností pouze v případě řemeslníků. Ti se jich ovšem dočkali bohužel jen výjimečně, protože jejich provozovny už dávno zanikly, nebo se k nepoznání změnily a propadly proto privatizaci. Sporné byly i restituce majitelům činžovních domů, čti, podpora nejhnusnějšího parazitismu, rentiérství.

Velkopodnikatelům nebylo po listopadu co vracet, protože jejich majetky byly zestátněny ještě před únorem 1948. Tak přešly do privatizace čili do prodeje vesměs zahraničním zájemcům, jimž konkurovaly. Ti je obvykle vydrancovali a následně zrušili.

Jestli bylo komunistické znárodňování krádeží, pak restituce i privatizace jí byly tím víc. Komunisté jako kdysi zbojníci brali nejbohatším a dávali všem. Jejich nástupci brali všem a přidělovali jenom někomu. Snad nejhnusnější na privatizaci bylo, že se do soukromého vlastnictví „odkláněly“ i výsledky akcí „zet“, tedy obchody, restaurace, sportoviště a další objekty občanské vybavenosti, které si občané postavili v neplacených brigádách.

Takže se nevracelo, co bylo ukradeno. V případě církví a šlechty se vracelo, co bylo v průběhu staletí na poddaných vydřeno, alias ukradeno jim. Jinými slovy, vracelo se kdysi ukradené. Tím polistopadová moc deklarovala, že ony minulé krádeže jsou součástí jejího právního řádu, tedy doslova uznáním privilegovanosti dědičných feudálních rodů. Což se dá číst i tak, že polistopadově proklamovaná demokracie byla ve skutečnosti základem budoucí nadvlády „věčné“ aristokracie.

Krad starý Mates jako straka,

u bohatce i u žebráka.

 Pak, nerozmýšleje se dvakrát,

dal do pokladny vše, co nakrad.

A nápis zhotovil si na to.

Soukromé vlastnictví je svato!

Jiří Haussmann

Když jsem v roce 1968 poprvé navštívil obrovité muzeum v Pařížském Louvre, tak po celodenní prohlídce jsem svým kamarádům řekl. Viděli jsme přehlídku toho, co všechno dokázali Francouzi ve světě nakrást. Tehdy jeden z účastníků kontroval: „A tos ještě neviděl Britské muzeum!“.

Nedávno Indie začala veřejně usilovat o návrat národních hodnot, které jí během okupační kolonizace ukradli britští mocipáni. Jako první žádá vrácení diamantu z královské koruny Britů, který patří nesporně mezi největší a nejdražší na světě. Nejen můj už mrtvý přítel věděl, že Britské muzeum nacházející se v londýnském obvodu Camden, je obecně jedním z největších skladů ukradených cenností, jsou si toho už dávno vědomi především samotní Britové. Proto podle základního zákona všech mocných zlodějů „lordi“ jejího veličenstva, stejně jako vzpomínaný Haussmannův Mates, ve sněmovně v roce 1963 vydali speciální zákon o Britském muzeu, který mu zakazuje cokoli vracet právoplatným vlastníkům. Tento uzurpátorský zákon si tak „na věky“ přivlastnil:

–   Asi 4000 bronzových soch, které v roce 1897 angličtí vojáci ukradli v Beninu pod velením sira Harryho Rawsona.

–   Několik desítek tisíc artefaktů ze starověkého Egypta, včetně nejvzácnějšího objektu, jímž je unikátní Rosettská deska která, jen tak mimochodem, spadá do působnosti evropských zákonů ochrany kulturních statků.

–   Více než tisíc náboženských rukopisů z etiopské pevnost Magdala, kterou v roce 1868 vyplenili britští nositelé vyšší civilizace.

–   Obrovskou sbírku kulturních cenností, kterou vyvezli londýnští zloději z Číny a jihovýchodní Asie.

–   Štít Aboridžinců Geawegal, který si přivlastnili v Austrálii.

–   Vysušené a tetované hlavy Maorů – původních obyvatel Nového Zélandu. Tetování na obličeji představovalo vysoké společenské postavení a vysušené hlavy hrály důležitou roli při posvátných obřadech.

–   „Elginovy mramory“ podle skotského aristokrata, který je ukradl v Athénách. Jde o nepřekonatelnou sbírka mistrovských děl starověkého řeckého umění, zejména soch a reliéfů Parthenonu na athénské Akropoli, od sochaře Phidiase a jeho studentů (438-431 př. n. l.), která byla převezena do Anglie na počátku 19. století jmenovaným lordem.

To je seznam věcí, které již dotyčné země, samozřejmě zatím marně, žádají od lupičů vrátit. V poslední době ale už vzniká mezinárodní projekt “Británie, vrať kořist!” Zatím je Britům evidentně k smíchu, ovšem ten je jednou přejde, až se objeví nějaká reinkarnace českého Josefa Luxe, který do nekonečna bude zuřivě řvát, „co bylo nakradeno, musí být vráceno!“

Pokud platí věčné moudrosti jako například „boží mlýny melou pomalu, leč jistě“ a „každé zlo se jednou vrátí ke svému původci“, pak je vysoká pravděpodobnost, že Anglosaští globální vandalové jednou budou svých lupů zbaveni. Vždyť Británie je ve skutečnosti jediný stát světa, který loupil po celé planetě. Navíc jediný stát světa, který dokonce námořní lupičství povýšil na profesi a ty nejzasloužilejší z nich pozvedl do šlechtického stavu.

Britské muzeum „vlastní“ přes osm milionů předmětů. Soudím, že celých 95 procent má cizí původ. Takže…přeji aktivistům zmíněného projektu co největší úspěch.

     Tento propagandistický polistopadový slogan byl od svého vzniku kritizován až napadán. Nejprimitivněji tvrzením že jsme přece nikdy neopustili teritorium Evropy. Při tom ovšem bylo zřejmé, tvůrcům i oponentům, jak byl slogan myšlen. Zřejmé jim, leč ne všem občanům stejně jisté. Část populace si naivně představovala, že se tím vyjadřuje návrat do bývalé, ideologií antagonisticky nerozdělené Evropy. Jiní zmíněné slovní spojení vnímali jako slib nových vládců, že se v dohledné době zařadíme do klubu zemí poskytujících širokou spotřebu v socialismu nedostatkového zboží. Antisocialisté tím pejorativně naznačovali, že se konečně osvobodíme od východního socialistického zapadákova. Jen zasvěcení z protagonistů věděli své.

Velmi brzy se začalo ukazovat o jaké všecko návraty ve skutečnosti jde. V prvé řadě šlo o návrat do tvrdého až darwinovsky bezohledného kapitalismu „svobodného“ trhu, který veškerou populaci země trojnásobnou devalvací koruny okradl o devadesát procent úspor. Následoval dokonce návrat až do předkapitalistického feudalismu, když bylo uzákoněno navrácení majetku šlechtě a církvím. V případě církví se dokonce vracel majetek, který jim zveřejnoprávnil císař pán.

Noví mocní nás navrátili do dob nadvlády panské vrstvy, podle nich elity, a do demokracie ve formě zastupitelské parlamentní „lidovlády“. Tento politický systém od počátků své existence kdekoliv ve světě ale ve skutečnosti je pouhou nadvládou bohatých čili plutokracií a ne demokracií.

Změna započatá listopadem 1989 je reálným návratem do dob nezaměstnanosti, bezdomovectví, exekucí, bezohledného vyhazování ze zaměstnání, chaosu působeného neviditelnou rukou trhu, stále rostoucího rozdílu mezi bohatými a zbytkem, a v konečném stavu komplexní nadvlády ziskuchtivých bank nad vším děním v zemi.

Žádný návrat do Evropy. Ve skutečnosti pouze holý návrat, tedy cesta zpět do minulosti. Do společenství, v němž vládne na kapitál změněné bohatství, které se koncentruje ve stále méně početné skupince jeho vlastníků, až se zákonitě společenský systém zvrhne na oligarchii. Následně návrat do klubka států, které po staletí byly kolonizátory, a nyní jsou ještě stále globálními predátory.

Teprve když polistopadoví vládci nezvratně upevnili svou moc, tak se někteří přiznali, že vědomě po celou dobu barevné kontrarevoluce se vyhýbali slovům kapitalismus, a všem s ním souvisejícím, protože ty prý tyto měli za dob nadvlády KSČ takový špatný „zvuk“, že jen zmínka o nich by ohrozila jejich šanci na získání moci.

Takže čtenář ať sám posoudí, zda tehdy šlo o podvodné jednání, šíření hoaxu či čert ví co vlastně.