JEDNO Z REÁLNÝCH ŘEŠENÍ

Od počátku Ukrajinského konfliktu jsem tvrdil, že ho rozhodnou nezúčastnění. Myslel jsem především země Asie. Ovšem jedním dechem jsem dodával, že si budou muset velice pečlivě rozmyslet, jakým způsobem to provedou. Pro ně je rozhodující, aby konflikt nepřerostl v globální jadernou válku, která by ohrozila existenci i jejich obyvatel. Takže v prvé řadě musí jednat tak, aby Rusko nebylo zatlačeno do beznadějné situace.

Z toho důvodu mě velice překvapilo, že na nedávném summitu „Šanghajské organizace pro spolupráci“ v Samarkandu, nebyla dohodnuta společná taktika, jak pomoci řešit Ukrajinský konflikt. Doslova mě šokovaly proklamace ČLR a Indie o míru, ukončení války, a především o respektování principu mezinárodního práva o nedotknutelnosti územní celistvosti států. Docela rád bych se těchto potentátů zeptal, kde byli, když se dělil Sovětský svaz, Jugoslávie, neřkuli Československo, nebo Srbsko. V této souvislosti rozumím Putinovi, který řekl, že chápe stanovisko Číny. Bodejť, ta si přece nemůže dovolit povýšit princip práva národů na sebeurčení nad protikladné „právo“ na nedotknutelnost celistvosti států. A Indie je na tom jen o málo líp v tomto punktu pohledu.

Pokud zmíněné veřejné proklamace ozývající se ze Samarkandu nebyly jen zástěrkou kryjící nějaké tajné dohody, alespoň mezi ČLR a Ruskem, pak nevidím osud světa v moc jásavých barvách. Přestanou-li neúčastní alespoň pasivně podporovat Rusko, pak je s vysokou pravděpodobností čekají jen dva osudy. Při beznaději Ruska následky jaderné války a neodváží-li se Rusko k této variantě sáhnout, tak je čeká opět několik staletí trvající poroba ze strany triumfujícího Západu, potažmo USA.

Jestli jsou představitelé velkých zemích nepodílejících se na konfliktu na Ukrajině opravdoví realisté, oproti Amerikou zhlouplých lídrů Evropy, a chtějí zachránit své obyvatele před následky globální, ale i rozsáhlejší regionální jaderné války, tak by si měli uvědomit zásadní věc. Musí povýšit zachování míru ve světě nad všechno ostatní, a především nad své zájmy. Pak se mohou svou společnou silou prosadit jako zprostředkovatelé hledání kompromisního řešení, alespoň zatím ve formě neprodleného ukončení bojů.

Dneska končí referenda na území, které ovládá ruská armáda. Výsledek je předem jasný, stejně jako následující proces. Alespoň lídři nezúčastněných zemí by si měli uvědomit, že Ukrajinci, nejen vláda, ale i obyvatelstvo nejsou ochotni zajistit Ruským Ukrajincům slušný život ve své zemi. To znamená, že Rusko není tvrdohlavé, leč nemá jinou možnost, jak ochránit své krajany před šikanou až terorem. Proto by především velké země z nezúčastněných měly neprodleně uznat připojení území Ukrajiny podle výsledků referenda. Alespoň de facto, když ne de jure. Celou situaci prohlásit za kompromisní provizorium, o jehož řešení se bude dále jenom jednat a už ne válčit. Západ pod takovým tlakem reálné většiny světa pak bude muset ukázat, jak to skutečně myslí s tím zachováváním míru na této planetě.

OSTATNĚ SOUDÍM, ŽE UKRAJINA MUSÍ BÝT ZNIČENA

Od počátku „Specoperace“ jsem přesvědčen, že se Rusku nepodaří obsadit jen území s ruským obyvatelstvem a zachovat při tom zbytek Ukrajiny bez výrazného vojenského úspěchu v jejím zbytku. Nenávist Ukrajinců k „Moskalům“ je příliš všeobecná, takže bylo jasné, že dokud zbude Ukrajině alespoň kousek z její velké země, budou pro Rusko neustálým zdrojem problémů, až nebezpečí. Proto jsem si byl od počátku jistý, že Rusové budou nakonec muset Ukrajinu prakticky zničit. Nejen z toho důvodu jsem plédoval hned začít masivními útoky na rozhodovací centra a páteř sítí dopravních, energetických a samozřejmě vojenských. Delikátní až gentlemanský způsob vedení bojů Ruska jsem nechápal, protože enormně zvyšoval ztráty na živé síle Ruské armády, a navíc dával Ukrajincům jakousi naději na úspěšnou obranu. Ruské velení při tom jednoznačně podcenilo podporu Ukrajiny ze strany USA a NATO, což definitivně potvrdil Šojgu svou žádostí o mobilizaci v tomto týdnu.

Ruská akce na Ukrajině jednoznačně prospěla především USA. Američané se vždycky dovedou semknout, začne-li jejich armáda někde ve světě válčit. Jsou utlumeny vnitřní problémy a vláda má šanci věnovat se jen válce. Vládci navíc nemuseli moc přemýšlet a jen otevřeli dávno zpracované manuály strategie na zničení Ruska. Jenže i oni se přepočítali. Netušili, že Rusko za posledních dvacet let tak neobyčejně ekonomicky posílilo. Takže staré strategické principy nějak přestaly platit a na zastaralou válečnou metodu USA nakonec doplatil jejich spojenec, tedy zbytek Západu. Což americký Deep State okamžitě využil k druhému svému strategickému cíli, zničit EU jako svého ekonomického konkurenta, především jeho měnu euro.

A tak se Západ dopracoval ke dnešku, kdy už je v přímém vojenském střetu s Ruskem prakticky a za nějaký týden bude i právně. Ono už od května není pro Západ cesty zpět. USA zabránily Ukrajině jednat o příměří, čímž posunuly konflikt do nové kvality, čti, že už kompromis není možný, o míru se nesmí ani mluvit a bojovat se bude do úplně porážky jedné strany.

Rusko se tím dostalo do situace válčení o své přežití, jako již několikrát v historii. A to pro soupeře není dobré, protože zatím nad ním nikdy definitivně nevyhrál. Navíc má v čele typického válečníka, který velkohubě nesděluje světu dopředu své pravé plány, a hlavně jasně vždycky splnil, co řekl. Neblafuje! A při tom má jaderný kufřík pořád u sebe, jak sdělil celému světu!!!

PRVNÍ ZAMYŠLENÍ NAD UMĚLOU INTELIGENCÍ

Už v mládí, tedy skoro před třemi čtvrtinami století jsem se zajímal o robotiku, protože to v mých očích byl logický vývoj pro tehdy začínající automatizaci průmyslu v technologicky nejvyspělejších zemích. V té době nějaký učenec tvrdil, že základním zákonem robotiky musí být pravidlo; robot nikdy nesmí ublížit člověku, i kdyby měl kvůli tomu sám sebe destruovat. Tehdy ještě o nějakých počítačích nebylo vidu, ani slechu, takže si už dneska neuvědomuji, jak by se v té době taková informace mohla do stroje uložit.

V praxi jsem se pak setkal s automatickým řízením výroby až při dvouletém postgraduálním studiu „Moderní metody řízení složitých průmyslových soustav“. To už jsem měl za sebou několik kursů programování na číslicových počítačích a zkušenost s výpočty na analogovém počítači, na němž jsem řešil soustavy exponenciálních rovnic. Ovšem následně jsem opustil technické funkce, takže jsem se už nikdy víc o podobnou problematiku nezajímal.

Až v této době. A jak je dneska módou, zavinil to Putin. Překvapovalo mě, že několikrát veřejně varoval před vývojem umělé inteligence s argumentem, že tato jednou lidstvo vyvraždí.  A má asi pravdu. Za prvé mnoho velkých vynálezů bylo zneužito ve válkách, pokud dokonce přímo nevznikly na objednávku armády. A první robotická zařízení už dokonce lidi zabíjí čili zásadně odporují fundamentálnímu požadavku, který prosazovali zakladatelé robotiky.

Za druhé. Nejsem sice příznivcem teorií tvrdících že vesmír, či lidská historie mají nějaký skrytý smysl. Ovšem jsem zastáncem názoru, že život je jedním ze základních principů vesmíru a je proto věčný, jako vesmír sám. Jelikož jeho fundamentálním zákonem je evoluce čili přizpůsobování se i těm pro život nejkrutějším podmínkám, pak to znamená, že člověk by měl „vytvořit“, přesněji evolučně by měl přejít ve vyšší typ života, čti odolnější, intelektuálně schopnější a trvalejší. Již několikrát jsem si onoho tvora pojmenoval slovem „posthomo“. Dnešní učenci, vědci a žurnalisté mluví o jakémsi transhumanismu. Pokud ho nebudou alespoň trochu přesněji definovat, pak si nedokážu představit, o jakého tvora prakticky může už jít.

Pokud takový tvor vznikne, bude se na této planetě asi chovat tak, jak má život na Zemi ve svém kódu čili bude ničit slabší, včetně člověka. Jako to dělal člověk sám, když vyvraždil velké býložravce, skoro vyvraždilo kytovce a podobně. Bude mít lidstvo velké štěstí, pokud posthomo dospěje včas k názoru, že bez lidí by život na Zemi nebyl komplexní. Biotop planety že pro celkové fungování člověka na Zeměkouli musí mít.

Což mé myšlení vrací k původnímu zákonu robotiky. Posthomko, čili umělá inteligence by měla být člověkem naprogramována tak, aby neničila lidi. Což ovšem dodneška není reálné. Lidstvo samo totiž dosud v sobě nepřekonalo původní pud evoluce, ono zabíjení.

Podle mých představ by proto lidstvo mělo vytvářet bytost typu „posthomo“ pouze v souvislosti se svými projekty „dobývání“ vesmíru, kde se prakticky s člověkem nemusí nikdy už setkat.

TEXT, KTERÝ BYCHOM NEMĚLI ZAPOMENOUT

Následující text mi přišel e-mailem před dvěma týdny. Nepodařilo se mi najít autora, a tak jej otiskuji na svém blogu jako anonymní, protože odpovídá nejen mému racionálnu, ale i emocím. Takže tady je:

ŽIVOT ZTRÁCÍ SMYSL

     Je neuvěřitelné, jak se Američanům ve spolupráci s Anglosasy podařilo zotročit zmanipulovat celou Evropu a vehnat proti sobě do války dva největší slovanské národy. 

     Žasneme, že synové a vnuci hrdinů Ruska a Ukrajiny kteří v boji proti hitlerovským zrůdám bok po boku společně umírali ve Velké vlastenecké válce, zabíjí dnes jeden druhého jako nesmiřitelní nepřátelé. 

     Jak se mohlo stát, že i zbývající slovanské národy stojí na straně nejděsivějšího predátora světa USA a v roli užitečných idiotů eskalují válku zasíláním zbraní a bojové techniky, čímž si kopou vlastní hrob, protože pokud se válka přehoupne přes hranice Ukrajiny, budeme my a další slovanské národy první na ráně 

     A Amerika si nad svým zvráceným dílem mne ruce v bezpečné vzdálenosti od válečné zóny. 

     Válka, v níž umírají Slované přinese USA bohatství, zatímco Češi a další nejen slovanské země budou za Ameriku umírat, v lepším případě zchudnou a stanou se na Americe závislé. 

     Nikdo jsme dříve nechápali, jak mohl Hitler zmanipulovat k válce celé Německo. Pochopili jsme až dnes, když vidíme, co se to s námi stalo. 

     Mnozí z nás už máme díky historickým pramenům téměř hmatatelnou jistotu, jak děsivě si je dnešní zmasírovaná společnost podobná bezohledností, nenávistí, cenzurou s tou, která předcházela druhé světové válce. Jen jsme ve své nenávisti místo Židů udělali lovnou zvěř z Rusů. 

     Ti už se bojí z obavy o svoji bezpečnost někde promluvit. 

     Všude, kde se co šustne se hodí na Rusy, ruské špiony, agenty a když náhodou na chodníku vyšlápneme hovno, určitě ho tam nastražili Rusové. Vyženeme ruské studenty ze škol, dáme jim výpověď z práce z pronájmu, vyhostíme je, rozbijeme jim výlohy jejich obchodů a také ústa, znemožníme podnikání, vyřadíme je ze sportovních soutěží, uvalíme na ně zdrcující sankce, natlačíme se na jejich hranice, až nakonec Rusko doženeme k použití jaderných zbraní. 

     Je tragikomické, jak se modlíme, aby nezačala třetí světová válka a neuvědomujeme si, že už v ní jsme. 

     Je úplně jedno, jestli fyzicky nebo materiálně, protože zasíláním zbraní do válečného konfliktu se stáváme účastníkem války. 

     Vina za to, co bude následovat v příštích týdnech a měsících padá na USA, Evropu, na nás Čechy. 

     Jak tady nedávno napsal jeden z účastníků FB: „Nepochopili jsme, že svět ovládli ti nejhorší z nejhorších. Psychopati, sociopati, hadi v oblecích, svině, co si neváží jiného života, než toho svého. 

     Naučili nás překročit chudáka ležícího na ulici, naučili nás nevnímat problémy druhých, donutili nás zapomenout, že to nejkrásnější a nejdůležitější v životě je přátelství porozumění ohled láska a úsměv. Bez toho náš život ztrácí smysl.

Tolik mě neznámý autor.

VELKÉ BRAVO NEJEN PRO PANA RAJCHLA

Dneska jsem měl v úmyslu psát o něčem jiném, leč narazil jsem na webu https://www.nespokojeny.cz/ministr-rakusan-opet-verejne-vyhrozuje-vyzva-prijata-svabe-okamzite-odstup/ na tak skvělý text, že jsem lepší nečetl opravdu velice dlouho. Všechny jeho čtyři části doslova jako živá voda osvěžily mého ducha, ale přece jenom osobní vyznání advokáta Jindřicha Rajchla je pro mě tak významné, že si ho ukládám na svůj blok jako jeden dlouhatánský citát. Tady tedy je:

Pane ministře vnitra,

Tímto svým přípisem bych se chtěl vyjádřit k Vašim skandálním vyjádřením ve vztahu k zásahu Policie ČR při odstranění ukrajinské vlajky ze sochy Jošta Lucemburského v Brně. Ano, přirozeně mám na mysli Vaše slova o ruských švábech a o tom, že byli účastníci oné akce ztotožněni a budou tím jeho novým speciálním útvarem pro boj s politickými oponenty sledováni.
Nechám teď stranou fakt, že s ohledem na kauzu Hlubuček byste v normálně fungující zemi neměl v křesle ministra vnitra už dávno co pohledávat. A nebudu se věnovat ani otázce značné problematičnosti ohledně zákonnosti ztotožnění a dalšího sledování osob, jež se nedopustily žádného trestného činu ani přestupku (přesto, že tato skutečnost už opravdu těžce zavání politickými procesy z padesátých let). Dovolím si napsat takové malé zamyšlení nad Vámi použitým termínem „proruský šváb“.

Ač jsem na onom „souboji o Jošta“ nebyl osobně v Brně přítomen, tak konstatuji, že jednak s Moravany, kteří touto formou vyjádřili svůj nesouhlas s až dětinsky hloupým rozhodnutím starostky jejich metropole, plně souzním, a jednak jsem byl tímto termínem už sám několikrát v diskusích označen, a proto bych Vám rád touto cestou vysvětlil, jak hluboce se při jeho použití mýlíte.

Víte, pane ministře, můj táta mě vychovával v tvrdě protiruském duchu. Nesnášel SSSR. Radoval se jako malé dítě pokaždé, když jsme „Rusáky“ alespoň symbolicky porazili v hokeji, a nadával jako špaček při každém blahořečení soudruhů z Moskvy v naší státní televizi.

Nicméně snad ještě víc než ty „Rusáky“ nesnášel české a slovenské „komunisty“, kteří vedli naši zemi. Všechny ty Husáky, Štrougaly, Biľaky a další soudruhy, jež považoval za nejnižší formu života na naší planetě. Nejednou mi řekl, že mi pomůže, ať udělám průšvih, jaký udělám, ale že vstup do KSČ by mi nikdy v životě neodpustil.

Současně mě ale také učil kritickému myšlení a utváření si vlastního názoru na politické události u nás doma i ve světě. Brzo jsem proto pochopil, že ta nenávist vůči SSSR není dána tím, že jsou to prostě Rusáci, nýbrž tím, že se jedná o subjekt, jenž omezuje naši suverenitu a svébytnost. jenž potlačuje naše práva a svobody, zavádí cenzuru médií a neštítí se vyhazovat lidi z práce a ze školy pro jejich odlišný politický názor, přičemž ty nejodbojnější z oponentů neváhá zavřít do vězení. jenž díky členství v RVHP ničí naši ekonomiku a diktuje nám, co smíme a nesmíme vyrábět, a prostřednictvím Varšavské smlouvy šíří protiamerickou propagandu a snaží se nás vmanévrovat do konfliktu se západním světem.

Stejně tak ony komunisty v čele našeho státu nesnášel prostě proto, že reprezentovali tuto pomýlenou ideologii, nýbrž proto, že se jednalo o zrádce a kolaboranty našeho národa, kteří se propůjčili k tomu, aby vykonávali vůli onoho Sovětského impéria a neštítili se pronásledovat a kriminalizovat vlastní občany jen proto, aby se zavděčili soudruhům z Moskvy.

Právě proto jsem dnes schopen spolehlivě rozpoznat, že jsme se po 30 letech dostali do velmi podobné situace. jen se takzvaně „otočil vítr“.

Nemohu nevidět, že znovu dochází k oklešťování naší suverenity a svrchovanosti. Že jsou znovu ve jménu vyššího dobra potlačovány naše práva a svobody. Že se opět roztáčí kola cenzury a blokují se nepohodlná média. Že jsou lidé znovu vyhazování ze zaměstnání a ze škol jen proto, že mají odvahu nahlas vyslovit to, co si většina ostatních jen v duchu myslí. Že jsou zde opět sledováni a kriminalizováni ti, kteří se provinili pouze tím, že se postavili na odpor tomuto prohnilému režimu a dávají to otevřeně najevo. Že nám zde už opět někdo ničí naši ekonomiku a využívá ji jako svou kolonii pro obohacování „srdce impéria“. A znovu slyšíme z našich médií dnes a denně štvavou propagandu, jejímž cílem je zatáhnout nás do války, kterou naši občané nechtějí a která nemá s naší zemí nic společného.

A že se zde opět vylíhli novodobí soudruzi, kteří neváhají pro zajištění svých osobních požitků a uspokojení svého ega kolaborovat s touto velmocí a postavit se proti vlastním občanům jen proto, aby poslušně splnili zadání soudruhů z centra říše.

Kdyby se můj táta dožil dneška, tak by tyto paralely rozpoznal na první pohled. Okamžitě by postřehl, že současná forma EU se chová stejně jako tehdejší SSSR a že Vy jste stejný typ servilního kolaboranta, jako byl Lubomír Štrougal. A proto by Vámi opovrhoval stejně tak, jako Vámi opovrhuji já.

A pokud odpůrci tehdejšího režimu, kteří bojovali za náš národ a jeho občany, byli nazýváni „agenty západního imperialismu“, pak není divu, že ti dnešní jsou pro změnu nálepkováni jako „proruští švábové“. Použitím tohoto termínu jste jen a pouze dokázal, že nejste o nic lepší než předlistopadoví soudruhové.

Stejně jako oni nesnášíte ty, kteří jsou ochotni se postavit na obranu své země a bez ohledu na následky se za ni bít. To proto, že jim závidíte to, že Vy sám takovou odvahu nemáte.

Pokud Vás tato nenávist dohnala až k použití onoho pejorativního označení pro všechny takto smýšlející lidi termínem „proruský šváb“, pak se k této skupině osob rád hlásím i já.

Nejsme švábové už vůbec ne proruští. Jen milujeme Českou republiku a Vy proti tomu nemůžete postavit žádný reálný argument. Proto Vám nezbývá než se nás snažit pomlouvat a dehonestovat.

Kdybych tento dopis adresoval čestnému muži, tak bych jej na tomto místě vyzval k odstoupení. Vy ovšem žádnou čest nemáte, a proto si tuto výzvu ušetřím. Omezím se na prosté konstatování, že tenhle souboj nemůžete vyhrát. Vlastně už jste prohrál – jen o tom ještě nevíte.

Otázkou už totiž není „zda“, ale pouze „kdy“ tahle Vaše nepovedená eskapáda na postu, na němž jste se nikdy neměl ocitnout, skončí. Pro dobro této země doufám, že k tomu dojde dříve než později.

P.S: S Jakubem Šťastným, jenž vylezl na sochu Jošta, jsem již ve spojení. Nenaplnil žádnou skutkovou podstatu jakéhokoliv trestného činu, a tudíž neexistuje jediný důvod, proč by měl být stíhán. Pokud to svým poskokům ve Vaší slavné nové divizi nařídíte, tak se postarám, aby z toho byl pořádný ohňostroj – to Vám mohu slíbit.

Tolik advokát Rajchl. Jenom zvýraznění jsem si dovolil udělat sám.

Přesto si k napsanému dovoluji přidat, že je nějakým zrůdným rysem našeho národa, spíše ale jeho české větve, že se v něm vždycky najde dostatek kolaborantů. Pokud si vzpomínám, takto tomu je už nejméně od bitvy u Lipan v roce 1434.

SPLNÍ SE ZÁVĚŤ MAO CE-TUNGA?

Už tím, že se v konfliktu Ruská s Ukrajinou celý Západ připojil na jednu stranu sporu znamenalo, že se stal Západ účastníkem konfliktu. Což následně potvrdil masivními dodávkami zbraní pro Ukrajinskou armádu. Tuto pozici Západu však bylo možné pořád kvalifikovat jako zprostředkovanou účast na konfliktu, i když tím původně regionální spor Ruské armády s ukrajinskou vládou povýšila na válku Ruska proti Západu.

V posledním týdnu však dochází k naprosto nové kvalitě této války. USA dodala Ukrajině salvové raketomety HIMARS. Ty ovšem nemůže Ukrajinská armáda účinně používat bez přímé součinnosti s prostředky Americké armády. Američané pro systém totiž musí Ukrajině poskytovat informace z družic, nebo ze svých radarových letadel AWACS. Tím se Spojené státy stávají přímým účastníkem ukrajinské války. Což znamená ve skutečnosti už ne zprostředkovávanou, ale přímou válku Ruska s celým NATO, jelikož ostatní jeho členské země jsou pouhými vazaly USA. Takže původní vyřizování si účtů ještě z druhé světové války mezi Ukrajinskými Rusy a Ukrajinci přerůstá v celosvětový konflikt.

Zatím jsem se nedověděl, jak na novou skutečnost reagovala Ruská doma, která se mimořádně sešla 15. 7. Předpokládám, že se musela zabývat otázkou, jak adekvátně odpovědět na zahájení přímé konfrontace Ruska s celou Aliancí. Jsem však přesvědčen, že od této chvíle Rusko už teď bude bojovat skutečně o své bytí a nebytí. Takže…Bůh buď milostiv celé Evropě! Strašnou je to představa pro lidi jako jsem já, kteří „věří“, že Bůh neexistuje.

A jakže s tím vším souvisí Mao? Ten vyslovil základní strategií pro KSČíny. Nemám ji ve svém archivu, ale i když ji přesně nemohu citovat, tak podstatu sděluji nezpochybnitelně. Podle něho má Čínský drak vyčkávat ve své sluji, až se USA a SSSR vyčerpají natolik, že se prakticky zničí. Pak teprve přijde jeho chvíle.

Když posuzuji situaci na bojišti a v USA nabývám dojmu, že se ta doba urychleně blíží. Rusko se určitě válkou vojensky vyčerpá a USA se zase dostanou do turbulence díky hospodářským potížím spojeným s vnitřním napětím ve své společností, způsobeným demografickými změnami na jedné straně a kolapsem demokratických institucí a svobod na druhé.

Jenže.

Čína přesto nemá vyhráno. Vnitřní problémy v ní rostou, celosvětová recese způsobená pandemií podkopala její ekonomiku založenou na růstu, a i Si Ťin-pching už vládne dlouho, což se mnohým ambiciózním Číňanům asi také už nelíbí.

HLAVNÍ OTÁZKY, NA KTERÉ MUSÍ ZÁPAD HLEDAT ODPOVĚĎ

Dva dny před zahájením Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny napsal známý český levicový myslitel Jan Campbell text, z něhož vyjímám, cituji: „USA a jeho instrument NATO budou přinuceni odpovědět na otázky

– Co je to vojenské odstrašování v dnešním světě? Je to hrozba poškození mj. informační infrastruktury? Co nastane, kdyby se tato infrastruktura zhroutila, co by se stalo se západními společnostmi?

–  S vojenským odstrašováním souvisí otázka, co je to strategická parita? Jedná se o nesmysl vymyšlený v zákulisí?

A co je kontrola zbrojení, o jejíž užitečnosti jsou mnozí z nás přesvědčeni? Je to způsob, jak omezit závody ve zbrojení, nebo nástroj k legitimizaci závodů, k vývoji zbraní, k vnucování zbytečných programů druhé straně?

– Jednou z posledních otázek nastoluje Západu existence lidových republik: JE DEMOKRACIE SKUTEČNĚ VRCHOLEM POLITICKÉHO VÝVOJE, KDYŽ V NEPŘÍZNIVÉM PROSTŘEDÍ JE JAKO NÁSTROJ VYŘAZENA, ABY MOHLA BÝT OBNOVENA, AŽ SE ZMĚNÍ PODMÍNKY A BUDE JI POTŘEBA? Není to výzva k bezuzdnému autoritářství, nebo monarchii? Opravdu zanikne stát, jak si mysleli marxisté nebo liberální globalisté?“ Konec citace.

Za nějaký čas už to bude půl roku, co se na Ukrajině válčí, a prakticky od počátku je to válka Západu proti Rusku.  Zatím se ale odpověď na nadhozené otázky ani zdaleka nerýsuje. Spíše to vypadá, že vznikly ještě další, a možná i důležitější otázky pro praktické přežití lidstva.

CITÁT DNE? NIKOLIV. SLUŠNÁ FORMA VAROVÁNÍ.

Včera skončil v Madridu třídenní summit NATO. Nezajímá mě, na čem se dohodli největší váleční zločinci dějin. Zaujal mě naopak komentář o Alianci z úst stálého zástupce ČLR při OSN jménem Zhang Jun, který na zasedání Rady bezpečnosti mimo jiné řekl: „Pět vln rozšiřování NATO na východ po studené válce nejenže nepřinesly Evropě bezpečnost, ale zasely semena konfliktů…je to ponaučení, nad nímž je třeba se dobře zamyslet…Studená válka už dávno skončila. Je nutné, aby NATO přezkoumala své postavení, zcela zamítla mentalitu studené války založenou na blokové konfrontaci, a snažila se budovat vyvážený, efektivní a stabilní mechanismus evropské bezpečnosti v souladu se zásadou nedělitelné bezpečnosti“. Konec citace.

K tomu přidávám svůj komentář. NATO nikdy nebyla obranným spolkem, protože vznikla ještě dříve než vojenský blok satelitů SSSR. Byla to od samého počátku pouze vojenská mafie profesionálních banditů, vydávaných za oficiální armády zemí kolonizovaných, nebo dobrovolně posluhujících zájmům mocnářů USA.

Od samého počátku se její členské armády připravovaly na zničení SSSR, alias Ruska. Po rozpadu SSSR se už nikdy ani jako obranné společenství nesnažila v reálné politice chovat.

Dneska už nejde o nic jiného než o nejúčinnější nástroj užívaný vládci USA k prosazování své dominance nad planetou. Jelikož se v současnosti dostávají reální mocnáři USA a tím i celého Západu do situace ohrožující jejich staletou nadvládu nad zbytkem světa, je i jejich jediný skutečný, a proto nejúčinnější nástroj zmíněné nadvlády největším nebezpečím pro veškeré člověčenstvo. Nic si proto o něm nenamlouvejme Chce-li lidstvo přežít, musí ho i jeho řídící moc ne-li zničit, tak naprosto znicotnit.

NATO je profesionálním zabijákem sloužícím vládcům zemí, jejichž obyvatelstvo představuje ani ne desetinu lidstva. NATO ale neslouží ku prospěchu ani této desetiny lidstva, nýbrž pouze jejich vládcům, kterých není ani tisícina lidského veškerenstva. Proto je jeho existence naprosto neslučitelná s další existencí lidského společenství na Zeměkouli.

Zmíněná tisícina, považující samu sebe za elitu lidského stvoření, a proto nejméně půl tisíciletí zneužívající ve svůj prospěch bohatství celé planety, se s vysokou pravděpodobností nebude chtít vzdát svých privilegií čili postavení elity. Je bezpodmínečně zapotřebí, aby ji zbytek světa jednoznačně postavil před fakt, že pokud se nevzdá své touhy po moci, tak zhyne.

Zmiňovaný ástupce ČLR v OSN jí to svým vyjádřením nepřímo sdělil. Ovšem ona neumí jiné poslouchat, takže jí to bude s vysokou pravděpodobností nutné říci zřetelněji a dokonce silou.

BOJE NA UKRAJINĚ JSOU JENOM JEDNOU EPIZODOU GLOBÁLNÍ VÁLKY

Pokud Ruská armáda před čtyřmi měsíci vstoupila na území Ukrajiny, tak jen málo odborníků vědělo, že je to začátek nové, dlouhodobé globální války. Jakmile se ale Západ začal chovat coby kolektivní nepřítel Ruska a přijal taktiku jednoznačné a bezvýhradné podpory Ukrajiny, tak změnil vzájemnou rvačku Slovanských pobratimů na válku. Válku Západu s Ruskem. Už tehdy jsem psal, že jde proto o další fázi globální války, která podle mého soudu začala vznikem Sovětského svazu. Od té doby mě však Ruský výklad dějin moderní doby přesvědčil, že sice jde skutečně o globální válku, leč ta podle Rusů trvá již mnohem delší dobu. O válku trvající podle nich již déle než dvě stovky let. Válku s cílem zničit Rusko.

Jestliže taková vojenská supervelmoc přijme za své uvedené hodnocení současného dění, tak se svět opravdu dostává do situace, kterou Ruský výklad dějů popisuje. Politici velkých národů by si to měli velice dobře uvědomit.

Proč?

Protože tady už nejde o pouhou licitaci, o dělání ramen. Připomněl to kancléři Schulzovi hlavní propagandista Kremlu Vladimir Solovjov na stanici Rossija 1, cituji: „…kancléř Olaf Scholz je poslední dobou neobyčejně drzý. Řekl: „,Budeme Ukrajině pomáhat penězi i zbraněmi, dokud Putin nepochopí, že udělal fatální chybu“. Něco vám povím. To Gorbačov udělal zásadní chybu, když dovolil, aby se Německo znovu sjednotilo. To byla chyba“. Konec citace. A pak pokračoval i tím, že „chybu udělal i soudruh Stalin, když rozhodl, že bychom měli umožnit Německu, aby dále existovalo. To byla chyba,“ řekl tvrdě Solovjov. To jsou na Ruskou stranu nezvykle silná slova. K nim už chybí podle mě jenom dodat: „A my teď ty jejich chyby napravíme“. Asi tolik pro dnešek.

PONĚKUD NEUROVNANĚ O DENACIFIKACI UKRAJINY

Ihned po zahájení „Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“ jsem tvrdil, že denacifikace coby jeden z jejích cílů je mylný. Argumentoval jsem tím, že denacifikovat nelze násilím, nadtož vojenským. Že půjde o dlouhodobý proces, který bude trvat po několik generací, nejméně pak, než vymřou vnoučata, ba řekl bych až pravnoučata dnešních „nacistů“.

Můj názor se od té doby nezměnil, jenom jej nevyjadřuji tak kategoricky a pokusím se ho šířeji   vyargumentovat.

Chtěl jsem začít definici nacismu, ale uvědomil jsem si, že by s ní nemusela většina čtenářů souhlasit, takže by byl celý můj následný text v jejich vnímání postaven na vodě. Navíc bych se zbytečně zaplétal do abstraktních úvah. Proto v prvním odstavci tohoto textu slovo nacismus dávám do uvozovek, což se pokusím v následujících odstavcích osvětlit.

Píšu, že dneska můj odsudek denacifikace jako cíle ozbrojené intervence už není tak kategorický. Což znamená, že jej jako cíl považuji za příliš široký. Ruské vedení ho mělo, podle mého přesvědčení, zúžit čili vyjádřit konkrétněji. Kdo pozorně sleduje názory ruské strany, dojde totiž k přesvědčení, že nejen Ruskému vedení, ale Rusům většinově vadí především to, že nacismus Ukrajinců je především, ne-li jenom protiruský. To je zásadní vymezení, z něhož mělo Ruské politické vedení vycházet. Podle mého soudu mělo zdůrazňovat, že Rusku jde právě o onu rusofobii, sahající u velkého počtu Ukrajinců až za hrob. Naopak mělo přesvědčivě vyjadřovat, že uznává, ba si váží národního uvědomění Ukrajinců, že ho respektuje a hodlá ho dokonce podporovat především vůči třetím státům, které by si na Ukrajinu, nebo alespoň její část, dělaly zálusk.

V této souvislost si myslím, že i sám Putin si mohl odpustit exkurz do historie ve svých dvou projevech, které předcházely vojenské operaci, a které vyzněly jako dehonestace Ukrajiny. Tvrdím, že to bylo kontraproduktivní a jenom rozšířilo počet rusofobních Ukrajinců. Nehledě na to, že projevy byly naopak na Ukrajině poměrně snadno interpretovány jako příklad Ruského šovinismu.

Samotná vojenská intervence Ruského nesouhlasu s vývojem na Ukrajině následně musela pak naprosto logicky ještě více rozšířit řady Ukrajinských nacionalistů. A každý, kdo jenom trochu v dějinách sledoval vývoj nacionalismu kdekoliv v Evropě dobře ví, že za podobně příhodných podmínek se každý nacionalismus poměrně snadno překlopí do nacismu, čti, do nesmiřitelné nenávisti s touhou zabíjet své protivníky.

Za současné situace je denacifikace Ukrajiny stále složitějším problémem. Rusko by muselo zvolit Americký způsob řešení své speciální akce čili provést doslova změnu politického režimu na Ukrajině a následně v budoucí smlouvě si zajistit nejen neutralitu země, ale trestní postih jakéhokoliv projevu rusofobie. A i za takových okolností bude šance na opravdovou změnu cítění Ukrajinců malá a za všech okolností velice dlouhodobá, jak jsem již napsal. Bude tedy trvat nejméně po tři generace, a to v tom lepším případě. Navíc za předpokladu řízeného působení již na děti ve školách.

Ukrajinský nacismus v podobě nenávisti k Rusku ba všemu Ruskému se opravdu nedá vymýtit násilím čili projevy jiné nenávisti, tedy té s opačným znaménkem. Může být pouze a jenom výsledkem dlouhodobého a všestranného působení celé škály institucí výchovy a vzdělávání. Možná především změny samotného chování Rusů ke svým Ukrajinským pobratimům.

Ruské vedení od počátku tvrdilo, že nemá zájem ovládnout celou Ukrajinu. Muselo podle mě počítat s tím, že Ukrajina ve své větší části zůstane samostatným státem. Nikdo v Rusku asi nebyl tak naivní, aby předpokládal, že po vojenské intervenci bude Ukrajina proruskou. Pokud vedení Ruské Federace myslí daleko dopředu, jak se o něm tvrdí, mělo by mít proto dneska už představu, jakými metodami bude usilovat, aby formální neutralitu prosazenou vojenským násilím, změnilo v průběhu časů alespoň v neformální neutralitu, protože je zatím nepřestavitelné, že by v dohledné budoucnosti bylo dosaženo rusofilní Ukrajiny.

Na úplný závěr této problematiky si dovoluji vyjádřit ještě jednu myšlenku. Nepovažuji za povedené, že Rusko někdy podporu Ukrajiny ze strany tak zvaného „kolektivního Západu“ vydává za podporu nacismu. Občané Západních zemí mnohem lépe vnímají, ba dokonce i chápou, že jejich mocní se chovají protirusky, než že v jejich statě bují jakýsi těžko definovatelný nacismus. Sice je větším nesmyslem vydávat onu podporu „pofialovsky“ za obranu demokracie, svobody, prosazování nedělitelnosti států a jiné rádoby vzletné hodnoty, když je zcela zřetelné, že jde skutečně o výsledek dlouhodobého vydávání Ruska za nepřítele. I vedení Ruska by nemělo svůj odpor k Západu maskovat bojem s nacismem, ale pouze a jen jako důsledek nejméně dvou století trvajícího nepřátelství Západu vůči Rusku, motivovaného zájmem zmocnit se jeho přírodního bohatství.