Nedávný pohřeb řidiče Mašínů zvedl v zemi opět vášně třídního boje. Postarala se o to sama vláda a dokonce osobně premiér Nečas, když kvůli jeho pohřbu přerušil zasedání vlády, jel na obřad a tam pronesl rádoby státnický, v podstatě ale zemi rozeštvávající projev. Navázal tak bezprostředně na Topolánkovu medajli, ale jako každý správný pokračovatel jej musel překonat a jeho odkaz rozvinout, což provedl vyhlášením záměru legislativního uznání odboje proti nadvládě KSČ. Jako vždycky si polistopadová moc plete dojmy s pojmy. Kdyby se třeba i přetrhla, nikdy nedokáže, že proti nadvládě KSČ existoval nějaký odboj. Odpor, to ano, ale odboj nikdy. Těch několik pistolníků, odchovaných trempinkem v romantice rodokapsů a svým rodinným podhoubím pak k nenávisti ke komunismu, nikdy nevytvořilo odboj. A co je hlavní, ani nic podobného provést nemohli. V té době byli novodobí vládci podporováni tak silným, tedy mnohem početnějším a především uvědomělejším souhlasem, že něčím takovým se nemůže pochlubit ani první polistopadová, z Letenské pláně odstartovaná moc, nadtož kterákoliv další. Samozřejmě, že každá moc má nárok vyjádřit celým právním řádem své pojetí nadvlády. Proto tedy může i ta současná politická moc v ČR vydat zákon o protikomunistickém odboji. Tím ale řekne prakticky pouze završující slovo do celé té mozaiky právních zpotvořenin, snažících se diktovat dějinám. Nejvíc tím ale současný režim prozradí sám na sebe. Konečně odhalí, že není pouze antikomunistickým, dokáže, že mu vůbec nejde o trh, svobodu, demokracii, lidská práva a jiné ty jeho velkohubé tlachy, ale že je režimem revanše. Pomsty živené z hlubin dávné až odvěké nenávisti. A to je jednoznačně, alespoň pro křesťanské myšlení a katolíky specielně, hříšným jednáním a pro ty ostatní pak uboze primitivní a dávno již v lidstvu překonané praktikování mafiánské krevní msty.