Skoro dvacet let se v naší společnosti unisono a ve všech možných tóninách, pěje refrén o povinnosti vyrovnávat se s minulostí, samozřejmě jen s tou z doby nadvlády KSČ.   Podle mého názoru se současná tvorba ČT pokouší naplnit jmenované mocenské zadání velice svéráznou metodou. Přesněji řečeno velmi paradoxním způsobem, protože užívá hlavní formy práce všech médií za existence Československé socialistické republiky. Na první pohled se není čemu divit. V tak malé zemi, jakým je zbytek rozbité federace, nemůže být dostatek odborníků na celodenní provoz několika televizních programů, takže pořady tvoří povětšinou stále ještě předlistopadoví tvůrci, jejichž zkušenosti jsou zatím nenahraditelné. A ti zákonitě, po čtyřicetileté socialistické realitě, čti po většině jejich celoživotní cesty, fakticky ani jiného než jednostranného přístupu k realitě nejsou schopni. Nedokáží jinak, než dívat se na současnost i staré příběhy, pouze z jediné perspektivy, neumí nic jiného, než hledat pouze fakta, která neodporují současnému mocenskému hodnocení všeho dění minulého, současného i budoucího. Jejich pracovní metoda je tedy naprosto stejná jako za normalizace, jen je obsahově protikladná. Ve své zaslepenosti si ani vedení ČT nepřipouští, že otravuje veřejný prostor natolik, že mladí lidé začínají hledat jiné zdroje nejen informací, ale především komentářů a hodnocení. Jednostrannost je vždycky horší než lež. Zamlčování informací, které nekonvenují současné moci ji nejen neposiluje, ale naopak z dlouhodobého hlediska ji významně oslabuje.

Když v mém mládí byl někdo myšlenkově zaostalý, říkalo se o něm, že je sto let za opicemi. Něco podobného se nyní přihází České televizi. Stává se stále víc a více zastaralou, zaostává za reálným vývojem světa, takže pomalu je už skutečně sto let za opicemi. Proč? Protože do dneška ani nezaregistrovala, že už dávno padla Železná opona. Naše státní televize po listopadu 1989 přes ni sice přelezla na druhou stranu, ale od té doby se pořád chová tak, jako by ještě existovala. Zapškle bojuje s neexistujícím třídním nepřítelem, všechno na východ od nás je špatné až zločinné a zbožněným zlatým teletem jsou Spojené státy Americké. Kdyby to nebylo prezentováno tak pokleslými formami, mohlo to být docela k smíchu, i když je to legrace trochu draze zaplacená našimi penězi, které navíc platíme nedobrovolně.

Tak by se dala nejlépe charakterizovat včerejší vojenská přehlídka v Praze. Mimo jiné potvrdila, že máme alespoň dva pohybu schopné tanky a rovněž dokázala, že naše obrněné transportéry už dokáží ujet bez poruchy alespoň dva až pět kilometrů. Ne jako před několika roky ty, které k ochraně budovy rozhlasu Svobodná Evropa ani nedojely. Pamětníci opravdových vojenských přehlídek, na nichž veřejnost sledovala tisíce vojáků, stovky kusů mobilní techniky a především nejmodernější raketovou výzbroj, museli zírat jak vyorané myši. Největší ostudu před celý světem ale vyrobila sama ministryně války osobně. Vypadala jakoby narychlo odešla z bordelu a jen tak tak si stačila sundat s hlavy natáčky.

Klaus Již před několika týdny oznámil světu, že na sídle svého dočasného pobytu nevyvěsí vlajku EU ani v období, kdy bude ČR, konkrétně pak Topolánek, jejím ředitelem. Pýchou ztumpachovělý stařec v posledních dnech navíc prohlásil, že v době českého předsednictví se nehodlá angažovat v celoevropských věcech, protože fakticky žádnou sjednocovací tendenci neuznává a vnímá neustále EU jako společenství plně svobodných států. Pokud by takové silácké, antiintegrační řeči vedl kdokoliv kdesi u piva, nic proti tomu. Ba dokonce nelze nic namítat ani tehdy, kdyby obdobné názory psal veřejně činný občan do dneska moderní kanalizace soukromých frustrací, čili blogů. Je ovšem na pováženou, když se takto projevuje kterýkoliv ústavní činitel, nadtož ten nejvyšší. A je naprosto nepřípustné, aby se před celou Evropou ba světem s tak nebývalou nehorázností a vychloubačností prezentoval dokonce na úkor většinového názoru občanů, kteří v referendu souhlasili se vstupem do EU. Pokud by naši politici měli alespoň kapánek odpovědnosti, pak by neprodleně zahájili proces odvolání prezidenta pro vlastizradu, kterou naplňuje minimálně zpochybňováním mezinárodních smluv, znevažováním naší role v EU a prohlubováním nejistoty naší země v globálním světě. Nepochybuji o tom, že erudování právníci by našli mnohé další a možná i pádnější důvody, k definitivní likvidaci Klause na prezidentském postu. Naše Ústava bohužel neskýtá možnost rychlého odvolání prezidenta. Když se ale on nehodlá angažovat pro Evropu, pak by mu ani nemělo vadit, kdyby na dobu našeho předsednictví byl internován na zámku v Lánech, bylo mu zabráněno jakékoliv veřejné vystupování a znemožněn styk se zahraničními politiky. Domácí vězení je podle mne ta odpovídající reakce na veškeré protievropské chování samolibého, tvrdohlavého starce pomalu ale jistě inklinujícího k dětinství, které se prozatím projevuje návratem do všeodmítající puberty.

Dneska odpoledne jsem na našem sídlišti potkal svého bývalého spolupracovníka, který se na mne obrátil s otázkou: Kde vlastně mám jít volit do senátu? Následoval pak zhruba tento rozhovor.

 My nikam kamaráde. V našem okrsku se senátor nevolí. Volební lístky na volbu senátora jsi přece před týdnem vůbec nedostal.

Ale přece podle televize dostanu hlasovací lístky až ve volební místnosti.

Volí se brachu jen třetina senátu a ten za náš volební okrsek mezi nimi není.

To je sakra škoda. Já k volbám nechodím, ale teď jsem za každou cenu jít chtěl, protože ty drzé (následovalo nepublikovatelné slovo) z ODS mně fakt (zase nepublikovatelné slovo).

Pro vnímavého čtenáře není určitě třeba žádného komentáře. Ale pro tupomyslitele s příliš vysokým IQ, jakým je kupříkladu exministr Macek, je to myslím ta potřebná odpověď na povolební poznámky na jeho webu.

Když ještě dnešní zapšklý stařík z Vysočiny bývával Někým, dával naprosté většině lidí, především kolegům politikům a ještě raději pak novinářům nepokrytě najevo, že jsou tupci, kteří mu nesahají ani nad podrážky. Po víkendových volbách, v nichž se ČSSD s konečnou platností mimo jiné i zbavila jeho stínu, udělal Paroubek tah, který ve svých důsledcích ukázal, že každý jednou najde svého mistra. S velkorysostí vítěze otevřel Paroubek Zemanovi dveře k návratu do ČSSD.  Samozřejmě, že šlo především o gesto, protože současný předseda ČSSD až velice dobře zná jejího expředsedu, který se ho kdysi snažil doslova zašlapat do země.  Zeman ale svou reakcí s vysokou pravděpodobností překvapil i jeho. Nejenže nepochopil, pravý smysl nabídky, ale ve své samolibé ješitnosti zapomněl, že dneska je již nýmandem, ne-li dokonce politickou mrtvolou. A vůbec mu proto nedošlo, že jeho domýšlivá reakce jenom dokáže, jak díky své pýše totálně zhloupnul. Prostřednictvím tisku totiž Paroubkovi vzkázal, cituji: Moje podmínka pro setkání s Jiřím Paroubkem je trojí. Zdůrazňuji pro setkání, nikoliv pro cokoliv dalšího … Za prvé, že ČSSD v žádném kraji neuzavře velkou koalici s ODS. Za druhé, že Jarda Foldyna bude hejtmanem Ústeckého kraje & Třetí podmínka je, že se mně Jiří Paroubek veřejně omluví za kauzu Altner. Konec citace. Zeman se v tomto prohlášení v prvé řadě sám odmaskoval. Prozradil na sebe, že ovládal ČSSD jako diktátor a že k obsazování funkcí využíval klientelismu, čti jedné z praktik mafiánského kmotra. Kdyby se sám takto kdysi nechoval, nemohl by nikdy po předsedovi kterékoliv demokratické strany ani náznakem žádat splnění podmínek popírajících suverenitu krajů, nadtož prosazující dosazování do funkcí předsedových favoritů. Především ale Zeman nepochopil, že Paroubek ho už dávno nepotřebuje, ba že věci se mají tak, že to by spíše Zeman musel žádat Paroubka, kdyby se sním vůbec chtěl setkat. A dokonce že je to Paroubek, kdo má větší nárok na kladení si podmínek pro takové setkání. Vysočanský Zeman prostě je natolik ve své ješitnosti zhloupý, že mu dosud nedošlo, že svou veřejnou angažovaností mimo ČSSD může již straně jen a jenom škodit.

Jelikož je Paroubek mým skutečným kamarádem a nikoliv jakýmsi zprofanovaným, stranickým přítelem, dovoluji si mu i ve svém blogu veřejně a vrcholně upřímně vzkázat. Jirko, ani na chviličku nepropadej iluzi, že výsledky voleb jsou důkazem nějaké obliby ČSSD, nadtož Tvé osoby. Volby odrážejí pouze naštvání veřejnosti nad tím, jak arogantně se skoro po dva roky chovali Topolánkovi lancknechti, čili vláda, jež prakticky ani nemá mandát k vládnutí. Velká většina těch, kteří volili sociální demokraty, tím především vyjádřila soud nad vládci, kteří pohrdají většinovým občanským názorem, nic víc. Celá funkcionářská garda ČSSD by si navíc měla především uvědomit nejen to, že veřejnost od ní očekává respektování většinových občanských postojů, ale bohužel rovněž okamžité zlepšení svého osudu. A to bude neobyčejně obtížné v období, kdy se se zákonitým zpožděním v sociální oblasti národohospodářství teprve projeví důsledky zločinného chování mnohých největších globálních finančníků. Osobně v této okolnosti současného ekonomického vývoje vidím velké riziko pro vládnutí v krajích, ať již by jim dominoval kdokoliv. Pokud se ČSSD k uvedenému problému bude chovat ignorantsky, zapadnou za ní dvířka pasti, do které se výsledkem voleb dostala. Když se tedy ČSSD jako celek výsledkem voleb konečně odtrhla i od Zemanova stínu, měla by definitivně nastoupit na cestu zastánce oné minimálně dvoutřetinové společenské většiny, nedosahující ani na průměrný příjem.  Každý její funkcionář, včetně Tebe Jiří, by si pak jako osobní krédo nad svůj pracovní stůl měl vyvěsit lidové přísloví mého regionu:  Niepřejmuj se svojum rolum, bo i tak tě opěrdolum!.

Havel, exprezident ČSSR, ČSFR a ČR obdržel před několika dny medaili za zásluhy o sjednocení Německa. Vzhledem k tomu, že se blíží devadesáté výročí vzniku masarykovského Československa, nebylo by od věci, kdyby, například opět premiér Topolánek, vyznamenal Havla medailí mašínovského významu, tentokrát za zásluhy o rozbití Československa.   

Výsledky voleb mne vůbec nepřekvapily. Odzrcadlily nespokojenost, ba až vztek většiny voličů nad současnou vládou. On je to ale bohužel pláč na špatném hrobě. Vláda si je až velmi dobře vědoma toho, že bude-li koalice soudržná, hněv voličů jí neubliží. Krajské volby a třetinové volby do senátu totiž na existenci vlády nemají bezprostřední vliv. Vládu je možné svrhnout jen ve sněmovně. A jelikož se víkendovými volbami poměr sil ve sněmovně nijak nezměnil, je jenom malý předpoklad, že by současná vláda byla nějak ohrožena. Na výsledku voleb mne však přece jenom něco potěšilo. A to fakt, že občané správně pochopili poslední vývoj ve Straně zelených. Správně si vyložili stranický puč, díky němuž se dostal do čela politický turista Bursík. Správně poznali, že Bursík se v pravém slova smyslu dopustil okupace dlouhodobě vytvářené strany, kterou zneužil k prosazování jiné politiky, než se kterou byla ve veřejnosti známa po desítky let. A to se vůbec nezmiňuji o konkrétních Bursíkových předvolebních slibech z roku 2006, v nichž o SZ prohlašoval, že bude ve vrcholné politice prezentovat nové metody a&, prostě všechno samé lži. Přece již od dob Bismarcaka jsou politici přesvědčeni, že před volbami mohou, ba musí lhát. Viz Topolánkovu smlouvu s občany. Voliči si z celého vládního působení SZ dokázali odvodit, že jde jen o další politický subjekt pod taktovkou Havla. Tedy o pokračovatelku Sarajevských, antiklausovských pučistů, čti již zapomenutou Unii svobody, ba až superliberálních dogmatiků z ODA. Že jde o Havlovu stranu, potvrdil Bursík hned při sestavování vládního kabinetu. Spolupůsobení v koalici, s drzostí sobě vlastní, založil na bezpodmínečném obsazení postu ministra zahraničí nejbližší Havlovou osobou. Je jenom potřeba, aby voliči dali Zelným červenou kartu i za dva roky ve volbách do sněmovny.

Při celém případu jsem se dosud nejvíce nasmál tomu, jak na jmenovanou iniciativu zvráceného ústavu sloužícího k retušování minulosti, bezprostředně reagovali především intoši a to z levého i pravého politického spektra. Základní reakcí v prvých dnech byla nedůvěra v nalezený zápis u SNB. Ti s konspirativnějším myšlením dokonce psali o podvrhu, provokaci tajných služeb a jiných nesmyslech. Prakticky všichni dále Kunderu omlouvali a naprosto všichni jej chápali. V duchu jsem se jenom jizlivě ptal, jestli by takto mysleli a především jestli by se se stejnou vehemencí veřejně angažovali, kdyby se obdobný materiál našel na nějakého vlivného politika z ČSSD, nebo nedej přírodo z KSČM??! Přemýšlející čtenář jistě nepochybuje o tom, že by v takovém případě reakce našich manipulátorů veřejným vědomím byla vůči postiženému naprosto bezohledná. Dávejme si proto dobrý pozor, kdo se tak vehementně Kundery zastává, kdo jej omlouvá, kdo jej alespoň chápe a kdo ze známých mluvků také významně mlčí.