DOPIS OBAMOVU TÝMU

Bezprostředně po zvolení Baracka Obamy prezidentem Spojených států vyzval jeho tým všechny obyvatele planety, aby mu napsali své návrhy na řešení jakéhokoliv problému. I když výzva byla v mých očích pouze pokračováním ryze americké světapýchy, přece jenom jsem tým obšťastnil alespoň jediným názorem. Tady je v češtině. POZNÁMKA K VÁLCE PROTI TERORISMU. Váš předchůdce ve funkci prezidenta USA reagoval na události z 11.9. naprosto opačně, než odpovídalo jeho obrovské globální odpovědnosti. Jediným adekvátním postupem mělo být postupné zrušení všech vojenských základen Spojených států na území jiných států. Dále pak opuštění světových oceánů a moří veškerými vojenskými loděmi USA. A nakonec, ne-li vůbec v prvé řadě, požádání OSN o právní základ společného postupu všech zemí vůči terorismu veškerého druhu a jeho následné realizování pod velením celosvětových mírových sil. Vyhlášením jakési nedefinované války proti terorismu bylo naopak pochabým uznáním jakýchkoliv násilníků za významné činitele světové politiky. Bylo povýšením zločinců proti lidskosti na legální odpůrce a terorismus byl fakticky legitimován jako jeden ze způsobů mezinárodního chování kdejakých nespokojenců. Zamyslete se laskavě nad tímto názorem.

AGENTI CIZÍCH MOCNOSTÍ PREZIDENTY ČR

Myslím, že jen málokdo ze zkušených politiků nepovažuje Havla ve funkci prezidenta za agenta tajných služeb USA a Izraele, jimiž byl prokazatelně placen již jako disident. Kdo se v současnosti zamýšlí nad chováním Klause v kauze Lisabonské smlouvy, ten si neodbytně zase musí položit otázku, v čí prospěch se naopak angažuje současný prezident. Veřejně se ví, že hned v prvních listopadových dnech politického převratu v roce 1989, si vynutil schůzku u velvyslance USA v tehdejší ještě ČSSR, při níž mu do protokolu sdělil, že je připraven převést hospodářství naší země do sféry Amerického vlivu. Od té doby se ale několikrát zachoval dost protiamericky, naposled kupříkladu při letošní válce Gruzie s Ruskem. Připočteme-li k tomu, že ani Rusko, ani USA nepotřebují jako mocenského hráče Evropskou Unii v jakékoliv podobě, pak je možné, že náš současný prezident je vydržován tajnými službami obou jmenovaných. Víc by asi o jeho skutečných službách mohla vypovědět podrobná analýza jeho čestných doktorátů a různých cen, což jsou jen zakamuflované výplaty žoldu v tajných službách.

HRANICE PŘÍPUSTNÉHO PRACOVNÍHO RIZIKA.

Vážení soudruzi. Dovoluji se vás zeptat, zda byste se nechali vozit ve služební limuzíně, kdybyste byli obeznámeni s tím, že během dvou měsíců alespoň jednou jí vybuchne nádrž a palubní přístroje vám to budou předem signalizovat asi s padesátiprocentní pravděpodobností. V nějak takové situaci se totiž neustále nachází horníci uhelných dolů, pracující v tak zvaných otřesových částech důlních polí. Jste si jisti, že jako vládci této země jste oprávněni vyžadovat po některých lidech tak vysoké pracovní riziko? Pokud ano, buďte tak laskaví a pošlete na jmenovaná pracoviště pracovat své potomky či jiné členy rodiny. Teprve pak bych byl ochoten respektovat vaše vládní rozhodování o hornictví. Dopis tohoto znění jsem odeslal na ÚV KSČ 28. října 1982. Odpověď jsem dostal ve formě výslechu na StB v Karviné. Po nástupu nové politické moci skoro před dvaceti lety, se pro horníky jmenovaných úseků změnilo akorát tolik, že dneska již není ani komu napsat tak drzou otázku a na ni navazující výzvu. Což je můj osobní komentář ke smrti dvou horníků ze soboty na neděli minulého týdne. Co na to říkají bossové hornických odborů, se už ani nehodlám obtěžovat ptát.

PANTÁTA TOPOLÁNEK NEZLIDOVATĚL.

Náš premiér se nedávno rozkatil na dodavatele plynu. Prý domácnostem neodůvodněně zdražují tento důležitý energetický zdroj. V prvé vteřině jsem se až zděsil, že Toplánka natolik zlomily prohrané volby, až začíná hájit zájmy dolních dvou třetin majetkového spektra. Ale v okamžiku jsem se stačil zorientovat. Plyn nám přece dodává pohrobek SSSR a předák vládních tatíků je jak známo, puncovaný antikomunista a urputný rusofob, vždyť si na ně přece štimuje protiraketově útočnou obranu. Že nikdo nemusí mít obavy z přerodu premiéra, dokazuje nejen jeho stupidní snaha pokračovat v asociální zdravotní reformě, ale například i to, že ani nehlesl, když firmy produkující elektřinu včera ohlásily zvýšení cen od ledna hned o celou desetinu, což bude pro každou rodinu pěkná řádka tisícovek ročně navíc. Takže je všechno jak má být. Premiér je nadále bičem božím na chudý lid, jím chválený Julínek neohroženým bijcem za zprivatizování péče o zdraví národa. A monopolní výrobci všeho, co denně potřebujeme, si budou nadále mezi sebou spokojeně rozdělovat nemravné zisky ve stomilionových částkách, jako už to umí pan Roman junior.

KOLEGA PÁNABOHA.

Rádio Česko vysílalo dneska prezidentovo prohlášení k Lisabonské smlouvě. Z něho vyplynulo, že pokud Ústavní soud shledá, že dokument neodporuje Ústavě, pokud jej pak schválí sněmovna i senát, pak ho její velkoveličenstvo podepíše tehdy a jenom tehdy, když bude smlouva schválena v Irsku všelidovým referendem. Jak je vidět, Klausova senilita je vysoce progresivní. Už chudák ani neví, ve které zemi je vlastně prezidentem. Nebo ve své celoživotní chorobě, hyperpýše, se snad považuje za prezidenta celé Evropské unie? Nikoliv tak nízko sám sebe nikdy nehodnotil, on se přece již celá léta považuje za kolegu samotného Pánaboha, pokud ho dokonce někdy nevnímá jako svého poskoka.

KONKRÉTNÍ PROJEVY STAŘECKÉ SENILITY.

Staří Řekové, především ti ze Sparty tradovali, že koho bohové milují, toho nechávají zemřít mladého. Dobře věděli, o čem mluví. Se stářím totiž přicházejí nejen tělesné nedostatečnosti, ale v určitém věku především duševní. Uvědomuji si to nejlépe, když se dovídám o výrocích někdejších hybatelů dějů, jež osobně znám a které pronesli až ve svém pozdním věku. Jen namátkou v té souvislosti připomínám Klausův přínos matematice objevem její kvalitativní dimenze, když 100 jedněch poslanců podle něj je významnějším množstvím, než sto jiných demokraticky zvolených zastupitelů. Stejným způsobem mne rovněž uchvátilo Havlovo přesvědčení, o možnosti šíření humanismu bombami, pokud možno shazovanými z té největší možné výšky. Doporučil bych proto každému společenství, aby si v rámci sebezáchovy velice zodpovědně vypracovávalo techniky zajišťující ignorování duševních produktů stařecké senility, především produkované zvrácenou myslí mocných.

SOUČASNOST JE ZKOMERCIONALIZOVANÝM STRACHEM.

Dobu, v níž žijeme, si různí odborníci společnostních studií různě pojmenovávají. Tak se do médií již v druhé půli minulého století dostaly kupříkladu pojmy jako postmodernismus, doba postprůmyslová, riziková společnost, informační éra, či epocha globalizace. V poslední dekádě zmíněného století se slovník označující charakter současnosti obohatil o mnoho dalších pojmů, jako období po konci studené války, postsovětismus, velmocenská unipolarita, nadvláda médií, konzumní společnost, udržitelný rozvoj, svobodný svět, demokratické země, západní civilizace, dokonce i růst Růstu a mnohé další. Všechny připomínané i nevzpomínané užívané pojmy, jsou sice oprávněné, ale žádný z nich nevystihuje celkový charakter naší doby. V poslední době jsem ale v tisku našel jedno označení, které mne obzvláště zaujalo. Pojmenovává dobu začátku tohoto století jako dobu komercionalizovaného strachu. Ten se jeví jako důsledek součinnosti několika faktorů. Informačního monopolu médií prozápadních vlád, tržní globalizace, unipolárně zorganizovaného vojensko-průmyslového komplexu a kasínového chování hyperfinančníků. Těmi všemi společenskými silami vytvářené instituce představující celosvětově se pozvolna organizující síť nadvlády nad všelidskou společností, fungují mimo jiné jako zesilovače různých negativních jevů. Z náhodného, jednostranného násilí kupříkladu vyprodukovaly celoplanetární nebezpečí, opravňující vlády nejmocnějších zemí k vyhlášení válečného stavu každému svému odpůrci. Z omezených hospodářských potíží jednoho sektoru ekonomiky nyní zase konstruují děs minimálně poklesu životního standardu, ne-li dokonce propadu do chudoby velké většiny obyvatel planety, včetně bohatých zemí. A proč to všechno? Aby byla odůvodněna demontáž demokratického rozhodování v politice, když už byla realizována v hospodářské i sociální sféře

BANKY, SOCIALISMUS A KOMUNISMUS.

Peřeje, ba až vodopády v současných, globálních, finančních tocích jsou v postsovětských zemích vesměs vydávány za krizi, ba dokonce až za další důkaz marxleniské teze o všeobecné krizi kapitalismu. Kupodivu o krizi píší a hovoří média také z druhé strany oné původní zdi z období studené války. Nejvíc mne však překvapilo, když řešení jmenovaného problému, především v USA, bylo světovými sdělovadly vydáváno za znárodňování, div ne za komunistické manýry. Finanční injekce do bankovního systému ze státních rozpočtů, vážení, to není socialismus, nadtož komunistická praxe. Už si jednou všichni laskavě uvědomme, že socialismus je definitivní znemožnění osobního vlastnictví bank. A komunismus, to bude dokonce zrušením bank. Metoda řešení současného finančního zmatku není přece ničím jiným, než největším tunelem státních rozpočtů, jaké zatím bohaté země ve své historii zažily. To jenom zase my Češi jsme svět něco naučili.       

KLAUS SE ZMĚNIL V NEŘÍZENOU STŘELU.

Klaus od samého počátku posledního politického převratu odmítal referendum v jakémkoliv provedení a jeho užití na jakékoliv úrovni. Což logicky zapadalo do jeho celoživotního přesvědčení fanatického antisocialisty, typického realizátora nadvlády elit, i zatvrzelého demagoga neohraničené svobody nejúspěšnějších. A najednou v Irsku pochválil jeho vládce za demokratizační vyspělost, již údajně projevili uskutečněním všelidového referenda o Lisabonské smlouvě. Pokud u něj nejde o počínající stařeckou demenci, pak potom určitě o ztrátu kontinuity se svým vlastním, celoživotním přesvědčením. V obou případech to znamená, že v budoucnu již nelze předvídat, jak se bude na politickém poli chovat.

ZAKOMPLEXOVANÝ MAGOR.

Česká zem má již jednoho všeobecně známého magora, který takto sám sebe ve svých textech pojmenoval, takže lze tvrdit, že už jde o pseudonym. Ivan Martin Jirous, alias Magor, je jedním z několika antikomunistických intošů, zvaných později disidenti. Na šikmou plochu oné kategorie se dostal přes hospodskou rvačku s příslušníkem StB na penzi. Odseděl si za ni na přelomu let 1971 a 1972 deset měsíců, což od té doby považuje za oprávněný důvod pro následný, nepřetržitý, aktivní odpor k režimu nadvlády KSČ. Za něj pak byl ještě třikrát vězněn. v celkové délce pěti let a dvou měsíců, když z posledního trestu se dostal až na amnestii po listopadu 1989. Vždy bylo důvodem obvinění z výtržnictví, které současní mocní překvalifikovali na, cituji: &nezávislé myšlení a shromažďování se na hudebních a jiných kulturních akcích. Konec citace. Magor byl mezi prvními signatáři elitářského prohlášení Charta 77, čímž nastoupil na cestu příslušníka dnešních elit. Dá se proto konstatovat, že dnes již čtyřiašedesátile
tý Magor Jirous svůj život završuje úspěšně. Již delší dobu se rýsuje v naší vlasti jiný magor. Celá léta, co jej znám a dokonce na samém počátku mohl i bezprostředně sledovat, jsem vnímal, jak je zakomplexovaný z toho, že nemá tu nejlepší legitimaci pro příslušnost k dnešním elitám, čili že nikdy nebyl disidentem. A tak se za něj prohlásil alespoň nyní. A aby byl něčím víc než kdysi oni, není pouhým disidentem proti politickému režimu své země, ale hned celé Evropy. Zatím co Jirous byl disidentem, který se označil se za magora. Klaus je magorem, který se označil za disidenta.