PŘEDMĚT: ASOCIAČNÍ DOHODA UKRAJINY A EU

Před krátkým časem inscenovali Evropští potentáti v Evropském parlamentu neobvyklý spektákl. S nebývalou okázalostí až pýchou, schvalovali Asociační dohodu s Ukrajinou, což televizí přenášeli do celého světa. „Dívadlo“ pro prostý lid bylo prováděno paralelně na dvou pódiích. Televizním mostem totiž byly propojeny parlamenty Ukrajiny a Evropy, takže poslanci i „lid“ viděli průběh schvalování v obou institucích. Po definitivním ano, o němž nikdo předem nepochyboval (jinak by tu trachtaci ani nevysílal), všichni zákonodárci vstali, aby propukli ve skandovaný aplaus. Herci tady sami sobě tleskali, do nepříčetnosti nadšení svým činem, který vydávají nejen za úspěch, ale za hrdinské vítězství. Maně jsem si při tom vzpomněl, jak v padesátých letech minulého století, náměstí Československých měst nesčetněkrát křičelo: „Stalin, Gottwald, mír!“ Je samozřejmé, že tento propagandistický akt nemohl mít na programu rozpravu v takovém rozsahu, jaká je zvyklostí ve slušných, nejen demokratických parlamentech. Představení by se totiž nevešlo do celého vítězně demonstračního rámce celé inscenace. To však bylo tou nejmenší vadou na kráse. Mnohem horší bylo a je, že nikdo při tom neřekl, že Putin si prosadil odklad působnosti dohody na 1.1.2016. Což je termín, na který chtěl odložit platnost svého podpisu pod Asociační dohodu poslední legální prezident Ukrajiny Janukovyč, za což byl „ulicí“, oním všemi demokraty proklínaným davem, Dukovým póvlem, nejen sesazen, ale vyhnán ze země. Od té doby v ní až dosud vládne samozvaná junta, s nacistickými prvky chování vůči svému obyvatelstvu a dokonce i vůči sousední zemi. Ten proklínaný satan Putin se Evropě a tedy i nám zase potutelně směje.

JEŠTĚ VĚTŠÍ BLBEC, NEŽ JSEM SI MYSLEL

Když byl Obama zvolen prezidentem USA, napsal jsem nejen to, že bude nejdražším manekýnem světa, ale také, že bude sloužit opravdovým jeho vládcům otročtěji, než „bílí“ prezidenti, z nichž mnozí tak činili z hloubi vlastního, hlubokého přesvědčení. Nedávno měl Obama dva projevy, které mne ale přesto překvapily. Označil v nich Rusko za druhé největší současné nebezpečí světa, hned po ebole a daleko před islámským chalífátem. Sice to prohlásil až v době, kdy už nařídil, samozřejmě bez OSN, ale i bez amerického kongresu, bombardování IS, ISIS, či ISIL, nebo jak se ten podivný mohamedánský úkaz jmenuje. Tento černý „Mojžíš“, bez důvěryhodného křestního listu, svým posledním vystoupením tak podle mne definitivně zničil iluze, které do něj vkládali naivní voliči. Nejenže nepřinesl změnu, kterou hlásal například ve své předvolební knize The Change You Can Believe In, ale stal se v dějinách USA definitivně nejotročtějším sluhou skutečné světové říše zla, jíž jsou ziskuchtivci Wall streetu. Tím jenom potvrdil, že je ještě větším blbcem, než jsem si vždycky myslel.

DRUHÁ STUDENÁ VÁLKA?

Vždycky jsem tvrdil, že v éře globalizace je Rusko jedinou zemí, která má co ztratit. Má obrovské území, bohaté nejen na energetické suroviny, ale od diamantů a zlata po skoro všechny rudy kovů a nekovů a dokonce i nejkvalitnější pitnou vodu, která je už nyní globálním nedostatkovým zbožím. Rusko je nezpochybnitelně nejsilnější vojenskou pevninskou mocností. Nejen dneska, ale fakticky od svého vzniku. Za celou svou historii ho prakticky pozemní armádou nikdo neporazil. Při tom ale ono samo pomalu, leč jistě stále expandovalo, podotýkám, že velice chytře, tedy pouze do svého okolí, a to ještě směrem, kde byl ve skutečnosti neobydlený prostor, čili žádný odpor místních obyvatel. Podle této praxe kdysi prozíravě prodalo Aljašku Americe, protože by ji jen těžko ubránilo. Dneska ovládá Rusko, vzhledem k počtu svých obyvatel, daleko největší území oproti všem mocnostem globálním, či regionálním. Je proto nepopiratelně objektem jejich závisti, daleko větší, než v minulosti, kdy se zdroje planety ještě zdály být nevyčerpatelnými. Rusko a to nejen jeho elity, ale i většina obyvatel, jsou si toho dobře vědomé. Rusko prakticky ve svých dějinách nikoho nenapadlo, ale naopak bylo samo nesčetněkrát napadeno. Pokud se rozhodlo anektovat vojensky do sousedních, především západních území, vždy šlo o jakousi prevenci proti předpokládanému útoku, nebo zabrání území, před tím mu uzmutého. Touto historií se v ruském lidu vypěstoval pocit neustálého ohrožení, určité nedůvěry ke svému okolí, především pak k Evropě. Studená válka byla velice konkrétní historickou situací, motivovanou především, ne-li pouze ideologicky, čili celosvětovým antikomunismem. Nebyla pro Rusko historicky ničím novým a výjimečným. Ta jenom posílila tradiční vztah ruských lidí k Západu. Jestliže dneska Západ zahajuje nový ostrý konflikt s Ruskem, pak ale nejde o žádnou druhou studenou válku. Jde při nejlepším o začátek „horkého“ celosvětového konfliktu o zdroje a při nejhorším o snahu Rusko, ovládající většinu asijskoevropského superkontinentu, konečně a definitivně zničit. Nepochybuji, že to ví nejen Putin, ale především vojenští stratégové zatím stále ještě jediné pevninské supervelmoci světa. Zdá se totiž, že ČLR se nechá vtáhnout do boje s USA o největší oceánskou velmoc. Tím by se vůdčí velmoc dvacátého století dostala do kleští, ze kterých se jenom těžce může vyprostit, zvláště když neprozřetelně ztratila vliv na svém zadním dvorku, čili v Jižní Americe.

BEZ KOMENTÁŘE

Americká internetová společnost Google uveřejnila vlastní statistiku, která se opírá o porovnání frekvencí dotazů uživatelů internetu v ruštině, angličtině a ukrajinštině uvnitř ukrajinské internetové komunity. Měření se začalo provádět na rozhraní let 2005 a 2006 až do dnešních dnů. Podle něho ukrajinština je zastoupena pouhými 10,1%, v použití před ní se umístila angličtina s 13,5%. Angličtinu používali víc na úřadech, v některých službách a školách a možná i turisté a zahraniční experti. Rok od roku procenta vyjadřující používání angličtiny na ukrajinské síti klesají, ale překvapivě klesá i podíl ukrajinštiny. Jak se dostávají počítače napojené na net víc mezi občanskou populaci Ukrajiny, roste i podíl ruštiny a to velmi zřetelně. To je tedy ten jazyk, kterým mluví a přemýšlí většina Ukrajinců. Ano, je to ruština. Nejčastěji se komunikuje v ukrajinštině v Rovenské oblasti, ale ani tam nepřekračuje užívání ukrajinštiny 30%! Google je nejpoužívanější vyhledávač na Ukrajině a jeho statistiky jsou směrodatné. Situaci ruského jazyka na Ukrajině vystihl vedoucí organizace „Oplot“ Jevgenij Žilin. „92% lidí na Ukrajině vybírá v bankomatech ruštinu. Více než 90% hovorů na internetu z území Ukrajiny se vede v ruštině. 82% čte časopisy v ruském jazyce. Tajná jednání Tymošenkové, odposlechnutá a uveřejněná na síti, byla vedena v ruštině“, řekl vůdce vojensko-vlastenecké organizace Žilin.

PORADIL BYCH PUTINOVI

Kdybych byl v týmu poradců prezidenta RF, poradil bych mu jinou reakci na sankce EU, než k jaké se prozatím Rusko uchyluje. Místo protisankcí, by měl třeba i prosadit změny zákonů, aby mohlo Rusko zvýhodnit všechny zahraniční a především západní firmy, které podnikají na jeho území a dát všem zahraničním investorům víc jak lákavé investiční pobídky. Vždyť v Rusku podniká na šest tisíc firem jenom z Německa. To je dostatečná síla, aby sankce, vymyšlené přitroublými politiky, především ze zemí, které s Ruskem moc neobchodují, zanikly silou státem podporované ruky „svobodného“ trhu.

VÁLKYCHTIVCI ZTRATILI ROZUM

Švédský ministr zahraničí nejenže na zasedání NATO napadl Zemana, ale ještě zesměšňoval naši zem, když prezident prohlásil, že na Ukrajině nebojují ruští vojáci, ale že jde o občanskou válku. Divím se Zemanovi, že mu na jeho filipiku nedokázal svým typicky shazovacím způsobem odpovědět, čili lidově řečeno poslat ho do p….. Musí být přece každému jenom trochu přemýšlivému člověku víc jak jasné, že v tomto konkrétním ozbrojeném konfliktu bude bojovat na obou stranách velké množství dobrovolníků. Je přece všeobecně známé, že na celé Ukrajině, nejen na východě, žije obrovské množství blízkých příbuzných rodin, sídlících v Rusku. Bude jich určitě víc, než oněch pět tisíc údajně ruských vojáků, bojujících podle špiónů z NATO, na straně opozice vůči kyjevské samozvanecké moci. Je proto nad Slunce jasnější, že z takových rodin se lehce najdou tisíce mladých Rusů, kteří se sami rozhodnou jít pomáhat svým příbuzným na Ukrajinu. Vláda RF určitě neposílá na Ukrajinu své vojenské útvary, ale nepochybně dobrovolníky vyzbrojuje a pomáhá jim. Kdo tvrdí, že ruská vláda posílá na Ukrajinu jakékoliv své vojenské síly, ten definitivně ztratil rozum, nebo je válkychtivým podněcovačem a tedy ve skutečnosti válečným zločincem, což je podle mne pravděpodobnější. Rusko totiž zatím nemá důvod něco takového udělat. Až ho bude opravdu mít, může být celý svět naprosto jistý, že pak na území Ukrajiny vstoupí stovky tisíc ruských ozbrojenců a za dva dny zaberou nejen východ země, ale celý stát. Předpokládám dokonce, že by je i na západě země už dneska mnoho lidí vítalo jako osvoboditele. Osobně jsem při tom přesvědčen, že celá ta naše slovutná USA-NATO-EU mašinerie, by se v takovém případě nezmohla na nic jiného, než na ryk ustrašených podsvinčat. Řeknu to neomaleně. Kdyby Putin celá svá první dvě prezidentská a jedno premiérské období neztrácel zbytečně čas flirtováním se Západem a raději iniciativu posledních dvou let zahájil už tehdy, tak konflikt na Ukrajině by skončil už loni v zimě, pokud by vůbec vznikl. Jenom doufám, že se nejen on, ale většina ruských elit dokonale poučila, poznala, že Západ je proradnost sama a pochopila, že budoucnost Ruska spočívá v úzkém sepětí s ostatními významnými zeměmi současné semiperiferie a periferie globalizujícího se světa, které by se měly během několika desetiletí stát novým a podotýkám že zaslouženým, jádrem geopolitického dění na planetě.

NEPODLEHNĚME KLAMŮM GLOBÁLNÍ VRCHNOSTI

Organizátoři posledního sletu jestřábů NATO, uskutečněného  5. září ve Walesu, měli konečně, po pauze trvající skoro čtvrt století, důvod k radosti. Po přípravné fázi médiemi zhuštěné atmosféře protiputinovské a protiislámské bojovnosti, mohli svou přestárlou alianci opět prezentovat světu jako vysoce potřebnou instituci. Zaznělo proto na summitu mnoho „horkých projevů“, leč na závěr byla přijata jenom umírněná rozhodnutí. S Ukrajinou bude udržováno přátelství, leč nebude přijata za člena bloku. Z připravovaného protiruského triumfu nakonec nebylo vůbec nic, protože v tentýž den se v Minsku sešli reprezentanti Ukrajinského válčení a za asistence Lukašenka i zástupců EU, dohodli mírový plán. Nejvýznamnější na setkání v Minsku bylo, že se ho nezúčastnily mimoevropské USA, zvyklé do všeho strkat prsty. Úplný debakl protiruské procedury summitu byl završen prohlášením diplomatů EU, že jsou s ukončením palby na Ukrajině jejich země připraveny vzdát se dalších sankcí. A tak jediným výsledkem sešlosti NATO byla dohoda o vytvoření „jednotek rychlého nasazení“ v síle čtyř tisíc mužů, což bylo konkrétním výstupem z celého jednání věrchušky NATO a deklarováno v patřičném Transatlantickém dokumentu. A právě tato zpráva mne zaujala. Občané globální vesnice by neměli být na pochybách o účelu těchto žoldáckých specialistů. Zmíněné jednotky nemohou být využívány v boji proti armádám darebáckých či jiných nepřátelských států, na to jsou velice nepočetné. Nemohou ani účinně bojovat proti jaksi „nepolapitelným“ teroristům. Budou proto nasazovány všude, kde dojde k rebelii občanů proti zájmům toho, kdo jednotky bude platit, tedy proti snahám, potřebám, zájmům a choutkám globálních financiérů. Nemylme se, nově vytvořené útvary NATO budou sloužit jen a jenom k potlačování občanského vzdoru v jednotlivých zemích. Budou totiž nadstátní a proto budou podporovat takovou vládu, která bude vrchnosti NATO sympatická.

PRAVDA, JAKO VŽDY, OPĚT VYHŘEZLA Z PYTLŮ LŽÍ

Mnohaletá snaha amerických vládců o vybudování protiraketového štítu v Evropě neměla u veřejnosti pořád potřebný spontánní souhlas. Argumenty, že půjde o bezpečnostní opatření proti raketám s jadernými náložemi, které vlastní země Bushem označené za „darebácké státy“, konkrétně Írán a KLDR, byly totálně směšné. Takovým pohádkám nemohl věřit ani žáček základní školy po první hodině zeměpisu světa. Korea by přece do Evropy ani nedostřelila a proti těm několika raketám z Íránu dostatečně stačila i stávající zařízení. Každý, jen trochu přemýšlivý člověk proto věděl, že protiraketový štít v Evropě měl zajišťovat šanci Západu na první jaderný úder proti Rusku bez možnosti protiúderu z jeho strany. Letošní události na Ukrajině konečně dovolují Západu přiznat barvu. Vedoucí představitelé NATO, ale i někteří bojechtiví reprezentanti EU se už nebojí „svým národům“ oznámit, že jmenované vojenské objekty budou sloužit jen a jenom na eliminaci Ruských jaderných sil. Samozřejmě že ani „váleční odborníci“ z USA už nemusí před některými zarputilejšími odpůrci protiraketového štítu mezi politiky EU kličkovat. Podle všech je situace nad Slunce jasnější. Rusko je nepřítelem číslo jedna, ne-li docela jediným. Vždyť už i ten Írán je spojencem USA kupříkladu v boji s islámským chalífátem.

„VÁLKA JE VŮL“

Je to již skoro půl století, co se tento bonmot z produkce hippies stal mediálním, bohužel ale opravdu pouze mediálním, hitem. Vzpomněl jsem si na něj nedávno, když jsem četl v jednom rozhovoru s Oskarem Krejčím jeho větu, cituji: „Válka je atavismus“, konec citace. Když po pádu Sovětského svazu se sociolog Fukoyama utrhl ze řetězu a napsal svůj, dnes už dávno zesměšněný, esej o konci historie, prezentoval jsem úplně jiný názor. Naopak. Podle mne teprve tehdy se otevřela možnost na začátek uskutečňování opravdové historie lidství. Vždyť až do té doby letopisci píšící o minulosti lidstva nepopisovali nic jiného, než válčení a životopisy válkychtivců. Mylně jsem tehdy usuzoval, že skončila epocha antikomunismu a tím vznikl prostor na opravdové dějiny lidského společenství. Viděl jsem šanci na konec válek a počátek programovaného sebeřízení lidské pospolitosti, bez hospodářské živelnosti a bez emočního rozhodování mnohdy patologických vedoucích politiků. Děsivě jsem se mýlil, hůř než zmíněný japonský Američan. Dočasné, s vysokou pravděpodobností opět pouze krátkodobé, vítězství tak zvaných demokratických států naplnilo pouze obludně tezi jednoho z jejich klasiků, který řekl, že demokracie spolu neválčí. Měl pravdu, ale zapomněl dodat, že z podstaty své existence musí nutně válčit s někým jiným. Ne snad pro svou obranu, ale především pro svou zastaralou, leč dosud nepřekonanou, touhu po nadvládě. Dokud tento fenomén nezmizí z „portfolia“, existence každého politického systému, není naděje nejen na konec válčení, ale ani na začátek skutečných dějin člověčenstva. Válka je zvířecí pozůstatek ve společenství tvorů homo sapiens sapiens. Skutečně atavismus. Kdo ho provozuje, či k němu nabádá, nepatří do moderního lidstva jediné možné budoucnosti. Obama kupříkladu by si měl v prvé řadě uvědomit, že ne islámský stát, ale on sám se svou globální válečnickou tyranií už nepatří do tohoto století. Merkelová by zase třeba měla přestat myslet ve starých dimenzích německého militarismu. Pokud chce lidstvo přežít, musí ti nejsilnější opustit zrůdnou praxi, podle níž je válka jenom pokračováním politiky jinými prostředky. Válka není pokračováním ničeho. Válka je naopak pouze koncem všeho, tedy i existence lidí na Zeměkouli.

POLŠTÍ ŠAVLIČKÁŘI

28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Tím začala válka, která dostala pojmenování „První Světová“, v Britských zemích, které vždycky musí mít všechno po svém, pak „Velká“. Mezi důsledky této války, o níž nikdo nepředpokládal, že potrvá čtyři roky, patří vznik Československa, které sahalo od Aše až za Rachov. Za dobu existence našeho státu se našlo až příliš hodně českých intelektuálů, kteří vznik ČS označovali za chybu tehdejší české politické elity. Zdůvodňovali to především tím, že Rakousko-Uherská říše byla přece jenom regionální mocností. A pak rovněž tím, že Československo dostalo do vínku mnohonárodnostní problémy, které trápily i císařsko-království. Nechci polemizovat k tomuto tématu, ale chci říci, že vím o jiné velké chybě, kterou zavinil výsledek první světové války. Podle mne nemělo být obnoveno Polsko. Mělo zůstat dále rozdělené mezi své sousedy, jak tomu bylo před zmíněnou válkou. Polsko je totiž tím opravdovým vředem na mapě Střední Evropy, ať si říká kdo chce, co chce. Tento národ neměl nikdy velké šlechtice jako vyspělé státníky. O to víc měl příslušníků malé, mnohdy velmi chudé šlechty. Ta se fakticky živila žoldnéřstvím. Podle toho i Polsko vypadalo. Jednou veliké až po Moskvu, jindy nicotné pod nadvládou Litvy a nakonec úplně roztrhané mezi skutečné mocnosti Evropy. Polský lid proto neuznával politické autority, o to víc věřil v nadzemského, konkrétně katolického Boha. Při každém sporu ihned bojoval, revoltoval, jako Francouzi. Jenže s daleko menším rozmyslem. Kombinace militantnosti a katolického dogmatismus vygenerovala v zemi zvláštní druh patriotismu spojeného s fanatismem, který i Walesa kdysi označil za „šavličkářství“. Jeho základním rysem je neuvážlivost, což se prokazatelně ukazuje nyní, kdy se Polsko cítí být regionální mocností a jeho elita by si snad dokonce v současné situaci chtěla vybojovat na Rusku zpátky území, které jí vzal Sovětský svaz po druhé světové válce. Ne dnešní Německo, či snad Rusko, ale Polsko je největším rizikovým faktorem pro bezpečnost Střední Evropy, tvrdím já.