K UDÁLOSTEM ZAHÁJENÝM 17. LISTOPADU 1989

Podtitul tohoto textu by mohl kupříkladu znít, sametová revoluce uskutečňovaná pod heslem vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. K čemuž hned na úvod tvrdím, že větší politický kýč jsem za celý svůj dlouhý život nikdy nezaznamenal.

V uvedeném podtitulu totiž, mimo jiné, není ani jedno sdělení odpovídající realitě. Už samotné heslo neříká, zda pravda a láska jsou cílem či pouze metodou „revoluce“.

Sametová revoluce.

Revoluce je termín, pod kterým si různě ideově zaměření lidé představují mnohdy až diametrálně odlišný společnostní jev. Jeho kontext se totiž od revoluce v Anglii z roku 1688 vyvíjel. V současnosti se asi lze dohodnout, že hlavními rysy zmíněného jevu jsou:

–   Mnohostranná společnostní přeměna v politické, hospodářské, mocenské, sociální, ba i kulturní oblasti.

–   Likvidace dosavadní, ustálené konformity ve společnosti.

–  Vytváření systému, který historicky v dané společnosti dosud, alespoň v jedné ze zmíněných oblastí, ještě nikdy neexistoval.

Jsou autoři, kteří za rys revoluce považují rovněž aktivní účast lidu, třeba ve formě povstání. V mých očích jde o poněkud matoucí rys, protože pro mé chápání není jasné, od jakého počtu „lidu“ už jde o lidové povstání. Při mém způsobu myšlení jsou aktéři každé revolty lidé a nezáleží vůbec na jejich počtu. Úlohu „lidu“ vnímám spíše v tom, že naprostá většina společnosti se vůči prosazeným změnám nepostaví na odpor a formou pasivní rezistence je fakticky podpoří, i když s nimi nesouhlasí. Což bylo klasicky vidět v případě rozdělení našeho společného státu.

Kdo se ztotožní s uvedenou minimální definicí revoluce, musí konstatovat, že události zahájené v naší zemi 17. listopadu 1989, revolucí nejsou. Sice jde o skoro totálně všestrannou změnu stávajícího režimu, ale ta nebyla v našem regionu ničím novým. Naopak. Změna, započatá v únoru 1948 přinesla v naší zemi jevy, které v ní do té doby nikdy neexistovaly, takže je lze považovat za skutečnou revoluci. Potom změny z poslední dekády minulého století, provedené v naší zemi, byly ve skutečnosti kontrarevolucí. A podle některých jejích jevů dokonce revanšistickou pomstou.

Slovo sametová je rádoby poetické pojmenování vzniklé na samém začátku změny. Je prvním příznakem politického kýče a to i tehdy, pokud nešlo o záměrnou absurditu autora celého motta. Fakt, že obrovské přeměny se obešly bez ozbrojeného střetnutí, nesvědčí o celkové sametovosti. Změna systému totiž zmařila hodně životů i bez ozbrojeného boje. Jen kupříkladu jako následek divoké amnestie z Nového roku 1990. V dalším průběhu celá změna nebyla sametovou ani náhodou, pokud si uvědomíme, kolik lidí přišlo o zaměstnání, kolik majetku bylo odcizeno celé zemi a kolik nových konfliktů bylo změnou založeno.

Vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.

     Když Indira Ghándiová ve funkci premiérky Indie navštívila Československo, obdržela na Univerzitě Karlově čestný doktorát. V doktorandském projevu řekla větu, která mi uvízla navždy v paměti. Prohlásila, že i kdyby existovala jediná pravda, tak k ní vždy vede tisíce cest. Nejen z tohoto poznatku, alespoň podle mne, plyne, že nikdo nikdy nemůže tvrdit, že má jedinou, nadtož absolutní pravdu. Tu by mohla mít jenom bytost, která ví všechno i o konci budoucnosti, v níž se může ona absolutní pravda přece jenom projevit. Každý, kdo si je vědom, že historii ani náhodou není ještě konec, musí dospět k názoru, že politika je pouhopouhou cestou a jednotlivá politická rozhodnutí pouze milníky na ní, v žádném případě ne nezvratnými, a v žádném případě ne konečným cílem.

Každý, kdo o sobě tvrdí, že má pravdu, tak se fakticky dopouští klamu, nebo vědomě či záměrně v hrdlo lže. Ne, že by na cestě vývoje poznání neživého universa, či třeba i lidské společnosti, vůbec neexistovaly po dlouhé generace platné pravdy, ale vždy mají do absolutnosti daleko. Každý moudrý člověk by si měl proto umět připustit, že „pravda“ jeho přesvědčení je doslova nicotná, bude určitě změněna a podle toho se i chovat. Především být nanejvýš opatrný v tvrzení, že jeho pravda je nějakým definitivním vítězstvím pravdy s velkým P, nad jakoukoliv lží.

Užití slova pravda v hesle společnostní změny je v nejlepším případě matoucí a manipulativní propagandistický nástroj. V tom nejhorším pak vědomá lež. Příklad absurdního myšlení, v němž tvrzení o pravdě je lží. V každém případě jde o politický kýč.

Užít slovo láska v sociálním boji je pak už buďto absurditou na druhou, nebo drzým cynismem. Absurditou, která pak naprosto zákonitě musela přerůst v bombardování s jakýchsi pofiderních humanitárních důvodů. Kdo bojuje, tak své přesvědčení miluje víc, než životy odpůrců. Poněkud podivná to láska. Přesněji, je to ten nejvyšší projev sobecké pýchy.

Druhou absurditou je, že mizející láska je vždycky vystřídána lhostejností, nebo nenávistí. Nevím, jestli se někdy zkoumalo, jaké charaktery inklinují k té, či oné transformaci, ale obě jsou pro politiku nebezpečné. Lhostejnost se projevuje nezájmem veřejnosti o dění kolem sebe a nenávist naopak je ve svém důsledku sebezničující. Nehledě na to, že v průběhu dění je nenávist provázena celou škálou negativních jevů od vulgárního vyjadřování po zvrhlé přání smrti odpůrcům.

Pravda a láska tedy ve své podstatě ani nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Sama se v průběhu času totiž na ně změní. Nejlépe je to vidět právě na vývoji naší společnostní tranzice po třiceti letech. Havlova kýčovitá a snad jen naivní ideologie metody prováděné změny, zplodila, mimo jiné i doslova psychopatické následovníky a velmi nebezpečný rozvrat celé společnosti, který je zatím tlumen pouze pasivní rezistencí její obrovské většiny. Napsal jsem „snad jen naivní ideologie“, což by mělo provokovat znalejší osobnosti k přesnějšímu hodnocení úlohy Václava Havla nejen na změně započaté 17.11.1989, ale především vlivu jeho ideové konstrukce na následný vývoj až po dnešní dny. Do té doby já jeho vliv osobně považuji za sametovou lež.

PŘEDSUDEČNÁ NENÁVIST

Vláda označení „předsudečná nenávist“ schválila spolu s výroční zprávou ministerstva vnitra o Extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2018 na svém jednání 29. dubna 2019. „Zpráva nově vedle pojmu extremismus zavádí označení projevy ,předsudečné nenávisti´. Reaguje tím na fakt, že vliv tradičních extremistických subjektů slábne a jejich rétoriku a aktivity postupně přebírají jiné subjekty, které nelze jednoznačně označit za extremistické,“ uvádí se k novému pojmu ve zmíněné zprávě ministerstva vnitra. Od té doby se nový právní pojem pokusilo ministerstvo vnitra blíže specifikovat, vyjádřilo se k němu několik renomovaných advokátů a dalších právníků. Dokonce svou „hřivnou“ přispěl i Ústavní soud, poněkud okrajovou poznámkou že strašení lidí u nás není právně regulováno. Kdo zadá do vyhledavače slova „předsudečná nenávist“, najde dostatek textů, které se pokouší z lejna uplést bič novodobé diktatury. Brzy po Hamáčkově textu o předsudečné nenávisti jsem napsal, že jde o „přípravu na budoucnost“. Lze totiž důvodně počítat s tím, že poroste odpor společnosti vůči dnešnímu režimu liberálního kapitalismu, řečeno slušně, přesněji proti korporátnímu fašismu, jak už současnou situaci ve světě popisují někteří odborníci. Mocní dneška si novým termínem připravují půdu ke kriminalizaci svých zásadních odpůrců, k trestnímu postihu politiků, ba i ostatních aktivistů, kteří budou prosazovat zásadní, tedy systémovou změnu. Připravují si diktaturu své ideologie.

DOPIS NEJEN MÉMU RODINNÉMU PŘÍSLUŠNÍKOVI

Ahoj Václave.

Zásada první. Kdo chce spravovat stát, což jsou všichni ústavní činitelé a  mnozí další, obvykle Ústavou jmenovaní úředníci, nadtož kdo jej chtějí řídit, což byli třeba komunisté, ale i Babiš, tak to především musí umět. Jsou státy, které na to mají vysoké školy, někdy až šestileté, které produkuji opravdu kvalitní státní byrokracii.

Zásada druhá. Každý funkční stát své procesy upravuje právním řádem, tedy nejen zákony, ale i vyhláškami a dalšími podzákonnými normami. Těm s dlouhou historií, pak pro některé standardní situace postačí i tradice, aniž je kodifikovaná.

Třetí poznatek. Polistopadový právní řád obsahuje prý, alespoň podle odborníků, už jeden milion stotisíc zákonů. Těmi je upravena kde jaká nicotnost. Při tom všechny státní symboly, pocty a další náležitosti upraveny, kromě hymny, vlajky a znaku nejsou. Jen tak na okraj. Symbolem státu není prezident a přece v každé školní třídě a na každém úřadě visí jeho fotografie, jako za císaře pána.

Čtvrtý názor. Nejpozději při pohřbu prvního polistopadového prezidenta měl Parlament ČR za povinnost kodifikovat patřičný pohřební ceremoniál pro prezidenty a dokonce zvlášť pro exprezidenty a zvláště pro zemřelé ve výkonu funkce. Nevím, jak by se ten ceremoniál měl jmenovat, ale to není důležité, to by bylo určeno zákonem. Já bych se nebál označit jej za pohřeb hlavy státu, či dokonce přímo prezidenta. Při tvorbě té normy by asi bylo vhodné kodifikovat i něco jako státní pohřeb. Což by byl každý pohřeb, který by byl státem zorganizován, státem zaplacen a realizován.

Až potud asi není mezi námi žádný rozpor. Ovšem onen státní pohřeb by byl zdrojem mnoha politických bojů, pokud by nebylo uzákoněno, kdo má na něj nárok. Komunisté to měli jednoduché, ti se prostě s nikým jiným nemuseli bavit, takže měli tento problém propracován do daleko větších podrobností. Bylo například stanoveno, kdo má nárok nejen na státní pohřeb, ale i na umístění sochy, kdo bysty a kdo jen akademickým malířem namalované podobizny, umístěné na nějakém veřejném prostranství, či interiéru. Osobně jsem proto zastáncem toho názor, žádný státní pohřeb nikomu neuspořádat. Vědcům ať to zaplatí eventuálně jejich univerzita, hercům třeba divadlo, jiným umělcům jiná instituce. Sám si pamatuji, že když zemřel básník s pseudonymem Petr Bezruč, že mu pohřeb zorganizoval tehdejší Národní výbor města Moravské Ostravy.

Stání smutek ať si vyhlašují mocní k čemu chtějí, to je jejich věcí. Ale opět, musí mít cit pro smýšlení veřejnosti a především to musí taky umět. Komunisté v den státního smutku prostě nařídili zavření hospod, kdyby tehdy byly herny, tak samozřejmě i těch. Televize mohla vysílat jen vážné pořady a nesměly se pořádat žádné jiné, než pietní akce. Jenže dneska by se objevili řvouni, že je tím ohrožována jejich svoboda.

A nyní ke konkrétnímu pohřbu Gotta. Babiš zareagoval typicky pro svou osobu, emotivně, snad i proto, že pro něj byl Gott symbolem. (O tom později). Všichni ostatní měli jej maximálně pokárat, ale ne jej až vulgárně napadat a co je nejpříšernější, dehonostovat při tom Gotta v době, jak se u nás říkalo, když ještě ani nevychladnul. Ti všichni, ať byli motivováni jakkoliv, se projevili jako, slušně řečeno neslušní lidé. Správně jim někdo napsal, cituji: “Pravda a láska? A kde je slušnost!”. Jelikož některé dokonce osobně znám, tak si dovoluji tvrdit, že byli vedeni postranními úmysly, které neměly ani s Babišem, ani s Gottem nic společného. Osobně za nejhnusnější jsem považoval výroky politiků. Ti mnozí rádoby umělci od herců přes režiséry po zpěváky, jimž se všeobecně dneska pohrdavě říká Havlárka, k níž patří, jen pro příklad, Hutka, Hřebejk, Rejžek, nejmladší Hrušínský, ti jsou nejen pro mne, ale už i pro odborníky osobami psychicky nemocnými, protože jsou nositeli nezvladatelné nenávisti a já tvrdím, že jsou na ní dokonce závislí. Z vyjádření politiků osobně za vrchol zla považuji vyjádření Rychetského a Schwarzenberga. U Rychetského šlo dokonce o podlost a u toho druhého za vrchol drzosti. První byl ve vysokých vládních funkcích od ledna 1990, sám jsem ho zažil, že docházel už tehdy jako generální prokurátor na zasedání federální vlády a jako vrcholný funkcionář státu a ještě k tomu právník, měl to být on, kdo již před čtvrt stoletím měl připravit zákon o uctění památky významných osob nově se tvořícího státu. V mých očích prostě a jednoduše lump, i když podle toho jak jej osobně znám, tak to byl je a bude až do smrti naprosto neschopný právník. Činnost ÚS pod jeho vedením je toho nezvratným důkazem. Už se tomu usmívají nejen ústavně právní odborníci, ale drze směji i trochu poučení laici. Říct veřejně o někom že si žil jako v bavlnce, když jsem celý svůj život, dokonce ještě před narozením žil coby dědický parazit je drzost, která překonala veškeré hranice absurdity, dokonce i té Havlové.

Gott si skutečně žil jako v bavlnce, ale bylo za tím napřed čtvrt století dřiny, vzestupů i pádů od svých prvních vystoupení v roce 1959 v Karlových Varech. Gott byl pro mou generaci absolutním symbolem. Provázel lidi mého věku celými dějinami poválečné populární hudby, což ocení především ti, kdo zažili ještě dozvuky muziky předválečné. Co je hlavní, on, stejně jako třeba Suchý, ale spíše Šlitr, nasadili tak zvané POP muzice vysokou laťku. Povýšili celou masovou kulturu na nový folklór, opravdovou lidovou zábavu a tvorbu. Gott navíc se rozdával, nikdy nepropadal manýrám hvězd, ani v tom klackovském věku. Šířil kolem sebe fluidum radosti, jakési lásky k lidem a proto jimi nikdy nepohrdal, jako zmíněná Havlérka, naopak si jich velice vážil. Potlesk byl pro něj na počátku doslova drogou a později byl za něj opravdu vděčný. Ti kdo jej znali, já nepatřím mezi ně, dokonce ani mezi jeho vyznavače, ti všichni vyzdvihují jeho slušnost, úctu k lidem a “normálnost”, řečeno nejobecněji. Byl to lidový zpěvák v tom nejpoctivějším slova smyslu.

Nějak jsem se rozepsal, ale přece jenom nakonec ještě jedna poznámka. Katolická církev zachránila pověst našeho zavšiveného politického prostoru. I když ji nemusím, vysoce si cením toho, že vypravila Gottovi důstojnou poctu za naši celou generaci jež mu byla povinna poděkovat za to, že jeho melodie nás provázely celým životem, aniž jsme mnohdy věděli, že je zpívá on. Uspořádáním církevního obřadu, kde stát sehrál roli pouze jakéhosi přicmrndálka, jsme mu myslím poděkovali co nejslušněji. Pokud si Gott skutečně přál církevní pohřeb, pak se mu dostalo toho nejprestižnějšího. Amen.

Děda

P.S. Věřil bys Václave tomu, že bych dneska byl docela rád, kdybych Ti mohl poslat “selfíčko” nad otevřenou rakví Petra Bezruče?!!

DNESKA JE STÁNÍ SMUTEK, KTERÝ I JÁ RESPEKTUJI.

Myslím, že je to za můj dlouhý život poprvé, kdy státní smutek je i mým, opravdovým smutkem. Jak jsem již napsal mnohokrát i jinde, Gott nebyl pro mne v prvé řadě zpěvákem. Jsem totiž po celý život zatvrzelým vyznavačem lidového zpěvu, takže mám jiné krále, jako jsou třeba Moravský slovačiska Jožka Severin, či Jožka Černý, nebo zaťatí Valaši Jarmilu Šulákováí či Josef Laža. Z POP písničkářů jsem vždycky bral všechno jen od domácího Michala Tučného a zahraničního Johnna Cashe. Od všech ostatních zpěváků mám v oblibě jen několik jejich songů. Od Gotta a Matušky asi nejvíc, protože jich nejvíce nazpívali. Jak jsem ale napsal v úvodu, Gott u mne nebyl jenom zpěvákem. Čím déle zpíval, tím víc jsem viděl, že začíná být symbolem celé epochy naší generace, člověkem, který bez ohledu na dobové dění si zpíval své, někdy až banální, leč o to víc prostým lidem milé písničky. Na svých koncertech rozdával pohodu, radost, veselí a uměl pohladit po duši. Byla z něj cítit přirozená pokora a láska k publiku. Netajil se nikdy tím, že úspěch u něho je mu vším, smyslem celého jeho života. Posluchači a diváci mu stejnou mincí své opravdovosti opláceli. Nebyl obklopen jenom fanynkami a fandy. S rostoucím věkem jej ctili i lidé s dominancí rozumu. Nemám rád ta slova pýchy dnešních umělců, kteří o sobě tvrdí a často zdůrazňují, že jsou profesionály. Podle mne, kdo bere za svou činnost peníze, ten je vždycky profesionál, ať něco dokáže, či ne. Viz někteří naši sportovci. Gott ale opravdu uměl, napsáno s oním velikánským U. Snad i léčit, jak sám o sobě řekl v Ebenově Plovárně, že se cítí jakýmsi ranhojičem.

Jeho smrt, prakticky těsně před připomínkou třiceti let po politickém převratu, podle mne nějak zvrhle vybičovala naši společnost. Odkryla příšernou propast mezi rádoby elitou, smetánkou pražských havloidů, v mých očích doslova havloidiotů a zbytkem společnosti. Několik doslova ubohých lidí považujících se za veličiny, se ukázalo jako zrůdy doslova parazitující na mrtvole. Nejvíc jsem toto chování odsuzoval u Rychetského a nejméně u Schwarzenberga, kteří představovali dva póly oněch hnojometných zrůd. Rychetský žádal státní pohřeb pro Chramostovou a Schwarzenberg řekl, že Gott si žil v bavlnce. Výšplecht Rychetského je v mých očích ubožáckou touhou sdělit mocným, že i on by si za své disidentství zasloužil státní pohřeb. Rychetský má příliš vysokou funkci, ve státě, než aby si směl dovolit takovou pokleslou dehonostaci svého úřadu. Jeho verbálnímu výměšku se nejlépe vysmál sociolog Petr Hampl, když mu na dálku položil otázku, zda by žádal pro Chramostovou takový pohřeb, kdyby zemřela před rokem. Naopak výpotek senilnějícího mozku dementně vypadajícího aristokrata je pro mne učebnicovou ilustrací celé společenské vrstvy, jejíž zánik je naprosto nezbytným, takže se jeho dalšímu výpotku už ani vůbec nedivím. Je tou největší absurditou, jakou mohl zplodit spolupachatel Havlových celoživotních absurdit. Myslím, že v současné české společnosti není jiného člověka, který by si žil od narození, ba co dím, ještě před ním, v takové bavlnce, jako tuporozumářský „Černohorec“. On celý svůj život žil jako nejhnusnější lidský druh parazita na všelidství, čti, coby dědičný rentiér, tedy superboháč absolutně bez své zásluhy a přičinění. Pozůstatek to zrůdnosti dědicky mocných. Oproti tomu Gott se vypracoval doslova z nuzných poměrů a nic nezískal zadarmo. Vše, čeho dosáhl, neslo stopu jeho dřiny, potu, neskonalé píle a poctivé pokory k využití svého talentu. Jak říkají dneska mnozí, doslova božského talentu.

Poslední poznámka v této části pak patří všem, kdo uváděli různá jména lidí, kteří by si zasloužili pohřeb se státními poctami víc, jak Gott. Jmenováni byli především disident čili odpůrci minulého režimu, nebo přední váleční veteráni. Všem těm si dovoluji sdělit jediné. Disidentů jako Chramostová byli stovky a dalších odpůrců vlády KSČ, kteří nebyli vydržováni západem určitě tisíce, aniž se tím dneska chlubí. Hrdinských válečných veteránů bylo, je a ještě budou desetitisíce. Ovšem Gott, rozdávající pohodu, radost a potěšení víc jak půl století všem lidem bez rozdílů, což chci nejvíc zdůraznit, byl jenom jeden a mám neblahé tušení, že v našem národě asi jako jediný i navždycky zůstane.

Nejméně od prvého zvolení Zemana za prezidenta, první volbou vším občanstvem, se naše společnost víc jak viditelně diferencovala. Horší je, že v ní rostla neobvyklá nenávist. Po druhém Zemanově zvolení už jedna část naší veřejnost přešla k nepřetržitému nepřátelství vůči politické moci v zemi. Odpůrci současné politické reprezentace státu sami sebe, s pýchou jim vlastní, považují za lepší, zasloužilejší, ba odpovědnější část naší země. Nejhnusnější pak je, že pohrdají naprostou většinou zbývající veřejnosti našeho národa. Zatím co po celé dějiny česká inteligence, včetně její umělecké vrstvy, zvedala národ z bažiny zapomnění, dnešní příslušníci havlárny, jinak je pojmenovat nedovedu, svým národem pohrdají, chtějí mu diktovat a nepokrytě jej ovládat. Hanba jim. Milionkrát hanba!! To Gott byl celý život pokračovatelem dlouhé plejády velikánů obrozujících národ. Sláva mu. Věčná sláva.

Následující dovětek píši po shlédnutí zádušní mše za Gotta.

Blízká data smrti Chramostové a Gotta otevřela v naší společnosti hráze mnohaletého sociálního boje. Hráze uvolňující stavidla obrovské nenávisti. Jeden moudrý tvůrce současnou atmosféru v naší zemi nazval dokonce studenou občanskou válkou. Reprezentanti státu a církve, podle mého soudu uspořádali opravdu bezchybný akt smíření života jednoho člověka s vesmírnou věčností. Přál bych naší zemi, aby s pohřbem Chramostové, ač asi nebude tak velkolepý, vytvořily první krok ke zklidnění nejen politické atmosféry v zemi. Přeji si, aby všichni, kdo se chystají připomenout si třicetiletí politické změny v zemi, si za své krédo vytkli jediný cíl – občanský mír.

SEDM LET ZA SEDM MILIONŮ

Rath údajně včera večer nastoupil do vězení. Po sedmi letech souzení dostal sedm let vězení za korupčních sedm milionů v českých. Finanční machinace to byla prakticky stejná, jaká způsobila před dvaceti lety pád Klausovy vlády, když se prolátlo, že ODS lhala kolem svého sponzoringu. Rath totiž nehamonil peníze pro sebe, kterých měl dostatek, ale pro svou stranu, čili ČSSD. Tehdejší výkonný místopředseda ODS údajně anonymní dary pro svou strany rozepsal na neexistující osoby, čímž porušil daňové zákony. Libor Novák vzal na sebe vinu, rezignoval na všechny funkce, včetně poslance sněmovny Parlamentu ČR. Tím nějak zaniklo, že celý skandál se původně roztočil prakticky kolem 170ti, až 200 milionů uložených pro ODS někde na zahraničních kontech. Soud sice Nováka odsoudil do vězení, ale mocnáři ODS správně počkali na opadnutí vlny zájmu o aféru, takže odvolací soud jej už osvobodil a v květnu 2001 tehdejší ministr spravedlnosti se rozhodl, že nepodá po osvobozovacím rozsudku stížnost. Za pozornost stojí, že tehdy vládla Zemanova vláda, údajně to vláda ČSSD a jejím ministrem spravedlnosti byl v tu dobu Jaroslav Bureš. Za stejnou pozornost stojí další kariéra Bureše, včetně toho, že jej Špidlova ČSSD stavěla v prezidentské volbě jako protikandidáta Klausovi. Vstřícnost Zemanovy vlády vůči ODS byla rovněž tichým důsledkem smlouvy mezi ODS a ČSSD, která umožnila čtyřletou existenci menšinového vládnutí Zemanova kabinetu. To všechno vzpomínám jenom proto, abych své nehorázné mudrování ukončil několika tvrzeními. ODS dokázala ochránit svého vysokého funkcionáře před vězněním za mnohem větší finanční manipulace, než měl Rath. ČSSD nejenže vůbec Rathovi nepomohla, ale mu ještě přitěžovala, včetně samotného Zemana, který z dob prvních let předsedávání ČSSD měl se sponzoringem velice husté máslo na hlavě. Podle mého soudu si proto nepřál, aby se financování ČSSD dostalo pod drobnohled slídilů ze sdělovacích prostředků. Sám o tom něco vím, protože jsem v prvních měsících jeho vládnutí v ČSSD byl často v Lidovém domě. Za Špidly, Grosse, nadtož Sobotky, neměla ČSSD ani nejmenší zájem Ratha z problému vysekat, protože upadala a každý její poslanec měl eminentní snahu sám se u koryta udržet. V žádném případě nepotřeboval takovou konkurenci, jakou byl Rath. Ten byl totiž ve své poslanecké funkci jednoznačně nejschopnějším politikem ČSSD a to nejen jako řečník, ale i jako pohotový improvizátor, dokonce vtipnější, než Kalousek.

DALŠÍ PŘÍZNAKEY DEGENERACE ZÁPADU

Pěvecké hvězdě Placido Domingo bylo zrušeno vystupování v newyorské Metropolitní opeře kvůli desítky let starému, údajnému pohlavnímu obtěžování. Sociolog Petr Hampl před necelými čtrnácti dny k tomu napsal, cituji: „Obávám se, že způsobil větší trauma těm ženám, které vynechal, než těm, které obtěžoval. Konec citace. Pro mne jde o další konkrétní případ úpadku celé kultury Západu. V prvé řadě proto, že nectí zásadu, že naprostá většina trestných činů, ba i některá zabití, jsou po deseti letech promlčena. Za druhé pak proto, že fakticky pohrdá spravedlností, protože trestá bez soudu s prokázáním viny. Po tolika letech je totiž naprosto jasné, že žalující strana žádné důkazy nemá a jde o tvrzení proti tvrzení. Především ale, a to naprosto zásadně proto, že podporuje zvrhlé chování. Osoba, která byla v době obtěžování již plnoletá, tak jmenovaný skutek měla ohlásit hned. Pokud tak neudělala, pak určitě příliš dobře věděla proč. Ozvat se až po tak dlouhé době jednoznačně znamená, že jde nejméně o nactiutrhání, ale ve většině případů o zrůdnou mstu. Společnost s dominancí selského rozumu, by každého takového, velice opožděného žalobníčka okamžitě obvinila ze zatajování trestného činu i v případě že by měl nenapadnutelné důkazy pro své tvrzení. Bez nich by měl být okamžitě souzen za poškození osobní svobody žalovaného s patřičným, pěkně vysokým finančním odškodněním.

MĚLI BYCHOM SVOU ZEM PŘEJMENOVAT NA NENÁVISTSTÁN

Pro nemoc jsem nemohl sledovat sdělovací prostředky v době smrti Karla Gotta. Na facebook jsem včera pouze napsal svou vzpomínku. Tady ji opakuji: „OBROVSKY JSEM SE ZMÝLIL. Za dob svých studií jsem jezdil každým rokem na několik týdnů do Prahy. při jednom pobytu jsem se šel podívat na koncert orchestru Karla Kraugartnera ve Vltavě. Zpíval tam, v mých očích ječel, mimo jiné také nějaký mladíček. Jeho jméno jsem si ani nezapamatoval. Mým oblíbencem byl tehdy chlapský hlas Waldy, jehož jsem osobně znal. Sám jsem si docela rád zazpívat jeho písničky, western country a trampské songy vůbec. Za nějaký čas, to už jsem pracoval, na sekretariátě ředitele našeho dolu jsem zaslechl v rozhlase zpívání nějakého Gotta a vzpomněl jsem si, že je to ten ječící vyhublý mladíček z Vltavy. Sekretářka se tehdy rozplývala nad jeho zpěvem a řekla, že to bude náš nejlepší zpěvák, Vysmál jsem se jí. Leč Gottova hvězda, proti mé předpovědi stoupala. Nikterak to ale nezměnilo můj názor na jeho zpěv. Začal jsem si ho vážit až tak kolem jeho pětapadesátky. Hlas se mu usadil, celkový projev ztratil pohyby tajtrlíčka. Skutečně vyspěl. Od té doby jsem si ho začal více všímat a brzy jsem jej začal považovat a budu pořád považovat, za unikát a to nejen mezi českými zpěváky. Sice je pro mne pořád nejoblíbenějším zpěvákem Johny Cash, ale Gott je a především zůstane pro mne víc jak zpěvákem. Bude to pan Někdo, symbol neopakovatelné jedinečnosti. Opravdový „Gott“ Gott.“ Konec citace. Dneska bych k tomu dodal tři poznámky. Děsí mne, jak v naší zemi roste nenávist. Už snad neexistuje jediná událost, která by neprobudila v některých lidech zuřivé projevy naprosto nesmiřitelné zloby, nekontrolovaných negativních emocí až ztráty soudnosti pod tlakem nenávisti. Po několika minutách jsem přestal na netu číst vyjadřování lidí, kteří neměli Gotta v oblibě, nebo mu primitivně záviděli. Chápal bych to u příslušníků jeho branže, kde platí opravdu jen tvrdé lokty. Že se ale do té hnusné debaty nad ještě nevychladlou mrtvolou zapojuje tolik lidí, kteří patří do politické sféry, mne už opravdu naplňuje děsem z budoucnosti této země. Abych se právě k této skupině rádobyvelikánů jasně vyjádřil, tak říkám, že znám jenom tři opravdové České velikány minulého století, jehož většinu jsem prožil a všechny proto znal. Byl to v mých očích nejen sportovec Emil Zátopek, nejen herec Vladimír Menšík a nejen zpěvák Karel Gott. Všichni tři byli ojedinělými fenomény, vymykajícími se ze svých profesí na jakousi vyšší rovinu nedostižnosti. Vedle nich všichni politici, mrtví, či žijící nejsou ničím jiným marionetami parazitujícími na dějinách.