V roce 1989 a v bezprostředně následných, dominoval v naší zemi antikomunismus třídní nenávisti. Vévodily mu pozůstatky reprezentantů politické moci, kterou KSČ zlikvidovala. Svých lidských práv se dále nejhlasitěji domáhali předkomunističtí držitelé majetku, včetně církví a šlechticů. Byli to v mých očích jediní opravdoví antikomunisté již jen proto, že šlo většinou o emigranty, kteří celý svůj život v sobě antikomunistickou nenávist živili pocitem ukřivděnosti a touhy po revanši. Antikomunismu občanů ČSR, nadtož pozdější ČSSR, jsem – až na čestné výjimky – nikdy nevěřil, ba dokonce ani v provedení disidentů. Veškerý polistopadový antikomunismus se proto vyčerpal mocenskou rehabilitací prvně jmenovaných, majetkovou restitucí druhých a také dosažením mocenských postů těmi, kteří za nadvlády KSČ strádali nenaplněním svých mocenských ambicí. Jelikož čelní představitelé KSČ v roce 1989 v panickém strachu moc doslova zahodili, příslušníci kategorie mocichtivců byli prvními, kdo byli skutečně uspokojeni. A ti se začali ihned chovat tak, jako všichni mocní vždy a všude. S vědomím nekonečnosti dějin a vrtkavosti přízně davů udělali vše co je potřebné, aby předešlá vrchnost nebyla ani potrestána, nadtož reálně poražena. Věděli až příliš dobře, že jejich moc také není na věky. Učebnicovým příkladem takového pojetí moci je dodneška lustrační zákon. S přísností postihuje spolupracovníky padlé moci, ale nikoliv její tvůrce a vykonavatele. Je bičem na řadové lidi, ale nepostihuje prominenty. Jako je tomu mezi mocnými vždy. Panstvo se totiž nikdy vzájemně nejen nelikviduje, ale ani neohrožuje. Podle tohoto věčného schématu například nová moc vytvořila ty nejpříhodnější podmínky k přechodu mezi nové mocné naprosté většině nomenklaturních kádrů KSČ z oblasti řízení hospodářství. Umožnila jim neuvěřitelně rychle zbohatnout, čili vytvořit si základnu podílu na současné moci. Sebeviditelnější antikomunistické aktivity od roku 1992 lze proto kvalifikovat jen jako roušku odvádějící pozornost řadových obyvatel od reálné dělby moci těch, kdo po ní touží a pro něž je ve všech formách hlavním smyslem jejich života. Proto jsou antikomunistické aktivity tím méně účinné, čím více jsou halasné. Vrchnost se nikdy v dějinách navzájem neničila. Její příslušníci měli a dodnes mají totiž naprosto stejný zájem – ovládat zbytek společnosti. A tak veškerý antikomunismus v ČR jen pro naivky dobrý jest.

V debatě zákonodárců a ještě více v mediálních výstupech inspirátorů ve věci instituce pro vědecký výzkum dějin komunismu, mne nejvíc zaujal fakt, že se chce zkoumat nějaký úsek minulých událostí pouze osamoceně, bez jakýchkoliv souvislostí k jejich zařazení do celého toku minulosti. Nejenže je to pozůstatek již dávno překonaného karteziánského myšlení v evropské civilizaci, ale je to i proti zdravému selskému rozumu. Vláda KSČ se přece neobjevila jako deus ex machinis, či dokonce coby pověření samé historie. Tok událostí ji připravoval dávno. Zdaleka také ne až teprve po druhé světové válce, jak tvrdí z Hradu staříček Klaus, jehož osobní paměť se koncem té války teprve zrodila, takže si nic jiného nepamatuje. Komunismus jako ideály se vyvíjel nejméně tři tisíciletí, jako světový názor dvě století. Jako politická strana sto let a jako politická moc čtvrt století. Ale hlavně – žádný z uvedených dějinných jevů, nevznikl bez příčiny. A naprosto zásadně pak – vznik komunistických ideálů, komunistického světového názoru až po vznik komunistické strany byl vždy jen a jenom odpovědí na zločiny tehdejších společností. A bohužel, tím že jeho genese vězela hluboko ve společenské zločinnosti, sám je dneska odsuzován jako zločinný.

Pro naprostou většinu současných veřejných mediálních autorů je komunismus mrtvolou. Není proto asi od věci, zastavit se nad jejím hrobem. Zvláště když lidová moudrost říká: o mrtvých jen dobře. Zajímá mne proto především, kdo vlastně leží v té fiktivní truhle. Ideály spravedlnosti a rovnosti provázející lidstvo od nepaměti? Nebo první pokusy o jejich uplatňování prosazované již za Velké Francouzské revoluce později popraveným Babeufem? Leží tam Marxem vyslovené hypotézy, či Leninova praxe proletářské diktatury? Je mrtvolou Stalinova tyranie, Polpotovi běsi, nebo i vedoucí úloha jedné strany? Uvedené ideály, ale i všechny další z těch humanizačních, to jsou vlastně sny a vize a ty mohou zemřít jen s koncem lidstva samotného. Utopie Babuefa, ale i Owena, Fouriera, Saint-Simona a dalších jsou mrtvými jen ty, které byly realizovány a doba je překonala. Jejich myšlenky však zůstaly trvalým dědictvím všelidského vědomí, z něhož nejen nikdy nevymizí, ale občas bude čerpána inspirace. Marx definitivně zbavil církev společenskopolitické moci. Lenin zásadně zpochybnil všesvětovou politickou nadvládu ekonomicky mocných. Stalin dokázal životaschopnost plánovitého hospodaření. Polpot ukázal kam až může dospět nárok jakýchkoliv vládců na vedoucí úlohu ve společnosti. I tyto zkušenosti lidské historie jsou trvalým dědictvím všeho lidstvu a neleží proto v rakvi údajného komunismu. V ní leží pouze zbytky, z nichž se opravdový komunismus definitivně očistil.