Nedávno se někdo u nás podivoval nad tím, jak veřejnost ve Spojených státech má zkreslené znalosti o faktech druhé světové války. Publikoval totiž výsledky nějaké ankety, ve které vědomosti veřejnosti USA byly prezentovány následovně. Každý devátý občan si myslí, že v 2. světové válce bojovaly Spojené státy proti Sovětskému svazu respektive Rusku. Pět procent si dokonce myslí, že nepřítelem byla Čína. Jen 63% ví, co byl holocaust. 12% toto slovo vůbec neslyšelo nebo neví, co znamená. Nejtragičtěji dopadla otázka na význam dne 8. května. 42% vůbec neví, že se ten den něco oslavuje, dalších 27% něco tuší, ale nevědí, co přesně má tento den symbolizovat. Tolik anketa v USA. Já jsem si jist, že kdyby se dělala podobná mezi současnou mládeží v ČR, tak by dopadla pro onu dějinnou událost ještě hůř.Obzvláště, kdyby se prováděla kupříkladu loni. Jenže o tom dneska nechci psát. Chci se zamyslet nad doslova magickou silou médií v USA.

Po listopadu, kdy se v našich televizích přestaly uvádět filmy z Ruska a ostatních postsocialistických zemí a byly nahrazeny takřka výlučně Americkými, v naprosté většině z produkce Hollywoodu, se začal u nás vytvářet nový veřejný prostor. Ve zmíněných škvárech jsou totiž vždycky Rusko, Čína, či minimálně Kuba vylíčeny jako země snažící se zničit nejméně USA, ne-li celý svět. Doslova paranoidně v nich pak působí příběhy soubojů tajných služeb či jiných podobných institucí. Ty z východu jsou vždy a bez výjimky pouze negativními postavami, které jsou samozřejmě nakonec vždycky zničeny chrabrými a vesměs neuvěřitelně nadlidskými schopnostmi obdařenými udatnými Amíky. Prostě debilita nejvyššího stupně. Jenže. Tím jedem je u nás otravována zatím jedna generace a přesto je to na jejím chování znát

Ovšem touto jednostrannou propagandou je olečenství v Americe bombardováno již sedmdesát pět let, tedy od poslední velké války. Už tři generace v nich neshlédly alespoň trochu objektivní informace o zmíněném světě. Rusofobie je v samotné USA pěstována již prakticky sto let, od vzniku SSSR. Taková propaganda zákonitě přinesla své ovoce. Hollywoodské filmy se nyní rozlezly doslova po celém tak zvaném svobodném světě a tak jejich vliv musel přinést to, co v něm dneska vidíme. Rusofobii. Daleko to nejhorší pandemii, která sžírá duchovno celé západní kultury tak silně, že ho nakonec spolehlivě přivede ke zmaru.

Včera uplynulo 70, slovy sedmdesát, let od zahájení války na korejském poloostrově. Války, která dodnes neskončila. Příšerné je vědomí, že už třetí generace obyvatel toho regionu neví, co je to žít v klidu a míru. Ještě děsivější je vědomí, že po ukončení bojů v roce 1953, byla stanovena okamžitá demarkační linie bez šancí na alespoň nejnutnější přesun obyvatel, umožňující především spojení rodin. Omluvou mohlo tehdy být, že nikdo nepočítal s tím, že uměle vytvořená čára bude trvat pro většinu tehdejších obyvatel „na věky“, takže většina z nich až do smrti už neviděla své příbuzné, mnohdy i ty nejbližší. Takováto rozhodnutí by měla být kodifikována mezinárodním právem za zločin proti lidskou té nejvyšší kategorie, hned po válečném zabíjení dětí. Nejhorší na dalším vývoji bylo, že se postupně na severu vytvořil až ortodoxní komunistický režim a na jihu příliš dlouho trvala vojenská diktatura, než se zem politicky transformovala v kapitalistickou demokracii. Korejská lidově demokratická republika zahájila připomínku začátku války víc než symbolicky. V polovině tohoto měsíce vyhodila do vzduchu budovu styčného úřadu obou zemí, který byl ne jejím území. Nikdo si netroufá dneska říct, co tím chtěla vyjádřit. Před oněmi dávnými lety to totiž byla ona, která zahájila vojenské tažení na jih regionu. Ale objektivně vyjádřeno, za ta dlouhá léta by se mocní obou států určitě domluvili, pokud by jejich znepřátelení nebylo uměle živeno zvenčí. Já jsem byl od počátku přesvědčen, že hlavním viníkem tehdejšího rozpadu původně souvislého státu byla USA. A nyní jsem si tím naprosto jistý. Důvodů pro takové tvrzení je nejen celá řada, ale především to zapadá do celkové politiky Ameriky, která doslova šíří a udržuje na celé planetě chaos, protože v takovém klímatu se jí lépe ovládá svět.

. Za svůj život se kolem mne událo snad na deset sebevražd, z nichž nejméně u polovin jsem znal příčiny, takže mám pro ně pochopení. Dovedu pochopi dokonce hromadné sebevraždy nejen celé rodiny, jako tomu bylo u Goebbelsových, ale i u početnějších, vesměs  náboženských komunit. Uznávám dokonce jakési právo na sebevraždu, jakou spáchali kupříkladu Židé v pevnosti Mosada v prvním století našeho letopočtu. Ovšem nikdy nepochopím sebevražedné jednání příslušníků celé kultury, dokonce s miliardovým počtem příslušníků. Nemohu si pomoci, ale za pomalou sebevraždu totiž považuji současné chování lidí Západní kultury. Začalo to všechno v Evropě, která před několika lety radostně vítala statisícové invaze migrantů z Afriky a Arabských zemí. Mnohem horší byl sebeklam, kterým sama sebe ohlupovala společnost těch nejbohatších zemí Evropy. Bílí Evropané totiž začali vytvářet ve jmenovaných zemích atmosféru nevnímání příživnictví nově příchozích, ale dokonce, ne-li především jejich násilné zločiny, což dělají do dneška. Donedávna jsem za vrchol sebedestrukce „bělošské“ civilizace považoval bezbřehou toleranci. Bílí tolerovali a pořád tolerují nově příchozím zachovávání nejen jejich tradic a zvyklosti, ale dokonce i jejich právního sytému. To i v případech, kdy je v Evropě a USA jeho uplatňování trestným činem. Za absolutně zvrácené považuji chování bělochů v posledních měsících, které se do Evropy rozšířilo z USA. Jakési kýčovité rituály omlouvání se černým za otroctví, spočívající v pokleku a líbání bot černochům. Bourání soch historických osobností, žijících kupříkladu i před půl tisíciletím. Epidemie omlouvání se světu za každý prvek existence, ba až za celou bělošskou historii. Vytváření seznamů uměleckých děl, která se mají zakázat, jelikož jsou z dnešního pomateného vnímání rasistická. A včera jsem se dokonce dočetl, že by měla být zakázána veškerá klasická hudba, protože ji provozují jen běloši a asiaté. To mne osobně doslova dorazilo. Evropskou hudbu totiž považuji za naprostý vrchol její kultury. V mých očích jen klasická hudba je oprávněna být nazývána hudbou. Naprostá většina dalších zvukových produkcí je pouze muzikou. A samotné užívání jen perkusních nástrojů je dokonce v mých očích znakem předcivilizačních kultur. Vždyť je přece znají i někteří jiní primáti. Když všechno, co po nás žádají aktivisté zmíněných trendů se uskuteční, bělošská kultura zmizí a běloši vyhynou. A „Planeta opic“ nemusí být jenom sci-fi.

. Senátoři vyprodukovali návrh zákona zvyšující možnost občanů vlastnit a tedy i nosit zbraň. Je to pořád stejná historie. Musíme se opičit po někom, koho jsme si vybrali za vzor, aniž důkladně známe jeho současné poměry a už vůbec nic nevíme o jeho historii. Každý, kdo horuje pro ozbrojování občanů a ohání se druhým dodatkem Ústavy USA by měl vědět, proč vůbec onen dodatek vznikl. A následně si pořádně prostudovat krvavé dopady, které až do dneška má. Jen pro ilustraci. Zem, jejíž obyvatelé vlastní více pěchotních zbraní než jich má celá její armáda, je fakticky morálně nemocná. A to se nejedná jenom o nějaké pistolky, ale těžké samopaly, ba lehké kulomety. S ohledem na přirozenost člověka, na níž se nic nezměnilo ani za miliony let, je naopak nanejvýš nutné znemožnit každému jedinci mít jakoukoliv zbraň, nejen palnou, ba dokonce rychlopalnou. Dávno se hovoří o vývoji zbraní, které by nezabíjely, ale pouze ochromovaly. Těmi by měla být vybavena policie. Naproti tomu občané by, snad s výjimkou sportovců a myslivců, zbraně nesměly mít v držení pod velice těžkými tresty. Zbrojaři by mohli být spokojeni, protože by se jim objevil nový velký byznys.

Nedávno jsem se dočetl, že Muhammad Ibn Abdulláh, pozdější prorok Mohamed, nebyl v sexu s Ajšou z našeho hlediska pedofilem, ani hebefilem. Byl prý jenom nedočkavým. Manželskou smlouvou mu totiž byla přislíbena již v šesti letech jejího věku. Takže pro muslimy žijící na Západě je běžné souložit s dívenkami již od devíti let. Vůbec nepochybuji, že se taková praxe časem rozšíří i na zbytek populace. Není tomu tak dávno, co jsem se už dokonce dočetl, že pedofilie by měla být respektovanou pohlavní úchylkou. Lehce lze na netu najít, že naše soudy už dávají za dobrovolný sex s nezletilou jen podmíněný trest. No a před několika dny soud v Litoměřicích dokonce odsoudil muže za znásilnění nezletilé pouze na dva roky. Při tom vyšetřování ve vazbě trvalo rok, protože se muselo „vyzkoumat“, zda dotyčný je skutečně schizofrenik, nebo to jen hraje. Podle našeho práva má vězeň po absolvování poloviny trestu možnost žádat o prominutí zbytku trestu. Takže dotyčný může být za pár týdnů propuštěn. Jelikož nikdo neuhlídá, zda užíval léky na svou chorobu, tak si zase může s chutí někde zasexovat. On jo. Jde přece o ubožáčka migranta z daleké, černé Afriky. Islamizace a negroizace Evropy dostává stále zřetelnější kontury, zdá se mi.

Proletáři, kteří měli změnit svět pomalu, leč jistě mizí. Již nejméně třicet let proto mnozí marxisté hledají třídu, která by byla novou nositelkou celospolečenských změn. Někteří politologové ji našli v takzvaném prekariátu. Jenže ten je v očích marxistů spíše produktem devastace dělnické třídy, jejíž příslušníci marně hledají v současném světě svou identitu. Navíc do této sociální vrstvy dokonce upadají i příslušníci neuplatněné inteligence. myslitelé odvozující své myšlení přímo od učení samotného Marxe, začínají vidět hegemona možných sociálních změn v rostoucí vrstvě kvalifikovaných profesionálů od dělnických specialistů a odborníků, přes pracovníky bezpečnostních institucí od hasičů po záchranáře, až po aktivisty různých hnutí, či dokonce pracovníky globálních, nestátních institucí. Já ji začínám již nějaký čas vidět v „kastě“ „ajťáků“, jak si sami říkají, čili mladých specialistů na IT technologie. Je nesporné, že jejich počet velmi rychle roste. Za druhé jsou naprosto nepostradatelní ve všech oborech lidské činnosti, dokonce i pro každou rodinu, instituci a to i pro aktivity volného času. Dnes neexistuje obor, ve kterém se neprojevuje digitalizace, není potřebné programování ať již počítačů, či jiných technologických zařízení. Velká část jedinců zmíněné sociální vrstvy už dneska jasně projevuje svou nadřazenost nad ostatní populací a to nejenom z řad starší generace. Začínám navíc pozorovat, že se vytváří uvnitř této profese vědomí jakési sepjatosti. Začínají si uvědomovat svou sounáležitost coby společenská vrstva a odlišnost od jiných. Zatím za vrchol tohoto procesu považuji zakládání pirátských stran v Evropě. To je v mých očích kvalitativně vyšší sociální forma. Představitelé pirátských stran začínají konsolidovat jakousi ideologii nové politické generace. Z počátku jen technologicky, čili s jinou formou komunikace mezi členy, ale postupně i světonázorově a dokonce mocensky. Vzhledem k tomu, že vliv této nové sociální vrstvy, tedy oněch specialistů na IT, poroste kupříkladu až k tvorbě umělé inteligence, tak její politické přestavitele začínám vnímat jako reprezentanty nové elity, která může velice účinně vstoupit do soutěže nejen o politickou moc.

Před třemi dny jsem v textu blogu zapomněl na jeden exkurz do nedávné minulosti, eminentně se dotýkající Polska, který považuji za nutné připomenout, protože je málo známý. Poláci si prosadili, aby současná moc v Evropě považovala Hitlera a Stalina za spolupůvodce druhé světové války. Německo si už dávno prosadilo, aby se 8. květen nepřipomínal jako Den vítězství nad Německem, ale za Den konce války. Jestliže se nyní v některých zemích Evropy začíná skrytý, pozvolný a nenápadný proces adorace Hitlera, tak se může stát, že jinde se přistoupí k obnovení slávy Stalina. Historici specialisté totiž již dávno z dokumentů ví, že Hitler, jako odplatu za Versailleský mír, si chtěl podmanit Francii a ovládnout spolu s Itálií celý západ Evropy. Stalin na to silně spoléhal a dokonce počítal s tím, že když se tak stane, rozdělí si Německo a Sovětský svaz zbytek Evropy mezi sebou. Pro Polsko by v jejich představách nezůstalo opět žádné místo. Když ale Hitler napadl SSSR, zhroutily se Stalinovy plány a opravdu upadl na několik dnů do deprese, jak to o něm prohlašoval Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Leč vzpamatoval se a porazil „vůdce“, aby se stal generalissimem. Což mu nikdo navěky neodpáře.