ČSSD NEUMÍ DLOUHODOBĚ PRACOVAT NA SVÝCH OSOBNOSTECH

Napsal jsem už v předvolební době, že ČSSD opět překombinovala svou kampaň kolem prezidentských voleb. Je to v prvé řadě proto, že v ní jak mezi členy, tak mezi funkcionáři od regionů po věrchušku, jsou zásadně rozdílné přístupy k celé sociáldemoratické politice. Z toho pak logicky rezultuje i velmi rozdílné preferování osob do vedoucích funkcí ve straně. A  z toho pak nutně plyne neschopnost ČSSD dlouhodobě pracovat na tom, aby některou ze svých osobností mediálně dotvořila. Podle mne měla ČSSD před volbou prezidenta dost času, aby udělal pro veřejnost tahákem nejméně tři své vrcholné funkcionáře, Špidlu, Štěcha, či Falbra. Kdyby kterémukoliv dlouhodobě vytvářela tak intenzivní kampaň, jakou sám sobě vytvořil kupříkladu Fischer, měl by dotyčný více šancí, než trochu přemladý a málo politicky osvědčený Dientsbier. Špidla s vysokou pravděpodobností asi o funkci nestál, protože stejně jako Remek, neměl chuť nechat se vyválet v bahně, které by mu vytvořila média hlavního proudu v ČR. Ovšem při odvážné mediální politice ČSSD, by mohly být i v jeho osobě vlivy médií vyrovnané. Štěch by měl hned na první pohled více šancí a za sebou i hlas odborů, stejně jako Falbr, který by ještě k tomu byl svou osobností dokonce víc než rovnocenným soupeřem Zemana. ČSSD je nyní v mnohem horší situaci, než kdyby byl prezidentem kdokoliv jiný, než Zeman.

DO TŘETICE VŠEHO …

Poslední prezidentské volby zapříčinily, že si česká společnost bude muset vychutnat výsledky zmanipulované lidové rebelie z listopadu 1989, alespoň v postavě prezidenta, až do úplného konce. Doba stále zřetelněji ukazuje, že režim nadvlády KSČ vyhovoval nejméně dvěma třetinám obyvatel mnohem víc, než ten současný alespoň jedné třetině. Havel, Klaus, Zeman, bezesporu nejviditelnější protagonisté jmenovaného politického převratu a všeho politického dění po něm, mají některé zásadní charakterové črty natolik podobné, že zavdávají příčinu k domněnce, že zmíněná událost prakticky globálního charakteru byla natolik specifická, že musela zákonitě do vedoucí reprezentace státu vygenerovat osobnosti jim vlastního ražení. Zamýšlím se proto nad tím, které vlastnosti dominují jejich charakterům. Již na první pohled je všem třem vlastní až chorobná ambicióznost. Je nezpochybnitelné, že i její metamorfóza v honbu za nejvyšší možnou mocí, je u všech tří stejně intenzivní, i když u každého byla převážně dosahována zdánlivě odlišnými prostředky. U prvního především kabinetními manipulacemi, u druhého zase tvrdohlavou nadřazeností a nakonec u třetího rádoby lidovým populismem. V jednání všech tří lze vystopovat zakomplexovanost, mající původ v hlubokém dětství. Zase je zřejmé, že zdroj komplexu je jiný, ale vede ke stejnému chování v dospělosti. Prvý byl obtloustlým, zrzavým chlapečkem bohatých rodičů, s nímž si nikdo nechtěl hrát, i když měl nejkrásnější balon. Druhý chtěl od malička vynikat, leč původ v chudých poměrech mu to neumožňoval. Třetí byl zase vychováván bez otcovské autority, takže se nenaučil sebejistotě, dokonce i v sexu, což nahrazuje hrubiánstvím, hulvátstvím a okázalým chlapstvím. Všichni tři jsou díky svému komplexu rozpačití, až nejistí ve styku s okolním světem, což se projevuje mimo jiné tím, že přirozeně nezvládají ani svou popularitu. Nejtragičtější však na každém z nich je jejich vztah k jiným názorům a jejich nositelům. Havel se dopracoval přesvědčení, že jeho svědomí, čili kupříkladu cit pro „pravdu“, je mu doslova sdělován božím vnuknutím, takže i Ústavu si vykládal po svém. Klaus zásadně jiné, než své názory vůbec neuznává a dokonce je ani neposlouchá. Všechny instituce, ba i právní řád proto dodržoval jen tehdy, když to neodporovalo jeho záměrům. Zeman jiné názory než své považuje za stupidní a jejich nositele za blbce. . Z uvedeného pak přirozeně vyplývá zásadní přístup každého z nich k veřejnosti. Havel se cítil vždycky nadřazen veřejnému mínění natolik, až byl přesvědčen, že je pod jeho důstojnost s ní polemizovat, takže ji jenom sděloval své „vznešené“ pravdy. Klaus se zarytou tvrdohlavostí stál za svým názorem, což vystupňovával tím víc, čím byla jeho tvrzení absurdnější a vůči veřejnosti provokativnější. Zeman se svou vrozenou hrubostí pohrdá nejen jinými názory, ale i jejich nositeli. Pokud ve svých ambicích není ještě uspokojen a nepodlehne proto své druhé přirozenosti, jíž je lenost, pak se má naše společenství ještě na co těšit.

PRVNÍ MÁ OBČANSKÁ INICIATIVA VÍTĚZI VOLEB:

Drahý pane vítězný prezidentský kandidáte.

Kdysi jsme si tykali. Leč od té doby uplynulo nejen dvacet let, ale především se změnila politická příslušnost nás obou. Proto svůj dopis píši v poněkud nezvyklém tónu, na jehož začátku pouze konstatuji, že jsem „epištolu“ prakticky stejného obsahu poslal každému dosavadnímu prezidentu ČR, vždy ihned po jeho zvolení.

Jsem toho názoru, že od samého počátku Československé republiky, tím více pak republiky České, bylo nanejvýš potřebné, aby všechny ústavní instituce byly skutečně republikánské. V žádném případě tedy ne s monarchistickými atavismy. Navíc měly být v maximálně dosažitelné míře civilní.

U prezidentské funkce považuji za republikánsky nepřístojné, aby portrét prezidenta byl vyvěšován ve školních učebnách a v kancelářích státních úřadů jako symbol státu, jímž je podle Ústavy pouze vlajka, znak a hymna.

Republikánsky nepřijatelné je rovněž zobrazování podobizny prezidenta, ještě za jeho života, na poštovních známkách.

Za minimum civilnosti prezidentské funkce pak považuji odstranění několika mála pozůstatků monarchismu, jako je prezidentská lóže v Národním Divadle i v jiných veřejných sálech.

Stejně tak fanfára z Libuše by mohla znít kupříkladu jen jednou jedinkrát za života každého prezidenta a to když podepíše předepsaný slib a tím se fakticky teprve prezidentem stane.

Posílit republikánského ducha a zavést civilnost do úřadu prezidenta, by bylo největší možnou změnou, kterou nejvyšší ústavní činitel může realizovat ze svého vlastního rozhodnutí, aniž mu do toho mohou zasahovat jiné ústavní instituce. Ty změny, které jsem vyjmenoval, pak mohou být symbolickým začátkem mnohem hlubších a zásadnějších změn v duchu republikánství a občanské civilnosti, které z postmonarchistického tatíčka vytvoří všeobecně uznávanou instituci prvního občana mezi sobě rovnými, jímž by kupříkladu mohlo být přenesení úřadu prezidenta z Hradu do podhradí.

S pozdravem

DNES KONČÍ PŘEDVOLEBNÍ ŠÍLENSTVÍ

Poslední dva týdny v politickém, ale především veřejném prostoru ČR převládlo skutečné šílenství, dokonce mnohého druhu. Od stupidity, přes chorobné vášně, sebezničující vztek, lživý populismus, až po kardinální ztrátu soudnosti. Nikdy dosud se ne netu neobjevovaly tak dlouhé, ba až nekonečné diskuse, mnohdy absolutně bez věcných argumentů. Jasné je, že v příštích dvou dnech zvolíme prezidenta, kterého naprostá většina občanů vlastně nechce. Je to už nyní v každém případě doslova krach politiky naší levice. Ať už bude zvolen, ten, či onen, bude prezidentem proto a jenom proto, že levice v ČR není schopná už dvacet let spolupracovat. Díky tomu už od doby Špidlova předsednictví v ČSSD má levice prakticky vždycky navrch, ale přesto je doslova bezmocná proti lavině neoliberální zběsilosti. Vůbec nepochybuji, že nejméně další týden se zase nebude psát o ničem jiném než výsledku voleb. Při tom jenom výjimečně půjde o rozumné názory a skoro vůbec ne o analýzy. Při tom je závěr z celé první přímé volby prezidenta už nyní nasnadě. Pokud levice nespojí své úsilí, půjde od válu – a pěkně nadlouho.

ZDIVOČELÝ SCÉNARISTA

Seriál Zdivočelá země považuji od samého vzniku za antikomunistickou agitku, propagandu, výplod nenávisti…po pravdě řečeno dílo jakéhosi „antisocialistického realismu“, čili masové kultury úplně stejné, jaká v naší zemi naplňovala veřejný prostor po roce 1948 s názvem socialistický realismus, jen dneska má opačné znaménko. Nezajímali mne herci, nezajímali mne jeho tvůrci, ba ani jsem nevěděl, kdo v seriálu hraje hlavní roli. K uvedenému posouzení mi dostatečně stačily reklamní ukázky, které jsem nechtěně viděl ve chvílích, než jsem stačil na TV přijímači přepnout kanál. To všechno platilo až do dneška. Teď už vím nejen to, že hlavního hrdinu Maděru hraje Dejdar, ale i to, že prý se osobně vyznal autorovi scénáře, známému antikomunistickému bijci, že jím vymyšlená postava mu doslova změnila život. A nyní se Maděrův stvořitel Jiří Stránský dovídá, že Dejdar jeho uměním přetvořený na Maděru, podporuje Zemana do funkce prezidenta a snad ho v prvním kole dokonce i volil. I rozčilí se tvůrce „Zdivočení“ natolik, že ve vzedmuté vášni napíše pro tisk vyjádření, že s Dejdarem v seriálu končí. Aby to mělo váhu, připíše k tomu i podpis režiséra Bočana, kterému to řekne až je věc venku. Holt demokrat. Když se následně nezdivočelá veřejnost poněkud podivuje takovémuto zatahování politiky do práce, neřku-li do umělecké činnosti, nakonec se Stránský omluví. Jen si říkám, komu tím bylo poslouženo? Dejdarovi, Stránskému, či jejich upocené agitce?

SMUTNO JE MI SMUTNO

Je pro mne tristní, když údajně levicový internetový magazín Deník Referendum celý minulý týden prakticky nepsal o ničem jiném, než o druhém kole voleb prezidenta. Ještě děsivější je, že pod jednotlivými texty se následně rozvíjela „diskuse“, která co do četnosti příspěvků nemá obdoby. Od svého vzniku jmenovaný internetový deník se nikdy žádnému problému nevěnoval v tak obrovském rozsahu, s tak značnou výměnou názorů, s takovou změtí argumentů a ještě větším rozsahem emotivních výlevů. Při tom všichni politicky vzdělaní lidé dobře vědí, že prezident nemůže proti vůli zákonodárců vůbec nijak uspět. Nemůže nikterak zásadně ovlivnit ani vůli vlády. Může si jen na některé, celkem bezvýznamné posty, dosadit své lidi, u nichž stejně nemá nikdy zaručeno, že v nových funkcích budou brát ohledy na názory svého „stvořitele“. V žádném případě prezident nic nezmění na stávajícím právu, i když má právo na předkládání návrhů zákona. Že by nějak brzdil, či naopak urychloval církevní restituce je nesmysl, zrovna tak nic neudělá s „Benešovými dekrety“. Je pro mne bolestné, že levice se nechává nejen zatáhnout do tohoto emotivního, manipulovaného a v podstatě stupidního diskursu a nedokáže, jako obvykle, říci jasně a už vůbec ne jednotně zásadní názor. Při tom jediným, správným přístupem každého opravdového příslušníka levice je jenom jedna možnost. Nejít k volbám. Jasně při tom říci, že ani jeden z kandidátů není jejím kandidátem, nýbrž kandidátem různých finančních, průmyslových a jiných hospodářských uskupení, to v tom lepším případě, a v tom horším pak klientelistických klik politických stran, které se svým „sponzorům“ musí odvděčovat. Čím menší počet voličů by šel v druhém kole volit, tím jasněji by se ukázalo, kolik občanů je v oněch sítích zapojeno. Jak jsem již napsal, jednoho z kandidátů volit nechci, druhého nemohu. Ale v zásadě ani jeden nemůže být nikdy mým prezidentem, protože bude jednoznačně pouze JEJICH prezidentem. Prezidentem finančních skupin a kapitánů hospodářství.

VRCHOLNÁ PLURALITA

Podle mne zatím každá politická moc, i ta demokratická, prosazovala jednotu. Ba co víc, dělala všechno proto, aby jí dosáhla třeba i násilím. Při čemž za jeden z vrcholných rysů demokracie se vydává pluralita. Já jsem velmi skeptický k představě jednotného světa. Z čehož mi vyplývá, že ne celý svět a už vůbec ne velice rychle, se musí změnit. V prvém kroku si myslím, že by měli získat šanci žít vedle sebe jak sobci, aroganti a mocichtivci s těmi opačnými, či vůbec jinými. Řečeno co nejobecněji, první fází obrody by se měla stát tolerance. Většina by měla uznat právo každého žít v systémech či režimech, jaké mu vyhovují. Vždyť je dost i takových mezi námi, kteří snesou nadvládu, aroganci i sobeckost, pokud jim dopřává „slušné“ přežití, nadtož účast v soutěži sobeckosti, arogance a mocichtivosti. Chybou všech dosavadních vládnoucích systémů podle mne bylo, že svou ideologií nedovoloval lidem jiného, nadtož opačného přesvědčení žít podle něho. Evropě, oproti kupříkladu Dálnému východu, trvalo podstatně déle než, než poznala, že náboženská nesnášenlivost ji existenčně ničí. Až tedy dospěje lidstvo k vědomí, že lze tolerovat existenci i různých politických režimů, žití v různých ekonomických systémech, ba třeba i chuť některých žít dokonce v komunismu, pak bude mít zase větší šanci na dlouhodobější existenci.

PŘED DRUHÝM KOLEM

Převažuje názor, že druhé kolo bude soubojem levice s pravicí. Zdůrazňuji, že to ani náhodou. Půjde v prvé řadě o střet plebejců s elitáři. Paradoxní na tom je, že Zeman se vydává za plebejce, což populisticky zdůrazňuje kupříkladu tím, že až demonstrativně jí tlačenku a bůček, ale při tom právě touto vrstvu občanů, ba dokonce všech obyvatel, bytostně a nezakrytě pohrdá. Jeho výroky o blbosti velké části národa jsou dostatečně známé. Zmíněný paradox spočívá v tom, že pokud vyhraje, pak zásluhou především těch, jimiž tak povýšenecky pohrdá. Schwarzenberg je skutečně klasickým představitelem pravice, leč té konzervativní, staré. I jemu je neoliberalismus se svou rvavostí tak trochu proti srsti. Velice dobře totiž ví, že žádný politický režim si z pudu sebezáchovy nesmí dovolit dostat velkou část lidí do bezvýchodné situace, pro což neoliberálové nemají cit. Tradiční boháči, vzešlí z rodin bohatých po mnoho generací, měli vždycky jakési sociální cítění. Alespoň vůči nejslabším, nemocným, starým, hendikepovaným a jinak vyloučeným. Naopak ti, kdo pochází až z nuzných poměrů, se po získání jakékoliv moci chovají vždycky tak, že je vidět, jak jim čouhá sláma z bot. Zeman používá „levicovou“, přesněji populisticky prolidovou rétoriku vždy, když se dere k moci. Dokonce si za tím účelem okupoval celou sociálně politickou stranu. Jakmile se ale dorve k moci, chová se nejen mocnářsky, ale dokonce až neoliberálně. Nejnebezpečnější při tom je jeho vysoká inteligence a rétorické schopnosti. Politicky neinformovaní i lidsky méně zkušení, zmíněný trik proto neodhalí. Zeman vyrůstal bez otce, čili nemá smysl pro uznávání autority, ať již skryté v usnesení instituce, jejímž je členem, či jiné. Na Hradě bude tedy naprosto neřízenou střelou. Vzhledem k jeho stupidnímu antikomunismu (komunismus je horší než nacismus, protože zabíjel vlastní lidi), nenávisti k Arabům (Arafat byl horší Hitlera), animozitě k islámu (Irán je nebezpečím pro Izrael), mám vážné obavy, že nás zavleče do válečného konfliktu. Určitě ale neskýtá naději, že nás osvobodí od přílišné vstřícnosti vůči požadavkům NATO. Zeman je stejný narcista, jako byl Klaus, stejně dobře umí maskovat svou ambicióznost jako Havel a oproti oběma je hrubý neotesanec a…ČSSD bude pro něj pořád soukromým nepřítelem. Schwarzenberg je nejen přesvědčený antikomunista, ale i antisocialista, má jen minimálně nutné sociální cítění. Veřejně se vyslovuje lidově, ale svými styky a celou politickou praxí je elitář, ba až konspirující superboháč. Pro většinu národa proto čitelný. Ovšem pro mnohé, lidi „tatíčkovské“ tradice na prezidentském stolci vítaný.

JEDINÉ USPOKOJENÍ Z VÍKENDOVÝCH VOLEB – LEČ POUZE OSOBNÍ

Výsledek prvního kola prezidentských voleb jednoznačně dokázal, že prezident je a bude zvolen médi, nikoliv svobodně se rozhodujícími voliči. Trochu podrobnější pohled na výsledky v jednotlivých okresech pak zase ukázal, že Zeman postoupil zásluhou voličů KSČM. Za třetí pak se provalilo, že vítězství Schwarzenberga v Čechách dokumentuje hlubinnou proněmeckost této části našeho státu. Soukromně jsem rád, že má volba Fischerové nepoškodila Dientsbiera. Kdyby totiž i všichni voliči Fischerové dali své hlasy jemu, byl by pouze třetím, což je jedno. Zatím co jsem přesvědčen, že voliči Fischerové měli víc jak z devadesáti procent jako druhého nejvhodnějšího kandidáta Dientsbiera a těžce se rozhodovali mezi ním (voličská odpovědnost) a Fischerovou (voličská pravdivost), nemyslím si to o voličích Franze. Takže mým uspokojením nikterak neotřásá, že hlasy pro Franze a Fischerovou, dané ale Dientsbierovi, by jej vynesly dokonce do čela peletonu. Voliči Franze podle mého odhadu ani z poloviny neměli jako druhou možnost Dientsbiera. Kdo se zajímá o to, jak budu volit v druhém kole, ať už nyní ví, že nijak. Vůbec mi nezáleží, kdo z těch dvou bude na Hradě. U Schwarzenberga bychom měli víc jistoty, že nás nebude obtěžovat celých deset let, což se u Zemana může stát.

PRVNÍ ZÁVĚRY Z PRVNÍHO KOLA

Pravicoví voliči mění preference a formují nového lídra svého stranického spektra. ODS je v rozvratu, hrozí jí dokonce až zánik. Postup předsedy TOP09 je první fackou Klausovi od pravicové veřejnosti. Vliv médií s celostátní působností je pro každé volby zásadní, jelikož většina občanů je politicky líná a jiné informace nehledá. V takové atmosféře získávají příslušníci „obslužných elit“, čti inteligence z metropole, zásadní vliv nejen v jakýchkoliv volbách. ČSSD nedokáže zvládat prezidentské volby a Špidlova chyba se s ní ještě dlouho povleče. Tato strana je od počátku houfem blech a není schopná nikdy vystupovat jednotně, i ona při větší zatvrzelosti některých reprezentantů se může začít projevovat nejednotně, ba až sebezáhubně štěpit. Moc jsem zvědav, koho bude osobně preferovat v druhém kole Špidla. Prezidentské volby i v systému přímé volby, s vysokou pravděpodobností rozhodnou voliči KSČM. Česká společnost není schopna do vedoucích funkcí postavit ženu. Jediným pozitivem voleb je, že do dalšího kola nepostupuje příslušník obslužných elit, navíc ze sfér finančních, ale jednoznačný příslušník superbohatých. Naprosto zásadní je, že budoucí prezident nebude motorem nezbytně potřebných, ba dokonce jakýchkoliv změn. Druhé kolo bude soubojem plebejů s elitou. S vysokou pravděpodobností vyhraje v našem národě plebejců ten první, ačkoliv já bych byl pro druhého, protože ten by nás alespoň neotravoval dvě volební období. Je omylem každého, kdo volby v druhém kole prezentuje jako souboj levice a pravice, jako třeba Paroubek. Jde prvoplánově a jednoznačně o souboj dvou mafiánských sítí. O volby byl v prvním kole předpokládaný, tedy vyšší zájem. Teprve druhé kolo ukáže, nakolik bude zvolený prezident opravdu legitimním představitelem většiny.