VRCHOLOVÝ PREDÁTOR

Vládci USA, čti také „Deep State USA“ se v současnosti dostali do situace, kdy jejich pýcha může být jejich hrobem, nebo koncem této všelidské civilizace, a možná i absolutní většiny všeho života na Zemi.

Jak vznikalo jeJICH postavení globálního vládce?

Kolébkou byla genocida původního obyvatelstva kontinentu, jíž napomohla skutečnost, že z Evropy odcházeli především „nepřizpůsobiví“, skutečně lidé neochotní přizpůsobit se poměrům ve své domovině hledající pro sebe nový „životní prostor“. Genocidou získali přivandrovalci z Evropy základní složku bohatství té doby. Půdu a území. Zemědělství totiž v té době bylo základnou skoro veškerého bohatství, a na území se nacházely nerostné suroviny, což byla druhá podmínka pro růst bohatství před průmyslovou revolucí.

Kojnou pak bylo otroctví černochů. Ti svým potem zúrodňovali zemědělskou půdu a svou krví těžbu všeho od zlata po ropu. Jejich milionové počty svou prací za byt a stravu vytvořily základy prvotní akumulace bohatství, a dokonce začátků koncentrace kapitálu nutného pro zahájení průmyslové revoluce.

Dojnou krávou pak byla doslova mateřská Evropa, která svým dvojnásobným válečným idiotstvím teprve ve skutečnosti vytvořila do té doby neslýchanou koncentraci bohatství až kapitálu v rukou USA.

Samotným kořenem růstu bohatství a koncentrace kapitálu ale byla politika Izolacionismu, která zaručila USA nekonfliktní vývoj od doby války Severu proti Jihu, tedy od roku 1865.  Nenarušila ji ani údajná první světová válka, protože se do ní USA zapojila pouze soukromými firmami, které podporovaly obě bojující strany. Což nevadilo politickým vůdcům USA, aby si po skončení bojů nezahráli na rozhodčího v Evropě.

Izolacionismus USA definitivně skončil až za druhé, opět údajně světové války. Tehdy ji k přímému vojenskému angažmá donutilo Japonsko.

V průběhu této války ale fakticky Japonsko dopomohlo ke vzniku první z reálných podmínek světovlády. USA se podařilo vybudovat nejsilnější armádu světa.

A hned po skončení války se povedl Unii další krok. Dolar nahradil zlato jako světový finanční ekvivalent. Za obou válek totiž USA půjčovala celému světu a ten jí platil zlatem, jež bylo v té době jediným měnovým standardem. Takže se stalo, že bojující země se vydaly ze svého zlata, jež se zkoncentrovalo do trezorů bank Unie. Dolar byl proto jedinou měnou, skutečně podloženou zlatem. Takže si USA lehce prosadila už v roce 1944, že bude dolar fungovat jako světová měna. Což v praxi znamenalo, že v zahraničním obchodování, když kdokoliv potřeboval cokoliv, tak musel platit dolary. Jinými slovy, aby je získal, musel Americe něco prodat. Samozřejmě jen za její papírky údajně kryté zlatem. Tuto legendu, která se hlavně válkou ve Vietnamu stala neudržitelnou, ukončil 15. srpna 1971 Nixon, když směnitelnost dolaru za zlato zrušil. A basta. Díky chytré politice ovládající trh s ropou ovšem vytvořil situaci, že každý, kdo potřeboval ropu, zase k tomu musel mít dolary. Takže teď už vyloženě musel Americe něco prodávat pouze za její papírky, světově pojmenované „petrodolary“. Zmíněnému podvodu se částečně vyhnul pouze „socialistický tábor“, protože Rusko mělo pro celý dost vlastní ropy.

USArmy a potrodolar položily definitivní základ pro ovládnutí celého světa hlubinnými vládci USA. Což se reálně podařilo zničením Sovětského svazu a rozpadem tábora jeho satelitů.

Zánik SSSR ale vládci USA nezvládli. Pýcha vítězů je zaslepila natolik, že získali přesvědčení, že jsou samotným bohem předurčeni ke světovládě. Nějak nepostřehli, že zvítězili pouze nad ideologií, a to ještě jen v její jediné konkrétní formě, a v žádném případě ne nad celým lidstvem rozděleným sice na početné státy, a ještě početnější národy, ale přece už od dob zániku kolonialismu nesoucí si ve svých myslích pocit osvobození a touhy udržet si svou svobodu.

A na globální problém tak bylo zaděláno. O tom, jak bude řešen se začala právě letos první horká epizoda skutečné celosvětové, tedy globální války. Války, jejímž bojištěm bude opravdově celý svět a ne jenom část Evropy, nebo ani ne deset procent světové pevniny.

Zatím se již skoro sto let chová Unie jako vrcholový predátor všelidského společenství. Ovšem představuje jen necelá tři procenta světové populace a se svými lokaji ani ne patnáct procent, takže takovou převahu nemůže zdolat pouhá koalice USArmy a petrodolaru. Unie si to buďto přizná a začlení se jako rovná k rovným, nebo bude pokračovat ve svém požírání světa, až nakonec bude sežrána sama. Jestliže se ale bude chovat jako všichni psychopati s diagnózou „mocichtivec, pak se pokusí spojit svůj zánik se zánikem veškeré všelidské civilizace a možná i většiny života. TÍM SE STÁVÁ PRO SOUČASNOU PLANETU NEJVĚTŠÍM EXISTENČNÍM RIZIKEM.

O SOUČASNÉM STAVU SVOBODY SLOVA

Tento text irituje můj mozek už delší dobu, a tak jsem si řekl že část dnešního svátku oslavování „všeobecné“ svobody věnuji k vyjasnění si souvislostí ovlivňujících současný stav jedné konkrétní svobody, svobody slova. Už pojmenování oné svobody je zkratkou, až básnickou metaforou, čti poněkud matoucí, až manipulující. Fakticky totiž nejde vůbec o svobodu, ale o jedno z práv sobě rovných občanů čili prvek občanské rovnoprávnosti. Zmíněné právo zahrnuje nejen neomezený nárok na veřejné projevování svého názoru na věci obce a světa, ale především povinnost mocných za uplatnění tohoto práva nikoho nestíhat. Ti nejortodoxnější zastánci tohoto práva dokonce tvrdí, že ani zákonem nemá být právo zužováno, protože zákon je vždycky vyjádřením zájmu mocných a už proto porušením výsostného práva na neomezenou svobodu projevování vlastního názoru.

Osobně se již dlouho divím, proč veřejnost v současnosti hořekuje nad omezováním „svobody projevu“ a vydává ji za svévolí vládnoucí vrstvy, realizovanou jejími výkonnými loutkami, jimiž jsou především politická vláda a orgány činné v trestním řízení.

Proč se divím?

Protože jsme přece ve válce. A v každé válce je odpor proti ní nepřátelstvím proti moci šíření názorů nepřítele zradou, a podpora nepřítele dokonanou vlastizradou. V každé válce vždycky byla, jsou a budou jmenovaná jednání patřičně sankcionována. Nejméně izolací a víc než často na hrdle.

A v jaké že to jsme válce?

I když se války už dávno nevyhlašují, jenom se prostě začínají, tak od počátku tohoto století jsme ve vyhlášené válce. Dokonce celosvětové, první to skutečné globální, všelidské válce. Válce s terorismem. Tu deklaroval prezident USA Bush ml. hned v roce 2001. Jelikož pod tíhou událostí terorismus nekodifikoval a nikdo ze světového společenství se o to ani dodneška nepokusil, může si kdokoliv, především samotní mocní, za něj vydávat co chtějí, třeba i odpor proti sobě, pokud je v něm alespoň kapička násilí, kupříkladu házení předmětů po reprezentantech moci, vlády, či jejich ochráncích, policistech.

Navíc jsme vedle celosvětové války účastníky ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny, který mocenské kruhy Západu svým chováním povýšily na jednu z epizod zápasu o nové uspořádání světa. Nacházíme se tedy v éře hned dvou válek, takže podle tradice mají mocní i nepsané právo všechny své odpůrce, nadto nepřátele, za jejich jednání stíhat.

Existuje ale jedna maličkost.

Mocní Západu tvrdí, že v jejich státech existuje demokracie. Čteno česky lidovláda, nikoliv nepřesně vláda lidu. Ta má totiž v naší mluvnici záludnost budící otázku. Vláda koho. nebo vláda komu? Pokud by vládl opravdu lid, tak by potom jenom on měl oprávnění rozhodovat kdo je jeho nepřítelem a s kým bude bojovat, či dokonce vést horkou válku. Jenže v dějinách od věků o válce rozhodovali jen a pouze mocní. Ani v demokraciích si proto tento nárok nenechali vzít. Jinými slovy my, veřejnost, lid obecný nejsme ve válce, v té jsou jen mocní, jejich dobrovolní lokajové a političtí sluhové. Ostatní jsou do ní vmanipulováni, nebo dokonce hrubě donuceni

Ve státě s demokratickým politickým režimem se proto před každou „horkou“ válkou vede dlouhodobý zápas o vědomí veřejnosti. Mocenské vrstvy si ho zatím vždycky usnadňovaly zákony, jako třeba zákonem o válečném stavu, zákony o všeobecné mobilizaci a podobně. Každý takový zákon je ale zjevným popřením lidovlády, čti výlučnosti rozhodovací pravomocí lidu, alias popřením demokracie. A samozřejmě manipulace s vědomím veřejnosti je ještě zrůdnějším chováním mocných.

Kratičký závěr.

I z toho mála, co jsem napsal nejsme ve válce, leč náš stát do jakési absurdní válečné situace vehnali současní mocní, což ale znamená, že v naší zemi nemáme demokratický režim. Jelikož nejsme ve válce tak jakékoliv omezování práva na veřejné projevování svého názoru je trestním činem, a jeho nepotrestání je potvrzením toho, že u nás neexistuje demokratický společnostní systém.

VÁLKA RUSKA SE ZÁPADEM O NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ SVĚTA

Nerad se vyjadřuji k budoucnosti, ale přece mi to nedá, abych se nezamyslel nad současným stavem války na Ukrajině.

Ukrajinskou epizodu rozhodujícího boje Ruska se Západem o nový světový pořádek se mu asi nepovede vyhrát. Leč nesmí ji prohrát. Přesněji vyjádřeno nesmí ji prohrát skutečně, ne politicky. Za politickou porážku při tom považuji ztrátu Luhanska a Donbasu, ba dokonce i Krymu. Ovšem za skutečnou porážku teprve takový stav, který by odpovídal Jelcinově době. To znamená, že by moc v Rusku fakticky převzal Západ rukama protiputinovských „zapadnikov“.

Pokud dojde alespoň na nějaký čas k klidu zbraní, jak osobně předpokládám, tak bude Rusko nuceno podstoupit mnohem podstatnější změny ve své mocenské struktuře, než si svět připouští. Především bude muset s ČLR uzavřít doslova Unii, a ne jenom jakési dobrovolné obranné a hospodářské společenství. Taková politická změna si logicky vynutí zásadní změnu vlastnických poměrů v Rusku. Řečeno jasně, v Rusku musí dojít k masivnímu znárodnění, aby byla zlomena moc jeho oligarchů, kteří jsou viditelně tak vlivnou stranou i současného konfliktu na Ukrajině, že dovedou zabránit velení Ruské armády, aby se chovalo tak, jak je na bojišti bezpodmínečně nutné.

Pro ilustraci mého názoru uvedu jenom maličký příklad. Rusko je největším, ne-li dokonce jediným významným producentem titanu již od dob SSSR. Titan se za posledních třicet let stal cennějším než zlato, jelikož bez něho už nemůže existovat ani letecký průmysl Západu, nadtož kosmický. Jeho těžba a zpracování je při tom v soukromých rukách mocných oligarchů Ruska. Ti jej i za války na Ukrajině nepřetržitě dodávají na Západ. Při současné sankční politice jim to umožňuje pouze transport po železnicích Ukrajiny. Proto si vynutili na velení Ruské armády, aby tyto trasy nebyly zničeny. Vůbec neberou při tom ohled na to, že stejnými cestami putují na Ukrajinou veškeré zbraně ze Západu.

Zlomit hegemonii Západu, konkrétně USA se nemůže povést bez dlouhodobého, a především nezlomného fungování společenství Ruska a ČLR. A i v takovém případě půjde o válku o jejíž délce můžeme jenom spekulovat. Ovšem bude spíše mnohem delší, než si vůbec umíme představit. Při čemž i přesto její výsledek není jasný, protože prohrávající strana se nakonec vždycky může nakonec uchýlit a odhodlat ke konečnému řešení pro veškeré lidstvo.

Ovšem zdůrazňuji, že bez změny vlastnických poměrů společný postup Číny a Ruska bude neefektivní a reálně s vysokou pravděpodobností ani nemůže být s konečnou platností úspěšný.

P.S. Rusko by se mělo s konfliktem rozloučit další masivní devastací Ukrajinské infrastruktury. Bude totiž obrovským vedlejším úspěchem Ruska. Pokud Západ následně vezme na svá bedra obnovu Ukrajiny, pak se především Evropa vyčerpá k sebelikvidaci. A to i v případě že by se povedlo nemožné, tedy zničit korupci, která je nejvyšším reálným vládcem oné země.

O KOREKTNÍ MLUVĚ

V našem městečku za mého dětství existoval chudobinec, starobinec, sirotčinec a v nedalekém městě pak polepšovna. Každý i bez jakéhokoliv vysvětlování věděl, co jsou to za instituce. Při čemž si neuvědomuji si, že by někomu používání těchto pojmů nějak vadilo. Dokonce ani spolužák z chudobince nebyl námi nikterak šikanován. Užívání moderních, alias korektních pojmů, jako je azylový dům, domov pro seniory, dětský domov, či dokonce jakýsi diagnostický ústav není ničím jiným, než pokrytectvím údajně „slušného vychování“. Něco jako když muž říká ženě, jak je krásná, či dokonce že ji miluje a oba při tom vědí, že mu jde jen o to jedno. I když v tomto případě je může omlouvat, že oba vědomě hrají hru, o koketerii a svádění.

Celá ta „kulturní“ nadstavba nad stroze přesným popisem reality, od korektní mluvy až po korektní umění je jakýmsi zdánlivým projevem civilizovanosti, ovšem vždy skrývajícím holou pravdu. A v mnoha případech to může být až nebezpečné. Věci neznalý jedinec totiž může být manipulován, až dokonce ohrožen. Hovoří se před ním kupříkladu o dezinformaci a zatím to je pouze takový popis reality, který nevyhovuje pohledu mocných. Sděluje se mu, že jde o charitu a zatím bez kontroly do země vpouštíme teroristy, a podobné zhůvěřilosti. O očkování proti Covidu, které klasickým očkováním vůbec není, či o bio potravinách, které se prakticky nijak neodlišují od ostatních, kromě ceny.

Na druhé straně mi ale vadí, že se dneska naopak šíří používání skutečně nekorektních slov. Za jedno z nich považuji kupříkladu pojem „elita“. Ten podle mě, ale i podle slovníku našeho jazyka    vyjadřuje vysokou až nejvyšší kvalitu, výkvět, špičkovou úroveň. Tedy v žádném případě ne vysoké postavení ať v politice, či podnikání, velká bohatství či vyšší vzdělání. To jsou spíše příslušníci honorace, zazobanci, či intelektuálové. Nic víc. To oni sami sebe označují za to, co nejsou, a říkají si elita. Zatímco jsou spíše těmi, jimž jsme v mém mládí říkali „jelita“.

Nekorektnost užívání slova elita cudně zastírá pýchu určitých sociálních vrstev, ba dokonce její pocit nadřazenosti a v tom nejhorším případě i skrytý nárok na privilegovanost. Jednoznačně jde o dělení společnosti na nějaké ty lepší a ostatní. Takže takové veřejné vyjadřování může být rovněž skrytým výrazem pohrdání až nenávisti. A na to je už zákon. Užívání slova elita je mi z hloubi duše protivné, i když ne zas až tak odporné, jako nejnovější projev „společenského vychování“, které módně zatracuje užívání slov máma, táta, muž či žena a další podobné výplody blouznících elitářů, čti rádoby elit.

DVAKRÁT NEHORÁZNĚ

Tento blog nese ve svém názvu sousloví „nehorázné názory“, i když se na něm zas tak často neobjevují. Dneska ale napíšu hned dva. Nikdy jsem se netajil s tím, že nesouhlasím se zákazem trestu smrti. Měl jsem v dětství katolickou indoktrinaci, a tak vím, že římskokatolická církev zákaz trestu nikdy neprosazovala a pokud vím, tak ho ani nepodporovala. V současnosti až děsivého růstu násilí a terorismu všeho druhu považuji dokonce zákaz trestu smrti za naprosto obludný. Copak rozumný člověk může souhlasit s tím, že nějaký deviant zastřelí šest desítek mladých lidí a za trest pak sedí v Norském arestu, kde si studuje vysokou školu, a ještě si stěžuje, že ve vězení strádá?!!

Naopak vysoce oceňuji, že státní moc KSČ, poslala na šibenici Olgu Hepnarovou, která s vypůjčeným nákladním autem úmyslně vjela do skupiny lidí a stala se tak v roce 1973 hromadnou vražedkyní. Tehdy se ještě denně ve sdělovacích prostředcích o takových činech údajného terorismu nepsalo a nepromítala videa, až se staly běžnou součástí konzumace zvrhlosti médií. Považuji totiž za vrchol zrůdnosti, když nějaký pisálek o násilné smrti někoho s podlostí lakonicky napíše, že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Také bych nejraději udělal všechno proto, aby se rovněž dostal na nesprávné místo v nesprávném čase.

Od vyhlášení globální války s terorismem, který deklaroval na počátku tohoto století tehdejší prezident USA Bush ml. je totiž absurdnost zákazu trestu smrti naprosto zjevná. Soudu i po dlouhém, doslova všechny okolnosti zvažujícím procesu, je zakázáno někoho nechat popravit, ale každý policista může zastřelit kohokoliv, kdo se „chová jako terorista“. Viz zastřelený mladík v Londýnském metru.  Existuje-li válka s terorismem, tak má být každý terorista v takové válce zabit, nejlépe přímo v boji čili při činu, ale naprosto určitě prostřednictvím „válečného“ soudu. Tečka. Toť můj první nehorázný názor.

K dnešnímu textu mě ale inspirovala jiná informace. Včera jsem se dočetl, že jednomu novináři nějaká europoslankyně, která mi ani nestojí za jméno řekla, cituji: „Já se klidně postavím před matku, které byla znásilněna dcera a řeknu jí, že utrpení její dcery je maličkostí ve srovnání s velikostí migrační ideje“. Já být tím novinářem, tak ji na místě zabiju, zvlášť pokud bych měl ten názor zdokumentovaný. Její příšerný fanatismus je totiž znakem jevu, který je bezpodmínečně nutné v globálním lidstvu vymýtit, jinak většina „ostatních lidí“, bude nucena se pohybovat v prostředí ovládaném tímto druhem deviantů.

Už podruhé používám slovo deviant. Nebudu se zdržovat jeho definicí, uvedu jen jméno MUDr. František Koukolík, který o těchto zrůdách napsal celou knihu, jež je myslím dostupná i na internetu. Za takového devianta považuji kupříkladu expremiérku Britů, která se netajila tím, že je odhodlána použít jaderné zbraně. Stejnou obludou je v mých očích rovněž „krvavá Mary“ Madeleine Albrightová, pro kterou byla smrt statisíců Iráckých dětí kvůli embargu na léčiva přijatelnou cenou za zničení Husajnovy „diktatury“.

Mohl bych takto pokračovat mnohem dále, leč není smyslem tohoto textu připomínat všechny bývalé zločince tohoto typu. Jenom s plnou odpovědností tvrdím, že každý fanatik je nebezpečný celému světu, ne jenom svému okolí. Proto je všelidskou povinností, doslovně každého slušného člověka tyto lidi preventivně izolovat a v naprosto všech případech nedovolit jejich veřejnou aktivitu. Pokud se takový člověk přece jenom dostane na post novináře, politika, či jakékoliv jiné pozice s možností veřejného působení, nadtož rozhodování, je ho bezpodmínečně nutné zlikvidovat. Na to by měl být dokonce zákon, který by jasně kodifikoval takový proces, aby nedocházelo ke zneužívání. Punktům. Což je pro dnešek můj druhý nehorázný názor.

DOKUMENT DNE, ROKU A CELÉ POLISTOPADOVÉ ÉRY Teda pokud nejde o podvrh

Myslím, že je to k zamyšlení. Za přicházející globální kolaps životního prostředí bychom měli v prvé řadě vinit bohaté lidi a jimi podporovaný kapitalistický kult bohatství. Bohatí lidé horečnatým a sobeckým hromaděním bohatství vytvářejí největší uhlíkovou stopu způsobující globální oteplování. Dnes lituji, že jsem se jako aktivista v disentu podílel na kolapsu bývalých socialistických hospodářských a politických systémů ve východní Evropě. Za socialistických systémů byly výrobní prostředky a veškeré území celospolečensky vlastněno, což by dnes, pokud by to ještě existovalo, dalo celé společnosti do ruky mocný nástroj a základnu, jak přistupovat udržitelně k naší existenci na zeměkouli a radikálně změnit způsob jakým vyrábíme zboží, používáme přírodní suroviny, energii a všechny veřejné statky. Socialismus (vedle anarcho-socialismu) byl a doposud stále zůstává, nejrealističtější ekonomickou a politickou platformou, která může zbrzdit globální oteplování, které ohrožuje život na celé planetě. SOCIALISTICKÝ EKONOMICKÝ SYSTÉM JE ZALOŽEN NA MYŠLENCE ROVNÉHO SDÍLENÍ VŠECH ZDROJŮ, NA SPOLEČNÉM VLASTNICTVÍ ÚZEMÍ A NA MYŠLENCE PRODUKOVÁNÍ K ŽIVOTU POUZE NEJPOTŘEBNĚJŠÍHO ZBOŽÍ, KTERÉ JE VYRÁBĚNO TAK, ABY BYLO TRVANLIVÉ. Naproti tomu kapitalistický systém (schovávající se za demokracii) je v přesném opaku k této myšlence, neboť je založen na nekonečném ekonomickém růstu, na filozofii plánované krátkodobé životnosti výrobků a neomezeném drancování přírodních zdrojů. Hlavním ekonomickým a politickým cílem kapitalismu je zvýšení soukromých zisků, bez ohledu na skutečné potřeby lidí a udržitelnost životního prostředí. A protože je kapitalistický ekonomický systém vlastněn a diktován různými soukromými, navzájem soutěžícími vlastníky výrobních prostředků, tak se společnost zákonitě nedokáže dohodnout na žádné jednotné akci, která by zpomalila nebo zvrátila katastrofální globální klimatický kolaps. Proto se chci omluvit, že jsem jako součást československého disentu slepě pomáhal zavést principy takzvaných individualistických lidských práv, která ve svých důsledcích vedou jen k sobectví a atomizaci členů společnosti, tak typické pro kapitalistickou společnost. Taková práva jsou falešnými lidskými právy. Nyní uznávám, že zásady lidských práv by neměly být odděleny od přírodních práv a globální ekologie. Dnes lituji, že jsem pomohl zničit socialistické systémy. Zvláště se chci omluvit mé šestileté vnučce, která bude v budoucnu platit krutou cenu za mé bývalé chybné kroky. Stačilo opravit předcházející režim. Umožnit cestování, studijní pobyty a drobná řemesla.

Milan KUNDERA 30.10.22 https://celostnivzdelavani.cz/omluva-milana-kundery-zijiciho-ve-francii

Tento text byl na uvedeném webu uveřejněn v rubrice „absolutně neuvěřitelné“, což si také myslím. Vnímám to spíše jako hoax.

Z MÉ DNEŠNÍ KORESPONDENCE.

Milý pane Vlku.

Při brouzdání „Vašim blogem“ jsem narazil na větu, která mě zaujala. Píšete, že se už neptáte, jak chce Putin tu válku vyhrát, ale už se ptáte, jak ji chce neprohrát. Myslím, že Vás cituji přesně. Další dnešní text není nějakým mým úhybem od poznámek, které jsem měl k textu o CIA, a který hodnotím naprosto opačně než Vy. Bude totiž obsahovat myšlenkovou základnu onoho mého opačného hodnocení. Ale zpět k Vaší myšlence o válce.

Zaujala mě proto, že by mě za prvé zajímalo, co je ve Vašich očích Putinovou prohrou a co je prohrou Ruska. Ono to totiž není zdaleka jedno a totéž. Rusko tuto a každou jinou válku už nikdy nemůže prohrát. Jde totiž o národ, který se vypracoval do jiné kategorie národů. Takové, jako jsou, bráno podle abecedy, kupříkladu Anglosasové, Číňané, Germáni, Indové, Peršané ale třeba i zdánlivě nepočetní Řekové, pak třeba Španělé, Turci, a samozřejmě Židé. A někteří další, především v Asii, na které jsem si momentálně ani nevzpomněl.

Za druhé, a hlavně, velice záleží na dějinné perspektivě, ze které se na současnou válku díváte. Je rozdíl podle toho, pokud ji vidíte jako konflikt, který vznikl v únoru 2022, nebo už v r. 2014, či dokonce v době rozpadu SSSR. Jsou ovšem pohledy, které tento konflikt vidí v mnohem širším dějinném kontextu. Já například pro válku Ruska s USA ho vnímám jako střet, který začal už bolševickou revolucí, zesílil zavedením brettonwoodského měnového systému (BW), pokračoval Nixonovým zrušením směnitelnosti dolaru za zlato a vyvrcholil globálním úspěchem USA v zavedení petroldolaru. A to vím, že jsou moudří, kteří jej vidí ještě z mnohem hlubších historických hlubin. Omlouvám se za tak dlouhý úvod. Ale zkrátit to nedokážu. Proč?

Protože tvrdím, že z této velmi široké perspektivy Putin i Rusko vyhrálo tuto válku už tím, že se rozhodlo ji začít. Dokázalo se totiž vzepřít světovládci, který nejméně od zmíněného BW je neoddiskutovatelným parazitem celého světa. Kdo totiž od té doby si potřeboval kdekoliv ve světě cokoliv koupit, potřeboval k tomu ony šedozelené papírky. Ty získal jenom tehdy, když něco prodal USA. Něco fyzicky existujícího a pro USA potřebného. Vládci USA tak z celého světa za zmíněné papírky dostávali reálné bohatství a své vlastní zdroje mohli využívat k budování, mimo jiné třeba své obrovské armády, jediné to skutečné moci v lidském měřítku. Řečeno trochu jinak, skoro celý svět si prakticky zaplatil vytvoření celosvětové policie, a dokonce neustále Unii hradil provoz nástroje, kterým si hlídala, aby se nikdo nevzepřel „dolaroamerické“ nadvládě, reprezentované v reálu stovkami amerických vojenských základen po celé planetě a sítí bankovního systému tamtéž.

A teď se našel někdo, kdo se tomuto „světapánu“ vzepřel. I když bude totálně poražen, tak Putin sice prohraje, jak jsem ale uvedl Rusko už ne. Leč hlavně, svět se poučuje. Tak jako se čínští komunisté poučovali z rozkladu SSSR, a především pak poučili z jeho rozpadu, tak se svět poučí z výsledků války, o níž píšu. Ona je to totiž pouze jednou z epizod zápasu o nový „světařád“. Já například těch epizod horké války napočítal jenom od rozpadu SSSR už šest. Z nichž pět začala USA se svým vojem NATO, jímž do svého zápasu zatahuje celou Evropu, kterou, když se dostane USA do úzkých, asi úplně opustí. Nebo si myslíte, že zkříží meč s Ruskem do podoby jaderné války, když třeba Rusko zaútočí JZ na Brusel, Berlín, nemluvě o Varšavě a Pobaltí?! Ale to odbočuji do oblasti, ve které se nerad pohybuji, tj. do spekulací.

Zpět tedy k prohře Putina a Ruska. Variant ukončení této války je mnoho. Hned na jeho počátku jsem tvrdil, že jsou jako vždycky ovšem jenom dvě krajní možnosti. V tomto textu budu psát jen o jedné z nich. Tedy prohře Ruska. Totální, či menší. Za totální bych považoval rozdrobení Ruska, ze kterého by zůstalo něco jako kdysi bylo „Moskevské knížectví“. Přežil by s vysokou jistotu silný duch Ruska, který ovlivňuje světové vědomí už pěkných pár století, a byl by základnou pro jeho „Fénixovské znovuzrození“. S tímto hodnocením samozřejmě nemůže souhlasit žádný člověk, který Rusko alespoň z letmého studia nezná, a vědomě se opírá jenom o informace, které o něm sdělují jeho staletí soupeři, a to i když se tváří, že jsou „nezaujatí“, řečeno jemně.

Měně větších proher Ruska v tomto konfliktu je „něurekom“. Nemá smysl se jimi zabývat, protože je stejně nikdo není schopen všechny postihnout. Někde mezi nimi pak leží prohra jenom Putina a ne Ruska. I ta může mít mnoho rozměrů, záleží na tom, která vlivová skupina by Rusko ovládla. Zda „zachodnici“, pohrobci Jelcina, nejvlivnější oligarchové, komunisté, mysteriózní ruští pravoslavní, Židé a já nevím kdo všechno v kombinaci i s těmi, kteří mě nyní nepřišli na mysl, včetně především představitelů armády, která je tradičně v Rusku velice vlivná.

Ukrajinskou epizodu zápasu o nový světový pořádek může sice ještě Rusko do mnoha výsledků prohrát, ovšem svět už naprosto zřejmě se zase alespoň o kousek posune ke svému osvobození se z totálního ždímání svého bohatství a své „práce“ ze strany Západu konkrétně reprezentovaného v posledních dvou stoletích Britským a následně jeho synovským, Americkým impériem.mn A to je navěky jasný Putinův dějinný přínos i když to bude osobní momentální prohra.

A jen pro legraci. To, co jsem napsal má ještě dva doplňky. První je zřejmý, že dojde k jadernému Armagedonu a pak už konflikt v jakékoliv šíři nikoho nebude zajímat. Za druhé, že existuje ještě několik dalších a především širších, takže složitější náhledů na celý konflikt, které mohou být zasazeny do mnohem širšího dějinného kontextu, a hlavně do větších znalostí o vlivových silách v globalizujícím se lidstvu. Já totiž vždy pracoval jen se dvěma. Bohatými mocichtivci a jejich antipody. Jsem totiž omezen svým světonázorem vybudovaným především na učení Marxe. Ne marxismu ve všech jeho odrůdách, leč opravdu jeho myšlení a nedokončeného, roztříštěného a mnohdy vnitřně rozporuplného díla. Tedy době odpovídajícího přečtení jeho odkazu.

P.S. Neočekávám Vaši reakci, protože jsem ještě nedokončil zásadní argumentaci k původní své reakci na text o CIA.

 

PŘÍSPĚVEK K TEORII VÁLKY

Obecně

V souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině, jenž se, podle některých, neúměrně prodlužuje, je stále více a častěji slyšet volání po míru, tedy přesněji po příměří čili klidu zbraní. Vyjádřil to nedávno náš dost medializovaný generál ve výslužbě Andor Šándor, když řekl že, cituji: „Jakýkoliv mír je lepší než další zbytečné zabíjení lidí, v situaci, pokud jsme přesvědčeni, že Ukrajina tu válku vyhrát nemůže, nebo víme, že jim to, co potřebují, prostě dát nechceme…“ Konec citace. Rovněž prezident Turecka se asi před týdnem nechal slyšet tvrzením že, cituji: „…sebehorší mír je lepší než válka“. Konec citace. Ve složitosti mezilidských vztahů bohužel neexistují obecné, kategorické pravdy. Proto není v některých konkrétních případech jakýkoliv mír lepší, než válka a už vůbec není sebehorší mír lepší než válka. Mír, ve kterém jsou příslušníci určité skupiny šikanování, terorizováni až systematicky zabíjeni, ačkoliv neexistuje v regionu žádný ozbrojený konflikt, není lepší než válka. Přesněji obraná válka oněch utiskovaných.

Teoretici válčení jistě znají pojem obranných válek. Ale měli by znát a samozřejmě že ti poctivější sami k sobě znají, tak zvanou preventivní obrannou válku.

Konkrétně

Kdo sledoval nezaujatě a s co největší objektivitou vývoj mezinárodní situace po rozpadu SSSR musel dospět k názoru, že Rusko mělo a má doposud víc, než je obecně přijatelné důvodů obávat se o svou bezpečnost, tedy konkrétně celistvost a přírodní bohatství. Kdo to neuznává, ten je zaujatý. Kdo to uznává, ten je zase proruský samozřejmě. Tím se svět už v prvních dnech rozdělil. Západ, konkrétně USA, EU a NATO se postavily na stranu Ukrajiny.

Mě nezajímají veškeré důvody, jakými Západ své angažmá pro světovou veřejnost zdůvodňuje. V mých očích je ovšem vrcholně sporné, zda tento postoj Západu lze považovat za preventivní obrannou válku. Rusko totiž do roku 2014 Západu, ani nikomu jinému nevyhrožovalo, nadtož aby ho reálně ohrožovalo. Mělo vůči světu jediný požadavek. Aby státy vzniklé na teritoriu bývalého SSSR zajistily pro Ruské obyvatele, kteří zůstali za hranicemi Ruska jejich rovnoprávné postavení ve svých státech. Což je právně deklarováno všemi dokumenty OSN kupříkladu.

Že nejde Západu o preventivní obrannou válku jasně sdělil celému světu nesporný hegemon Západu, jenž jasně deklaroval, že válčí proti Rusku proto, aby ho oslabil natolik, že nebude už ani regionální velmocí, nadtož supervelmocí. Jestliže Západ nevede vůči Rusku preventivně obrannou válku, pak válka s Ruskem je tedy něčím vyšším. Jde o jednu z fází zápasu o podobu postsovětského globálního pořádku, o který začal urputný střet ještě před reálným rozpadem SSSR, a to díky iniciativám Gorbačova.

Závěr pro každého aktivního občana

Takže už nejde o spor Ukrajiny s Ruskem, ani o válku Ruska s „kolektivním“ Západem. Je to svár o podobu budoucího světa, nejméně určité jeho stability na několik budoucích generací. Tento boj se dotýká každého státu, každé země, každého národa, dokonce každého „skutečného“, čti veřejně se aktivního občana. Proto jsem přesvědčen, že žádný obyvatel, který se veřejně angažuje nemůže být v tomto střetu nad věcí, povýšenecky objektivní, či dokonce vypočítavě čekající, že se opět zavčas přidá k vítězi. Tento konflikt je tak obrovský, soupeři tak četní a silní, že budoucí lokaje nebudou potřebovat.

Asi tolik pro dnešek.

Vlastně ne. Kdo chce vědět víc o tom, jak se dívám na současnou dobu, ten ať si přečte kupříkladu mé poslední dva texty na https://www.czechfreepress.info/dalsi-blogy/soucasna-etapa-zapasu-o-novy-rad-sveta.html a na http://vasevec.parlamentnilisty.cz/komentare/stanislav-hosek-nalejme-si-cisteho-vina  .

JEDNO Z REÁLNÝCH ŘEŠENÍ

Od počátku Ukrajinského konfliktu jsem tvrdil, že ho rozhodnou nezúčastnění. Myslel jsem především země Asie. Ovšem jedním dechem jsem dodával, že si budou muset velice pečlivě rozmyslet, jakým způsobem to provedou. Pro ně je rozhodující, aby konflikt nepřerostl v globální jadernou válku, která by ohrozila existenci i jejich obyvatel. Takže v prvé řadě musí jednat tak, aby Rusko nebylo zatlačeno do beznadějné situace.

Z toho důvodu mě velice překvapilo, že na nedávném summitu „Šanghajské organizace pro spolupráci“ v Samarkandu, nebyla dohodnuta společná taktika, jak pomoci řešit Ukrajinský konflikt. Doslova mě šokovaly proklamace ČLR a Indie o míru, ukončení války, a především o respektování principu mezinárodního práva o nedotknutelnosti územní celistvosti států. Docela rád bych se těchto potentátů zeptal, kde byli, když se dělil Sovětský svaz, Jugoslávie, neřkuli Československo, nebo Srbsko. V této souvislosti rozumím Putinovi, který řekl, že chápe stanovisko Číny. Bodejť, ta si přece nemůže dovolit povýšit princip práva národů na sebeurčení nad protikladné „právo“ na nedotknutelnost celistvosti států. A Indie je na tom jen o málo líp v tomto punktu pohledu.

Pokud zmíněné veřejné proklamace ozývající se ze Samarkandu nebyly jen zástěrkou kryjící nějaké tajné dohody, alespoň mezi ČLR a Ruskem, pak nevidím osud světa v moc jásavých barvách. Přestanou-li neúčastní alespoň pasivně podporovat Rusko, pak je s vysokou pravděpodobností čekají jen dva osudy. Při beznaději Ruska následky jaderné války a neodváží-li se Rusko k této variantě sáhnout, tak je čeká opět několik staletí trvající poroba ze strany triumfujícího Západu, potažmo USA.

Jestli jsou představitelé velkých zemích nepodílejících se na konfliktu na Ukrajině opravdoví realisté, oproti Amerikou zhlouplých lídrů Evropy, a chtějí zachránit své obyvatele před následky globální, ale i rozsáhlejší regionální jaderné války, tak by si měli uvědomit zásadní věc. Musí povýšit zachování míru ve světě nad všechno ostatní, a především nad své zájmy. Pak se mohou svou společnou silou prosadit jako zprostředkovatelé hledání kompromisního řešení, alespoň zatím ve formě neprodleného ukončení bojů.

Dneska končí referenda na území, které ovládá ruská armáda. Výsledek je předem jasný, stejně jako následující proces. Alespoň lídři nezúčastněných zemí by si měli uvědomit, že Ukrajinci, nejen vláda, ale i obyvatelstvo nejsou ochotni zajistit Ruským Ukrajincům slušný život ve své zemi. To znamená, že Rusko není tvrdohlavé, leč nemá jinou možnost, jak ochránit své krajany před šikanou až terorem. Proto by především velké země z nezúčastněných měly neprodleně uznat připojení území Ukrajiny podle výsledků referenda. Alespoň de facto, když ne de jure. Celou situaci prohlásit za kompromisní provizorium, o jehož řešení se bude dále jenom jednat a už ne válčit. Západ pod takovým tlakem reálné většiny světa pak bude muset ukázat, jak to skutečně myslí s tím zachováváním míru na této planetě.

OSTATNĚ SOUDÍM, ŽE UKRAJINA MUSÍ BÝT ZNIČENA

Od počátku „Specoperace“ jsem přesvědčen, že se Rusku nepodaří obsadit jen území s ruským obyvatelstvem a zachovat při tom zbytek Ukrajiny bez výrazného vojenského úspěchu v jejím zbytku. Nenávist Ukrajinců k „Moskalům“ je příliš všeobecná, takže bylo jasné, že dokud zbude Ukrajině alespoň kousek z její velké země, budou pro Rusko neustálým zdrojem problémů, až nebezpečí. Proto jsem si byl od počátku jistý, že Rusové budou nakonec muset Ukrajinu prakticky zničit. Nejen z toho důvodu jsem plédoval hned začít masivními útoky na rozhodovací centra a páteř sítí dopravních, energetických a samozřejmě vojenských. Delikátní až gentlemanský způsob vedení bojů Ruska jsem nechápal, protože enormně zvyšoval ztráty na živé síle Ruské armády, a navíc dával Ukrajincům jakousi naději na úspěšnou obranu. Ruské velení při tom jednoznačně podcenilo podporu Ukrajiny ze strany USA a NATO, což definitivně potvrdil Šojgu svou žádostí o mobilizaci v tomto týdnu.

Ruská akce na Ukrajině jednoznačně prospěla především USA. Američané se vždycky dovedou semknout, začne-li jejich armáda někde ve světě válčit. Jsou utlumeny vnitřní problémy a vláda má šanci věnovat se jen válce. Vládci navíc nemuseli moc přemýšlet a jen otevřeli dávno zpracované manuály strategie na zničení Ruska. Jenže i oni se přepočítali. Netušili, že Rusko za posledních dvacet let tak neobyčejně ekonomicky posílilo. Takže staré strategické principy nějak přestaly platit a na zastaralou válečnou metodu USA nakonec doplatil jejich spojenec, tedy zbytek Západu. Což americký Deep State okamžitě využil k druhému svému strategickému cíli, zničit EU jako svého ekonomického konkurenta, především jeho měnu euro.

A tak se Západ dopracoval ke dnešku, kdy už je v přímém vojenském střetu s Ruskem prakticky a za nějaký týden bude i právně. Ono už od května není pro Západ cesty zpět. USA zabránily Ukrajině jednat o příměří, čímž posunuly konflikt do nové kvality, čti, že už kompromis není možný, o míru se nesmí ani mluvit a bojovat se bude do úplně porážky jedné strany.

Rusko se tím dostalo do situace válčení o své přežití, jako již několikrát v historii. A to pro soupeře není dobré, protože zatím nad ním nikdy definitivně nevyhrál. Navíc má v čele typického válečníka, který velkohubě nesděluje světu dopředu své pravé plány, a hlavně jasně vždycky splnil, co řekl. Neblafuje! A při tom má jaderný kufřík pořád u sebe, jak sdělil celému světu!!!