Česká Televize v zaníceném plnění svého poslání, se snaží veřejnost vychovávat, ale i vzdělávat. Především pak v oblastech, které byly, podle jejích pracovníků, v minulosti zanedbávány. S touto motivací se na obrazovkách objevil i mnohadílný seriál o Českém baroku, čti o rekatolizaci Českých zemí.
Jeden z posledních dílů byl věnován nejznámějším kostelům. Hodinu jsem jej sledoval s očekáváním, že se dovím, alespoň u jediného z nich, jednu důležitou historickou informaci. Ze studia dějin totiž vím, že v hlubokém středověku, při masivním šíření křesťanství měl každý kostel svého zakladatele. Byl jím buďto sám panovník, ale spíše některý z jeho šlechtické družiny a také často příslušník církevní hierarchie.
Panovník v tom období dějin byl, z „boží milosti“, naprostým suverénem nad svým teritoriem. Byl faktickým vlastníkem země, její půdy, lesů, vod, hradů, osad i vesniček, včetně jejích obyvatel a dobytka. Feudál měl své panství prakticky propůjčené od suveréna.
Jestliže kdokoliv z nich nařídil stavbu kostelíka a tím zřízení farnosti, tak v zakládací listině jí určil i jména dušníků, kteří museli zajišťovat obživu nejméně dvěma kanovníkům, čili správcům farnosti, postarat se o postavení kostela a udržovat jeho provoz. A neplatilo to jenom pro kostely. Naprostá většina klášterů byla zakladatelem zajištěna stejně. Jak píše historik V.V. Tomek v jednom ze svých spisů, cituji: „…tak daroval Boleslav II. klášteru břevnovskému třicet dušníků“. Konec citace i s tím malým začátečním písmenem názvu kláštera. Mimo jiné zmíněná ciatce samozřejmě ukazuje i na to, že v prvotních dobách žádný klášter si mniši nepostavili sami, v žádném si nebyli schopni ani sami zajistit svou existenci.
Dušník, to je ono krásné české slovo, které dneska už školáci v hodinách dějepisu neuslyší. Slovbo, které je dle mého názoru př tom neprávem zapomenuto. Neprávem či záměrně? Pouze se na tomto místě dovoluji ptát. Pro upřesnění jeho významu dodávám, že když Boleslav II. daroval církvi určité množství „lidských bytostí“ do postavení dušníků, čili nevolníků církve, tak tím vůbec neurčil, kolik církvi skutečně věnoval „duší“. Což je dost zajímavé. Za dušníky byli totiž považovány pouze hlavy tehdejších širokých rodin. Jejich manželky, děti, ale mnohdy i sourozenci, ti všichni byli povinováni robotováním, ač už v počtu dušníků nefigurovali. Takže se nikdy nedovíme, kolik tehdy Boleslav II. vlasině církvi „prodal“ lidských bytostí.
Kdo si uvědomí, že feudalismus byl érou velokobchodování s lidmi, kteří byli povinováni robotovat panstvu, včetně panstva církevního, jež si je od suveréna „koupilo“ svými zásluhami, či posláním, ten se minimálně zamyslí nad původem církevního majetku. Takový člověk se pak už nepodivuje paradoxu, že nejduchovnější instituce současnosti disponuje největším materiálním majetkem v zemi, ba dokonce v každém regionu.
Je to majetek reálný, čili nikoliv ve formě peněz, které se mohou lehce stát pouze drahými tapetami a v současnosti jsou stále více jenom chumelenicí jedniček a nul kdesi v kyberprostoru.
Církev vlastní nemovitosti unikátní, jejichž ocenění je velmi obtížné a v mnoha případech naprosto nemožné. Vlastní kromě výjimečných budov nespočítatelné množství uměleckých předmětů od obrazů, soch po artefakty z drahých kovů. Mnohé pro veřejnost neviditelné, až záměrně skryté v bankovních sejfech.
A prapůvod toho všeho?! V robotování lidských bytostí, které byly k dřině na panském donucovány násilím po celá dlouhá staletí. Osoby povinované robotou tvořily ve své době naprostou většinu všech žijících lidí. V demokraticky cítící společnosti patří proto výsledky jejich činnosti jednoznačně všem. Obrovská část církevního majetku tedy patří většinovému společenství. Měl by proto být pouze a jen majetkem zespolečenštěným. Církev, jež si neustále osobuje postavení učitelky mravnosti, by si konečně už měla uvědomit, že materielní statky, kterých se neustále dožaduje jí, z vyššího principu mravního, prostě a jednoduše řečeno, už dávno neměly patřit a v současném demokratickém systému ani patřit nemohou.
- Argument, že církev v pozdním feudalismu se sama přičiňovala o zvyšování svého bohatství, neobstojí. Již z té doby pochází lidová moudrost, podle níž ďábel vždycky snáší na větší hromadu. Ta moudrost vyjadřuje poznání, že již tehdy lid vnímal, že bohatí stále více bohatnou a chudí…
PPS. Neobstojí ani argument, že kdyby církev neshromažďovala bohatství, tak dneska bychom neměli žádných památek. Platí totiž dávná „boží“ zásada, podle níž je povinností správce jakéhokoliv majetku tento zvelebovat.
25.2.20
TŘIKRÁT K MILIONU CHVILEK PRO DEMOKRACII. Nevnímal jsem demonstrace spolku Milion chvilek za demokracii, jako a priori odpor vůči výsledkům všeobčanských voleb. Snad tu první na Letné ještě ano. Ale další už určitě ne. Vyjádřil jsem se tehdy, že v mých očích jde o manifestaci vlastního přesvědčení a především prezentaci vlivu a síly své aktivity. Milionáři totiž odporem vůči Babišovi, či Benešové jasně odmítali závěry, v jaké nejvyšší vrstva našich politiků, čti ústavních činitelů, výsledek všeobecných voleb zpracovala. Tím se v mých očích Milionáři jednoznačně povýšili na roveň samotného Ústavního soudu. To je totiž jediná instituce, která může zrušit jakékoliv rozhodnutí, usnesení, ba i zákony kterékoliv ústavní instituce včetně prezidenta. Je totiž, podle naší Ústavy,nadána vyšší pravomocí, než měla v dobách nejtemnějšího středověku hlava římské církve v Evropě. Ústavní soud by, podle mého pojetí, mohl dokonce zrušit i výsledek voleb, které proběhly v Parlamentu ČR, či některé z jeho komor. Takže mne napadá, že by mohl zrušit i volbu prezidenta republiky, pokud by nebyla puskutečněna všemi občany. Takže pokud Milionáři nesouhlasí s tím, že Sněmovna zvolila Křečka ombudsmanem, měli by raději podat Ústavnímu soudu patřičný podnět. Což mohl udělat také anarchistický environmentalista Patočka a jiní jimž Křeček v té funkci nevoní. Závěrem tohoto odstavce pouze zdůrazňuji, že hnutí Milionářů tím, že neuznává výsledky volby, kterou provedla Sněmovna, se povyšuje na instituci nadřazenou poslancům. Tak jako odporem proti Benešové se povyšovali nad vládu ČR. Na závěr tohoto odstavce bych Minářovým knechtům doporučoval, aby demonstrovali proti nezřízeně pyšné kompetenci samotného Ústavního soudu.
Činnost Milionu chvilek je v mých očích od samotného prvopočátku zrůdnou realizací Havlovy umanuté představy jakéhosi vyššího typu demokracie. Tu, s puncem svého absurdního způsobu myšlení, nazýval nepolitickou politikou. Její realizaci viděl v občanských spolcích, jež by kontrolovaly výkon moci. Všeobecnými volbami zvolení zástupci vůle lidu měli být pod kontrolou samozvaných spolků všemožných, představitelných i třeba fantasmagorických zájmů. Což je v současném politickém světě, s dominancí zastupitelské demokracie, naprostý nesmysl. Dokonce i v mnohem rozvinutějších typech přímé demokracie by šlo o stejnou politickou nekompetentnost a naivitu, jakou byl Havlův návrh žádající zrušení vojenského spolčování států. Závěr k tomuto odstavci si udělá jistě každý sám.
Aktivity Milionu chvilek ve mně od počátku ale budí rovněž podezření. Něco mi říká, že ti, kdo jej rozhodnými částkami sponzorují a s vysokou pravděpodobností ovlivňují i jeho agendu, mají s ním nekalý úmysl. Podezírám je, že chtějí akce Mináře a spol přehánět natolik, aby tím způsobem zdiskreditovali každou snahu o zkvalitnění zastupitelské demokracie alespoň některými prvky demokracie přímé. V mých očích jsou proto aktivity milionu chvilek jednoznačně podrýváním jakýchkoliv snah o zavádění principů přímé demokracie. Takže nejde o hnutí prosazující demokracii, ale ochromující demokracii v zájmu těch, kdo v zastupitelské demokracii mají už dávno zajištěnou nadvládu nad celou společností. Toť můj závěr třetího odstavce.