DOPIS NEJEN MÉMU RODINNÉMU PŘÍSLUŠNÍKOVI

Ahoj Václave.

Zásada první. Kdo chce spravovat stát, což jsou všichni ústavní činitelé a  mnozí další, obvykle Ústavou jmenovaní úředníci, nadtož kdo jej chtějí řídit, což byli třeba komunisté, ale i Babiš, tak to především musí umět. Jsou státy, které na to mají vysoké školy, někdy až šestileté, které produkuji opravdu kvalitní státní byrokracii.

Zásada druhá. Každý funkční stát své procesy upravuje právním řádem, tedy nejen zákony, ale i vyhláškami a dalšími podzákonnými normami. Těm s dlouhou historií, pak pro některé standardní situace postačí i tradice, aniž je kodifikovaná.

Třetí poznatek. Polistopadový právní řád obsahuje prý, alespoň podle odborníků, už jeden milion stotisíc zákonů. Těmi je upravena kde jaká nicotnost. Při tom všechny státní symboly, pocty a další náležitosti upraveny, kromě hymny, vlajky a znaku nejsou. Jen tak na okraj. Symbolem státu není prezident a přece v každé školní třídě a na každém úřadě visí jeho fotografie, jako za císaře pána.

Čtvrtý názor. Nejpozději při pohřbu prvního polistopadového prezidenta měl Parlament ČR za povinnost kodifikovat patřičný pohřební ceremoniál pro prezidenty a dokonce zvlášť pro exprezidenty a zvláště pro zemřelé ve výkonu funkce. Nevím, jak by se ten ceremoniál měl jmenovat, ale to není důležité, to by bylo určeno zákonem. Já bych se nebál označit jej za pohřeb hlavy státu, či dokonce přímo prezidenta. Při tvorbě té normy by asi bylo vhodné kodifikovat i něco jako státní pohřeb. Což by byl každý pohřeb, který by byl státem zorganizován, státem zaplacen a realizován.

Až potud asi není mezi námi žádný rozpor. Ovšem onen státní pohřeb by byl zdrojem mnoha politických bojů, pokud by nebylo uzákoněno, kdo má na něj nárok. Komunisté to měli jednoduché, ti se prostě s nikým jiným nemuseli bavit, takže měli tento problém propracován do daleko větších podrobností. Bylo například stanoveno, kdo má nárok nejen na státní pohřeb, ale i na umístění sochy, kdo bysty a kdo jen akademickým malířem namalované podobizny, umístěné na nějakém veřejném prostranství, či interiéru. Osobně jsem proto zastáncem toho názor, žádný státní pohřeb nikomu neuspořádat. Vědcům ať to zaplatí eventuálně jejich univerzita, hercům třeba divadlo, jiným umělcům jiná instituce. Sám si pamatuji, že když zemřel básník s pseudonymem Petr Bezruč, že mu pohřeb zorganizoval tehdejší Národní výbor města Moravské Ostravy.

Stání smutek ať si vyhlašují mocní k čemu chtějí, to je jejich věcí. Ale opět, musí mít cit pro smýšlení veřejnosti a především to musí taky umět. Komunisté v den státního smutku prostě nařídili zavření hospod, kdyby tehdy byly herny, tak samozřejmě i těch. Televize mohla vysílat jen vážné pořady a nesměly se pořádat žádné jiné, než pietní akce. Jenže dneska by se objevili řvouni, že je tím ohrožována jejich svoboda.

A nyní ke konkrétnímu pohřbu Gotta. Babiš zareagoval typicky pro svou osobu, emotivně, snad i proto, že pro něj byl Gott symbolem. (O tom později). Všichni ostatní měli jej maximálně pokárat, ale ne jej až vulgárně napadat a co je nejpříšernější, dehonostovat při tom Gotta v době, jak se u nás říkalo, když ještě ani nevychladnul. Ti všichni, ať byli motivováni jakkoliv, se projevili jako, slušně řečeno neslušní lidé. Správně jim někdo napsal, cituji: “Pravda a láska? A kde je slušnost!”. Jelikož některé dokonce osobně znám, tak si dovoluji tvrdit, že byli vedeni postranními úmysly, které neměly ani s Babišem, ani s Gottem nic společného. Osobně za nejhnusnější jsem považoval výroky politiků. Ti mnozí rádoby umělci od herců přes režiséry po zpěváky, jimž se všeobecně dneska pohrdavě říká Havlárka, k níž patří, jen pro příklad, Hutka, Hřebejk, Rejžek, nejmladší Hrušínský, ti jsou nejen pro mne, ale už i pro odborníky osobami psychicky nemocnými, protože jsou nositeli nezvladatelné nenávisti a já tvrdím, že jsou na ní dokonce závislí. Z vyjádření politiků osobně za vrchol zla považuji vyjádření Rychetského a Schwarzenberga. U Rychetského šlo dokonce o podlost a u toho druhého za vrchol drzosti. První byl ve vysokých vládních funkcích od ledna 1990, sám jsem ho zažil, že docházel už tehdy jako generální prokurátor na zasedání federální vlády a jako vrcholný funkcionář státu a ještě k tomu právník, měl to být on, kdo již před čtvrt stoletím měl připravit zákon o uctění památky významných osob nově se tvořícího státu. V mých očích prostě a jednoduše lump, i když podle toho jak jej osobně znám, tak to byl je a bude až do smrti naprosto neschopný právník. Činnost ÚS pod jeho vedením je toho nezvratným důkazem. Už se tomu usmívají nejen ústavně právní odborníci, ale drze směji i trochu poučení laici. Říct veřejně o někom že si žil jako v bavlnce, když jsem celý svůj život, dokonce ještě před narozením žil coby dědický parazit je drzost, která překonala veškeré hranice absurdity, dokonce i té Havlové.

Gott si skutečně žil jako v bavlnce, ale bylo za tím napřed čtvrt století dřiny, vzestupů i pádů od svých prvních vystoupení v roce 1959 v Karlových Varech. Gott byl pro mou generaci absolutním symbolem. Provázel lidi mého věku celými dějinami poválečné populární hudby, což ocení především ti, kdo zažili ještě dozvuky muziky předválečné. Co je hlavní, on, stejně jako třeba Suchý, ale spíše Šlitr, nasadili tak zvané POP muzice vysokou laťku. Povýšili celou masovou kulturu na nový folklór, opravdovou lidovou zábavu a tvorbu. Gott navíc se rozdával, nikdy nepropadal manýrám hvězd, ani v tom klackovském věku. Šířil kolem sebe fluidum radosti, jakési lásky k lidem a proto jimi nikdy nepohrdal, jako zmíněná Havlérka, naopak si jich velice vážil. Potlesk byl pro něj na počátku doslova drogou a později byl za něj opravdu vděčný. Ti kdo jej znali, já nepatřím mezi ně, dokonce ani mezi jeho vyznavače, ti všichni vyzdvihují jeho slušnost, úctu k lidem a “normálnost”, řečeno nejobecněji. Byl to lidový zpěvák v tom nejpoctivějším slova smyslu.

Nějak jsem se rozepsal, ale přece jenom nakonec ještě jedna poznámka. Katolická církev zachránila pověst našeho zavšiveného politického prostoru. I když ji nemusím, vysoce si cením toho, že vypravila Gottovi důstojnou poctu za naši celou generaci jež mu byla povinna poděkovat za to, že jeho melodie nás provázely celým životem, aniž jsme mnohdy věděli, že je zpívá on. Uspořádáním církevního obřadu, kde stát sehrál roli pouze jakéhosi přicmrndálka, jsme mu myslím poděkovali co nejslušněji. Pokud si Gott skutečně přál církevní pohřeb, pak se mu dostalo toho nejprestižnějšího. Amen.

Děda

P.S. Věřil bys Václave tomu, že bych dneska byl docela rád, kdybych Ti mohl poslat “selfíčko” nad otevřenou rakví Petra Bezruče?!!

DNESKA JE STÁNÍ SMUTEK, KTERÝ I JÁ RESPEKTUJI.

Myslím, že je to za můj dlouhý život poprvé, kdy státní smutek je i mým, opravdovým smutkem. Jak jsem již napsal mnohokrát i jinde, Gott nebyl pro mne v prvé řadě zpěvákem. Jsem totiž po celý život zatvrzelým vyznavačem lidového zpěvu, takže mám jiné krále, jako jsou třeba Moravský slovačiska Jožka Severin, či Jožka Černý, nebo zaťatí Valaši Jarmilu Šulákováí či Josef Laža. Z POP písničkářů jsem vždycky bral všechno jen od domácího Michala Tučného a zahraničního Johnna Cashe. Od všech ostatních zpěváků mám v oblibě jen několik jejich songů. Od Gotta a Matušky asi nejvíc, protože jich nejvíce nazpívali. Jak jsem ale napsal v úvodu, Gott u mne nebyl jenom zpěvákem. Čím déle zpíval, tím víc jsem viděl, že začíná být symbolem celé epochy naší generace, člověkem, který bez ohledu na dobové dění si zpíval své, někdy až banální, leč o to víc prostým lidem milé písničky. Na svých koncertech rozdával pohodu, radost, veselí a uměl pohladit po duši. Byla z něj cítit přirozená pokora a láska k publiku. Netajil se nikdy tím, že úspěch u něho je mu vším, smyslem celého jeho života. Posluchači a diváci mu stejnou mincí své opravdovosti opláceli. Nebyl obklopen jenom fanynkami a fandy. S rostoucím věkem jej ctili i lidé s dominancí rozumu. Nemám rád ta slova pýchy dnešních umělců, kteří o sobě tvrdí a často zdůrazňují, že jsou profesionály. Podle mne, kdo bere za svou činnost peníze, ten je vždycky profesionál, ať něco dokáže, či ne. Viz někteří naši sportovci. Gott ale opravdu uměl, napsáno s oním velikánským U. Snad i léčit, jak sám o sobě řekl v Ebenově Plovárně, že se cítí jakýmsi ranhojičem.

Jeho smrt, prakticky těsně před připomínkou třiceti let po politickém převratu, podle mne nějak zvrhle vybičovala naši společnost. Odkryla příšernou propast mezi rádoby elitou, smetánkou pražských havloidů, v mých očích doslova havloidiotů a zbytkem společnosti. Několik doslova ubohých lidí považujících se za veličiny, se ukázalo jako zrůdy doslova parazitující na mrtvole. Nejvíc jsem toto chování odsuzoval u Rychetského a nejméně u Schwarzenberga, kteří představovali dva póly oněch hnojometných zrůd. Rychetský žádal státní pohřeb pro Chramostovou a Schwarzenberg řekl, že Gott si žil v bavlnce. Výšplecht Rychetského je v mých očích ubožáckou touhou sdělit mocným, že i on by si za své disidentství zasloužil státní pohřeb. Rychetský má příliš vysokou funkci, ve státě, než aby si směl dovolit takovou pokleslou dehonostaci svého úřadu. Jeho verbálnímu výměšku se nejlépe vysmál sociolog Petr Hampl, když mu na dálku položil otázku, zda by žádal pro Chramostovou takový pohřeb, kdyby zemřela před rokem. Naopak výpotek senilnějícího mozku dementně vypadajícího aristokrata je pro mne učebnicovou ilustrací celé společenské vrstvy, jejíž zánik je naprosto nezbytným, takže se jeho dalšímu výpotku už ani vůbec nedivím. Je tou největší absurditou, jakou mohl zplodit spolupachatel Havlových celoživotních absurdit. Myslím, že v současné české společnosti není jiného člověka, který by si žil od narození, ba co dím, ještě před ním, v takové bavlnce, jako tuporozumářský „Černohorec“. On celý svůj život žil jako nejhnusnější lidský druh parazita na všelidství, čti, coby dědičný rentiér, tedy superboháč absolutně bez své zásluhy a přičinění. Pozůstatek to zrůdnosti dědicky mocných. Oproti tomu Gott se vypracoval doslova z nuzných poměrů a nic nezískal zadarmo. Vše, čeho dosáhl, neslo stopu jeho dřiny, potu, neskonalé píle a poctivé pokory k využití svého talentu. Jak říkají dneska mnozí, doslova božského talentu.

Poslední poznámka v této části pak patří všem, kdo uváděli různá jména lidí, kteří by si zasloužili pohřeb se státními poctami víc, jak Gott. Jmenováni byli především disident čili odpůrci minulého režimu, nebo přední váleční veteráni. Všem těm si dovoluji sdělit jediné. Disidentů jako Chramostová byli stovky a dalších odpůrců vlády KSČ, kteří nebyli vydržováni západem určitě tisíce, aniž se tím dneska chlubí. Hrdinských válečných veteránů bylo, je a ještě budou desetitisíce. Ovšem Gott, rozdávající pohodu, radost a potěšení víc jak půl století všem lidem bez rozdílů, což chci nejvíc zdůraznit, byl jenom jeden a mám neblahé tušení, že v našem národě asi jako jediný i navždycky zůstane.

Nejméně od prvého zvolení Zemana za prezidenta, první volbou vším občanstvem, se naše společnost víc jak viditelně diferencovala. Horší je, že v ní rostla neobvyklá nenávist. Po druhém Zemanově zvolení už jedna část naší veřejnost přešla k nepřetržitému nepřátelství vůči politické moci v zemi. Odpůrci současné politické reprezentace státu sami sebe, s pýchou jim vlastní, považují za lepší, zasloužilejší, ba odpovědnější část naší země. Nejhnusnější pak je, že pohrdají naprostou většinou zbývající veřejnosti našeho národa. Zatím co po celé dějiny česká inteligence, včetně její umělecké vrstvy, zvedala národ z bažiny zapomnění, dnešní příslušníci havlárny, jinak je pojmenovat nedovedu, svým národem pohrdají, chtějí mu diktovat a nepokrytě jej ovládat. Hanba jim. Milionkrát hanba!! To Gott byl celý život pokračovatelem dlouhé plejády velikánů obrozujících národ. Sláva mu. Věčná sláva.

Následující dovětek píši po shlédnutí zádušní mše za Gotta.

Blízká data smrti Chramostové a Gotta otevřela v naší společnosti hráze mnohaletého sociálního boje. Hráze uvolňující stavidla obrovské nenávisti. Jeden moudrý tvůrce současnou atmosféru v naší zemi nazval dokonce studenou občanskou válkou. Reprezentanti státu a církve, podle mého soudu uspořádali opravdu bezchybný akt smíření života jednoho člověka s vesmírnou věčností. Přál bych naší zemi, aby s pohřbem Chramostové, ač asi nebude tak velkolepý, vytvořily první krok ke zklidnění nejen politické atmosféry v zemi. Přeji si, aby všichni, kdo se chystají připomenout si třicetiletí politické změny v zemi, si za své krédo vytkli jediný cíl – občanský mír.

POJMOVÉ ZAPLEVELENÍ POLITICKÝCH TEXTŮ.

Vybral jsem si jediný text z webu protiproud.cz, tedy názorově velmi odlišného reprezentanta od mého vidění světa. Jeho autor oním textem o sobě prokazuje, že je spíše nesmiřitelným nepřítelem levice, než objektivně uvažujícím publicistou. Příslušníky levice považuje za aktivisty, kteří ohrožují naši společnost. Tvrdí, že náš veřejný, politický prostor již delší čas levičáci indoktrinují přes jakási „kontrolní“, či spíše zkušební média, za něž autor vydává především Britské listy, Deník Referendum, A2larm, Radio Wave. Jakmile jsou jejich redakcemi autoři prověřeni, získají posty expertů v ČT, Bakalových Aktuálně.cz, Respektu a dalších, díky čemuž jsou pak již oním rizikem pro naši zem.

Abych si udělal představu, kdo jsou ti levicoví aktivisté, začetl jsem se do textu pečlivěji, než to dělám obvykle. Byl jsem však doslova zaplaven termíny, jejichž obsah a smysl mi zůstává poněkud nejasný, protože je spíše politickým poetismem, projevem vášnivého zaujetí, až třeba té, odsouzeníhodné „předsudečné nenávisti“.

Hned v titulku textu mne zaujal termín MLADÍ BOLŠEVICI, což byl asi ten první impuls, proč jsem si text pečlivě přečetl, jak jsem se již zmínil. A běhen čtení textu jsem narazil na záplavu pojmů, o kterých nevím přesně co znamenají, co vyjadřují, či koho vlastně popisují. Záměrně je vyjmenovávám ve zvýrazněné formě. Jsou to výčtem:

NEOMARXISTIČTÍ REVOLUCIONÁŘI

PROGRESIVIČTÍ AKTIVISTÉ

TYRANIE „LIBERÁLNÍ“ DEMOKRACIE

ZELENORUDÉ NÁBOŽENSTVÍ

RUDÍ TŘETÍ INTERNACIONÁLY

SOUČASNÁ „KOMINTERNA“ VYCHÁZEJÍCÍ Z FRANKFURTSKÉ ŠKOLY

GLOBALISTICKÉ ELITY

HAVLISTIČTÍ HARCOVNÍCI

EURO-UNIJNÍ „KOMINTERNA“

NEOMARXISTICKÉ STRUKTURY

CHOBOTNICE NEZISKOVEK

PROGRESIVISTICKÁ AGENDA VE ŠKOLÁCH

ANARCHOFEMINISTKA

SOROSOVA ARMÁDA

ANARCHOKOMUNISTICKÁ SCÉNA

EXTREMISTICKÁ LEVICOVÁ SCÉNA

LEVIČÁČTÍ FANATICI

LEVIČÁCKÁ INDOKTRINACE

NEJBOJOVNĚJŠÍ POULIČNÍ GUERILLY U NÁS

U dalších pojmů mne poněkud zmátlo, koho to za ně autor vydává:

NEJRADIKÁLNĚJŠÍ LEVIČÁČTÍ ANARCHISTÉ. Zmátlo mne například, že je mezi ně řazen vedle Jakuba Patočky, třeba Jan Čulík.

VLAJKOVÉ LODĚ NEOMARXISMU – Prý Britské listy, Deník Referendum či A2larm.

FANTASMAGORICKÝ OBOR SOCIÁLNÍ ANTROPOLOGIE údajně na fakultě humanitních studií UK

V celém textu jsem našel jediný pojem, který byl v mých očích dost jasně určen. Je jím slovní spojení ČEŠTÍ ELFOVÉ – V textu definovaný slovy, cituji: „…speciální jednotka internetových fízlů zaměřených na udávání spoluobčanů, kteří nemají ty jedině správné, pokrokové názory a odváží se to navíc dávat veřejně najevo“. Konec citace.

Autor dokonale zvýšil zmatek v mé hlavě, když mezi média spolupracující s levicovými až anarchistickými osobami zařadil kupříkladu i ČT, Respekt, Bakalovo Aktuálně.cz , Romea, či Radio Wave. Tolik fakta.

A nyní můj částečný závěr

Z vlastní zkušenosti vím, že pokud spolu chtějí hovořit lidé různých světonáhledů, ba dokonce jen národních, či státních celků, musí si předem ujasnit, co který jimi užívaný termín, vlastně znamená. Jinak jedna strana dialogu neví, o čem vlastně druhá strana hovoří.

Pokud někdo nerespektuje toto pravidlo diskuse, pak se mi zdá, že nemá o dialog vůbec zájem. Jinými slovy trpí přesvědčením, že je nositelem jakési jediné pravdy. Což obvykle vytýká svým odpůrcům. Tolik obecně k textu.

Konkrétně si dovoluji tvrdit, že naprostá většina v textu uváděných, pro společnost údajně nebezpečných jevů, vůbec není levicová. Za levicové je vydává, a podle mne záměrně, právě mnoho pravicových veřejných aktivistů od politiků, přes mediální pracovníky až po učence humanitních nauk. Za levici jsou záměrně vydávány názory a chování, která nemají pravolevý charakter, nebo jsou dokonce produktem prosazování opravdových zájmů pravicových sil, vlivů a jejich reprezentantů.

Doslova prales neurčitých pojmů je jen jednou z vyzkoušených metod hanobení levice přisuzováním jí názorů a chování, které s ní nemají vůbec nic společného. Na tomto místě už je asi zapotřebí sdělit čtenářům, o kterém textu konkrétně píši. Tady je: http://www.protiproud.cz/politika/4642-ticha-invaze-mladych-bolseviku-ministerstva-neziskovky-placene-statem-ct-cro-a-spol-uz-se-ani-neskryvaji-kdo-je-kdo-platime-si-sve-katy-dva-kroky-pro-zachranu-najde-se-v-parlamentu-sedm-statecnych.htm

GRETISMUS JE SYNDROMEM PATOLOGIE CIVILIZACE.

      Pokud počínání Grety samotné bylo jedním z projevů její psychické nemoci, šlo o běžný jev. Pokud ale její abnormální chování se povedlo zneužívat, pak už přerostlo v patologii společnosti.

     V dětství jsem zažil Hitlera a již tehdy jsem se podivoval, jak takový uřvanec může ovlivňovat tak obrovské davy. Později jsem nemohl pochopit, jak bylo možné, aby tak kulturní, vysoce vzdělaný a duchovně vyspělý národ se nechal doslova zfanatizovat natolik, aby jeho muži byli ochotni páchat sebevraždu a celý národ šel jako dobytek na porážku. Přes všechny studie a konkrétní znalosti jsem to nechápal až do nedávna. Zjevení „Grety“ mi mnohé objasňuje. Nebyl to Hitler, ač si to i on sám o sobě myslel, kdo Němce doslova připravil o rozum. Byla to celá souhra dobře a především dlouhodobě připravovaných společnostních jevů. Ne Hitler, ale skryté síly skutečné moci manipulovaly davy i Hitlerem samotným. Stejně jako v současnosti Gretou a jejími spopjenci. Hitler jako médium reálných, leč anonymních vládců tehdejšího světa vedl individuální Německé muže k sebezáhubě a Německý národ k sebelikvidaci. Greta je katalyzátor, který urychluje sebezničení  celého globálního světa. A dokonce mnohem sofistikovaněji a podvodněji.

     Hnutí, které bylo nad její nemocí vykonstruováno, je obludným případem manipulace s globální veřejností. Fanatický výkřik „zachraňme zemi“ doslova odvádí myšlení veškeré veřejnosti a aktivitu zmanipulovaných davů do vedlejšího toku, ba doslova do stoky současné civilizace. Planetu totiž nikdy nezachráníme donkichotským „bojem“ proti změně klimatu, leč změnou sebe samých, lidské civilizace. Existence lidstva totiž vůbec není ohrožena změnou klímatu, ale rizikem totální války, ba dokonce jenom nepřetržitou sérií lokálního válčení. Neustálý růst nákladů na zbrojení a válčení jednou dospěje k definitivní limitě neudržitelnosti, tak jako každý nekontrolovaný růst. Můžeme dospět do stavu, že obrazně státy na nic jiného, než na zbraně a války nebudou mít nejen finanční prostředky, ale dokonce planeta zdroje. Nebude ani zapotřebí jaderné apokalypsy, aby lidstvo zdegenerovalo, nebo dokonce vyhynulo.

     Už dneska se na zbrojení vydávají tak obrovské prostředky, že pokud by se přesměrovaly na projekty ochrany životního prostředí, tak by celý problém změny klimatu byl doslova smeten z agendy světových institucí.

     Se sebestřednou pýchou jsme se nazvali homo sapiens, sapiens, čili člověk moudrý, ač jsme ještě nedospěli ani k tomu, abychom byli homo sapiens, čili člověk rozumný. Kdyby naše civilizace byla skutečně společenstvím rozumných, tak již dávno by přestala řešit své problémy tím nejprimitivnějším způsobem, čili bojováním až válkami.

     Chce-li lidstvo přežít, je asi už nejvyšší čas nejen přestat válčit, ale především neplýtvat prostředky a zdroji a skoncovat s výrobou zbraní. Postupně vyváženými postupy odzbrojovat a s konečnou platností dosáhnout toho, aby jakýkoliv konflikt v době globální byl v samém zárodku zastaven a jeho pokračování absolutně znemožněno.

     Odvádění veřejnosti od uvedeného, naprosto nejdůležitějšího problému pro přežití lidstva, je tou nejhnusnější manipulací s globálně ovládanými, ba s celou světovou veřejností. Troufám si tvrdit, že je projevem psychické choroby ovládajících, pro veškeré lidstvo ale mnohem nebezpečnější, než nemocná Greta a všichni, kteří ji, coby současného krysaře následují.

O POLITICKÉ KOREKTNOSTI

Poněkud mne překvapuje, že „princip“ politické korektnosti se začal propírat v médiích jako jakýsi úplně nový politický fenomén v naší zemi. Nějak se pozapomnělo, že fakticky od začátků polistopadového období se u nás užívá termínů z dílny politické korektnosti.

Nikdo v listopadu 1989 na Letné neřekl ani slovíčko o restauraci předválečných politických a především vlastnických poměrů v naší zemi, nadtož o návratu až do éry dickensovského kapitalismu.

Od samého počátku se hovořilo o revoluci, potažmo sametové, ačkoliv o revoluci ze samotného principu jit nemohlo, ale pouze o kontrarevoluci. Revolucí, tedy něčím novým, co v dějinách našich zemí do té doby nebylo, bylo vyvlastnění soukromého vlastnictví produkčních prostředků.

V oblasti národohospodářské se neustále hovořilo jen o ekonomické reformě, později o transformaci či dokonce tranzici, ačkoliv šlo pouze a jenom o prostou krádež veřejného vlastnictví do rukou soukromých vlastníků.

V prvém roce se všichni nově nastupující mocní doslova úzkostlivě vyhýbali slovu kapitalismus a cudně pořád hovořili o zavádění tržní ekonomiky, či tržního hospodářství. Na jednom zasedání tripartity prezident komory podnikatelů Baránek řekl, cituji: „…už si to řekněme pěkně na rovinu, my obnovujeme kapitalismus, ne že ne“, konec citace. Mezi zástupci vlády bylo vidět doslova zděšení z takové otevřenosti.

Za celou dobu vládnutí ODS, ba dokonce i ČSSD a samozřejmě úřednických vlád se nikdy nikdo ani slůvkem nezmínil o tom, že politika této země je realizována podle tak zvaného Washingtonského konsenzu, což byl ideologický manuál tak zvaného neoliberalismu, vypracovaný v roce 1989 jako „příručka“ realizace převodu národních ekonomik pod nadvládu globálních institucí a korporací.

Vždycky se hovořilo o privatizaci majetku, nikdy ne o tom, že je výsledek čtyřiceti let práce a snažení všech občanů předáván za „babku“ až zadarmo do vlastnictví soukromých osob.

Stejně tak se pokrytecky hovořilo o návratu „toho, co bylo ukradeno“, ačkoliv nešlo o nic jiného než o revanšistickou pomstu.

Pokrytecky se po celou dobu hovořilo o zavádění politické demokracie. Leč pravdou bylo, že privatizace vytvořila úzkou politickou třídu oligarchů, kterým bohatství zajišťovalo reálnou nadvládu nad veškerou tou „demokracií“, čili vládou lidu. Volby nevolby.

Mohl bych takto pokračovat dál a dál. Ovšem to dokáže jistě každý, jen trochu přemýšlivý čtenář. Smysl mého textu spočívá pouze v tvrzení, že slovník politické korektnosti je vlastní nové, tedy polistopadové, moci od samého jejího počátku.

Pokud někdo je dokonce důslednější, tak většinu tehdejších tvrzení našich čelných politiků může oprávněně hodnotit jako „fake news“ té které konkrétní doby.

Stanislav A.Hošek

 

SEBEVRAŽDA CIVILIZACE

 

Expozé.

Ubodali těhotnou, která žila sama, aby viděli smrt člověka na vlastní oči

     Chtěli vidět něčí smrt. Nějaké náhodně vybrané oběti. Na mušku se jim dostala 18letá dívka v severním Německu. Žila sama a byla tak snadnou kořistí. O tom, že je těhotná, nejméně jeden z vrahů dobře věděl.

     Svůj zrůdný čin provedli v březnu dva mladíci ve věku 19 a 21 let, kteří si povídali o tom, jaké by to mohlo být někoho zabít. Teoretizování jim nestačilo, začali hledat vhodnou oběť. Volba padla na dívku na ostrově Usedom v Baltském moři.

„Mluvili jsme o tom, jaké by to bylo někoho zabít,“ řekl mladší z mužů podle webu týdeníku Focus v úterý u soudu, aniž projevil větší emoce. Tedy až na vztyčený prostředníček novinářům, kteří ho fotili a filmovali před zahájením líčení.

V rámci rozhovoru mezi oběma muži pak padla věta: „Udělejme to dnes.“ Navrhoval jména z okruhu svých známých. Marii nakonec vybrali jako oběť, protože to „bylo snazší“. Byla to přítelkyně družky mladšího z pachatelů. Žena se na dítě hodně těšila.

Devatenáctiletý muž, který měl problémy se sehnáním zaměstnání, také řekl, že oběť nejprve bodl do krku. Žena vyděšeně vykřikla, aby toho nechal. Povalil ji na zem, zasedl ji a dál bodal do krku a hlavy. Patolog napočítal 19 bodných ran.

Poté jí sebrali mobilní telefon, který později zahodili do moře společně i s nožem, kterým ji zavraždili. Pachatele zadržela policie měsíc po činu.

Tento týden začal s oběma muži soud v severoněmeckém Stralsundu proces. Staršímu z pachatelů hrozí doživotní vězení. Mladšímu deset až 15 let. Možná ale bude také umístěn v psychiatrické léčebně, protože podle všeho trpí duševní poruchou.

21.8.19 https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/nemecko-vrazda-zena-tehotna-soud-dozivoti.A190821_145505_zahranicni_remy?utm_source=Maileon&utm_medium=email&utm_campaign=vecerni-41236+20190822-175955&utm_content=https%3A%2F%2Fwww.idnes.cz%2Fzpravy%2Fzahranicni%2Fnemecko-vrazda-zena-tehotna-soud-dozivoti.A190821_145505_zahranicni_remy

MŮJ KOMENT. Odpůrci multi-kulti a většina národoveckých konzervativců dneska často hovoří o sebevraždě západní civilizace, v mém pojetí kultury. Zdůvodňují to chováním politických špiček EU k migrantům z jihu i východu, tedy k černochům i arabům. Podle mne sebevražda začala už mnohem dříve. Jedním z prvků, které to naznačovaly, byl kupříkladu pseudohumánní zákaz trestu smrti. Nikdy jsem ho neuznával, protože jsem tvrdil, že si jej nejmocnější prosadili proto a jenom proto, aby nemohli skončit jak hitlerovci po Norimberském procesu. Rovněž kategoricky nesouhlasím, aby naprosto zjevní teroristé, jakým byl třeba Nor Anders Behring Berevik, dneska „slyšící na jméno“ Fjotolf Hansen, dostávali pouze doživotí. Takoví si nezasluhují nic jiného, než popravu, jakou uměli provádět kati čínského císaře. To by nebyla žádná pomsta, leč pouze výkon přirozené spravedlnosti. Zdůrazňuji to slůvko přirozené, ne oné rádoby polidštěné. Nehledě na to, že společnost nemá naprosto žádnou povinnost vydržovat si vrahy svých příslušníků. Dokonce jsem proti tomu, aby nebyl popraven tehdy a jenom tehdy, když by takovému zhovadilci odpustili naprosto všichni příbuzní obětí. Pořád odmítám, aby si taková zrůda bezpracně žila mnohdy i většinu svého života. Bush mladší ve funkci prezidenta USA vyhlásil celosvětovou válku s terorismem. Pokud vím, tak ji nikdo dosud neodvolal. Ve válce se nepřítel zabíjí, když je ozbrojen, tak naprosto bez výjimky. Jestliže dneska do letadla si nesmíte vzít ani skleněnou láhev, nadtož kapesní nožík, tak každý terorista je ve skutečnosti ozbrojený, pokud má v ruce jakýkoliv předmět, kterým může způsobit škodu na zdraví. My kdo jsme ve válce s terorismem, máme válečné právo se nejen účinně bránit, ale zaútočit na ozbrojence jako první. Nečekat až on nás napadne. V mém pojetí je navíc každý, kdo plánuje vraždu teroristou. Takže oni dva mladíci nejsou jen vrazi, oni jsou teroristy proti lidskosti. Měli je policajti zastřelit při zatýkání. Komunita soudců nesmyslně obhajuje zákaz trestů smrti, že prý by se mohli zmýlit. Přitrouble tím zpochybňují celou svou profesi, miliony rozsudků ročně, které vynesou. Ať si zvykají, že se mýlit nesmí. Jsou přece i jiné profese, které se zmýlit nesmí. Na druhé straně policista smí zastřelit člověka, kterého v několika vteřinách svého rozhodování uzná za nebezpečného, což se stalo před lety v Londýnském metru a soudce, který má na vyšetřování celé měsíce se hájí, že se může zmýlit?!! Větší paradox, ba až absurditu neznám.

ZEMAN – BABIŠ – HAMÁČEK? Nikoliv To tvůrci Ústavy ČR.

Upozorňuji předem, že se nehodlám zapojovat do debaty veřejnosti, novinářů, či právníků, nadtož dokonce specialistů na obor státu a práva na dovolenkové téma, jež jsem si pojmenoval: „Jak nakládá prezident Zeman s Ústavou ČR“. Nedovoluji se ani zapojovat do diskusí, zda se Zeman liknavostí v odvolávání Stańka choval neústavně a v odmítnutí jmenovat Šmardu dokonce protiústavně. A už vůbec bych si nedovolil tvrdit, že prezidentovo současné chování je pokusem zavádět jakýsi, podle mne  nedefinovaný až pofiderní poloprezidentský, mocensko-politický systém v naší, globálně bezvýznamné zemičce. Ta totiž, alespoň podle některých zahraničních odborníků na státnost, stát a státoprávnost, díky nízkému počtu svých obyvatel, prakticky v jejich očích ani plnohodnotným státem není.

Jsem si totiž v prvé řadě víc jak naprosto jistý, že jakékoliv debaty na všechna mnou uvedená témata jsou naprosto nekonečné, nejen mezi třeba i poučenými laiky, tak ale především mezi „super“ odborníky s tituly před i za příjmením“.

Za druhé pak proto, že tvrdím již od samého vzniku Ústavy ČR až do svého posledního textu na http://www.novarepublika.cz/2019/07/selhani-zakladatelu-ceske-republiky.html z minulého měsíce, že problémem naší demokracie je samotná Ústava ČR a ne její realizátoři. Ústava, která vznikla bez demokratické diskuse veřejnosti, ba dokonce i odborníků a byla navíc občanům země nadeklarována náhodnou sestavou politiků, kteří k tomu jednoznačně neměli od veřejnosti zplnomocnění. Taková ústava nemůže být vůbec zakládajícím dokumentem státu, který by se měl považovat za demokratický.

Jsem od vyhlášení našeho státu na sklonku roku 1992 nekompromisně přesvědčen o tom, že Česká republika musí mít novou, skutečně demokratickou ústavu. Co nejdemokratičtější metodou vytvořenou a kodifikující co možná nejprecizněji co demokratičtější politický systém.

Ač pouze poučený laik, troufám si tvrdit, že současná Ústava ČR je velice nepovedeným dílkem, jehož „dokonalost“ mohou chválit pouze ti, kdo se na jeho vytvoření alespoň částečně podíleli. Dále tvrdím, že je jakýmsi odvarem Ústavní listiny prvorepublikového Československa, takže je reálně hodně postmonarchistická, čti, nedostatečně republikánská. Vím od dvou z tvůrců Ústavy ČR, že se navíc, alespoň oni dva, ji snažili šít na míru prvnímu prezidentu České republiky. Takže mu chtěli záměrně vytvořit málo limitů a ponechat po politickém převratu v roce 1989 co největší prostor k prosazování jeho vůle.

Pro ilustraci uvedu jen jediný příklad, který mne opravňuje k proneseným tvrzením. Je jím právě kodifikace odvolávání a jmenování ministrů. Ústava ČR v této oblasti totiž zakotvuje takovou dvojkolejnost výkonné moci, že tím zakládá možnost k tolika výkladům, kolik je požádáno právníků o interpretaci ústavního textu. Při tom se tvrdí, že Ústava ČR je kodifikací parlamentní demokracie. Ani náhodo ne, tvrdím já. Je poněkud nepovedenou kopií monarchistického systému, v němž tehdejší dědičný suverén je, poněkud obskurně, nahrazen jakousi rádoby „vyšší morální autoritou“, která, mimo jiné  milostivě schvaluje a odvolává premiérem navržené ministry.

V parlamentní demokracii je nejvyšší schvalovací instancí činů výkonné moci parlament, tedy třeba i obě jeho komory společně. V takové demokracii se sněmovna po svém zvolení dohodne na vládě včetně premiéra a ten požádá o důvěru k ní, buďto jednu, nebo obě komory. Vůli prezidenta k tomu vůbec není zapotřebí. Copak v obcích, či vyšších územních celcích nějaká „vyšší autorita“ je potřebná?!. Jednotlivé ministry pak odvolává, či jmenuje opět jenom parlament prostou většinou třeba ze všech poslanců, aby to bylo významnějším aktem.

Uvedeným příkladem netvrdím, že by budoucí ústava měla zrušit funkci prezidenta. I když se přiznám, že osobně jsem ji vždycky považoval za nadbytečnou a jen částečně v republikovém systému ospravedlnitelnou, pokud parlament je, jako třeba na Slovensku, tvořen pouze jednou komorou.

Od počátku existence ČR jsem přesvědčen, že je bezpodmínečně nutné zrušit buďto prezidenta jako samostatnou výkonnou funkci, nebo Senát. Pokud by byl v nové ústavě zrušen senát, tak je nutné velice pečlivě vypracovat pravidla pro výkonnou moc, nebo dokonce prezidenta kodifikovat ne jako součást moci výkonné, ať se nevytváří podmínky pro dvojkolejnost výkonné moci.

SELHÁNÍ ZAKLADATELŮ ČESKÉ REPUBLIKY

Motto:

Ústava státu není uměleckým dílem, abychom se nad ní zamýšleli s otázkou:  Co tím chtěl básník říci?

Úvodem.

Ne, Zeman není vinen tím, jak si v současnosti vykládá Ústavu ČR. Podobně se chovali i oba předešlí prezidenti a vždycky byli za to opozičními politiky a médii kritizováni a sympatizanti jejich chování naopak podporovali rádoby odbornými interpretacemi textu našeho základního zákona. Myslím, ba dokonce jsem si jist, že za třicet let existence našeho státu máme již dostatek zkušeností k tomu, abychom vypracovali podstatně dokonalejší fundament právní řádu naše země

Poznámky ke vzniku současné Ústavy ČR.

Před volbami poslanců v tehdejší České a Slovenské Federativní republice, které se uskutečnily v polovině roku 1992, neměla žádná česká politická strana ve svém programu rozdělení československého státu. Takže na vznik samostatného státu se politicky, nadtož odborně nepřipravovala.

Na rozdělení se ihned po volbách dohodly dvě vítězné politické strany, jedna slovenská a druhá česká a postavily tak všechny politiky a především celou veřejnost před úkol, za půl roku ukončit existenci Československa. Nechci v tomto textu dokazovat, že na takový čin neměli, především poslanci Federálního shromáždění, absolutně žádnou legitimitu odvozenou od zájmu veřejnosti. Zatímco na Slovensku se již dávno připravovala určitá skupina odborníků na samostatný stát, v Česku se tak nedělo.

Ústava ČR proto vznikala v časové tísni, ba až stresu. Neprodělala potřebnou, tedy dlouhodobou veřejnou diskusi odborníků nad státoprávním uspořádáním nového státu, ani zásadní debatu nad formální podobou a rozsahem ústavy. Vůbec se před její tvorbu politicky nerozhodovalo ani o podobě našeho státu, druzích ústavních institucích, nadtož o zásadních jejich kompetencích. Což je první důvod skutečnosti, že dneska samotná Ústava ČR působí mnoho problémů, způsobuje vládní krize a především dovoluje celou škálu interpretací, čímž jenom rozmnožuje politická pnutí v zemi.

Druhým problémem byl mechanismus jejího vyhlášení. Jsou autoři, kteří dokonce tvrdí, že jde o tak unikátní způsob, jaký v Evropě nikde neexistuje. Neznám procedury přijímání Ústavy všech států v Evropě, a přiznám se, že mne to ani nezajímá. Tvrdím však naprosto odpovědně, že přijetí dosud platné Ústavy ČR bylo diktátem v provedení poslanců, kteří k tomu neměli kompetenci. Již v době jejího přijetí jsem ji proto prohlašoval za novodobou „oktrojírku“.

instituce, která naší zemi nadiktovala Ústavu.

Ústava ČR byla uzákoněna institucí, jejíž členové nebyli zvoleni jako zastupitelé samostatného státu, nadtož s celospolečenským pověřením takový stát ustavit. Bylo-li rozdělení Československa pseudorevolučním činem první generace českých a slovenských politických představitelů, vygenerované polistopadovými událostmi, pak způsob ustavení státu s názvem Česká republika byl stejně pseudorevoluční, čili de jure nelegitimní.

Poslanci České národní rady, České a Slovenské Federativní republiky, zvolení v roce 1992, neměli legitimní oprávnění vyhlašovat Ústavu České republiky. Pokud by byli skutečně odpovědnými politiky, demokratického smýšlení a chování, měli pouze vyhlásit prozatímní ustavující zákon nového státu. Měli se k tomu navíc usnést na termínu a mechanismu přijetí skutečné Ústavy našeho nového státu. Jelikož nic takového neudělali, považuji jejich chování za neodpustitelné selhání jejich konání coby zakladatelské instituce České republiky.

Plénum České národní rady 16. 12. 1992 přijalo dokument, který vyhlásilo za Ústavu státu, který tehdy ještě vůbec neexistoval. A aby těch zmatení nebylo dost, tak předsednictvo zmíněné rady v tentýž den přijalo usnesení o vyhlášení „Listiny základních práv a svobod“ jako součást ústavního pořádku tehdy ještě neexistující České republiky.  Takže „lidu“ této země byly, zástupci k tomu nepovařenými alias nekompetentními, do vínku české samostatnosti „darovány“ hned dva dokumenty ustavující nový stát.

Není předmětem tohoto textu hodnotit nekompatibilnost a formální různorodost jmenovaných dokumentů, jen si troufám zdůraznit, že vznikly prakticky živelně, bez dlouhodobé odborné debaty a samozřejmě absolutně bez podílku veřejnosti na jejich tvorbě, konečné kodifikaci a především vyhlášení.

K dalšímu vývoji ústavního pořádku v ČR.

Naprostá většina předních ústavních činitelů nového státu si byla dobře vědoma toho, jak Ústava vznikala. Pokud by cítili skutečnou odpovědnost státníků, vynaložili by již dávno potřebnou snahu dát zemi zodpovědně vytvořený, právně co nejperfektnější a především co nejdemokratičtější metodou vyhlášený, zákon té nejvyšší právní síly v zemi.

Za celých 28 let se nic podobného nejen nestalo, ale neobjevil se ani náznak snahy o vytvoření nové Ústavy ČR. Místo toho trpěli a já se domnívám, že se mnozí dokonce doslova s chutí „vyžívali“ v řešení různých vládních, ba až ústavních krizí, způsobovaných rozličnými interpretacemi naší Ústavy. Nejvíc mně vadí, že ani Ústavní soud nepodnikl v tom směru patřičnou iniciativu, ač trpěl zahlceností stovkami, ba tisícovkami tak zvaných, možná naprosto zbytečných, ústavních stížností.

Za prezidentství Havla, Klause i Zemana ukázala Ústava ČR nadbytek nedostatků, které již dávno volaly po mnohé změně, ba dokonce po vypracování úplně nového, celého textu. Kdyby byli poslanci sněmovny a senátu opravdu odpovědnými politiky, již dávno by zadali úkol vypracovat novou Ústavu a usnesli se na zákoně stanovujícím mechanismus jejího přijetí. V neposlední řadě, podle mého názoru, to měl především iniciovat Ústavní soud, což ještě jednou zdůrazňuji.

Jak jsem se již zmínil. Není tedy za současnou situaci vinen Zeman, ale všichni politici, kteří v historii našeho současného státu byli v ústavních funkcích. Jeho zakladatelé v časové tísni tehdy selhali, ale jejich pokračovatelé měli dostatek času na nápravu, kterou dodneška nejenže neprovedli, ale ani je to snad nenapadlo.

Myslím si, ba jsem o tom výsostně přesvědčen, že nejlepším uctěním blížícího se výročí listopadových událostí r. 1989 by bylo, kdyby současný Parlament ČR, tedy obě jeho komory společně, se usnesl na termínu vypracování nové Ústavy našeho státu a metodě jejího vyhlášení.

K tomu jen poznamenávám, že by bylo dokonce dobré otevřít veřejnou debatu o stávajícím státoprávním uspořádání ČR. Taková by totiž měla předcházet odpovědné tvorbě každé nové ústavy. Vynucuje si to mimo zmíněné důvody i rychlost změn v dnešním, poněkud nestabilním světě, jakož, mimo jiné i skutečnost, že jsme součástí rodícího se soustátí.

Osobně si myslím, že je o státoprávním systému našeho státu zapotřebí kupříkladu prodebatovat další setrvání pozůstatků monarchismu v naší Ústavě a zdůraznit její republikový charakter. Konečně skončit částečnou dualitu výkonné moci. Za diskusi stojí rovněž smysl dvou komor našeho Parlamentu a především jejich kompetencí, aby si vysloveně neházely klacky pod nohy. Ústavu by bylo vhodné demokratizovat jednak pravidly pro povinný plebiscit a konečně přijmout pravidla obecných referend. Také odvolatelnost politiků v dnešní chaotické době zasluhuje nepředpojatou diskusi. Nebojím se dokonce tvrdit, že zásadní změnou by měly projít kodifikace dneska Ústavou ČR pojednané instituce, jako je Ústavní soud, ČNB a NKÚ.

Naši politici i zainteresovaná veřejnost by dokonce mohla prodebatovat celý systém tří pilířů politické moci v době zesilující se polyarchie, která se skrývá pod rouškou zastupitelské demokracie.

Stanislav A. Hošek

 

K DIVADLU NAZVANÉMU HLASOVÁNÍ O VYSLOVENÍ NEDŮVĚRY VLÁDĚ

Situace v současnosti je taková, že všichni poslanci věděli, jak dopadne hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Opozice věděla, že k svržení vlády nemá sil a ostatní věděli to mnohem důležitější, a sice že Babiš je tím menším zlem. Vláda se tedy udržela ne pro Babišovy kvality, ale jen a jenom proto, že antibabišovci jsou v očích většiny mnohem horší, než Babiš sám.

Klausova polistopadová činnost vytvořila v naší zemi nepočetnou vrstvičku, doslova kastu superboháčů. Část z nich se nějak proflákla, čímž se stala veřejnosti příliš známou a tím bez vlivu, takže dokonce museli zmizet, viz Kožený, Krejčíř, ale například i Šrejbr a Stehlík. Jiní se od počátku znatelně, ale méně viditelně angažovali na straně vůdců převratu a i přes trestnou činnost stále mají dostatečný vliv na vrstvu profesionálních politiků viz Bakala, Tykač, Křetínský, Komárek a další. Ti nejchytřejší sice konají v naprosté anonymitě, ale také lze o nich mluvit jako o kastě oligarchů, protože ovlivňují volené veřejné činitele. Mají na ně takový vliv, že jsou ve skutečnosti loutkovodiči i těch nejvyšších politiků, včetně prezidenta.

Babiš se ale rozhodl vystoupit z jejich řady a vstoupit do politiky přímo. Je sice druhým nejbohatším z oligarchů, ale jeho bohatství je pouhou čtvrtinou toho nejbohatšího a je srovnatelné s vlastnictvím dalších tří příslušníků zmíněné kasty. Měl od počátku tak skvělý marketing, že se mu to opravdu povedlo, dokonce rychleji, než čekal. Tím získal jistou komparativní výhodu oproti svým kolegům/konkurentům, čili příslušníkům karty oligarchů. Babišovi političtí protihráči, čili viditelné marionety z vrstvy profesionálních politiků se rozdělili na dvě skupiny. Na viditelné antibabišovce a na ty kteří vidí, že Babišova vláda je menším zlem, než všechny ty, které jí předcházely. Pozůstalí po bývalých politických vládcích vytvořili ve sněmovně tak zvaný „Demokratický blok“. Jeho poslancům pořád ještě nedošlo, že oni nikdy nebudou silou, která Babiše zbaví politického křesla. To provedou jen a jenom příslušníci jeho vlastní kasty, jakmile jim už nebude schopen vytvářet podmínky k vyšším ziskům. A dle mého pohledu na ekonomickou situaci se ta doba nezadržitelně blíží. Konjunktura trvá již příliš dlouho.

KAUZA LANG

Všechno začalo tím, že na sociální síti jakýsi Martin Lang, radní za ODS v Jesenici u Prahy dovolil napsat následující:

Zeman je druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svini.

Člověka, který nedrží dohody a smlouvy jistě lze nazvat proradným prasetem a slušní lidé se takové morální zrůdě vyhýbají. Adolf Hitler takovou morální zrůdou byl. Nedodržoval žádné dohody a smlouvy. Český stát, který uzavře smlouvu a poté zneužije parlament, aby smlouvu porušil, klesl na úroveň proradného prasete. Poslanci, kteří zvedli své ničemné pazoury pro schválení zákona o zdanění církevních restitucí, jsou smradlavá a proradná prasata. Nejsou to lidé a je dovoleno je zabíjet. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že takové zrůdy je nutné pozabíjet, aby svou morální zrůdností nenakazili zbytek národa. Debilní, senilní bolševik Zeman se rozhodl zákon podepsat a je ho třeba zabít též. Ideálně takovou zrůdu podřezat, jako přestárlou svini a nechat vykrvit a poté spálit. Morálním zrůdám je třeba vyhlásit boj na život a na smrt. Není možné dále tolerovat ničemnost hloupých a všehoschopných zvířat. Taková zvířata nejsou vhodná ani na mýdlo. Hromadu sraček lze pouze spálit. Nejde o peníze církvím. Jde o to, že svým proradným chováním prasata, včetně prezidenta legitimovala porušování dohod a smluv mezi lidmi. Prezident státu dává příklad lidem, že je normální a úplně přirozené poté, co je plněno jednou stranou, jednostranně nerespektovat závazek. Je to stejné, jako když dělník nedostane dohodnutou mzdu nebo živnostník nedostane zaplaceno. Pokud se nelze dovolat práva, je nutné takové zlo vybíjet, je nutné nositelům takového zla uřezat hlavy a pálit sračky, co z nich zbydou.            

Samozřejmě, že se z toho stal skandál. Prý to šetřila i policie. O výsledku se ovšem veřejnost nedověděla. Fialenka Fiala, takto boss ODS, v prvé dny tvrdě odsoudil uvedený duchovní blijanec a slíbil potrestání.

Ještě 20. května pan radní ovšem v rozhovoru pro Deník, Blesk a další média tvrdil, že si za svými výroky stojí. Takže nešlo o náhlé pominutí smyslů, opilost, zfetovanou, či jiný úlet, ale o vyhřeznutí té nejhlubší zášti plynoucí z celoživotního přesvědčení.

Se zájmem jsem čekal, jak se nakonec ODS s případem vyrovná. Skvěle. Včera jsem se dočetl, že pan Lang se omluvil, sice určitě ne osobně Zemanovi, či dokonce velké části sněmovny, ale na jakémsi sezení místního sdružení ODS v obci. Vzdal se jeho předsednictví, leč dále zůstává radním. Jak jinak, kde by se tak dobře uživil. Fialová, vlastně ještě pořád prý modrá Udženija k tomu pouze dodala, cituji: „Pokud se pan Lang omluvil a ještě k tomu rezignoval na post předsedy, tak ani není co komentovat. Každý někdy udělá chybu a je dobře, když si ji uvědomí a omluví se“. Takže já jsem následně vyzval k podřezání Schwarzenberga, který mi již delší dobu pije krev. Hned se za to omlouvám a vzdávám se funkce předsedy samosprávy našeho domu. Nebo jsem jenom zase něco nepochopil?!!