DRZÁ SEBECHVÁLA NENÍ LEPŠÍ POPLUŽNÍHO DVORA

České přísloví o smradící sebechvále jen nepatrně vystihuje zpitomělost „Starého blondýna s velkou hubou“. Ve svém projevu v Harrisburgu ve státě Pensylvánie při příležitosti dovršení stovky dní ve funkci řekl mimo jiné, cituji: „Skutečně věřím, že prvních 100 dní moji administrativy byly prakticky nejúspěšnější v dějinách naší země. Tím nejdůležitějším je, že vracíme pracovní příležitosti…„než budeme mluvit o historickém pokroku, kterého jsme dosáhli za 100 dní, je třeba říct, že předcházející administrativa nám zanechala bordel… politici posílali naše vojáky, aby bránili hranice cizích států, ale hranice USA nebyly uhájeny“, konec vychloubačné citace. Objektivně lze konstatovat, že za posledních sto let dějin USA nikdy nebyl nový prezident tak ostře napadán, jak Trump. Nejenže nedostal oněch tradičních sto dní klidu po inauguraci, ale ještě před nástupem do Bílého domu byl nebývale bezohledně kritizován, ba až dehonostován.  Jakmile se ujal úřadu, tak se dokonce rozjely mnohé iniciativy sledující jeho impeachment, tedy likvidaci. Troufám si tvrdit, že jeho zatím jediným úspěchem proto je, že těch sto dnů vůbec přežil. Stále si totiž myslím, že USA si už dávno nezavraždily svého prezidenta, takže…  Když si hodnotím jeho mezinárodní aktivity, tak jsou ubožácké a navíc riskantní. Nejtrapnější je pak Trumpovo holedbání, že prezident ČLR je jeho přítelem. Silně pochybuji o tom, že doma i ve světě si o Trumpivě stodňovce někdo myslí totéž, co on sám. Sebechvála veřejnost nepřesvědčí, je spíše důkazem klackovské zpupnosti.

NEPOZNATELNOST SOUČASNÉHO SVĚTA

Nejsem vyznavačem konspiračních teorií. Možná proto, že celý život si o světových událostech skládám mozaiku informací z různých zdrojů a tak mnohé z událostí pro mne neměli odér prapodivných náhod. Já totiž jsem zastáncem teorie, že náhody neexistují, že všechno má svou příčinu. A také samozřejmě důsledek, což ale v této souvislosti není nutné zohledňovat. Nejméně od rozpadu SSSR se však cosi ve světovém, především pak politickém, prostoru začalo dít. Informace o reálných dějích si stále méně lze ověřovat z různých zdrojů. Vypadá to, jakoby zprávy o mezinárodní politice pocházely, ba dokonce byly vytvářeny jediným zdrojem. S vysokou pravděpodobností existuje skutečně nějaké globální centrum, jež agreguje zprávy pro všechna média hlavního proudu. Tato situace je pak doslova pařeništěm nejen různých konspiračních teorií, ale celých systémových pracovišť konstruujících alternativní, pravděpodobnostní světy. Není-li obraz světa, který přináší veškerá média hlavního proudu, řízená dneska již z jednoho centra pravdivým, pak je přirozené, že se různé skupiny snaží vykládat svět po svém. Bohužel se tak vytváří jenom další virtuální, což je slušné slovo pro správné označení, jež zní „lživé světy“. Dneska už prakticky se nelze dopátrat reálné skutečnosti většiny významných dějů. A není to způsobeno pouze záplavou informací, které nelze vstřebat, ale především záměrnou mutací reálného dění, prováděnou celými štáby dobře placených lokajů světovládných elit. Globální vládci zatím vítězí. Většina lidí se v problémech už dávno neorientuje a musí proto pouze věřit. I ti nejzkušenější, leč „nezasvěcení“, jen tápou, jako poloslepí. Všichni pak proto pomalu rezignují na potřebu samostatného myšlení, což je oním konečným vítězstvím nadvlády současné globální panské třídy.

PRO LEVICI UŽ NENÍ JINÉ CESTY

Po slaboulinkém prezidentu Hollandovi, měl naprosto logicky do Elysejského paláce vplout pravicový kozák, kterým byl již po dlouhá léta trojnásobný předseda vlády Fillon. Sice jej nechali kandidovat, ale nedostal dostatečnou podporu loutkovodičů a jejich médií, protože se za doby svého funkcionaření před veřejností ztrapnil zaměstnáváním své manželky za příliš vysoký plat. Francouzské pravici, kterou měl na prezidentském postu podporovat, vyvstal úkol najít náhradu. To se povedlo a výborně. Za necelé dva roky byl za pomocí médií vygenerován nový kandidát. Šlo o krásný podvod, vlastně příkladnou manipulaci s veřejností. Odchovanec Rothschildovy grupy se po odchodu z jejich banky prezentoval jako „socialista“ evropského střihu. Hodnotím ten podvod jako stejně dobrý, jakým se povedlo Kalouskovým sponzorům včas vytvořit TOP09. Připomínám ty dvě události proto a jenom proto, že jsou učebnicovou ilustrací postdemokratické politické epochy. To je charakterizována především tím, že skuteční mocipáni, čti reálné globální panstvo, má už dneska politický systém zastupitelské demokracie natolik v rukou, že je vyloučeno, aby veřejnost reformní cestou změnila režim, jak to už dvě stovky let hlásá sociálně demokratická ideologie a snaží se realizovat její politické stzrany. Levice proto už nemá jinou, než revoluční cestu. Je bezpodmínečně nutná víc, jak kdy v minulosti. Lenin předběhl dobu. Teprve nyní ale přišel čas na studium jeho teorií a praktických návodů, jak na převzetí moci, tak pro její upevňování. Tvrdím, že pro levici už není jiné cesty.

JEŠTĚ O LEVICI

. Naznačil jsem před dvěma dny, že nepotřebnost levicové politiky je ve své podstatě výrazem existence třídního boje. Každý, kdo zpochybňuje potřebnost levicovosti v politice, má k tomu možná jiné důvody, leč všichni jeden nezpochybnitelný, víru ve věčnost kapitalismu. Skutečně levicový myslitel, politik, či aktivista prosazuje alternativu k dnešnímu vládnoucímu systému, ať už jej nazývá kapitalismem, zastupitelskou demokracií, či jakkoliv jinak. Jádrem levicovosti je tedy odpor ke kapitalismu ve všech jeho formách. A co že je tím kapitalismem? Každý systém, v němž nadvládu nad lidmi má kapitál, o němž rozhodují jeho vlastníci, či jimi pověření správci. Žádná slepá ruka trhu, vždyť přece v přírodě není tvorů, kteří by na rukou měli oči, takže každou ruku i v přírodě vodí oči umístěné jinde na těle daného tvora. Takže známým heslem o slepé ruce trhu určitá skupina elitářů s drzostí sobě vlastní vnucuje davům přesvědčení, že nad lidstvem vládne jakási nadpřirozená bytost a ne oni samotní. Reálnou pravdou ale je, že to superimperialisté současnosti sprostě skrývají za vymyšleným artefaktem své reálné panství nad zbytkem lidstva. Dokud bude existovat systém, v němž všichni pracují, ale jen někteří si přivlastňují většinu výsledků společné práce, dotud bude existovat kapitalismus a tedy i levice. Levicové přesvědčení a aktivity jsou jednou pro vždy, jakoby pupeční šňůrou spájené s existencí kapitalismu. Jsou ryze antikapitalistické a basta.

BUDOUCÍ PREZIDENT FRANCIE

Po zveřejnění výsledků včerejších prezidentských voleb ve Francii už je jasné, kdo bude dalším prezidentem. V mých očích jasný důkaz, že globální elity nemají zájem ztratit kormidlující udidlo, jímž ovládají Francii. Maminčin mazlíček, podle mého soudu dokonce až pubertálně zastydlý mladík a ne muž, byl globální elitou vybrán pro svou neutuchající ambicióznost, pracovitost, skvělé vzdělání, politickou naivitu, charismatickou image a kádrovou prověřenost. To poslední si zajistil již ve svých třiceti letech, kdy začal pracovat v Rotschildově bance. Když tam pak v roce 2012 vydělal na jedné akvizici skoro 3 miliony eur propadl iluzi, že je dítětem úspěchu a vstoupil do politiky coby poradce prezidenta. Letos končící prezident, určitě nejslabší v poválečných dějinách Francie, si ho v roce 2014 vybral jako ministra národohospodářství a slíbil mu veškerou podporu pro reformy, které Hollandemu konvenovaly. Aniž tam nějak zvláště uspěl, už v dubnu 2016 podal demisi, založil svou stranu, přesněji hnutí „En marche“, čili „Kupředu“ a brzy nato vyhlásil svou kandidaturu na prezidenta. Kandidatura vyvolává příliš velké množství otázek. Jako politik zatím nic nedokázal, jako podnikatel se fakticky zapletl do globální financiérské mafie a jako veřejný činitel jasně dokázal, že v tradičně levicové Francii stojí na opačném břehu. Konkrétněna tomto místě připomínám některé jeho názory. Odmítá 35ti hodinový pracovní týden, jako velice krátký. Brojí proti vysokým částkám odstupného zaměstnanců, prý to brzdí mobilitu na trhu práce. Kritizuje vysoké zdanění miliardářů, což samo o sobě je legitimací lokaje nejvyšších vrstev. Raketový vzestup osobní popularity a především celého hnutí prokazuje nesporně dvě věci. V současnosti v politice rozhodují stále víc a víc peníze, takže za jeho osobou musí stát velké peníze, ba dokonce ty největší. Díky tomu pro něj pracují i týmy nejschopnějších manipulátorů veřejného mínění. Jinak by takový antilevičák v žádném případě neměl ve Francii šanci, nadtož úspěch. Síla globálních financiérů už i ve „staré“ Evropě prosazuje nadvládu oligarchů a Emánek Macronů je nesporně jejich člověk. Pokud před druhým kolem nezafunguje nějaká „Deus ex machina“, třeba v podobě WikiLeaks, který by zviditelnil zdroje oněch obrovských peněz, podporujících soupeře Le Penové, je podle mého soudu už prezident Francie fakticky zvolen.

LEVICE A PRAVICE DNES

. Je vysoký počet lidí, zajímajících se o politiku, kteří tvrdí, že v současnosti neexistuje rozpor mezi levicí a pravicí. Jiní zase, že rozdílnost mezi pravicí a levicí není pro světové dění rozhodující. Ještě jiní, že jsou v současnosti mnohem důležitější společenské rozpory, než ten mezi levicí a pravicí. A konečně, že levicovost je jakýsi marxistický, komunistický, či socialistický přežitek. Nic z toho není pravda. Jedinou pravdou je, že levicoví politici, ale především politologové a filosofové jsou v totální dezorientaci. Komplexní vítězství jejich třídních nepřátel, korunované rozpadem socialistického tábora a likvidací SSSR je natolik vyvedlo z míry, že zatím nebyli schopni vypracovat ucelenou ideologii levice pro stávající globální společnost. Při tom se doslova vtírá do mysli každého jen trochu neelitářského myslitele zásadní levicová idea. Dokonce vyloženě nosná, specielně v posledních týdnech obzvlášť srozumitelná naprosté většině lidí. Je to problém války a míru. Nikdy v dějinách nebyla válka touhou řadových občanů a vůbec prostých lidí. Válku vždycky chtěli, prosazovali a nakonec cizíma rukama vedli jen příslušníci elit a z nich pak ti nejvíc ambiciózní a především mocichtiví všeho druhu až po psychicky narušené. Levicový politik se od jiných tedy odlišuje naprosto zásadně tím, že odmítá válku. Problémy řeší vždy jen vyjednáváním, trpělivým dialogem a hledáním kompromisů. Odmítá dokonce teorie o spravedlivých válkách, obraných válkách, nadtož o preventivních vůči údajné hrozbě. Žádný politik, připouštějící válku jako řešení, i když třeba poslední a údajně nevyhnutelné, není levicovým a když to o sobě tvrdí, pak je hned dvojnásobným lhářem. Lže o válce obecně, jako o možném řešení sporů a o konkrétní válce tím spíše, protože ji sám zavinil, nebo je alespoň spoluviníkem. Vypracovat životaschopnou teorii míru jako nosnou ideologii je podle mého názoru prvním úkolem opravdové levice.

TROCHA O VÁLCE

Ernest Hemingway kdysi řekl, cituji: „Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země“, konec citace. Vypsal jsem si ten citát kdysi dávno, když jsem ještě četl beletrii, protože se mi líbil. Dneska si musím přiznat, že jde o typické působení umělců na emoce, které bohužel nemá praktickou realizaci. Citát skrývá poměrně dost otázek. Kupříkladu kdo jsou ti, kteří těží z války? Jsou to přece i žoldnéři, ne jenom financiéři, politici a další aktéři, kteří nikdy bojovat nebudou a naopak budou dobře ukryti. A kdyby i náhodou byli zajati, tak se s nimi bude zacházet jako se vzácným zbožím. Za druhé už vůbec není jasné, kdo jsou ti, co přispívají ke vzniku války. Jsou to nejen zpravodajci, politici, ale také šedé eminence každé vlády, nejvyšší generalita, mnozí novináři a další propagandisté a v neposlední řadě i dělníci, kteří vyrábějí zbraně, nehledě na vědce a techniky, kteří je konstruují. Tedy tolik lidí, že by je nešlo postřílet. Leč jádro Hemingwayovy ideje je správné. V opravdové demokracii by měli občané mít šanci vyhnout se útočné válce. V prvé řadě by ale musela být uzákoněna hranice, od které je verbální a ostatní aktivita ohrožením míru. Poznat to včas by bylo vždycky rozhodující v každé společnosti, protože pokud by to včas neindikovala, tak by k válečnému útoku došlo. A od té chvíle jsou fakticky viníky všichni.

SOUTĚŽ O NEJSLABŠÍHO PREZIDENTA V DĚJINÁCH USA

Jednou z obecných pravd je, že člověk, který je opravdu silný, bývá sebejistý a proto se nemusí uchylovat k násilí, nadtož k jeho pouhé prezentaci. Starý blondýn s velkou hubou, který se zabydluje v Bílím domě, zatím ve své domovině prohrává nejen u politických kolegů, odborníků na politiku, ale ztrácí kredit i u svých volič. V Kongresu zatím neprosadil nic ze svých předvolebních slibů a tak z čirého zoufalství se rozhodl „předvádět svaly“ alespoň na mezinárodní aréně. Začal házením tomahavků „vlastní výroby“ na okraj Sýrie, prý proto, že Asadova armáda „zase“ použila proti svému lidu sarin. Pokračoval užitím „matky bomb“ údajně ke zničení podzemních prostor bojovníků IS v Afghánských horách, aby prý mohl útok USArmy zdárně pokračovat v boji s těmito teroristy. K břehům KLDR vyslal svazek bojových plavidel v čele s jednou ze svých deseti letadlových lodí. V tomto případě se staví do pozice vojevůdce, který chce prosadit likvidaci jaderného potenciálu Severní Koreje. Toto všechno stihl prakticky za týden člověk, který těsně před tím prohlásil, že nehodlá být prezidentem světa. Člobrda, který v předvolební kampani tlachal až vykřikoval, že Amerika musí přestat zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí, že se on postará o zmírňování napětí ve světě, či že…atd, atd. Prostě a jednodušekonstatováno „velká huba“. A to nemluvím třeba o tom, že v roce 2008 vyzýval Obamu, aby nezaútočil na Sýrii. Klamání tělem? Nikoliv. Reálná neschopnost k dialogu se soupeři, pravý to důkaz vlastní slabosti, či spíše nejistoty a absence sebejistoty. Práskat do stolu umí každý hňup, a musí každý lhář. Jenom ten, kdo lže, podvádí a prosazuje špatné věci, nemůže se nikomu postavit tváří v tvář. Zatím se příliš rozcházejí propagandistická tvrzení o výsledcích zmíněných tří prezentací výkonů USArmy. Vzhledem k tomu, že první dva nijak zásadně nezměnily poměry na bojištích a ten třetí nemá naději ani na maličký efekt, protože je příliš riskantní, tak se dá soudit, že Trump si jen zvýšil pověst šaška i ve vlastní zemi.

A JE TO VENKU

Včera jsem se dočetl, že v portfoliu bohatství prezidenta Trumpa jsou i akcie firmy, vyrábějící rakety tomahavk. Což podle mne už nepotřebuje komentář. Jen na adresu našich předvolebních intrikánů si dovoluji poznamenat: „To je střed zájmů, a ne Babišův Agrofet, či co vám vlastně pořád na ANO vadí“.

LETOŠNÍ PRVNÍ MÁJ NENÍ JENOM SVÁTEČNÍM DNEM PRÁCE

Je rovněž dnem, v němž končí prvých sto dnů Trumpova prezidentování. Starý blondýn s velkou hubou sice nedostal od svých krajanů oněch tradičních sto dnů hájení, ale uběhlo už přece jenom dost času k tomu, aby si udělal v zemi inventuru přátel a nepřátel a světu naznačil, jak se bude Amerika v budoucnu chovat. Nehodlám dělat nějakou bilanci Trumpovy přípravné éry na opravdový výkon funkce, ale neodpustím si několik poznámek, možná že jenom dvě. Obamu jsem si hned při nástupu do funkce pojmenoval jako „Nejlépe placeného manekýny světa“. Trumpa hned po prvním měsíci jsem si zase nazval „Starým blondýnem s velkou hubou“. U Obamy jsem ani za osm let nemusel své označení a faktické ocenění, měnit. Po uplynutí sta dnů, si pojmenování současného vůdce USA měnit nejen nemusím, ale naopak jsem se v něm utvrdil. V Americe vždycky platilo, že je jedno, kdo je prezidentem, protože stejně vždycky ve skutečnosti vládnou dva rozhodující klany oligarchů. Zbrojařský a proizraelská lobby. Trumpovo vítězství ve volbách obě tlupy mocenských mafiánů poněkud znejistilo. Reálně sicezvítězil oligarcha, ovšem příliš velký samorost, o němž nebylo úplně jasno, zda se účinně zařadí do obou uvedených „rodin“. Podle mého soudu zmíněných sto dnů Trumpovi stačilo, aby obě tlupy uklidnil. Zbrojit se bude dál a na Blízkém Východě bude i nadále podporován stát Židů, zase na úkor Peršanů. Situace Ruska se pak bude odvíjet od toho, jak bude silné. Amíci stejně za jediný zákon mezinárodního práva vyznávají možnost vlastního ohrožení. Ostatní okolnosti je nezajímají. Čína, přes všechna silácká slova Trumpa, Pentagonu či CIA, už je mimo hru. Jediná to země v reálném světě, která si už může hledět jen svých zájmů. A svět má štěstí, že se do takové pozice dostala právě Čína, zem kolektivistické kultury a spolupráce mezi lidmi. Tu dnes už neohrozí ani semknuté tlupy těch nejbohatších jedinců, které se zformovaly v USA do makromafie globálních financiérů. Pozdě, bohužel pro ně a šťastně pro zbytek světa. Čína už na ně nemusí brát ohled. Proto hrozí planetě jediné reálné nebezpečí. Že rozhodní mocnáři USA zaslepeně nechají vzniknout Hitlerově kopii, která je dožene k sebevraždě. Tím bohužel i naprostou většinu lidstva. A Trump má k takovému vůdcovství nebezpečně našlápnuto. Už třeba svým vítězstvím ve volbách