ZPRÁVA Z TISKU. Podle společného prohlášení Hospodářské komise pro Afriku, která existuje pod křídly OSN, požadují afričtí ministři financí od Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Evropské unie podporu pro odpuštění či zmírnění dluhů.

Když jsem si dneska přečetl uvedené, nedalo mi to, abych si zde nevyvěsil čtyři poznámky o dluhové ekonomice.

První. Je tomu již víc než půl století, co jsem četl noticku přibližně tohoto obsahu. Kdyby si v roce narození Ježíše někdo uložil do banky minci nejnižší hodnoty na běžný úrok, tak by ke konci dvacátého století měl bohatství představující tři a půl zeměkoule celé ze zlata. Autor tím chtěl dokázat, že půjčování na úrok, a především vklady na úrok, mohou fungovat jenom krátkodobé. Proto již v biblickém věku Židé měli zajímavý rok. Říkali mu, pokud se nemýlím, „šabatem odpočinutí pro zem“. Pátá kniha Mojžíšova o něm, mimo jiné říká, cituji: „…(v tomto roce) každý věřitel, který půjčil svému druhu, upustí od vymáhání dluhu na svém bližním a na svém příbuzném.“  Konec citace.

Druhá. Když se zhroutil koloniální systém, tak „osvobozené státy“ si na další svou existenci musely půjčovat od zemí bývalých uzurpátorů. Jejich banky jim velice rády půjčovaly. Nasadily jim takový úrok, že novokolonie byly ročně schopné splácet akorát úrok a to v lepším případě. Mnohdy si i na ten musely vzít novou půjčku. Takže jistinu nikdy nesplatily. Obvykle za deset a více let, když zemičky na úrocích zaplatily až několikanásobně svůj původní dluh, mu jej věřitelská banka milostivě odepsala.

Třetí. Nejméně třicet let sleduji, že většina států, především těch ekonomicky nejsilnějších, je nejen stále více zadlužená, ale vesele každým rokem již v rozpočtu svůj dluh zvyšuje. Dneska dluží všichni a nejvíce světový hegemon. Sleduji, že se jejich veřejnost vůbec neptá, u koho se vlastně zadlužuje a kdy a především jak chce dluh splatit. Každého rozumného člověka musí napadnout, že všechny ty státy počítají s tím, že je nesplatí nikdy.

Čtvrtá. Poslední velká krize na konci první dekády tohoto tisíciletí, která nebyla nikdy překonána, pouze odsunuta, naznačila cestu, jak z dluhů ven. Metoda byla nazvána kvantitativním uvolňováním, čti pumpování peněz, nepeněz do ekonomiky. V tomto textu není místo na odborné a tím příliš dlouhé popisování procesu. Odpustím si tedy používání pojmů jako monetarizace, fiskální ekonomika či dokonce austerita a použiji kupeckého vyjadřování. Dluh státu, ale i toxická aktiva jeho bank jednoduše odkoupí centrální banka. Za jejich nesplatitelné dluhopisy jim vydá „reálné“ peníze, které přece ona sama a jediná tiskne. Přesněji, vhodí do kybernetického prostoru jako chumelenici nul a jedniček binárního počítačového kódu klidně i biliony dolarů, jako kupříkladu teď při koronavirové pandemii. Centrální banka, je nejen svrchovanou a na státu nezávislou institucí a tak může u sebe shromažďovat prakticky jakýkoliv dluh po velmi dlouhou dobu. Japonská kupříkladu doslova sedí jako kvočna na dluhu ve výši víc jak dvou ročních HDP své země a pořád se nic neděje. A dít nebude. Dokud …co?

Dokud se prostě dluh neodepíše! Já si už jenom dovolím otázku. Kdypak je, podle židovského kalendáře, nejbližší rok odpouštění dluhů, který pro příbuzné platil každých sedm let a pro všechny pak každých 49 let?