Milan Zelený, o němž jsem psal včera, je nejblíže pravdě tehdy, když tvrdí, že tržní hospodářství musí být regulováno. Mýlí se však, když tvrdí, že regulace musí zajišťovat svobodu účastníků trhu. Jakápak je asi svoboda na takovém trhu práce, kde na jeho nabídkové straně je poskytovatel, který má svou osobní existenci mnohonásobně zajištěnou i tehdy, když nebude podnikat, čili nabízet práci jiným a na druhé straně člověk, který potřebuje práci za jakýchkoliv podmínek jenom proto, aby se udržel alespoň při životě? Jakou svobodu má kupříkladu důchodce při nákupu elektřiny, když existuje v jeho regionu monopolní dodavatel? A tak dál a tak podobně. Regulace trhu je skutečně bezpodmínečně nutná, ale proto, a jen proto, aby si na trhu byly obě strany, nabídka – poptávka, co nejvíce rovny. Rovnost je ale slovem, strašícím liberály víc než sám satan. Proto každý jejich mluvčí v zápalu boje proti rovnosti lidí tvrdí, že nerovnost je samou esencí lidství, doslova přece jeho nejvyšší přirozeností. Což je jejich omyl, ba spíše záměrný klam. Přirozeností lidí je totiž nestejnost a ne nerovnost. Lidé sice nejsou stejní, ale je doslova jejich prvotní přirozeností snažit se být si rovni. Dokonce se dá říci, že veškerý sociální boj v dějinách byl bojem za větší rovnost. Takže i regulace tržního hospodářství by měla mít jeden zásadní cíl. Vytvářet podmínky pro co nejvyšší stupeň rovnosti všech účastníků trhu. A právě tím se uskuteční i jejich reálná svoboda, protože jen lidé sobě co nejvíce rovní, mohou se na každém trhu chovat opravdu svobodně, čili si vybírat, zvolit. Ba dokonce se dá oprávněně tvrdit, že čím je větší nerovnost účastníků trhu, tím je i menší jejich skutečná a nikoliv jakási obecná či abstraktní svoboda.
Archiv pro měsíc: Únor 2009
KRÁLOVSKÉ RADY.
Čechoamerický ekonom působící na vysokých školách v ČR, USA, Taiwanu a Indii, označuje sám sebe na blogu http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny? za globálního profesora. Proto si z titulu svého sebevědomí nemůže dovolit nekomentovat současnou globální krizi. Ačkoliv na jmenovaném blogu o sobě tvrdí, že je nejcitovanějším českým ekonomem, až čtyřikrát citovanějším než politik Klaus a stokrát víc citovaný, než kdokoliv z předních českých ekonomů, jeho texty o krizi nemají s ekonomikou, nadtož s ekonomií, prakticky nic společného. Pan Milan Zelený v nich pouze prezentuje své celoživotní přesvědčení a dokonce politické fandovství. Jeden z nejobsáhlejších jeho textů o krizi s poutavým názvem Geneze krize, je toho cenným příkladem. Vinu za současnou krizi prý nese Clinton, ba dokonce už Franklin Delano Rossevelt a nikoliv Bush jr. a jeho válkychtivý tým. Ten prý sice hned po svém nástupu do Bílého domu naprosto správně předložil kongresu zrušení Clintonových nesmyslů, ale zákonodárci s převahou demokratů, to samozřejmě zamítli. Bush pak po 11. září už prý neměl sil se k problému vracet. Chudáček, co potom pro hospodářství své země dělal celých osm let? Zelený samozřejmě ze své sáhodlouhé práce o třiceti stupních ke krizi, vyvozuje závěr odpovídající jeho vyznávanému božstvu. Prý se svět provinil tím, že změnil svobodný trh na volný trh. S tvořivým přístupem pak čtenáře poučuje, že trh je svobodným pouze tehdy když, cituji: při každé transakci musí obě strany, prodávající i kupující, realizovat přidanou hodnotu, benefit či zisk. Konec citace. Přiznám se, že nějak špatně chápu, jak realizuje zisk zaměstnanec na trhu práce, či kupříkladu důchodce na trhu potravin. Podle pana profesora je dále svobodným trhem pouze takový, který je regulován, neboť, opět cituji: Regulace trhu je nutná k ochraně a zajištění svobody obou stran. Konec citace. Svobodným trhem je tedy podle pana profesora pouze takový, který zajišťuje svobodu jeho účastníkům. Skutečně geniální teorém. Zvláště když podle něj naopak volný trh je prost všech regulací, zato je doslova zaplněn intervencemi, dotacemi a nátlaky všeho druhu, které vedou v konečném důsledku vždy k socialismu. A hned víme všechno. Zaťatý liberál prstě z hloubi srdce nenávidí socialismus všeho druhu a své celoživotní vědecké publikování zaměřil jen na jeho ostouzení. Osobně jsem si celý jeho elaborát o třiceti krocích ke krizi okomentoval slovy: Rady rádobyteoretika, jistého si pouze tím, že jej nikdo nikdy nepovolá, aby reálné, hospodářské, globální problémy řešil, takže si dovoluje plácat co mu slina na jazyk přinese.
PŘÍKLADNÝ ČIN BAKIJEVA
Dvacátého února podepsal prezident Kyrgyzie zákon, nedávno schválený parlamentem, kterým se ruší poslední vojenská základna USA v celé Střední Asii, čili v bývalém SSSR. Je to tvrdá rána Barakově plánu na zesílení okupace Afghánistánu, což byl její prvotní účel. Vypadá to, že ve světě pořád platí pravidlo o bližší košili než je kabát. Kyrgyzové si jsou dobře vědomi minimálně dvou realit. Za prvé, že Afghánci jsou jejich asijskými, ne-li dokonce pokrevními bratry a Američané cizáci. Stejně tak dobře ví, že Rusko je skoro jejich sousedem, ale Amerika až příliš daleko. Můj názor je, že tak jako Kyrgyzie, by se měly zachovat mnohé další země. Především v Jižní a Střední Americe. Ale určitě by Bakijeva mělo napodobit Německo a Japonsko. I když je blíže pravdě, že i kdyby se USA dokonce dobrovolně rozhodly rušit své základny po celém světě, tak jen těžko opustí právě Německo a Japonsko. Kolik by asi USA vyzískaly pro řešení krize, kdyby zredukovaly své vojenské základny na cizích územích alespoň na polovinu? Sdělí to někdy Pentagon světové veřejnosti? Nebo se toho odváží alespoň Obama?!
SPOJENÉ STÁTY NÁŠ VZOR
James Dimon, generální ředitel Banky JPMorgan Chase, kterou zachránily v minulém roce jen miliardové subvence z kapes daňových poplatníků, zůstává ve funkci a podržel si fixní plat milion dolarů, zatímco vyhodil deset procent zaměstnanců. K tomu ovšem za rok 2008 ještě dostal dalších čtrnáct a půl milionu na odměnách a čtyřicet milionu v akciích. Celkem tedy 54,5 milionů amerických dolarů za to, že přivedl banku ke krachu, píše v posledních Literárních novinách Tomáš Tožička, expert na rozvojovou spolupráci. Když jsem se letmo seznámil s nedávno publikovaným Národním protikrizovým plánem naší vlády, musím konstatovat, že ani v nejmenším nezabraňuje, aby se nejvyšší manažeři u nás nechovali podle příkladu Jamese Dimona, čili aby si své příjmy podrželi, pokud si je dokonce nezvýší, zato aby restrukturalizovali podniky, což v novořeči znamená snižování počtů zaměstnanců. Je to stejné jako kdysi. Tehdy mocenská propaganda razila heslo Sovětský svaz náš vzor a ve skutečnosti také kopírovala kdejakou stupiditu jeho vládců. Nyní jejich pokračovatelé mají pouze jiné vzory, ale otrocké chování minimálně stejné, ne-li horší.
FUNDAMENTÁLNÍ KLAUSŮV PROBLÉM
Přiznám se, že je mi Klause čím dál, tím víc líto. Vzdělání, které získal na oficiální vysoké škole za nadvlády KSČ, mu po listopadu 1989 nebylo k ničemu. Ihned po listopadu se vrhl do veřejného života a v něm samozřejmě už nikdy neměl čas dohnat svůj vzdělanostní deficit, takže nejméně poznatky vědy za posledních dvacet let nemohl hlouběji vstřebat. Klaus, coby ambiciózní člověk, se sice před listopadem pilně doučoval ze západní literatury, ale bohužel ne komplexně. Od samého počátku si vybíral pouze díla odporující doktríně, v níž byl v Československu vychován. V odporu vůči ideologii státem řízené, ba až plánované ekonomiky, zaplňoval neustále svůj mozek pouze ortodoxií absolutně svobodného tržního hospodaření. Z toho se u něj vyvinul až bezděčný reflex spočívající v neschopnosti vnímat, ba jen slyšet jiné ideje a názory. Mám s tím osobní zkušenost. Při jednom jednání zástupců odborů a Čalfovy vlády v roce 1991, se mi při mém vystoupení snažil gesty naznačit, že mne neslyší. Ne, že bych mluvil tak tiše, ale proto, že jeho mozek už vůbec není schopen přijímat určité druhy názorů. Definitivně jsem se o duchovní jednostrannosti Klause přesvědčil, když v jednom upřímnějším rozhovoru o svém denním režimu mimo jiné napsal, že si přečte své noviny. Klaus si tak díky odporu k marxistické doktríně na celý život vypracoval velmi jednostranný duchovní obzor. Všechna jeho veřejná vystupování v posledních letech, která jedni považují za provokativní, druzí za ignoranci, třetí za aroganci a většina nad nimi mávne rukou, či je už vůbec ani nesleduje, jsou pro mne fakticky jen a jenom důsledkem Klausovy nedovzdělanosti, čili faktického diletantství. Nejkvalifikovanějším důkazem tohoto tvrzení je jeho habilitační práce na profesora finančnictví. Její vědecký přínos je obdobný doktorské práci pana Stanislava Grosse.
Z RODINY FAŠISTICKÝCH POLITIKŮ
Listopadový převrat, jako konečně každý politický puč, vynesl do nejvyšších funkcí různé kreatury. Většinou sice časem zmizely ze scény, buďto pro do očí bijící neschopnost, nebo jiné osobnostní kazy, ale jsou až dodnes i výjimky. Takovou je poslanec, který se vetřel do nejvyšších politických kruhů ještě ve věku nedouka. Při tom jeho jedinou kvalifikací pro tak vysoké posty byla pouze skutečnost, že šlo o syna údajného disidenta. Jak se ale později ukázalo, jeho otec svým antikomunistickým disidentstvím pouze zakrýval své fašistické přesvědčení, jež pak prokazoval celou svou polistopadovou činností politika, ale i občana. Veřejně deklarovaný obdiv k Pinochetovi pak byl už jen tou pověstnou ozdobou dortu, která je pro mne důvodem domýšlet se, že kdyby se Václav Benda narodil o něco dříve, tak by se stal spolupracovníkem hitlerovských okupantů ČSR. Jeho synáček skutečně nepadl daleko od stromu. Stejně jako všichni fašisté i on je nejen zastáncem nadvlády elit, ale vědomě umožňuje její realizaci. Dokazuje to i jeho poslední legislativní návrh, patřící do skupiny norem omezujících svobodu slova a jež je prakticky prvním krůčkem realizujícím cenzuru u nás. Smyslem každé cenzury není nic jiného, než bránit novinářům zveřejňovat mocenské praktiky, které si politici, podnikatelé a další pakáž, přejí navěky skrýt před zraky veřejnosti. Tatíček Benda brojil proti cenzuře za nadvlády KSČ, ale jak se lze domýšlet, tak jen a jenom proto, že její elita jej, mimo jiné, nechtěla mezi sebe. Jakmile se ale dostal na politické výsluní, ihned začal, leč přece jenom pozvolna až skrytě prosazovat moresy, které konsolidovaly novou mocenskou elitu a chránily ji před veřejným míněním. Synáček už ale nyní naprosto bez skrupulí navrhuje dokonce zákony na ochranu mocných. A nejen na ochranu, ale doslova na zakrývání jejich trestných činů. Novinář, který by i náhodou získal materiály o korupci, o podivném zbohatnutí politických čiperků, o mafiánském lobbování u poslanců, či dokonce o získávání funkcí za peníze a jiných volebních podvodech, nesmí o nich pod trestem dlouhodobého vězení napsat, dokud nejsou soudem odsouzeny. Takovýto náhubek ještě hlídací psi demokracie v žádné svobodné zemi nedostali. Podobný legislativní postup je totiž vždy prvním krokem nástupu fašismu k moci. A není proto žádný div, že jej promptně podepsal prezident Klaus, ačkoliv mnohdy jindy dělá kolem svého podpisu fóry, jakoby šlo o podpis šaška, který má právo mocným sdělovat svůj názor a ne podřadného klauna vypískávaného i dětmi Evropské Unie.
SEBERTE JIM KONČNĚ JEJICH NADVLÁDU
Anatole Kaletsky, finanční komentátor TIMESONLINE ve svém, poměrně dlouhém textu ze 12. února, sděloval světu pouze jedinou myšlenku. Vyzval politiky Západu, aby třeba i potrestali bankéře, ale neamputovali bankovnictví. Použil k výzvě poměrně kuriózní argument. Prý ještě není dostatečně zmarxovatělý, aby strávil znárodňování bank. Myslím si, že je to jeho – a navíc pouze osobní problém. Globální manipulanti totiž mají snahu vysvětlovat nynější krizi pouze jako krach hypotéčních úvěrů v USA, který nebyl včas řešen, takže se rozrostl do současné hospodářské deprese. V podtextu lze dokonce z jejich textů, stejně jako ze zmíněného článku Kaletského, vyčíst dokonce obviňování vlád USA, Británie a celé eurozóny, že nezasáhly okamžitě, čti, nevěnovaly bankám potřebné biliony penízků již nejméně před rokem. Kaletsky je nepochybně dobře placen za své analýzy těmi, v jejichž prospěch publikuje své výsledky. Ovšem bude pro něj stále nesnadnější vzdorovat 125 let mrtvému Marxovi. Ten totiž jako první odhalil nejhlubší podstatu kapitalismu. Poznal, že to nejsou peníze, co vládne nad lidmi, ale jen jejich symboly. Kapitálem totiž nejsou peníze samy o sobě, ale mezilidské vztahy vytvářené hromaděním peněz. A banky, které obhospodařují původně nahromaděné peníze, už fakticky dávno je ani nemusí mít a přece vystupují jako instituce nadvlády, čili kapitálu. Kdo chce proto opravdu nový ekonomický svět, musí především zlomit tuto absurdní nadvládu bank.
NA GOBÁLNÍ KRIZI GLOBÁLNÍ ŘEŠENÍ
Mediální řemeslníci dnešní krizi přirovnávají jedním dechem k té nezapomenutelné z konce třicátých let minulého století. Nevím, zda z čiré nevzdělanosti, či jsou sami záměrně manipulováni zájmem nejbohatších finančníků. Společné je pro obě totiž jenom to, že na ně doplatí ti, co ji nezpůsobili a vlastně vůbec za nic nemohou. Snad kromě toho, že vůbec žijí. Pokud současná hospodářská recese skutečně něco dokazuje, pak platnost Kondratěvovy teorie o dlouhodobých hospodářských cyklech, majících periodu kolem 70ti let, v níž se vrací recese. Neoddiskutovatelným faktem dále je, že šlo v obou případech o hlubokou hospodářskou a ne jen finanční krizi. Ta minulá ale byla krizí z nadvýroby, kterým se v dalším průběhu dařilo bránit prostřednictvím opatření shrnutých do sociálního státu, čti, udržováním trvale vysoké koupěschopnosti všech obyvatel. Dnešní krize je krizí finančního kapitálu, který prostřednictvím podvodných až virtuálních spekulací se totálně odtrhl od produktivní ekonomiky. Tím byl mimo jiné i definitivně vyvrácen slogan lichvářů že peníze tvoří další peníze. Netvoří, tak jak je nikdy ani netvořily, i když se to některým tak zdálo. Když se za pomocí bank začaly již dávno peníze pozvolna osvobozovat od zdánlivých okovů reálné ekonomiky, nastoupily tak definitivně cestu ke ztrátě své důvěryhodnosti a tím celého svého významu až smyslu. Pokud chce nyní lidstvo peníze zachránit, coby vyjádření alespoň všech hospodářských hodnot, musí zásadním způsobem změnit všechny formy nakládání s nimi s cílem vrátit penězům důvěryhodnost. Čili v prvé řadě je podložit skutečným bohatstvím, třeba drahých kovů, drahokamů atd. Musí být bezpodmínečně zrušeny daňové ráje, které dovolují úniky finančního kapitálu od hospodářské reality. Banky se musí dostat pod všeobecnou kontrolu nejlépe tím, že se revolučně sníží jejich počty a fakticky každá měna bude mít jen dvě základní, investiční a komerční banku. Hlavní hospodářskou obrodu však musí zajistit místní komunity od obcí po regiony. Bylo by nejracionálnější, kdyby se v mnoha činnostech oddělovaly od velkých měnových struktur, kupříkladu zaváděním místních směnitelných poukázek, se kterými nelze spekulovat, jak to bylo v různých kritických situacích již dávno vyzkoušeno v některých obcích a oblastech v USA i jiných zemích světa. Podstatné ale je, aby se na nový systém přešlo také globálně, když už ta krize je údajně globální.
ZÁKLADNÍ ZÁKON GLOBÁLNÍ FINANČNÍ KRIZE
Finanční krize údajně vznikla ve vzorové zemi svobody a demokracie. Podle toho taky vypadá její průběh. Svoboda je totiž samotným prazdrojem krize. Přesněji pak bezbřehá forma obecného pojímání abstraktní svobody. Bankovní manažeři prachsprostě zdegenerovali jednou z konkrétních svobod, tedy svobodu obchodu, na podlou svobodu podvodů s cennými papíry. Dosavadní způsoby řešení krize jsou zase zdegenerováním demokracie. Přesněji její zastupitelské formy. Vlády, čili z voleb vzešlí zastupitelé lidu se chovají jako loutky v rukou nejvyšších finančních vlastníků a jejich manažerů, které naopak nikdo nevolil, ale v jejichž nejvyšším zájmu vlády rozhodují. Tragický, leč konstantní paradox lidských dějin. Ti, kdo krizi nezavinili, se ji snaží řešit a to pouze a jedině na úkor těch, kteří jediní vždycky doplatí na veškeré lumpárny mocných, vlivných a nejbohatších. Tento obecný postulát historie společnosti ale není oním základním zákonem současné, globální, finanční krize. Základním zákonem finanční celosvětové krize, jako nového dějinného jevu, je další akumulace financí do rukou co nejmenšího počtu lidí, aby tito mohli co nejúčinněji zotročit celý svět. Svoboda a demokracie tak konečně dosáhnou své nejabsurdnější formy – nejvyšší možné totality. Rodí se proto ve mně otázka. Majitelé financí pouze chytře využívají lumpáren správců svého majetku, nebo celé to darebáctví dokonce vymysleli? Na nedávno zmíněném příkladu britských bankovních manažerů bych se klonil k alternativě druhé, čili že krize je záměrně vyvolaná nejvyššími finančními magnáty světa.
RECEPT NA NEZAMĚSTNANOST
S novým nápadem na omezení nezaměstnanosti přišli ministři financí EU -, jak také jinak. Sice neobjevili nic nového, ale svému nápadu dali alespoň nový název – částečná zaměstnanost. Grémium jmenovaných chytroušů je totiž k smrti vyděšeno růstem nezaměstnanosti, která by díky globální finanční krizi mohla v některých regionech dosáhnout čísel vedoucích až k sociálním bouřím. Političtí lokajové nadnárodních společností proto vyzvali všechny zaměstnavatele postižené krizí, aby nepropouštěli své zaměstnance, ale aby jim pouze snižovali délku pracovní doby. Znají to z USA, kde již dávno existují různé druhy pseudopracovních poměrů, jako je například pracovní poměr na výzvu. Podle něho má zaměstnanec, například číšník, uzavřenu smlouvu s pracovní agenturou, která mu oznamuje, kam který den má jít dělat slouhu na nějaký ten raut, či domácí slavnost kteréhosi miliardáře. Že mnohdy nezavadí o práci celý týden, to nikoho nezajímá, stejně jako to, jaks e vlastně má uživit. Není pojištěn, nemá žádné nároky vyplývající z pracovního kodexu. Jde fakticky o pracovní poměr, původně užívaný pro luxusní prostitutky, kterým pouze oznamují, kam má dámička odletět, kdo ji kde bude čekat a jak dlouho má pobýt. Reálně se hodí snad jen pro studenty, kteří si po večerech chtějí přivydělat, jako číšníci, ale i jako společnice. Vracíme se tedy o sto let zpět. To už naši dědové pracovali mnohdy jen dva či maximálně tři dny v týdnu, který měl podle božského vzoru ještě celých šest pracovních dnů. Ministři tak díky krizi vytvářejí novou společenskou vrstvu – zaměstnané nezaměstnané. Nehledě už na podvody v sociálních statistikách.