SELHÁNÍ ZAKLADATELŮ ČESKÉ REPUBLIKY

Motto:

Ústava státu není uměleckým dílem, abychom se nad ní zamýšleli s otázkou:  Co tím chtěl básník říci?

Úvodem.

Ne, Zeman není vinen tím, jak si v současnosti vykládá Ústavu ČR. Podobně se chovali i oba předešlí prezidenti a vždycky byli za to opozičními politiky a médii kritizováni a sympatizanti jejich chování naopak podporovali rádoby odbornými interpretacemi textu našeho základního zákona. Myslím, ba dokonce jsem si jist, že za třicet let existence našeho státu máme již dostatek zkušeností k tomu, abychom vypracovali podstatně dokonalejší fundament právní řádu naše země

Poznámky ke vzniku současné Ústavy ČR.

Před volbami poslanců v tehdejší České a Slovenské Federativní republice, které se uskutečnily v polovině roku 1992, neměla žádná česká politická strana ve svém programu rozdělení československého státu. Takže na vznik samostatného státu se politicky, nadtož odborně nepřipravovala.

Na rozdělení se ihned po volbách dohodly dvě vítězné politické strany, jedna slovenská a druhá česká a postavily tak všechny politiky a především celou veřejnost před úkol, za půl roku ukončit existenci Československa. Nechci v tomto textu dokazovat, že na takový čin neměli, především poslanci Federálního shromáždění, absolutně žádnou legitimitu odvozenou od zájmu veřejnosti. Zatímco na Slovensku se již dávno připravovala určitá skupina odborníků na samostatný stát, v Česku se tak nedělo.

Ústava ČR proto vznikala v časové tísni, ba až stresu. Neprodělala potřebnou, tedy dlouhodobou veřejnou diskusi odborníků nad státoprávním uspořádáním nového státu, ani zásadní debatu nad formální podobou a rozsahem ústavy. Vůbec se před její tvorbu politicky nerozhodovalo ani o podobě našeho státu, druzích ústavních institucích, nadtož o zásadních jejich kompetencích. Což je první důvod skutečnosti, že dneska samotná Ústava ČR působí mnoho problémů, způsobuje vládní krize a především dovoluje celou škálu interpretací, čímž jenom rozmnožuje politická pnutí v zemi.

Druhým problémem byl mechanismus jejího vyhlášení. Jsou autoři, kteří dokonce tvrdí, že jde o tak unikátní způsob, jaký v Evropě nikde neexistuje. Neznám procedury přijímání Ústavy všech států v Evropě, a přiznám se, že mne to ani nezajímá. Tvrdím však naprosto odpovědně, že přijetí dosud platné Ústavy ČR bylo diktátem v provedení poslanců, kteří k tomu neměli kompetenci. Již v době jejího přijetí jsem ji proto prohlašoval za novodobou „oktrojírku“.

instituce, která naší zemi nadiktovala Ústavu.

Ústava ČR byla uzákoněna institucí, jejíž členové nebyli zvoleni jako zastupitelé samostatného státu, nadtož s celospolečenským pověřením takový stát ustavit. Bylo-li rozdělení Československa pseudorevolučním činem první generace českých a slovenských politických představitelů, vygenerované polistopadovými událostmi, pak způsob ustavení státu s názvem Česká republika byl stejně pseudorevoluční, čili de jure nelegitimní.

Poslanci České národní rady, České a Slovenské Federativní republiky, zvolení v roce 1992, neměli legitimní oprávnění vyhlašovat Ústavu České republiky. Pokud by byli skutečně odpovědnými politiky, demokratického smýšlení a chování, měli pouze vyhlásit prozatímní ustavující zákon nového státu. Měli se k tomu navíc usnést na termínu a mechanismu přijetí skutečné Ústavy našeho nového státu. Jelikož nic takového neudělali, považuji jejich chování za neodpustitelné selhání jejich konání coby zakladatelské instituce České republiky.

Plénum České národní rady 16. 12. 1992 přijalo dokument, který vyhlásilo za Ústavu státu, který tehdy ještě vůbec neexistoval. A aby těch zmatení nebylo dost, tak předsednictvo zmíněné rady v tentýž den přijalo usnesení o vyhlášení „Listiny základních práv a svobod“ jako součást ústavního pořádku tehdy ještě neexistující České republiky.  Takže „lidu“ této země byly, zástupci k tomu nepovařenými alias nekompetentními, do vínku české samostatnosti „darovány“ hned dva dokumenty ustavující nový stát.

Není předmětem tohoto textu hodnotit nekompatibilnost a formální různorodost jmenovaných dokumentů, jen si troufám zdůraznit, že vznikly prakticky živelně, bez dlouhodobé odborné debaty a samozřejmě absolutně bez podílku veřejnosti na jejich tvorbě, konečné kodifikaci a především vyhlášení.

K dalšímu vývoji ústavního pořádku v ČR.

Naprostá většina předních ústavních činitelů nového státu si byla dobře vědoma toho, jak Ústava vznikala. Pokud by cítili skutečnou odpovědnost státníků, vynaložili by již dávno potřebnou snahu dát zemi zodpovědně vytvořený, právně co nejperfektnější a především co nejdemokratičtější metodou vyhlášený, zákon té nejvyšší právní síly v zemi.

Za celých 28 let se nic podobného nejen nestalo, ale neobjevil se ani náznak snahy o vytvoření nové Ústavy ČR. Místo toho trpěli a já se domnívám, že se mnozí dokonce doslova s chutí „vyžívali“ v řešení různých vládních, ba až ústavních krizí, způsobovaných rozličnými interpretacemi naší Ústavy. Nejvíc mně vadí, že ani Ústavní soud nepodnikl v tom směru patřičnou iniciativu, ač trpěl zahlceností stovkami, ba tisícovkami tak zvaných, možná naprosto zbytečných, ústavních stížností.

Za prezidentství Havla, Klause i Zemana ukázala Ústava ČR nadbytek nedostatků, které již dávno volaly po mnohé změně, ba dokonce po vypracování úplně nového, celého textu. Kdyby byli poslanci sněmovny a senátu opravdu odpovědnými politiky, již dávno by zadali úkol vypracovat novou Ústavu a usnesli se na zákoně stanovujícím mechanismus jejího přijetí. V neposlední řadě, podle mého názoru, to měl především iniciovat Ústavní soud, což ještě jednou zdůrazňuji.

Jak jsem se již zmínil. Není tedy za současnou situaci vinen Zeman, ale všichni politici, kteří v historii našeho současného státu byli v ústavních funkcích. Jeho zakladatelé v časové tísni tehdy selhali, ale jejich pokračovatelé měli dostatek času na nápravu, kterou dodneška nejenže neprovedli, ale ani je to snad nenapadlo.

Myslím si, ba jsem o tom výsostně přesvědčen, že nejlepším uctěním blížícího se výročí listopadových událostí r. 1989 by bylo, kdyby současný Parlament ČR, tedy obě jeho komory společně, se usnesl na termínu vypracování nové Ústavy našeho státu a metodě jejího vyhlášení.

K tomu jen poznamenávám, že by bylo dokonce dobré otevřít veřejnou debatu o stávajícím státoprávním uspořádání ČR. Taková by totiž měla předcházet odpovědné tvorbě každé nové ústavy. Vynucuje si to mimo zmíněné důvody i rychlost změn v dnešním, poněkud nestabilním světě, jakož, mimo jiné i skutečnost, že jsme součástí rodícího se soustátí.

Osobně si myslím, že je o státoprávním systému našeho státu zapotřebí kupříkladu prodebatovat další setrvání pozůstatků monarchismu v naší Ústavě a zdůraznit její republikový charakter. Konečně skončit částečnou dualitu výkonné moci. Za diskusi stojí rovněž smysl dvou komor našeho Parlamentu a především jejich kompetencí, aby si vysloveně neházely klacky pod nohy. Ústavu by bylo vhodné demokratizovat jednak pravidly pro povinný plebiscit a konečně přijmout pravidla obecných referend. Také odvolatelnost politiků v dnešní chaotické době zasluhuje nepředpojatou diskusi. Nebojím se dokonce tvrdit, že zásadní změnou by měly projít kodifikace dneska Ústavou ČR pojednané instituce, jako je Ústavní soud, ČNB a NKÚ.

Naši politici i zainteresovaná veřejnost by dokonce mohla prodebatovat celý systém tří pilířů politické moci v době zesilující se polyarchie, která se skrývá pod rouškou zastupitelské demokracie.

Stanislav A. Hošek

 

K DIVADLU NAZVANÉMU HLASOVÁNÍ O VYSLOVENÍ NEDŮVĚRY VLÁDĚ

Situace v současnosti je taková, že všichni poslanci věděli, jak dopadne hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Opozice věděla, že k svržení vlády nemá sil a ostatní věděli to mnohem důležitější, a sice že Babiš je tím menším zlem. Vláda se tedy udržela ne pro Babišovy kvality, ale jen a jenom proto, že antibabišovci jsou v očích většiny mnohem horší, než Babiš sám.

Klausova polistopadová činnost vytvořila v naší zemi nepočetnou vrstvičku, doslova kastu superboháčů. Část z nich se nějak proflákla, čímž se stala veřejnosti příliš známou a tím bez vlivu, takže dokonce museli zmizet, viz Kožený, Krejčíř, ale například i Šrejbr a Stehlík. Jiní se od počátku znatelně, ale méně viditelně angažovali na straně vůdců převratu a i přes trestnou činnost stále mají dostatečný vliv na vrstvu profesionálních politiků viz Bakala, Tykač, Křetínský, Komárek a další. Ti nejchytřejší sice konají v naprosté anonymitě, ale také lze o nich mluvit jako o kastě oligarchů, protože ovlivňují volené veřejné činitele. Mají na ně takový vliv, že jsou ve skutečnosti loutkovodiči i těch nejvyšších politiků, včetně prezidenta.

Babiš se ale rozhodl vystoupit z jejich řady a vstoupit do politiky přímo. Je sice druhým nejbohatším z oligarchů, ale jeho bohatství je pouhou čtvrtinou toho nejbohatšího a je srovnatelné s vlastnictvím dalších tří příslušníků zmíněné kasty. Měl od počátku tak skvělý marketing, že se mu to opravdu povedlo, dokonce rychleji, než čekal. Tím získal jistou komparativní výhodu oproti svým kolegům/konkurentům, čili příslušníkům karty oligarchů. Babišovi političtí protihráči, čili viditelné marionety z vrstvy profesionálních politiků se rozdělili na dvě skupiny. Na viditelné antibabišovce a na ty kteří vidí, že Babišova vláda je menším zlem, než všechny ty, které jí předcházely. Pozůstalí po bývalých politických vládcích vytvořili ve sněmovně tak zvaný „Demokratický blok“. Jeho poslancům pořád ještě nedošlo, že oni nikdy nebudou silou, která Babiše zbaví politického křesla. To provedou jen a jenom příslušníci jeho vlastní kasty, jakmile jim už nebude schopen vytvářet podmínky k vyšším ziskům. A dle mého pohledu na ekonomickou situaci se ta doba nezadržitelně blíží. Konjunktura trvá již příliš dlouho.

KAUZA LANG

Všechno začalo tím, že na sociální síti jakýsi Martin Lang, radní za ODS v Jesenici u Prahy dovolil napsat následující:

Zeman je druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svini.

Člověka, který nedrží dohody a smlouvy jistě lze nazvat proradným prasetem a slušní lidé se takové morální zrůdě vyhýbají. Adolf Hitler takovou morální zrůdou byl. Nedodržoval žádné dohody a smlouvy. Český stát, který uzavře smlouvu a poté zneužije parlament, aby smlouvu porušil, klesl na úroveň proradného prasete. Poslanci, kteří zvedli své ničemné pazoury pro schválení zákona o zdanění církevních restitucí, jsou smradlavá a proradná prasata. Nejsou to lidé a je dovoleno je zabíjet. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že takové zrůdy je nutné pozabíjet, aby svou morální zrůdností nenakazili zbytek národa. Debilní, senilní bolševik Zeman se rozhodl zákon podepsat a je ho třeba zabít též. Ideálně takovou zrůdu podřezat, jako přestárlou svini a nechat vykrvit a poté spálit. Morálním zrůdám je třeba vyhlásit boj na život a na smrt. Není možné dále tolerovat ničemnost hloupých a všehoschopných zvířat. Taková zvířata nejsou vhodná ani na mýdlo. Hromadu sraček lze pouze spálit. Nejde o peníze církvím. Jde o to, že svým proradným chováním prasata, včetně prezidenta legitimovala porušování dohod a smluv mezi lidmi. Prezident státu dává příklad lidem, že je normální a úplně přirozené poté, co je plněno jednou stranou, jednostranně nerespektovat závazek. Je to stejné, jako když dělník nedostane dohodnutou mzdu nebo živnostník nedostane zaplaceno. Pokud se nelze dovolat práva, je nutné takové zlo vybíjet, je nutné nositelům takového zla uřezat hlavy a pálit sračky, co z nich zbydou.            

Samozřejmě, že se z toho stal skandál. Prý to šetřila i policie. O výsledku se ovšem veřejnost nedověděla. Fialenka Fiala, takto boss ODS, v prvé dny tvrdě odsoudil uvedený duchovní blijanec a slíbil potrestání.

Ještě 20. května pan radní ovšem v rozhovoru pro Deník, Blesk a další média tvrdil, že si za svými výroky stojí. Takže nešlo o náhlé pominutí smyslů, opilost, zfetovanou, či jiný úlet, ale o vyhřeznutí té nejhlubší zášti plynoucí z celoživotního přesvědčení.

Se zájmem jsem čekal, jak se nakonec ODS s případem vyrovná. Skvěle. Včera jsem se dočetl, že pan Lang se omluvil, sice určitě ne osobně Zemanovi, či dokonce velké části sněmovny, ale na jakémsi sezení místního sdružení ODS v obci. Vzdal se jeho předsednictví, leč dále zůstává radním. Jak jinak, kde by se tak dobře uživil. Fialová, vlastně ještě pořád prý modrá Udženija k tomu pouze dodala, cituji: „Pokud se pan Lang omluvil a ještě k tomu rezignoval na post předsedy, tak ani není co komentovat. Každý někdy udělá chybu a je dobře, když si ji uvědomí a omluví se“. Takže já jsem následně vyzval k podřezání Schwarzenberga, který mi již delší dobu pije krev. Hned se za to omlouvám a vzdávám se funkce předsedy samosprávy našeho domu. Nebo jsem jenom zase něco nepochopil?!!

MILION CHVILEK PRO…DEMONSTRACE

Na základní otázku, proč lidé v poslední době tak často demonstrují je velice jednoduchá a jedině pravdivá odpověď, která zní: Protože mohou. V každé společnosti je vždycky určité procento kverulantů, věčných nespokojenců, frustrovaných, lidí zásadně jiného myšlení a názorů, než vláda a moc vůbec a dalších všemožných aktivistů, včetně menšinových. Řečeno jasnou řečí, je v ní dostatek materie, kterou mohou odpůrci moci, ale i pouzí odpůrci současné politické moci, využít pro své zájmy. Nepochybuji o tom, že každé demonstrace se účastní i určité množství lidí, kterým jde opravdu o řešení problému samotného.

V tomto textu se nehodlám zabývat demonstracemi „za Jágra“, či „proti Jágrovi“, za svobodu Tibetu, či proti bombardování Srbska, čti těmi, jejichž účastníkům jde o jeden jediný, konkrétní problém. Chci se zevrubněji podívat pouze a jenom na demonstrace, organizované občanským spolkem „Milion chvilek za demokracii“. A co je podstatné, chci se na ně podívat tak, jak jsem zvyklý, tedy pod jiným zorným úhlem, než se všeobecně prezentuje.

Demonstrace za nezávislost justice.

Jmenovaný spolek od prvopočátku svolával lidi na náměstí proto, že jeho viditelní organizátoři tvrdili, že vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM, ohrožují nezávislost justice.

Nezávislost justice je v obecně ideologickém pojímání velice chytlavý slogan, jako vše ideální, co v reálu vůbec neexistuje. V liberální demokracii, ale nejen v ní, totiž ve skutečnosti justice nikdy nikde nezávislá nejenže nebyla, není a nebude. Ale, co je nejhorší, ze své podstaty ani být nemůže. Justice totiž musí bezpodmínečně dodržovat zákony, které vydává moc zákonodárná. Ta je ale vždy ideologická, což znamená, že vydává zákony, které jsou výrazem zájmů určité skupiny obyvatel země. Justiční orgány tedy nehledají žádnou obecnou spravedlnost, jak se snaží titíž ideologové moci tvrdit, ale jen a jenom právo, právo kodifikované jimi vyznávanou mocí. Tolik obecně o údajné nezávislosti justice.

V konkrétním případě iniciátoři, organizátoři a v neposlední řadě sponzoři demonstrací pod hlavičkou „Milionu chvilek…“ tvrdili, že výměna ministra spravedlnosti v momentě, kdy policie konečně zveřejnila obvinění v kauze Čapí hnízdo, je právě tím případem ohrožením nezávislosti justice.

Od té doby odborníci na právo, od ústavního po trestní jasně ukázali, že je to nesmyslná obava. Nebudu zde jejich argumenty opakovat. Jak jsem slíbil, podívám se na problém z jiného úhlu. Nikdo z odpůrců současné vlády si totiž nedovolil tvrdit, že ve jmenovaném problému vláda porušila nějaký zákon, nebo dokonce Ústavu. Jinými slovy, vládní moc dodržela až dosud všechny právní normy, které byly kodifikovány za vlád a parlamentů, z dob kdy vládly politické síly soupeřící s tou současnou.

Mně z toho vyplývají dva možné závěry. V prvé řadě ten, že minulé vládnoucí skupiny byly natolik neschopné, že kodifikovaly zákony, které vytvářejí riziko zneužití moci exekutivní k omezení nezávislosti justice. Druhou možností pak podle mne je, že to v době svého vládnutí neudělaly z hlouposti, ale záměrně, pro svůj prospěch. Že je, ve své pýše vítězů, tenkrát ani nenapadlo, že se karta může obrátit a oni nebudou vládnout, tedy mít šanci omezit nezávislost justice. Jelikož vím, jak obrovsky početné týmy zahraničních poradců na ministerstvech a jinde se po listopadu 1989 vyskytovaly, tak ta první možnost je, alespoň v mých očích, málo pravděpodobná. Ostatní nechávám na posouzení čtenářů. Závěrům k této části si troufám ale tvrdit, že současné demonstrace „Milionu chvilek…“ pláčou na nesprávném hrobě. To za prvé a za druhé pouze dokazují, že to není tato vládní moc, která prvoplánově ohrožuje nezávislost justice.

Demonstrace za demokracii.

Druhou velkolepou ideou, za kterou prý bojují demonstranti „Chvilek…“, je demokracie. Jestli je v liberální demokracii spornou ideou nezávislost justice, tak demokracie je již ze samé podstaty liberalismu, čti všestranné svobody, naprosto neuchopitelným pojmem, protože si každý ve svobodné společnosti pod ním může představovat to, co chce.

Asi proto musel nedostudovaný politický aktivista, který se stal mluvčím demonstrantů, naší veřejnosti poněkud ujasnit, že alespoň mu samotnému jde konkrétně o „zdravou“ demokracii, jak prohlásil po poslední demonstraci. Přiznám se, že pro mne je to přídavné jméno, které jsem ve spojení s demokracií zatím neslyšel, takže mi bez bližší charakteristiky nic neříká. Vnímám ho jen jako jakýsi výraz poetického a ne politického jazyka.

V představách klasiků je demokracie především debata o každém problému. Zdravá demokracie podle pana Mináře je ovšem, jak lze vidět, pouliční show a v té se diskutovat opravdu, „docela skutečně“, jak zpívával Werich a Voskovec, nedá.

Že by tedy onou zdravou demokracií pana Mináře byla jakási nová aplikace „přímé demokracie“? To by si jistě pan mnohonásobně otitulovaný akademik Fiala určitě, ale určitě nepřál. Dokonce předpokládám, že by si to nepřál ani sám mág přímé demokracie v ČR, pan Okamura.

Demokracie se skutečně nedělá na ulici, žádná. Zdravá, či přímá, prostě žádná. Všechny ty moderní „Street…“ akce nejsou žádným projevem demokracie, ale pouze prezentací svobody, až někdy bezbřehé, čili anarchii se blížícího pojetí občanské svobody.

Demonstrace jako projev občanské společnosti.

     Většina novinářů a dalších veřejně činných osob, které obhajují jmenované demonstrace, se shoduje na tom, že jde o projev občanskosti. Pan Honzejk kupříkladu tvrdí, cituji: „…že občanská společnost už svůj hlas pozvedla a teď je na demokratických politicích, aby…“, konec citace.

Neexistuje, neexistoval a asi nikdy nebude existovat průzkum motivace k účasti jednotlivců na demonstracích. Naprostá většina by totiž ten nejhlubší důvod neuvedla. Tvrdit proto že jmenované demonstrace jsou projevem občanské společnosti je stejně pravděpodobné, jako tvrdit ku příkladu, že jde o zmanipulování lidí příliš plochého názoru, od těch věčně až idealisticky naivně věřících v politiky, až po fanatické zastánce jednostranné pravdy.

Jestliže se vzedme nebývalá občanské síla odporu vůči stávající politické moci, může to být ovšem i signalizaci nezdravé společnosti. A v nezdravé společnosti asi těžko může existovat jakási nedefinovatelná, zdravá demokracie.

Preventivní demokracie.

     Jenom trochu přemýšlející obhájci jmenovaných demonstrací si byli a jsou dobře vědomi, že jejich zdůvodňování stojí na vodě. Demonstrovat totiž proti něčemu, co se ještě nestalo je až příliš imaginární, lehce zneužitelné a v podstatě komické, jak na až „kouzelných“ příkladech ilustroval nejeden oponent demonstrací z dílny „Milion chvilek…“.

Proto si asi pan Jandourek vymyslel jakýsi nový druh demonstrací. Preventivní demonstrace. Je-li každá demonstrace pouze projevem občanské svobody, ale ne už demokracie, neboť jde o určitou formu nátlaku ulice, čili nedemokratického prvku v chování občana, pak ona prapodivná preventivní demonstrace má v sobě navíc prvek zastrašování, až vydírání. Což už není pouze nedemokratický projev, ale jednoznačně násilný prvek signalizující možná až nastupující jiný systém politické moci. V mých očích možné totalitní moci.

Zastánci preventivních demonstrací si ve své umanutosti ani neuvědomují, že každá hůl má dva konce. Tedy že až budou vládnout politici jejich „krevní skupiny“, tak se proti nim může zvednout dokonce mnohem větší vlna „preventivních občanských akcí“.

Několik vět na závěr.

Demonstrace organizované spolkem „Milion chvilek pro demokracii“, jsou náznakem, že dosud platné zákony, vytvořené polistopadovými vládami, jsou rizikové, jakoby jejich tvůrci vůbec nepočítali s tím, že jednou oni nebudou u moci. V mých očích nastolují určité pochybnosti, že naše zem je právním státem.

Tyto demonstrace nejenže nejsou výrazem demokratičnosti jejich iniciátorů, organizátorů, sponzorů, ale především účastníků. Jsou spíše akcemi vyznavačů silových řešení od nátlaku ulice, po „preventivní“ zastrašování a vyhrožování.

Nejsou v žádném případě projevem demokratičnosti v naší společnosti, ale pouze až bezbřehého pojímání svobody.

Pokud demonstrace mají být dokonce jenom nějakým testem chování vlády vůči občanským protestům, pak si troufám tvrdit, že jde o uskutečňování neúměrného rizika v dobách všech těch barevných revolucí, „majdanů“ a jiných společnostních perverzit dnešní doby.

NEOBELHÁVEJME SE – DVĚ GLOSY K SOUČASNOSTI

Zneužívání deviantů jako údajně veřejností projevovaná demokracie.

V pondělí třináctého se opět na náměstích některých měst demonstrovalo. Skutečnými svolavatelem je fakticky Česká televize a viditelným organizátorem občanský spolek „Milion chvilek…“ na protivládní aktivity. Ne oni se tak samozřejmě nepojmenovali, oni se prý, alespoň podle vlastních představ, aktivizují „…pro demokracii“. Jenže je to demokracie pouze podle jejich, poněkud bizarních představ. Konkrétně o jakousi formu „demokracii zdola“, přesněji nátlak zmanipulované ulice. Že by šlo o nějakou novou metodu uskutečňování liberály tak nenáviděné přímé demokracie?! Bohužel je to rovněž naprosto viditelně aktivita namířená proti výsledkům voleb. Takže hlavními iniciátory, kteří se pouze skrývají za projevy veřejnosti, div ne „lidu“, jsou pouze a jenom ti, kteří prohráli poslední volby do sněmovny. Nejenže prohráli volby, ale ani ve sněmovně samotné se jim následnými kabinetními fígly, na něž jsou zvyklí, nepovedlo zabránit, aby vládu sestavil vítěz voleb, který je porazil o tři koňské délky. Iniciátoři spolu s organizátory rádoby vzpoury veřejnosti proti vládě zneužívají jednoho obecného společnostního jevu. Oni dobře ví, že v každé komunitě je určité procento lidí s negativním přístupem ke světu. Ti představují celou škálu duševních indispozicí. Jednou z nich je i jev nazývaný permanentní protestovatel. Jde o jakýsi druh kverulantství, aktivity věčných nespokojenců, stěžovatelů a tedy i protestovatelů. Proč vlastně demonstrují? Protože mohou. Celé půl století nemohli, tak teď si to asi vynahrazují. Jandourek, jeden z jejich obdivovatelů, možná asi aktivistů, je v těchto dnech dokonce nabádal, aby přešli na vyšší kvalitu protestních demonstrací. Aby demonstrovali preventivně. Což, přeloženo do češtiny znamená, aby vytvářeli nátlak, čti, aby tak vlastně předem zastrašovali, až následně odradili každého, koho chce vládní mocí pověřit veřejnou funkcí. Tou vládní mocí, která je prakticky jediným demokratickým vykonavatelem politické moci v zemi. Takže lze jasně a nezpochybnitelně tvrdit, že veškeré počínání pod hlavičkou „Milionu chvilek…“ je nejen vysoce nedemokratickým chováním, ale jedním z rysů fašizace naší politické scény. Působení na city až temné pudy, využívání obecné frustrace k davovým akcím ulice, to vše jsou jednoznačné rysy každé totality. Tím, že je někdo označuje jako metodu boje za demokracii, tak nejenže sám sebe obelhává, ale vytváří klíma, které se mu jednou vrátí. Když náhodou jednou vyhraje volby, tak se proti němu ulice vzbouří. A jelikož dnešní protestující viditelně hájí zájmy menšiny, pak se proti nim zvedne většina a to by mohlo být pro ně mnohem děsivější. Takže si nelžeme do vlastního hnízda.

Jsme ve válce s Ruskem a ne, že ne.

Jeden příliš aktivistický hoteliér odmítl ubytovávat občany Ruské federace, pokud nepodepíší nesouhlas s připojením Krymu k jejich státu. Veřejnost by si zmíněného aktu vůbec nevšimla, pokud by se případ nedostal až k Ústavnímu soudu ČR. Ten k úděsu většiny veřejnosti, jak ukazují průzkumy, dal za pravdu hoteliérovi. Okamžitě se případ stal událostí, ke které se vyjadřovali právníci, političtí odborníci a jiní experti. Vůbec mne pro tento text nezajímají jejich argumenty, nadtož závěry. Chci si všimnout podstaty problému.

Tvrdím totiž, že nejméně od vstupu Ruska do občanské války v Sýrii jsme s Ruskem ve válce. Argumentů k takovému tvrzení je tolik, že necítím ani potřebu je zmiňovat. Je jenom zapotřebí si vyjasnit, v jaké válce.

Zásadně odmítám všeobecná tvrzení, že jde o Studenou válku dvě. Stav světa v druhé půli minulého století byl pojmenován Studenou válkou totiž lživě. Ono označení mu daly politické elity Západu a Evropy, což byl pouhopouhý výraz západocentrismu, čti, pýchy bílého muže, který v prostoru Evropy a USA ve velkém nestřílel a nezabíjel. Ve zbytku světa se ale intenzivněji, či méně silně válčilo po celou jmenovanou dobu, takže globálně šlo o opravdovou, čili „horkou válku“. A navíc byla opravdu celosvětová, neboť místní války byly plodem celosvětové konfrontace SSSR s NATO, coby výkonné složky branné moci USA. Nebylo-li studené války jedna, nemůže být ani studená válka dvě. To je můj jednoznačný závěr.

Vztah Ruska k Západu je nejméně od napadení Srbska horkou válkou. Vztah NATO, potažmo USA k Rusku je nejpozději od Sýrie už rovněž horkou válkou. ČR jako jednoznačný spojenec USA nemůže proto být s Ruskem v jiném, než válečném vztahu, v horké válce.

V současné degeneraci mezinárodního práva na „oprávnění“ libovůle silnějšího, to má jednoznačné důsledky. Vůči Rusku se nemůžeme chovat jinak než k nepříteli. Proto se podílíme na všech aktech tohoto nepřátelství, propagací nenávisti počínaje přes sankce všeho druhu až po účast na vojenských cvičeních u hranic Ruské federace. Což jsou nesporné aktivity přípravné fáze horké války. A ne že ne!!

KRIZE DEMOKRACIE? ALE KDEPAK. Jenom zoufalý vztek vládnoucích nad růstem informovaností ovládaných.

Nějak podezřele roste počet lidí, kteří nejsou spokojeni s tím, kdo chodí k volbám. Unikátní názor nedávno projevil Mnislav Zelený Atapana, bývalý velvyslanec ČR v Kolumbii. Podpořil režisérku Olgu Sommerovou, která prohlásila veřejně, že volby jsou nebezpečným nástrojem, protože, cituji: „…volí i lidé, kteří se nezajímají o politiku a skočí na populistické nabídky“, konec citace. Jmenovaný etnolog problém široce rozvíjí. Cituji: „S paní Olgou Sommerovou zcela a zásadně… souhlasím všemi deseti. Mimochodem si jí velmi vážím a touto cestou ji i srdečně pozdravuji a děkuji jí, že měla odvahu něco podobného veřejně medializovat. Ano, to je obrovská vada naší demokracie, že může volit s odpuštěním každý…no, nechci se nikoho dotknout, tak to nedopovím. Je to jedna z cest k naší zkáze. Když se zamyslíme, kdo jak je kulturně vzdělaný, jak čte knihy, tak kolik to je procent? Jestli dvacet třicet, tak je to hodně. I kdyby čtyřicet! A tomu zbytku je všechno jedno. Ať už je to vzhledem ke spotřebě, o níž jsme hovořili, tak i vzhledem k volbám. Jsou ochotni zvolit kohokoli, když něco dostanou, když se nechají oblbnout nějakými sliby, které čtou na billboardech. Propadnou tomu, protože kvůli svému malému rozhledu uvěří každé hovadině našich politiků…V dobách tak slavných mužů, jako byli Santander a Bolívar, zakladatelé republiky Kolumbie, měl volební právo jen ten, kdo uměl číst a psát, což bylo pět procent lidí. Ale je to logické, protože ten zbytek, ať už je to číkoli chyba, je ovladatelný. Pouze ten, kdo je trošičku na úrovni, může rozhodnout s určitou znalostí. Já bych se přikláněl za nějaké takové řešení. Je to samozřejmě úděsné, je to narušení demokracie, to chápu, ale jak všichni víme a neustále o tom hovoříme, tak demokracie je na tom čím dál tím hůř a neslouží nám k tomu, co jsme od ní původně očekávali. Ano, zažila svá slavná léta, ale už je načase s tím něco udělat…Pochopitelně jakákoli dělicí čára mezi těmi, kteří by mohli a jež by nemohli volit, je něco šíleného. Ale mělo by to být něco, z čeho by bylo patrné, kdo se o tuto zemi nebo své město nějakým způsobem zasloužil. Říkáme, že jsme Homo sapiens, člověk moudrý nebo rozumný. Ale jsme všichni Homo sapiens? Já bych navrhoval, kdo není Homo sapiens, tedy ten člověk rozumný, ať nevolí. Nehledě na to, že volit chce stále méně lidí, protože vidí, že je to stejně jedno. Takže to nakonec vypadá tak, že ten skutečný Homo sapiens nevolí a volí jen ti druzí. Což je však ještě ta horší verze.

Pan přechytřelý se odkopal až v posledních větách. Rozumní vidí, že volby jsou zbytečné, říká. To je jediná pravda z celého jeho cintátu. A o ní by měl přemýšlet a hledat z ní řešení. Místo toho se utápí v marastu rádoby vědeckých argumentů. Na nich mne proto zaujalo už jeho tvrzení o tvorech čeledi Hominidae. Nevím totiž, koho myslel těmi Homo Sapiens. Oni totiž i neandertálci byli homo sapiens. Ovšem přesněji Homo sapiens neanderthalensis. Jako současný člověk je zase Homo sapiens sapiens, čili člověk nejen rozumný, ale moudrý. Což by měl kovaný etnolog přece vědět a rozlišovat. Takže by mne velice zajímalo, kdo jsou podle něj v současnosti „ti druzí“, kteří, alespoň podle pana exvelvyslance, jediní chodí k volbám. Jsou to podle něj homo kdo?? Že by pan etnolog byl rasistou? Ale jistě že ne, jen patří do vrstvičky exovládajících, kteří jsou zoufalí z toho, že konečně ti po věky ovládaní se už nenechávají oblbnout jenom od nich, ale třeba i někým jiným.

Jinak každou úvahu o jakémsi „omezení volebního práva“, jsem již dávno odbýval jedinou poznámkou. Zvyšujte občanskou odpovědnost už od základních škol. Přece se na nich v slušných společnostech vyučovala občanská výchova. Ten předmět je ale bezpodmínečně nutné oprostit od jakékoliv ideologické propagandy a tím se s vysokou pravděpodobností podaří vychovávat z Homo sapiens sapiens žádoucího Homo sapiens politicus, čti člověka občansky znalého a tím možná i odpovědného.

 

ZMĚNA KLIMATU NENÍ STĚŽEJNÍM PROBLÉMEM LIDSTVA

Musím se přiznat, že bych o tématu nepsal, pokud by mne k tomu nevyprovokovala nová kampaň, kterou globální „Deep State“ odvádí pozornost nepřemýšlejících od skutečně existenčních problémů současného světa.

Úvodem

Když se ve zpravodajství objevily první obrázky švédské puberťačky, kterak místo vyučování údajně demonstruje za ochranu klimatu, předpokládal jsem, stejně jako asi většina normálně myslících lidí, že jde o obyčejné záškoláctví. A proto jsem očekával, že její jednání bude takto pojmenováno a ohodnoceno sníženou „známkou z chování“, jak to bylo v rozumně řízených školách kdysi zvykem.

Když se individuální akt rozrostl v hnutí, dokonce mezinárodní, připomenul jsem si, že školáci vždy a všude jsou rádi, když se mohou „ulít“ z vyučování. Ovšem důvodně jsem předpokládal, že zvolení správci států se začnou intenzivně zajímat o to, kdože jim to „fušuje do řemesla“, čti, manipuluje se společenstvím jež řídí.

Jakmile ale Greta Thunbergová dostala možnost hovořit k účastníkům rádoby světových vládců v Davosu, definitivně jsem začal nad situací přemýšlet jinak. Od té chvíle tvrdím, že. „údajná ekologická aktivistka je novodobou Bernadettou Soubirousovou módního, zeleného náboženství. Je stejně naivní, stejně fanatická, a stejně zneužívaná skrytými vládci, coby postavička sloužící k manipulaci s davy a odvádění pozornosti lidstva od jeho mnohem podstatnějších problémů“. A hledal jsem od jakých.

Změny klimatu a vliv lidstva na ně.

Na naší planetě ke změně klimatu docházelo, dochází a bude vždycky docházet, což je odvozeno od několika faktorů, na něž lidská činnost neměla, nemá a asi nikdy nebude mít vliv, jako je třeba vzdálenost Země od Slunce. Naprostá většina všech změn, tedy nejen klimatických, je charakteristická tím, že probíhají skokově. Vždyť každý sám na sobě může pozorovat, že projevy stárnutí pociťuje ve skocích a ne pozvolna v průběhu svého života. Jde o jakési nepozorované změny, které se pak v poměrně krátkém období překlopí do úplně nové kvality. Pořád jste dítě a najednou jste, prakticky v jediném dni ženou. U klimatu je to o to horší, že jednotlivé změny neprobíhají jednosměrně, ale oscilují, takže je nutné sledovat dlouhodobý trend. Ovšem ono překlopení do nové kvality pak se uskuteční relativně rychle. Jakmile kupříkladu v jednom roce sníh neroztaje, ochlazení se pak rychle změní v zalednění doslova v několika letech. Dovoluji si tedy tvrdit, že změny klimatu jsou na Zeměkouli nevyhnutelné a zvrátí se do nové kvality poměrně v krátkém období.

Celá desetiletí se moudře i demagogicky, odborně i laicky, diskutuje o vlivu člověka, vlastně lidstva na změnu klimatu. Lidstvo vždycky ovlivňovalo klima na planetě, leč do posledního století vesměs jen na omezených a vesměs malých územích. V posledním století ovšem je jeho vliv, nejen klimatický, nesporně celoplanetární. Již víc jak před půl stoletím prokázal kupříkladu dobrodružný cestovatel Heyerdahl znečistění celých oceánů ropnými produkty.

Kvantitativní, nadtož kvalitativní vliv lidstva na celoplanetární klíma se však dodnes nikomu nepovedlo přesvědčivě, čti, nevyvratitelně dokázat. Ovšem naprostá většina lidí si je vědoma, že lidstvo celkově určitý vliv na změnu klímatu má. Nelze ho ovšem ani v nejmenším kvantifikovat, nadtož namodelovat, jak se jeho projevy dají skutečně ovlivnit. Všechna dosavadní opatření na ovlivňování klimatu jsou pouhými dílčími krůčky, o nichž víme pouze to, že probíhající změnu pravděpodobně nezhorší. Ovšem všechna zatím používaná opatření jsou natolik nákladná, že je sporné jejich celkové vyznění vůči faktu, že změna klimatu je neodvratná i bez lidského přičinění. Stojí za to poznamenat na tomto místě, že se zatím nesplnily, naštěstí, žádné skeptické předpovědi od těch apokalyptických po mírnější.

Pro laika, jako jsem já a naprostá většina lidí, je vrcholem chaosu v debatách odborníků o klimatu tvrzení, že se sice planeta otepluje, leč že jsme na druhé straně v době meziledové, po níž musí následovat nová doba ledová. Z toho všeho mi vyplývá jediný závěr. Ke klimatické změně určitě dojde. Ať už k oteplení, nebo k novému částečnému zalednění. Změna bude probíhat sice pomalu, ale nahromadění malých změn přivodí poměrně rychle na delší období nezvratitelnou zásadní změnu.

Co tedy dělat?

     Ať už přijde oteplení, či ochlazení, vynutí si to obrovskou migraci dokonce nejen lidí. Dneska migrují statisíce a je nám z toho v Evropě špatně. Při čemž migrují i ti, co nemusejí. Ovšem když se zmíněné změny projeví zvýšením hladin oceánů, vznikem dalších pouští, nebo naopak zaledňováním od severu, dojde k migraci stovek milionů lidí, až miliard, kteří budou muset migrovat, jen aby si zachránili holé životy. Řešit takový problém půjde jen opravdovým a dalekosáhlým „sociálním inženýrstvím“, které je dneska zesměšňováno, a já tvrdím, že dokonce vědomě odsuzováno, s nekalými záměry.

Jenže aby mohlo lidstvo reagovat na tak obrovský problém, musí dosáhnout zásadní společnostní přeměny sama sebe. Jestliže do zmíněné éry lidstvo neprocitne z dosud přežívající zvířecí přirozenosti v každém z nás, čti, ze současné predátorské společnosti, pak se zákonitě vyvraždí. Dneska totiž jednotlivé „civilizace“, v mém pohledu pouze jednotlivé kulturní typy všelidské civilizace, k tomu disponují nadbytkem prostředků, čti zbraní hromadného zničení. Opravdová humanizace lidského rodu nás tedy teprve čeká. Nebude k tomu stačit pouhá „kulturní revoluce“, jakou by bylo kupříkladu postavení rovnosti všech bytostí na roveň dnes zrůdně preferované osobní svobody. Je nutné doslova přepsat lidský genom. Je bezpodmínečně nutné dosáhnout stavu, kdy se společnost soutěže transformuje ve společnost nezáludné spolupráce. Myslím si, že existence lidstva za pokus o takovou, či podobnou proměnu sebe sama, opravdu stojí. To je veškeré jádro alternativy k současnému dění.

Takže.

Největším problémem, který čeká současné lidstvo není změna klimatu, ale připravenost všelidské komunity na řešení své adaptace na vysoce pravděpodobné klimatické změny.

Necítím se povolán radit, ovšem celoživotní zkušenost mi říká, že společnost založená na individualismu, s jedinou motivací aktivity spočívající v konkurenci a výsledně ve ždímání co nejvyššího zisku, tak obrovskému problému není schopná čelit. Globální lidstvo bude muset totiž bezpodmínečně kooperovat, což v praxi bude znamenat osobní svobodu každého jednotlivce uplatňovat pouze v rámci rovných práv dokonce všech bytostí, tedy nejen lidských. A to nejen na pouhé přežití, ale až na slušný život. Na takovou adaptaci bude lidstvo potřebovat nejen obrovské zdroje, ale bude muset vynaložit dosud těžko představitelné náklady a úsilí.

Z toho mi vychází jediný závěr. Komu opravdu leží na srdci přežití lidstva, ten se musí v prvé řadě ze všech svých sil angažovat za to, aby se na světě řešily všechny problémy s absolutním vyloučením válek, čili aby si lidstvo na Zemi vytvořilo mechanismy zajišťující v jakékoliv situaci trvalý mír na celé planetě. Z toho logicky vyplývá v prvé řadě, pro jistotu, zničit všechny zbraně hromadného zničení.

Z ohledu na uvedenou vysoce pravděpodobnou budoucnost je dále naprosto nepřípustné plýtvat zdroji, které budou možná existenčně pro lidstvo naprosto nezbytné. Což podle mne znamená snižovat na minimum i ostatní zbrojení, až po jeho naprosté vyloučení. A nejen to. Lidstvo bude muset nastoupit cestu „úspor“ na budoucí časy a opustit hýřivou konzumní současnost. Každý, kdo toto minimum dneska prohlásí za utopii je v mých očích potenciálně trestuhodným nepřítelem svých dětí.

Těch dětí, které ve své nezralosti dneska odhodlaně demonstrují proti lidskému vlivu na klimatické změny, zatímco by měly demonstrovat za mír, svět bez zbraní a plýtvání zdroji všeho duhu, tedy i lidskými, potažmo svými.

Ke klimatickým změnám nesporně dojde a lidstvo je povinno se na ně připravovat. Musí se ale změnit především ono samo. Musí. Protože mu hrozí i další rizika, na které by měla být přece jen připravena všelidská společnost, ať již se jedná o střet s jiným značně velkým vesmírným tělesem, výbuchem supervulkánu či jiného přírodního ohrožení. Což je jak soudím, jediná opravdově potřebná globalizace. Žádné elity mezi námi by si neměly ani ve snách připouštět, že pro své přežití zbytek lidstva zničí.

Pokud se někdy objeví vizionář, či vizionářka uvedeného kalibru, která zahájí demonstrace za uvedené, nebo podobné ideály, tak by se všichni lidé měli připojit. Pak bych byl ochoten třeba i já takovým záškolákům pomáhat demonstrace organizovat. Demonstrovat pouze za klima je totiž v mých očích nonsens, kterým kdosi záměrně ohlupuje celosvětovou komunitu.

PRVNÍ HAUSBÓT PETRA HORKÉHO

Ve čtvrtek 21.2.19 v 16:20 byl na TV PRIMA ZOOM uveden první díl nového „projektu“, jak se dneska módně říká, cestovatele Petra Horkého, nesoucí název „Hausbót Petra Horkého“. Prvním hostem v celém seriálu byla britská mírová aktivistka Scilla Elworthy, starší to dáma, která působila po většinu života v zemích bývalé britské koruny, především pak v Jihoafrické republice před Mandelou i za něj. Nikdy jsem o ní neslyšel, a jak jsem se dneska dověděl, ani jedna z čelných českých aktivistek mírového hnutí o ní nic neví. Při tom ona Britka má do češtiny přeloženou jednu ze svých knih. Její název je pro mne tak nepřijatelný, že ji odmítám číst. Nese totiž titul „Podnikatelský plán pro mír. Budování světa bez války“. Převádět každou, dokonce i promírovou činnost do řeči byznysu je pro mne naprosto nepřijatelné, ať tam autorka píše co chce. Úplně jsem se vyděsil, když jsem si pak přečetl její tvrzení, cituji „Propočítala jsem, že celosvětová prevence války by přišla na pouhé dvě miliardy dolarů“. Větší  hloupost totiž jen tak nelze pronést, když si lze naopak velice snadno představit, o kolik stovek miliard zisku každým rokem by přišly vlastníci zbrojařských firem jenom třeba v USA. Z dvaceti minut jejího povídání s panem Horkým jsem vyrozuměl, že patří do řad těch naivních aktivistů, kteří věří v takovou sílu duchovna, která přemůže nejagresivnější materiální výdobytky téhož duchovna, čili zbraně. Obrazně řečeno, že lze řízenou a cílenou výchovou předělat třeba i politické jestřáby USA, ba dokonce i zbrojaře téže země, tyjící z miliard daňových poplatníků, na mírotvorce. Nečetl jsem její knihu, ale na Wikipedii jsem si našel myšlenky paní Elworthy. Pro představu některé vypisuji:

„Věci, kterých se bojím, tloustnou z energie, kterou je sama krmím. Tak se stávají skutečností.“

„Způsob myšlení, který ovládal naši výchovu po 3000 let, přivedl lidstvo na pokraj vyhlazení. Přišel čas nastolit rovnováhu mezi mužskou a ženskou inteligencí.“

„…. je obscénní, že teď po celém světě utratíme (zhluboka se nadechne) 1 686 miliard dolarů (ročně) za militarizaci, ačkoli už 10 nebo 11 miliard dolarů by zajistilo čistou vodu a hygienu každému dítěti na planetě.“ 

 „Potřebujeme, aby lidé, které zvolíme, byli příčetní, lidští a měli silný smysl pro to, co je dobré a co špatné.“

„Přišel čas, abychom se obrátili směrem k ženštější inteligenci, která je dostupná stejně tak mužům jako ženám. Ženská a mužská inteligence se musí dostat do rovnováhy. Ženy by řekly, převážně protože rodí a mají blíž k zemi, že vědí, co život znamená a jak je vzácný. Ženy v sobě nesou moudrost, které se nikdy nedopřává sluchu. A teď nastal čas, kdy ženy přicházejí, kdy pozvedají hlasy. Aniž by kohokoli ohrožovaly, říkají pouze: To, co děláme, je šílené. „

Dotaz na Scillu Elworthy: „Ale přece nemůžete Donalda Trumpa naučit, aby byl lepším člověkem, nebo ho na něj převychovat…“

Odpověď: „Nemyslím si, že to není možné. Ovšem je to hodně strmá cesta. Když se na toho člověka podívám, vidím výchovu plnou násilí, kdy ho přiměli cítit se malý a nepatrný, a on teď musí neustále vyhrožovat jiným lidem, aby si sám mohl připadat dobře. Takové lidi ve vládě nepotřebujeme. Potřebujeme to zorganizovat tak, aby lidé, které zvolíme, byli příčetní, lidští a měli silný smysl pro to, co je dobré a co špatné.“ , konec citace.

Z toho mála, co o ní teď vím jsem pochopil, že takovéto odpůrce současnosti si nejmocnější lidé světa záměrně pěstují, ba až hýčkají, protože jim nejsou nebezpeční. Ba naopak jsou jim potřební. Oni jsou jim pro nadvládu nad světem velice užiteční, ba až nezbytní. A to hned z několika důvodů. Otupují skutečnou vůli k odporu, rozmělňují vytváření reálných mírových hnutí a především jejich činnost ve veřejnosti vytváří dojem, že demokracie přece jenom existuje, když mohou mluvit, ba dokonce činit i odpůrci systému. Připomnělo mi to Chomského, Wallersteina, či Žižeka, jež nazývám salonními levičáky, kteří byli, či jsou doslova protěžováni současnými mocnými, protože jim ve skutečnosti nejsou vůbec nebezpeční, ba právě naopak. No a celý nový projekt, pokud jsem pochopil z toho mála, co Horký včera divákům sdělil, prý bude v tom duchu pokračovat, čili, v hromadném sdělovacím prostředku dostal velký prostor další užitečný idiot, sloužící k ohlupování veřejnosti.

KLASICKÁ ZEMANOVŠTINA

KLASICKÁ ZEMANOVŠTINA

Následující text, napsaný asi před týdnem, mi odmítl redaktor webu, na který v poslední době přispívám publikovat s argumentem, že je naplněn negativními emocemi a že bych si tím sám uškodil u čtenářů. Takže ty negativní emoce vyleju ze sebe alespoň na svůj blog. Tady je ten txt.

Prezident Zeman svou aktivitou v problému Venezuely zase jednou překonal sám sebe. V mých očích porušil nejvyšší mravní princip vyjádřený větou: „Nečiň jinému, co nechceš aby bylo činěno tobě“. Takové chování se neodpouští, i kdyby bylo zdůvodňováno těmi nejvyššími státními, či dokonce celoplanetárními zájmy. Zeman se z toho pohledu dopouští neodčinitelně zlého činu. Pokud se umí modlit, měl by už začít, protože proti němu stojí nesrovnatelně větší síly, než je jeho samolibá ješitnost.

Vůbec není důležité, jakými argumenty Zeman své jednání pro veřejnost odůvodňuje, protože každý i průměrné inteligentní člověk dokáže zdůvodnit jakékoliv své činy. Nadtož on, který je nadprůměrně nadán výmluvností a populistickým myšlením. Přesto si neodpustím dvě poznámky, k jeho vyjádření v TV Barrandov. Řekl v prvé řadě, že vycházel z Venezuelské Ústavy. Bohužel neřekl, kdopak mu ji vyložil, protože ji fakticky interpretoval nesmyslně, jakoby truc prezident měl větší ústavní sílu, než všeobčansky zvolený prezident Maduro. Jsem přesvědčen, že Maduro by se zachoval méně neústavně než Guaido, kdyby nechal truc prezidenta prostě zatknout. Následné jakési omluvné řeči Zemana o astronomické inflaci ve Venezuele, bez alespoň trochu analytického pohledu na celou mezinárodní situaci, která ji odstartovala jasně dokazují, že Zeman nikdy nebyl nic víc, než povrchně myslící intelektuální radikál. Jeho pojetí demokracie a především národohospodářství vždy bylo podřízeno ortodoxii liberálního dogmatu, dominujícího v současnosti světu.

Zmíněný počin prezidenta Zemana je v prvé řadě z hlediska mezinárodního práva zasahováním do vnitřních záležitostí jiné země, navíc země od té naší teritoriálně, politicky, hospodářsky až nebetyčně vzdálené. Tím se projevil jako horší aktivista v mezinárodní politice, než byli kupříkladu Schwrzenberg či Zaorálek, kteří se také podle angažovali ve vnitřních sporech jiných zemí, ale ty byly alespoň vzdáleně možným rizikem pro naši republiku. Zasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí bylo ještě v nedávných dobách mezinárodně slušného práva, jedním z vysoce trestných činů. Dneska se ale stal zvrhlou módní praxí pýchou poněkud v úsudcích otupělých mocnářů úpadkových států, či jiných mezinárodně vlivných hráčů. A to nemluvím o faktu, že Zemanův počin je v rozporu s nejedním dokumentem OSN, takže se tím zařadil mezi politiky, kteří již neomaleně, veřejně pohrdají touto jedinou univerzální, celosvětovou organizací.

Zeman má ve zvyku hrát několik partií najednou. V tomto případě mimo jiné asi doufá, poněkud naivně, že alespoň na chvíli vezme vítr z plachet všem zavilým rusofobům a antičíňanům, kteří mu jdou po krku. Marnost nad marnost. Jediným, navíc poněkud okrajovým činem, je nikdy nezastaví v jejich nenávistném tažení proti sobě. Pokud si tím sliboval zajištění vstřícnosti v četných jiných svých sporech, jako třeba s justiční partičkou, platí i pro ony mé předešlé tvrzení.

Že by mu to pomohlo k návštěvě Bílého domu, to už považuji za spekulaci dojemně ubohou. Spíše mi konvenuje názor, že si pomalu kope svůj hrob, neboť v dobách módy revolt všech barev a iniciátorů, by se neměl cítit plně bezpečný ve své funkci, i když by zvolen “veškerým lidem“.

Zeman kdysi napsal pamflet nazvaný, Jak jsem se mýlil v politice. Byl to podle mnohých spíše důkaz ješitnosti a pýchy, který má špatný již samotný název. Zeman se totiž nemýlil v politice, ani nemohl, jenom prokazoval  že v některých oblastech politiky byl nekompetentní. A je dosud.

HLADINA SE ZAVŘE?

Hledal jsem nějaké informace o Skripalových. Poslední o nich byla uveřejněna včera, den po propuštění z nemocnice samotného Skripala. Jeho dcera byla z nemocnice propuštěna už 9. dubna a následně byla převezena na neznámé místo, uvedla tehdy BBC. Údajně otráveni byli oba už 3. března. Odborníci, ti skuteční znalci, jasně mnohokrát řekli světu, že kdyby šlo o novičok, tak to ani jeden nepřežil. Což včera zopakoval i Putin, který Skripalovi popřál hodně štěstí v jeho uzdavování. Podle mne ho bude moc a moc potřebovat. BBC při příležitostí jeho propuštění z nemocnice uvedla, že pacienti mají právo na důvěrnost informací o jejich doléčování. Což čtu spíše tak, že oba byli uneseni zpravodajskými službami Velké Británie, jsou kdesi drženi a podrobováni „vymývání mozků“. Vždyť již na samém začátku celé té, pro postižené poněkud kruté kauzy, byla z oficiálních míst Británie oběma nabídnuta změna identity, jakoby šlo o svědky nějakého zločinu a tím byli ohroženi na životě. Situace je ale naprosto jiná. Dcera Skripala se snažila spojit se svou sestrou, ale bylo ji to znemožněno. Juliina sestra Viktoria se už mnohokrát a nejrůznějšími cestami, včetně oficiálních, pokusila navázat se svou postiženou sestrou kontakt, a pak už v zoufalství nejvyšším umístila 1. května na Facebook tento vzkaz:
     Můj miláčku Julie,
Nekomunikuješ s námi a nevíme nic ani o tobě ani o Sergejovi. Vím, že nemám právo míchat se bez tvého dovolení do vašich záležitostí, ale moc se o vás strachuji – o tebe i o otce. A také o Nuara (Nuar je Juliin pes, kterého Julia nechala ve psím útulku, když opouštěla Rusko – pozn. The Saker). Nuar je nyní v hotelu pro psy a oni teď od nás žádají za své služby peníze. Musíme proto rozhodnout, co s Nuarem uděláme. Jsme samozřejmě ochotni vzít si ho a starat se o něj až do doby, kdy se vrátíš domů. Kromě Nuara mám též starost o tvůj byt i auto. Můžeme s tím vším pomoct, ale potřebujeme k tomu tvé zplnomocnění, ať už pro mě, nebo pro sestru Lenu.
Jestliže si myslíš, že to vše má svou důležitost, napiš své zplnomocnění na ruském konzulátě v kterékoli zemi.

Na tuto výzvu žádná odpověď dosud Viktorii dosud nedošla. Jsem velice zvědav, co se bude dít nyní, když i otec už opustil nemocnici. „Hyn se ukáže“, zda o nich veřejnost ještě někdy něco vůbec uslyší. Už nejméně jednou jsem to napsal, že dneska je už prakticky prokázáno, že Skripalovi nebyli otráveni novičokem, ale byli pouze paralyzováni látkou, vyrobenou v laboratořích nedaleko místa činu. Vlastně si vojenská laboratoř onu novou látku na nich otestovala. Ovšem v jejich bytě pak byl skutečně rozmístěn novičok a další činností vlády a policie, nebo naopak, vědomí veřejnosti silně zmanipulováno. Další provokace vůči Rusku, v současné třetí světové válce Západu nevyšla. Británie se k ní uvolila především proto, aby alespoň na čas odvedla pozornost světa od své beznaděje po hlasování o Brexitu. O čemž rovněž žádný přemýšlivý, politicky angažovaný, sledovatel současnosti už vůbec nepochybuje.