RETRO JE V MÓDĚ

Včera tomu byly tři roky, co jsem na facebooku vyvěsil text, který sice není ryze předvánoční, ale v mých očích přece jenom na něm ani dneska nic nemusím měnit. Tady je, cituji: „HOŘKÁ PŘÍCHUŤ SLOVA PŘÍTEL. Čím dál hůř snáším slovo přítel. Považuji ho za klasický prvek „novořeči“, přesněji korektního vztahu dneška, charakterizujícího reálné pokrytectví. Jsem totiž dítětem doby, kdy azylový dům byl prostě chudobincem, domov důchodců zase starobincem, dětský domov sirotčincem a diagnostický ústav mládeže nekompromisně polepšovnou. Jako děcko jsem měl kamarády, čili soukmenovce, se kterými jsem si rád hrál. Ostatní, ti jednoduše mými kamarády nebyli. S věkem jsem se pak naučil lidi, se kterými bych se nebál společně válčit proti nepřátelům, nazývat a taky považovat za soudruhy, což bylo víc než jenom kamarádi, se kterými jsem se někdy i pro malichernosti rozešel. Bylo pro mne štěstím, že jsem do opravdové války nikdy nemusel. Vyhnul jsem se tak určitě zklamání o některých soudruzích, kteří možná mi nebyli ani opravdovými kamarády. Slovo přítel jsem nikdy nepoužíval a když, tak jenom ve svém protikladu. Existovali totiž lidé, kteří byli od dětství mými nepřáteli. Nacisti, hitlerovci, fašisté, všichni příslušníci panské vrstvy a nejvíc pak panstvo, jemuž ještě trčela sláma z bot. Ale zpět ke slovu přítel. V současné novořeči není pro mne ničím víc, než pokryteckým označením pro sexuálního partnera. Člověka, který mi fakticky nestojí ani za to, abych jej považoval za milence, čili adepta na budoucí celoživotní partnerství, ba co hůř, kvůli kterému v mnoha případech jsem si zničil své dosavadní dlouholeté partnerství, mnohdy s dobrovolným slibem celoživotnosti.

PODRAZÁCKÁ OPOZICE? NE ZLOČINECKÁ MAFIE.

Dnešní vláda nemá funkční opozici. Poprvé v dějinách České republiky, ale dokonce i celé historie Československa, nemá současná vláda naší země obvyklou opozici. Prakticky ji sice neměla ani za nadvlády KSČ, ale nyní je to podstatně jiné. Dneska se vychloubáme, že máme demokracii. Vláda premiéra Babiše přesto nemá opozici, ale nesmiřitelného nepřítele na život a na smrt v podobě vlastizrádné mafie. I to je jedním z důsledků, prozatím doufám, že nechtěných, všeho toho urputného snažení o vybudování nadstátu s krycím názvem Evropská Unie.

Když se zformovala Babišova vláda, měl jsem zato, že tradiční pravicové strany, oživené o Piráty, vytvoří silnou a hlavně konstruktivní opozici. Uběhla skoro polovina funkčního období a nevládní strany nedokázaly ve sněmovně předvádět nic jiného, než podjaté útoky na premiéra, spílání, mnohdy až vulgární, stranám ČSSD a KSČ a především vymýšlení stále nových a nových obvinění přímo na osobu premiéra. Nezaznamenal jsem jedinou aktivitu ve prospěch široké veřejnosti, která by z opozičních stran byla prosazována v parlamentu, nebo alespoň ve sněmovně. Nevadí mi tolik, že každý vládní návrh je kritizován, ale v mých očích je naprosto v demokracii nepřípustné, aby byly odmítány vládní návrhy jenom proto, že jsou vládní, jinými slovy, že jejich kritika není věcná, leč pouze a jenom ideologická.

Absolutním zklamáním je pro mne chování strany Pirátů. V mých očích pouze spolehlivě dokazují, že si zločinný název vybrali oprávněně. Je to strana podrazácká, udavačská, až vlastizrádná. Zbytek opozice se zase začal piklovat s primitivně protivládním, pouze personálně negativistickým spolkem, podezřele dobře organizovaným na to, aby byl veřejností vnímán jako živelná občanská iniciativa. Opozice, vyjma Pirátů, ve spolčení se spolkem Milionu chvilek pro demokracii dává veškeré veřejnosti okatě najevo, nejenže neuznává výsledky voleb, ale že pokládá současný, ústavou zaručený volební systém, za špatný.

Tak podle, jak se opoziční strany, s výjimkou SPD  chovají na domácí politické scéně, tak si počínají i na mezinárodních pozicích. Jak Piráti, tak tradiční strany využívají svých zástupců v orgánech Evropské Unie nikoliv ku prospěchu naší země, ale především k přenášení protivládních aktivit do institucí tohoto nadstátu. Stáváme se tak raritní zemí, která své vnitrozemské půtky hodlá řešit pomocí diktatury zvenčí. Poražení opoziční ubožáci z tradičních politických stran doufají, že změní výsledky všeobčanských voleb za pomocí svých evropských bratrstev.

Babiš není jediným politikem, který před vstupem do politiky podnikal. Dokonce jsou politici, kteří podnikají i pokud jsou ve funkci. Všeobecně se to o nich ví a pokud se jedná ve věcech jejich zájmu, jsou pouze povinováni to připomenout a zdržet se rozhodování v těch záležitostech. Střet zájmů je navíc příliš těžce postihnutelný právnický vztah. Pokud by měl být opravdu účinný, pak by měl postihovat především politiky po odchodu z funkcí, protože si mohli už v nich skrytě budovat své budoucí majetky a posty. Než Babiš vstoupil do politiky, naše politická elita vydala zákon, který to umožňoval tak vlivnému miliardáři. Když ale vyhrál volby, tak poražení dělali všechno proto, aby na úrovni EU zákon změnili natolik, že Babiš mu nevyhovuje.

Tím si vytvořili platformu neustále nových a nových udávání na současného premiéra, které chtějí řešit přes orgány Unie. Tím se naši zástupci v EU, ať již volení, či jmenovaní, ba dokonce i řadoví byrokrati, mohou a také někteří stávají, zbabělými udavači, poskytovateli nepotvrzených obvinění a mravenečky pilně spolupracujícími na vypracovávání protibabišovských dokumentů.

Osobně v celém antibabišovském zuření nevidím snahu o skutečně poctivou nápravu věci, ale pouze nesmiřitelně nenávistnou a především zbabělou a celkově až vlastizrádnou činnost spolčení několika předních politiků opozičních stran, několika příslušníků deep state ČR, jim pokorně sloužících novinářů a mnoha svedených, o to však víc zuřivých, aktivistů. Ti všichni tvoří v naší zemi dosud nevídanou vlastizrádnou mafii.

ŠIMPANZÍ LIDSTVO

Nikdo z odborníků již dneska nepochybuje o tom, že našimi nejbližšími příbuznými jsou šimpanzi. Máme tedy podle mne smůlu. Kdybychom měli společné předky s gorilami, či orangutany, měli bychom jinou šanci. Jelikož větev šimpanzí je masožravá, přirozeností jejích příslušníků je zabíjení. Moudří, kteří studují šanci lidstva na styk s mimozemskými civilizacemi, jsou totiž přesvědčeni, že se mu to nikdy nepovede. Vesmírné civilizace se totiž, v zájmu své vlastní bezpečnosti, musí bezpodmínečně před lidstvem s jeho agresivitou chránit. Takže osud lidstva je jasně geneticky předurčen. Vyvraždit se. Připomněl jsem si to před deseti dny, kdy došlo k tragedii v Ostravské nemocnici. Hledal jsem novější čísla, ale nějak se mi to nepovedlo. Ale i ta dva roky stará ilustrují trendy až moc dobře. V roce 2017 byla ve světě přibližně jedna miliarda lehkých střelných zbraní, přičemž 857 milionů z nich, tedy 85 %, byo v rukou civilistů (v roce 2006 to bylo „jen“ 650 milionů kusů). Pouze 100 milionů kusů těchto zbraní mezi civilisty je oficiálně registrováno. Největší nasycenost zbraněmi je v USA, kde na 100 obyvatel připadá 121 zbraní, zatímco v Japonsku či Indonésii je to na 100 obyvatel méně než jedna zbraň. Ve vojenských arzenálech bylo v uvedeném roce 133 milionů kusů těchto zbraní a 23 milionů jich bylo v rukou policie a dalších oficiálních orgánů.  A výsledek? Podle téhož zdroje v roce 2016 bylo ve světě během osobního a kolektivního násilí těmito zbraněmi zabito přibližně 560 tisíc lidí – z toho ve válečných konfliktech 99 tisíc. Téměř polovina malých a lehkých zbraní se pašováním dostává z jednoho místa válečného konfliktu na druhé. Dalšího komentáře netřeba.

ANI MILIARDA CHVILEK.

Akce spolku Milion chvilek pro demokracii byly od prvního okamžiku prováděny profesionálně. S podporou protivládní ČT se dokonce dařilo aktivity rozšiřovat i mimo území Prahy, která je svým fandovstvím lecčemu a leckomu už dostatečně profláklá. První velká akce na Letné byla z hlediska pořadatel, a především jejich zadavatelů, až překvapivě úspěšná. Zásluhu největší ovšem měla právě Česká Televize. Jenže ta nemůže být všude, takže akce mimo Prahu vesměs nenaplnily očekávání sponzorů, kteří doufali v mnohem širší společenský pohyb. Přesto ale pro veřejnost šlo o zajímavou podívanou, takže celkově zájem o aktivitu spolku byl získán.

Bylo ale nutné konstatovat, že sice akce na Letné proběhla až ukázkově, leč nezvedla lid k velkému protestu proti vítězům voleb. Vlivové síly stojící za viditelnými organizátory, se proto rozhodly využít třicátého výročí změny režimu v zem k nové monstrózní akci. Pro jistotu jejího úspěchu už nespoléhali na „venkov“, ale svou aktivitu soustředili jenom na osvědčenou Prahu. Akci připravovalo patnáct, jak to nedávno přiznal jejich boss, profesionálních manažerů. Ano spolek má tak velké finanční prostředky, že si může dovolit platit až tak početnou ekipu aktivistů na plný úvazek. Silně pochybuji, že k tomu určený fond je tvořen z příspěvků řadových občanů. Ti, co jej vytváří, by proto měli mít odvahu a veřejnosti sdělit, o co jim skutečně jde.

V předvečer dne výročí se tedy uskutečnila veřejná akce, kterou žurnalisté pojmenovali na Letnou dvě. Opět šlo o holý negativismus, což je nejen zakladatelskou bolestí veškeré aktivity Mináře & spol., ale projevem trvalé programové impotence všech, od inspirátorů po realizátory, zainteresovaných na celém aktivismu. Přesto jsem ale vycítil poněkud měnící se atmosféru, vyvěrající především z některých projevů účinkujících příslušníků „kulturní fronty“. Jinak se totiž tito profesionální předváděči cizích myšlenek ani dnes nazvat nedají. Letnou 2 jsem už nevnímal jako obyčejnou demonstraci, ale už jako manifestaci. Manifestaci vlivu sil, které se projevují v široké škále činnosti namířených nejen proti premiérovi a prezidentovi, proti současnému vítězi voleb, ale skrytě proti celému volebnímu systému a možná i něčemu víc. Přestože celá akce opět vyzněla jako demonstrace proti něčemu, místo pro něco, tak přece již v ní bylo cítit i cosi navíc. To navíc vyznívalo jednoznačně; my chceme vládnout. Proto i ta okázalá výzva celé současné parlamentní opozici. pociťuji v celé akci zárodek monstrózních spektáklů hitlerovců. Mocenské složky státu by proto měly zpozornět, ba je to jejich povinností. BIS by měla přestat hledat mysteriózní a zaměřit se především na realitu. Na začínající fašizaci u nás. Náznaků je víc jak dost. Od přepisovačů dějin přes uctívače nacistů po organizované manifestace síly.

Přes určitou úspěěšnost bylo všem zřejmé, že další akce tohoto typu už nezískají patřičnou popularitu u „diváků“. Byla-li Letná 2 manifestací poněkud obehraného stylu, poslední akce spolku v Praze se stala jakousi street show, která měla přímým kontaktem účinkujících s veřejností zatáhnout do protestů i „nezúčastněné“ publikum. Jako první pokus to nebylo nejhorší, leč magistrát by se měl rovněž vzpamatovat a žádat po tak movitém spolku, aby zaplatil náklady na čistění veřejných prostranství, zaneřáděných panoptikální akcí.

Dvě akce na Letné vzbudily zájem veřejnosti, i když ne vždy souhlasný. Akce typu pouličních šarád jaksi zatím jaksi nezabrala. Ale hlavně, byla dost riziková. V naší společnosti je nepochybně dost sympatizantů s akcemi spolku, ale ti nemají chuť se jich zúčastňovat. Ovšem odpůrců Minářových aktivistů je nepoměrně více a zatahovat je do hry by mohlo přinést poněkud jiné důsledky. Dokonce si myslím, že i k věci lhostejní občané, by aktérům show nedovolili zneužívat jejich klid a pasivitu až pasivní rezistenci, pro zájmy Minářových loutkovodičů.

Obecné zkušenosti říkají, že veřejné akce, které jsou namířeny jen proti něčemu a negradují, po čase odezní. Viz Žluté vesty v Paříži. Chvilkaři zatím provedli úspěšnou demonstraci, méně účinnou manifestaci a pokus o něco nového v našich končinách, který poněkud nevyšel. I když se dá veřejnosti namluvit, že to bylo způsobeno neúčastí České televize, která podle záměru měla spektákl street show přenášet do celého světa, leč byla zaskočena tragedií  v Ostravské nemocnici, která zaplnila celý její program a zničila tak dlouhodobě pečlivě připravovanou televizní street show.

Řadoví občané se již dlouhé roky nedovídají nic nového ani o Babišovi, ani o Zemanovi. A přece je zvolili. Za celou dlouhou dobu neslyšeli od aktivistických Milionářů, co by vlastně dělali líp a hlavně ve prospěch široké veřejnosti. Jestli mladí nepřijdou s pozitivním programem, nezbude jim nic jiného než zvyšovat násilnosti. Vždyť street show byla měkkým typem násilí, neříkejme že ne. Přece jen připomínala bojůvky v ulicích předválečného Německa. I ta zbožňovaná Greta zpočátku prosila, pak se hádala, až začala vyhrožovat. Krásně předvádí, že pokud se nebudou naplňovat představy mladé generace, tak snadno ta situace může přejít do násilí. Mejdan nám budiž výstrahou. Ani miliarda chvilek pro demokracii totiž nezaváží tolik,co pár kapek krve, nadtož životů.

VOLBY V BRITÁNII

Nejprve fakta. Johnsonovi konzervativci dosáhli většího vítězství, než kdysi Thatcherová. Konzervativci zvítězili i tam, kde již půl století neustále prohrávali. Konzervativci získali absolutní většinu. Nyní dohady. Proč? Všeobecně se má za to, že občané a další voliči v Británii už měli plné zuby nejistoty a jelikož kdysi v referendu rozhodli o odchodu z EU, tak to nyní jenom potvrdili. Zatím neexistují průzkumy, které by to plně potvrdily. Vidím totiž nejméně dva další důvody pro vítězství Johnosona. A jsou neméně siolné. Prvním je dobře vedená kampaň. Johson vsadil na málo témat a jednoduchost programu. Věděl, že v zemi jsou tři hlavní problémy, které si voliči přejí řešit. Brexit, zdravotnictví a vnitřní bezpečnost. Proto kromě rychlé dohody o brexitu k 31.lednu 2020 měl v programu postavení čtyřiceti nových nemocnic a zvýšení počtu policistů o tisícovku, jestli se nemýlím. Ale také, ne-li především návrat k ochraně hranic a regulaci migrace. Nabídl tak zvaný australský systém, tedy bodové hodnocení pro každého přistěhovalce. Kdo nezíská potřebný počet bodů, tak bude ze země deportován. Jelikož je Británie ostrov, jako ta Austrálie, je to celkem reálný program. Přikláním se rovněž k názoru, že Johnsonovi pomohl k vítězství jeho hlavní soupeř Corbyn, v čele labouristů. Ten za volební program vyhlásil doslova socialismus. Tradičně abnormálně nesocialistické obyvatelstvo Británie, hrozící se komunismu víc jak války, tím doslova od své strany voliče odpudil, takže nakonec prohrál i v těch tradičních pilířích Labour party, kde ani Železná lady nikdy nezvítězila. Nakonec můj názor na Brexit. Tvrdil jsem vždycky, že Británie do Evropy nepatří, jak to prosazoval de Gaulle. Je to nejméně od konce první světové války nepotopitelná letadlová loď USA. Před tím to bylo první světové impérium, nad nímž skutečně nikdy slunce nezapadalo a její obyvatelé se z té pýchy dosud neosvobodili. To jsou v mých očích hostečné důvody nepovažovat Británii za Evropu.

PROKLETÍ HUMANISMU.

Tragedie v Ostravské nemocnici, v jejíž čekárně zastřelil vyšinutý člověk pro něj naprosto neznámé lidi, otevřela v naší společnosti opět téma, které se neustále, nejen v naší zemi, zametává pod koberec. Jde o problém vlastnění zbraní. V prvé řadě bychom si měli už konečně všichni uvědomit, že to není problém prvotní. Je problémem odvozeným. Proto k němu řeknu pouze dvě věty. Jelikož lidstvo vynašlo zbraně a vynalézá stále dokonalejší, je absolutní povinností slušných lidí je vlastnit, nosit a používat, jinak se neubrání před těmi „jinými“. Tak, jako si vládnoucí vrstvy všech států usurpují právo, za peníze všech svých občanů, vlastnit stéle lepší a lepší zbraně, tak to musí platit i pro jejich jednotlivé občany a ne, že ne.

Říkám-li že problém ozbrojení obyvatel i států je druhotný, pokusím se hledat onen prvotní problém. Ten na první pohled spočívá ve faktu, že lidstvo od své kolébky, ať už byla kdekoliv, je od přírody zvíře líné, jak říkával jeden z mých dávných profesorů. Proto od samého počátku svého vzniku poznal, že je lehčí druhému jeho jídlo ukrást, než si ho sám ulovit. To je jedna ze základních příčin, proč snaživí, tvořiví, pracovití a podobně se chovající lidé, si museli již od pradávna lidstva v prvé řadě nalézt prostředky, jimiž by své, většinou existenčně nezbytné, prostředky uchránili. Právo na sebeobranu své tlupy a dnes své osoby, rodiny, komunity až státu je tedy prvotní povinností každého. A nejen povinností, ale právo, právo doslova existenční a tedy nezcizitelné, ba posvátné. Těsně souvisí s tím, co jsem napsal v předešlém odstavci.

Až potud bude asi s mými názory všeobecný souhlas. Nyní se ale pustím na mnohem tenčí led. Jde o ochranu před „jinými“. Dokonce ochranu lidstva před degenerací, způsobovanou degradací svého genofondu. Když se v přírodě zrodí nějaké tělesně neduživé mládě, tak automaticky nepřežije, protože se stane lehkou kořistí predátorů. Jsou dokonce samice, většinou savců, které ho zabíjejí, aby měli více mléka pro životaschopné potomstvo.

Nic proti tomu, že se lidstvo dopracovalo k jakési formě humanismu, takže tyto jedince nechává žít a věnuje jim mnohdy intenzivnější péči, než ostatním. Jedno pravidlo pro ony jedince ovšem musí být nezměnitelné. Pokud je takto postižený opravdu s porušeným genomem, je bezpodmínečně nutné zamezit tomu, aby se rozmnožoval. Udržet co nejkvalitnější genofond lidstva musí zůstat nejvyšší hodnotou skutečného humanismus, vedle níž jakési jedincovo štěstí, či nevím co jiného, je absolutně nicotné.

Víc než u tělesně mutovaných je zmíněná zásada platná pro psychicky zmutované. Lidstvo v zájmu přežití svého druhu je doslova povinné vypracovat si odbornosti, které včas a s vysokou pravděpodobností poznají ty, kteří jsou nebezpeční svému okolí, čímž degradují genofond lidstva. Kdyby se mohli množit, tak by nakonec lidstvo zdegenerovalo natolik, že by ve vzájemném boji ohrozilo své přežití. Nepřipouštím výmluvy, že se nedají zmínění lidé včas odhalit. Lidstvo vyřešilo mnohem složitější problémy, tak ať se laskavě příslušní odborníci snaží, aby byli užiteční svému druhu.

Na úplný závěr poslední myšlenka k tomuto prvotnímu problému lidského přežití s kvalitním genofondem. Lidstvo vzniklo jako tvor kolektivistický. Bez toho, že se sdružoval v tlupy, by nemohl vzniknout nadto přežít. Současná dominantní ideologie bezbřehého individualismu plodícího neregulované sobectví, všelidského soutěžení a konkurence vedoucí k predátorství je zrůdná a proto zavrženíhodná. Je proto naprosto nezbytné ji z lidstva vymýtit, ať již má jakékoliv pojmenování a je prosazováno skoro jako nějaké nové náboženství.

MŮJ NEOMALENÝ NÁZOR NA UMĚLCE.

Dneska jsem si na webu https://prima.iprima.cz/ranni-kavicka-terezy-spencerove/8-12-2019-svet-pri-nedelni-ranni-kavicce-terezy-spencerove?fbclid=IwAR3Ukq6Hn1vq04A4Hg2a2K2JUl16iVSrYHVEwmts39Jbcz4UOIA6BDdgyz0 přečetl následující krátkou zprávu, cituji: „…umělecký svět byl v pátek v šoku, když Maurizio Cattelan v jedné z uměleckých galerií v Miami prodal za 120 tisíc dolarů své pozoruhodné dílo, banán přilepený ke zdi lepicí páskou… a ještě větší šok zažil v sobotu, když k banánu přistoupil performer David Datuna, odtrhl ho a snědl… je pro dnešní dobu příznačným, že milovníci umění se nejsou s to shodnout, jestli byli svědky dalšího uměleckého počinu, nebo jestli měl Datuna prostě jen chuť na drahý banán… Cattelan už předtím jeden banán prodal také za 120 tisíc a za třetí hodlá získat 150 tisíc…“ konec citace. Já jsem byl vždycky přesvědčen, že umělci jsou společenskou vrstvou, jež vykazuje určitou duševní (duchovní) anomálii. Což samozřejmě platí pouze pro opravdové umělce, ne ty, kteří se za ně vydávají, i když se tím třeba víc jak dobře živí. K tomu jenom dodávám, že zvláštní sorta umělců, která se vydává za herce, je v mých očích již dávno a v posledních letech naprosto jistě, vlastně diagnózou.

Nyní k samotnému fenoménu umění. Pro můj vkus je uměním pouze to, co je dneska označováno za klasické. Od hudby přes výtvarnictví, po architekturu. Jedině snad v malířství ještě uznávám impresionisty. Dál už nic. Všechno následné je v mých očích póza a není mi vzdálený ani názor mého dávného učitele duchovních nauk, že moderní umělci jsou vlastně svého druhu snobové, kteří se ostatním lidem vysmívají, mnohdy jimi až pohrdají. Jako třeba Picasso jedné Američance ve svém ateliéru, když se ho ptala, co představuje jedno z jeho „děl“, tak prý řekl doslova, cituji: „Pro vás je to Picasso a pro mne dvacet tisíc dolarů“. Ať už je ten příběh pravdivý nebo ne, je naprosto výstižný. Sám kupříkladu ve směsici tvarů a barevných ploch obrovitého „obrazu“ vyvěšeného v budově OSN nedokážu vidět nejen rozvaliny Guerenicy, ale ani ve mně nevzbuzuje pocity nějaké katastrofální tragedie. Naopak, vidím v ní autorovo vnímání býčích zápasů. Mám od prvního pohledu na ten umělecký artefakt podezření, že Picasso jej měl již dávno namalovaný a po náletu hitlerovců na jmenovanou obec jej jenom populisticky pojmenoval jejím jménem. Všechno ostatní kolem díla považuji za propagandistické bajky. Když už jsem se nechal vyprovokovat a píši o umění, pak ještě jednu mou starodávnou myšlenku. Od dětství jsem hodně četl, ale od svých třiceti let jsem nepřečetl ani jednu knihu beletrie, nadto poesie. Tvrdím, že kdo přečetl skoro vše od Shakespeara a Dostojevského, už nemusí nic číst. Což je právě problém dnešních umělců. Oni ví, že všechno bylo již uměním vyjádřeno a proto je jejich počínání doslova trápením a projevem psychického zoufalství.

ŘEPORYJSKÝ RYCHTÁŘ.

Kolem starosty jedné pražské miničtvrtě se v posledních dnech strhla mediální mela, dokonce mezinárodní. Pozornost onen politický extravagant vzbuzoval již několik týdnů před tím. Musím doznat, že jsem se o tento zjev vůbec nezajímal, dokud mne kolega neupozornil na text v Parlamentních Listech ze dne 5. 2. 2017. Jde o poměrně obsáhlý rozhovor již tehdy v ODS známého politika. Zaujalo mne v něm dost věcí.

V prvé řadě že několikrát zdůraznil své židovství, což je ten menší problém. Horší je jeho tvrzení, že ostatní jsou tady proto, aby Židům sloužili. To už není jenom rasismus, to je návrat do starozákonní ho přesvědčení, že Židé jsou bohem vyvoleným národem a jednou se zrodí jejich král, který bude vládnout světu. Před víc jak půl stoletím jsem se rozhodl, že si přečtu Starý Zákon. Přečetl jsem první tři knihy Mojžíšovy a nechal jsem toho. V mých očích se tehdy stal Bůh Židů tak nenávistným, že jsem dospěl k přesvědčení, že je to vlastně Satan, který zavlekl celý národ do svých tenat pýchy, mocichtivosti, nadřazenosti a nenávisti k jiným . Druhým dojmem z toho čtení bylo, že Židé knihami Starého Zákona přinesli do naší kultury ten nejhorší typ rasismu, a totiž přesvědčení, že oni jsou cosi lepšího. Proto jsem již na začátku šedesátých let minulého století dospěl k přesvědčení, že Židům se v podobě hitlerovské genocidy vrátila jejich, před tisíciletími zasetá Ďáblova setba. Tyto dávno již potlačené myšlenky ale ve mně oživil zmíněný rozhovor.

A nejen tyto. V uvedeném rozhovoru mnohokrát uráží celý český národ, devadesát procent občanů našeho státu, všechny voliče Zemana a Babiše, veškeré obyvatele venkova a čtenáře Parlamentních listů. Dokonce i samotnou jejich redakci, přestože mu poskytla tribunu pro jeho …

A to je třetí prozatímní problém, o němž dneska budu psát. Nedovedu vůbec slovy postihnout odpornost vyjadřování toho zjevu, který nehodlám vůbec považovat za člověka. To „oné“, jak říkají Slováci, už totiž není pouze nějaký lidský odpad, to je skutečně nelidský zjev. Snad sice jenom mutant člověka, ale možná dokonce něco horšího.

Včera jsem to „oné“ viděl v jedné internetové televizi. Vystupovalo to skoro nahé v jakémsi skeči, který jsem nepochopil, což ale není podstatné. Jde mi jen o obludnost onoho zjevu. Zmíněné „oné“ mne doslova vyděsilo. Kdysi dávno jsem cosi slyšel o tom, že člověk pochází z opice. Nyní jsem se lekl, že tento proces může být i reverzibilní a že snad z člověka se může zase stát opice, což by pro lidstvo mohlo být velice nebezpečné. Pak jsem si ale vzpomněl, že kdysi existoval jakýsi Novotný Petr, který se v jednom ze svých pochabých klauniád přiznal, že doma chovali opici. Tak mi došlo, že je docela možné, že se kdysi tak opil, že se spustil s tou opicí a hle, to „oné bylo na světě. Spadl mi kámen ze srdce, jak se říká, přestal jsem mít strach o budoucnost lidstva. Úplně jsem byl úkol=ébán vědomím, že z člověka se nemůže stát opice, ale že „oné“ skutečně může z opice pocházet.

Pokud by někdo považoval předešlý odstavec za urážlivý, tak jenom připomínám, že by v prvé řadě musel prohlásit, že skoro celý, mnou komentovaný rozhovor, považuje za odsouzeníhodnou urážku. Jelikož ani za dva roky jsem nenašel text, který by jakoukoliv i maličkost „onému“ z rozhovoru vytýkal, tak si osobuji nárok tvrdit o „oném“, to co píši.

V mých očích je člověku podobný zjev, pojmenovaný kýmsi jako Pavel Novotný cosi, o čem se Bolek Polívka zmiňuje ve své Aréně, když v závěrečné písni zpívává o obludáriju.

Nakonec jenom poslední dvě konstatování. Dovoluji si tvrdit, že jen v zemi, v níž byl prvním „králem“ jakýsi Václav Absurdiján, se mohla stát, že taková, člověku podobná obluda, je starostou, i když jenom kdesi v polích řepy v Praze.

Za druhé. Nesouhlasím s těmi novináři, kteří obludnosti „oného“ považují za tak absurdní, že se k nim  ani nechtějí vyjadřovat a jasně se nim postavit. Jim všem vzkazuji. Pozor! Pozor! Pozor!. I k Hitlerovi měli jeho současníci podobný vztah.

POČET POHLAVÍ

Když ve vyhledávači zadáte dotaz, kolik je pohlaví, dozvíte se prapodivné věci. Prý se jich dá rozlišit 52, podle jednoho českého popularizujícího psychiatra zase 63 a v Británii prý rozlišují až 71. V mých očích jsou tyto názory výplodem exhibujících intelektuálů, kteří si nedovedou najít ke svému přemýšlení a výzkumy pro lidstvo důležitější problémy. Při tom ale všichni tvrdí, že s ohledem na rozmnožovací funkci jsou jen dvě pohlaví. Buď rodící, nebo oplodňovací. V přírodě pak mohou být tvorové, kteří jsou oboupohlavní, nebo mění své pohlaví. Ale i tam vždycky v určitý čas je jedna funkce oplodňovací a druhá rodící v akci. Hnidopišní chytrolíni si vymysleli, že termínem pohlaví budou šermovat ovšem i v případech, když rozlišují tvory podle mnoha jiných skutečností. Zda má jedinec chromozom XX, nebo XY, zda má varlata, či vaječníky, zda má penis, či dělohu, zda je hormonálně muž, nebo žena a dokonce jak se cítí, či sám sebe vnímá. Nemám nic proti všem těmto dělením, ale ať si všichni ti intelektuálové, kteří nemají nic rozumnějšího na práci, pro tyto diference mezi lidmi vymyslí jiný zásadní termín. Ať laskavě neříkají člověku, který má chromozomy XX, má penis, hormonálně je hermafrodit a cítí se jako třeba lesba, že má pohlaví číslo 43 a v jejich přechytřelé tabulce má dokonce přesně určený piktogram svého pohlaví. Pohlaví až jsou pouze a jedině dvě. Vše ostatní ať se nazývá třeba „genderový znak“, nebo jakkoliv jinak. Jsem přesvědčen, že ještě dlouhá staletí, ne-li do konce života na této planetě, budou existovat jen a pouze dvě pohlaví a tečka. I u lidí. Přece i gayové a lesby jsou pohlavně jednoznační. Dokonce i u hermafroditů se tato anomálie dá ještě pohlavně určit, Každý člověk jistě ví, jakého pohlaví je bytost s penisem a prsy a jakého s vaginou a plnovousem. Vždyť to není ještě tak dávno, kdy gayové a lesby měli/měly vlastní děti. Pro jistotu, aby je společnost nešikanovala, ba dokonce netrestala podle tehdejšího práva.Naprosto dneska stačí, když společnost všechny anomálie genderových znaků toleruje a snad se jednou dopracuje i k tomu, že je fakticky nebude ani vnímat, tak jak se již dneska v některých společenstvích nevnímá barva kůže člověka.

VÁLKA PROTI RUSKU

Brzy po osudném 11. září 2001 Bush ml. ve funkci prezidenta USA vyhlásil globální, minimálně alespoň Západem vedenou válku proti terorismu. Pokud mne paměť neklame, pak zmíněná válka nebyla oficiálně dosud ukončena. Z toho pro mne plyne, mimo jiné, i jeden závěr týkající se bytostně současné politiky naší země, leč i souručenství NATO. Od nás i od oficiálních funkcionářů Aliance je totiž v poslední době proklamováno, že Rusko je větším nepřítelem než terorismus. Ano, Rusko je tím vydáváno za většího válečného soupeře, než je ten, s nímž už skoro dvacet let válčíme. Z čehož plyne, že jsme prakticky v intenzivnější válce s Ruskem, než s terorismem. Tedy alespoň naše zem i celé NATO. Existují pro takové tvrzení i nepřímé důkazy. U nás kupříkladu poslední výroční zpráva BIS, či aktivity ministerstva zahraničí. V NATO pak soustřeďování pozemních i raketových vojsk na západní hranici Ruska. V neposlední řadě i ideologické usnesení Evropského Parlamentu, které tvrdí, že viníkem druhé světové války jsou společně Německo i Sovětský svaz. Chtěl bych tímto upozornit, že i nepřímo vyhlášená válka opravňuje, podle mezinárodního vojenského práva, ohroženého na preventivní vojenská opatření. Proto si dovoluji tvrdit, že veškeré chování Ruska, protivící se naší vůli, jakož i vůli NATO vnímám jako plně oprávněná opatření vůči zjevnému nepříteli, který se svým nepřátelstvím vůbec netají.