Považuji za zrůdné přesvědčení, že vysoký počet celostátně působících politických stran je důkazem větší demokratičnosti politického systému. Naopak považuji za drzost jít do celostátní politiky s jedním zájmem, který chci prosadit, či s jednou zásadou, kterou hodlám v politice uplatňovat. Proto je kupříkladu v mých očí zvrácenou strana „Přísaha“ či v minulosti byly kupříkladu Věci veřejné.

Tvrdím, že v celostátní politice je až nadbytkem více jak pět stran, které plně obsáhnou celé spektrum variant světového názoru. Vůbec jsem kupříkladu nechápal, proč existovala strana ODS a vedle ní ODA. Obhájci zájmů nejbohatší vrstvy tak zbytečně tříštili své síly.

Jsem zastáncem volebního pravidla, podle něhož vítěz voleb bere vše. Funguje podle něj systém jak v USA, tak třeba ve Velké Británii, a to jsou nejen velmi „staré“ demokracie, ale především státy, v nichž existuje jen několik politických stran. V mých očích jde o výsledek politické vyspělosti občanů. V takovém společenství se nemůže objevit subjekt s nějakým nápadem, který chce prosazovat v celé zemi tím, že založí novou stranu. Bylo by to považováno za absurdnost.

Pokud by platilo pravidlo, že vítěz voleb bere vše, pak by zákon a možná i Ústava musela zakazovat koalice stran. Společnost by získala velký bonus. Byly by jím stabilní vlády s vysokou šancí vládnutí téhož subjektu po několik volebních období. Čímž by se vytvořil prostor na uskutečňování dlouhodobých záměrů, o nichž v systému koaličních vlád nemůže být ani řeč.

Závěrem tvrdím, že široká paleta celostátních stran je výrazem nejen politické nevyspělosti občanů, ale především politické vrstvy státu. Chápal jsem ji v prvních fázích polistopadového vývoje. Tehdy dokonce odborníci tvrdili, že jde o výraz mladé a nedokonalé demokracie, spíše podle mě demokratičnosti našeho společenství. Že se za třicet let nic v tom směru nezlepšilo, ba právě naopak, kdy nové strany vznikají dokonce před každými volbami je pro mě důkazem, že celý systém byl založen na soustavě špatných pravidel, která je proto potřebné změnit. Náš systém totiž není jakousi demokratičtější demokracií. Jsem přesvědčen, že je tomu právě naopak. Jak rád tvrdívám; „ryba smrdí od Ústavy“. Ta potřebuje změnu dokonce zásadní.

V emotivních dnech po 17. listopadu 1989 se nebylo čemu divit, že politickou část veřejného prostoru ovládla živelná hnutí. V Českých zemích Občanské fórum a na Slovensku Verejnosť proti násiliu. Jediným jejich programem bylo zbavit stát nadvlády jedné strany. Od počátku ale neexistovala mezi jejich aktivisty politické změny jednota v tom, jaký nový politický systém by se měl vytvořit.

Do prvních voleb v červnu 1990 se politický prostor příliš nevykrystalizoval. O hlasy voličů se ucházelo 16 subjektů čili stran a hnutí. Za půl roku se nedalo předpokládat, že bude vytvořen jasně strukturovaný politický prostor.

Vždycky jsem byl toho názoru, že v celostátní politice mají fungovat pouze politické strany, které mají ucelený světonázor čili program zahrnující všechny oblasti života společnosti. Proto jsem neuznával, že v průběhu dalšího času se vytvářely a později i kandidovaly v celostátních volbách strany jedné myšlenky, jednoho zájmu či dokonce doslova absurdní politické pozice, jako byla kupříkladu Strana přátel piva, která vznikla vlastně jako recese studentů pedagogické fakulty v Plzni.

Ucelených ideologií není až tak příliš mnoho, takže jsem oprávněn přepokládal, že v nově formovaném politickém systému může existovat tak maximálně pět politických stran. Liberální, socialistická, komunistická, konzervativní, progresivistická. Ani stranu „zelených“ jsem nepovažoval za oprávněnou zúčastňovat se voleb, protože jí chyběly v programu mnohé zásadní ideje, jako ekonomické, sociální, kulturní, vojenské či o vzdělávání a zdravotnictví.

Obrovské množství subjektů, které kandidovaly po celých třicet let existence ČR do Sněmovny parlamentu nikdy nebylo a dodneška není žádným důkazem demokracie v zemi. Proto i současných 22 subjektů ucházejících se nyní o hlasy voličů považuji za nesmyslný chaos v politice našeho státu. Další to prvek, který dokazuje mou tezi, že v politice naší země „všechno smrdí od Ústavy“. Nevím, co tvůrci Ústavy ČR sledovali tím, že vytvořili čl. 5, cituji: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“, konec citace. Nikdy jsem nepochopil, proč Ústava nedefinovala politickou stranu přesněji.

Za politickou stranu u nás, jak je vidno, se může prohlásit jakákoliv partička, která bude mít dost financí na svou prezentaci, velmi dobrou propagandu a v neposlední řadě vábivé sliby. Dle zákona 424/1991 Sb. stačí petice souhlasící se vznikem tohoto politického subjektu podepsaná tisícovkou občanů. Při tom zmíněná parta může mít pouze jediný konkrétní zájem a problémy celého života společnosti ji vůbec nemusí zajímat. A přesto může kandidovat v celostátních volbách.

Osobně jsem zastáncem politických stran s velkým počtem členů, aby se dokázaly samy financovat a nečekaly na žold z rozpočtu státu, jakými byly kupříkladu bývalé dělnické či agrární partaje. Ty vzdělávaly své členy v politické ideologii, na níž byla založeny a každý občan proto věděl, co od její vlády může očekávat. Tvrzení, že jde o přežitek minulosti a že jsou možné pouze strany volebního typu, které hrstkou svých členů zaktivizují pouze před volbami své „fandy“, považuji za záměrný základ nedemokratičnosti tak zvané zastupitelské demokracie. Myslím si, že i proto je volební účast vesměs pouze mírně nad polovicí oprávněných voličů. To v lepším případě.

Politický prostor v současnosti není tvořen veřejnou prací a angažovaností většiny občanů, takže proklamace „demokracie“, coby vlády lidu je mystifikací tohoto lidu.