DRZOST, NEBO ZOUFALSTVÍ EVROPSKÝCH MOCIPÁNŮ?

? Dluh se považoval celé desítky let za motor hospodářského růstu. Nejen proto jsou ale v současnosti všechny země EU zadlužené, mnohé dokonce tak, že svůj dluh nikdy nemohou splatit. Zadlužené jsou rovněž proto, že od poslední světové války udržují stále se zvyšující životní standard svých obyvatel. Především jsou ale zadlužené proto, že soukromí vlastníci peněz zvyšují neustále nejenom své zisky, ale dokonce i jejich míru. Jen tak se může ve vlastnictví několika kumulovat bohatství všech, jež se navíc „odklání“ do zemí s co nejnižší mírou zdanění, čili do poeticky nazývaných daňových rájů. Političtí mocnáři Evropy i jejích jednotlivých států se neustále snaží nařizovat limity zadlužení, leč představitelé nejlidnatějších zemí je stejně nedodržují, takže dluhová situace je stále kritičtější. Protilidová fronta evropských politiků se již nejméně dvacet let snaží prosadit dokonce jakýsi fiskální pakt, čili závazná pravidla pro rozpočty jednotlivých zemí, jež by učinila přítrž neustálému růstu státních dluhů. Marnost nad marnost a všechno je marnost. I když budou přijata, stejně je nakonec většina států opět nebude dodržovat, protože jejich realizace by zásadním způsobem snížila životní úroveň naprosté většiny občanů. Globální finanční světapáni by napřed museli zrušit daňové ráje, což nikdy v konkurenční honbě za co nejvyššími zisky neudělají. Takže prosazování rozpočtového paktu je dalekosáhlou drzostí finančníků a zoufalstvím jejich obslužných elit, včetně politických mocipánů. Nezbývá tedy nic jiného, než valit hovniválskou kouli dluhů po šikmé ploše dál a dál. Všichni prozíravější ovšem vidí, že na jejím konci je jediné řešení. Odepsání všech, či alespoň většiny dluhů, jak to dělali Židé již v biblickém období. Fiskální pakt, který tak zarputile prosazují političtí pohlaváři EU, není tedy ničím jiným, než marnou a tudíž ubohou snahou alespoň co nejvíc oddálit neodvratné.

VATIKÁNSKÁ MONSTRŠOU

Dneska byli prohlášeni za svaté dva papežové minulého století. Byla to ve Vatikánu obrovská slavnost, na níž prý se zúčastnilo kolem milionu diváků. Pro mne byli vždycky svatí něco jako hrdinové socialistické práce, vyhlašovaní později, podle církevního vzoru, v zemích sovětského bloku. Stejně jako třeba mučedníci, kteří zase byli cosi jako hrdinové Sovětského svazu, vyhlašovaní za druhé světové války. Patřilo k dobrým zvykům katolických mocnářů, že své svaté vyhlašovali teprve tehdy, když už nejen nemohl žít nikdo, kdo je osobně znal, ale ani nikdo, kdo by o nich slyšel vyprávět jejich současníky. Což bylo podle mne velice rozumné, protože tak už nebyl nikdo, kdo by si je pamatoval jako obyčejné smrtelníky, lidi z masa a kostí se všemi možnými lidskými chybami. Svatořečení Jana Pavla II. si vynutili fanatičtí Poláci, jen se divím, že český veleduch Duka v tomto případě vůbec nehovoří o luze. Současní katoličtí pohlaváři udělali moc dobře, že zároveň s exkardinálem Vojtylou prohlásili za svatého rovněž Jana XXIII. To byl totiž opravdu největší papež minulého tisíciletí. Zahájil reálnou modernizaci církve, jako se kdysi Chruščov pokusil modernizaci KSSS. Jan Pavel II. byl naproti tomu umrtvovatelem modernizace, jako jím byl zase Brežňev v celém komunistickém hnutí. Jen Pavel II. byl víc světovým antikomunistickým činitelem, než duchovním vůdcem, tak jako je současný dalajláma víc politikem, než duchovní osobou. Nesledoval jsem dnešní Vatikánský ceremoniál, protože prakticky každé veřejné činění katolické církve považuji za pouhopouhé divadlo pro prostý lid, zvláště s ohledem na jeho okázalost, čti kostýmovou výpravnost. Prostě trapné se vší tou pompou a rádoby sepětím s nebesy.

UČEBNICOVÝ PŘÍKLAD IDEOLOGICKÉHO VNÍMÁNÍ KONFLIKTU

Dění na Ukrajině doslova jedinečným způsobem dokázalo, že v politice neexistuje a ani nemůže existovat, objektivní hodnocení situace. Alespoň u našich politiků, ale zdá se, že ani na celém Západě.  Od samého počátku demonstrací v Kyjevě, se individuální pohledy na události odvíjely jen podle sympatií k té či druhé straně konfliktu. Zatím co příznivci moci hovořili o státním převratu, sympatizanti demonstrantů naopak o lidovém odporu, až revoluci. Obojí měli pravdu. Janukovyč byl svržen způsobem, který neodpovídal Ukrajinské Ústavě, takže šlo o státní převrat formou revoluce, dokonce násilné a ozbrojené. K takové události se nelze postavit indiferentně. Politik ji buďto uzná za „právoplatnou“, nebo ne. Jiná varianta není. Rusko odmítalo jednat s pučisty, svět ale naopak, právě Rusku natruc, je ihned vnímal jako novou vládu země, kterou nejen uznával, ale i podporoval. Tím se všichni aktivně zúčastnění stali faktickými účastníky celého konfliktu. A v takových dobách už dále nikdy nerozhodují fakta, ale emoce formované především zastávanou ideologií. Svržení bývalé vlády bylo proto první událostí, která rozdělila Západ na dva jasně odlišené až nesmiřitelné tábory. Je zajímavé, že druhá stěžejní událost na Ukrajině, jíž bylo dění kolem Krymu, plně zachovala již takto rozdělený svět. Politici protiruského myšlení argumentují o Krymu několika argumenty. Za prvé prý Rusko porušilo mezinárodní právo. Tuto svou tezi považují za tak silnou, že se ani neobtěžují sdělit, který princip, nadtož konkrétní právní dokument, byl porušen. Mezinárodní právo je totiž snůškou deklarací, kde každá jednotlivě je bezzubá, pokud za ní nestojí reálná síla. Připojení Krymu k Rusku je proto konfliktem mezi zásadou na sebeurčení a zásadou o nedělitelnosti států. Kdo je neochvějným zastáncem lidských práv a občanských svobod, ten musí vždycky první jmenovanou zásadu mezinárodního práva klást vysoko nad druhou. Je proto paradoxní, když Evropa tak nečiní, ale je stejně paradoxní, že Rusko naopak ano. Takže oba se fakticky chovají podle zásady třetí – pohříchu příliš pragmatické –, která uznává, že má pravdu ten, kdo je v regionu silnějším. Za druhé prý o odtržení Krymu mělo proběhnout celostátní referendum. Všiml jsem si, že touto výtkou operují především ti, kdo jsou již déle jak dvacet let proti referendu obecně a ti, kdo kupříkladu rozdělili ČS z vůle své usurpované moci, aniž se lidu ptali. Horovat pro referendum, vlastně plebiscit v celém státě, je navíc podvodná demagogie, protože co má co mluvit celek do toho, že některá jeho část z něj chce odejít? Je něco takového kupříkladu v Ústavě Ukrajiny? Pokud vím, tak ne. Třetím argumentem protiruských myslitelů je tvrzení, že byla porušena Ústava. A opět se neobtěžují přesně sdělit, který její článek. Při čemž nějak opomíjejí, že spouštěcím mechanismem všech událostí porušujících Ústavu, bylo svržení Janukovyče a jeho vlády.

STARCI BEZ CHMELU

Ve velikonočním deníku Právo mne zaujal dopis čtenáře, který polemizoval s článkem MUDr. Pafka. Začátek celého problému se odvíjel od toho, že soud shledal vinným chirurga, který měl osmdesát let, prováděl operaci a pacient v souvislosti s ní, jak konstatoval soud, zemřel. Populární prezidentský operatér Pafko s postupem soudu nesouhlasil. Nečetl jsem Pafkův text a přiznám se, že mne jeho argumentace vůbec nezajímá. Jsem již nejméně dvacet let toho názoru, že jsou profese, jejichž výkon by měl být za všech okolností věkově ohraničen. Za takovou hranici považuji určitě sedmdesát let života. Nejedná se jen o lékaře, kteří se drží zuby nehty svých pozic, jak říkával můj přítel o generálech, kteří nehodlají opustit velení, dokud udrží šavlu a moč. Stejně tak si myslím, že ve vzpomínaném věku by měli ze svých pozic odejít všichni veřejní činitelé od prezidenta po starosty, nemluvě o všelijakých těch „nepostradatelných“ úřednících. Pamatuji si, že sám jsem kdysi přiznával vedoucím prémie i podle toho, jak vyspělého za sebe vychovávali zástupce. K tomu mi stačilo některý den uskutečnit poradu místo s vedoucími jen s jejich zástupci a měl jsem dost argumentů. Kdo chce po sedmdesátce pracovat, ať pracuje, jako poradce, pomocný vyučující či jiný asistent a byl bych proto, aby pobíral pouze penzi. Jejich další příjem bych zdaňoval tak padesáti procenty. To všechno nejen proto, že není dost pracovních míst pro mladé, ale především proto, že je vyloučeno, aby v tak vysokém věku dotyční nedělali víc chyb, než je průměr v aktivním věku. Chyb, navíc mnohdy osudných pro jiné lidi.

ČESKÁ ARMÁDA V GLOBÁLNÍM VOJSKU

Sám generalissimus OSN přijel před několika dny české politiky ukecávat, aby poslali své vojáky do misí marných bojů v Africe. Mám na věc jednoznačný názor. Každý politiky, který horuje pro vysílání vojáků své země na jakékoliv bojiště, by se měl jako kdysi v dávných dobách opásat mečem a jít tam bojovat v první linii. Není podle mého soudu na světě nic hnusnějšího, než když přestárlí politici posílají zdravé, mladé lidi, dneska už dokonce i ženy, jež si na mužích vykoledovaly v této oblasti rovnoprávnost, na smrt ve válečných jatkách. Pokud vůbec by se tam měl někdo posílat, tak právě ti předpenzijní bojechtivci, ať neužírají svými, navíc vysokými penzemi, životní standard mladým.

NĚKOLIKRÁT KONEČNĚ

V prvé řadě jsem konečně pochopil, proč internetový web s podtitulem „deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví“, nese název Britské Listy (BL). Není to proto, jak jsem se dosud mylně domníval, že jeho šéfredaktor je českým učitelem bohemistiky kdesi v Británii. Jmenovaný web je především, ne-li jenom: prezentací názorů proamícké páté kolony v Evropě, amplionem atlantské nadřazenosti, šiřitelem nenávisti vůči všemu slovanskému, propagátorem sebemrskačství české malosti a mnoha dalších projevů povýšenecky domýšlivého Západu. V dobách jakéhosi poklidu v našem regionu si sice dovoluje publikovat i myšlenky jiného zaměření, ale to jenom proto, aby umně zakrýval své hlavní poslání. Masku svobody slova totiž shazuje vždy, když jde o krizi na území asijskoevropského nadkontinentu. Díky ztrátě uvedeného mimikry jsme se v posledních dnech z jeho textů mimo jiné konečně dověděli, že pro Rusko je Evropa nepřítelem. Zploditel této myšlenky ví asi daleko lépe než my ostatní, že to bylo právě Rusko, kdo chtěl celou Západní Evropu obehnat radary, kdo už čtvrt století posunuje své vojenské základny stále více na západ, či kdo bombardoval nějaké území na západě svých hranic. Konečně se rovněž čtenáři BL dovídají, že hlavním rysem celých dějin Ruska jsou imperiální tužby a naopak Ameriky celosvětový boj za demokracii. Jen proto musí mít v současnosti USA po celé zeměkouli přes osm stovek vojenských základen a Rusko jich má jenom několik v blízkosti svého území. A nakonec jsem si já osobně ujasnil rozdíl mezi patriotismem a nacionalismem. Pokud nic jiného, první může být i jevem kladné aktivity jeho vyznavačů, kdežto druhý je pouze a vždycky jenom projevem podlé, až fanatické nenávisti k jiným národům.

USARMY SI MNE RUCE

Ukrajina sice přišla o Krym, ale z celého incidentu nejvíc vyzískal Pentagon. S vysokou pravděpodobností všichni ti přihlouplí evropští politici strpí, aby se do Evropy nastěhovala nejméně celá jedna americká brigáda, čili kolem pěti tisíc vojáků, s nejmodernější výzbrojí samozřejmě. V Evropě tak konečně vznikne pro Ameriku tolik potřebná zóna zvýšeného napětí, díky které bude následně dovoleno takřka všechno. Dneska už nikdo v Evropě nemůže být na pochybách, že pro Západ je Rusko opět nepřítelem číslo jedna. Takže žvásty politiků i vojáků před několika lety o vybudování “radaru“ v ČR, určenému údajně proti Íránu ba i KLDR, se již nyní odhalují jako nezakrývané lži. Zájem USA je zřejmý, zvýšit válečné napětí v Evropě, čili především vybudit strach u jejích obyvatel. Ustrašeným lidem se totiž diktuje nejlehčeji. Jenže v tomto případě jde o velice nebezpečnou hru. Ruských nacionalistů je v postsovětských zemích víc jak dost. Nejenže budou projevovat samostatnou aktivitu, ale mohou být zneužiti každým, kdo má hodně peněz, protože jsou vesměs chudí. Navíc vlády v postsovětských zemích jsou ze své podstaty rusofobní, takže mají zájem na pěstování co největší nenávisti svých lidí k Rusku. Šancí na provokaci, která může být rozbuškou řeže, je tedy nepočítaně. Jenom by si Evropané neměli myslet, že za ně Amíci budou válčit. Ti je budou jenom „sichrovat“. A už vůbec by si neměli myslet postsovětští východoevropané, že proti Rusku půjdou jejich západní osvoboditelé. Kdo bude tím obětním beránkem, je už dneska víc jak jasné.

NATO JE JEDNOZNAČNÝM NÁSTROJEM SVĚTOVLÁDY ZÁPADU

V roce 1968 jsem mimo jiné navštívil Lichtenštejnsko a před hradem Vaduz, sídlem jeho mocipána, mne nejvíc zaujala dvě středověká děla s nápisem „poslední argument krále“. Prý to byla pruská děla. Je to vlastně jediná hmotná věc, na kterou si z dvoudenního pobytu v knížectví pamatuji. Vzpomněl jsem si na ta děla nyní, když jsem na netu našel jedno z dalších mudrlantsví „lánochoda“, v němž se vyjádřil k aktuální situaci na Ukrajině. Zeman ve své neskonalé moudrosti světu sdělil, že má pochopení pro dění kolem Krymu, které má zárodek v hloupém rozhodnutí Chruščova. Ale pokud by Rusko provokovalo k další anexi východu Ukrajiny, je prý pro zásah NATO, kupříkladu formou vstupu jeho vojsk na území Ukrajiny. Větší pitomost přechodný objímač stromů zámeckého parku v Lánech říct nemohl. V prvé řadě se tím přihlásil k poněkud přitroublé válkychtivosti Polska, které svou odvěkou nenávist k Rusku povyšuje na snahu bránit evropanské katolictví proti orientálnímu pravoslaví. Za druhé pak Zeman s neznalostí sobě vlastní tak trochu opomenul, že Ukrajina není členem NATO, takže jeho vojska do země nemohou přijít na její ochranu bez svolení minimálně Rady bezpečnosti OSN. Je totiž víc jak jasné, že jejich vstup na Ukrajinu by nikdy RB neschválila pro veto Ruska. Za třetí pak Zeman prozradil, že i on považuje NATO za jediný reálný prostředek Západu v jeho novodobé misionářské aktivitě, v šíření jediného správného politického systému. Ovšem celá pravda Zemanova výlevu o militárním aktéru Západu je daleko tvrdší. NATO po zrušení Varšavské smlouvy naprosto ztratilo svůj smysl, a nejen ten původní, studenoválečnický. Našlo jej sice v prvých letech především v obskurní misijní snaze o šíření demokracie, toho „konečného“ stavu politických dějin a především pak v obhajobě lidských práv. Jenže to byly mise příliš výběrové. Výběrové hned ve dvou směrech. Západu vždycky vadilo v prvé řadě jen porušování některých lidských práv, v žádném případě tedy ne porušování sociálních práv. Za druhé jim porušování lidských práv a osobních svobod nevadilo u svých vazalů, jimž říká pokrytecky spojenci, jako je třeba Saudská Arábie. Po Bushově vyhlášení války s terorismem sice si Západ pro NATO našel poněkud lepší zástěrku, ale v žádné z dosavadních jeho úloh nedokáže před mezinárodní veřejností skrýt, že je NATO posledním argumentem Západu v jeho světovládných choutkách.

METAMORFÓZA ANTIKOMUNISMU V ČESKU

Rusko se zasloužilo o nový jev v naší mediálně-politické sféře. Klasickými jeho projevy jsou kupříkladu Mitrofanov z deníku Právo a Dolejší Karel v elektronických Britských listech. Kdybych je oba osobně neznal, propadl bych dojmu, že se zbláznili. Tak ale musím jenom konstatovat, že jako zdatní příslušníci obslužné elity plní pouze objednávku svého panstva, tedy současné globální, čti americké, vojenské moci. Provozují jakousi dělostřeleckou, prakticky mediální, přípravu na útok proti Rusku. Ten sice není zrovna aktuální, ale je potřebné se na něj připravovat. Putin v Rusku totiž vládne již opravdu dlouho, takže se dá předpokládat, že mezi mocichtivci v této zemi roste tlak víc jak v krbu sopky. Pro případ „lidové“ vzpoury ulice, či separátorských tendencí na Dálném Východě, se připravenost může vždycky hodit. Takže nějaký ten „Majdan“ v Moskvě, to by v očích správců zeměkoule mohl být konečný účet pro Rusko. Jenže právě ti by si měli být vědomi, že v takovém případě provokují supervulkán, čili opravdové ohrožení všelidské civilizace, jako je tomu ve jmenovaném případě největšího přírodního jevu mateřské planety. Snaha o rozbíjení Ruska by mohla přivodit nečekané vedlejší výsledky, jako je tomu skoro vždy v lidském konání. Stejně jako si třeba v Kyjevě nikdo nepředstavoval, že Ukrajina díky Majdanu přijde o Krym. Jenže tentokrát je šance, že by se do hry zapojily jaderné zbraně, nástroje apokalypsy. Dlouhodobý antikomunismus v naší zemi se pod vlivem Krymských událostí podařilo zmanipulovat do koryta rusofobie. Její propagandisté by si ale měli uvědomit, že si zahrávají s příliš nebezpečným ohýnkem. Měli by především vědět, že nemohou beztrestně nadšením řičet: hurá, máme nového nepřítele. Proti němu nám totiž ani patronace USANATO nepomůže. Ta nás naopak může dovést do pekla, protože to my budeme v blízkosti supervulkánu, ne jeho iniciátoři z USA.

Ba co víc, překvapuje jiné. To se podařilo v posledním březnovém týdnu starému potomkovi haličské šlechty a proto zákonitě nenapravitelnému rusofobovi a bojovnému šavličkáři – Brzezińskému. Údajně pod vlivem připojení Krymu k Rusku vydal studii, nazvanou Obrana nových členských zemí NATO po událostech na Krymu. Samozřejmě, že nic nového nevymyslel, pouze řekl nahlas to, co světovládci z USA už měli dávno připravené propagandou obviňování Evropy, že nevynakládá na svou obranu dostatek prostředků. Reagan sice slíbil Gorbačovovi, že se NATO nebude rozšiřovat na území bývalých satelitů SSSR, ale v mezinárodním právu vždycky platilo, že ho diktuje vítěz a Gorbi tím jenom světu potvrdil starou pravdu o slibech a bláznech. Jakmile Jelcin se svými spolupachateli rozbili SSSR a on se později přičinil o faktické zničení Ruska, světapánům z Pentagonu už nic nestálo v cestě proti tomu, aby posunuli hranice NATO blíže k Moskvě. Někteří političtí mudrci sice vydávají NATO za relikt studené války, což je ale obvyklá vyprávěnka pro prostý lid. NATO je dneska již nezpochybnitelně útočnou vojenskou silou ve službách Amerických zájmů a nic, ale naprosto nic, jiného. Což dokladuje i zmíněná studie staříka, který se považuje za největšího Poláka v dějinách, hned po Janu Pavlu II. Brzeziński v ní požaduje rozmístění vojsk NATO na území jeho „nových“ členských zemí, údajně proto, aby byly chráněny před imperiálním Ruskem. Což nelze číst jinak, než jako návrh k vybudování vojenských základen USA v zemích bývalého sovětského bloku. Není divu, že „Studie“ vešla ve známost koordinovaně s výzvou polských fangličkářů, žádajících po NATO umístění deseti tisíc jeho vojáků na hranicích s Kaliningradskou oblastí. Takže už jenom chybí, aby bylo Rusko prohlášeno za „neoříši zla“, nebo ještě lépe za teroristickou diktaturu a jdeme všichni, s Poláky včele a se zpěvem na rtech, do války za „svatou“ US říši dobra.