K ROZPADU SSSR. Stačili dva lidé a dokázali zničit supervelmoc

Úvodní poznámky.

Sovětský svaz měl už ve svém křestním listu zakódovaný zmar. Lenin se totiž choval jako superrvizionista Marxova učení. To tvrdí, že nový společenský řád se musí zrodit v lůně starého, kterému již jeho struktura začíná bránit v rozvoji. Z čehož plyne, že nový řád musí vzniknout společně ve větším počtu nejvyspělejších kapitalistických států. Lenin ropadl iluzi, že válečné utrpení zvedne lid bojujících států proti svým vládám. Což se nestalo a Lenin navíc velice brzy zemřel, aby svou chybu nějak opravil.

Stalin pak neměl na výběr. Jak ukazují nově odkryté dokumenty, ve vítězství jakéhosi komunismu už nevěřil a proto se rozhodl alespoň vybudovat co nejsilnější Rusko. Jako státní formu opustil Leninovy „sověty“, čili Rady (Výbory) proletářů a postupem času vytvořil politický režim ideologického byrokratismu v čele s pseudomonarchou, čti prvním tajemníkem oné byrokracie.

Leninova netrpělivost a Stalinova z nouze nezbytnost, brzy po převzetí moci realizovala stát s vůdcovským vedením jedné osoby. Což byl státní forma až děsivě závislá na schopnostech „vyvoleného“ jedince, což bylo obrovské riziko pro budoucí vývoj tzemě. Stalin sám svou pozici jakž takž ustál díky vítězství ve válce. Možná, že kdyby nebyl už tak starý a tak dlouho v čele země, tak by dokázal po válce rehabilitovat vězně z gulagů, ba vrátit je plnohodnotně do života, což by omluvil tíživou situací příprav státu na válku, která byla nevyhnutelná. Ale k tomu již neměl sil, či spíše celková situace v nejužším vedení jediné ideologické síly to nedovolovala.

Chruščov

Po Stalinově smrti to ale mohlo provést nové vedení komunistické strany Sovětského svazu. Místo toho ale po krátkém období nevyprofilovaného Malenkova postavilo do čela „lidové“ monarchie osobu až příliš individualistickou, činorodou, leč obrovsky nerealistického myšlení. Werich kdysi řekl, že největším nepřítelem společnosti je pracovitý blbec. Slovo blbec ovšem má široký rozsah. Chruščov v žádném případě nebyl blbec, ba nebyl ani politickým diletantem. Byl bohužel cholerikem, ba až deviantně neschopným diskuse. Jeho vůle spojená s činorodostí a nereálným hodnocením možností své země, se tak stala vážným rizikem pro celou zem.

Doslova katastrofálním byla jeho metoda „překonávání kultu Stalinovy osobnosti“. Svět se nikdy nedověděl, která mocenská skupina uvnitř nejužšího vedení tehdejší ještě VKS(b), koncipovala tu děsivou „tajnou zprávu“, zda to nebyl dokonce Chruščov sám. V každém případě ale šlo o jeho obrovský omyl ve funkci prvního tajemníka strany. Což dosvědčuje nejen to, že všichni antikomunisté ji neustále vychvalují výš jak do nebes. Zkušený člověk, nadto politik, by se tak hloupě nechoval. Ten by totiž věděl, že je nutné postupovat v jednotlivých krocích. Stalinovu éru měla v prvém kroku analyzovat komise historiků, pak prodiskutovat široká stranická veřejnost. Mezi tím bylo možné omilostnit vězně, všemožně jim pomoci při začleňování do života, ba mnohé i odškodnit. Za tu dobu by měla strana, tedy především její byrokratický aparát, potřebný čas se vypořádat sám se sebou. Mohl se dokonce obnovovat systém sovětů a jiných demokratických struktur. Vývoj by ukázal i další možnosti posilující životaschopnost socialismu.

Chruščovova eskapáda měla naprosto opačný účinek. V žádném případě neposílila důvěru ve stranu, ale definitivně ji podkopala. V cizině dokonce zničila. Ze strany Chruščova to byla naprosto nesmyslně překotná aktivita, ať už ho k ní vedli jakékoliv důvody. Díky tomu jej lze bez diskuse považovat za prapůvodce zániku SSSR.

Gorbačov

Definitivním jeho hrobařem se pak stal Gorbačov. Druhý to vůdce, který na svou funkci jednoznačně nestačil, ba ani nedorostl. Zatímco Chruščovovou charakterovou vadou byla neschopnost diskuse, Gorbačovovou charakterovou špatnou stránkou byla chorobná ješitnost. Ta způsobila, že stál tvrdohlavě za svými výmysly, které s těmi Chruščovovými měly jednu zásadní společnou charakteristiku. Neznalost reálné situace ve své zemi. A stejně jako Chruščov se individualisticky rozhodl iniciovat prakticky okamžité změny nebývalého rozsahu. Také nikdy nepochopil onu základní lidovou moudrost že i toho dobrého se musí lidem dostávat pomalu a v malých dávkách.

Demokratické struktury se musí dlouho budovat a veřejnost k jejich užívání musí dorůst. Ještě horší je to se svobodou. Národ, za který skoro století myslela „věrchuška“ se také musí svobodě pozvolna učit a zvykat si na ni, čili vnímat odpovědnost za své činy. Svoboda sama o sobě totiž není žádnou hodnotou, ani kladnou, ani zápornou. Vždycky je pouze a naprosto rozhodující, k čemu je užívána a využita.

Závěrem jenom shrnutí. Za zánik Sovětského svazu může jeho zřizovatel, který svou netrpělivostí zplodil nedonošené dítě. Může za něj i Stalin, který vybudoval systém, jenž byl vhodný pro válečnou dobu a příliš riskantně závisel na vlastnostech a hlavně na řídících schopnostech jedince, který stát řídil. Ovšem konkrétními hrobaři byli Chruščov a Gorbačov, jejichž osobnostní vlastnosti bránily tomu, aby byli opravdovými vůdci.

JEŠTĚ JEDNOU VYUŽÍVÁM ZNALOSTÍ AMERICKO-ČESKÉHO NOVINÁŘE ERIKA BESTA

Global Times, deník Čínské komunistické strany napsal v neděli 30.8.20, že cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan je důsledkem situace, kdy Vystrčil a někteří další čeští politici sledují, odkud vítr vane a snaží se odhadnout záměry Washingtonu. Konkrétně pak napsal, cituji: „Spojené státy budou vždy schopny najít v určitých zemích síly, které budou jako ozvěna opakovat jejich záměr vytvořit frontu proti ČíněBěhem posledních dvou let Spojené státy zásadně změnily svoji politiku vůči Číně, začaly na ni všemi silami útočit a pobízet své evropské spojence, aby se zapojili do nové studené války proti Číně. To se stalo podnětem Vystrčilova programu a jeho propagace cesty na Tchaj-wan.“ Konec citace. Každý by mohl vyjádření deníku KSČíny považovat za dezinformaci, či Fake news. Jenže Erik Best si dal tu práci a publikoval na svém webu sled událostí, které jednoznačně dokazují, že Trump přeorientoval zahraniční politiku USA vůči ČLR vědomě, dlouhodobě a v nesmiřitelné nepřátelství.

Tady je časová osa Trumpovy politiky, jak ji vytvořil Erik Best:
     16. červen 2015: Donald Trump oznamuje svoji kandidaturu na prezidenta USA. „Miluju Čínu…. Ne, fakt je mám rád. Ale jejich lídři jsou mnohem chytřejší než naši lídři, a my se takhle dlouho neudržíme. Je to příliš – je to jako – je to jako, když tým New England Patriots a Tom Brady hraje zápas v americkém fotbale proti vašemu středoškolskému týmu. Takový je rozdíl mezi lídry Číny a našimi lídry.“

  1. červenec 2016: Republikánská strana pod vedením Reinceho Priebuse, předsedy Národního výboru strany, ve svém volebním programu 2016 uvádí: „Vzdáváme hold lidu Tchaj-wanu, se kterým sdílíme hodnoty jako jsou demokracie, lidská práva, ekonomika volného trhu a právní stát. Naše vztahy se budou i nadále odvíjet od ustanovení Zákona o vztazích s Tchaj-wanem a tímto stvrzujeme Šest ujištění, která Tchaj-wanu v roce 1982 dal prezident Reagan.“
  2. listopad 2016: V Trumpově vítězném proslovu: „Tak mi dovolte, abych vám o Reinceovi něco pověděl, a já už jsem to říkal. Já to vím. Reince je superhvězda… Reince je opravdu hvězda.“
  3. listopad 2016: Deník Taipei Times píše: „Republikánské celostátní shromáždění poprvé zahrnuje do svého oficiálního volebního programu ‚Šest ujištění‘, která Tchaj-wanu dal tehdejší prezident Ronald Reagan v roce 1982.“
  4. prosinec 2016: Designovaný prezident Trump hovoří po telefonu s tchajwanskou prezidentkou Cchaj Jing-wen. „Prezident Spojených států bude mluvit s kýmkoli bude chtít, pokud bude přesvědčen, že je to v zájmu Spojených států, a nikdo v Pekingu nám nebude diktovat, s kým budeme mluvit,“ prohlašuje John Bolton. Dodává, že nová vláda by mohla začít „povolovat nejvýše postaveným americkým představitelům návštěvy Tchaj-wanu za účelem vyjednávání státních záležitostí.“
  5. červenec 2017: Trump jmenuje Stephena B. Kinga z Wisconsinu mimořádným a zplnomocněným velvyslancem Spojených států amerických v České republice. King dříve sloužil pod předsedou Národního výboru Republikánské strany Reincem Priebusem jako předseda Stálého výboru pro plánování, s úkolem organizovat a řídit předvolební sjezdy strany v roce 2016. King rovněž v roce 2012 oficiálně nominoval Paula Ryana jako kandidáta Republikánské strany na viceprezidenta Spojených států.
  6. březen 2018: Trump podepisuje Zákon o cestování na Tchaj-wan, aby „umožnil představitelům na všech úrovních vlády Spojených států, včetně vládních činitelů v oblasti národní bezpečnosti, úředníků a dalších členů orgánů výkonné moci, cestovat na Tchaj-wan a setkávat se tak se svými tchajwanskými protějšky.“
  7. duben 2019: Bývalý mluvčí Sněmovny reprezentantů Paul Ryan cestuje na Tchaj-wan jako Trumpův zástupce u příležitosti 40. výročí schválení Zákona o vztazích s Tchaj-wanem, kde prohlašuje, že zbytek světa by měl být víc jako Tchaj-wan. V březnu roku 2018 navštívil v Praze Stephena Kinga.
  8. prosinec 2019: King v rezidenci velvyslance USA pořádá koncert Pražákova kvarteta, jemuž byl zrušen kulturní zájezd do Číny kvůli úmyslu Prahy vyškrtnout klauzuli o uznání politiky jedné Číny ze sesterské smlouvy s Pekingem.
  9. květen 2020: Americký ministr zahraničí Mike Pompeo gratuluje Cchaj Jing-wen k zahájení jejího druhého funkčního období ve funkci prezidentky Tchaj-wanu, což Peking vede k vyjádření „silného rozhořčení“.
  10. srpen 2020: Pompeo vystupuje před českým Senátem a vyzdvihuje snahu pražského primátora Zdeňka Hřiba o prohloubení vztahů s Tchaj-wanem a chválí Vystrčilovo rozhodnutí navštívit ostrov o dva týdny později.
  11. srpen 2020: Zatímco je Vystrčil na Tchaj-wanu, americké ministerstvo zahraničí  po 38 letech zpřístupňuje „Šest ujištění“, která dal ostrovu Ronald Reagan. O den později se deník Financial Times zmiňuje o odtajněných dokumentech v článku, který chválí Vystrčila za to, že se postavil proti tlaku Číny na Tchaj-wan.
  12. srpen 2020: Global Times píší: „Vystrčil na sebe návštěvou Tchaj-wanu přitahuje pohledy a zviditelňuje svoje postavení. Když my (Čína) budeme stupňovat naši reakci na jeho provokace, do určité míry mu tak pomůžeme dosáhnout cíle.“

KOREKTNÍ MLUVA A DEZINFOMACE.

Podivuji se nad tím, jak je vehementně odsuzována tak zvaná „korektní mluva v politice“. Při tom korektní mluva je základním znakem každého slušného chování, veškeré slušné komunikace. Vždyť celá ta výuka „bontonu, čili „společenskému chování“ není ničím jiným, než učení se korektní mluvy. Jde o civilizační mejkap na otevřeném vyjadřování svého opravdového názoru. Ale je i kódem, který skutečnost nezamlčuje, nýbrž o ní mluví zašifrovaně, takže většinou každý znalý ví, o co jde.

Uvedu poněkud tvrdý příklad na osvětlení svého tvrzení. Když muž říká ženě je hezká, krásná, že se mu libí, či dokonce že ji miluje, tak jí v kódované řeči bontonu fakticky sděluje, že by s ní chtěl souložit. Tak mu to totiž doslova diktuje jeho „chemie“, aniž rozumem může vysvětlit, proč zrovna tato žena je pro něj sexy, zatímco její kamarádka vůbec ne. Žena znalá „kódu“ jeho slovům taky tak rozumí, čili, že „mu stejně jde jenom o to jedno“.

Měl jsem známého, který po zpackané operaci měl trvalé následky, díky nimž měl nárok na každoroční lázeňskou léčbu. Jak je to v lázních časté, pacienti si tam hledají „přechodného“ partnera. Můj známý k tomu volil „nekódovanou“metodu. Ženě brzy po seznamovacích frázích neomaleně řekl, že mu jde pouze o sex. V naprosté většině byl odmítnut, ale prý každým rokem takovou partnerku nakonec našel, ba dokonce se mu několikrát stalo, že se taková sama rozhodla si ho vyhledat. Své metodě říkal „Šetření časem“

Ve své podstatě je ale korektní mluva bontonu fakticky dezinformací, ať již znáte kód, či nikoliv.

Korektní mluva je dezinformací nejen v běžném životě, ale rovněž, ne-li především, v oblasti politiky. Jsem proto přesvědčen že každý, kdo sleduje politiku, či se jí dokonce prakticky věnuje, musí se učit kódu jejího vyjadřování a chování. Musí navíc neustále sledovat vývojové změny tohoto kódu.

Každá dezinformace je totiž vždycky informací. Každá falešná zpráva je vždycky zprávou. Dezinformací či falešnou zprávou se stávají pouze a jen postojem k nim, založeném především na znalosti kódu.

PERLIČKY HISTORIKA JAROSLAVA BAŠTY.

Již delší čas se zájmem sleduji texty exministra a exdiplomata, ale rovněž exdisidenta, pana Bašty a nikdy jsem necítil nutkání se k nim vyjadřovat. Naopak jsem byl rád, že se dovídám historická fakta, o nichž jsem mnohdy neměl ani tušení. Dne 21.7. jsem ale poprvé porušil svou tradici. Na FC jsem vyvěsil svůj kratičký text, ve kterém jsem Baštův komentář na webu https://www.prvnizpravy.cz/language=cs/zpravy/politika/basta-v-pekle-poradaji-vyprodej-revoluci/preview=true/?fbclid=IwAR04VzaNbtl6L0qPcGL7_Lw3xZiqnzY3hE5jjGcdn899kVWOiemtQlib5GE  ocenil názorem, že pan historik „ztumpachovatěl“. Nebyl jsem sám, kdo zmíněný text pana Bašty hodnotil kriticky. Jedním z nich byl i Jan Schneider, jehož polemika byla zveřejněna na webu https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/jan-schneider-k-bastovu-horrorovemu-scenari/?fbclid=IwAR1zZcAIP5hnaLsu_cSr6vQ-5oHbKl874r0dSym1pD-EEkVcDob9H1_Yp18 . Před chvílí jsem si přečetl reakci pana Bašty na polemiku pana Schneidra a musím kritiku historika a pozdějšího politika podstatně zostřit. Dověděl jsem se totiž od něho doslova neslýchané perličky. Pan Bašta píše, (MP: Já k tomu připisuji svůj komentář)

  1. Můj oponent, Jan Schneider mě zkritizoval za použití termínu neomarxismus v souvislosti s hnutím Black Lives Matter. Jedna ze zakladatelek hnutí Patrisse Cullors se v roce 2015 nechala slyšet, že ona její kolegové jsou školení marxisté. Protože jsou zároveň rasisté, použití termínu neomarxismus má svou dějinnou logiku. (Pikantní náhled historika, podle nějž byl Hitler vlastně socialista, protože své hnutí přece pojmenoval socialismem!!)
  2. …neokonzervativci, což byli původně trockisté, kteří se rozhodli místo revoluce vyvážet demokracii. (MP: Trockisté prvoplánově prosazovali permanentní revoluci. Když je Stalin vyhnal z Ruska, tak ji do USA nevyvezli, protože se tam o ni ani nepokusili. Nikdy žádný trockista o sobě neřekl, že šíří, či dokonce vyváží demokracii).
  3. …předpona neo- hraje dvojí roli – poukazuje na jistou vnější podobnost a zároveň naznačuje, že jde o antipod původního termínu. (MP: Toto tvrzení už nehodnotím jako Baštův omyl, ale o čistou manipulaci. Neznám totiž jediného psavce současnosti, který by užíváním pojmu neomarxismus cokoliv označoval jako opak marxismu. Právě naopak všichni tím dehonostují skutečný marxismus a připisují mu všechny zrůdnosti dneška).

Nejhorší ale je, že pan Bašta na závěr své polemiky přisuzuje panu Schneiderovi obhajobu rasismu. Tu já, ale určitě ani další čtenáři, nikde v textu pana Schneidra nenajdou. Tím se u mne pan Bašta přesunul z kategorie „ztumpachovatěných“, do kategorie „vědomě manipulujících“, alias lhářů. Žeby se to naučil právě při studiu historie? Předpokládám, že pan Schneidr se mu ozve. Pokud to neudělá, tak se Baštovi ozvu sám.

MINULOST LZE JEN RŮZNĚ VYKLÁDAT, NIKOLIV ZMĚNIT

Jestliže tvrdím, že minulost nelze přepisovat, pak se musím pokusit sdělit, proč se přesto zdánlivě „přepisuje“. Ale především pro neznalou veřejnost účinně přepisuje.

Z minulosti lze nejen provést „potřebný“ výběr faktů, ale u většiny nezamlčitelných lze jejich význam zveličovat, nebo bagatelizovat. Především je ale možné je hodnotit, což dává „dějepiscům“ možnost přisuzovat jim vliv, který nejen neměli, ale ani nemohli, ve své době vůbec mít. Ale vždy  vliv, který má význam pro zájmy onoho dějepisce. Tedy naprosto jiný dnes a v tehdejší době, či dokonce s mravním obsahem, jenž byl ve své době naprosto nepřestavitelný. Řečeno jasněji. Existuje historiografie, čili popis faktů, manipulující s minulostí pouze tak, že si mezi nimi vybírá, čili jedny zdůrazňuje, jiné bagatelizuje, pokud je nemůže zamlčet. Za druhé s nimi manipuluje tak, že je nepatřičně aktualizuje, čili interpretuje do současnosti. Dopouští se tím podvodu na neznalé veřejnosti, když na posuzování dějů dávno minulých jí vnucuje měřítka morálky, hodnota a dalších postojů dneška.

Ovšem existují mnohem zákeřnější manipulaci s minulými ději. Ty spočívají v tak zvaném výkladu minulosti, čili interpretaci dávných, či méně vzdálených událostí. Ta spočívá především ve spekulativním odhadování motivací, úmyslů a hlavně skutečných, i když třeba skrývaných zájmů osob, které kdysi žili a rozhodovali se. V této oblasti je pak příliš široké pole pro dějepisce, takže laikům lze jenom těžce oddělovat fakta od jejich výkladu, reálné možnosti od fantazie spekulantů a především těžce vystopovat souvislosti, které v dané době mohly, či nemohly existovat. Tím vším se fakticky odlišuje strohá historiografie od tak zvané HISTORIE, i když v češtině se oběma říká dějepis.

Nejhorší metodou manipulace s minulostí je hodnocení minulých dějů ze znalostí jejich důsledků. Tady jde vždycky o podvod, kterého se dopouští dějepravce na svých čtenářích. Takový zdánlivý historik totiž má vždycky vlastní hodnotovou škálu, své celoživotní přesvědčení, svůj světový názor. Tím pak poměřuje nejen minulost, ale dokonce deformuje i současnost. Takže čtenář jen velice obtížně dokáže odhalit jeho manipulace.

Specifickým druhem manipulace s minulostí je vnucování čtenáři jakýchsi obecně platných měřítek, které jakoby se vinuli celou  historií lidstva. Při tom nic takového neexistuje, neexistovalo a existovat nikdy nebude. Neexistují jakési věčné pravdy, morální hodnoty pro jednotlivce a už nikdy nic takového pro celá společenství. Poměřování dění minulosti i současnosti jakýmisi věčnými ideály je tou nejhnusnější lží. Nejenže neexistují nějaké věčné pravdy, ideály a hodnoty, ale stejně tak neexistují žádná absolutní měřítka, kriteria, či hodnocení. Je víc jak jisté, že všechna budou v budoucnu překonána. Takže soudy podle nich jsou liché, zavádějící a vždy proto sloužící jen a jenom dané moci.

Vezměme si takový holocaust. Izrael jej pprohlašuje za největší genocidu, největší zločin proti lidskosti v historii. Nejsem sám, kdo to popírá. Ovšem vládci Izraele to dělají ve svém zájmu. Udržují celý svět, tedy hlavně Západ, v pocitu jakési kolektivní viny a především pak každou kritiku i současného svého chování odmítají jakoby šlo o popírání jejich největší oběti v dějinách. Oni při tom zdůrazňují, že šlo o jakési „průmyslové „ vraždění“, čili novou kvalitu fyzické likvidace lidí.

Já ale oproti tomu za nejhorší zločin proti lidskosti považuji shození jaderné bomby na Hirošimu a Nagasaki. Proč. Při holocaustu se každý jednotlivý Žid mohl vzepřít, pokusit se o odpor a možná by se mu povedlo i zabít některého z Němců. Kdežto mžiková hromadná supervražda měla punc „božího trestu“ všemu živému, nejen lidem. Američtí vládci i vojáci se skutečně povýšili jakoby na trestající vyšší bytost, zásah prozřetelnosti, proti němuž absolutně není žádné záchrany. Záměrně v této chvíli používám slovo absolutně, protože v mých očích se tak nějaká kasta lidí nejenže zachovala poprvé v dějinách. Ale má představivost, ani fantazie si neumí vygenerovat ještě totálnější metodu zabíjení.

Tolik pro dnešek k mateníkům o minulosti. Možná, že se k tomu tématu ještě jednou vrátím.

„KDE JSOU MÉ PENÍZE?!“ DĚSIL SE KDYSI MOLIÉRŮV LAKOMEC. A KDEPAK JSOU DNESKA NAŠE?!!!

Nejméně dvacet let ve mně hlodá přesvědčení, že dluhy většiny států, především samotné Unie Amerických států nemohou a tedy ani nebudou, nikdy splaceny.

Z historie vím, že již od starověku vládci získávali peníze loupežemi v jiných zemích. Často rovněž vypleněním vlastních chrámů, které považovali více méně za jakési tresory shromažďující jejich vlastnictví. Od vzniku velkých bank si začali vládci dynastických států půjčovat i u nich. Vlastníci oněch bank dobře věděli, že jde o nejrizikovější půjčky, protože panovníka není možné donutit ke splacení dluhu. Dosáhli ale většinou jiné kompenzace, od získání šlechtických titulů, po nemovitosti, takže půjčovali. Bylo to přece jenom lepší, než aby je panovník násilím jejich majetku zbavil.

Dokud jako peníze fungovalo zlato, stříbro eventuálně pro ty nejchudší měď, „měnová“ politika byla každému naprosto zřetelná. Kovový peníz měl vždycky pouze hodnotu kovu, který v něm byl obsažen, ať už ho razil kdokoliv. Panovník mohl falšovat svou měnu pouze nižším obsahem drahého kovu, což mu vydrželo pouze krátce.

Časy se začaly měnit vznikem papírových peněz. Původně státy prohlašovaly, že je jejich měna kryta zlatem. Dokonce v USA dolar fungoval jako směnka. Každá banka v zemi musela za jednodolarovku dát vlastníkovi určité množství stříbra a za dvacetidlolarovku dokonce zlata. Neustálé války však mnohé měny této vlastnosti zbavily. Toho po druhé světové válce zneužila USA jež prosadila, aby dolar byl světovou rezervní měnou.

Jenže válka ve Vietnamu svět přesvědčila, že USA prakticky válčí za jeho a ne za své peníze. Dolar musel zrušit své zlaté krytí a tím byl odstartován marně zastíraný chaos, panující do současnosti.

To však nebyl jediný hřebík do rakve mezinárodního měnového systému. Osobně tvrdím, že mnohem horší bylo, že cedulové banky kapitalistických, tak zvaně demokratických zemí, si prosadily nezávislost na politickém vedení států. Čímž ve své podstatě takový stát ztratil svou základní svobodu. Připočteme-li k tomu, že „cedulová“ banka USA, čili tak zvaný FED, je dokonce fakticky vlastněn soukromými vlastníky, je vytvořen základ plného zhroucení celého systému.

Ten byl prozatím oddálen digitalizací světového finančnictví, které změnilo oběh peněz na chumelenici jedniček a dvojek ve virtuálním prostoru. Ona vánice neexistujících peněz, za nimiž se neskrývá už nejen zlato, ale fakticky žádná hodnota, změnila celý globální finanční systém na „linku důvěry“, že veřejnost za své papírky, vždycky dostane nějakou službu, či výrobek. Celá hra je v moci jen několika superfinančníků, kterým se zatím daří zbytné peníze, kterých je mnohokrát víc, než odpovídá reálnému hospodářství světa, ulívat údajně do daňových rájů. Ve skutečnosti ale do deposit cedulových bank, které je potichu likvidují. To ale nepůjde dělat věčně.

Současná koronavirové krize odhalila celý systém. Dosud dogmatičtí finančníci prosazovali fiskální vyrovnanost. Většina ostatních klábosila cosi o přijatelnosti zadlužení států do výše několika desítek procent jejich HDP. A najednou jim nikomu vůbec nevadí zadlužování států o několik řádů vyššími částkami. Jestliže jsem byl už před jmenovanou krizí jistý, že žádný stát nepočítá s tím, že by splatil své dluhy, tak nyní jsem si tím naprosto jistý. Z čehož vyplyne s vysokou pravděpodobností zrušení peněz, tedy napřed jejích dvou základních funkcí. Budou zrušeny peníze jako všeobecný ekvivalent hodnot a z toho důvodu i zrušeny coby oběživo. Veřejnost své požitky bude dostávat podle vůle nejmocnějších financiérů za kliknutí na svém mobilu, či jeho následovníku.

NĚKOLIK MYŠLENEK O LEVICI

Svébytný sociolog Petr Hampl na svém blogu publikoval, cituji: „Kdo byl latentní socialista, Covid z něj udělal reálného, napsal na Facebook historik Jan Frank…“ Konec citace. Pro mne takový názor jenom dokazuje, že současná, skutečně světová pandemie, tedy světovější, než válka toho jména, otevřela stavidla pro nepřehlednou spoustu prognóz. Od voluntaristických přání vydávaných za analýzy, po fundované statě učenců, kteří vývoj dlouhodobě, až celoživotně studují. Jak je při takových příležitostech obvyklé, skoro všichni se shodují na oné frázi Bushe syna, který po teroristickém útoku 11. září lidstvu mimo jiné sdělil, že svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Po pandemii to platí mnohem víc a není to fakticky pro nikoho žádná novinka. Mne osobně v té souvislosti zajímá pouze jediná otázka. Je svět už skutečně na prahu změny kapitalismu v jeho alternativu?!!

Jsem od dětství sociálního cítění. Díky svým dvěma strýcům, předválečným, čti poctivým členům KSČ, jsem už na sklonku dětství byl přesvědčeným komunistou. Během mládí v padesátých lettech jsem toto přesvědčení pomalu ztrácel. Na vysoké škole, tedy v pokročilejším mládí, mne studijní program přiměl k četbě Marxova díla. Dá se proto říci, že jsem vysokou školu opouštěl jako vyznavač Marxova učení, mnohem méně marxista a skoro vůbec ne marx-leninista. Taková výbava mne logicky přivedla k tomu, že jsem v roce 1966 vstoupil do rychle se obrozující KSČ, abych z ní v roce 1969 vystoupil a následně byl v roce 1970 vyloučen. Ovšem přesvědčeným vyznavačem Maxe jsem zůstal až do dnešních dnů. Při jednom z výslechů na StB jsem jim do očí řekl, že já jsem opravdovějším komunistou, než ti, co na mne donáší. A již od prvního Klausova návrhu ekonomického převratu, podvodně pojmenovaného „ekonomická reforma“, v červnu 1990, jsem se stal odpůrcem celého současného politického systému. Jsem pořád vyznavačem Marxe, proto jsem nemohl být členem polistopadové Komunistické strany, ať už se prezentovala pod jakýmkoliv názvem.

Musel jsem do textu vložit tuto osobní vložku, abych čtenáři naznačil, že se považuji za celoživotně silně autenticky levicově orientovaného člověka.

Jako takového se mne až osobně dotýká, když v posledních letech se za levici, ba dokonce marxismus, či jakýsi podivný neomarxismus, vydávají různá pofiderní hnutí od multikulturalismu, přes gender, či homosexualismus, až po současně pseudoradikalistický rasismus na druhou, prezentovaný dokonce za zárodek jakési levicové kulturní revoluce. Z počátku jsem se snažil veřejně vystupovat proti tomu, že jsou opravdové levici přisuzovány tak absurdní ideje a hnutí, jež s Marxem nemají absolutně nic společného. Marxistou, komunistou, neomarxistou přece není ten, kdo se tak pojmenuje, ale jen a jenom ten, kdo se tak chová.

V poslední době ale ve mně uzrálo jiné přesvědčení. Jsem naopak rád, že se za levici vydávají tak nesmyslné, až obskurní ideje a dokonce vandalismus. Alespoň se odvěký sok levice nepřipravuje na dobu, kdy se opět zvedne k činu autentická levice. A že se jednou zvedne, o tom nemusí nikdo pochybovat.

Zkušenosti ze sledování reálné politiky nás učí, že nejschopnější politici nikdy nepovažují nějakou jednotlivou prohru za definitivní. Ti nejúspěšnější dokáží i v té pro ně skoro ztracené situaci skoro vždy najít cestu, kdy ke svým záměrům, zájmům a cílům dokáží využít každé reálné situace. Ba dokonce mnohdy sílu protivníka nakonec využiji ve svůj prospěch.

Autentická levice byla, je a bude ještě dlouho slabá. Nedisponuje bohatstvím, zbraněmi ani politickou, nadtož reálnou mocí. Bylo proto kupříkladu naivní, že SSSR hodlal svého protivníka porazit tím, co bylo zdrojem vzniku kapitalismu, v čem byl zkušenější a dlouhodobě úspěšný. Levice má jen sílu svého přesvědčení a musí čekat na jedinou svou opravdovou sílu. Většinu veřejnosti. Musí dočkat času, jako husa klasu, čili než si velká většina uvědomí, že je už konečně nutné prosadit alternativu současnosti. Samozřejmě že levice nečeká s rukama v klíně, ale indoktrinuje veřejnost, ovšem tak, aby veřejnost byla přesvědčena, že jde vlastně o záměr jí samotné.

Levice by už neměla udělat chyby, kterých se dopustila v minulosti. Za prvé nesmí svůj konkrétní zájem halasně vytrubovat do světa, jak to dělala posledních dvě stě let. Nemá reálnou sílu, proto musí být lstivá, chce-li se dostat k moci a prosadit alternativu společnostního života, která bude mít na nějakou dobu stabilní trvanlivost, tedy předpoklad zkvalitňování.

Levice ale musí být připravena. Musí v prvé řadě pracovat s několika variantami svého konání. Musí umět natolik precizně analyzovat vývoj, aby opravdu přesně vystihla čas k vystoupení z „podzemí“. Tedy naprosto přesně určit „předrevoluční situaci“. Vodítko je jediné. Revoluce nesmí být příliš vysilující, „lidsky“ nákladná a musí být prakticky nenásilná. Situace prostě ke změně musí doslova uzrát. Musí ji spontánně provést obrovská většina, a to dokonce tak, že i ta menšina si konečně oddechne.

Jsou mi doslova k smíchu různé rady z úst rádoby radikálů, emocemi užíraných odpůrců dneška a dalších druhů politických nedouků, kteří hovoří o tom, že levice dokonce neexistuje, nebo pokud ano, tak nemá co nabídnout, či že dokonce nemá žádný program. Osobně jsem rád, že si to myslí. Pomáhají tím ke krycím manévrům skutečné levice. Autentická levice se totiž nesmí prozrazovat a už vůbec nesmí vystoupit předčasně, jako to už udělal jednou, čímž svou skutečnou vládu oddálila nejméně o století.

Reálná levice naopak nesmí prozrazovat své úmysly. Ale musí propagovat své ideje tak chytře, aby veřejnost byla přesvědčena, že to jsou její nejvlastnější cíle.

Kapitalismus se musí prakticky zhroutit sám. Pracovním stylem levice je proto chovat se jako zesilovač. Každou chybu současné pseudoliberální moci zvětšovat co nejvíce, čímž ji přibližuje k jejímu zhroucení. To je pro současnou levici hlavní cesta.

MOTIVACE OPRAVÁŘŮ DĚJIN DANÁ DĚJINNÝMI ZVRATY

Dneska jsem hodlal pokračovat ve svých poznámkách o přepisování dějin, kterých mám ještě alespoň na dvě pokračování. Ovšem jako na zavolanou jsem zrovna teď narazil na text, který se mi hodí jako ilustrace jedné z tezí o překreslování dějů minulých, o které jsem chtěl v budoucnu psát. Deník Právo – Salon dne 2. 7. l.r. otisklo text o Fučíkovi a Klecanovi, údajně prý o hrdinovi a zrádci z kdysi slavné Reportáže psané na oprátce.

Už při prvním pohledu na text, víc než titulek mne upoutala velkými písmeny vytištěná věta, cituji: „Ta zrady, o které Fučík plamenně mluví v Reportáži, možná vypadala úplně jinak“. Konec citace. Přiznám se, že když uvidím takovou, či podobnou větu, čili s oním pofiderním slovem „možná“, tak už dále nečtu. Za ním se totiž vždycky skrývají jen a jenom dohady, pro něž je charakteristické, že čím jsou méně dokladované, tím jsou z nich činěny zásadnější závěry. A to nemluvím o přídavném jménu „plamenně“, které až příliš naznačuje autorovy emoce, abych jeho text vnímal jako objektivní.

Řeknu svou tezi o přepisování dějin, kterou mi text ilustruje, hned na tomto místě. Tvrdím, že jedním ze silných motivů vedoucích k přepisování dějů minulých je vznešená idea, jakou je kupříkladu snaha o „spravedlnost“, očistění dějinami odsouzeného a podobné jevy. Nic proti tomu, ale vždy je potřeba dávat pozor na argumentaci.

Než k ní přejdu, musím o sobě sdělit následující. Fučíkovu Reportáž jsem samozřejmě četl, vždyť to byla nejpovinnější četba z povinných v době, kdy jsem chodil do školy. Dokonce ji mám dodnes ve své knihovně, i když údajně „doplněnou“, ve vydání z roku 1994. Což už je záměrné. Nevzpomínám si, že by popis zrady na mne působil plamenně. Asi proto, že jsem si pod vlivem vědomostí o gestapu, nedovedl ani představit, že by někdo měl šanci ve vězení psát, nebo dokonce být vožen po Praze autem, aby byl údajně zlomen. To druhé mi připadalo kýčovitě romantické a to prvé jednoduše nemožné. Tolik mé tehdejší dojmy. Později jsem Reportáž už nečetl. A ani mne nějaká revize oněch dějů nezajímala a dodnes nezajímá.

Pan Tomek to nikde sice neříká, ale celým textem dokazuje, že je nakloněn „zrádnému“ Klecanovi a připadá mu hrdinství Fučíka nevěrohodné, ne-li až podlé. Napsal román Oko žraloka, kde o Klecanovi konstatuje, cituji: „…jsem i já Klecana vylíčil jako někoho, kdo se ocitl uprostřed dějin, kterým pořádně nerozuměl“. Faktem je, že Klecan byl v době zatčení už čtyřicátníkem, bojoval jako interbrigadista ve Španělsku, prošel koncentrákem ve Francii a až za Protektorátu se ilegálně dostal na jeho území, což jsem vždy chápal jako vědomé zapojení do odboje. Už jenom tyto skutečnosti mi nepřipadají jako chování člověka, který nechápal dějiny. A řečeno upřímně, přeji panu Tomkovi, aby chápal svou současnost alespoň tak, jako Klecan chápal tu svou.

A o jaké výpovědi opírá Tomek svou snahu o očištění Klecana?  O výroky jeho velitele ze španělských bojů, o tvrzení jeho příbuzných a především jeho španělské milenky. Té Klecan posílal dopisy z francouzského koncentráku plné lásky a vyznání. Napsal ji i větu, kterou dal pan Tomek do titulku svého článku, cituji: „Jsem čestný člověk“.  Klecan tím jistě svou milou ujišťoval o své lásce a podle mne nic nevypovídá o jeho celkovém charakteru.

Tomkovi se zdá rovněž Fučíkův popis zatčení poněkud matoucí. Všichni gestapáci byli s rodinou Jelínkových a dalšími v jedné místnosti a Klecan s Fučíkem v druhé. Byt byl přízemní a před domem hlídal pouze jeden gestapák. Oba byli ozbrojeni. Klecan prý řekl paní Limburské, že chtěl střílet, ale Fučík mu to zakázal. To, že mohl Klecan něco někomu říct po zatčení, je mi málo důvěryhodné. Navíc se mi nějak nezdá, že by ostřílený bojovník si nechal v kritické chvíli něco rozkazovat od jakéhosi intelektuálka. Ovšem podle mne oba naprosto zásadně selhali. Odbojáři totiž měli stále u sebe nosit zbraň proto a jenom proto, aby se nenechali zatknout, ale aby byli zabiti při ozbrojeném odporu. Každý soudný člověk totiž věděl, že nikdo nevydrží fyzické mučení a začne po nějaké době u výslechů „zpívat“.

A také oba zpívali. Klecan chránil své kolegy z odboje a udával jiné. Dobře totiž věděl, že nesmí lhát, protože gestapo si každou skutečnost okamžitě ověří. Fučík o sobě tvrdí, že vyslýchající mátl. Což by bylo podle mne možné jenom tehdy, kdyby gestapo předpokládalo, že jde o individualistického intelektuála, který moc styků s vážným  odbojem nemá a pokud ano, tak o něm nic konkrétního a pro gestapo vytěžitelného není. Můj předpoklad je sice možný, leč méně pravděpodobný.

Tomek je přesvědčen, že Fučík se staví do role hrdiny a tam kde je hrdina, musí být podle Tomka i zrádce. Což ovšem obecně neplatí, ale je jenom autorovou licencí. Stejnou hodnotu má i Tomkovo přesvědčení, že Fučík tak dramaticky obviňuje Klecana, protože neměl čisté svědomí. Mně to připadá, že Tomek často podle sebe posuzuje jiné, tedy v tomto případě Fučíka. Ten si třeba nemusel čistit svědomí, ale měl upřímný vztek na Klecana, že prozradil právě Fučíkovi odbojářské společníky.

Celý Tomkův text mne nepřesvědčil, že by Fučík vědomě lhal. Jako člověk, který věděl že zemře a především jako schopný literát, zkompiloval Reportáž tak, aby před „dějinami“ byl hrdinou. Nic jiného jej vlastně, coby silného individualistu nezajímalo. Pokud nakládal na Klecana, měl k tomu oprávněný důvod. Spočíval v tom, že gestapo zatýkalo především Fučíkovi komplice a Fučík chtěl alespoň nějakým věrohodnějším způsobem prokázat, že on je neprozradil.

Pokud archivy protokolů z výslechů dosud neodhalily, že Fučík lhal, tak se asi už nikdy nedovíme, jak se události skutečně staly. S těmi dvěma v samostatném pokoji přece nikdo jiný nebyl, takže by vždycky šlo pouze o tvrzení, proti tvrzení. Dost důvodů, které vždycky spolehlivě otvírají široké pole pro spekulace, snažící se opravit dějepis.  Možná, že by mne Tomek alespoň trochu zviklal v přesvědčení, že nejde o spekulace. Leč to by ale nesměl svůj text ukončit následujícím odstavcem, cituji: „Fučíkova sebejistota je…nadlidská (nebo snad nelidská), proto se tak hodila ideologickým manipulátorům – a asi proto Fučík s Reportáží zaplul do zapomnění, když se ´ideologická linie dějin´změnila. Na rozdíl od něj má Jaroslav Klecan ještě co říci“. Konec citace. Co říci nemá už ani Fučík, ani Klecan. To jenom současní i budoucí opraváři minulosti budou mít vždycky možnost uveřejňovat své spekulace o událostech, o nichž chybí jasné dokumenty, ať již k tomu budou motivováni soukromým, či až všelidským zájmem. Samozřejmě vždy jenom do té doby, než se nějaký nepopiratelný dokument podaří objevit. Nebo zfalšovat?!!

PŘEPISOVAT MINULOST VLASTNĚ ANI NELZE

Když svou ženu milujete, tak je to šetrná hospodyňka, aby se z ní za několik let stala „ta mrcha, co mi nechce dát peníze ani na pivo“. Při rozvodovém řízení soudy pokaždé musí vyslechnout minimálně dvě verze jedné a téže reality, které jsou skoro vždy naprosto rozdílné a často dokonce veskrze opačné. Není od věci staré pravidlo všech mezilidských sporů: „Nechť je slyšena i druhá strana“. Jde totiž o výsledek dlouhověké zkušenosti veškerého člověčenstva. Jestliže nelze najít pravdu ani mezi dvěma pohledy na stejnou minulost, je tvrzení o pravdě minulých dějů větší společnosti už prakticky nemožné.

Proč se tedy divit, že i na kteroukoliv část minulosti mají lidé tak rozdílné pohledy. Žádný minulý děj nelze vyčerpávajícím způsobem popsat. To by se musel znova prožít v myšlení všech tehdejších aktérů. Proto jakýkoliv popis minulosti je pouze a jenom výběrem jednotlivostí z toho, co se stalo. Ne nadarmo se mu proto říká historiografie, čili dějepis. Problém pohledu na již proběhlou událost není proto ničím jiným, než problémem výběru faktů této události, eventuálně jejich určitým seřazením v čase a někdy i v prostoru.

Každý člověk má určité celoživotní přesvědčení, čti, jeho myšlení je již předznamenáno souborem převzatých myšlenkových stereotypů až světonázorových schémat. Již z toho důvodu není nikdo schopen žádnou událost posuzovat s objektivní nepředpojatostí. Navíc většina lidí dokonce zastává, až vyznává určitou světonázorovou ideologii, od náboženské po rádoby vědecké, ale vždycky omezující objektivní pohled.

Nejhorší je ale dogma, podle něhož je historie učitelkou přítomnosti. Čili „neúplný“ popis minulosti je vydáván za jakýsi soubor poučení pro přítomnost, jež má ovlivňovat budoucnost. Právě toto dogma odpovídá za všechny jevy, o nichž se mluví jako o přepisování dějin. Dějiny ovšem nelze přepsat. Lze jenom vybrat si z nich to, co potřebujeme při přítomném prosazování svých budoucích zájmů. Jinak se na minulost dívat ani nedá. Jakýkoliv, vždy pouze neúplný popis minulosti, je jen a pouze zrcadlem zájmů popisujícího. Nic víc a nic míň. Dějiny nikdo nepřepisuje, pouze si z nich vybírá a silněji, či méně mocensky prosazuje to, co vyhovuje jeho potřebám, zájmům či alespoň vyznávanému přesvědčení.

V tomto textu předpokládám, že existují pouze a jenom „slušní“ dějepisci, čili takoví, kteří popisují opravdová fakta a nevymýšlí si nic, co se skutečně nestalo. Řečeno přesněji jenom si z nich vybírají, co se jim hodí. Vůbec za dějepisce pak nepovažuji autory, kteří pouze spekulují o tom, pro co nemají dokumentaci. A už vůbec pak ne konspirační konstruktéry minulosti.

Co se stalo, nejde odestát. Jen se o tom lidé mohou pohádat. Ovšem každý moudrý by se proto v této souvislosti měl ptát ne komu ku prospěchu, ale proč právě ten.

TAK TROCHU O PŮL STOLETÍ STARÉM POHLEDU NA BUDOUCNOST.

Z Royaumontské vědecké konference o budoucnosti světa, na které se v roce 1961 poprvé setkali ve velkém počtu vědci jak Západu, tak Východu, jsem si v závěrečném dokumentu přečetl větu, která mne neobyčejně zaujala, cituji: „Pokrok tedy spočívá v uspokojování lidských potřeb. Avšak lidé nesmějí rozmnožovat své potřeby do té míry, aby se staly neuspokojitelnými bez ohledu na jakýkoliv pokrok“. Konec citace. Pamatuji si, že již v té době učenci odborně odhadovali, že všichni tehdejší lidé planety Země nemohou žít na tak vysoké životní úrovni, jako žili obyvatelé Evropy, nadtož USA. Prý by na to bylo zapotřebí mít zdroje ze dvou dalších planet.

Od té doby uběhlo skoro šedesát let. Potřeby lidstva se už dávno rozrostly do stavu naprosté neukojitelnosti. A nejen to, vznikla poměrně početná kasta lidí, jejíž příslušníci si mohou dovolit doslova cokoliv. Nenasytnost jejich se už dotýká i vesmíru. Již dneska má „zabukovánu“ dovolenou na vesmírné stanici několik desítek superboháčů. Mnohem víc je pak těch, kteří si mohou dovolit skoro vše. Třeba i koupi ostrova kdesi v Pacifiku, aby je tam o volném čase nikdo nemohl vyrušovat.

Sociální rozdíly jsou tak obrovské, jaké nebyly dosud nikdy v dějinách lidstva. Zatím co jedni musí celý život chodit jen pěšky a navíc bosí, jiní si létají tryskovými letadly kolem celé Zeměkoule. Jedni umírají hlady, zatím co jiní mají na svém stole potravu včera vyrobenou kdekoliv na planetě, od ústřic z Malajsie, přes kilový hovězí steak z Argentiny, po sto let staré archivní víno z Itálie.

A nechoďme až tak daleko. Kolik jenom nových sportů od té doby vzniklo v Západní kultuře? Jak šíleně se v běžné populaci Euroameriky rozrostla „potřeba“ adrenalinových aktivit?

A konečně, kolikrát za život kupujeme pračku, ledničku, sporák, nemluvě o televizi, počítači, mobilu a mnoha dalších „spotřebičích“. Spotřeba, to je to prokleté slovo, které dneska vládne celé civilizaci. Díky široké svobodě spotřeby se stáváme stále více nesvobodnými výrobci všech těch zbytností.

Já jsem si již před víc jako padesáti lety zapsal, že opravdové svobody dosáhne každý člověk tehdy a jen tehdy, až všechny potřeby nezbytné k životu budou vyrábět roboti. Věděl jsem, že člověk kromě nezbytných potřeb bude mít vždycky i jiné, a tušil jsem, že se mohou obrovsky, až exponenciálně rozrůstat.

Tehdy, docela z jiných důvodů, jsem se začal zajímat o indickou a čínskou tradiční kulturu. A za pár let jsem měl jasno. Pod vlivem především buddhismu jsem dospěl k definitivnímu názoru. Západní kultura, která sama sebe vnímá jako předvoj celé lidské civilizace, je slepou ulici všelidské civilizace.

Takže v mých očích pořád ještě platí věta Romaina Rollanda, vyřčená už v roce 1931, která zní, cituji: „Za sto let bude Evropa socialistická, nebo nebude“. Konec citace.

A to v tomto textu není ani jediné slovo o zbrojení, kterým lidstvo doslova a do písmene „prochlastává svůj grunt“, jako to kdysi někteří sedláci uměli.