Klíčovým slovem předešlého textu bylo slovo civilizace, aniž jsem se zmínil, co tím fakticky myslím. Podle platné klasifikace říše živočichů, je rod „člověk“ tvorem z čeledi hominidů (latinsky Hominidae), která celá patří do řádu primátů (latinsky Primates). Charakterizovat člověčenství je fakticky hledáním odlišností od ostatních tvorů čeledi Hominidae. Do češtiny přeložení Hominidi se někdy popisují jako tvorové „lidem podobní“ a jsou do ní zařazovány také gorily, orangutani, šimpanzi, bráno podle abecedy a prý i giboni. Zlatým věkem této čeledi byl miocén, který se klade do období před 23 až 5,3 milionů let. Nejstarší nález tvora rodu Homo (česky Člověk) byl nalezen na území dnešní Etiopie a je starý přibližně pouze 2,8 milionů let. Nejstarší nález tvora Homo Sapiens (česky Člověk rozumný) byl nalezen rovněž v Etiopii a je starý přibližně jenom 190 tisíc let. Ovšem výskyt tvora, který je dneska označován termínem Homo sapiens sapiens, čili člověk dnešního typu, se datuje do doby teprve před deseti tisíci lety a jeho pozůstatky jsou už nacházeny skoro po celém světě.
Vznik člověka jako pořád ještě čistě přírodního tvora někteří odborníci dělili na dvě základní etapy stanovené L. H. Morganem. Bylo to divošství a pozdější barbarství. Což ovšem dodneška není všeobecně uznáváno. Někteří jeho teorii dokonce označují za marxistickou. Vadí jim totiž, že je čistě materialistickou. Americký vědec ke svým závěrům dospěl dlouhodobým studiem Indiánů. On pak za třetí etapu lidského vývoje označil civilizaci.
Již člověk žijící před oněmi necelými třemi miliony let užíval oheň a primitivní nástroje nejen používal, ale zhotovoval. V mých očích už tedy není čistě přírodním tvorem. Dovoluji si tvrdit, že od těch dob se datuje individuální člověčenství jako lidská kultura, čili člověkem vědomé a záměrné utváření umělého prostředí ke svému životu. Nešlo však ještě o civilizaci.
Podle dneska všeobecného úzu se za civilizaci prohlašuje dosud nejvyšší stadium lidského vývoje. Je charakterizována především dělbou práce, existencí územně organizovaně komunity (města až státy) a písmem, či jemu odpovídajícím prostředkem uchovávání informací.
V mém myšlenkovém pochodu pozoruji velký časový rozdíl mezi počátkem lidské kultury a civilizací. V ní, pokud víme, vznikaly už rituály, například pohřbívání mrtvých, ale rovněž představy o nelidských bytostech, první pokusy o léčení a zahánění lidem nepřátelských až škodlivých a vždycky neviditelných, čili duchů. To všechno jsou v mém vidění projevy už poměrně vysokého stupně vydělení se z přírody, čili projevy lidské kultury. Nikoliv však ještě civilizace.
Na tomto místě si dovolím trochu odbočit. Již velice dávno jsem si pracovně rozděloval dějiny lidstva do tří fundamentálních epoch. Nazval jsem si je tři S. Sebeuvědomování, sebepoznávání a sebezdokonalování. Všechny tři pak platné pro člověka jako samostatnou bytost a pro lidstvo jako celek. Pro pochopení. Zatím co člověk jak jedinec již dávno ukončil éru sebeuvědomování, jako lidstvo si ho začalo tvořit mnohem později a teprve v současnosti začíná být konečně součástí vědomí velké většiny jedinců a převažující většiny komunit. Sebepoznávání člověka je ve vysokém stádiu, leč sebepoznávání lidstva je prakticky na počátku, protože jeho změny jsou velice rychlé. Sebezdokonalování člověka je doslova v plenkách. Jako tělesného tvora doslova a jako duchovní bytosti ve velice různém stupni vývoje v jednotlivých komunitách. Vznik člověka a lidství započalo jeho vydělením se z přírody. Bohužel zašlo až příliš daleko, protože se lidstvo dopracovalo fáze, kdy je prakticky „nemocí“ přírody.
Při tom lidstvo na cestě přechodu od čisté přírodnosti ke člověčenství potřebovalo, alespoň podle mne, pouze v sobě překonat „dědičný hřích“. Ne snad boží, ale přírody. Tím hříchem je predátorství, agresivita, zneužívání síly a dominance. Byl jsem po celý svůj život přesvědčen, že se jednou lidstvu podaří tento kód veškerého života na Zeměkouli čistě manipulací s genetickým materiálem člověka změnit. Dneska už o tom pochybuji. Dlouhá historie samotného lidstva totiž, mimo jiné, vytvořila v lidech i memetickou výbavu obdobnou genetice predátorství a dominance.
Takže teď už jen kratičce zpět k civilizaci.
Za fundamentální smysl lidské civilizace pokládám vymanění se lidstva z otroctví kódu všeho živého na této planetě. Konkrétně to představuje nejen válčení, ale i nadvlády. Biologické zdůvodňování potřebnosti predátorů se na lidské společenství očividně aplikovat nedá.
Ledažeby.
Za dlouhou existenci života na Zemi se kód soupeření, konkurence až agrese, čili onoho predátorství, modifikoval v některých případech na parazitismus. Biologové poznávají, že existují vztahy mezi parazitem hostitelem, bez kterých už ani jeden či druhý nemohou existovat. I v lidské společnosti se rozvinulo parazitování do obrovských rozměrů. Nevidím ale ani v jednom případě, že by bylo výhodné pro hostitele. Takže se rýsuje řešení. V Přírodě predátoři likvidují nejslabší. V první fázi zlepšování civilizace by proto predátoři mohli likvidovat parazity, kteří už dneska jsou lidskému společenství k nepotřebě.