TAKŽE ONO TO SAKRA JDE!!

Nečasova banda nám tady tři roky vládla, i když s ní nebylo spokojeno až osmdesát procent lidí. A při tom ne a ne ji pořád svrhnout. Holt u nás, je to jiné, než na Ukrajině. Tam se do věci vloží „Dukovská“ luza. Nejenže demonstruje, ale začne otevřený ozbrojený boj se státní mocí, alias policií. Obsadí vládní budovy včetně prezidentova sídla, zvolí si nového premiéra i předsedu parlamentu. To všechno z titulu „ulice“, jež je podle naší věrchušky vrcholně nedemokratickou sílou, která přece nemá žádné právo diktovat demokraticky zvoleným ústavním činitelům. Všechno začalo zdánlivou prkotinou. Prezident Janukovyč odložil podpis přidružovací smlouvy s EU, která byla prokazatelně nevýhodnější, než nabídka Ruska. Svět tvrdí, že to byla ta pověstná kapka, která spustila lavinu občanské nespokojenosti. Omyl, to byla pouze záminka, které využili připravení. Celá léta totiž existovaly silné skupiny uvnitř Ukrajiny, ale především v okolí, které vyčkávaly. Ať byl Janukovyč jakýkoliv, byl legitimně zvolen, stejně jako vláda, či parlament Ukrajiny. Jestliže Západ bude akceptovat násilný převrat v zemi s demokraticky zvolenými institucemi, kope sám sobě hrob. Uznává násilnou občanskou vzpouru za legitimní alternativu k volbám a dává tak všem extremistům šanci na cokoliv. Je to nebezpečný příklad pro Evropu, leč pro mé myšlení naopak velice jasná perspektiva, že případní noví nečasovci, nám nemusí vládnout až do doby, kdy se najde nová Nagyová.

UKRAJINSKÉ OTÁZKY

Situace na Ukrajině položila současnému politickému systému velice důležité otázky. Zkusím je některé vyjmenovat. Od které chvíle se opozice proti demokraticky zvolené vládě stává povstáním? Od kterého aktu se demonstrace ulice stává politickým převratem? Kdo dává certifikát, že ty, či ony volby byly demokratické? Jak se pozná, že trestní postih politika soudem, je politickým a ne čistě trestním aktem? Má vládnoucí moc oprávnění se bránit proti ozbrojenému povstání vnitřního oponenta, čili povstalce adekvátní silou? Je demokracie v ČR nějak vyspělejší než na Ukrajině? Je Rusko silnějším autoritativním režimem, než USA? Uvítám rád názory každého, kdo by vyjasnil alespoň jednu z otázek, než začne plkat o Ukrajině, jako to činí většina našich novinářů, pro něž je všechno na východ od nás odpudivé a naopak vše na Západ od nás chvályhodné, až po USA, které jsou doslova boží inspirací. Jak si o sobě myslí samotní Amíci, kteří z toho přesvědčení čerpají veškerou oprávněnost své nadvlády nad Glóbem.

SVĚTAPÁNI A JEJICH LOKAJOVÉ

Nejeden světově proslulý sociolog se už nechal slyšet, že současný svět spěje k novému feudalismu. Je to mnohem horší, on ten feudalismus fakticky nikdy neskončil, vyjma zemí, v nichž došlo k proletářské revoltě, čili podle světové vrchnosti k luzovládě. Proto jsou státy s vládami stran, které se prohlásily za komunistické, prohlašovány za zločinné. Jejich zločinem samozřejmě nikdy nebylo porušování lidských práv, či jiné politické trestuhodnosti, poněvadž ty byly prováděny všemi předchozími politickými systémy. Jediným skutečným zločinem bylo zlomení nadvlády finanční šlechty, staronových to feudálů. Aristokracie sice byla definitivně zbavena přímé politické moci po první světové válce, ale díky svému obrovskému bohatství se jenom přesunula do zákulisí viditelné politiky, aby odtud jako maňásky pohybovala těmi, které nechala zvolit za zastupitele všeho lidu, tedy především sebe a svých zájmů. Tato oligarchie, skrytá pod demagogií zastupitelské demokracie, vládne po rozpadu SSSR již otevřeně celému světu. Má k dispozici nejen politické vlády rozhodujících zemí glóbu, ale především jejich armády, dokonce někdy pod vlajkou OSN. Nesilnější správce globálních světovládců má po celé zeměkouli na pět set vojenských základen, což je prakticky největší impérium v celé historii lidstva. Globální finanční vrchnost, jejímž panstvím je ve skutečnosti celá planeta, vlastní prakticky veškeré světové zdroje. Všech sedm miliard lidí je reálně v jejím područí, takže světapáni si mohou přivlastňovat výsledky činnosti všeho lidstva. Aby novodobá vrchnost dokázala tak obrovské masy ovládat, vytvořila si za tím účelem zmíněné politické vlády, vygenerované procesem umně zmanipulované volební demokracie. Ty pak k pomoci profesionální policii a armády. Kdo se chce vyjadřovat k situaci kdekoliv na světě, ten by si měl v prvé řadě uvědomit všechno to, co jsem uvedl. Tedy i naši pisálkové o grázlovinách na Ukrajině.

ODDECHL JSEM SI

A určitě ne sám. Nepochybně se ulevilo nejen Putinovi, ale všem lidem odpovědným za bezpečnost na zimních olympijských hrách. Situace na Kavkaze je přece dlouhodobě velice výbušná a všelicí ti nacionalisté nejen vyhrožovali pořadatelům her, ale dokonce zaslali některým účastnickým zemím varovací dopisy, aby je odradili od účasti. Myslím, že doposud žádná olympiáda se nekonala v tak nepřátelské přípravě. Že je nakonec vesměs hodnocena jako jedna z nejlépe zorganizovaných, je nejen úspěchem, ale průkazkou stability a určité politické schopnosti vedení státu. Jako vždycky ovšem zaperlila ČT. V jedné včerejší reportáži z her neopomněla zdůraznit, že celý areál her byl obehnán oplocením. Jelikož je taková věc samozřejmostí, museli přece jenom své sdělení opepřit nějakou tou rusofobní, čecháčkovskou poznámkou, že hned za plotem žije nespočet Rusů, kteří nic z her neviděli, protože si nemohou dovolit zaplatit tak vysoké vstupné. Klasicky učebnicový příklad postkomunistické rádoby publicistiky. Čtvrt století po pádu nadvlády režimů jedné strany bohužel už působící právě opačně, než autoři zamýšlí. Je zbytečné proto se ptát, kolik asi Američanů si kdy mohlo dovolit navštívit olympiádu ve své zemi?

FANGLE LIDSKÝCH PRÁV

Nejdražší manekýn světa, v současnosti prezident USA, přijal včera ve svém oficiálním bydlišti dalajlamu, prý jako, cituji mluvčího Národní bezpečnostní rady: „…mezinárodně respektovaného duchovního a kulturního vůdce“, a to i přes protesty ČLR. Je to od roku 2010 již potřetí, co Obama provokativně zve na návštěvu Washingtonu tohoto bývalého člena Ústředního výboru komunistické strany Číny, aby mu prý vyjádřil obavy nad situací lidských práv v ČLR. Což je na první pohled naprostá pitomost, protože stařík, donucený kdysi v dětství být předákem údajných buddhistických mnichů (Tibetský buddhismus je totiž tak málo učením Buddhy, jako byl Stalinův marxlenisnismus Marxovou teorií společnosti), nemůže ve věci lidských práv v Číně udělat vůbec nic. Naopak, svými neustálými provokacemi může bývalým soukmenovcům v Tibetu jenom škodit. Což mu osobně určitě vůbec nevadí, protože on je už dávno „za vodou“. USA, Obama a konec konců celý Západ, by si už měl pomalu zvykat na to, že svět už nevěří jejich kecům o lidských právech, když vidí, že jsou v praxi realizovány pouze jako ničím neomezené hromadění majetku, vydávané za posvátnou krávu režimu globálního světapanství. To v lepším případě. V tom horším se za dodržování lidských práv kdekoliv na světě vydává lokajské poklonkování Americkým politickým služebníkům globálních finančních diktátorů. Účinek ideologie lidských práv pomalu, leč jistě přesto vyhasíná. Potápí se v reálné politice do pokrytecké demagogie, která si z lidských práv vybírá vždy jen to, co se reálným vládcům světa momentálně hodí k ovládnutí zatím nepokořených. Takže lidská práva nejsou ničím jiným, než bojovou fanglí největšího imperátora dějin.

SOBOTKOVA VLÁDA MÁ DŮVĚRU

Podle Ústavy ČR musí každá vláda po svém jmenování požádat sněmovnu o důvěru. Vznikne-li po volbách většinová vláda, jde fakticky o formální akt, který by měl z toho prostého důvodu proběhnout v několika minutách. Jsou-li ale poslanci poněkud přitroublí a neváží si voličů, ba ani svého času, zachovají se jako současný prezident, který se v zahledění do své velikosti nehodlá podrobovat jakýmsi debilním ústavním zvyklostem a podobným formalitám, takže z nich vždycky vydoluje nějakou nesmyslnou komplikaci, aby zvýšil svou zajímavost. Čistě formální akt hlasování o důvěře se tak včera stal dvanáctihodinovou přehlídkou politické stupidnosti. Nic tak před veřejností nekompromituje demokracii, jako přehlídka projevů poslanců, předvádějících se před televizními kamerami. Všichni poslanci nepatřící k vládní koalici se vykecali, aby nakonec vládní poslanci své vládě stejně dali důvěru. Prostě klauniáda. Při tom se nenašel nikdo, kdy by jasně řekl víc jak dvěma třetinám voličů z dolní části sociálního spektra. Jste zotročeni médii. Opět jste volili proti svým nejhlubším zájmům. Opět nebylo možné sestavit levicovou vládu. Sice ODS a TOP09 vizuálně propadly, ale pravice byla víc jak účinně nahrazena Babišovci. Pravice udržuje svou životnost v polistopadovém Česku neustálým přeskupováním – a její část také často předstíráním, že vlastně není pravicí. I dnes se najdou lidé, kteří se domnívají, že ANO nepředstavuje pravicovou stranu či dokonce, že máme „levicovou vládu“. Babiš se přitom v obou klíčových vnitropolitických tématech, která štěpí českou politiku na pravici a levici, přihlásil jasně napravo: Za hlavní cíl své strany prohlásil udržení komunistů stranou politické moci a zabránění progresivního zdanění. Babiš se také obklopil představiteli pravice. Roman Joch má pravdu, že se jedná o poněkud paradoxní jev: ANO je považována za protestní a přitom je „superestablishmentovou“ stranu. Dodejme jen, že „superestablishment“ této země je pochopitelně pravicový. Babiš umožnil pravici pokračování ve vládě i po drtivé porážce dosavadních pravicových stran. Těm dal zároveň unikátní možnosti – mohou díky němu pokračovat ve své antikomunistické rétorice a zároveň se vymezovat proti moci oligarchů, proti velkému kapitálu, proti vstupu ekonomické moci do světa politiky a médií, čili proti všemu, co v zemi zavedly. Útok na moc velkých peněz je tradičně levicové téma – jenže levice uzavřela s Babišem svatbu z nutnosti, zatímco pravice má nyní v této oblasti volné, čti, opoziční ruce.

CO BYO UKRADENO, MUSÍ BÝT VRÁCENO

Toto heslo představitele politické strany vzešlé z přisluhovačů katolické církve u nás, našlo ve světě následovníka. Prezident Bolívie, Evo Morales promluvil nedávno před stovkami evropských politiků na takové téma. Sdělil jim, že z pěti set let, v nichž Evropané raboval bohatství z Ameriky, je prokazatelně zdokumentováno, že jen v letech 1503 až 1660, bylo odvezeno z kontinentu 185 tun zlata a 16 milionů kilogramů stříbra. Z toho si Evropa financovala svůj, především kapitalistický rozvoj. Indiáni nyní prohlašují tuto částku za pouhou „půjčku“, která musí být vrácena. Podle úrokových pravidel, za kterých v současnosti Západ půjčuje zemím Jižní Ameriky, by splácení „zlatého“ dluhu z minulosti, představovala číslo o třech stovkách číslic. Morales vyzval proto Evropu, ať začne konečně šetřit a hospodařit tak, aby dluh mohla vracet.

ODPOVĚĎ OD PŘEDSEDY KDU-ČSL

ODPOVĚĎ OD PŘEDSEDY KDU-ČSL. Nějaký čas jsem přemýšlel, zda mám uveřejnit odpověď předsedy Bělobrádka na můj text o lustračním zákonu. Nakonec jsem se rozhodl tak učinit, protože je dost poučný. Ovšem nedalo mi to, abych panu předsedovi KDU-ČSL  a místopředsedovi vlády na jeho e-mail neodpověděl. Už snad proto, že s ústavními činiteli zásadně nepolemizuji. Však ona to ani polemika není.

Odpověď pana Bělobrádka:

Pěkný den, děkuji za váš názor, který použiji v rámci sebereflexe. Jen podotýkám:

Byli jsme založeni jako Československá strana lidová – strana pro obyčejné, slušné a poctivé lidi, kteří vědí, že normální je nelhat, nezabíjet, nekrást, nepodvádět, mít v úctě starší apod. Že slušnost není slabost a poctivost není hloupost. ČSL v době 1. republiky byla stabilizujícím prvkem tehdejší parlamentní demokracie. Mons. Jan Šrámek byl exilovým předsedou vlády. Chybně jsme analyzovali politickou situaci a přistoupili jsme na Košický vládní program. Stali jsme se tak součástí Národní fronty, což vedlo k omezení demokracie v poválečné ČSR. Stejně se zachovali národní socialisté (ČS. strana socialistická) nebo sociální demokracie, která byla dokonce v roce 1948 sloučena s KSČ. ČSSD má svého Fierlingera, my Plojhara. Ten byl v roce 1948 pro spolupráci s KSČ vyloučen z ČSL, ale byl násilně KSČ dosazen zpět. Máme své kolaboranty, ale máme také svoje hrdiny a mučedníky, kteří byli zavražděni nebo dlouhodobě vězněni a šikanováni (ze 46 poslanců v roce 1948: 10 emigrovalo, 12 bylo uvězněno, z toho 4 umučeni nebo popraveni – S. Broj, R. Sochorec, J. Plesl, A. Janáček). Jistě málokterý novinář pro návrat demokracie do republiky udělal tolik jako naši Pavel Tigrid nebo Pavel Pecháček, pozdější ředitel Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa. Krev, utrpení, pot a odbojová práce tisíců lidovců jistě vykoupily členství strany v Národní frontě, která sdružovala všechny další politické strany a společenské organizace – odbory (ROH), sportovce (ČSTV), skauty (Pionýr, SSM), ale také myslivce, včelaře, dobrovolné hasiče, filatelisty, SČSP a VTS. Jen výjimečně někdo z tehdejších obyvatel v NF nebyl, jen ten má právo kritizovat.

Do ČSL chtěl vstoupit i Karel Kryl, kterému to raději, kvůli pokažení si budoucnosti, sami lidovci rozmluvili. Vždy jsme byli vlastenci, o čemž svědčí odboj a oběti v dobách nacismu a komunismu. Naším heslem bylo: Bůh, vlast, rodina! Po pádu nesvobody jsme se podíleli na znovuobnovení demokracie v republice. V letech 1990-2010 jsme nebyli ve čtyřech vládách, z toho v samostatné ČR ve třech (Zemanova, 1. Topolánkova a Fišerova). Snažili jsme se být sociálním svědomím středopravých vlád a zodpovědnými obránci konzervativních hodnot středolevých vlád. Ne vždy se nám to povedlo a máme podíl viny na chybách, jako byla nepovedená privatizace, při níž stát přišel o stovky miliard korun, nedotažené oddělení penzijního účtu od státního rozpočtu, nedostatečný tlak na vymahatelnost práva, nedotažení reformy zdravotnictví, chybějící zákon o státní službě, ale i chyby při vyjednávání přístupových podmínek před vstupem do EU. Chybou byla i účast ve 2. Topolánkově vládě, která byla závislá na přeběhlících a která díky zavedení rovné daňové sazby zrušila naši vlajkovou loď – společné zdanění manželů.

Umíme přijmout svoji historii jako poučení, jako zdroj sebereflexe a pokory. Jako jediná strana jsme dokázali dát najevo svůj názor a vzedmuli se k odporu, když M. Kalousek začal vyjednávat o vládě s Paroubkovou ČSSD za podpory KSČM. Omyly jsou pro nás varováním, stejně jako mnohé úspěchy a osobnosti jsou pro nás i další generace vzorem (František Nosek, Josef Lux a mnozí další). Pak můžeme mít odvahu a právo znovu usilovat o přízeň a důvěru voličů, abychom měli právo ovlivňovat tuto společnost.

A má reakce na ni:

Vážený pane předsedo.

Pokud se výjimečně odhodlávám k tomu, abych napsal svůj názor některému příslušníku politické elity, nedělám to proto, aby mi odpovídal, ale proto, abych mu sdělil jiný názor než ten, který on prosazuje. Z toho mimo jiné vyplývá, že Vám děkuji za odpověď, a dokonce tak obsáhlou a doslova okamžitou.

Bohužel jsem se z Vaší odpovědi za prvé nedověděl nic nového, kromě informace o Krylovi, která mne nejen poučila, ale dokonce vyděsila, protože pokud někdo z emigrace byl v polistopadovém období nejčestnějším, tak to byl, a zdaleka ne jenom v mých, očí právě on. Byl kromě toho klasickým příkladem občanů odpouštějících a je tedy pro mne doslova omračující, že jej právě Vaše, křesťanská strana, do svých řad nechtěla.

Za druhé já jsem Vám psal pouze a jen v souvislosti s Vaším osobním stanoviskem k lustračním zákonům. A této tématice jste se absolutně vyhnul. Takže se na mne nezlobte, když si Vás zařazuji mezi politiky, kteří podle “Churchillova zákona” řeknou sice pravdivé informace, ale nic se při tom nedovíte.

Přeji hodně úspěchů, čímž mám především na mysli setrvání KDU-ČSL ještě dlouho v parlamentě a v současné vládní koalici nevydírání partnerů, kterým je Vaše strana bohužel nadprůměrně zatížena.

ZEMAN JE BEZPEČNOSTNÍM RIZIKEM PRO ČR

Na současném prezidentovi nenechávají novináři doslova ani nit suchou. Vůbec se jim nedivím, protože jsem snad nenašel jediný jeho veřejný projev, včetně rozhovorů s novináři, kde by neprojevil pohrdání k naprosté většině novinářů, nepoučoval některého z nich, ba dokonce jmenovité neurážel. Přesto mne udivilo, že si mnohdy všímají nicotností, ale nedokáží vyhodnotit podstatnější jevy v Zemanově chování. Uvedu jen jediný příklad. Našim novinářům kupříkladu vadilo, že prezident neposlal blahopřání k narození potomka prince Williama a Kate prý s typicky jeho komentářem, že by jej stejně nikdo nečetl. A minulý týden jim zase vadilo, že naopak poslal blahopřání k narozeninám prezidentovi Gabunu, který je podle našich novinářů diktátorem. Jenže on je prezidentem v republice, která má podle vzoru svého bývalého kolonisty Francie prezidentský systém. Pravdou je, že Zeman obdivuje takový systém, takže se nelze divit, že mu poslal blahopřání. Nelze mu to vytýkat, protože poslal pozornost funkci sobě rovné. Poslat blahopřání Anglickému princi by bylo asi takovým aktem, jako by poslal blahopřání Putinově vnoučeti. Ale zpět k tomu bezpečnostnímu riziku. Zeman je znám svou islamofobií, řečeno slušně. Je to spíše xenofobní nenávist. Její základ spočívá v samé podstatě Zemanova myšlení, které je hrubě zjednodušující a tím vulgarizující. Po celý život byl pro mne varovným příkladem Stalin svým zjednodušováním Marxovy a částečně i Leninovy politické filosofie. Zeman je však ještě mnohem primitivnější vulgarizátor. Jelikož je líný, nesnaží se studovat složité společenské jevy. Jelikož je populista, tak se seznamuje pouze s myšlenkami jednoduchými od jiných populistů, nebo si přečte nějaké souhrnné kompendium. Při každé možné příležitosti o sobě prohlašuje, že je racionální člověk. Jenže to je z psychologického hlediska typické sebeobelhávání. Jelikož ve skutečnosti celé jeho životní přesvědčení plyne z emocí, které si dodatečně snaží „rozumově“ zdůvodňovat, tak neustále zdůrazňuje svou racionalitu. Zeman je přesvědčen a mnohokrát to veřejně prezentoval, že islám je anticivilizační fenomén. Jako argumentaci používá skoro vždy tvrzení z tvorby antiislámské fanatické novinářky Oriany Fallaci. Pokud na svých zahraničních cestách se nevystříhá svých bludných názorů, může být bezpečnostním rizikem pro naši zem.

POST SKRIPTUM KE VČEREJŠÍMU TEXTU

V politice naší země je už jenom málo událostí, které mne dokáží vyprovokovat k nějaké aktivitě. Naposled to byl povolební podraz Haška a spol vůči Sobotkovi a tento týden pro změnu zase podraz, tentokrát Bělobrádkovy partaje na vládě, která ještě ani nemá důvěru sněmovny. Před třemi měsíci jsem napsal všem ústavním činitelům za ČSSD, které ještě znám, aby podpořili Sobotku. Včera pak předsedovi KDU-ČSL a všem ústavním činitelům za tuto stranu jsem poslal text, který jsem zaslal ke zveřejněni i některým novinám. Navíc jsem jej vyvěsil i ve svém blogu, když už jsem ho nazval otevřeným dopisem. Do včerejšího textu jsem opomenul přidat jednu poznámku, kterou si nemohu odpustit nezveřejnit, a k níž mne inspiroval text Rychetského v rozhovoru s Němečkem, nazvaný „Diskrétní zóna“. Z něho jsem se dověděl, že určitou část tak zvaných spolupracovníků StB tvořili rovněž lidé, kteří z osobní msty udávali známé, třeba milence své manželky, se kterou byli v rozvodu. Vesměs na ně neoznamovali nějaké politické „zločiny“, ale spíše přestupky až trestné činy, jako kupříkladu na Rychetského, že kouří, či dokonce pěstují marihuanu a podobné. Chování těchto lidí bylo opravdu lidsky ubohé, ale politicky neškodné. Mnohem odsouzeníhodnější proto bylo zmíněné funkcionaření ve straně Národní fronty, protože šlo tehdy o činnost politickou, i když mnohdy na úrovni komunální lidsky prospěšnou, ale za všech okolností a vždycky legitimizující demokratičnost minulého režimu, navíc skoro bez výjimky s čistě kariéristickými motivy. Tedy i lidsky mnohem zrůdnější.