NEZAPOMÍNEJME!

Dneska je tomu 65 let, co byl řeckou vojenskou juntou, o níž se v té době hovořilo jako o monarchofašistické, popraven člen ústředního výboru komunistické strany Řecka Nikos Belojanis. Do dneška jsou v některých městech u nás a především v Evropě, po něm pojmenovány ulice. Důvodně předpokládám, že už jen málo lidí dneska ještě ví, kdo to byl. Připomínám v krátkosti, že to byl činitel řeckého dělnického hnutí. Od roku 1934 pak člen Komunistické strany Řecka. Byl několikrát vězněn, roku 1941 vydán řeckou policií dokonce hitlerovskému gestapu. Roku 1943 uprchl a stal se politickým komisařem jedné z divizí řecké osvobozenecké armády (ELAS), bojující s německými a italskými okupanty. Za občanské války v letech 1946–1949 působil jako politický komisař Řecké demokratické armády. Od roku 1950 pracoval jako člen ústředního výboru Komunistické strany Řecka. Vojenskou juntou byl zatčen v prosince roku 1950. Vzpomínám si z dětských let, že v naší zemi byly od roku 1951 a především po odsouzení k trestu smrti, organizovány velké protesty včetně petic, proti jeho popravě. Podle mých zápisků jsem petici proti trestu smrti i já tehdy podepsal. Belojanis byl zatčen jako funkcionář tehdy v Řecku zakázané politické strany, takže měl být souzen civilním soudem. Jenže tehdy ještě v Řecku doznívala občanská válka, ale hlavně, ve světě vrcholilo nejkrutější období tak zvané studené války, takže armádní junta překvalifikovala jeho kauzu tak, že byla souzena vojenským soudem. Osobně tu dobu nepovažuji za studenou válku, protože probíhala válka v Koreji, což byla v mých očích první velká, otevřeně antikomunistická válka. Celou tu dobu považuji proto za „horkou“ globální válku s komunismem, která podle mne trvala až do skončení války ve Vietnamu. Soud nad „Skupinou Belojanise“ byl nejen celým světem sledován, ale především jeho výsledek motivoval mnohé světoznámé, dokonce i ne levicové osobnosti, až k nebývale ostrým protestním činům. Na čtvrt milionu podpisů z celého světa žádalo kupříkladu řeckého krále Pavla o udělení milosti. Přesto byl právě dneska před 65ti lety, tento mladý soudruh zastřelen jako terorista. Athénský arcibiskup Spirydon tehdy o Belojanisovi prohlásil, že jeho morální velikost byla vyšší než u prvotních křesťanů, „uvážíme-li, že patřil k lidem, kteří nevěří v posmrtný život“. Svět jej vnímal jako jednoho z prvních bojovníků za lidská práva. Nejeden malíř vytvořil jeho portrét a sochař jeho pomník. Britský malíř Peter de Francia namaloval už v roce 1953 obraz „Belojanisova poprava“, který je dodnes oceňovanou prací světového malířství. Belojanis se nedožil ani 36ti let, ale patří právem do galerie nesmrtelných bojovníků za práva nejbědnějších. Proto by právě miliardy jejich druhů na něj nikdy nemělo zapomenout.

SOUČASNOST HORŠÍ NEŽ OBDOBÍ TŘÍDNÍHO BOJE

V mých očích dvacáté století začalo teprve výstřelem v Sarajevu a skončilo podpisem Bělověžské dohody mezi třemi samozvanými politickými dobrodruhy z Ruska, Běloruska a Ukrajiny o rozpadu Sovětského svazu. Konkrétně tedy ono krátké století započalo 28.6.1914 a skončilo 26.12.1991. To znamená že trvalo pouhých, leč symbolických, 77 let.  První světová válka, pro kterou si historie vymyslela zmíněný atentát v Sarajevu jako spouštěcí mechanismus, byla v mých očích završením světové protifeudální revoluce. S konečnou platností byl, alespoň v Evropě, nastolen režim rušící, alespoň formálně, dědičnou mocenskou vrstvu. Světapáni by byli dokonale spokojeni, kdyby jim do veškeré té radosti nehodil vidle Lenin se svým výtvorem alternativy k jejich nové formě světového panství. Světová revoluce nejenže nebyla onou první velkou válkou ukončena, ale započal její další díl, zásadně nové kvality. Svět se rozdělil zásadněji, než kdykoliv jindy v dějinách. Poprvé totiž byl ohrožen samotný základ panství vrstev až tříd, které lidstvu vládly od počátku jeho dějin. Leninova alternativa otevřela možnost nejen k vládě do té doby utlačovaných, bezmocných, nemajetných, no prostě nýmandů, ale především ukončila šanci právu bohatých na veškerou, tedy i politickou moc. Stát, v němž o moci, především politické, nerozhodovalo bohatství, byl nejen naprosto novým jevem v dějinách, ale hrozil likvidací celé panské vrstvy, jež se konsolidovala tisíce let. Konflikt, který tímto vznikl, se stal reálnou formou teoreticky víc jak sto let již předpovídaného třídního boje. Druhá světová válka byla proto první velkou válkou v dějinách lidstva, která už měla třídní charakter. Byla iniciována sice nacionalistickými řečmi, ale ty nikdy nepřehlušily hlubinou pravdu o tom, že šlo o konflikt nově vzniklých sociálních tříd. Právě proto Hitler operoval slovem socialismus, aby zakryl skutečnou podstatu konfliktu. Skutečným cílem druhé světové války bylo zničení režimu vlády „proletariátu“, té teoretické alternativy vlády, přesněji nadvlády až diktatury dosavadních sociálních vrstev a tříd. Světovádné struktury se proto neobyčejně zaradovaly, když jim, aniž to předpokládaly, spadl do klína rozpad SSSR. Bylo to pro ně konečné dovršení cíle první světové války, ale bez onoho prokletého Leninova bastarda. Doslova opojeni vítězstvím se zalykali opěvováním konce historie. Ovšem všichni ze světovládců zdaleka nadšeni nebyli. Elity zbrojařů, na nich parazitujících financiérů, politiků a dalších mocichtivců, nemohly připustit konec konfliktního světa. Jelikož rozpad Sovětského svazu a skončení reálného třídního boje, je ale zastihl nepřipravené, nedokázaly řešit novou situaci jinak, než živelnými a nepromyšlenými snahami o rychlé vytvoření nového nepřítele. Původní nepřítel jménem „proletariát“ vznikl doslova na základě vědecky promyšlené analýzy a jeho konstituování se realizovalo víc jak sto let. Takže i původní moc, jako jeho protivník, se na jeho působení měla dost času připravovat. Nyní si ale moc živelně sama vytvářela protivníka, logicky nevyplývajícího z dlouhodobých sociálních konfliktů historie. Živelná snaha o tvorbu nepřítele vypustila proto z dějinné láhve džina mnohem strašnějšího, než byl proletariát. Místo jednoho, navíc čitelného nepřítele, má světovládná vrstva mocichtivých proti sobě celou škálu nepřátel a navíc naprosto s nejasnými cíli, zájmy a formami boje. Tím se současný svět stal mnohem nebezpečnější, než byl za studené války, ba dokonce za celou dobu existence „druhého“ světa, čti tábora socialistických zemí. Osobně si pak myslím, že současný svět je nejnebezpečnějším v celých dějinách nejen pro existenci lidstva, ale dokonce i všeho života na této planetě.

JADERNÉ ZBROJENÍ, NEJZVRHLEJŠÍ DĚDICTVÍ STUDENÉ VÁLKY

Jadernou bombu sice vyvíjeli amíci proti Hitlerovi, jenže Stalin ho dorazil dřív, než ji byli schopni použít. Proto ji použili o čtvrt roku později ve válce s Japonskem. Její užití proti výlučně civilním cílům bylo největším válečným zločinem celých lidských dějin. Jak již jsem několikrát napsal ne pro počet obětí, ale pro absolutnost smrti. Do té doby se lidé mohli nějak proti útokům chránit, i když mnohdy s malou šancí na záchranu. Skoro vždycky se dokonce mohli bránit, ba měli často šanci i nepřítele zabít před svou smrtí. Dokonce i ve vyhlazovacím táboře mohl odváděný do plynu napadnout dozorce a třeba ho i zabít, leč proti jaderné zbrani byly oběti absolutně bez šancí. V případě užití jaderné bomby možnost záchrany neexistuje. Útočník se jejím užitím a obzvláště tím prvým v dějinách, prakticky povýšil na boha. Mocnáři USA jadernou bombu, jíž se tehdy všeobecně říkalo atomová, použili výhradně k odstrašení SSSR. Sice pro oklamání světa žvanili, že jejím užitím byl urychlen konec války, ale to je již dávno prokázanou lží. Dnes se ví, že Japonské velení se rozhodlo ke kapitulaci ihned po vstup SSSR do války. Truman, největší válečný zločinec dějin, který s konečnou platností rozhodl o užití atomové bomby, se později netajil tím, že šlo o akt varování Stalina. Tím aktem začala studená válka, ne teprve Chuchillovým projevem na univerzitě ve Fultonu. Odstrašování Sovětského svazu jako jedna z metod boje s komunismem, bylo červenou nití celých dějin od konce první světové války. Jaderné zbrojení po druhé světové válce se proto stalo z vojenského hlediska naprosto klíčovým pro všechny, kdo si přáli zničení komunismu. Jeho první historická forma byla v poslední dekádě minulého století poražena, ale nejzrůdnější prostředky tehdejšího boje na planetě zůstaly. Dokonce v počtu, který mnohokrát převyšuje množství potřebné k zániku všech složitějších forem života. Poněkud pekelné dědictví.

ZVRHLÁ MÉDIA, DALŠÍ POZÚSTATEK STUDENÉ VÁLKY

Státní moci poslušně sloužící média se stala druhým rizikovým dědictvím studené války. Velké množství novinářů si totiž zvyklo na pohodlný styl své práce, čili na lehké živobytí, což je všelidská choroba. Nemuseli se v době bipolárního světa nejen honit za informacemi, ale ani složitě po nich slídit jako investigativci. Dokonce se nemuseli ani vzdělávat. Museli se jenom dobře naučit papouškovat názory politiků a dovedně je rozhojňovat. V dnešním světě pod vládou globální oligarchie se jejich pozici říká, rádoby odborně, mainstream, česky hlavní proud. Jenže ten hlavní proud se pomalu, leč jistě stává jediným proudem. Političtí sluhové globálního panstva pomalu, leč o to jistěj, vytváří legislativní prostředí, v němž jakákoliv činnost proti zájmům nově vytvořené globální vrchnosti je „demokraticky“ potlačována. Oproti způsobům, jimiž komunistické vlády tehdy ovládaly sdělovací prostředky je současná praxe mnohem promyšlenější a méně viditelná. Holt panstvo se dovede poučit. Zatím jim do úplného ovládání lidské mysli házejí vidle osamocení kverulanti se svými blogy, či dokonce weby, ale určitě i je časem dokáže nejmodernější totalita umlčet.

OPOŽDĚNĚ VYVĚŠOVAČŮM TIBETSKÝCH VLAJEK

Che Guevara má moji hlubokou úctu, tak velikou, že jeho portrét nosím na svém batohu. Přestal žvanit, sebral se a šel bojovat tam, kde byl přesvědčen o potřebnosti boje. Je naopak typickým projevem malosti, ubožácké zbabělosti a na druhé straně nekonečné drzosti z bezpečné vzdálenosti osmi tisíc kilometrů od Pekingu a ve skutečnosti naprosto anonymně, nadávat tam sídlící vládě. Považoval bych za upřímné, kdyby každý z vyvěšovačů vlajek Tibetu se sebral, odjel do země svého srdce a zahájil tam boj za svobodu Tibetského „lidu“ a demokratizaci čínského politického režimu. To by byla upřímná prezentace vlastního přesvěceni a ne perverzní vyvěšování již neexitující vlajky. Před takovým člověkem bych hluboce smeknul, i když bych jej ve skutečnosti považoval za blázna. Ještě bych uznal za politicky poctivé, kdyby naši vyvěšovači se rozjeli do Pekingu a kupříkladu před sídlem vlády se do těch vlajek zabalili, nebo s nimi alespoň demonstrativně mávali. Ať jedou zahájit v Pekingu či třeba ve Lhase „mejdan“, nebo dokonce barevnou revoluci a zbaběle nešaškují tady.

STUDENÁ VÁLKA NESKONČILA

Existuje mnoho žurnalistů, kteří píší o tom, že současný vztah Ruska a Západu je novou studenou válkou. Je to nesmysl, či spíše záměrné matení pojmů. Studená válka byl dlouhodobý proces s cílem likvidovat komunismus, přesněji globální metodou třídního boje. Proto rozpadem SSSR, prvního to pokusu o institucionalizaci komunismu, studená vlka opravdu skončila. Leč, bohužel, zůstalo po ní nejedno neblahé dědictví, které v současnosti přerostlo v monstrum daleko nebezpečnější, než byl celý reálný socialismus. Zůstaly po ní, mimo jiníé, instituce zpravodajských služeb pevně zakotvené do celého politického systému. Ne že by nebyly špionážní služby dávno před tím, než vznikl bipolární svět, ale v průběhu nesmiřitelného třídního boje se jejich činnost stala neodlučitelnou složkou veškeré moci, ba dokonce tvořila v jeho politickém systému prakticky svrchovanou instituci a to nejen v socialistickém světě. Jelikož studená válka byla přece jenom válkou, tak zpravodajské služby sloužily navíc nejen proti vnějšímu, ale i proti vnitřnímu nepříteli. Čím se cítil systém slabším, tím byl vliv složek vnitřní bezpečnosti vlivnější. To zaprvé. Zpravodajské informace se vždycky daly těžko ověřit a ve vrcholící době třídního nepřátelství prakticky už vůbec ne. Jejich důvěryhodnost byla dána převážně důvěrou v persony, které informace sbíraly. Těžká kontrolovatelnost spolu s dalšími vlivy včetně špatných charakterových vlastností  jedinců způsobovaly, že zpravodajci informace nejen sbíraly, ale je vymýšlely, ba dokonce provokacemi vytvářely. Osoby ve vrcholných pozicích státu se měnily. Na Západě dokonce po každých volbách, ale i na Východě určitě rychleji, než odborníci zpravodajských služeb, takže po čase zpravodajské centrály měly přirozenou informační autoritu daleko přesahující znalosti politiků i státníků. Zpravodajské služby se díky všem těmto okolnostem stávaly nejen svrchovaným a prakticky nekontrolovatelným státem ve státě, ale především faktickou řídící složkou státní moci. Pomalu, leč jistě jejich argumenty o rozhodujícím vlivu tajných informací si ani nedovolil nikdo zpochybňovat. Mimo jiné i proto, že by byl obviňován z nepřátelství a automaticky tajnými službami vyšetřován. Jak jsem napsal na začátku tohoto textu, zpravodajské služby se staly nevoleným, leč o to víc vlivným systémem v celém politickém režimu zemí, ať již na Východě, tak na Západě. Bylo to především skvělé zaměstnání pro určitý typ lidí. Po skončení studené války v žádném případě o ně nechtěli přijít a tak se doslova v systému státní moci zabetonovali a aniž jsme si toho všimli, opět jsou rozhodující silou státní moci. Takže sice studená válka skončila, leč některé její metody deformující státní moc, přežily.  

STALIN

Právě jsem skončil prohlížení desetiminutového filmu z pohřbu Stalina. Byl natočen z oken velvyslanectví USA, takže je na něm pouze průvod a ne ceremonie pohřbu s ukládáním těla do mauzolea. Film docela nedávno našel historik Dougla Smith v lepenkových krabicích, kdesi v bývalém autoservisu a je prý jediným nesovětským obrazovým informačním zdrojem o události. Autorem barevného filmu je tehdejší asistent vojenského atašé v SSSR Martin Manhoff. Lze si ho prohlédnout na webu http://zpravy.idnes.cz/stalin-pohreb-manhoff-martin-1953-d3a-/zahranicni.aspx?c=A170310_132304_zahranicni_aha , kde je i komentář. Já si sem napíši poněkud jiný. Pohřbem Stalina skončila reálná velikost SSSR. Od té chvíle na Západě nechovali už k němu respekt a zahájili cestu od zadržování komunismu, k jeho likvidaci. Stalin SSSR vytvořil a Gorbačov ho po čtyřiceti letech zničil. Stalin byl nesporně nejúspěšnějším státníkem minulého století a Gorbačov nejneúspěšnějším. Ani Hitler, nebyl tak neúspěšný. Sice způsobil Německu strašné ztráty, ale nezavinil úplný jeho zánik. Po smrti Stalina začal se nejen rozpadat SSSR, ale především začala erodovat mocenská semknutost jeho vedoucí síly – KSSS. Sovětský svaz coby první úspěšná alternativa kapitalismu nakonec zanikl nikoliv díky své globální slabosti, či odporu jeho občanů, ale z důvodu totálního rozpadu jeho mocenské elity a vlivových struktur. Průzkumy v současném Rusku již několik let ukazují rostoucí uznání Stalinových zásluh. Dnes už je to skoro polovina obyvatel, kteří si ho vysoce cení. Západ neporazil SSSR a už vůbec není pravdou, že ho Reagan uzbrojil, takže se ani nestal vítězem studené války. Na iluze o onom údajném vítězství, ve kterých se neustále Západ utvrzuje, jednou asi škaredě doplatí. Komunismus prohrál bitvu, ale kapitalismus prohraje válku, o tom je přesvědčeno stále více přemýšlejících lidí a mám dojem, že i skuteční současní vládci Zeměkoule. Proto se snaží v přítomnosti urvat, co se ještě dá. I to je jedním z důvodů, jejich nevídaného superbohatnutí. Tuší, že posledního.

CIRKUS MŮŽE ZAČÍT

Na včerejším setkání se svými věrnými Zeman ohlásil, že bude příštím rokem kandidovat na prezidenta. Očekával to každý, alespoň trochu obeznámený s nudou politiky v ČR. Rozumně jednající Zeman uvážil, že jeho zdravotní stav unese ještě jeden cyklus šarvátek s hnidami našeho veřejného života. Všichni doposud se hlásící k boji o stejný post, zatím nejsou faktickými rivaly, ale pouze koloritem tak zvané demokracie. Odpůrci Zemana mají dost času přijít na něco a někoho, kdo by mohl být alespoň trochu konkurenceschopným Zemanově postavě. Zeman by naopak neměl od této chvíle provádět žádnou volební kampaň. Má čas. Pokud je opravdovým taktikem, tak si jenom počká, s čím přijdou jeho vyzyvatelé a jejich sponzoři. A v poslední chvíli je před veřejností smete. Psavcům této země byla dána možnost zase na dlouhou dobu mít o čem „prdět chytrovky“. Ani na ně by Zeman neměl reagovat a veškerou munici šetřit na závěrečnou kanonádu. Docela se těším, jak hluboko zase klesne kultura, vlastně smradírna, politického prostoru u nás.

NEJDOKONALEJŠÍ TOTALITA – PROZATÍM

Za totalitní režimy jsou, po pádu SSSR, vydávány režimy nacistický a sovětský. Fašismus je stejnými „experty“ považován pouze za diktaturu, nebo dokonce, kupříkladu Salazarův v Portugalsku, pouze za autoritativní režim. V mých očích diktatura byla primitivní totalitou, především proto, že nebyla skrývána. Dnešní totalita je mnohem fingovanější, protože se dokonce maskuje jako protiklad, svobodu. Při tom jde o mnohem důkladnější totalitu, totalitu peněz, která se od otevřené diktatury proletariátu liší zásadně tím, že je dovedně skrývána. Při tom nadvláda peněz nad každým jednotlivcem i celou společností je naprostá a stále se zdokonaluje. Předpovídá se, že nakonec půjde o nadvládu virtuálních čísel na tak zvaném kontě, čili kreditní kartě každého jednotlivce. Což znamená, že každý člověk bude podléhat pouze jakési počítačem sdělované informaci, čili jen znaku peněz, které navíc ani nikde nebudou fyzicky existovat, tak jako již dneska fakticky neexistují v žádné bance, ač je ta vesel půjčuje. Samozřejmě, že samotné peníze nejsou totalitní nadvládou. Tou jsou reální vlastníci finančních znaků a informací.

NESNADNÉ BUDE SBLÍŽENÍ RUSKA A USA

Nedovedu odhadnout, zda mezi politiky USA, Ruska a EU je víc těch, kteří si přejí zmírnění napětí mezi Západem a Ruskem a kolik naopak podporuje jeho zvyšování. Nevěřím ale, že mezi nimi existují magoři, kteří si přejí opravdovou, tedy velkou válku. Sám jsem realista, čili si uvědomuji, že rozkol mezi Západem a Ruskem už dospěl hodně daleko. Spočítejme si, co všechno vytýká Západ Rusku. Anexi Krymu, skrytou krvavou válka ruských sil na východní Ukrajině, potlačování občanské společnosti doma, nezodpovědné ohánění se jadernými zbraněmi, vojenské provokace vůči spojencům a partnerům USA v Evropě, vojenskou intervenci v Sýrii a bezprecedentní pokus prostřednictvím hackerů podporovaných Kremlem a pomocí dezinformačních kampaní o zasahování do prezidentských voleb. Toto dědictví zhoršení vztahů v průběhu vlády Baracka Obamy lze ještě obohatit o další akce Ruska, které se Washingtonu dotkly, byť to ne vždy je ochoten přiznat – jako je například poskytnutí ochrany bývalému pracovníkovi americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) Edwardu Snowdenovi či porozumění Moskvy k činnosti WikiLeaks. Na oplátku Rusko viní Západ z podpory sil nepřátelských vůči Rusku v zemích bývalého SSSR, která byla úspěšná především v Pobaltí, Gruzii, na Ukrajině a dočasně i v Moldavsku. Nejvíc pak z rozšiřování NATO směrem k Rusku, bombardování Jugoslávie, podpory protivládní opozice v Rusku, a to včetně teroristů na Kavkaze, vypovězení Smlouvy o omezení systému protiraketové obrany a výstavba globální Národní protiraketové obrany USA kolem Ruska a Číny. V neposlední řadě pak z intervence v Iráku, únosů ruských občanů ve světě, podpory ozbrojené opozice v Sýrii. To jsou jen ty skutečnosti, které mne napadají, jak se říká, na první zamyšlení. Je toho tolik, že nevidím cestu, a už vůbec ne rychlou, na zmírnění napětí. Snad by alespoň obě strany měly zapracovat na tom, aby se již dále důvody nesmiřitelného nepřátelství nerozmnožovaly.