Nevnímal jsem demonstrace spolku Milion chvilek za demokracii, jako a priori odpor vůči výsledkům všeobčanských voleb. Snad tu první na Letné ještě ano. Ale další už určitě ne. Vyjádřil jsem se tehdy, že v mých očích jde o manifestaci vlastního přesvědčení a především prezentaci vlivu a síly své aktivity. Milionáři totiž odporem vůči Babišovi, či Benešové jasně odmítali závěry, v jaké nejvyšší vrstva našich politiků, čti ústavních činitelů, výsledek všeobecných voleb zpracovala. Tím se v mých očích Milionáři jednoznačně povýšili na roveň samotného Ústavního soudu. To je totiž jediná instituce, která může zrušit jakékoliv rozhodnutí, usnesení, ba i zákony kterékoliv ústavní instituce včetně prezidenta. Je totiž, podle naší Ústavy,nadána vyšší pravomocí, než měla v dobách nejtemnějšího středověku hlava římské církve v Evropě. Ústavní soud by, podle mého pojetí, mohl dokonce zrušit i výsledek voleb, které proběhly v Parlamentu ČR, či některé z jeho komor. Takže mne napadá, že by mohl zrušit i volbu prezidenta republiky, pokud by nebyla puskutečněna všemi občany. Takže pokud Milionáři nesouhlasí s tím, že Sněmovna zvolila Křečka ombudsmanem, měli by raději podat Ústavnímu soudu patřičný podnět. Což mohl udělat také anarchistický environmentalista Patočka a jiní jimž Křeček v té funkci nevoní. Závěrem tohoto odstavce pouze zdůrazňuji, že hnutí Milionářů tím, že neuznává výsledky volby, kterou provedla Sněmovna, se povyšuje na instituci nadřazenou poslancům. Tak jako odporem proti Benešové se povyšovali nad vládu ČR. Na závěr tohoto odstavce bych Minářovým knechtům doporučoval, aby demonstrovali proti nezřízeně pyšné kompetenci samotného Ústavního soudu.

Činnost Milionu chvilek je v mých očích od samotného prvopočátku zrůdnou realizací Havlovy umanuté představy jakéhosi vyššího typu demokracie. Tu, s puncem svého absurdního způsobu myšlení, nazýval nepolitickou politikou. Její realizaci viděl v občanských spolcích, jež by kontrolovaly výkon moci. Všeobecnými volbami zvolení zástupci vůle lidu měli být pod kontrolou samozvaných spolků všemožných, představitelných i třeba fantasmagorických zájmů. Což je v současném politickém světě, s dominancí zastupitelské demokracie, naprostý nesmysl. Dokonce i v mnohem rozvinutějších typech přímé demokracie by šlo o stejnou politickou nekompetentnost a naivitu, jakou byl Havlův návrh žádající zrušení vojenského spolčování států. Závěr k tomuto odstavci si udělá jistě každý sám.

Aktivity Milionu chvilek ve mně od počátku ale budí rovněž podezření. Něco mi říká, že ti, kdo jej rozhodnými částkami sponzorují a s vysokou pravděpodobností ovlivňují i jeho agendu, mají s ním nekalý úmysl. Podezírám je, že chtějí akce Mináře a spol přehánět natolik, aby tím způsobem zdiskreditovali každou snahu o zkvalitnění zastupitelské demokracie alespoň některými prvky demokracie přímé. V mých očích jsou proto aktivity milionu chvilek jednoznačně podrýváním jakýchkoliv snah o zavádění principů přímé demokracie. Takže nejde o hnutí prosazující demokracii, ale ochromující demokracii v zájmu těch, kdo v zastupitelské demokracii mají už dávno zajištěnou nadvládu nad celou společností. Toť můj závěr třetího odstavce.

Všichni vidíme, že v přírodě existuje koloběh vody. Vědci nám pak dokazují, že v ní existuje i koloběh některých prvků, jako určitě uhlíku, ale i křemíku, možná i vápníku a dalších. Koloběhy ale neexistují jen v přírodě, leč i v lidském společenství. Jedním z nich je asi i koloběh svobody. Opakuje se totiž často, že po politickém zlomu zavládnou doslova orgie bezuzdné svobody. Nová moc má souhlas veřejnosti a chová se podle toho. Veřejnost na druhé straně není mocí skoro v ničem, co by jí vadilo, omezovaná. S postupem času se ale každá moc dostává do sporu až konfliktů s částí veřejnosti. Jakmile moc posoudí, že spory s okolím ji mohou ohrožovat, začíná svobody omezovat. Nenápadně, utajeně, či pod rouškou kupříkladu bezpečnosti a jiných demagogií. Ovšem každé omezení svobod přináší zvětšení odporu proti mocným. Takže se omezování a odpor vůči němu stupňují, až nakonec nevyhnutelně dojde k novému výbuchu, čili opětovnému politickému zlomu.

Po třiceti letech i polistopadová moc se dostává do situace, v níž se cítí ohrožena. Tak veřejnosti bere konkrétně absolutní svobodu slova, jíž začíná stavět hranice. Už nemá tu sílu, kdy dovolovala občanům žvanit si co chtějí, protože jich už není tak málo, že začínají ovlivňovat veřejné mínění. Naši mocní si zatím nemohou otevřeně dovolit svobodu slova přímo omezovat, nadtož zakazovat. Takže vymýšlí triky. Jedním z nich je vybuzení strachu před domnělým nepřítelem. V každém společenství za takové situace „vstanou noví bojovníci“ aktivně sloužící moci v preventivním boji s nepřítelem. Tak proto dneska vzniklo hnutí fízlů hledajících „Fake News“ a udavačů osob šířících „dezinformace“. Při tom, co jsou to fakticky ony falešné zprávy? Nic jiného, než sdělení z produkce odpůrců současné moci. Já je obrazně označují za pravdy, které ještě nezvítězily. A ony dezinformace? To jsou informace, které se prostě a jednoduše mocným nehodí do jejich systému ovládání veřejnosti.

Pokud současná moc bude omezovat svobody veřejnosti stále více, dostane se do bodu dalšího zlomu politického systému. A mhou zase začít nové orgie svobody bez hranic. Ledaže…bude nová moc konečně tak chytrá, že projevy svobody od plus nekonečna do minus nekonečna od samého počátku lidem doslova zhnusí, takže si bude moci dovolit vytvořit právní řád limitující nekonečnost svobody slova. Čímž se jí může podařit ukončení procesu koloběhu svobody. Tak jako se to už povedlo s ukončením pomsty ve formě krevní msty, která je už všude a vždycky kriminalizována.

Je to už měsíc, co byly veřejnosti představeny dvě nové strany levicového programu. Jedna se nazývá LEVICE, druhá BUDOUCNOST. První vznikla spojením dvou pidistran s názvy Skutečná levice a Strana demokratického socialismu. O první nevím vlastně nic a druhá je v mých očích hloučkem kabinetních socialistů. Zatím se alespoň trochu profilovala prvá. Zveřejnila totiž jedenáctibodový program. Její mluvčí jsou přesvědčeni, že nabízí něco nového. Ani náhodou. Má-li KSČM v sociální oblasti větší požadavky ve prospěch dolní poloviny sociální stupnice, než má ČSSD, tak Levice má ještě větší. Žádný nový bod programu. Takže jakási „kvantitativně“ odlišná strana, čti strana vyšších sociálních požadavků. Skutečnou, či Novou Levici si představuji naprosto jinak.

V současnosti je enfant terrible ČSSD poslanec a jednu dobu její místopředseda Jaroslav Foldyna. V rozhovoru poskytnutém enzinu Parlamentní listy dne 17.2.20 se trochu vyznal ze svého politického přesvědčení slovy, cituji: „Když vidím, jak si u nás mladí lidé nemohou založit rodinu, protože nemají šanci pořídit si bydlení, i když pracují, jak mohou. Když vidím, jak si v pětadvaceti berou hypotéky, které budou splácet do konce života a po celou tu dobu se budou bát, aby neonemocněli, nebo nepřišli o práci a jejich dům nebo byt nepropadl bance. Když vidím, jak z toho stresu užívají prášky na uklidnění, na které si ještě musí doplácet, přestože řádně platí zdravotní pojištění. Když vidím rodiče těchto dětí, jak by jim rádi pomohli, ale nemají jak. Když vidím hádat se rodiny ze stresu z exekuce, když vidím naše ženy a dívky, které místo toho, aby vychovávaly své děti, klopýtají do práce ne proto, že dělají kariéru, ale proto, že jejich mužovi stát bere polovinu peněz, co vydělá, a ony tu polovinu musí vydělat zpátky někde za kasou v korporátním supermarketu. Když vidím naše lidi bez domova, když vidím naše nemocné, kterým nejsme schopni zajistit léčbu… A když pak vidím, jak tyhle vystresovaní pracující a vymírající Evropany někdo do nekonečna ždímá, aby poslal jejich peníze rychle se množícím Afričanům, nebo je bez výsledku rozdal na neefektivních dávkách, tak je mi z jedné strany strašně smutno a z druhé strany mám obrovský vztek“. Konec citace.

Na tomtéž webu se ještě tentýž den ozval expředseda ČSSD Paroubek, aby, mimo jiné, o Foldynovi napsal, cituji: „Foldyna šel v posledních deseti letech od jednoho volebního neúspěchu k dalšímu volebnímu neúspěchu…Foldyna to dotáhl dál, než by se s jeho schopnostmi dalo předpokládat…na krátký čas se dokonce dokázal stát místopředsedou ČSSD. Jeho působení v roli místopředsedy však bylo možné popsat jediným slovem. Katastrofa…Teď už se Foldyna vydal na cestu, na které už s ČSSD nemá nic společného…V poslední době proslul obdivem k různým skupinám heterosexuálních bojovníků za lepší zítřky, kontakty s podivnými radikály různých směrů, majícími daleko k reformnímu socialismu. Ostatně jako aktuálně Foldyna sám.“ Konec citací.

Znám oba aktéry, toho druhého celkem dobře. Nehodlám k jejich vyjádření říci nic víc než že, cituji sám sebe: „Paroubek je muž minulosti, Foldyna je mužem budoucnosti, i když ještě velmi vzdálené. Protože jeho myšlenky bude řešit až alternativa k dnešnímu systému. V něm ČSSD nebude mít místo, protože od doby, kdy se odtrhla od ČSSD frakce, jež se později nazvala KSČ, sociální demokratismus u nás už nebyl, není a nikdy už nebude stranou pracujících, nadtož dělníků, ať už fyzických, či ducha“. Konec citace.

V první světové válce carské Rusko jako spojenec Francie a Velké Británie bojovalo proti trojspolku Rakousko-Uherska, Německa a Itálie. V roce 1917 byl car svržen a politické moci se ujala Prozatímní vláda. Ta ovšem dále pokračovala ve válce, kvůli které vlastně car byl sesazen. V Německu žijící ruský profesionální revolucionář Uljanov se svou skupinou bolševiků vyhlašoval, že pokud se dostanou oni k moci, přestane být Rusko účastníkem války. V zapečetěném vagoně byli převezeni do Petrohradu, skutečně se jim povedlo získat moc a opravdu Rusko podepsalo separátní mír. Za vysokou cenu, jíž bylo vrácení všech území bývalého Polska, které zaniklo kdysi v roce 1795. Po skončení první světové války patřilo Rusko fakticky mezi poražené země, protože jediným vítězi byla Francie s Británií. Mírová jednání obnovila Polsko, kterému se v dějinách říká druhá republika. Obnovené Polsko mělo zájem získat zpátky všechna území, která vlastnilo ještě v polovině 18 století a která byla pořád součástí Ruska, tentokrát již sovětského. Poláci zahájili protisovětské tažení v roce 1919 a měli poměrně velké úspěchy a byli v docela reálné situaci vítěze nad Moskvou. Ovšem v průběhu občanské vílky v Rusku se zkonsolidovala Rudá armáda (RA) natolik, že v roce 1920 zahájila protiofenzivu, díky níž byla 13. srpna téhož roku jen deset kilometrů od Varšavy. Dodneška není vysvětleno, proč v následující bitvě byla RA pod velením Tuchačevského doslova totálně zničena. Osobně se domnívám, že Stalin věděl, proč nechal Tuchačevského v rovce 1937 popravit. Polsko pak se Sověty dne 25.7.1932 uzavřelo pakt o neútočení. Jak je všeobecným zvykem, smlouvy o neútočení se uzavírají do doby, než se strany smlouvy dostanou do nové situace. Ta se Polsku naskytla po nástupu Hitlera do funkce kancléře Německa. S ním Polsko uzavřelo pakt o neútočení 26.1.1934. V rámci jeho vyjednávání nabídlo Polsko tajně Německu společný útok na SSSR.  Sovětská rozvědka získala důkazy o tomto postoji Pilsudského, jenž byl tehdy ještě pořád šedou eminencí v pozici jakéhosi „vládce“ nad polskou armádou. Blízké sepětí Hitlerovské moci s Polskem bylo ilustrováno mimo jiné tím, že na pohřbu Pilsudského, který zemřel 12.5.1935, byl jako čestný host Hitler. Byl jediným smutečním hostem, který seděl vedle rakve. Ostatní byli až za rakví. Stalinův zábor té části poválečného Polska, která před válkou patřila carskému Rusku, provedený v roce 1939 navíc s útokem Hitlera, utvrdil nesmiřitelné nepřátelství mezi Ruskem a Polskem i pro dvacáté století. V něm sice Polsko „drželo jazyk za zuby“, leč o to víc si otvírá zobák ve století současném.

Všechno začalo kupodivu na Ukrajině. Nová moc vzniklá po „Euromajdanu“, při příležitosti připomínky 70ti let konce druhé světové války vyhlásila, že Rudá armáda Ukrajinu neosvobodila, leč okupovala. Toho se chytila tradičně antiruská papalášská kohorta v Polsku, jež podobně tvrdila, že Sovětský svaz nebyl osvoboditelem, ale okupantem Polska. Byla tím zahájena nová etapa přepisování dějin druhé světové války, která dospěla až tak daleko, že Poláci v Evropském parlamentu nedávno prosadili usnesení, že stejnou vinu na vzniku druhé světové války mají jak Německo, tak Rusko. Tvrzení je založeno na manipulaci s minulostí. Poláci totiž již dávno před tím do vědomí světové veřejnosti prosadili názor, že druhá světová válka začala teprve napadením Polska. Svět na to skočil, i když již tehdy šlo o falzifikaci dějin a ne pouze o obvyklou pýchu Poláků považovat svůj stát za pupek dějin Evropy. Druhá světová válka totiž jednoznačně začala už „anšlusem“, čili vojenskou anexí Rakouska v březnu roku 1938 a pokračovala Mnichovskou dohodou z 29.9.1938. Hitler pak napadl Polsko až v září 1939. Polská věrchuška neustále tvrdí, že tento Hitlerův tah umožnila smlouva o neútočení mezi Německem  a Sovětským svazem, která nese název pakt Molotov-Ribbentrop, podepsaný 23.8.1938. Ruská strana světu připomněla, že Polsko mělo stejný pakt s Hitlerem uzavřen již 26.1.1934. Polská vláda stupňovala nepřátelství tím, že požádala vládu Ruska o zaplacení reparací za škody způsobené Polsku válečnými operacemi. Podobně žádala takové reparace po Německu již několikrát od dějinného zlomu v devadesátých letech minulého století. Polsko nejvíc vytýkalo Sovětům, že při vstupu Hitlerových vojsk do Polska, Rudá armáda obsadila východní část Polska. Chtějí tím do dneška světu dokazovat, že SSSR byl skutečně agresorem. Rusové Polsku připomínají, že po Mnichovském ultimátu Polsko obsadilo Československé Těšínsko, takže už tehdy se stalo agresorem a válečným podílníkem na druhé světové válce na straně později poraženého. Zatím co ČS patřil mezi vítěze stejné války. Při čemž Rudá armáda obsadila jen tu část Polska, která před pevní světovou válkou patřila carskému Rusku a Poláci si ji po válce uzmuli, protože Sovětský svaz prakticky patřil tehdy mezi poražené země. Doposud za vrchol nenávistných aktů Polska proti Rusku lze chápat vyjádření, pronesené při letošním kulatém výročí osvobození Osvětimi Rudou armádou. V Polsku se objevilo tvrzení, že Osvětim osvobodila vojska spojenců. Na to Ruská strana reagovala otevřením svých archivů o Osvětimi, v nichž mino jiné, jsou seznamy polských občanů, kteří sloužili v Osvětimi jako dozorci a další fakta podílu Poláků na začátku druhé světové války, jakož i podílu na holocaustu. Tož uvidíme. Novodobý osvoboditel Polska Walesa zásadně nesouhlasí se současným překrucováním dějin ze strany prezidenta Dudy, či bosse Kaczyńského

Nedávno jsem uvedl, že společenská třída lepšolidí je tvořena několika konkrétními vrstvami naší společnosti. Dneska si ale myslím, že lepším vyjádřením je tvrzení, že lepšolidi jsou pouhou společenskou vrstvou, kterou tvoří několik kast. Jejich společnými základními charakteristikami jsou následující jevy. V prvé řadě povyšování svého názoru, hodnocení současnosti a celkového přesvědčení nad způsob, jakým vnímá skutečnost obrovská většina společenství. Pocit povinnosti vychovávat „venkov“ a starší generaci k obrazu, čil chování svému. Pýcha na to, že jsou představiteli těch jediných správných lidských a občanských hodnot, ba dokonce nositeli jediné, až absolutní pravdy. Z čehož všeho plyne, že jsou bojovníky za nejvyspělejší a tedy jediný oprávněný politický systém, že jsou nejzodpovědnějšími ochránci naší mezinárodní bezpečnosti, čti, že to jenom oni mají nárok na vykonávání vedoucích funkcí v institucích našeho státu. Z toho všeho pak plynoucí vlastní privilegovanost považují nejen za oparáděnou, ale dokonce přirozenou.

Nejvlivnější a nejviditelnější kastou uvedené vrstvy jsou některé umělecké celebrity, především z řad profesionální herci. Samozřejmě, že významnými postavami kasty jsou opoziční politici, hlavně známé vedoucí osobnosti stran tak zvané pravicové parlamentní opozice. Na stejné úrovni, ne-li dokonce s nevětším vlivem na veřejnost má kasta pracovníků médií, konkrétně velká část redaktorů zpravodajství veřejnoprávní ČT a novin či elektronických webů vlastněných oligarchy nesnášejících se s oligarchou ve funkci stávajícího premiéra. Zajímavou kastou jsou pak ještě vědci a učenci, kteří tvrdou práci svého oboru rádi vyměnili za mnohem populárnější a dokonce lépe hodnocenou veřejnou aktivitu v těch společnostních naukách, které vždycky sloužily většinově, nebo dokonce výhradně k politickému boji. Všichni tito příslušníci vrstvy lepšolidí dohromady netvoří určitě ani jedno procento celkového počtu občanů a přesto mají stále největší vliv, doslova nesouměřitelný s politickým vlivem obrovské většiny. V mých ořích by to byla největší absurdita demokracie, pokud bych alespoň trochu považoval poslední politický převrat za nastolení demokratického systém u nás.

Každý, kdo nesouhlasí s tím, aby se ve jménu lásky a pravdy prosazovaly zájmy určité elitní skupiny naší společnosti, je mediálně lynčován. Připomíná to tak trochu nesmiřitelnost funkcionářů KSČ s jejími kritiky. Dneska ale jde o dva nové konkrétní jevy. Jedním je soupeření Prahy a venkova. V takovém klimatu nerozhodují o chodu společnosti demokratické principy, tedy vůle většiny voličů, ale rozhodují elity, které si usurpovaly média a politické posty, čímž získaly šanci jednat proti vůli většiny. Příslušníci této samozvané elity jsou přesvědčení, že prosté a zbloudilé venkovany musí vždycky přivést na cestu ke spáse, i za cenu, že se jejich úsilí brání. Tak se jeví jeden zdánlivě základní rozpor v přístupu k současné politice. Druhým je spor kavárny s hospodou. Zatímco „hospoda“ se dokáže uživit sama svýma rukama, tak „kavárna“ neumí přežít jinak než tím, že neustále odhaluje nové „problémy a nespravedlnosti,“ které vyžadují ještě víc peněz, zakládání ještě dalších neziskovek a především zavádění dalších buzerací a dalšího ztrpčování života obyčejných lidí, tedy zmíněné hospody. Není to otázka zlé vůle, oni se prostě neumějí uživit jinak. Kupříkladu i ty migranty u nás chtějí jen proto, že bez peněz na jejich integraci by se muselo v neziskovkách propouštět.