O ROVNOSTI –

Prvku levicového paradigmatu

Druhé slovo z hesla Francouzské revoluce, egalité, působilo a dodnes působí na všechny druhy liberálů jako pověstný červený hadr na býka. Aby se s problémem rovnosti lehounce vyrovnali, tak jej licoměrně zaměňují za stejnost a pak lacině tvrdí, že lidé nejsou stejní, což samozřejmě nikdo nikdy nepopíral. Jenže oni pak z toho vyvozují, že si nestejní lidé nemohou být rovni, protože mají minimálně různé schopnosti, způsobující různé výsledky činnosti každého jedince. Pro jejich přesvědčení z toho logicky plyne, že nerovnost je v lidské společnosti daná samou, přírodou vytvořenou, nestejností. Nejprůkazněji to totiž je od počátku věků vidět na rozdílnosti žen a mužů.

Civilizace, čili vydělování se člověka z přírodnosti, poměrně brzy konfrontovala už původní lidské tlupy s problémem statusu a role jedinců ve skupině. S procesem sebeuvědomování někteří jedinci v přirozeném soužití své tlupy již tehdy pociťovali nadvládu jiných a vzpírali se proti ní. Což byl zárodek touhy po konkrétní, ač mnohdy nespecifikované rovnosti. Legendy o vzpourách žen, ba dokonce válkách s muži, když nic jiného, tak reflektují, že problematika rovnosti je velmi starým, ne-li odvěkým sociálním problémem naší civilizace.

Přeskočme nyní celý dlouhý proces vývoje četných lidských kultur, jako základních prvků všelidské civilizace. Prakticky všechna složitější společenstva v problému rovnosti lidí nejdříve dospěla k přesvědčení, že všichni lidé jsou si rovni před Bohem, či bohy. Jenže až na věčnosti, což bylo poněkud licoměrné tvrzení z úst vládnoucích. Tady na zemi se poměrně brzy proto prosadila rovnost před zákonem. Což byla jen o něco menší licoměrnost od mocných, protože zákony kodifikovali právě a jenom oni, čili ve vlastním zájmu. Takže problém rovnosti byl stále stejně bolestivý a doslova žhavý.

Novým, v mých očích nadějným náznakem řešení problému rovnosti bylo naznačeno v Deklaraci nezávislosti ze 4. 7. 1776, která se stala fakticky Ústavou dosud nejoslavovanějšího liberálního státu, Unie států Amerických. Hned ve svém druhém odstavci začíná slovy, cituji: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovní…“, konec citace. Z toho tvrzení totiž jednoznačně plyne, že pokud jsou všichni lidé stvořeni jako sobě rovni, pak je to jen a jenom vinou lidské společnosti, že v samotném životě jsou pak tak různí, ba až obludně nerovní.

Velká Francouzská revoluce z let 1789 a 1799, tedy jen o několik let později, přinesla druhý pohled na rovnost mezi lidmi. Naznačila, že volnost, osvobození, svoboda člověka nemůže existovat bez rovnosti. Stejně tak jako rovnost bez svobody. Jasně tedy konstatovala, že rovnost lidí není možná bez jejich osvobození od nadvlády jiných lidí.

Vrátím se nyní k citátu z Deklarace. Ten totiž pokračuje dál takto, cituji: „…a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí“. Konec citace. Pro mne je totiž naprosto nejdůležitější, že mezi nezcizitelná práva autoři Deklarace nezařadili právo na vlastnění majetku. Vyvozuji z toho naprosto jednoznačně, že právo na vlastnění se stalo jen a pouze prvkem ideologie liberálů, kteří si z něj vytvořili nedotknutelnou mantru.

Podle mne je totiž zákonem garantované právo na, dokonce neomezené, hromadění majetku, bohatství, ba až kapitálu, naprosto fundamentálním zdrojem všech nerovností. První věta Deklarace do dnešních dnů rozkošatěla do spousty dalších deklarací a dokumentů, až se vytvořila celá, nová ideologie lidských práv, či spíše lidských nároků a občanských svobod. Doposud se ale globální civilizace nedokázala shodnout, který z nároků povýší na právo, čili zákony garantovaný nárok, ba dokonce na nezcizitelné právo, čili trestuhodné chování každého, kdo je někomu upírá. Zatím je tedy lidská civilizace ve stavu, kdy reálně není schopná prosazovat dodržování všech deklarovaných „práv“, přesněji nároků lidského jedince na svou existenci. Pokouší se o to jednotlivé státy, ba až soustátí, ale celkově neexistuje ani globálně uznávaný soupis lidských práv a občanských svobod.

Navíc v politických bojích byla liberály vytvořena jakási jim absolutně nepřátelská ideologie, kterou nazývají rovnostářstvím, nebo rovnostářskou ideologií. Tvrdí o ní, že prosazuje ideu, že by se se všemi lidmi mělo zacházet jako se stejně rovnými. Podle zastánců této ideologie by se ke všem jedincům mělo přistupovat stejně, bez ohledu na jejich pohlaví, věk, genderovou identitu, sexuální orientaci, rasu, etnicitu, náboženské vyznání, třídní postavení a další diference. Opět liberálové užívají to scestné až obludné slůvko stejně, aby mohli mást celou veřejnost. Navíc tvrdí, bez jakýchkoliv důkazů, že rovnost pokleslá na takto pojaté rovnostářství, je součástí levicové ideologie. Při čemž nic není ideově tak vzdáleno levici, jako takto uboze pojatá rovnost. Levicová ideologie rovnosti lidských jedinců nemá vůbec nic společného s rovnostářstvím, vykonstruovaným lokaji liberálních mocipánů.

Liberálové jednoznačně odmítají rovnost jako politickou hodnotu. Absolutizují svobodu, dokonce ve všech oblastech lidského konání a bez limitů. Jejich zkratkovité tvrzení, že svoboda každého jedince končí tam, kde začíná svoboda jiných, je ubohým bonmotem, který dokazuje pouze to, že i hloupost se dá říct krátce.

Levicové pojetí rovnost je tak odpovědná regulace svobod, že s jistotou zajišťuje co nejširší lidské nároky každému jednici. Je v dnešních složitých společenstvích naprosto nutné, aby ony nároky byly postupně kodifikovány zákony, aby byly i vymahatelné.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „O ROVNOSTI –

  1. ROUSSEAU to vyjádřil následujícím obrazem:
    „ První člověk, který připadl na to, aby si ohradil kus půdy a řekl: Toto je moje!, a který našel lidi tak prostoduché, že tomu uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské nerovnosti. Kolik zločinů, vále a vražd, kolik běd a hrůz by býval ušetřil lidstvu ten, kdo by byl vyrval ty kolíky nebo zasypal ten příkop a vzkřikl ke svým bližním: Chraňte se poslouchat tohoto podvodníka! Jste ztraceni, zapomenete-li, že plody země patří všem a země že není ničí. “
    / Mezi největší vlastníky půdy (zemědělské i stavební) v Rakousku dodnes patří kláštery. /

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *